ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 baafcc90-75c6-11dc-94b1-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 58, place 9, org 1
1 masthead
17. února 1907.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 48.
3 masthead
Strana 9.
4 article Tobiáškův štědrý den.
Tobiáškův štědrý den. Obrázek z dávného života kupeckého. V krámě pana Floriana Karasa bývalo na štědrý den učiněné dopuštění. Jakoby v celé Karlově ulici nebylo kupce kromě Floriana Ka- rasa, jakoby jinde neměli stejné zboží a jakoby pan Karas ty kornouty a pyuliky kávy, hrozinek cukru, rýže, ořechů, mouky, fiků a čeho všeh ještě rozdával zadarmo. Od samého rána dvéře se netrhly. Ale eo netrhly! Dvéře krámu páně Karasova byly o vá nočním trhu vůbec dokořán, a byť i byl třeskutý mráz. Nebylo času k otvírání a zavírání, nebylo k tomu ani místa, neboť proudem táhli odbě ratelé do krámu a proudem zas vycházeli, sotra že se jední druhým vyhýbali. Trvalo tak celé dopoledne, hemžilo se t v krámě přes poledne a nával neutichal ani o třetí hodině, kdy věru již každá spořádaná ho- spodyně má míti doma vše, čeho na přípravu štědrovečerního kapra a vůbec na svátky třeba. Dnes přišly všechny známé paníčky, sle činky i kuchty z celého okolí; i ty přišly dne které třeba po celé neděle „zanášely“ jinam, jal se po kápecku říkalo. Jsou takové přebíhavé od- běrntolky. Rozhněvají se pojednou, že dostaly malý vejvažek, nebo je zvábí novota — kdese na blizku „otevřel“ nový nějaký kupoc — neb je vláká do krámu konkurentova nový, čipern mládenec. Ale nepomyslily, že jsou svátky z dvořmi! A dnes tedy, na štědrý den, objevují se zase s tváří usměvavou, jakoby včera byly posledně odešly. A dávaji si záležeti, aby ne- byly přehlédnuty; všady je jich plno a mají mnoho řeči. Vědí dobře, proč se vracejí. Neboť dnes pan Karas přece něco rozdává. Kuchařkám a „pa- ničkám“ ze sousedství láhvičky laciného punče. „milostpaním“ oblíbenou kmínku a slečinkám konečně líbezně páchnoucí rosolku vanilkovou.
Tobiáškův Karas Florian Ka Karasův Kuchařka Karlov ulice
5 article
Rozdává i „nevěrným“, přebíhavým, a tvá se, jakoby ani nebyl pozoroval, že se mu na čas zpronevěřily. Nesmí provozovati politíku od- vetnou. Však se mu všecko zas vrátí,. A tentokráte pan Karas zavedl novotu : nej věženějším a nejvydatnějším odběratelkám. oněm, jejichž nákup nepočítal jenom na šestáky ale na zlatky a pětky, věnoval k lahvičee kmfnky po „psaníčku“ čaje, znamenitého prý, pravého kuravanního čaje. Tehda byl čaj nesmírně v ceně, tehda h neprodával ještě každý hokynář a tehda i lepší a nejtepši rodiny kupovávaly „ruské thé“ jenom na kventliky, nanejvý na loty. A dnes pan Kara rozdával psaníčka, která stačí každé rodině ne- jenom na celé svátky, ale i na Sylvestra ještě. neboť sotva bylo rodiny, která by nebyla čaj spa- řila dvakráte. Dokonce vyprávěly zkušené pa- níčky, že po druhém spaření jesi nápoj čajový lepší než po prvém. A zdá se, že měly pravdu. Ruch a kvap směsice ženských a dětských hlasů, dožadujících se zboži, stále se opakující otázka prodavačů „ce ještě poroučíte?“ — po- čítáni prineipála i mládenců, črtání křídou po pultě, cinkot peněz, shrabování do kasy, dodá- váni, řinkot vah, nasejpání a vysejpání, třískání závažím, chřest misk a puklic, bublání naléva- ných tekutin, rachot ořechů — zkrátka, směsice zvuků nevylíčitelná. Nestačil všemu tomu ná- valu prineipál se čtyřmi mládenci a se čtyřmi učni, nestačil pult na všechny ty kornouty, py- tlíky, krabice a balíčky a nestačily ruce na sbra- bování peněz a dodávání drobných Ani dnes nebylo času na nekonečné vítán hostí, na škádlivé žerty s kuchtami, ani nestačil ústa prodavačů na obvyklé sáhodlouhé poroučen se odeházejícím
