Periodikum ALTO Viewer

1

6. srpna 1905

2

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 214.

3

Strana 9.

4 title

Žena s pěti nohami.

5 article Humoreska nebo tak něco. Napsal B. Kamninský.

Humoreska nebo tak něco. Napsal B. Kamninský. Už ani nevím, o čem krásném a vznešeném Humal jsem kdysi v podvečer, jda nahoru Žit nou ulicí. — P Však právě si vzpomínám: o tom jsem Humal, že onen velmi půvabný zjev ženskéh rodu, jenž právě mne předešel krokem gazelím (jak říkají básníci, i ti, kteří gazely jakživi ne- viděli), jistě nemá ani vzdálené potuchy o tom že na podešvi levé botičky táhne přilepený kus novin, hodně špinavých, příkrasu pro toho an děla hodně zbytečnou — tedy o tom jsem právě Humal, když najednou dohonil mne kdosi udý- chaný a sahal po mé ruce. „To je neštěstí, to je nešlěstí, pane pro fessore — právě jdu od ní,“ povídal, zmírniv krok a přizpůsobuje se volnějšímu kroku mému. Ohlédl jsem se za sebe, komu že platí jeho oslovení — nebylo pochyby, titul professorský byl adresován mně. Patrně se mýlí v osobě, řekl jsem si v duchu. Bohužel, sice už několik za drahé peníze koupených deštníků zapomněl jsem ledakdes v prostorách vesmíru, ale to nic ne- znamená. Bylo by to věru omezováním osobní svobody, aby každý, kdo někde náhodou za- pomene deštník, nevyhnutelně musil býti pro- fessorem.

B Kamninský

6 article

Ani jsem neměl času, s poděkováním od- mítnouti od sebe hodnost, pro niž patrně nebesa mne neurčila, když neznámý poznovu mne uji šťoval, že takového neštěstí by se byl nenadál „To je rána, to je rána,“ opakoval tak, jakoby pevně byl přesvědčen o tom, že do toho, o čem hovoří, dávno jsem zasvěcen. „Právě teď jdu od ní, letím, abych ještě telegrafoval švakrov — ten spráskne rucel Bylo mi konečně lhostejno, co učmí jakýst švakr se svýma rukama a nechápal jsem, pro povídá to neznámý právě mně. Jon to mi byle divno: muž hovořil tónem takovým, jako by- chom před chvilkou byli přestali mluvit o tom, co mu leželo na srdci a jakoby jen poznovu na- vazoval hovor o předmětu, mně patrně do všech podrobnosti známém — mýli se on, maje mne za někoho, s kým dávno a důvěrně se zná,či já prostě nemohu se upamatovat, že bych s ním byl kdy mluvil? Vypadal ustaraně, byl celý udýchán a kromě toho, že oslovoval mne panom professorem, ne- byla vyloučena možnost, že ví, kdo jsem — ostatně všichni víme, že dvojím nikde na světě neplýtvá se tak jako v Praze: slavnostmi ati Včera na př. byl bych si málem zlomi nchu, v pravé poledne klopýtnuv o nějakého „mistra“, jednoho z těch, již se nám v tak po- žehnaném množství urodili, patrně v náhradu za loňskou neúrodu zelí. A muž poznovu vykládé o jakémsi neštěst a že „běží právě od ní.“ Jako bych já dávn věděl, o kom to mluví a od kobo běží. Alc ze ptám se. Snad najdu nitku. „Od ní,“ odpověděl trochu udiveně, jakohy nechápal, proč se ještě táži, „od ní, od ženy rovnou z nemocnice. Ještě se ve mně všeck chvěje,“ povídal a lílostivě popoláhl nosem. „To je rána, to je rána — a co já si počnu.

