Romänová přiloha

„Národnich Listů“ k čislu 167. ze dne 20. června 1905.

Různé zprávy.

= Z tajů Hráčského klubu v Berlíně. V nejbližší době zabývati se bude státní zastupitelství berlínské trapnými událostmi, jejichž dějištěm byla jedna z elegantních berlínských heren. Na ředitele podniku jenž svůj stan rozbil v jedné z nejvýstavnějších tříd berlínských, stěžuje si velmi trpce představenstvo herny. Ředitel podniku prý mimo jiné odcizil známky jež se po skončené hře u klubovní pokladny vymě- ňují za peníze. Dále se mu vyčítá, že se na klubovních členech, kteří následkem účasti na hře upadli v pe- něžní tíseň dopouštěl lichvy. Konečně prý dostával od dodavatelů značné dary za přijímání různých do- dávek ceny velmi pochybné. Představenstvo se usneslo, aby ředitel, jenž původně místo své zastával bezplatně, později pak za roční plat 18.000 marek, byl suspendován. Zárověň byl vyzván, aby prohlásil, že se klubovního členství vzdává. Ředitel tvrdí, že ve- škerá podezření jeho osoby se týkající, jsou naprosto bezdůvodná a hodlá prý na členy představenstva podati žalobu. Při tom obviňuje jednoho z klubov- ních členů, že půjčoval na lichvářské úroky. Při pro- cessu budou projednávány záležitosti, jež vzbudí vše- obecné vzrušení. Následkem obrovských sum, o něž se každé noci v herně jednalo, bylo mnoho lidí při- praveno na mizinu. A že se hrálo o slušné obnosy nejzřetelněji prokazuje okolnost, že jenom „karetné“ vyneslo loňského roku čistých 596.000 marek. Letos v dubnu vybráno bylo na karetném 80.000 marek = Vesnická idylla, která by byla málem měla tragi- cký konec, odehrála se před několika dny u vesnice

Kalavie. Syn tamějšího bohatého rolníka Stamua za- miloval se do hezké Žofie, dcery chalupníkovy. Pro- tože Žofie byla chudá, nechtěli mu rodiče dovoliti pojati ji za ženu a zabraňovali mu také scházeti se s ní tajně. Než láska nalezá vždy prostředky k do- sažení kýženého cíle. Žofii nestálo mnoho námahy. aby přemluvila svého neplnotetého milence k útěku a jednoho krásného dne zmizeli oba. Nejprve obešli několik vesnic, by nalezli popa, který by je oddal ale poněvadž neměli ani vindry, nechtěl jim žádný onu laskavost prokázati. Odebrali se tedy neoddán do hor a zbudovali si tam pastýřskou chatrč, živíce se různými kořínky. Rodina Stamuova marně je hle- dala po čtrnáct dní. Štěstí nebo neštěstí však tomu chtělo, že milovník těžce onemocněl, nemoha snésti strádání a svízele idyllického života v pustém zátiší Žofie jej proto doprovodila ke svým příbuzným, bydlí- cím v jedné odlehlé chýši a odešla pak do Athén by tam prodala koření, jež v lese nasbírala a kou- pila za výtěžek některé léky. Na trhu však setkala se s dvěma sestrami svého ženicha, které přivolaly policisty, obviňujíce ji, že otrávila jejich bratra. Policisté odvedli dívku na policejní úřad, kde se musila ospravedlniti a tak vyzraditi skrýši uprchlého. Propuštěna na svobodu, chvátala k milenci, by s ním zase prchla jinam, ale dříve než to mohla provésti dostavili se příbuzní Stamuovi s několika četníkya obklíčili chýši, pokoušejíce se vniknouti do ní. Žofie, prohlednuvši hrožící nebezpečí, chopila se na stěně visící pušky a střelila do četníků, ale tak nízko, že

Weigner Metzl v Praze Josefské náměstí, palác Obchodní komory- Telefon č. 2338.

jen jednoho z nich ranila. Ustrašeni, ustoupili všichni, ale Žofie chystala se k druhé ráně a k zoufalému boji. V tom okamžiku vrhl se na ní její mílenec a vyrval jí pušku z ruky. Jeho přibuzní, vidouce zápo- lící milence, použili vhodného okamžiku a vypáčili dvéře chatrné chýše. Četníci pak uchopili Žofii, která v zoufalství plakala a naříkala a odvedli ji i s mi- lencem v průvodu celé rodiny Stamuovy znovu na policejní úřad v Athénách. Tamější komisař měl však s milenci útrpnost a propustil je, když rodiče slíbili, že vyhoví jejich přání. S rozsudkem tím nebyla Žofie spokojena. Žádala na komisaři, by zavolal popa a dal je oddati ještě na policejním úřadě. To se někdy v Řecku stává, ale tentokráte nevyhověl komisař je- jímu přání a celá společnost musela se vrátiti do Kalavie.

