Ročník XXXXVII.

V Praze, v sobotu 16. listopadu 1907.

Číslo 317.

Na ranní a odpol. Histy předplácí ne: v Praze v administrani se trrt lets. . . . 8 k — s dvojí donáškou nt 1aa. : . ! 7 K noi ve stanich: 2K 9ok na něsíc .. Pošlon: a něte ::3ke na čtvrt leia s dvojí vásilkou na měst ntví a . . . 11 K co

Dnešní čísla uro Prahu Je o 10 stranách. Počátek či pokračování? Ve svém včerejším výkladu příčin, ze kterých většina delegátů českých se odhodlala vstoupiti do služeb vlády Beckovy, několikráte se vrací dr. Kramář k myšlence, jakoby krok tento byl teprve prvním počátkem nové poli- tické fase. Tak praví: »Bohužel jest u nás zvykem odsuzovati dříve, než určitá politická fase jest skončena, a než (možno viděti vý- sledky politické taktiky, která v samém počátku snad vypadá překvapující a ne blahou.« Dále pak: »Česká veřejnost pak, my slím, má povinnost, vyčkati, k jakým vy sledkům povede společný, svorný postup veliké většiny poselstva českého v hájení společných věcí národních. Po výsledcích své politiky chtějí býti souzeni, ne podle prv ního kroku společné politiky. Česká veřej nost, doufám, přizná jim právo k této do jista skromné žádosti.« Dle výroků těch by se mohlo míti za to, že dosud nebylo za vlády Beckovyž ta kové většiny českého poselstva, jež by byla učiníla stejný pokus. Vláda Beckova trvá již od konce první polovice r. 1906, a od doby vstupu obou nyní vystřídaných ministrů če- ských do ní až do letošních voleb květnových podle všeobecného volebního práva rovněž se opírala o většinu posledního českého poselstva, zvoleného ještě za panování sou stavy kuriátní. Počet této většiny českého poselstva k celkovému počtu poslanců tehdejší rady říšské nebyl nepříznivější, než jest ny- nější v Národním klubu seskupené většiny českého poselstva k celkovému počtu po- slanců nynější rady říšské. Ona bývalá vět šina českého poselstva krom toho mohla se opírati o významné projevy ve příčině žá- doucího uspokojení potřeb našeho národa.

Tak dne 7. června 1906 učinil předseda ministerstva bar. Beck vládní prohlášení, v němž sliboval, že »se neunavným snahám vladním podaří zmírnění národnostních sporů a oslabení protiv, dohoda v jednotlivostech a připrava k urovnání dalších otázek. Rada ministerská stala se nyní půdou, na kteréž má zahájeno býti dohodnutí. Vláda mus vzíti na svá bedra všecky národ- nostní otázky, a důvěřuje pevně, že podaří se přivoditi smír mezi národy a jest odhodlána zasaditi se ze všech sil o jeho zdar. Nejdříve vynasnaží se, aby připravila půdu ku projednání těchto velkých pro- blémů. Postřehne pravý okamžik, v němž nebude třeba couvati před kritickými otázkami prvního řádu, jako na př před kroky, směřujícími k řešení jazykov otázky u zeměpanských a samosprávných úřadů v Čechách anebo před otázkou uni versity na Moravě; neboť i tyto otázky dají se uspokojivě řešiti « Nuže, co se stalo v těchto směrech v průběhu následujícího roku? Při jediném velikém díle volební opravy ocila se rovnocennost našeho národa na místě předposledním, za ní přišli již jen ha ličští Rusové; obrovské pak většině slovan ských národů nedostalo se ani plné poloviny počtu poslanců na radě říšské. Z velikých problémů otázek národnost

