Ročník XXXXV.

V Praze, v úterý dne 8. srpna 1905.

Číslo 216.

Ha ranní a odpol. listy přečplání se v Praze v adasinistra něe na čtrrt leta . . . . 6 R — s dvojí donáškeu ua měsle na čtoit lets . . . . 7 li 50h vo dllalkáchi 2 K SO na měste. Poštou sa měsíe na čtvrt iola . . . . 9 K 60h s dvojí zisilkes a mřsíe tr lta. . . I K co k

Jak německé komando prospivá jednotě armády? Starý důvěrný rědce panovníkův ve věcech vojenských i politických, náčelník generálního tábu bar. Beck, povolán do Išlu, kde císař po- sud tráví letní prázdniny svě. Pravdě podobno ouvisí povolání to s povážlivým váznutím a hacením armádní organisace Uhrách, způsobeným trvalou a napořád se přiostřující krisí k vůli německé velici řeči u plukův uherských. Poslední naděje Vídně, že Tiszova „libe- rální“ strana, čítající vždy ještě na 150 po- slancův, se opět vzpruží a počne magnetem „vy- cvnání z r. 1867“ přilahovat k sobě z tábor opposičního Julia Andrássye a Banffa s jejich setninami — poslední ta naděje hasne a zaniká; neboť strana liberální, po- zbyvši půdy v národě, sama se vůčihledě rozpadává a trosečníci její buď zmizí ve vlnách, anebo hledai budou záchrany na — lo- dích Andrássových a Banffových, kteří je převezou do — přístavu spo- jené opposice. Oba dva totiž prohlašují právě veřejně a slavně, že ani jeden, ani druhý nehodlali a nechtějí postupovat mimo koalici. nadtož proti ní, ale naopak čekají na rozklnd strany liberální, aby vystupující z ní nespoko- jence vítali do tábora spojené opposice. Misto aby se tedy věci obracely pro Vídeň nadějněji. tihnou k horšímu. Opposice nechabne, nýbrž tuhne a sílí, trvajíc skalopevně na svém poža- davku maďarského velení jako na podmínce ná- rodní cti a národního života Maďarstva ..

Marně jí Štěpán Tisza psal své důtklivé opi- štoly, v nichž opravdu mistrně líčil, k jaké ne- odvislosti, moci a slávě se Uhry pod žezlem svého blahovolného, Maďary milujícího krále Františka Josefa vyšinuly. Marně k opposici velal: „Národ maďarský ponejprv od časů krále Matyáše Korvina zaujal opět své místo v poli- tice evropské; uplatnil svou vůli, uhájil svých zájmů a dosáhí takové vážnosti, takové autority. že o podobné naši velicí bohatýři za doby národ- ního znovuprobuzení ani sníti si netroufali. TTrůn se postavil do služeb naši věci národní. on propůjčuje veškeru svou moc národu ku po- užití. Oslava zákonův z roku 1848, královský dekret, nařizující převezení ostatkuv Rako- ezyových do vlasti hlasitě to prohlašují, že král opět porozuměl svému národu... A vy byste chtěli nyní po všem tom učiniti télo, pro nás tak výborné situaci přítrž? Nyní, kdy nikdo našich práv, naší svobody neohrožuje, kdy osud náš spočívá toliko ve vlastních našich rukou, kdy dráha pokroku, mohutnění a rozvoje národního jest nám uvolněna a kdy právě nedávna minu- lost ukázala, kterak můžeme na základně r. 1867 v dorozumění s naším králem i v otázkách vojenských pokračovat, kdy se nic od nás nežádá, než abychom dodrželi úmlevy vyrovnací a neotřásali právy panovni- čimi, v ní samé uznanými: nyní chcete tyto zdroje sily, tkvící v harmonii národa s králem zasypati? Ve Vídni měli z těchto epištol Tiszových sice nesmírnou radosť, ale v Uhrách padla všechna ta důtklivá slova na skálu. „Maďarského služebního a ve- licího jazyka v plucích uherských ne- smíme se nikdy vzdáti“ — odpověděl z opposici br. A pponyi: „neboť to jest živolní otázka pro zmohutnění národa maďarského. Ne- jde tu o nějakých 70 až 80 maďarských slov

