1
masthead
4. srpna 1907.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 214.
4
article
Dle kalendáře a přírody.
Dle kalendáře a přírody.
Chmýří v srpnovém vzduchu.
Léto dostoupilo svého vrcholu. Je v ze-
nithu svojí dráhy. Avšak ono dostoupivši svojí
kulminace, překročilo výši svojí krásy a svého
půvabu. Razgar — jak Rusové říkají — to jest
plný rozmach a dovršený rozvoj, postrádá vždy
už panenského půvabu, postrádá už smavé luz
nosti mládí, okouzlující vnady květného rozpuku,
postrádá opojné vůně prášného snoubení.
Mládí tohoto léta uprchlo a nastoupila
zralost. Lva, překypujícího mízou a bujně řvou
cího v mladistvém žáru vášně, vystřídala klid-
nější už Krásopaní. Zeleň touhyplné naděje
ohnivý plápol milostné záře obestřelo zlato
uklidnění, uspokojení, plodové zraní. Nejlibější
kvití odkvello, nejkrasší nádhera flóry mizí-
doba růží je ta tam. Ještě se arci nepěje senti-
mentální »The last rose of summer — poslední
růže prehajícího léta,« ale sláva rostlinné apo-
theosy už pobledla.
Harmonie sfér našeho ovzduší ztichla-
odmlčela se kukačka, oněměli pěvci našich sadů
a lesů! Viřivé melodie, unylé tlukoly a jásavé
tyrády, spojené s tajemným šukáním ve šťavna-
tém listoví nebo jehličí dozněly a s korun
stromů nebo s houpavých větviček keřů pozdra
vuje nás už jenom elegické ovrlikání a piskání
Karneval zpěvného plactva se vybouřil zároveř
s libánkami parádního kvItI. Láska vyvřela, plody
zrajou.
Rus
Láska
the last rosa of summer
5
article
Planoucí, peřestá a jiskrná préle sť lučin je
vystřidána pestrostí už skromnější, avšak —
ještě není po vší nádheře, ještě zbývají mnohé
krásy, hojné vnady a četné půvaby.
Je doba prázdnin. »Už dávno !« vpadá m
asi do řeči leckterý pan profe sor nebo studios.
Vím, vím, ale my, bývali studenti z doby před-
gaučovské, slučujeme stále ještě pojem počátku
srpna s pojmem počátku prázdnin. Za našich
dob totiž a ještě dlouho polom končíval školn
rok dnem 31. července, kteréhožto dne se po
slavném Te Deum rozdávala vysvědčení. T
jest: na školách středních. Na universitách.
kde tehda již panovala »svoboda vyučování
a učení se«, začinaly také již tehda prázdni-
ny, jak komu se libilo a byli již za onobo
času profesoři i studenti, kteří si dovedli
udělali prázdniny vůbec, po celý rok, po celáa
to třebas dlouhá léta. Ale to nesouvisí s naším
předmělem. Tedy počátkem srpna teprve zači-
naly na středních a obecných školách prázdniny.
na gymnasiích pro všechny žáky vyjma okta-
váný, kteři se podrobovali maturitě. Ubozi ma-
turanti vídali po skončeném Te Deum s pocho-
pitelným smulkem v srdeích odcházeti na
prázdniny všechny oslatní gymnasisty, kdežto
jim teprve nastávala tehda ještě opravdu —
hrozná tortura. Pisatel těchto řádků na přiklad
dělal ústní maturitu teprve dne 12. srpna.
Všichni páni profesoři a nepochybně také
všichni páni sludenti uživající už aspoň čirnácte
dní prazdnin a žně jsou v plném proudu.
T Deum
6
article
Žně! Také doba krásné poesie, navzdor mláti
cím strojům a žentourům, jež na sto honů čp
prosaickou střízlivostí a navzdor »obžinkáme
které se nikde snad již neslaví, než tam, kd
národopisná společnost má zvláště horlivého jed-
natele. Vázání snopů, stavění panáků a svážen
mandelů — panák nedovedl mandele aspoň zli-
dové mluvy vytlačit — jsou a zůstanou navždy
úkony, ozářené a provázené zdravou, veselou
poesil . . . Zda-lí pak se ještě zachovala possie
buchet z »jarého« žila? Vzpomínám dosud
s rozkoší, s jakou nedočkavosti jsme naléhali,
aby sklizeně jarní žito rychle vymlácenoa
semleto bylo, z jeho »výražku« pak aby ne-
prodleně napečeno bylo buchiet, které tak la-
hodně voněly a tak delikatně chulnaly! Marně
jsem si vždy lámal hlavu, čím to, že čerstvé
jarní žito tak zvláště vkusné výrobky dává a že
lahoda ta postupem času rychle mizí . . .
přece je prostonárodní vysvětleni zeela nal snadě;
mládím je to! Mládí zpravidla voní a chutná,
kdežto . . . však nesmím zde nikoho uraziti,
ani sebe! Jenom ještě otázku: zná ještě někdo
pochoutku buchet z mladého jarního žita? Č
opanovala již do poslední chatrče uherská pše-
ničná mouka číslo 00?