Karas Kara Sylvestr
6 article
„Má úeta, služebník!“ — a na tom byl dosti. Jindy přidávali ještě: „šťaslnou dobrou noc přeju, poroučím se uetivě, račte nás brz zas navštívit, rukulíbámi“ A tak sám pan Florian Karas těšil se, všemu tomu honu bude konec. O šesté zavře krám a pak věru s chutí zasedne ke stolu na hoře, odpočine si. Jen aby všechino šťastně— Jen to pomyslil, nehoda tul Před půl hodinou byl nejstarší mládeno pan Josef ohlásil, že láhvičky punče jsou roz- dány. Dost jich byle nachystáno, stopadesát nej méně — a pryč jsou. A pořád ještě přicházej kuchařky a sousedky a s prázdnem nesmějí ode jit. Pan Karas rozhlédl se a zraky jeho padl na nejmladšího učně, Tobiáše. „Tobiáš at naplní zbývající prázdné flaše co stačí. Ať nalévá z té pětimázové, toho faj nového, bíléhot — A hned ať špuntuje! A jen ať nepřeleje, kluk zatracená !“ dodal ješte výstražně. „Kluk zatracená“ řekl jen tak ze zvyku Neboť každý učeň byl u něho „kluk zatracená ne snad, že by Tobiáš byl býval nějak zatrace 1 šel Tobiáš do sklepení za krámem,do dlouhéh skladiště, kdo po celý den hořely šumně dva plynové plameny, a plnil malé, žejdlikove láhve z oné veliké pětimázové. Ale objemná ná- doba vysmekla se mu pojednou z rukou pře nrzlých, ozáblých, naběhlých jako kynoucí buchty a červených jak vařený rak, zkoprnělých a neohebných, a v okamžiku, kdy principálu v krámě zatanulo na mysli, jen aby všechn šťastně — — ozvala se ze sklepení třaskavo rána. Pětimázová láhev bílého, skutečně však zažloutlého punče, z níž byla do láhvic vylita sotva polovina, roztřískla se v kusy. Znal ten zvuk pan Florian Karas. A jen zazněl, praštil o pult vahami, skočil do skle- pení — nější.
Karas Josef Tobiáš Tobiáš at
7 article
Tu stál Tobiáš, výrostek půlpatnácta roku zdrcen, ulekán, chvějící se, s vypoulenými zraky, s otevřenými ústy. A před ním na podlaze střepy veliké láhve, lesknoucí se v louži husté, sladké, lepkavé tekutiny. Silná, čpavá a sladko- kyselá vůně punčová naplňovala prostor. Principál pohlédl, a jeho tvár, v krámě po- sud usměvavá, ke kupujícím líbezná, byla náhle plna hran. Úste zasupěla, oči sršely. Bezděčně ccuvl Tobiáš před timto zlověstným zjevem tim hnutím, nešťastník, srazil ke všemu ještě dvě z naplněných láhví, postavených na dlouhé Jlavici. A tato dalsí a menší nehoda dovršila jeh osud. „Padouchu!“ vykřikl pan Florian Karas- „Tak je sházej a potluc všechny, ohavol“ Obyčejně nadávali principálové „huncůte“ a „previte“, ale pan Karas měl čybranější slov- ník. Byl taky několikrát v divadle a zalíbilos mu zlořečení divadelní. Padouchu, bídáku — ano někdy vykřikl i vrahu! A když dozněl sklepením burácivý jeho vý křik, skočil pan Karas jako dravec, přímo sladké kaluže, až botou rozdrtil veliký stře láhve na padrt a v hladkém tratolišti sklouzl div neupadl, čímž se teprve rozkatil, a teď levic jeho popadla malého provinilce za nákrční k limec košile, až se v chlapci dech zatajil, pravice třískala do zad, na šíjí, do hlavy pro „Máš pařáty zo dřeva, bídáku? Tohlen svátky? Kradu já ten punč? Nebo ho pumpuju z kanálu?. Po prvních ranách zpitoměl Tobiáš. Ani ne- hlesl, domnívaje se, že odejde s několika rana- mi jen; znal již principála, že ho jakýkoli odp i výkřik, dráždí jen a ponouká k větší zuřivosti Náhle však v tom zmítání zoufale vykřiklá „Jožíš Marjá, pane principále — — A nepomýšleje na nebezpečenství, že m další rána principálova prsty rozdrtí, chytil s levicí za ucho, aby je uchránil.