ních pak nepřikročeno k řešení ani jediného, ba ani oněch ne, jež bar. Beck ve svém prohlášení výslovně uvedl. Za to ovšem dů- sledně pracováno ve smyslu požadavků ně- meckých, na př. v soudnictví, a nedbáno ani při právu shromažďovacím práv našeho národa, ani neposkytována nezbytná ochrana zákonná českým menšinám, zejména v po třebách školských zle pronásledovaných. Nej- výše že zásadné ústupky Němcům, na př při jmenování soudců, zastírány byly osob ními, neodčinitelnými, proto, že na právních základech spočívajícími jmenováními mimo status, nemělo-li přeskakování českých soud ních úřadníků přímo křičeti. Tyto a podobné událosťi za vlády bar Becka vedle nejasnosti projevů odpovědné české politiky způsobily ovšem, že ona vět šina poselstva českého, o kterouž se oba první ministři Beckova kabinetu opírali, př nových volbách vzala za své. Doklad to, že národ neshledal, že by činnost vlády one byla souhlasila s jejím programovým pro hlášením. Po volbách do nynější říšské rady, kdy poselstvo české se vrátilo rozděleno na ně- kolik skupin, vláda na novo v trůnní řeči zaujala stanovisko k věcem národním. Obsa hujeť trůnní řeč ze dne 19. června 1907 ve směru tom následující odstavec: »Národnostními spory, které po dlouhou dobu naplňují veřejný život, jest zdržován plný rozvoj bohatých schopností mých ná rodů. Nejvíce vysvítá to z otázky jazykové jejíž trvalé upravení dosud s nezdařilo. Ovšem že státnické umění rakouské ne- smí tím býti vyčerpáno, naopak bude jeho účelem pečovati o neustálé přetvořo- vání sil národních v síly státní.

Řešení může však docíleno býti pouze po- ctivou snahou všech zúčastněných, shod- nouti a dorozuměti se v rámci státních zá- kladních zákonů a státních potřeb, jakož i vzá- jemnou ochotou, kteréž dostává se nově za- vedenou politickou rovnoprávností příznivých podmínek. Takové rozřešení zaručovalo by současně nerušené spolupůsobení stran př společných státních úkolech a nutnou jednotu státních správních účelů. Jest mým nejtou- žebnějším přáním, zanechati jednou svým ná rodům jako cenné dědictví zajištěný stav je jich národních statků a tím veškerenstvu za- ručiti národnostní mír, který by byl společ ným majetkem všech vlastenců. Uložil jsem své vladě, aby ze všech sil se o to zasadila a prosím všechny, jimž jest jejich národ i blaho státu stejně drahým, aby s veškerou oddaností působili k tomuto cíli.« V odstavci tuto uvedeném, zvláště ve slovech: že se dosud nepodařilo trvale upra- viti otázky jazykové, možno shledati i příme doznání kabinetu Beckova, že ve velikých problemech otázek národních za první rok vlády své neučinil nijakého znatelného po- kroku a ze zjevů námi vzpomenutých možno souditi i na to, že skutečně v »jednotlivo- stech« — couval před kritickými otázkam prvního řádu . .. Co pak se týče poctivé snahý všech zúčastněných, rovněž jednotlivé případy námi připomenuté dosvědčují, že jedna čásť účast níků bezpodmínečně trvala na svém a ne

třeba zvláště opětovati, že to byli Němci. Ba oni i za poslední krise postupovali útočné a rozmnožili počet svých ministerských křesel, ač i tak byli v ministerstvu nad poměr za- stoupeni. Zřízením Národního klubu objevila se opět většina poselstva českého na říšské radě po boku bar. Becka, a rovněž noví dva čeští ministři vstoupili do jeho kabinetu. Možno ale tvrditi, že by to byl s ám počátek nové politické fáse a že jest to první krok společné politiky většiny če- ského poselstva? Trváme, že nikoliv, ale že jest to pou hým pokračováním v politice oné většiny českého poselstva, kteráž byla při volbaci do nynější rady říšské — poražena. Ostatně to uznává sám dr. Kramář v témž svém výkladu, když praví: že de- mise obou (dřivějších českých) ministrů ne znamená zatím nepřátelský krok proti ministerskému předsedovi, nýbrž jen nezbyt- nou podmínku vyjasnění poměrů v českém taboře Vyjasnění ovšem nastalo, ale ne v onom smyslu voleb květnových, jenž znamenal pád politiky většiny poselstva českého, po- litice předsedy ministerstva příznive. Potom všem ovšem máme za to, že vedení nynější většiny poselstva českého ne- může se ve svých výkladech hraditi výroky podobnými onomu, že »obviňování může býti bezohledné, ale obhajování že nesmi překročiti meze toho, co za daných poměrů vůbec se dá říci.