7
article
Ale aťsi! I bez buchet z »jarého« žita jsou
zně dobou krásnou. Cepová tercetta a kvartettu
hlaholí dosud vesele ze stodol — z malýeh
proto, že na stroj není dosti mandelů a z vel-
kých aspoň nějaký králký čas, k vůli slámě na
povřísla. Čeho dříve býval nadbytek, zachovala
se už téměř jenom upominka nebo ukázka, ale
nechť si — dobrého po málu a mlatecká possie
jenom když aspoň jako mastná oka zdobí mísu
sklizňovou. Čtenář pozoruje už asi, že jsou tyto
řádky psány na venkově, v nejbližším soused-
ství doškové střechy nad mlatem
Tedy žně, trochu zamoklé, ale přece žně
Však jeslě více: začátek saisony honební —
zajíci a koroptve třeste se! Celé moře svůd-
ných představ a vzpomínek rozviřuje se při slo
vech: střílení v polich je volno! Kdo by téch
obrazů a výjevů neznal! Venkované je znaj
všichni a v městech skoro všichni buď z vlast-
ních střeleckých výprav anebo z ústního a ti-
štěného podání, o zdařilých a nepodařených
anekdotách ani nemluvě. Střelci v polích jsou
pikaniní živou stafáží méně malebných krajinek,
jejich výpravy pestří život venkova, oplodňují
fantasii loveckých »básníků« a zbystřují vtip
našich humoristů — proto budiž lovecká sezona
srdečně vítána ! S počátkem honební doby spadá
v jednu dobu druhá, vznešená perioda »výsoké«
sezony svělových lázní. První, takřka hebrejská
řada společenské noblesy odbyla si svoji vyso-
kou lázeňskou sezonu v červenci. Druhá výzva.
v níž se nalezají panovníci a vladaři, presiďenti
republik, ministerští předsedové, ministři a různí
magnáti, přijiždí ke zřidlám a koupelím teprve
nysí, jednak aby mělo panstvo přiměřenější sobě
»prostředí« — luze krásné slovo! — jednak
také, aby jeho dámy nemusily s krasavicemi vy-
voleného národa namáhavě konkurovati v oln
briliantů a v těžké nádheře na odiv stavěných
— spodniček.
Ted
8
article
Léto v plném, zralém rozmachu ukazuje
všude svoje bohatatví, svoji hojnost a vynáši
poslední trumfy svojí plodnosti. Četná pole pla-
nou ještě zlatem těžkých klasů, na jiných bují
už ze strniště šťavnatý jetel a opět jinde začínají
se již znovu zelenat rychle zorané lány. Ještě
buji nesčetné druhy rostlin a dostavují se po-
zdější poslové královny květeny. Ale nejenom
v říši bylin, také v milionovém carstvu živeny
je všude ještě ruch a šumné hemžení, a také
zde objevují se noví příchozí.
Je luzný, lahodný, teplý večer. srpnový.
Slabý větřik přináší různé kořenité vůně. Na
východě povznesl se nad obzor zářný kruh mě-
síce. Vše kolem usiná, ale vzduch pojednou
oživuje: jako nějakým kouzlem přivolány, noři
se z večerních stínů bílé mouchy a rozpínají
svoje podlouhlá křídla v hebkém, střibrném jasu
luny. Vždy více a více jich přibývá, vždy čet-
nější jich roje prosýpají se stinným soumrakem
a vždy hustší obláčky jich přinášejí klidné vlny
večerního vánku. Jako krouživé chomáče sražené
bílé páry víři nám nad hlavami v tisících, sta-
tisících a snad milionech, hemží se v nezměrném
tlumu, bez šelestu a šumu, srší ve kruhových
a vinutých čárách, prohánějí se, laškují a zápoll.
až únavou na nás dolů spadají, v úhledném
ještě, hravém, jako milostném tanci a víru. Záhy
pokrývá se všechno jejich bělostnými tělíčky
jakoby to snih hustě padal aneb jakoby kvetouei
jižní stromoví nás zasypávalo svým pelem. Ráno
pak je půda jimi pokryta jako hustým jiním.
9
article
Co zničilo ty nesčetné živůtky? Světlo luny, záře
svítilen a ohňů anebo skutečně předčasný mrazik
, nikoli: jenom několik hodin života je dopráno
našim jepicím. Vsak znáte ten poutavý zjev
z říše okřidleuého hmyzu! Jepice po čas svého
žití nepožívá žádné pozemské potravy; ona nemá
ani vyvinutých úst a žije toliko vzduchem
láskou.