komanda, jak hr. Tisza tvrdí, nýbrž o po- maďarštění veškeré služební řeči u vojště uherském, jakož o zavedení praporůa znakův uherských. Bude-li splnění tohoto poža- davku národního nynější většině sněmu uher- ského odepřeno, tož znamenato by to roz- hodné popření svrchovaného uher- ského státu. Neboť cože to značí, řekne-li se: Jeho Veličenstvo je ochotno podřidit své osobní názory v otázce samostatného eelního území přání maďarského národa; tolikéž v oboru volební opravy a sociální reformy mů- žete si činit, cokoliv chcete, jen vojska se nedotýkejte! To neznamená nic jiného, nežli že máme uznat nějaké nad uherským stá- tem vyvýšeně stojící říšské právo, kte- réž klade meze právu sebeurčen maďarského národa. Kdybychom se z takových okolnosti schýtili před překážkami, tož bychom tím pustili netoliko nejznačnější poža- davek své politiky národní, alébrž potvrdili by- chom svým vlastním podpisem, že v našem státním právu jest mezera, že Uhry nejsou žádným státem, nýbrž pouhým kmenem národním, pou- hou provincií Rakouska, nadanou to- liko jakous větší autonomií. Vzdámc-li se toboto práva, podepíšeme degra- daci Uher...

„Požadavek po národní armádě uherské není žádnou agitací jednotlivce, nýbrž odpcvídá státnímu vědomí národa. Proto musí býti boj vybojován do konce, nechť si trvá sebe děle. Musíme zápasit v boji tom silami heroickými, neboť jde o vydobyti pravé ústavnosti. Zápas můžetrvati měsícc, léta, může přivoditi i zřejmý absolutism. Musíme být na to připraveni a jsme také, nechovajíce žádného strachu před ním Nečekejme žádných brzkých úspě- chů, ale vytrvejme v pevné víře, že naše národní věc najisto zvitězí. Pak se znovu navráti důvěra a harmonie mezi krále a národ. pak novým jásem vyzáří dějinná zřízení uher- ského království, která dnes jsou zatemněna rakouským císařstvím. ..

Tato mluva Apponyiova dnes uchvacuje přesvědčivě duší Maďarstva a nikoliv mluva Tiszova. Pohled na dnešní trpný odpo Maďarstva proti nařízením vojen- ské správy v Uhrách toho dokladem. Jistý bývalý ministr uherský, meškavší těchto dnů ve Vídni, vtipně požaloval redaktoru „Zeitu“: „Uherská krise nedá se rozřešit, poně- vadž rozhodující kruhové vojenští nezvratně za to mají, že prý by zavedením služební a velicí řeči maďarské v Uhrách utrpěla zdatno st a jednota armády. Já tonu dobře nerozumim, jak se to miní, ale já jen vidím na vlastní oči, kterak dlouhým trváním sporu o německé velení — jednota ar- mády netoliko jest ohrožena, nýbrž fakticky — porušena! Či je to ještě jed- nota armády, když v jedné její — rakouské — části klidně se assentuje, kdežto v druhé — uherské — její části — nelze obdržeti rekrutův? — Ve zdejší neuherské části a- mády se rekruti pilně cvičí, v Uhrách nic. V Rakousku se branci po tříleté službě propouštějí domů, v Uhrách však se po- držují v činné službě dál. Zde se pracuje s re- kruty, v Uhrách s — náhradními zá- ložníky; zde je vše v úplném pořádku kdežto v uherské části armády nelze an reservistův svolati ke cvičením Tomu se říká: jednot a?