Němci podobné výhrady nikdy nečiní, cíle své vždy šrozumitelně označují. A i vláda mluvivá dosti určitě. Tak na př. ve schůz vyrovnacího výboru dne 7. t. m. vrátil se bar. Beck opět k národnostním otázkám, ale činí tak v rožměrech mnohem užších, nez se stalo ve vládním prohlášení z června minulého roku. - Pravilť, že vláda doufá, že se jí uvolní ruce vyřízením rakousko-uher ského vyrovnáni, a že má v úmyslu zabývat se potom některými palčivými národním otázkami. Nikoliv však ve velkém slohu, ale v ůzce vymezeném ráme jest prý konečně jednou třeba nalézli roz- hodnost, zabývati se těmi otázkami. Ba dle nejnovějšího projevu německému liberálnímu poslanci ve příčině povolání dvou křesťanských socialů do ministerstva (vče- rejší »N. Fr. Pr.«) mluví docela již jen o rovnoprávnosti všech státních občanů. Ale takováto vládní politika jest pokra- čováním odvěké politiky vídeňské a není ni- jakým novým »pokusem na samém počátku«. Vždyť i před bar. Beckem všichni jeho předchůdci vyhýbali se řešení národních otázek ve velikém slohu a pracovali o nich pouze v rámci »úzce vymezeném«.

Nový německý útok na celistvos království českého, Zákon o pensijním pojišťování úřadníku soukromých ze dne 16. prosince 1906, čís. 1. zák. říšsk. ex 1907, praví v § 53.: „Z pravidla buď zřízena v každé zemi zemská úřadovna pensijního ústavu se sídlem v příslušném zemském hlavním městě.

Podle potřeby ministr vnitra, slyšev při- slušné zemské výbory, může naříditi, aby v ně- které zemi bylo zřízeno dvě nebo více zem ských úřadoven neb aby byla zřízena jediná zemská úřadovna pro dvé nebo více zemí. Za téže podmínky mohou později obvody zřízených zemských úřadoven po vyslechnut jich býti rozděleny a pro každý z nich může býti zřízena zvláštní zemská úřadovna, neb mohou zřízené zemské úřadovny býti sloučeny. Ministr vnitra určí pokaždé sídlo zemskýeh úřadoven na základě dobrého zdání na přísluš- ných zemských výborech vyžádaného. Dle dalších předpisů zákona náležejí zemské úřadovně pensijního ústavu pojištěne v jejím obvodu zaměstnaní a jejich zaměstnava- telé. S těmito svými členy vede úřadovna ve- škoré jednání a přisluší jí zejména 1. přijímati přihlášky, týkající se pojišťo vací povinnosti, a kontrolovati pojišťovací a při hlašovací povinnost; 2. chovati v evidenci osoby pojištěním po vinné vodením pojišťovacího katastru; 3. předpisovati a vybírati prémie 4. přijímati nároky od pojištěnců vznesen a přikazovati je rentové komisi; 5. chovati v evidenci důchodníky vedením rentového katastru a kontrolovati oprávněné po žitníky rent; 6. zastavovati výplaty rent, jakož i odnímali renty a podpory řízením od rentové komise pro- váděným. Kromě toho přísluší zemským úřadovnám činiti návrhy, jak by kapitály ústavu měly býti ukládány.