Život jepice je kratičký, ale řady let po-
třebuje příroda k jejímu rozvoji. Samičky, kte
rých je oproti samečkům nepatrná menšina, ne-
staví hnízd a nedělají děr do země; nemaj
vůbec ani času starati se o umístění potomstva
a pouštějí tedy vajíčka prostě a rázem do vody
Z těchto vajíček vyvinují se rychle Iarvy, št. hlá
válcovitá, střelhbité se pohybující žravá zvířátka,
jež si do pobřežních stěn vrtají několik centi-
metrů dlouhé chodby, ze kterých pak konaj
loupežné výpady na malá vodní zviřátka a do
kterých se pak sama před svými nepřáteli ulikají
V dlouhé době svého vzrůstu svlékají několikráte
»kůži«, Z larvy vyvinuje se kukla, kteráž po
příchodu teplého počasí na povrch vody vy
stupuje, zde ještě jednou kůži svléká
i s křídly, jediný to připad ve vývoji hmyzu-
a konečně odhodivši obal ve vlhké trávě sou-
mraku očekává, aby se pak na ozdobných kří
dlech jako lehká moucha do výše povznesla.
Hromadný vzlet jepie děje se vždy jenom v ur-
čitých dnech, hlavně v měsíci srpnu a to množ-
stvím takovým, že napadaných jepic obyvatelstv
některých krajin užívá k lovení ryby aneh
i k mrvení poll.
Následujícího večera meškáme na malé
mýtině nehluboko v lese, na jižní stranu roze-
vřeném.
Iarva
10
article
Je velmi teplo a povětří docela tiché
Obloha je lehce zastřena vlnitými oblaky. Dés
nikterak nehrozí, ale měsic probírá se jenom
v dlouhých přestávkách z volně plujících mrá-
čků. V našem stanovišti je tma. Rozeznáváme
jenom obrysy houštiny, jež nás obklopuje. Jinak
skoro nic. Pojednou rozsvítilo se cosi drobného
v trávě; jakýsi zelenavě zářicí bod sálá do kola
měkkým, magickým světýlkem. Než jsme se
tomu líbeznému zjevu náležitě podivili, kmitla
se kolem našich hlav zelenavá jiskra, za ní
druhá, proti ní třetí, potom stranou ještě dalších
několik a tyto jiskry nebo drobounké svitivé ku-
ličky poletují rozmarně semo tamo a chvílemi
tak rychte, že se zdá, jakoby se to souvislé
ohnivé linie ve vzduchu všemi směry roztáčely.
proplétaly nebo svijely — jsme v reji světlušek
nejlibeznějšího nočního kouzla v pokročilém
létu. Také velké žhavé body dole v trávě nebo
v mechu se rozmnožily, ale nehýbají se z místa.
Tatáž do zelena jiskříeí světýlka na zemi i ve
vzdüchu, ale dole klidně utkvělá, nahoře však
vesele kroužíci.
To divadlo všichni znáte. Kolem našich
hlav prohánějí se, jako v bujném veselí, nepa-
trní, sotva centimetr dlouzí broučkové, kterýmž
matka příroda také jenom krátkého života do
přála a dole na zemi leží nebo lezou pomalounku
jejich o něco větší, ale nemotorné samičky, po-
dobně spíše llustým larvám, než vyvinutým již
broučkům.
11
article
Však nejsou také, u porovnání se samečky
úplně vyvinuty, majíce jenom zakrnělá, k letu
neschopná křidělka. Za to mají samičky vzadu
na žlutém břišku šest svitících orgánů čili apa-
rátů, kdežto samečkové jenom dvěma jsou ob-
dařeni. Samičky svití tedy silněji a nezřídka tak
ostře, že se písmo, k nim přistrčené, dá čísti,
ba že jejich sálavé paprsky i skrze měď a hli-
ník čili aluminium na fotegrafickou desku ješti
znatelně působí. Čím a jak tato zvířátka svitl,
není dosud zjištěno — učenci pronášejí o tom
jenom domněnky. Za to ví se již určitě, že
různé, silnější a slabší sálání světlušek za účel
má, aby se pohlaví poznávala a k sobě vábila.
Světlušky svítí vůbec jenom v noci; za dne ne-
docili se u nich žádného sálání ani v docela
temném prostoru. Vložíte-li několik samiček do
skleněné láhve a vynesete tuto večer do přírody.
začnou záby samečkové k této láhvi se slétata
kolem ní kroužit. Chytite li několik těchto sa-
mečků a vpustíte je k samičkám do láhive,
začnou samičky v láhvi neobyčejně prudce zářii
— čímž účel celého záření je vysvětlen.