„V tom já svým laickým okem nevidím žádné jednoty“ — pokračuje bystře maďarský logik: „nýbrž vidím dvě, ve svém orga- nismu různá tělesa, jichž různost ne- mizí proto, že se jim oběma velí — po ně- mecku. Kterak se takové poměry nechají stár- nout, toho nechápu; vždyť to vede nejjistěji k — rozkladu armády. Co se dnes dějev Uhrách při svolávání záložníků na cvičení, připadá mi přímo strašidelným. Podobáť se, jakoby nebylo v Uhrách aní lze záložníkův ke cvičením sehnatil... Máme jednotnou armádu, je- již jedné části, zrovna, když toho zapo- třebí — schází — vojákův. Co si musí pomyslit cizina. Jaký pojem sobě učiní o pří- padné mobilisaci, kdyžtě nelze již ani k vojen- ským cvičením vojákův sehnati?... Mohusi pomyslit radost všech nepřátel říše, pozorují-li, s jakými obtížemi spojeno jest právě svolávání záložníků v Uhrách. Civilní úřady ne- chtějí vydati vojsku ani soupisy záložníkův a nechtějí vojákům dovoliti vstup do svých úřadoven... Při tom zaráží, že vojsko samo těch soupisů nemá. Skutkem

jest, že nelze pro odpor občanských úřadů svo- lávání záložníků provésti. Avšak my jsma teprve na počátku, i mohou nastati ještě horší nesnáze, dojde-li na trestní stíhání nedostavivších se zá- ložníkův... Kdo pak déle prozírá a s tím po- čítá, že může tenta stav ještě měsíce, ba létn petrvat, že může tedy armáda v Uhrách ještě po léta zůstat bez rekrutův, poněvadž není možno pomýšlet v Uhrách na odvod násilím, ten uzná velikou vážnost situace. K tomu pak ještě se druží, že armáda v brzku nebude míti také žádného rozpočtu! Tak naivním přece nebude nikdo, aby věřil, že uherské oppo- sice vykoná volby do delegace a že tam povolí vojenský rozpočet. Budeme tedy míti armádu bez peněz a bez rekrutův a to v době, kdy — jak zkušenosti z války mandžurské učí — ohromné potřeby armády ještě značně se bu dou z výšov a t!... Možno, že podobné starosti a podobné teskné výhledy do budouena kruší dnes tak mysl rozhodujících kruhův vojenských a vedly k cestě náčelníka genorálního štábu p. Beckado Išlu . ..

Politické zprávy domáci. V Praze, 7. srpna. (Opět protestu jí.) Němečtí říšští a zemští poslanci spolu se starosty východoslezských měst, majících německou správu, protestují proti zřízení českého učitel- ského ústavu v Polské Ostravě. Ve středu dne 9. t. m. budoů miti v Bohumíně schůzi, v niž prý učiní potřebné usněsení. Německé politické spolky z Moravské Ostravy, Přivozu a Vítkovie budou prý protestovati už zejtra v úterý. Jiného jim ovšem nezbývá, když přijali Wolfovu zá- sadu, že každá nová slovanská škola v Rakousku jest porušení národní državy německé. V Praze, 7. srpna. (K situaci v Ra- kousku.) Vídeňský zpravodaj „Pest. Lloydu“ pochybuje, že by bylo možno už nyní učiniti potřebné disposice k nastávajícímu podzimnímu zasedání říšské rady, poněvadž hlavní moment, jenž bude rozhodujícím pro podzimní sněmovní kampaň, totiž průběh uherské krise, zůstává do- sud neznámou veličinou. Uherská krise dá se rozřešiti přes noc, povolí-li koalice, ale může se protáhnouti do nekonečna, setrvají-li sporné strany na svém stanovisku. V Uhrách může se