Jon Praha

7 article

Nohu, nohu ji uřizli, pane professore, teď, prá vě před čtvrt hodinkou — kde bychom si byl kdy tohle pomyslili!“ Pokud mne se týče, věděl jsem s naprostou určitostí, že na to jsem opravdu nikdy nepo- myslil, že by jeho ženě vzali kdy nohu, ale přes to bylo mi chudáka líto. Vypadal jako někdo, kdo má za sebou lepší jakousi minu- lost... v životě kmitne se vám cestou tisíee lidí, přejdou a zapadnou třeba na léta, ne-li na vždy — vzpomínal jsem nadarmo, znal-li jsem někdy tuto tvář — ne, nevzpomenu! Bylo mi trapno. Nechtěl jsem zdáti se tvrdým a bezeitným — nemohu za sebe: když já mám takové měkké srdce! A v případě, že jsme opravdu někdy se znali — ten jeho dů- věrný tón mne zarážel — bylo by věru ne hezkým, zapříti jej ve chvíli, kdy stihlo jej ne- štěstí. „Právě teď jsem taky potkal pana profes sora —“ vzlykl muž a jmenoval vynikajícíh v lékařském světě vědce, kterýžto vědec, ažse pelkáme, zeola jistě s upřímnou vděčnost stiskne mi ruku za to, že zvučného jeho jména šetrně zamlčuji. „Ten hodný pan professor, div se nerozplakal, když slyšel — taky se s ním znám už asi patnáct let. Ani tomu věřit nechtě — ach, má ubohá žena, ubohá žena — nohu, nohu jí vzali, chudáčkovi!“ Přemýšlel jsem o tom, že se pana pro- fessora, který „div se nerozplakal“, při nej- bližší příležitosti zeptám, ví-li on co bližšího o člověku, který tak podivným způsobem se k mně hlásil a vzdychaje šel vedle mne — zatím aby v tom případě, že skutečně jde o někoho kdo snad během let nadobro byl mi vypadl z paměti, muž neřekl, že jsem tvrdě a cize z- choval se vůči němu v trpké chvíli živola, pla jsem se, více ze soucitu než ze zvědavosti: „A co se stalo vaší ženě?

profesor

8 article

„Ach, pane professore, vždyť přece víle už tři roky ležela jako lazar. Co jsem já zkusil i ona, chudinka, za ty člyři roky! Člověk se někdy přeslechne. Byl bych přl sahal na to, že prvé řekl: „(ři roky“ — ostatno je známo, že přílišná bolest vůbec někdy po- mate smysly. „Tak dlouho ležela?“ plám se — jen proto, aby viděl, že mám sedce soucitné, i když jsem stále nevěděl, ani kdo je on, tím méně kdo je jeho žena. „Ba dlouho, o Vánocích tomu budou tr léta. To je doba, pane professore, a při takovém neštěstí se člověk zakrvácí... Vodnatelnost. Nebylo jiné pomoci, než nohu odejmout. Co jsem měl dělat, pane professore, chtěl-li jsem ji alespoň při životě zachovat? A tak mi včera z nemocnice vzkázali — a dnes, právě teďji nohu odejmuli. A teď běžím z nemocnice, sotva se mohu vzpamatovat... pan professor si může představit, jak mi je... rovnou od operace bě- žím, ještě švakrovi musím telegrafovat —. Ještě chvíli šel vedle mne a v té chvíli, jako dobrému svému známému, důvěrně m svěřil, že v tom zmatku teprve teď si vzpomíná, že nemá s sebou peněz na depoši — „tak m jde hlava kolem, že ani nevím, když jsem z do- mu vybihal, vzal-li jsem peníze s sebou, nebo jsem je nechal doma, či je ztratil někde ce stou —“ omlouval se mi.