Záležitosti zemské úřadovny obstarává vo- lený desetičlenný výbor se starostou, jmenova- ným ministrem vnitra, a valná hromada. Členy prvního výboru zemské úřadovny ustanovi mi nistr vnitra, jejich funkční doba skončí se vol bou výboru v první valné hromadě vykonanou Z toho, co tuto uvedeno, jest patrno, že jde o nové zemské instituce s působností velmi dů ležitou. Zákon nabude moci dne 1. ledna 1909 ale pracuje se již na prováděcích předpisech které mají býti vydány v době nedaleké a jež budou asi již obsahovati opatření v příčině zem ských úřadoven. A tu nasazuje páky furor teutonicus. Spolei německých obchodních zřízenců v Liberci roze sílá německým okresním zastupitelstvům v Če chách cirkulář, v němž povídá: „Denně musí němečtí sourodáci v Čechácl cítiti, jak slovanská zátopa zvedá stále smělej svoji hlavu, jak německé území vzdor vešker námaze rozhodujících kruhů německých jest za plavováno českými úřadníky. Jesiliže se naproti tomu pokládá rozdělení země ve dví za jediný prostředek, aby naše národní bytí před dalším poškozováním bylo uchráněno, žádá-li se v tom to smyslu právem se strany německé úplné roz dělení všech zemských úřadů a pod. v nárou nostní sekce, jeví se býti tím více potřebno, mit při nově zřizovaných hospodářských zařízeníeh předem jistotu, aby německ, ni penězi nebylo snad české velikášství ještě dále pěstěno a pod porováno. Takovým hospodářským zařízením. jež má býti zřízeno, jest pensijní ústav, který má dnem 1. ledna 1909 vejíti v život. — Jest nezbytným požadavkem nejen zřízenců, nýbrž spíše veškerého německého lidu, aby byly pro Čechy zřízeny dvě národnost- ně přísně oddělené zemeké úřa- dovny pensijního ústavu. — Obracíme se k

V drobném prodeji: ranní číslo o sob odpoledni . . e 2k Ve flialkách na voukovš ranní čisla. odpolodní . . . . . . . . 4k Inseráty plati se hotevě napřel Předplacení a inserty přijímá adminl- strace v Marianské ulicl č. 3. Tam nacházejí se též redalce Hiskárna a Pzpudice „ Národnich List ů“ Rukoplsy se nevracaji.

vašemu ct. okresnímu zastupitelstvu se žádostí, abyste se usnesli a jak ministru vnitra, tak ně- meckému ministru krajanovi poslali podání,v němž vyslovite důtklivou žádost, aby v Če- chách pro Němce dle pensijního zákona soukromýzh úřadníků po- jištěním povinné zřízena byla zvláštní zemská úřadovna se sídlem v Liberci. Toto nacionální běsnění vzbudilo také pro- jevy ve prospěch čistě německé zemské úra- dovny v král. českém, a to projevy se stran, jichž váha podceňována býti nesmí; jen v při- čině umístění německé úřadovny se mínění roz- cházejí, německá národní rada doporučuje z sídlo německé úřadovny Prahu.