situace vyjasniti teprve po návratu panovníkově z manévrů v jižních Čechách, tedy v době mezi 8. a 15. září. Do té doby nestane se asi nijaké vážnější rozhodnutí a proto také rakouská vláda nebude s to, aby si pro podzimní sněmovnía partamentní práce vytkla přesnou dráhu. Ra- kousko má sice vyřízený celní tarif a také ob- chodní smlouvu s Německem parlamentně již schválenou, ale hlavní věc, celní a obchodní vy- rovnání s Uhrami schází a jím teprve se dotvrdí letní parlamentní práce, pokud se týkala cel- ního tarifu a obchodní smlouvy s Německem. V těchto věcech nastane jasno teprve v polo- vině září. V Praze, 7. srpna. (Hlasy uherský ch politiků.) Místopředseda Košutovy strany neodvislosti Béla Barabáš miuvil tyto dni s deputací aradských socialistů. Barabáš ubez- pečil deputaci, že jest pro všeobecné volební právo a zasadí se o ně všemi silami. Jak ve straně neodvislosti, tak ve schůzích koalice dů- tklivě prý naléhal, aby se koalice uchopila vlády a provedla především jiným všeobecné volebn právo, neboť jest jeho přesvědčením, že nej- prvé nutnc se postarati o blaho by národa a potom teprve bude na čas vystoupiti s požadavky vojenský- mi. V rozhovoru s jinou osobou v Aradě posl. Barabáš upozornil, že pracuje pro všeobecné volební právo proto, že koalice vlastn nemá dosud nijakého programu. Adresa byla vícc jen manifestem, v němž se přání sloučených stran skizzovala, ale přesně se nevytkla. Zatím koalice musí se držeti adresy. aby se nerozpadla.

Posl. Karel Eötvöš, nyní hlavní sou- bojovník Banffův, nesdílí názorů hr. Apponye a dra. Wekerla, že koruna konečně povoli kcalici bude pak možno sestaviti kabinet. Po- žadavek maďarského volení stal se ovšem již majetkem. celého maďarského národa a nesejde již s jednacího pořadu. Jest však otázka, je-li účelno, státi na okamžitém splnění tohoto po- žadavku a dávati při tom do sázky nejživolnější zájmy národa. R. 1848 byla cituacc jiná. Tehda dynastie učinila útok na nejvážnější záruky úslavy. Nyní však s požadavky vystupují Ma- daři. Vláda, která by vládla sice zákonně, ale odepřela by přispěvky na společné potřeby říš- ské, uvedla by uherský stát ve zkázu. Hlavní věc jest nyní, aby koalice převzala vládu ve své ruce; ostatní se pak poddá samo sebou. Z Černovců, 5. srpna. (Kanlidatur do říšské rady.) Poněvadž dr. Lupu, stav se presidentem nové bukovinské zemské banky. vzdal se říšského mandátu za venkevský okres černovecký, bude třeba doplňovací volby. Okres jest většinou ruský a proto bukovinská ruská strana postavila zde svým kandidátem radu zem. soudu Artura Malka, jenž jest také poslancem zemským. Liberální Rumuni, jimi dosud náleže mandát za tento okres, brojí nyní proti radovi Malkovi, vytýkajíce Rusům, že si za kandidáta zvolili Čecha. Pozoruhodno jest, že výtku takovou uveřejnil a svým jménem podepsal d..

Aurel Ončul, klerý jako ředitel zemského po- jišťovacího ústavu v Brně jest z části též ve službách českébo národa. Ve sku- tečnosti Artur Malek není již Čech, nýbrž Malo- rus. Čechem byl jeho otec, který se před léty jako četník dostal do Bukoviny a byl tam pak po 40 ret poštmistrem v Dolním Staněšti. Zde se narodil též Artur Malek, mluvil od dětských let malorusky a za svých studií se vždy hlásil k Rusům. Že jako Čech původem v Bukovině v drobném prodejit rtnní čísle o zobě . . . za 8b . . . za 2 k odpeled ní . Ve llalkách na venkově ranní čířle.. . . . . . 10 věpoladais. o . . . . . . . 3 b Inserát plati se hotevéaaplai. Ptekplapeni a inserty přijíni denini- strace v Marianské ulini č. 3. Tam nachávejí ne též rrdakce. tiskára a ezpedice „Názednich Listě“, Rukoplsy se novrapsji.