12
article
Však nesmím takovýmito výklady čtenáře
dále nudit. Jenom ještě něco pro rybáře Svě-
tlusky do skleněné láhve nebo koule uložené lá-
kají prý znamenitě rýby do sítí nebo k udicím,
a tu vnucuje se mi upomínka. Slavný kdys
pianista Lešetický vypravoval nám v Petrohradé,
že chytá s velkým úspěchem ryby pomoeí
lesklých, nově ražených rublů, a Mikuláš Ru-
binštejn doložil: »Z čehož je patrno, že u náe
nejenom činovnici, nýbrž také ryby na rub
berou.«
Docela pak na konec ještě hádanku čil
1šarádu : čím a jak podobají se mnozi lidé je
picím a čím zase jiní světluškám? Kdo nic
moudřejšího na práci nemá a na letním bytě
meškaje pro děšť snad z domu nemůže, necht
přemýšlí! Jistě dospěje k přesvědčení, že by se
u nás toto thema nesmělo za domácí úkol dát
ani ještě oktavánům. Mám to pensum já pro-
vésti? Učinil bych tak s radosti, kdybychs
nebál, že by mi pak i leekterý velmi shovívavý
čtenář jak náleží — vynadal.
Nemo.
Mikuláš ruthenium
Nemo
14
article
Napsal V. Jiskra.
Napsal V. Jiskra.
Je to krásný pocit, míti dceru, hezkou dceru
a jen jednu.
Vždycky býval pan Filipek s pocitem tím
i s dcerou spokojen, ale přišla zvláštní, dosuo
nepocítěná, ač dávno očekávaná chvile, že pa
Filípek byl více nežli spokojen, n byl roze
chvěn.
Ze se dcera libí, věděl, že se jednou vdá
vědél, ale to byly samé neurčitosti; teď však se
stalo něco skutečného, co ho zeela překvapil
právě tou příchutí skulečnosti.
Pan Filípek polkal přítele, takového přítelo
pohádkového, kterého dvacet let neviděl, ježto
přítel meškal mimo vlast. Nebyl sice v Americe
aby tam dělal peníze, jak Američané říkají, ale
podařilo se mu i v Evropě v jihoslovanské zem
nabýti pěkného jmění. Vrátil se se ženou a sy-
nem, a ten syn právě představoval onu skuteč
nou příchuť páně Filipkovu, neboť seznal Fil
pek, že hledá přitel svěmu synu nevěstu, dívku
biblickou, skladiště všech cností a líbezností.
V té chvíli ozval se ve Filípkovi otec. Taková
dcera jest jen jedna na světě; co se ctností týče.
stačí, že on jest oteem dotyčné dcery, a jinak
ji má v medaillonu u hodinek, ať se přítel po-
dívá.
V Jiskra
Filipka
Filípek
Američan
Filipkův
Fil
Amerika
Evropa
15
article
Filipka byla hezoučká (Filipka se jmenovala
po přání otcově, aby se jméno rodinné aspon
křestně v přeslici udrželo), tuze hezoučká,a
což je dnes velkou vzácnosti, z její šibezné tváře
se dívala i první podmínka, kladená přítelom
v budoucí snachu. Oči jako čisté studánky, riy
ve skromném, skutečně něžném úsměvu, celí
tvář, jevící klid, vytrvalost a charakler.
„Příteli, to děťátko je anděl, jsem šťasten,
že jsem tě potkal; nic neřikej, já také ničelie
neřeknu, ale v nejbližších dnech k vám odpo
ledne přijdeme jako by nic a budeme viděti.“
Radostně se oba přátelé rozešli. Neřekl
doma ničeho ze svého plánu, jen vylévali veliké
nadšení nad potkaným přítelem a jeho dcerou
resp. synem. Ale buď vylévali přílis neopatrně
nebo jsou mladí lidé nadání zvláštní cítivosli
i Filipka i přítetův mládenec byli rozčilení a roz
tržiti z opovězené návstěvy.
Filipka
16
article
„Kdy přijdou, tatínku? Dnes je neděle.
„První dni tohoto týdne, Filipinko, a my
slím, že zejtra. Ať přijdou nebo ne, připraven
býti musímě, uchystáte kävu a koláče, nics ná-
kladného, docela prostě, po sousedsku. Koláče
přinesu sám, až půjdu z úřadu, od cukráře-“
Celou cestu z úředu přemýšlel v ponděl
pan Filípek, jaké koláče asi přátelé rádi. S po
vidly on sám nerad, nejspiš že přátelé je tak
neradí, pro případ ale, že by je přece rádi, ve-
zme asi čtyři. S mákem on už trochu radši.
vezme jich osm. S tvarohem vůbec rád, těcl
vezme šestnáct. Nejlepší jsou se zavařeninou,
těch koupí třicet dva. A snad bude dost . “ ..
„Ty's dnes nějak červená, Filipko...“ škádlil
dcerku, když přišel domů, ale byl rád, žeje
dnes zvláště hezká.