= Příbuzenstvo Terezy Humbertové. O tom, jak bídně daří se nejbližšímu příbuzenstvu »veliké« Te- rezy Humbertové, kteráž před nedlouhým ještě ča- sem hýřila milliony, dovídá se pařížská veřejnost z »Matinu« zajímavé zprávy: Poměrně nejlépe ještě daří se stařičké tchyni švindléřčině; požívá roční pense 2000 franků, z kteréhož příjmu mohla by s zajisté uživiti, kdyby jí nepřipadala starost o jiné členy rozvětvené rodiny. Ona jediná je ze všech způsobilou k výdělku. Oděna dělnickým šatem, na- vštěvuje z večera tržnici odeonské čtvrti a za nepa- trné obnosy skupuje zde zbytky různého zboží, jež pak s malým užitkem dále prodává. Hlavní starostí její jest, aby nešťastné vnučce své jednou za čas kou- pila nějaký kus oděvu, jakož aby jí uštědřiti mohla nějaký centim. Vnučka tato, kdysi zástupem ctitelů z tak zv. nejvyšších kruhů obletaná, Eva Humber- tová, žije od doby zatčení své matky u kterési spřá- telené rodiny v Německu a živí se udílením vyučo- vacích hodin. Avšak výdělek její sotva že vystačí na krytí nejnutnějších potřeb, ze kteréž příčiny jest vy- pomoc se strany babiččiny nevyhnutelnou. Ještě hůře vede se sestře Terezině, která již v dobách mrhání milliony sotva se uživila, za dnešních dob však po- strádá vůbec veškerých pramenů k výživě. V po- slední době složila píseň, ve kteréž vyličuje svou bídu.

Píseň zapěla zpravodaji »Matinu« a žádala jej, aby s ve- řejností tlumočil její prosbu o milodary. Ale veřejnost zůstala k tomu zcela chladnou a jak se zdá, zůstane jí i na dále. Mladší sestra paní Humbertové, Marie Daurignacová, kteráž v »lepších dobách« hrála úlobu »nevěsty« staršího Crawforda, úplně se změnilaa není si ve tváři ani dost málo podobna, Každého večera navštěvuje místnosti pařížských lidových zpě- váků, provází je hrou na klavíru a v přestávkách produkuje se přednášením různých odrhovaček. Za- městnání toto vynáší jí měsíčně 50—60 franků: k živobytí příliš málo, pro smrt mnoho. V poslední době koupila si klavír na splátky, poněvadž pak správně neplatila a protože i činži zůstávala dlužna, hrozí jí nebezpečí, že bude vystěhována na ulici neujme-li se jí některý z elegánů a boháčů, kteří kdysi v domácnosti Humbertových jedli z plných mis. Ale naděje veliká jí nekyne . .. = Z pozůstalosti Zolovy byly těchto dnů některé věci v jeho domě v Medanu prodány veřejnou draž

Ledničk

bou. Asi 200 lidí, vesměs Zolových přátel, se tam sešlo. Vdova jeho ponechala si některé cenné před- měty na památku. Do dražby bylo dáno nářadí, ná- bytek, svítilny, peřiny, japonské masky atd. Prvého dne vytěženo za prodané věci celkem 3100 korun. Dům, jak již bylo oznámeno, věnován byl společ nosti »Assistance Publique«. K žádosti paní Zolové používá se budovy jakožlo bydliště ošetřovatelek.

Zemřeli v Praze.

Dne 11. června 1905: Kunšnerová Emilie, vdova po knihvedoucím, 60 roků, 247—I. Christianova Marie, dcera truhláře, 9 roků, 724—I. Havlíček Josef obuvník, 24 roky, 374—II. Koffler Vilém, studující, 18 roků, 1363—II. Vaňkova Vlasta, dcera žemešáře 1 rok, 304—VIII. Péro Josef, slévač, 40 r., 247—VII. — U Milosrdných sester: Pospíšil Václav dělník, 64 roky. — U Milosrdných bratří: Jiříček František, tkadlec, 19 roků. — V městském chorobinci: Plachý Eduard, býv. finanční stráž- ník, 49 roků. — Ve všeobecné nemocnici: Belšánová Barbora, žebračka, 70 roků. Hartmannová Antonína, 83 roky. Švarcová Anna, manželka dělníka, 28 roků.

Král. české zem. divadlo v Praze. Národní divadlo. V úterý 20. června. 217. hra v předpl (1. čtvrtka.)

ZAZA. Komedie o pěti dějstvích. Napsali Berton a Charles Simon. Přeložil Šimák. Režisér Florentin Steinsberg- Začátek o 7. hod. Konec o 10. hod.

Lidové divadlo „ Urania“ v VII. části Prahy V zahradě I. pražského měšť. pivovaru. V úterý 20. června. Začátek o 3/48. hod. Po čtvrté: »Sláva« Drama o 3 dějstvích. Napsal L. Suchý. Režisén V. Spurný.