10 article

Došli jsme na nároží Krakovské ulice, stískl mi vděčně ruku a dojat, potřásaje hla- vou a s důvěrnou zdvořilostí se mi poručiv, dal se směrem zpátečním. Snad na telegrafní úřad na Karlovo náměstí. A já — ne, nebudu se chlubit, že mám srdce na pravém místě — to přece čtenáři dávno už vědí. A dí Pismo, že nemá vědět levice, co dala pravice. Ostatně se na cifru již nepamatuji. Jen vím, že tenkrá ještě byla měna zlatková. Minulo půl roku, snad celý rok — co na tom! Někdo ze známých se ženil. Stává se to časem a je to zcela v pořádku a chvály hodné — jen to je při tom komické. že každý z nich si představuje, že provádí něc bůh ví jak originálního, něco, nač před nin nikdo ještě nepřipadl. Onen můj známý, na něhož došla řada, by mužem veskrze jemných a ušlechtilých mravo a proto rozumělo se samo sebou, že pokládal si za česť, pozvati nás k večírku, kdy se louči nejen se svou „zlatou svobodou“, ale i se stra- vováním se v hostincích, na něž někdý nadávai jako špaček — nadává-li špaček na hospody. Inu — omrzelý, starý mládenec! Jak? Ti že jsou všichni stejni? Prosím vás, neskákejte m do řeči, když vypravuji příběh pohnutlivý — beztoho vím, co byste rádi řekli! Kdežto já říci chci toto: Pozvání k večírku znělo na osmou hodinu Kterási, t. zv. vysoce postavená osobnost kdys pravila (prý, nebyl jsem při tom): „Dochvilnos je zdvořilostí velkých pánů.“ Bývám, alespo v některých případech, dochvilným jako který koliv velký pán .. Několik minut spíše chybělo ještě do osmi když jsem docházel restaurantu, kde jsme se léta scházívali a kam zněla ovšem i pozvánka na dnešek.

krakovský ulice Karlův náměstí zlatý svoboda

11 article

Již z dálky před sebou zahlédl jsem jed- noho z nejvěrnějších soustolovníků — vzorn to byl muž: za těchže okolností jako někdy ja býval, možno-li, ještě o poznání dochvilnějším. Tak i dnes: o celou minutu šel přede mnou, je- nem aby nezmeškal, Postřohl jsom v davu pro- menujících jeho silhouctlu a vidím: nejde sám. Někdo jde po levé jeho straně, živě a horlivi rozkládaje rukama. Gesta těch rukou byla m jaksi povědoma, i to zvláštní trhání rameny i tvar toho klobouku, nějak povážlivě zánovního jako bych byl už někdy viděl ... Ve shonu ulice oba na chvíli mi zanikli — dobonil jsem přitele právě už ve vehodu do r - staurantu. Byl sám a ohlížel se za někým d ulice. „S někým jsi šel — kdo to byl?“ ptal jsem se milého druha — někdy mne všecko zajímá. Někdy ne. „Nevím, nemohiu si vzpomenout,“ zněl odpověď. „Přiběhl ke mně a hlásil se jako k starému známému, jmenoval mne panem pro- fessorem—“ (přítel byl skutečně professorem ještě dietní třídu vám řeknu, chcete-li —) „,a vy- právěl, že právě teď letí z nemoenice — „Od ženy?“ ptám se nazdařbůh „Od ženy. — Ty ho znáš? „Neznám. Nu a —?? „Dnes jí odejmuli nohu. V tom okamžení jsem věděl, odkud znám ta gesta rukou a onen klobouk, jaksi povážlivě zánovní. Byl to týž klobouk, jejž jsem víděí kdysi v Žitné ulici... „Nohu... To je neštěstí,“ povídám. „Aee „Prosím tě, je zdrcen. Jen kdybychi věděl kdo je to ... Právě jde od ní, ubožák, celý ješt je vyděšen a udýchán...“ „To on asi bude ještě dnes telegrafov švakroví, zdá se,“ prohodím znalecky. Přitel se zastavil, udiveně na mne pohlí žeje. „Odkud to víš? Ty ho znáš? „Já? Nemám ani potuchy —. „A jak tody víš — „Já nevím, jen hádám — Přicházoli noví stolovníci a bylo nutno mlu vit o jiném.