Politická fráze řídí tuto akci německýeh obchodních zřízenců, a oni nevidí, jakou jim strojí škodu. Neblahá ustanovení zakona o smlou- vách náhradních jsou s to, aby ztenčila počet členstva úřadoven zemských. Jestliže by se pak měl zbytek ještě rozděliti ve dví, kolik členů zbude každé z úřadoven obou? Správní aparát menšího tělesa, povolaného ke stejným úkolům jaké plniti má těleso velké, bude poměrně draž- ším. A tak by se vylučovala možnost hospodář- ských přebytků, které by dovolovaly podpor- vání nuzných nezaměstnaných, bezplatné spro- středkování míst nebo snížení prémií nyní sta- novených. To všecko k vůli fikci, že „denn musí němečtí sourodáci v Čechách cítiti, jak slovanská zátopa zvedá stále směleji svoji hlavu . ..“ Pro Němce pojištěním povinné má býti zřízena zvláštní úřadovna v Liberci. Dl toho by se zdálo, že by pro příslušnost k ústavu německému nebo českému měla rozhodovati ná- rodnost pojištěneů a nikoli chefů jejich. Jak by se však provedla věc tam, kde jest chef a úřad- ník národnosti různé? Asi tak, že bude-li úřad- ník Němec u chefa Čecha, tento Čech učiněn bude poplatným Liberci, a bude-li úřadník Čech u chefa Němce, bude zase odvádět kontribui Liberci — onen Čech, „aby německými penězi nebylo snad české velikášství ještě dále pěstěno a podporováno“. Že pak v Liberi budou s podmaněnými Čechy „deutsch reden“, rozumí se samo sebou.

Požaavek němeekých obchodních zřízen- ců není arci založen na touze po smíru národ- nostním, ale bude o něm zajisté i s takového hlodiska uvažováno, a tu jest na jevě, že by trhání nové instituce zemské působilo na straně české roztrpčení veliké a tak klid předem vylučovalo. Vždyť by již to přímo pobuřovalo, byla-li by jednacím i vnitřním jazykem zemské úřadovny liberecké výlučně němčina, kdežto zemská úřa- dovna v Praze musila by úřadovati dvojjazyčně a ve styku s ústřednou vídeňskou německy. Zdravý a zdárný rozvoj pojišťování pensij- ního bude umožněn a zaručen jen tehdy, jestliže ministerstvo vnitra, užívajíc svého práva, dle §§ 53. a 93. zákona ze dne 16. prosince 1906. čís. 1. říšsk. zák. ex 1907, přidělí každé národ- nosti spravedlivé zastoupení ve správě a v úřad- nictvu pensijního ústavu ve Vídni i úřadoven zemských: důsledné provedení rovnoprávnosti národů bude jednou z podmínek nejdůležitěj- Zemská jednota soukromých úřadníkův král. českém, sidlící v Praze, pracuje ze všech sil, aby roztržení zemské úřadovny znemožnila. Ale nejen soukromý úřadnictvo samo, i naše města, naše okresy, zemský výbor království ších.

FEUILLETON.

Literatura. K šedesátým narozeninám Elišky Krásnohorské. Ve Starém městě pražském, v fom památ- ném jevišti tolikeré naší slávy i našeho poní- žení, narodila se dne 18. listopadu 1847 Eliska Krásnohorská. Dotklo se slavné, osudné jeviště naše dějioné mladého života, že ohlásil se v jeho duchu starý, výbojný český zápal pro ideály nejvysší, že srdce pojalo ve svůj tluk vroucí, hlubokou lásku pro osudy rodné země a lidu svého, že celý ten život zde vzpučelý zasvětil se nadšeně a věrně službám národa svého? Stojíme u nového mezníku toho vzácného živola a s vděčným pohnutím a netajeným ob- divem vzpomínáme na to vše, čím Eliska Krásnohorská národu svému byla, co vše vy- kvetlo a uzrálo na drahém stromě jejího živola pro národ náš.