se přihlásil k Rusům, k národu utlačenémua povrženému a nepřešel na stranu panujících Němců nebo Rumunů, slouží radovi Malkovi jen ke cti. Proto také má rezi voliči venkovského okresu černoveckého tolik přívrženců, že jeho velba jest více zabezpečena, než volba proti- kandidáta Rumuna. Ze Zadru, 4. srpna. (Porada chorv at- ských poslanců.) Předseda „Chorvatské strany“ v Dalmacii, dr. Pero Čingrija svo- lává chorvatské poslance do Dubrovníka na den 14. t. m. Schůze má se zabývati otázkou, jaké stanovisko mají Chorvaté zaujati k nynější poli- tické situaci, poraditi se o pozvání poslanců z Chorvatska v záležitosti společné akce vzhle- dem k událostem v Uhrách a zejmena rozhod- neuti, kde se má společná schůze konati, kdy, kdo má býti na ni zván a o čem se má na ni jednati. Ve schůzi dubrovnické bude zvolena též kemise, která má v té věci vyjednávati s po- slanci Derenčinem, Harambašičem a Zagorcem v Záhřebě. Ze Záhřeba, 5. srpna. (Svolávání zá- ložníků poštou.) Velitelství záhřebského armádního sboru rozesílá záložníkům svolávací listky poštou. Dosud rozesláno takých lístké prý asi 1000, ale velikou většinu z nich poštovní úřady vrátily velitelství z toho důvodu, že pro nepřesnost adresy není možno lístky adresátům doručiti.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 7. srpna. O programu marocké konference přináší pařížský dopisovatel »Berl. Tagbl.« po- drobnosti, jež mu byly sděleny »vysoce posta- venou francouzskou osobnosti«, jež pravila mimo jiné: Nemáme dosud zpráv, jak byl v Berlíně přijat náš program, ale myslím, že učinil pří- znivý dojem. Náš program omezuje se pouze na skutečně nutné a v dozírné době proveditelné reformy, neboť v zemi, jako je Marokko, musí se postupovati opatrně, bez náhlosti. Program jmenuje reformy a přenechává konferenci, jak si to přála německá vláda, aby naznačila cesty a prostředky k jich provedení. Jame velmi ochotni se dorozuměti přímo s Německem, jako jsme to učinili se Španělskem a Anglií. Ale po- něvadž německá vláda dala přednost konferenci, přijali jsme tento způsob. Rozumí se samo sebou, že jsme nezměnili své stanovisko o pro- vádění reforem a doufáme, že konference od- straní všechno dosavadní nedorozumění. Jediné obtiže by v nejbližší době mohlo způsobiti vystupování hr. Tatlenbacha ve Fezu. Německá vláda prohlásila, že se teprve musí informovati o snahách toholo diplomata, avšak tyto infor- mace mohou jen polvrditi, co jsme řekli. Ve- řejné mínění ve Francii nesnese, aby pokračo- valy tyto věci, a hr. Tattenbach mohl by býti vážnou překážkou dohody. Sjednocené Německo a Francie v příčině programu snadno přinutí sultána ku přijetí jejich programu a pak může konference brzo, snad již v září, zahájiti své práce. Ale především je nutno, aby br. Tatten- bach ve Fezu nešel vlastní cestou. Neboť shle- dá-li sultán, že Francie a Némecko nejsou svorny v marocké afféře, bude se zdráhati přijmouti program. Dopisovatel »Tempsu« z Tangeru líčí po- měry marocké velmi nepříznivě. Nevěři v sultá- novu upřímnou touhu po zavedení reforem ad- ministrativních a uvádí křiklavé případy o zlo-

FEUILLETON Za českou hudbou. Turinské dojmy —q. Blouditi severní Italií a nestočiti se na Turin, kde právě chystali velký český kon- cert, na vlašské půdě vůbec prvý, bylo čirou nemožnosti. Zvláště když po dnech samoty ky- nulo shledání s přáteli! Raději odepřel jsemsi Desenzano. Jezero Garda toho dne, kdy jel jsem mimo od Peschiery, beztoho svým nádherným ultramarinem splývalo skoro nerozeznatelně s mo- dravou šedí par a jediné šídlovitá, tečkami pla- chetek jako libellami obletávaná silhouetla polo- ostrova Sermisne mohla v tom květnovém omlžl poněkud vábiti. Tam již elegický Catullus okřl- val po bithynské výpravě a častěji po rozmaři- lostech Říma. Kdež však byl u mne tehdy smysl pro elegii! Jeli jsme přec hudebně dobý- vat Italii ! Také pobyt v Miláně zkrátil jsem na mi- nimum, jen abych v čas dostihl Turina. Však nic jiného nehučelo a nevřískalo mi v té zdrob- nělé Paříži lombardské do uší, než ode všech nároží — a nejvíce z hlučné galeric Viktora Emanuela naproti dómu, kudy proudí corso. všemi odstíny a škálami vyzývavé pokřiky roz- našečů novin: »La grande sconfitta russa!« Velká porážka Rusů! Věru malá útěcha slovan- skému srdci v daleké cizině . . . Nemohu sice říci, že bych byl pozoroval nějakou mimořádnou přízeň k Japoncům a nenávist k Rusům. Ani v novinách, ani v davu, shánějícím se s lačno- sti u nás neznámou po zprávách. Spíše prostá chtivost sensace trhala se tu o překot o po slední neblahé zvěsti.