Tobiáš Florian Karas Máša Marjá
8 article
Byla to poslední rána. Nezarazil principál výkřik, ale pohled na tvář chlapcovu, která náhle zbarvila krví. Ukazováček páně Karasů byl ozdoben velikým pečetním prstenem s rytým kamenem. Tím prstenem zranil hocha — v tom okamžiku nevěděl principál, kde — a pohleden na crčící krev se vzpamatoval. Pravice jeho sklesla, levice pustila hocha. Tobiáš se zapotácel, tiskna ruku na spánek, na ucho, a krev prýštila mu skrze prsty, stékala p lrbeté ruky, zatékala do rukávu „Ani na oči mi nochoď, nostvůro,“ vzkřik ještě principál, „zmíz, abych tě neviděl .
pán Tobiáš
9 article
Ale to již vykřikl spíše, aby přehlušil svě domí. Neboť při vší popudlivosti a náhle vznl- cené zuřivosti nesnesl pohledu na krev. Viděl. že rána ťala do živého, a to sám nechtěl. I vy- křikl poslední slova, aby zůstal . právu, ab mlčením nedoznal, jak se unáhlil. A nevěda. ktorak zakončiti tente výjev, a pociťuje i stu. ježto kruté jeho počínání bylo sledováno z krá- mu kupujíeími, sehnul se, jal se vybírati střep z kaluže, odhazoval je do kouta a reptal při tom „Takovou škodu, Kriste pano, na štědre den, když tolik lidí čeká na obsloužení — pě mázů ruského punče — kluk pitomá — týden jsme ho vařili pro paničky a kuchařky — tuhe je, na podlaze — — A jal se dlaní shrabovat kaluž, jakoby ješt mohl nápoj zachránit, a teprv když bříškem dlaně zavadil o střepinu, až ucítil bodnutí jak jehlou, ustal ve svém počínání, vzpřímil se. vecek rudý ve tváři, vrátil se do krámu, stále hlasitě hubuje, ale přece pln rozpaků, neboť sou- citné pohledy kupujících neklamně mu dokazo- valy, že účastenství všech těch lidí není na jeh stranč, kterýž utrpěl právě takcvou škodu, ale že je se ztýraným chlapcem. A teď by se pan Florian Karas byl chut sám udeřil — a hodně udeřil — nevolí, že se dal tak uchvátit, a s radosti by byl obětoval k vší škodě ještě pětku, kdyby se to nebylo stalo.
Florian Karas
10 article
Bylo pozdě. Vážil, naléval, nasejpal,- podával a přijíma peníze, ale ani se neodvažoval povznésti zrak k lidem před pultem a jen chraptivým hlasem děkoval. Oddechl teprv po chvíli, když všichn svědci výjevu se vytratili a když se krám na- plnil kupci jinými. Ale za nic by teď neby vstoupil do skladiště, aby se tam nesetkal s ra- něným Tobiášem. Neblahý Tobiáš odplížil se, aby unikl zra- kům zvědaveů v krámě, a teprv za hodnou chvíli, když se kupci v krámě vystřídali, až ta nezbyl ani jediný svědek jeho provinění i po- kárání, přiblížil se k umyvadlu, vedle něho visel umouněný ručník, omyl trochu tvář, osuši ji špinavým utěrákem, a zase zalezl do zadu sklepení, do nejhlubšího kouta, kde bylo n- rovnáno žoků kávy a rýže skoro do stropu. Věru, nechtěl teď principálu na oči. Vzpomněl si, kterak mu bylo ráno, když po- myslil na domov daleko v horách, kterak matk chystá štědrovečerní hod. Dnes poprvé že ne- bude seděti s rodinou doma, dnes poprvé ž bude u cizích. Ale konečně není pomoci. Věděi to dávno, a snad již nikdy o štědrý večer nez- sedne s rodičí, s bratry a sestram Jak by však bylo matce, kdyby teď viděla co ho potkalo, kterak mu bylo naděleno ! A tot pomyšlení mu vynutilo horké a hořké slzy. Ne- smírná litost zalomcovala jím, nepotlačiteln štkání dralo se mu z hrdla. — Rána na hlavě znova mokvala, Tobiáš cíi vřelý potůček. Sáhl pro šátek, ovázal jej kolem hlavy, a pak, aniž sám si byl vědom, co počíná. škrábal se na žoky, výš a výše, až se oct téměř u stropu.