Filípek
Filipka
17
article
Maminka chystala s tlukoucím mateřským
srdcem kávu, smetanu, cukřenku, lžičky, kofli-
ky, a pořád nemohla spočitati, kolik čeho potře-
buje. Vždycky něco odnesla, zavřela, a pak te
zase hledala. Blížilať se třetí hodina, mohli při-
jíti každé chvile... A srdce jí tlouklo v očeká
vání ještě silněji a zanášela si všechno ještě dů
kladnéji. Filipka zatím stála rozechvěna pře
zrcadlem, strhávajíc kvapně růžovou pentličku
s krku, napadlo ji, že jí nesluší; uvazovala oče
káváním třesoucími se prsty bledě modrou.
Cink! — Filipka v pokoji sebou trhla, ma
minka v kuchyni pustila prázdný hrnek.o
„Podívejte se, Antonie, kdo jde?“ porou-
čela pokud možno lhostejným hlasem paní Filip
ková, jsoue u dveří dříve než Antonie.
„Poroučejí řetkvičku!“ ozval se vysoký hla
sek. „Nie neporoučím,“ osopila se po přestálén
leknuti ze zvonění paní Filípková. „Kluk, zvon
jako velký člověk! Zeňte to vždy hned ode
dveři, Antonie, darmo se člověk lekne!“
„Kdo to byl?“ ukázal se ve dveřích Filípel
s novinami v ruce.
„Ale řetkvička,“ odvětila mrzutě Filípková
„To je rota, ničeho nekupuj jaktěživa, o
školních děti zvláště, podporuje se jen tuláctví
Já myslil, kdo ví kdo to je...“
leou bvroddn
Cink
Antonia
Filip
Filípková
Filipka
18
article
„Vždyť já také?“
Filipka se nepřišla pláti, kdo zvonil. Kdyb
to byli oni, už by byli v pokoji, už by je slyšela.
Ale ulekla se! Aeh, proč tatínek mluvil, jak
by... Ten mladý je prý takový snědý a hezký
ani nevypadá jako zdejší.
Filipka nepovážila, jak svým myšlením sni
žuje své spoluobyvatele mužského rodu.
Pan Filípek se zase usadil s novinami do
lenošky. Kozli vědí, čeho se dnes všeho dočetl
Turci přepadli chicagskou universitu a student
ky z Walsh-sehool pořádaly jarní slavnos
v Cařihradě; papež si objednal deset automo-
bilů, ilalský král nechce jísti nežli zeleninu
Češi porádali v Praze buml a třicet Němiců bylo
b žen olanom oo
zatčeno...
Pan Filípek unaven odložil noviny. Něja
ed
jim dnes nerozuměl.
Cink! — Vylíti. Sešli se s paní a s Antoni
u dveří o lei
n nitngní dolazůt a l
„Koupějí rohožky!“ doloa dolnse
„Zavřete!“ pronesl Filípek Mtě k Antonii.
Byly už čtyři hodiny. Filipek měli halad.
„Marie, našvačíme se, nežli přijdou, mů-
žeme pak jísti ješté jednou.“
Paní Marie nikdy nenamítala ničeho prot
svačení. Filípék prohlížel koláče, jestli béznl ubli-
žení vzhledu bude možno odějmouti koláč. Šk
to, i vybral si ten nejhorší, povidlový, Marie
také, Filípka také.
nnonl
„Je dobře, že jsme si vzali povidlové.
myslím rozhodně, že oni je neradi,“ mluvil ote-
rozvážně.
Filípek
Walsh
Čech
Cink
Antoň
Filípek Mta
Antonius
Marie
Filipka
Turec
Cařihrad
Praha
19
article
„Ale, Filípku, ter jeden je jako nic, jestl
pak jich nebude málo
„Nu, prosím tě, kdyby jich snědl každý
doset, je to — oni tři, my tři — šedesát koláčů
a šedesát jsem jich koupil. Ale nebudou pře
jísti po desiti, vždyť znají způsob a naložiti jnko
oráčům mísu do stropu také nemůžeme. — Te
si vezmu jeden se zavařeninou a vy také, povi
dlový dej Antonii, zdá se mi, že je jich na míse
trochu mnoho, nevypadá to dost slušně. Ube
reme několik.
Nežli upravil pan Filipek mísu, že vypadale
slušně, sklonila se pátá hodina.
„Poslyš, manželi, kdyby nakrásně ješto
přišli, nemůžeme už dávati svačinu, vždyť bude
pomalu čas k večeři,“ řekla paní Filípková.
Rozechvění ji opustilo, i jednala už zase klidně
jako jindy.
„Nu, v tom případě nemusíme koukati n
vzhled a sníme je všechny, vždyť jsou jako nie
mně se zdá, že by jich šedesát bylo vlastně
málo. To máslové těsto je samý lupen, v ústech
se koláč smrskne na čtvrtinu původní velikosti
Dnes už, mystím, nepřijdou. Nalij tu druhou
kávul
Stalo se
„Víš, Marie, jsem rád, že nepřišli. Udělal
jsme jako zkoušku na svačinu s nimi a vidíme
že musí býti více koláčů. Zejtra jich vezmu
o polovinu víe.