Osudem byla v prvé řadě posvěcena n básnitku. Poesie uvedla ji ve svou čarovnou tiši snů a obraznosti, v říši vysokých pomyslů a hloubí citových, davši jí žezlo, aby vn vládla. Luzné kvěly, jež vypěstila v tomto sadu. aby jimi ozdobila vlasti skráň, jsou nejkrásněj- ším svědectvím jejího velkého, vzácného uměn a dávají tušiti, jaké poklady by nám byla ještě Musa její přinesla, kdyby se básnirka byla cele ji oddala. Než Krásnohorská odkládala okamžitě lýru, kdykoliv volaly ji potřeby ná- roda jinam a stavěla so svým důmyslem, širo- kým rozhiledem, svým nadšením a mužnou ehergii všude tam, kde volal národ dle jejího zdání ke službě naléhavější. A tak držela v ruce jednou péro, jindy kormidlo ženských pokroko- vých snah, byla národu věštkyní a byla jeho učitelkou. Byle, jak případně nazval ji Neruda, »statečnou vojvodou«, organisujíc a přejímajl vedení šiků žen, a plnila zároveň všecký po- vinnosti, jež přislušely každé v řadě. Týčila nadšeně majáky cílů a byla opět první z nej- horlivějších dělnic při těch nesčeiných sisyfov- ských pracech, jež byly průpravou a základem konečného dila.

Žádná práce nebyla jí nikdy ponižujíeí malichernou, nepříslušnou, a žádná těžkou, ne- překonatelnou, byla-li outkem v tě veliké tkán celkového, konečného díla, k němuž směřovalo její dychtění, kam vedla za sebou zástupy rozplameněné a přesvědčené jejím nadšeným idealismem. Tím jsou to tak různá pole, na nichž vi- díme zlaté stopy její činnosti, překvapující jako práce jediného člověka. Uvědomlme-li si k tomu útlé, po léta podlomené zdraví Krásnohorské. vynucují si výsledky její činnosti bezpodmínečn úetyplné uznání. Přehohatě obdařila nás v poesii vzácným sbírkami: »Z máje žiti«, 1871, »Ze Šumavy«. 1873, »K slovanskému jihu«, 1880, »Vlašto- vičky«, 1883, »Vlny v proudu«, 1885, »Leto- rosty«, 1887, »Šumavský Robinson«, 1887 »Bájky velkých«, 1889, »Na živé struně«, 1895.

»Rozpominky«, 1896. Povolaní krilikové uznali vynikající její umění, plné myšlenkově hloubky. vroucího vznětu, formální virtuosnosti, jimž lyrice i epice podala mnohé skvosty ceny ne- pomijejíci. Vyniká-li v epice silou, plastikou, nádhernými popisnými obrazy, má lyrika její něhu, tklivou vroucnost, laškovnost a zpěvnost, častěji však jeji filosofické náměty sklánějí s k reflexi, bohaté skvostnými obrazy a hlubo- kými myšlenkami. Její horoucí vznět libuje si v hymnickém rozpětí, jinde didaktický účel vy- bírá si mohutný proud rhetoriky s nejbohatší myšlenkovou výplní. Básnířčina žíznivá touha po ideálech krásy, velikosti a dobra v utkáníse s drsnou, ponurou skutečností vzbuzuje tu dobrosrdečný humor, mnohem častěji však říznou satiru. »Bájky velkých« jsou výronem jejím. Patři k nejlepšímu, čím poesie českáv tomto odvětví se vykázati může. Virluosnost jejího umění přenesla ji též slavně přes obtíže při překladu dvou veleděl světové poesie, Mickiewiczova »Pana Tadeášee a Byronovy »Childe Haraldovy pouti«, k nimž připojila později Hamerlingova »Krále Sion- ského« a výběr z básní Puškinových. Však i v poesii, kde Musa své zasvěcenee nejspíše jen k sobě přimyká, dávajíc jim ve své čaroříši zapomenouti na svět ostatní, citíme, jak básniřka i veliké umění své staví ve služby ná- roda. Jeho snahy, zápasy, utrpení, křivdy, jeho pučíci z ničene naděje, vše procházelo výhn