Tobiáš
11 article
Ach, zde bylo příjemno, teplo! Plameny plynové hořely zde od rána a vyhřály hořejšek. Jaké zotavení po přešlapování v krámě plnem zimy ! Ani v posteli nahoře v kumbále nebývá tak teplo, jako je tuto. Tobiáš zalezl ko stěně. Několik prázdných pytlů tam bylo, ulehl na ně. Vzpomínal na do- mov, pláč znenáhla vysychal, štkání umlklo, jen sykot plamenů šuměl sklepením, naplněným vše- likými vůněmi. Tyto vůně příjemně omamovaly chlapce. Skoro tak vonívalo to doma, kdy matka připravovala štědrovečerní večeři. A tak tak teplo bývalo doma. A když venku dávn Lluboká noc ležela nad městečkem, seděli všichní pospolu, kolem okrouhlého stolu, pře každým talířem hořela vosková třínožka, na ta- lířich kouřilo se z rybí polévky. Tobiášovi se zdá, že jest u svých milých drahých, kteří se kupí kolem stolu, že sedají, že matka přináší velikou mísu s polévkou — Tobiáš usnul. Jen plynové plameny syčí dlouhým, nízkým sklepením. (Závěrok.)
Tobiáš
13 title
Z honební sezony.
14 title
Napsní P. Fink.
P Fink
15 article Tiše trousily se k zemi velké sněhiov
Tiše trousily se k zemi velké sněhiov vlečky, uléhajíce vesele na zkostnatělou půdu. jako by si libovaly, jak dobře se jim odpočívá. Z počátku sněžilo se zvolna, jako když je oku do pláče a slz se nedostává, pak valilo se z ohromné duchnice, až přecházely zrak i sluh. Širá, sesmutnělá pláň zbarvila se rázem. jako leknutím ustrašená líc a nahé haluze lesn zaskvěly se novým rouchem, podřimujíce spo- kojeně v čarovné zimní pohádce. Mistr Jehlička nestačil ani pokukovati d zamlžené přírody. Práce padala mu dnes z rukou a jednotlivé švy jako by se mu rozbíhaly před očima. A přece výborně rozuměl řemeslu, bylo-l na ně pokdy, ale těžko věru říci, co bral častěji do ruky, zdali míru, nůžky a jehlu, či staro „jednušku“ z dob krále Holze, o níž vždy mist samolibě tvrdíval, že přetrumíne všecky ty nej- novějí vynalezené bouchačky. Ba možno směle usouditi, že milý mistr třásl se na ránu, jak dčeko na hračku, nelekaje se jako pravý Nimrod nikoho a ničeho. Zvláště od doby, co obec ponechala si ho nitbu pro sebe, a selský oheň daleko za panským pokulhával, cítil se náruživý pytlák jako na n vém světě. S prvním sněhovým popraškem přicháziv prý lovcům nové štěstí —- Proto měl Jehlička v těle trhání, proto mu práce v rukou přímo narůstala. Dlužno však pře- dem podotknouti, že tak růžovou situace, jak ji rozradostněný mistr představoval, přece jenom nebyla. Sedláci měli jej stále na mušce, vědouce s jakou obratnosti lovíval dříve u panských ne jaký ten přebytečný chlup a proto krátce a dobt si umínili, že choutkám Jehličkovým stůj co sto- učiní přítrž. „Střelím do chlapa jako do zaječí kůže, na- padnu-li jej s puškou v losé nebo v poli,“ zakli- nal se v podvečer soused Bílý jinému oprávné- nému účastníku honitby, Vomáčkovi.