Aréna na Smíchovň (bliže Palaokéh mostu). V úterý 20. června. Začátek o 7. hod. Ve prospěch Frant. Hessové. Nově studováno: Vicomt z Letoriéru aneb: Jak se přízeň získá Veselohra o 3 jedn. Napsal L. Bayard. Přel. J. L Lomnický. Režisér Jan Kubík. na Král.

Pištěkovo lidové divadlo vinehradco V úterý 20. června. Začátek o 7. hod. Lidové představení při malých cenách. Po druhé: Marietta. 13637 Drama o čtyřech jednáních. Napsal O. Fastr. každého provedení z cinku, terrakotty se šklem nebo kameniny. 1154 kvláštnost: Ledničky s nádržkou na pitnou vodu.

často zvyšovalo lokální nádech jeho řeči. Byly okamžiky, kdy v ní nebylo skoro ani zvláštního přízvuku, ani gram- matických odchylek. Po mé pravici byl žlab, kluzký od mýdlové vody; a nad jedním koncem jeho visel na válci hadr nevábného zevnějšku. Virgiňan zaň chytil, což způsobilo vířivé točení válce. Na celém nenašlo by se suchého neb čistého mí- stečka. Smekl klobouk a vstrčil hlavu do dveří. »Váš ručník, paní,« řekl, »stal se již příliš po- pulárním.« Vyšla ven, byla to hezká žena. Oči její spočinuly chvíli na něm a potom s nelibostí na mně; na to se opět vrátily k jeho černým vlasům. »Je určen denně jeden,« děla velmi klidně. »Avšak když na tom někomu záleží —« Dokončila větu tím, že sňala starý ručník a dala nám čistý. »Děkuji vám, paní,« řekl pastevec. Pohlédla ještě jednou na jeho černé vlasy a beze slova se vrátila ke svým večeřícím hostům. Ve žlabu stál skoro prázdný kbelíček, nabral mi do něho ze studny. Ve žlabu klouzalo nějaké mýdlo, avšak já jsem vzal své vlastní. A potom jsem smyl v plechovém korýtku cestovní stopy, jak se dalo. Nebyla to příliš velká toaleta, již jsem vykonal v tomto z mé zkušenosti prvém mycím žlabu, avšak mu- silo to postačiti i zasedl jsem k večeři. Bylo nakládané — solené hovězí. A jeden z mých soustolovníků se o něm správně vyslovil: »Když jsem se do toho zakousl,« poznamenal, »myslil jsem, že žvýkám rohoži.« Měli jsme podivnou kávu a kondensované mléko; tolik much jsem jakživ neviděl. Nepokusil jsem se ani

určeno, aby ihned utonuly v obdivu nad zvláštní osobou, do jejíž společnosti mne osud uvrhl. Město, jak oni tomu místu říkají, se mi líbilo tím méně, čím déle jsem na ně pohlížel. Avšak dokud se naše řeč nerozšíři a nepřijme nějaké nové označení, jež by se pro to lépe hodilo, bude slovo město nuceno postačiti pro takové hnízdo, jako je Medicine Bow. Od té doby jsem již viděl a přespal ve mnoha podobných. Jsou roztroušena všude, pokrývají pomezí od Kolumbie po Rio Grande, od Missouri k Sierře. Leží ztrnulá, rozstříknutá po planetě prachu beze stromů, jako špinavé balíčky karet. Podobají se jedno druhému, jako jsou si podobny staré klubovní dýchánky. Domy, prázdné láhve a odpadky jsou věčně téhož beztvárného vzoru. Jsou opuštěnější než zvětralé kosti. Tak se zdá, že je zde vítr roztrousil, a že če- kají, až opět přijde vítr a odfoukne je. Však nad jejich nečistotou pluje tiše čisté a klidné světlo, takové, jaké Východ nikdy nespatří; jakoby se koupaly ve vzduchu prvého jitra po stvoření světa. Pod sluncem a hvězdami jsou jejich dni a noci neposkvrněné, čarokrásné. Medicine Bow bylo mým prvým a já jsem odhadl jeho rozměry, celkem dvaadvacet stavení, kůlna na uhlí, nádržka na vodu, nádraží, sklad, dvě jídelny, jeden sál pro kulečníky, dvě dílny na nářadí, jeden senník a dva- náct jiných stavení, jež z té neb jiné příčiny nejmenuji. A přece tyto hanebné slupky špíny pamatovaly na svůj zevnějšek; mnohé domy měly falešné průčelí, aby se zdálo, že jsou dvoupatrové. Tak zde stály, vystavujíce svou ubo- hou maškarádu vedle starých cínových konvic, kdežto u samých jejich prahů počínal svět kříšťálového světla, země bez konce, prostor, přes nějž mohli přijíti Noea Adam přímo z knihy Genesis. A do tohoto prostoru vedla -Virziňan“.