Hosté opravdu dnes nepřišli. Ale v úter
je očekával pan Filípek jistě. Koupil koláč
o polovinu více než na včerejšek, jen povidlov
nechal v původním počtu.
„Víš, manželi, žádné čekání, když přijdou
budou tu, to nejde jako včera —
„Jaké pak čekání, ale připraveno mít
musís.
Paní Marie neodpověděla, umínila si, že se
nebude již nepokojiti, kdo ví, jestli se vůbe
Filípkovi něco nezdálo s celým ženichem.
Filípek
Antonius
Filipka
Filípková
Marie
20
article
Ale jak přišlo půl třetí, bylo zle. Roze-
chvění, kde se vzalo, tu se vzalo. A v pokoj
Filipka přeměnila už sedm pentliček všech ba-
rev. Pan Filípek dnes vůbec více nečetl, mě
v těle určité tušení, že přijdou každé chvíle. Ale
oni nepřišli.
V mrzuté náladě snědla rodina za pomoe
Antonie ponenáhlu koláče.
Usnesli se oba manželé, že už rozhodn
nebudou ničeho chystati. Kdy přijdou, přijdou
Ale ráno nazírali na věc jinak a Filipek se
rozhodl, že koláče přinese
„Vlš, Marie, do třetice všeho dobrého, uvi
díš, že dnes přijdou. Já se sice pomalu stydín
před eukrářem, ale co dělat, dnes ještě vše na
chystáme.
Nachystali. Antonie byla poslána na půdu
by neviděla třetího rozechvění. Ale přišla s půdy
a situace se nezměnila. Byla poslána do sklepa
I ze sklepa se vrátila v situaci nezměněnou. Ne
chali ji tedy doma, byloť půl páté a v těle měl
jistotu, že hosté nepřijdou. Také nepřišli.
Manželě šli do pokoje-
„Marie!“ postavil se Filipek, jako když
chce důstojník dáti vojáku naučení, „jestli ne-
zlámal někdo z nich nohy, nebo . . . zkrálka
není-li v tom něco velikého, je s naším přátel
stvím konec. Jsem k smrti uražen co přítel.
manžel a otec. Nebude-li omluva rovna velikost
urážky, je konec, konec, nadobro konee.
V duchu si představoval Filípek, jak zejtra.
ve čtvrtek, přijdou, jistě přijdou, protože ne-
bude nic uchystáno, tak to bývá, ale Filípek se
bude tvářit uraženě a chladně. Když se řekn.
první polovina týdne, nejbližší dny, nemůž
se mysliti druhá. Čtvrtek patří do druhé.
Celý den, hnod od rána, měl Filipek ura-
ženou tvárnost, Filípková vlivem sdělení též, ale
zbytečně. Přítel nepřišel.
Filípek
Vlš
Marie
Antonia
Filipka
21
article
Napjatě se o nich mlčelo. Filípek se eíti
vinným, že něco spískal, Filípková byla velm
dotčena, Filipka pak se hněvala na ty cizí lidi
kteří způsobili v rodině výtržnost.
V pátek sla Antonie odpoledne mandlovat
prádlo, Filipka si zavázala šátek na babku
oblékla starou kacabajku s krátkými rukávy
takovoutéž sukni a data se do mytí oken. Zdravý
tento tělocvik provozovala každého týdne. Když
nalévala čistou vodu do vědérka, cinkl zvonek
Filipka běžela s hadrem v ruce Antonii otevříti
Očekávaná Antonie však sestávala ze tř
osob. Filipku řízlo v srdci, zčervenala jako kro-
can, pustila hadr a utekla do pokoje. 1
„Tatínku, jdéte ven, jděte ven, oni jsou
tam. Takhle mě viděli, to je hrůza. a koláče tu
nejsou!“voe em 11i
Filípek vyskočil a běžel ven. Ve chvíli vedl
přítele se ženou i synem, snědým, statným jo-
nákem, „příchutí skutečnosti“, a zatím, co přítel
vyprávěl, proč nemohli přijíti dříve, Filipínk
se oblékla, Antonie se vrátila, maminka všechne
schystala, a tak se vše obrátilo v dobré. Jen mi-
zerná Antonie přinesla samé povidlové koláče
ráda je, bídnice, jedla, i skoupila ve třech ob
chodech dohromady osmdesát povidlových ko-
láčů. or
Na štěstí pro ni rozvíjela se v pokoji taková
zvláštní, kräsná nálada i situace, že nejensi
pan Fitípek nevšiml, jaké jsou koláče, ale vše
chny takměř putovaly zpět Antonii do kuchyně
A co po návštěvě, milé návštěvě, všich
v pókoji růžově hovořili, skládala v kuchyni An
tonie jedon povidlový koláč po druhém do svých
útrob. Když ji napadlo, že bude po nich sháňka,
utěšila se: „Ale pán povidlové nejí a pak,tř
dny byli živi od koláčů, mají dost!“
ne
Filípek
Filípková
Antonius
Antonia
Fitípek
Filipka
22
article
Už je vyhráno
Už je vyhráno
bov 3n
23
article
Ze zátiší v Českém ráji.b e
V nejlepší, přímo růžové náladě vytrácej
se ráno hloučky „lufťáků“ všemi směry do lesů
Nedůvěřiví jenom nejbližší okoli za cíl zvolili
Valdštejn. Sedmihorky, Hrubou Skálu. e
— Což kdyby se dnes opěl spustilo, nen
čemu věřit! Je to kříž letos
Olec v Podháji shovívavě slyší po patnáclé
známě stesky na psí počasí, ale má dnes potěchu
pro každého, Ukáže k obloze a povídá: „Už je
vyhráno! Vypršelo včera čtyřicet dní Medardo
vých — va jel
deu vd
A vskutku prognosa zdá se býti správnou.