Holz Jehlička Sedlák Jehličkův Vomáčka
16 article
„A já rovněž tak,“ zasvítil tento očima, a z něho šla hrůza. „Spočítal by nám zvěř za ně- kolik dní tak důkladně, že bychom v celém - víru nespatřili ani nožičky „Bat,“ horlivě dotvrzoval Bílý, ohlížeje se zdali nikde nečíhá prozrada. „Po dobrém t s ním nepůjde. „A na kůži se mu dostat, bude věru těžká věe,“ uvažoval Vomáčka. „Nepořídili s ním hajní, kamž my ubozí se podějeme! .. . Trou- fám, že mnohem lépe by bylo, jiti na chlape s chytráckou. Bílý pozdvihl zvědavě k Vomáčkovi zrak „Ale jak, medle?“ s nedůvěrou nadhodi „K tomu nám všechen rozum dohromady ne stačí. Takový pálený lišák a vlézti do selskýeh želez !“ „Kdož ví, kdož ví,“ namítal Vomáčka. „Více hlav, více rozumu a konečně přijden to, co právě na něj ňiarafičíme. Navrhiuji tudíž- sbychom se co nejdrive zešli a o věci moudře porokovali. Kmotr Bílý po chvíli rovněž musil doznati že nic moudřejšího nelze prozatím učiniti. Zd- stalo tedy při Vomáčkově návrhu a druhého dn sešla se v jeho příbytku hromádka všech opráv- něnych vesnických Nimrodů. Soused Vocásek, poměrně nejstarší, míva tak někdy dobré nápady i uděleno tedy slov nejprve jemu. „Jsme, jářku, sousedé, opravdu v nemilém postavení,“ zahájil Vocásek důležitý sněm. „Kdybychom chlapa přistihli, odebrala by se m bouchačka a basta. Ale to je právě to, čeho ni- kdo z nás, troufám, nedokáže — — jet, chla pisko všude a zase nikde — podle potřeby. „Inu, má na to čas,“ filosofoval Bílý „Mnoho lenošení, mnoho příležitosti ke hřichu. „Ať radíme se o věci třeba do soudnéh dne, násilím to nepůjde,“ usuzoval moudře Vo cásek. „Něco mně napadá. Sedláci rychle upřeli k mluvčímu zvědav zraky
Bílá Vomáčka Zdeněk Vomáčkův Vocásek Sedlák Bata
17 article
„Já bych — tento — myslil, abychom mi lému krejčíkovi nenechali jehlu ani na okamžik vychladnouti. Víme — nedopřáti mu vůbec času aby na lecjaké daremnosti myslil. Zahrneme jej spoustou nutné a neodkladné práce, že nebud vědět, kudy kam. „A při dobré vůli a úradě možno tak lehe učiniti,“ chápal Vomáčka moudi, plán. „Je ná tu přece habaděj — kdyby každý z nás měl stále něco nakvap ke spíchnuti, máme ptáčka v kleei aniž bude věděti, jak. „Až zvěr dostatečně vyhubíme, můžeme s zakázkami ustati. Přes rok opět tak a — Sněm se spokojeně rozhlučel. Plán se sou sedům zalíbil. „My budeme bouchat a on hezky šít,“ po chvaloval si zvláště Bíý. „A přesvědčíme tak krejčíka o přísloví, z jen řemeslo má zlaté dno,“ pobroukával V máčka. „Ujednáno tedy,“ mluvil dále Vocásek. „Zejtra možno počiti, rozumi se, opatrně —— ab chlap nemerčil čertovinu — hezky jeden po dru hém — at to něco stojí — obral by nás s puškou o mnohem více. Pohovořeno ještě trochu o různé denní lo potě a sousedé se v tichosti rozešli. Následující dni dvéře u Jehličkovy díln takřka se neti hly. „Máte to a ono pantátovi na rychlo pospra viti — — Mistře, nesu tuto něco na pilno — —. Tak a podobně vyřizovali hrnoucí se o pře kot zákazníci, ponejvíce nadějní synkové a deer ky spiklých rolníků.
Vomáčka Vocásek Jehličkův
18 article
Jehlička polo vyjeven přijímal trpělivě z kázky. Když však příval ani za několik dní n ulevoval, tukl se významně do čela „Tak vy tedy na mne! Cheete si zajisti pro sebe čistý vzduch. Nu, však vám vynahra- dím, oč jste mne ošálili. Že jsem ihned na to. hlupák, nepřišel!“ Druhého dne přijímala návštěvy mistrová. „Mistr prý si včera poněkud více přispíši a trochu se roznemohl — ale všechno bude opě co nejdřive v pořádku,“ vysvětlovala přichozím. Sedláci se zubili, přejíce krejčíku delší po- ležení a mistr zubil se též. Jenom že nikoli již sám, nýbrž se statným tovaryšem, jejž si n Y pr iloi rychlo v noci odkudsi z města přivedl, do e- dlejší komůrky nastěhoval a ihned zapřáhl. Suro hrčel jako jindy, zakázky se „obratem ruky“ v řizovaly a v lese padaly rány jako z kanonů. Tovaryš nestačil takřka šíti, mistr stříleti a mistrová zvěřinu do města odnášeti. Jednuška krále Holze slavila pravé triumfy. Sedláci domnívali se s počátku, že tal dobře vede se jednotlivcům z nich. Druh druhu vyčítal množství zastřelené zvěře a nepřá „štěstí z pekla“ a všichni konečně nedůvěřov si navzájem. „At jsem zatra..., dostal-li jsem doposu chlup,“ dušoval se před Vonáskem Bílý. „Já si rovněž ani nevystřelil,“ vyznáva upřímně tento. „A přece v lose ran stále jako v bitvě. „Tož u vás tedy máte stále hody, kmotre Vocásku,“ záviděli tomuto oba předešlí.