Žitná ulice

12 article

Pozoroval jsem celý večer dobrého svéh přítele. Byl nápadně, takže všichni si toho po všimli, zamlklý a nemluvný a zklamal toho ve čera všechny tím, že ke stolu sedal bez nej- menšího nadšení. Ani mu jaksi nechutnalo Přiznal se mi později, že ubožáku, jenž se venku k němu hlásil, šetrně nabídl zlatku, pln okolk a v bázni, aby ubožáka neurazil. Však nešlo o mrzký peníz. Ale přítel můj byl labužník a př tom srdce jeho bylo zlaté: a tak se stalo, ž celý večer ztrpčila mu vzpomínka na neštěst bližního, i když se na toho bližního odniku nepamatoval. Ta myšlénka milého přítele hnětla jako dobrého a soucitného člověka; představa odejmuté nohy zkazila mu celou večeři. I ve mně se toho večera cosi bortilo a lá- malo: víra v lidstvo byla ve mně jaksi povážlivě otřesena. Když já jsem nezkušený jako dítě!

13 article

Nevím, brouzdá-li se laskavý čtenář rád kalužích a chodí-li rád v lijáku. Já ne. Tři věci strašně nemám rád: lež, činži liják. Ostatně, z dob svého dětství ještě mám přímo v nenávistném opovržení i krupicovou kaši — ale to sem nepatří a proto se o tom ani n zmiňuji. Čekal jsem jednou v průjezdě kterého domu na Příkopě — počkejte: nebo to bylo n Fordinandské? — nu, na tom nesejde: z krátka čekal jsem, až se liják přežene. Těm, kdo bedlivěji všímali si literární hi- storie minulého desotiletí, není zajisté neznámo že výrazná má tvář vroubena byla někdy plno- vousem. Při zavádění korunové měny odhodlal jsem se k tomu, dodati pražským ulicím aspoř poněkud jiného rázu tím, že jsem si plnovou dal oholit. Snad právě tato okolnost byla pří- činou, že jsem poznovu setkal se s mužem osudem nad jiné těžce pronásledovaným . .. Tedy, o tom lijáku. Na štěstí, netrval dlouho. Šňůry dešťových kapek se zvolna přetrhávaly, na dláždění vy- skakovaly bublinky stále menší a stále řídčejí — po různu již troufali si někteří odvážnější znovu opustiti průjezdy, kam se byli uchýlili — ulice znovu oživovala. Vykročil jsem také. „A ještě ke všemu takový nečas ... ajá abych letěl na nádraží, přijede švakr,““ zavzní

14 article

najednou přímo vedle mne. „Taková rána, pan doktore, právě teď běžím od ní, z nemocnice ...“ Řeč, kterou jsem už slyšel, gesta, která už jsem znal. „Půltřetího roku, už půltřetího roku lež jako lazar, to je neštěstí, včera jsem telegrafova švakrovi a teď právě běžím od ní, švakrovi na proti — dnes jí chudákovi odejmuli nobu — t si pan doktor jistě nepomyslil, že se takhle shle- dáme!“ No, „pan doktor“ si opravdu nepomyslil .. Nevím, jak to přišlo. Byl jsem toho dne nějak zatvrzelý vůči trpícímu lidstvu. Tak bez citně a krutě zatvrzelý, že jsem ani krůpěje sou citu neměl v kamenném srdci svém pro ubožáka. jehožto polilování hodné ženě právě dnes uřízli nohu — už kolikátou .e. Těžce osudem pronáslodovaného muže tohc dne náhodou potkal jsem ještě jednou, na Ná- břeží. Imponoval mi, jak zmužile snášel hrozné rány osudu naň těžce dopadajícího. Ve tváři jeho nikdo nebyl by vyčell stopy utrpení. . . Šel klid ným procházkovým krokem, pokuřoval si dout ník, díval se chvíli na někoho, kdo u náplavky chytal ryby a když jsme se potkali, podíval s na mne asi tak, jakoby chtěl říci: „Nějak, možná jsi mi povědomý — ostatně, co je mi do tebe! A spokojeně, opřev se o zábradlí, s ušlech tilým zájmem pohroužil se ve spokojené a tiché pozorování života na stříbropěnné Vltavě, toho dne, náhodou, hodně špinavé.