Z roztrhaných mračen úsilně prodírá se slunce.
vzduch se otepluje; i barometr o půl milimetru
vystoupil, černý huňáč Rek dnes trávu nekouše
Sned — snad už je vyhráno. Lesy ovšem vážno
mílči, ani listek se nehýbá, z rána divné to zna
moníl
— Jsou zmateny aprilovým počasím, ne
chtějí si zadat.
— Kozákov se mračí, v mlhách se topí.
— Ach, ten se kaboní letos ustavičně na
český kraj! Kdo by ho dbal!
Obavy rozptýleny, odvaha roste. Našli se
smělci, kteři poputují na Vyskeř, na Trosky.
Poclední hlouček vychází a hned za plotem
babička shrbená do cesty se mu vpletla. Eh, kdlo
by dbal pověry — baba sem, bana tam! Jestto
i vaším údělem, slečinky běloučké, dočekáte-li
se tak požehnaného stáří.
— Zaplať Pámbu tisíckrát, mladí pánil
lehtá příjemně její dík štědrého pensistu. —
Pěknou cestu budete míti dneska, slečinko!
lichoti babka kulaťoučké paničce.
Se smíchem, rozveselena, ztrácí se společ-
nost v šeru lesa.
Valdštejn
Sedmihorky
Podháj
Vyskeř
24
article
Hodina, dvé minuly, seenerie nebeská po-
vážlivě se změnila. Špinavé mraky vyrostly nad
lesy, vali se nízko v samých korunách stroma
a již zafičel severák od skalního města. Lesy
hučí, sténají, drobná prška mění se v lijavec.
Výletnici vracejí se chvatně do Podháje —
promoklí, se špatně tajeným roztrpčením. Sp
lečnost prořídla, nevrátili se všichni, kdož ví,
kde našli přístřeší. Přibíhají turisté, i několik
dřevorubců hledá útulek pod hostinnou střechou
pensionátu.
Marně otec těší, hovor se nemůže probrali
v jasnější tóny.
Kroužku při obědě sedícímu předčítá pa
inženýr z novin nejnovější zprávy: — De mili-
onů jdou škody povodněmi způsobené. Na Ryeh-
novsku povodně — neregulované Lábe rozlilo
se krajem, zničilo pole, luka —
S utajeným dechem kolem naslouchajía
Mary, služka radovic, v koutku tlumeně pláče.
Je z Vamberka... Dítě ji prozradilo, ubíhá ven.
— Mně ještě jednu!“ zlomeným hlasem
volá u stolu dřevařů vychrtlý člověk. „Ještě dva
dny deště a bude zbytečno sekat, shnije nám
všecko
— Prosím vás, kdo byl Medard? vyzvídá
slečinka jinde na svém protějšku.
— Na sedm bratří nekáplo a přece nen
hezky!
Žena urousaná, umazaná, s košem třešní na
zádech, vtlačila se do dveří. Děti ji obklopily.
za chvilku má vyprodáno.
V rohu jizby sedí osaměle dva turisté. Pro-
moklí jsou, suší vaky, pijí likéry a zuřivě pií
vzdechy na pohlednice.
Mraky se roztrhly — zase slunce nesměle
vykukuje.
Na verandě mládež v zoufale hříšně resí-
gnaci dala se při pianě do tance. Pak má býti
hezky!
A přece — mlhy se zdviliají — nic netrvá
věčně — snad už je vyhráno!
F. J. Čečetka.
Láb
Maro
Medard
F J Čečetka
Podháj
Vamberk
jít mit
25
article
Různé zprávy
Různé zprávy
— Memolry hraběnky Tolstojově. Pelrohradský
žurnalista A. Ismailov byl nedávno návštěvou v Jasné
Poljaně a při tom se mu dostale zajímavých zpráv
o memolrech choli hraběte Lva Tolstého. Jak hra-
běnka sdělila, pracuje nyní na svých memoirech, jež
počínají jejím dětstvím a sáhají až k r. 1885. Hra-
běnka nebyla skoro nikdy od svého manžela vzdálen
a její korespondence s ním nemá tudíž významu.