»La grrrande seonfitta . ..« hřimalo kolem jak ozvěna kanonády ztracené námořní bitvy A co bude pozejtří? říkal jsem si v duchu ro- zechvěn. Zvitězí, nebo také tak ,padne“ naše hudba, jako tam v dálce cizích moři ty ne- šťastné lodi ruské, které tak pyšně vyjely si v zápas? Veškerou tou vřavou počínal se vzmá- hati ve mně nepokoj. Postavení na zcela nezná- mém kolbišti, v jiném ovzduší, prosyceném ji- nými tradicemi, neuznával jsem od počátku za lehké. Netajil si toho ani Nedbal. Nedovedli jsme se již doma zhostiti jistých pochyb, ba přímo obav o úspěch. Býváť úspěch ošemelná hra celé řady skrytých činitelův a číhajícíeh náhod. Jak ve válce, tak v umění, které je tak jen jakousi obměnou boje. Arci boje nejušlech- tilejšího, boje o ideály lidského ducha.

Pohádkou byly mi Benátky, po všech vel- kolepostech skalní přírody, jimiž prorývá se mezi nebetyčnými obry dráha pontebská. Pravdu řekl o Benátkách, kdo první nazval je adriati- ckou Venuší, zrozenou z pěny mořské. Ale nej- krasším jest ohňostroj barev a světel jejich, když slunce zapadajíe libá naposled jejich roz- padávající se nádheru a žárlivý trojzub nevidi- telného Neptuna zmítá a čeři laguny a z večera zazáři Prokuracie, zatřpyti se do noci kupole Sv. Marka, luna se tříští o zvonici S. Giorgio Maggiore a po lagunách táhnou sladké melodie z ozářených lodie! Benátky, měslo poesie a lá- sky ! Starosvětskou idyllou působila na mne Pa- dova. Stinné arkády uzavřených domů, jichž ze- lené okenice otevírají se vzduchu teprve po ho- dině 18. (naší odpolední šesté), aby zahlédnouti daly zvědavému chodci jiskrooké typy žen. P- vabem scenerie i starobylosti dýše rodiště sni- vého Abardiho, Verona. Prudký tok Adiže; am- fitheatr; omšené chrámy; cimbuří starého hradu a mostu; rušný zelený trh, obklopený měkkou renaissancí, náměstí Dantovo se zadumanou so- chou; hrobky Sealigerů; legendárni hrob Ju- liin; smělé bastiony okolních strání, čarovný pohled na to vše s radniční věže, do žírných rovin — to vše činí Veronu tak půvabnou milou.

Velkoměstský Milán pojí zase bohatství sta- rých památek s výstavnosti a ruchem moderní metropole. Rozteskníš se nad neúprosnou zká- zou Lionardova »Cenacola«, abys v nejbližším okamžiku nadehl se mramorovou básní kathe- drály. Poklady Brery, Ambrosiany, intimní kou- zlo paláce Poldi-Pezzoli, klenotnice nejvzácněj- šího nábytku a náčiní, skla, poreulánu, stříbra, emailů a drahokamů! Zda všechna ta arcidila krásy a vkusu mohou se minouti účinkem na mysl k umění citlivou? Však po všech mocných a trvalých dojmech mohu tvrditi jedno: Turin neztráci po nich ničeho. Má jiné kouzlo. zcela své.