Jehlička Sedlák Tovaryš Holz Vonásek Vocásek Sura Y pr
19 article
„Ale bez masa,“ ušklibl se Vocásek. „Zdá se, že jsme opět tam, kde jsme byli před po- radou. „Není přece možno,“ kroutil hlavou Bíly „Chlap šije o překot, sám jsem si již potají ně- kolikráte zaposlouchal — ba i mužský hovor jsem uvnitř slyšel — nikoli, krejčík je řádně usazen, ale vy nechcete doznat barvu — — —. Tak dělo a mluvilo se mezi sousedy ča- stěji. Mnozí, nemohouce stále k ničemu přijíti pověsili pro letošek raději pušku na hřebík. Konečně už jenom kmotr Bílý zápasil s ne příznivým osudem a hle — byl za svou trpě livost neočekávaně odměněn. Jednoho večera mrzlo zase, jen praštělo Jehlička, jako obyčejně, vykradl se z domu a hajdy s puškou k lesu. Dnes cítil se mnohem bezpečnějším, neboť sněhu leželo místy na metr. kdož by ze sedláků v tom se plahočil! Uvelebiv se na přihodném místě, připravi se k ráně a čekal. Z polí fičel do tváře vílr přímo jedovatý, krejčí však, schoulen na pře kopě, něco již vydržel. Minula však hodina, minuly i dvě a stále — kde nic, tu nie. Což skutečně bylo by již po všem? V celo rozsáhlé honitbě že by nebylo živé bytosti „Nikoli — ha — co to? Přelud či — Krejčí nedomyslil, neboť asi padesáte krok v prave vynořil se z lesa statný srnee Johlička citil, jak mu rozčilením každá žilk „Nechybil's dosuč ani jednou,“ šeptal rozechvěně v duchu, „chybíš-li tentokráte, bude si to do smrti vyčítat Bácl Lesem zahučela rána jako z kanonu. Srnec vymrštil se do výše a pak se zap více?
Vocásek Bíl Srnec
21 article
tácel Jehlička skokem byl u něho V tom se však chlapík probral z mrákot a napjav poslední síly, jal se klusati těžcedo poli Mistr odhodil ručnici, naplivl na ruce a upe loval za ním. Že zviře má dosti, bylo patrno i ne zkušenci a mistr přece věci rozuměl. Nebude trvati pět minut a chlupáče zardousí. Divoký hon ve strašných závějích trval však již dobré půl hodiny a oba závodníci ocil se pomalu daleko od původního místa. Konečně ještě jeden prudký rozmach obrovský skok a — mistr ležel v hluboké ro klině ondán, upocen, takřka polomrtev. Srne. přehoupl se poměrně lehce přes osudné místo ohlédl se soustrastně po svém nepřiteli a neži se tento vyškrábal opět nahoru, byl dávno te tam. Mistr dal se pomalu na zpáteční cestu. P mnohém hledání našel sice známé útulné míst - čko — ale po pušce ani stopy, jako kdyby se byla země po ní slehla. Ponejpry v životě proklínal snad krejčí, se hory zelenaly. Pušky však tím nepřivolaí a p delším marném hledání nezb, valo mu, neh obrátiti se k domovu. Zarmoucen do nejhlubších útrob a k smrt uštván, dovlekl se ke dveřím, jakoby předem cítil, že hned tak brzo z nich nevyjde. A vskutku poležel si až do jara; více, než bylo třeba a než nešťastný srnec zasluhoval. Zdále se, že jest nyní na dlouho z pytláctvt vyléčen; co jej však vyléčilo, věděla toliko jedna osoba, ta však se z jistých příčin nikemu nepo chlubila, Byl to kmotr Bílý, jenž osudného večera vy šel si také na čekání a stal se bezděky svědkem všeho, co se opodál něho událo Osiřelou jednušku vzal z útrpnosti k sobě snad že měl tušení, že jí pravý majitel její ne bude hned tak záhy potřebovati.
Jehlička
22 title
Jak jsem byla dvě hodiny Némkyní.
23 article Na sebe prozrazuje Juli VIasá ko va.