Vltava

15 article

Vltava ubíhala dále — časy přešly. Abych čtenáře neunavil; nebylo to mé po- slední setkání se s mužem, jejž osud během lee pronásleduje způsobem přímo krutým: nohu za nohou řezali jeho ženě... Setkal jsem se vždycky právě v tu chvíli když „rovnou běžel od ní“ . Stává se ve světě ledacos. Měli jsme už srostlá dvojčata, sem tam vylíhne se slepice která má tři nohy, v horkých letních měsících dočte se důvěřivý čtenář novin o všelijakýeh zrůdnostech, objeví se na př. i husa se dvěma krky, milovníkům kaldounu zvláště vítaná — žena, která měla by více noh než almara, vy- skytuje se, tuším, jen velmi zřídka. Přiznám se, že jsem míval časem okamžiky pochybností, kdy jsem v oxistenci té podivu- hodné trpitelky ani nevěřil. Muže několikráte jsem zahlédl, jednou i se mnou ještě to zkusil. někdy přeletěl mimo, jindy horlivě cosi vykládal některému z chodců, z nichž všichni pravidlem tvářili se udiveně a z nichž jen lidé naprosto zatvrzelí a bez citu nesáhli na konec do tobolky.. Jednou konečně viděl jsem i jeho ženu.

Vltava

16 article

Stal se s ní patrně zázrak — i dnes ještě dějí se zázraky. Šel jsem — neděle byla — nuselskými schody do vinohradského nádraží a ejhle: oba manželé — přece snad to byla jeho manželka. když se s ním vedla? — šli proti mně nahoru. týden polom, když naposled mi hlásil, že běž rovnou od ní a že jí právě teď odejmuli nohu. Panička — snad se tím neurazi? — hezkou sice nebyla, atecož krása! Za to čilost, jakou při své objemnosti stoupala nahoru k Vinohra- dům, byla mi důkazem, že při této nemocné. jež takovu řadu let ležela jako lazar a přestála tolik amputael, slavila věda lékařská jeden z nej- větších svých triumfů. Patrně jí na klinice bě- hem let odejmuli všechny nohy zbytečné, za- chránivše jí aspoň dvě nohy poslední — člověku to stačí. Jen to mne zamrzelo, že manžel ženy tal zázračně uzdravené, jenž hlásil se ke mně toli krát ve chvílích těžkého zármutku, teď mne an nepoznal. Ostatně, pozoroval jsem, doutník nechtě mu jaksi hořet. To bylo to jediné, co v tu svá- teční chvíli kalilo krásnou jeho spokojenost ..

17 article Jak pan profossor Martin Hattala chytal ryby.

Jak pan profossor Martin Hattala chytal ryby. Professor Jaroslav Kytička srovnal si již ve svém útulném pokojíku všechny tlumoky, vy- bral spousty knih a papírů a zřídiv si na rychlo z obyčejného stolu hostinského psací stůl, roz- ložil po něm knihy a lejstra, úzkostlivě dbaje při tom pořádku, aby měl vše po ruce. Pracoval s chutí, neslyšel ani rány, šramot a plouhání z vedlejšího pokoje, kde pod dozorem mladé jeho choti služka a přizvaný čeledín tahali skříně. postele, kufry, židle, slamníky, matrace a prá- delné koše a stavěli je tam, kam mladá pan poroučela. V celém bytě bylo jako po vyhoření. vždyť se pan professor Kytička přistěhoval se svou chotí včera večer do B... na letní byt a chtěli zde ztráviti celé prázdniny. Včera ještě měli plné ruce práce v Praze, včera ještě po- lykali městský prach a když k večeru dorazil do B..., městečka ve středních Čechách, ne mohli se dosti nasytiti toho venkovského, či stého vonného vzduchu, nemohli se do syta vy nadívati na tu skvostnou zeleň lučin, na tu ná- dhernou modř hor uzavírajících obzor na severu a na východě. Sotva se po cestě očistili a trochu pojedli, vyšli si do okolí a toulali se do noci.