Podle plánu myslili byste, že jedete do mě- sta, unavujícího jednotvárností, po americku čtvercovaného. Leč třeba domy, vzniklé teprve od 18. st. po celých blocích, vždy jedním sta- vitelem zbudovaných, dodávaly Turinu jisté stej- notvárnosti, přec jakási lehkosť staveb, čistota ulic, ladné výhledy v zeleň kol do kola města, množství volných náměsti s pěknými sochami, komfort živého moderního střediště vyvolává hned na poprvé dojem nejpříznivější. Turin má také své starožitnosti, má svoje musea, knihovny, zbrojnice, obrazárny, kde na- hromaděno mnoho krásného, co směle závoditi může se sbírkami jiných měst italských. V tom směru děje se Turinu skuteční křivda, mijí-li město hlavní proud cestovatelů. Ale Turin je krásný především jiným svou pří- rodou a svým životem. Dvě čilé řeky jej obté- kají, k dominující úloze všemi vlastnostmi uzpů- sobený Pád s přítokem Dora Riparia. Nad pra- vým břehem malebné kopce, nejsytější zeleně, plné půvabných vil uprostřed bujné vegetace. Na Kapucinský vršek vyváží primitivná lanovka a s terasy jeho rozvírá se podívaná, jakých je málo. Těžko slovy obraz vylíčiti. Výhodná poloha učinila Turin středem al- pinistického sporlu. Na Kapucinském vršku za- řízeno alpinistické museum. Sám laskavý můj průvodce, hudební skladatel Leone Sinigaglia, býval náruživým lezcem. Lásku svou k horám zaplatil několikerým nebezpečím živola, nežli se z vášně vyhojil na větší čest a slávu hudby. Však skoro bych řekl, že jen napolo! Těžko žíti v čarovně sconerii a nepodlehnouti jejím svodůml V Turině mnoho se duševně pracuje.V tom směru rodiště Viktora Emanuela a Cavoura hlodí si zachovati primát mezi italskými městy aspoň na poli umění.

Svým velkým mrtvým Turin odvděčujes krásnými pomníky. Mésto je jimi v pravém slova smyslu poseto. Značná jich čásť veleb- ovšem rod savojský a různé válečné události Ale vždy ještě dosti zbývá těch, které připomí- nají zásluhy mužů ducha. Státník a spisovate Massimo d'Azeglio, mathematik Lagrange, filoso Vincenzo Gioberti a politik Cesare Alfieri, hi- storik a státník Giuseppe La Farina, dramatik Angelo Brofferio, lidový spisovatel Borella a j jsou většinou rodáci turinští, nebo v Turině aspoň působili. Pamětliv mrtvých, Turin tím méně jest ne- přízniv živým. Vrstevníkům skýtá co nejpřijem- nější útulek, poje výhody života velkoměstského — jmenovitě rychlou výměnu myšlének — přednostmi kraje, krásami a zdravotou přírody bohatě obdařeného. Žijí tu z literátů Edmondo de Amicis, z výtvarníků Leonardo Bistolfi. Hu- debně Turin, zdá se, přejal úkol, oplodniti hudbu italskou pokrokovými vlivy hudby světové. Ze skladatelů působí tu Giovanni Bolzoni, mistn klassikům oddaný, ale neuzavírající se ani skla- datelům dalekého severu, Čajkovskému a Sibe- liovi. Rozvíjí se tu nejlepší dirigentský talen mladé Italie, Arturo Toscanini, energický a ohnivý. citlivý pro každou krásu. Dirigoval již častěj české skladby, rád a s úspěchem. Posléze jme- nuji toho, jenž jest mi nejmilejší, a to nejen osobné! Leone Sinigaglia! Zrozen v šťastných poměrech, je v jistém smyslu světoobčan. Za uměleckými emocemi jezdí si, kam se mu líbí. Není snad význačnější hudební události, které by někde vynechal. Po léta jezdí za Českým kvartettem, bývá i častým hostem v Praze kterou si zamiloval. Dokonce česky se přiučil Sinigaglia nepřestává na studiu hudby francouz- ské a německé; zná dobře i Nory a Rusy.