Na sebe prozrazuje Juli VIasá ko va. Račte věřit, že to není pranic těžkého. Po- třebuje se k tomu trochu více kuráže, a míti — jak se trochu triviálně sice, ale velmi připadno říká — „hubu na místě“. Této vlastností jsem jako Češka jakživa neměla, ale jako Němkyn- objevila jsem k svému vlastnímu překvapení t- lent i k tomu. Bylo to v roku 19.., když můj muž byl pře- ložen do německého místa nedaleko Litoměřie- Jela jsem tam vyhledat byt atd. Prodlela jsem tři dni mezi Němci, osvěžila tím svoji trochu za- nedbanou znalost druhého zemského jazyka pak tryskem utikala jsem do Litoměřic na ná- draží, abych se dostala rychlíkem domů, což se rovnalo úspoře dvou hodin Ponévadž za čtvrt hodiny po rychlíku jel druhý vlak, osobní, pouštěl vrátný na perron jen ty cestující, kteří se hlásili, že jedou rychlikem. Ale tlačili se, ale zbytečně, všichni. Já jsem také hlásila, že jedu rychlikem, mávala jsem lístkem a volala, ale že jsem volala česky, tváři se vrátný, jakoby mne tu nebylo. Lístku ode mn ku proštípnutí nepřijal, vůbec zdržoval mne t dlouho, až mi rychlík, který se jenom minutu zdržel, ujel. Pak srazil železná vrátka dohro- mady, pohlédl na mě — jak se mi zdálo vítězo- slavně — a obrátil se ke mně zády. Ale ve mně probudila se bývalá expedi torka, dáma tak dalece emancipovaná, že do- vedla jsem v případě potřeby rozkřiknout se, b i dupnout si na postiliona a listonoše — a tak na tohoto velkého pana portýra litoměřického. Mimo to probudila se ve mně i hospodyně. Pr ztrátě dvou hodin, ztratila jsem také tři koruny
Juli Češka Němec Litoměřice
24 article
na lístku k rychlíku jenom k vůli tomuto umíně nému Němci. Co mám dělat? Mám kříčet česky. aby se chlap i s ostatními Němci zde škodolib šklebili? Ve svém spravedlivém rozhorlení zapomněl jsem na okamžik na svůj slib, složený hned po jmenování mužově, že ve veřejnosti budu vždy a všude mluviti pouze česky a vykřikla jsem tónem, jehož jsem za svého expeditorování ueí- vala jenom, když mne postilion rozlobil svojí občasnou opičkou: „Sie! Portier!“ Kdybych byla volala: „Vy! Vrátný!“ byh by se chlap jistě ani nehnul, leda že by se b opovržlivě usmál, ale „Portier“ jím hnul. Otoči se a salutoval. Já pak jsem po německu spustil „Hlásila jsem také, že jedu rychlíkem, ale vy jste myslil, poněvadž jsem tak činila česky. že si mne nemusíte všímat, co? Hned mi zavo- lejte pána, jenž má službu! Já vás naučím, chtě týrati cestujícíl Vrátný chvíli stál, rozmýšleje se. „Jděte! vykřikla jsem a on šel. V minutě vyřítil se na perron mladý pán v červené čepici. Tento úspěch mne opojil. Bylo mi, jak asi musí býti herečce začátečnici, zabouří-li po prv- ním jednání potlesk hledištěm. Nasadila jsem si skřipec, který mne činí o 10 let starší a pů- sobí, že vypadám v něm jako Xantipa, stáhl jsem obočí a zatvářila se, jako když musím kluky vyplácet a musím býti přísnou, aby s mne aspoň trochu báli a opakovala jsem úřad- níkovi svoji stížnost na vrátného.
Němec Vrátná
25 article
Nyní rozvinulo se divadlo, které jsem sama sobě uspořádala netušeně, dramaticky. Já řekla jsem úřadníkovi a ovšem také všemu obecen- stvu, že mne vrátný schválně nepustil a že mám doma děti, které na mne čekají. Všechny žen- ské byly hned na mě straně. Úřadník vzal mne do kanceláře, kde prý se mi lístek vymění, ale já, obávajíc se úskoku, nechtěla jsem jíti, tvrdee, že se obávám, aby mi ještě druhý vlak neujel atd., až konečně poradil mi úřadník, abych do- ma listek odevzdala s vysvětlením přednostovi, že se mi dostane přeplatku nazpět. Doprovodil mne až k vlaku, omlouvaje celý případ velmi zdvořile. Vstoupila jsem zamračen do vozu. Byla bych se nejraději smála, ale vůz byl plný lidí — patrně samí Němci, vždyť při- jížděli od Ústi. Irála jsem tedy úlohu německé Xantipy dále. Hodila jsem balik do sítě, a hubo- vala na úřadníka, který byl asi rád, že jsem byla už ve voze: „Já se tě prosím o komplimenty! Dvě ho diny času ztratím, a 3 koruny kdož ví, dostanu-li nazpět. Doma čekají děti chudinky — a já při- jedu o půlnoci! A to jenom proto, že hlupáku portýrovi uráčilo se nepustit mne k rychlíku. Nikdo ve voze ani neduti a vůbec po celou dobu, než vlak z nádraží k zastávce vyjel, slov nepromluvil. Mezi jízdou vešel průvoděí vlaku a pro- hlédnuv nů, lístek, pravil vyčítavě, ovšem že n- mecky: „Vy jste měla jeti rychlíkem, panfl „Ano, tak chytrá jsem také — a byla bych jela, kdyby v Litoměřicieh vrátný nebyl hlupák odsekla jsem, náramně v úloze Xantípy si li- bujíe.