Hattala Jaroslav kytička Praha Čechy

18 article

Byli teprve rok svoji, divali se na krásy přírodní jedněma očima, citili jedním srdcem a když uneseni byvše krásou a poesií večera, chtěli si vzájemně pověděti, jak se jim tu líbí, brali se kolem krků a líbali se jako dva holoubci. Inu, mladost, mladost! Zapomněli na celý svět kolem. Jako malé děti, držíce se za ruce, šli cestou necestou, plouhali se trávou i po pěši- nách mezi zrajícím obilím, až se zase octli na vozové cestě. Byli bezstarostni jako ptáci, aspoň dnes, dnes, zejtra již nastane práce. Pan professon Kytička musí studovati, neboť jest mu vykonat ještě doplňovací zkoušku a zdejší zákoutí jes jako stvořeno k duševní práci. Je tu tak ticho. tak útulno, zde nebudou vyrušováni obtížnými návštěvami, zde jsou úplně cizí, nikoho neznají. nikdo jich. Také se budou střici, aby se jieh nikdo nepřichytil jako lopuchový bubák. Ženuška bude dopoledne obstarávati domácnost a pan professor bude studovati. Odpoledne ale bude generální prázdno, doba regrací. Denně si ně- kam vyjdou a zůstanou mimo dům až do večera, jen aby těch šťastných chvil užili. Byt mají za- mluvený, dnes ještě přespí v hostinci a zejtra si zřídi domov, ženuška v něm uplete rozkošné hnizdečko a Jaroslav se bude pilně učiti.

Jaroslav

19 article

„Dopoledne tě, Slávku, vždycky zamknu ve tvém pokojíčku, protože bys u knihy nevydržel a zlobil bys v kuchyni, já tě znám, ty mlsný!“ „Ale přijdeš mne přece do vězení n vštívit“ „Ne, z toho nebude nie! Vyrušovala byc tě z práce. „Ale hubinku mně přece přineseš?“ „Ani jediné! Irokézi, Hotentoti a hubičky To by se to pěkně pomíchalo! Těch se musíte milý pane, dopoledne odříci.“ „Ale když já dopoledne nejraději líbám.“ Pan professor zjevně lhal, neboť nyní, ač by večer, chopil ženušku do náručí, kousek ji nes a pak zlíbal ženuščiny oči a sladké rty. „Zlobidlo, nenapravitelné zlobidlo!“ durdila se paní, neboť shlédla, že proti nim přicházi malý, obtloustlý pán, který udiveně se zahleděl na mladý párek. „Aa — dobrý večer, dobrý večer,“ po- zdravil, zdvihaje malounko klobouk, „eh medle co to vidím, co to vidím? Pan kollega Kytička nemýlím-li se, v pravdě bude to on! Já vezdy mívám výbornou paměť pro fysiognomii svých posluchačů. Professor Kytička se skoro lekl, ale v oka mžiku se vzpamatoval a pospíchaje vstříc ma- lému pánu, pozdravoval uctivě. „Má ucta, pane profesore, má hluboká úcta! Jaké štěstí! Ne- tušil jsem, že bych mohl míti čest vašnosti zde pozdraviti.

Slávek Irokéz Aa

20 article

„Račte dovolit, pane professore, abych vám směl představiti svou ženušku. Zdeničko, slo- vutný pan professor Hattala, můj milovaný učitel. „No, no, pěkně, velmi pěkně, a to jsem rád, věru rád. Vítám vás, milostpaní do B . ..l Bože, to se těším, že vás tady mám.“ Pan pro- fessor Hattala potřásal drobnou ručkou paní Zde- ničky i pravicí páně professorovou. „A teď se vás již nespustím,“ těšil starý pán mladý párek. „Vraťme se do městečka, hle- noc máme na krku. Líbezný byl dnes večer. Za šel jsem si do lesů a teď se vracím. Hle, vizte kolik pryskyřice tekuté jsem si naškrábal! T je, milostpaní, výtečné, výtečné, pravím. Máme já vezdy zásobu této vonné pryskyřice doma, tou míchám, k té čichám a tak mám i v dusné Praze čerstvý lesní vzduch. Doporučuji vám vřele. abyste pro sebe i svého pana manžela pryskyřice do zásoby sobě naškrábala.