Nejvíce však přilnul k hudbě české. Přes vše- chen kosmopolitism není přece nijakž z onoho cechu ekklektiků, kteři bez strávení a přetvo- ření přijímají zhola cizí myšlenky a formy. V jádru zůstává Vlachem a stavě hudbu svou na výši moderní, snaží se provanoutij národním duchem. Tomu naučil se od našeho Smetany a Dvořáka. Po jejich stopách jde za duší svého lidu. V jeho »Italských tancecha piemontské písně z prachu ulic, z dýmu krčem a zapadlých chýší, okřivají k netušenému ži- votu. Jsou zplozeny »Slovanskými tanci«. Půjde-li Sinigaglia těmito cestami se stejným štěstím dále, uslyšíme jeho jméno v hudebním světě ještě častěji. Bude pak lze mluviti o vlivu hudby české na italskou. Až dosud chodily proudy opáčně. Není ojedinělý připad, že český hudebník dosáhl slávy v Italii, splynuv s italskou hudbou. Myslivečka, ve svých skladbách je úplně Vla- chem. Teď nastává postup obrácený — aspoň první signál je dán — naše hudba dosahuje Italii pochopení. Přichází Nedbal, přichází s če- skou hudbou, vítězí a jest jen olázkou vytrvalé obratnosti, aby následky vitězství nesly kýžené ovoce. Toť kulturní stránka českého koncertu v Turině.

Leone Sinigaglia, nadšený etitel našich mi- strů, připravoval vlivem svým, radou i pomoci půdu. Pracoval mezi pořadatelstvem, v obecen- stvu i v žurnalistice. Budiž mu za to dík! Hudební význam Turinu roste od r. 1896. Tehdy »Societa di Concerti« zahájila svou čin- nost. Od té doby provedeny 82 koncerty, 20 komorních a 62 orchestrálních. Vystřídali se tu nejpřednější dirigenti evropští. Po Arturu Tosca- ninim; Luigim Mancinellim, Giuseppem Martue cím přišli Hans Richter, hamburský Max Fiedler. Felix Weingartner, Rudolfo Ferrari, Pietro Mas- eagni a Tullio Serafin, Edouard Colonne a jiní. Český koncert, řízený Nedbalem, byl v řadě 82.. v jarním období letošním 11. a poslední.v uzavřené právě saisoně provedena díla skla- datelů: Beethoven, Berlioz, Bolzani, Rossi, Bo- rodin, Brahma, Donizetti, Elger, Gluek, Grieg, Haydn, Händel, Liszt, Martucci, Mendelssohn, Mozart, Rossaro, Schumann, Sibelius, Sinigaglia, Rich. Strauas, Svendse, Čajkovský, Weber, Weln- gartner a Wagner.

Nějakou hodinku po svém příjezdu do Tu- rina hledal jsem Oskara Nedbala. Seděl jižv znamenité restauraci na Plazza Vittorio Emanu- ele, hově kulinářským požitkům — jeť Nedbal i v jídle pravým koncerlistou — uprostřed dru- žné společnosti. Byl tu i Tose nini. Zajímal se velice o český koncert. Sám již dříve dirigoval symfonii »Z nového světa« a »Vltavu«; hned na druhý den po českém koncertě měl a orcho- strem jeti do Milána, kde do programu pojal také »Vltavu«. Nedbal tonul v nejživější zábavé o uměleckých thematech, svém pravém živlu, sledován společností, třeba lámal svou vlaštinu, promíchávaje ji — jen aby se učinil srozumi- telným — frančinou, němčinou i češtinou. Si- nigaglia tu vždy radostně přizvukoval, dávaje na jevo své linguistické znalosti a vzbuzuje jednotli- vými českými slovy respekt svých soudruhů. Nedbalovi je dáno rychle získávati si pří- zeň. Za několik dní turinského pobytu stal se tu osobností vyhledávanou. Jmenovitě přilnul k němu orchestr. Nedbal přináší si úctu k uměl- cům v orchestru sedícím a ti vracejí mu ji, po- znávajíce po několika taktech, že nepřichází učit se na nich, nýbrž přichází s věcí úplně vypra- covanou, ideově i technicky hotovou, vkládá do dirigentského výkonu cslou duši, celý tempera- ment, celou intelligenci.