Němec
26 article
Obecenstvo ve voze na sebe obveseleně po- hlédlo, ale nikdo ani muk. Ještě jsem chvíli hu- bovala, ale když se mi odnikud nedostávalo ani slovička odpovědi nebo povzbuzení, položila jsem hlavu do rohu vozu a zavřela oči, myslíe sí: „Bodejť by Němci zase na Němce hubovali! Beztoho dle mé vyslovnosti poznali, že jsem Če- ška jako poleno“ Tvárila jsem se, že spím ; ani v Libochu, kde někdo k nám přisedl, jsem oč neotevřela. Těšila jsem se domů a skutečně mn jednotvárné hučení vozů zvolna ukolébávalc. Tu však ozval se proti mně šepot. Patrně se člověk, jenž byl přisedl, očima nebo nějakým posunkem ptal, co jsem zač, a slečinka, která už seděla re voze, když jsem já v Litoměřiefeh přisedla, šeptala — česky „To je nějaká paní Němkyně. Jede někam tuze daleko a chtěla z Litoměřic jeti rychlíkem, ale vrátný ji v čas nepustil a vlak jí ujel. Doma jí čeká pán s kočárem a snad je některé dítě ne- mocno, že tak hrozně pospíchala a zlobila se.“ V prvním okamžiku jsem chtěla vyskočit zvolat: „Vždyť já jsem Čoška a měla jsem z Němce vás!“, ale tu bych byla tu dobrou sle- činku zahanbila a do rozpaků přivedla, že si to. o kočáře a nemocném dítěti přidala — a proto spala jsem dále.
Němec Němkyně Liboch Litoměřice
27 article
V Mělníku přisedli manželé s kloučkem ast třílet, r. Jeli do Staré Boleslavi na pout. A všem ochotná slečinka vypravovala o Němkyni a co se jí stalo, vždycky nějakou maličkost přidáva- jíc. Nyní teprve jsem se nesměla prozradit, aby její rozvaky nebyly ještě větší a proto jsem spala, jako když mne do vody hodí. Bylo parno jako v pekle. Vůz jako vytopená pec sahal hol- kem, slunce pražilo a všichni byli jsme herkem jako opaření... Já „spala“ jsem, jenom chví- lemi hleděla jsem malou skulinkou mezi prsty na kloučka, který soděl proti mně potě ae ve svá- tečním obleku, s velkým krejzlem na krkua kloboukem v týle. Chudinka! Kdybych byla Če- škou, byla bych mu řekla: „Pojd, chlapečku, já tě svléknu. Udělej si pohodlí,“ ale byla jsem Němkyní a proto jsem mlčky spala: Ale na štěstí měla jeho maminka týž nápad, neboť řekla „Jaroušku, sundej si klobouček!“ Hleděla jsem potajmu, jak hošík stáhl klo- bouk s týla a chtěl ho položit vedle mne na la. vici. Ale maminka pohrozila mu, ukazujíc očima na mne, že to mu nedovolím a hošík ustrašeně nacpal klobouk mamince do klína. Za chvíli řekla maminka „Jaroušku, sundej si límec. A tatínek chlapci ochotně při sundávání po- máhal. „Počkej — sundáme také kabát,“ řekl. „I vestu,“ pravila maminka. „A kalhoty také? Já bundu nechci!““ křik klučík a oběma ručkama přitiskl patrně své první kalhotky k bříšku. Všichni ve voze rozesmáli se hlučně, i já bych byla s chuti vybuchla, ale byla jsem Něm- kyní a proto vyňala jsem honem šátek a zakryla si obličej, tvářic se, jakoby mne hromadný smích byl probudil. Stírala jsem si pot s obličeje. Na ráz smích utichl. „Bože, co se stane! Probudili jsme paní Němkyni!“ vyčetla jsem z ulekaných očí všech. Ale musila jsem se asi tvářiti přívětivěji než
Jaroušek Němkyně Mělník Stará Boleslav Německo