Zdenička Hattala Bož professorův

21 article

Starý pán ukazoval při tom lepkavou kouli zabalenou v papíře. Potom vylovil z kapsy taba těrku, nabídl šňupeček paní Zdeničce i panu pro- fessorovi a když titc poděkovali, šňupl si s chut „A tak, když vás tady mám, musímes udělati rozvrh, co a jak podnikneme. Musím vám říci, že piva nepiji a vína jsou zde bídná i prabidná. Také vinárny zde není, ale bohdá bude jinak, teď už jsme zde dva, tři, za nějakou dobu přijede jich více a pak zařídíme si vinár- ničku sami. Víte, já se celý den toulám a večen si rád posedím u vínečka. Hovorný pán nebyl by snad ani přestal mlu- viti, kdyby pan professor Kytička nebyl přeruši tok jeho řeči zoufalým pokusem. „Jest mně líto, pane professore, ale já mu- sím studovati, připravuji se k doplňovac- zkoušce.) „Ale bláhovče bláhový, přítelinku drahý. kdo chce studovati, ten sedí v Praze. Na ven- kově se nestuduje. Tady je božská příroda, která nedá venkoncem studovati, vždyť vás vyláká ven zaujme a vale kniho, vale studium!“ „Nemožno, pane professore, vždyť jsem je nem proto přijel sem.

Zdenička Praha

22 article

„Chyba, velká chyba, ale napravitelná, slu dujte v noci, já vezdy jen v noci jsem pra- coval.“ Professor Kytička poznal, že by se marně přel se starým pánem a proto neodporoval. Těši se, že se panu professorovi nějak vymkne, ale cítil, že s vysněnou idyllou jest amen. Již m nebylo ani tak veselo jako prve a Zdenička tak nějak sesmutněla. Pan professor Hattala ji bavil. Vypravoval jí mnoho a mnoho zajímavých věcí o hvězdách na nebi, o lidech na zemi, ale nejvíce sám o sobě, o svých libůstkách, o svých vycházkách. o obyvatelích městečka, které znal ven a ven a konečně i o rukopisech. Došli již za tmy do městečka a když se loučili, sliboval starý pán, že je navštíví, že je jistě brzo navštíví a toho pošetilého pana kollegu z práce neplodné vytrhne. Apropos, budou spolu škrábati pryskyřice se stromů a pak, nejmě do přejí si znamenitého vyražení, budou chytat ryby! Dnes, když pan professor šel kolem řeky viděl tam krásné rybičky, chutné, svižné rybičky jak praví básník: „Lehce hrá si pod vodičkou svižná rybička s rybičkou.“ Tedy ujednáno. A milostpaní půjde s námi! Dobrou noc! Dobrou noc! Náš mladý párek byl omráčen. Stáli mlad manželé před hostincem a nebyli schopni slova Konečně se pan professor vzpamaloval. „Vstupme!“ řekl sklíčeně a vešli do h stince. Druhého dne po ránu stihli jsme pana pro- fessora Jaroslava Kytičku, jak si rovná knihy na stole a s jakou chutí pracuje. Byl právě skore hotov a chystal se zasednouti k práci, když se ozvaly na chodbě hlasy a po chvilence vstoupi do pokojíku pan professor Hattala.