Materiál, jehož ke svým pamětem používá, není
velký. „Často mohu užíti svých listů, psaných sestře,
vyprávěla hraběnka, „v nich jsem někdy vyličila
upřímně a podrobně náš život. Pozdějí odevzdám
cetý svůj materiál historickému museu v Moskvě-
Tázala jsem se, zdali by listý, zaslané Lvu Nikol-
jeviči se všemi možnými olázkami, měly pro museum
zájem. Bylo mi odpověděno, že vše, co s jeho jmě-
nem souvisí, má zájem, poněvadž podává obraz do-
by, v níž Lev Tolstoj žil.“ — „Ilodláte memolry
uveřajniti, až budou holovy?“ tázal se Ismailov.
„Před svou smrtí sotva. Jest trapno mluvili o sobě
samé a jsou tu příliš inlimní záležilosti. Také se
mluví o osobách, jež teprve nedávno vystoupilya
působily. Ne, raději teprve po mé smrti.“ Lev Tol-
stoj napsal kromě své historické novely „Iladži Mu-
rat“, jejíž děj se odehrává na Kavkaze, a která byla
již před několika lety ukončena, ještě mnoho jiných
prací, ale, jak pravil, nedá je za svého života (isk-
nouti.
Tolstojův
A Ismailov
Tolstý
Nikol
Tolstoj
Ismailov
Poljana
Moskva
Kavkaz
Lev Tolo
26
article
= Wallmanova polární výprava. Z Kristianie
se sděluje: Prudké bouře na Špicberkách požkodily
Wellmanovu balonovou budovu tou měrou, že doba
odplutí k severní točně musí býti odložena. Až do
4. červ ence panovale na slanici u virgoského přislavu
pěkné, liché počasí a plipravné práce rychle pokra-
čovaly. V balenové budově byla vzducholoď monto-
vána a počátkem července byla skoro již hotova, tak-
že za několik dní mohlo se počíli s plněním balonu.
jež vyžaduje 3—4 dnů. Tu nastala 4. července od-
poledne bouře a pochroumala velice balonovou bu-
dovu. Tato mohutná, 50 melrů dlouhá, 25 m šmroká
a stejně vysoká budova jest zholovena z trámůa
prken a byla úplně pokryla plachtovinou, takže s
vichr o ni prudce opíral. Konečně povolil pod ohrom-
ným tlakem poslední trám dřevěné konstrukce, takže
se část slfechy sřítila, při čemž bylo mezi jiným poško-
zeno kormidlo vzducholodi. Každý hleděl se co nej-
rychleji z budovy zachrániti, Wellman však nepozbyl
rozváhy a s pomocí inženýra Bannenmana učinil
ihned opatření, aby budova byla podepřena. Nebyla
to snadná práce, neboť celá budova praskala a hrozila
se sřítiti a kromě toho padaly shora větrem odervané
kusy dřev. Přece však podařilo se budovu zachrániti,
a když bouře ustala, započato s odklízením trosek.
Na budově bylo však třeba oprav a Wellmanova lod
„Friilijol“ přivezla z Tromsö materiál. Opravné práce
zatím značně pokročily, ale přes to i tato druhá
Welímanova výprava ztratila mnoho drahého času
takže na vzestup lze pomýšleti teprve v prvním tý-
dnu srpna a později než v polovici srpna jest vzestup
vůbec nemozný.
Wallmanův
Wellmanův
Friilijol
Kristiania
Špicberky
27
article
= „Moc zpěvu.“ Z Paříže se sděluje: Čínský
sluha známé pařížské operní pěvkyně mme. Vara-
desse jest velmí radikálním kritikem evropského pě-
veckého umění. Tui Si IIu spáchal v posledních
čírnácti dnech neměně než tři energické pokus
sebevraždy. Nejprve požil otrušíku, ale vlili do něho
zavčas prostředek pro vrhnutí a Tui Si Hu mustl dále
žíti. Otrávil se opiem, ale opět se mu do toho
vpletlí lékaři. Konečně učinil poslední zoufalý pokus
a vrhl se s okna druhého patra. Ale nepočítal s pa-
rižským pouličním ruchem, padl na polštáře kolem
jedoucího aulomobilu a s lehkým poraněním viděl s
opět ke svému zklamání upoulán k tomuto slzavému
údolí. Dopravili jej na policejní strážnici a tam Tui
Si Hu olevřeně prohlásíl, co mu ztrpčilo život, Pě-
vecká cvičení jeho velitelky urážela jeho vkus!
„Míme. Vadesse příliš vyje,“ vzdychal ubohý, „vyje
celý den a chci raději zemříti, než bych to děle
poslouchal.“ Zpěvačka se usmívala, chápala úplně
svého ubohého Tui Si Hu a pošle jej domů, do
Nebeské říe.
sp
Hu
Paříž
Vara