jejího srdce, hlubinou jejího přemítání, vtělilo se v poesii její, aby lila balsám na krváce- jící rány jeho, aby byla též věrnou, bdělou stráži u jeho ducha, u jeho srdce, aby ve chvílich osud- ných nemalátněl, neklesal na mysli, ale vždy vy- soko pozvédal štít svéhe práva na sebezachování a práva na nojdražší statky lidstva, osvětu a svobodu. Krásnohorská rozsvěcuje národu svě mu v básních svých pochodně k ideálům nej vznešenějšim, k metám nejvyšším, budíc záro veň mdlé, malátné, lhostejné k národnímu uvě- domění a vroucnosti. Její mnohostrunné varyto má tóny úfěchy, soucitu, bolesti nad křivdam a utrpením národa, ale nikdy nemá tóny bázně zbabělého stesku, zoufalé skleslosti. Za to hřm hněvem, mužným vzdorem a odvahou a vždy i ve chvílích nejtěžších, neochvějnou věrou ve vítězství věci národní, z níž sálá žár nezlomno síly, vroucího přesvědčení, nezdolné energie. Do doby Krásnohorské nebylo slyšeti tal mužných, plně poptických slok vlasteneckéhe výzvu, jakými zahřímala její „Chodská“, jež od města k městu, v besedách a sdruženích č - ských vykonala sama velikou část národní misse v letech sedmdesátých, a podnes její velebně jakoby kovovým úderem dopadající sloky pů sobí na srdce česká svým mohutným dojmem- Tak tryská všude z poesie Krásnohorské žhav jak láva, čistá jako křišťál láska k rodné zemí toužíc se přelíti v srdce lidu českého, a bude-l té dosti, pak nebojí se Krásnohorská o osu rodné země ani tchdy, kdyby příšlo nejhůře neboť enu v doi tu drahů duši každý máme; ha, tu jí po všem leště gáme, so vždýť tepry tam je nejhůře, vesin ha tam je konec, duši dál, kde zvrhlý rod huž nemůže.

Vyznačuje se poesie E. Krásnohorské vů bee jasným názorem v pojímání života, netoliko jasným pohledem v budoueno národa. Byť stři- zlivá skutečnost a moderní pesimismus zatemno valy obzor stále hustšími mlhami, její poesie otvírá do nich široké průhledy zářícím proudůu světelným, linoucím se z velikých věčnýel pravd, jichž je nadšenou vyznávačkou. V dramatickém básnictví třeba vzpomenou jejích rozkošných librett. Kdo neokřál „Hubi čkou“, „Tajemstvím“, „Čertovou stěnou“ I její provotína básnická „Lejla“ (r. 1868) sem náleží. Její dramata „Pévee volnosti“, „Dědi ducha“, „llarantova žena“, „Náš druhý sbor známa jsou z četby. Prósa má v Krásnohorské svou přední pě stitelku. V krásné prose pokusila se sice jen svazkem „Povidek“ a drobnůstkou „Básník básník“, ale obé prozrazuje psychologa pozoro- vatele. Krásnohorská však dominuje v jiné oblasti prósy. Její velecenné literární úvahy, ji- miž podávala s výstižnou plastičností reliefy lite- rární činnosti celé řady nejpřednějších našiel spisovatelů, byly vždy pravou pochoutkou labuž- nických čtenářů, jak svým duchaplným obsa- hem, tak skvělou formou, dbající vždy nejvýše krásy a přesnosti našeho jazyka. Stejně byly hledány a vítány čtenáři i redaktory předních časopisů její četné stati, články a essaye, po- jednávající o kulturních zájmech a naléhavých národních a sociálních potřebách. Než vedle toho ani děti neodešly s prázdnou. S láskou ujala se literatury pro mládež, uznávajíe její velikou důložitost, a vypěstovala pro ni záhon spanilých, v pravdě rozmilých květů, jež v rouše uměleckém tají ethické jádro, a často jsou vodle třpytné obraznosti prohřáty humorem, dětmi mi- lovaným a jim svědčíeím.

Mostem, spojujícím literární činnost E Krásnohorské s ostatní činností její veřejnou. jest její redaktorství Ženských Listů, k němuž byla již r. 1875 povolána první průkopnici žen- ské otázky u nás, K. Světlou. Tonto časopis. jsa dlouhou řadu let jediným orgánem žen, byl Krásnohorské tribunou, s níž hlásala mnohou vážnou pravdu, s níž dán popud k nejednomu požehnanému kroku a potomnímu činu na poli ženské otázky. Na tuto patřila Krásnohorská především s národního hlediska, toužíc po vyšší úrovni ženského vzdělání ku prospěchu národa, jenž z rukou žen matek bere svou budoucnost Vůdčím heslem stal se ženám plamenný její vý rok: „Je-li každému národu žena strážkyní do mácí svatyně, jest národu českému takořka su- dičkou, v jejlchž rukou, v jejíchž prsou, v je- jímžto srdci spočívá jeho nejskvostnější naděje. jeho budoucnost, jeho rozkvět nebo zmar.“ S to- hoto hlodiska a ze současných poměrů sociál- ních vyšla snaha další, podepříti ženy mravně i hmotně vlastní jejich prací, naučiti je práci milovati a v ní nalézati oporu i osvobození z porobenství. Proto s láskou ujala se Ženského výrobního spolku K. Světlou založeného, při pravujieiho dívky k různým životním povolánln

a oddala se mu celou duší. Jen zasvěcený ví. co znamená, státi v čele spolku s takovou roz- sáhlou sítí působnosti, vychovávajícímu národ na 700 žakyň ročně, spolku odkázanému toliko na sbírky a milodary. Kdo dovede oceniti, co takový spolek přináši sebou těm, kdož jej vedou, duševního napjetí, zodpovědnosti, starosti, práce bezměrné? Jaké obětavosti, jakého úsilí a ener- gio bylo zapotřebí ne rok, dvě léta, ale desftky let, uvěsti školu tu pod vlastní krov, dátijí vlastní útulek, jak se podařilo E. Krásnohorské Ale nadšená bojovnice za ženská práva nepře stala na tom. K další, vyšší metě chtěla přivěsti zástup po světle toužících — učiniti dívkám přístupně studium gymnasijní a dále universitní.

Ničeho podobného v celém Rakousku tehdy ne- bylo. Sama K. Světlá, nadšená pro každý po- krok, zrazovala, nemajíc důvěry, že by věc mohla proniknouti, a obávajíc se zároveň nového bře- mene starosti a prací pro útlé zdraví drahé jí přitelkyně. Než E. Krásnohorská v úmyslu jednou po- jatém nedala se zviklati. Nedala se též odstra- šiti překážkami, zrovna v balvany nakupenými předsudky, nechutenstvím k věci, odporem taj- ným i zjevným se strany mužů a lhostejností ne- tečnou žen samých. S energií jí vlastní dala s do práce. Kdo je s to doceniti tu velikou, svrchovanou a mravenčí píli, stavící od samých základů, prá- ci každodenní, práci mnoha let, než bylo vyka- náno — než slovo stalo se skutkem? Tehdy. když přátelé Krásnohorské bolestně želeli, že pro samé práce konceplní a chůze nesčíslné úplně se odmlčela ve svém poetickém tvoření, odvětila: „Jen kdyby se mi podařilo zřídii dívkám gymnasium, učiniti jim přistupným stu- dium vysokoškolské, to by byla má nejlepší, mně nejdražší báseň, již bych svému národu od- kázala.“ A byla Minerva, a bylo gymnasium,a otevřely se brány vysokého učení dívkám če- ským. Nuže, i ta báseň, veliká slavná báseň smělého, odvážného činu, vítězně dozpívána. Báseň, hodna pěvkyně, opěvující čin jako „pí- seň písní všech“, pěvkyně, jež znamenala svou pouť životní květy písní a písněmi činů. Šťastna pěvkyně, která může na takový život zpět pohlížet! A dnes, o vzácném dni šedesátých naroze- nin slavné jubilantky, v semknutýeh řadách při- cházejí ženy české vzdáti ji svůj hold a vrouci,