Hattala Ted Jaroslav kytička

23 article

„Aj, hle, ranní ptáče! Dobrého jitra vám přeji, pane kollego! Tak už jsem tu a vybízím vás, abyste se šel podívat k řece. Ryb je tam hojnost a pěkné rybičky, magnifie! Tak pojdt zhurtal“ „Pardon, pardon, pane professore, právě jsem si urovnal knihy a poznámky. Račte se po- sadit. Oznámím ženušce vzácnou návštěvu.“ „Ale nechte toho; milostpaní jsem již viděl. má zavázanou hlavu plenou a prchla přede mnou. Rozumím, rozumím, přišel jsem trochu záhy, ale neškodí. Pojďte, darmo byste zde pře- kážel. Professor Kytička vida, že se nevymkne nechal práce a šel. Zaskočil jen do pokoje, aby ženušce oznámil, že odchází s panem profes sorem Hattalou, Ubozí manželé jen na sebe smutně pohlédli. ačkoliv bylo po ránu, dostal pan professor Ky tička hubičku na rozloučenou a šel. V řece bylo vskutku ryb dost a pěkných Stály proti proudu, sotva znatelně ploutvemi po hybujíce. Pan professor Hattala hodil jim drobty sám. housky, ale ryby se ani nehnuly. Drobty zvoln klesly k zemi, jakási drobotinka sebou sic mrskla směrem k drobtům, ale pak odbočila pěk- ným obloukem do proudu. „Aha, nechtí, kde pak houska pro ně není. V tom to vlastně vězí,“ poučoval pan professor Hattala mladšího kollegu, „že obyčejní rybáři ryby jen pokoušejí, nevědouce, co by jim měli podati. My na ně půjdeme s čepicí, chachacha Četl jsem kdysi, že v Berlíně vydána byla knih o chytání ryb na udici, ve kteréž jest důkladně pojednáno, jak se ryby vnadí, jak se lapají, jak upravují atd. Také náčiní tam možno koupiti.

Aj Hattala Ka Aho Berlín

24 article

Dopiši tam ještě dnes a knihu objednám. Také náčiní pro sebe i pro vás tam koupíme a až spisy prozkoumáme, dáme se do ryb. Víte, pří- telinku, já všechno rád konám s přípravou a do- konale. Věda, přítelinku, věda, matka naše, dává nám do rukou nebezpečnou zbraň proti všemu tvorstvu. Strašný lev, obrovská velryba, zuřivý slon podléhají člověku, který silou ducha je drtí, kroti a jich se zmocňuje. Věda i nám pomůže k rybám. Apropos, postarám se též, aby nám bylo povoleno ryby loviti. Způsobíme sice v řece spou- sty, ale nahradíme je rybářům. Než záviděti nám budou, ba budou velmi záviděti. Professor Kytička neodporoval, viděl, že b odpor byl marný, toužil jen, po tom, jak by mohl prchnouti domů. Ale nepodařilo se mu. Le byl již nedaleko a pan professor Hattala navrhl, aby si šli naškrábati pryskyřice. Po třech či čtyřech dnech přivezla pošt do B... dlouhou bednu, adresovanou na pana professora Hattalu.

Hattala

25 article

„Sláva!“ Náčiní jest zde!“ vykřikl pan professor, když to zvěděl a hned povolal mla- dého kollegu, aby pomohl bednu otevřiti a aby prohlédl, co jim všecko z Berlína poslali. Byly toho spousty. Skládací pruty, tucty udic, od nejmenších až k ohromným kotvicím, šňůry, vlasce, závaží, plechovky na rybičky, strojené mušky a můrky, provazy, sítky, sáčky a vaky, nepromokavé kapuce a korkové čapky, nože, nůžky, pilníky, kolíky, karabinky, žluté dráty, polní sedátka, a ještě jiné a jiné věci, o jichž jménech a užití páni professoři neměli ani po- nětí. Mimo všecko toto náčiní, které celkem vážilo 150 kg, přiloženy byly dva ohromně folianty s německými nápisy, jak možno chytati ryby na udici. Jeden ten foliant obdržel z rukou páně professorových mladší kollega s vybídnutím, aby pilně knihu prostudoval, druhý foliant prostu- duje prý pan professor sám. Náčiní zatím slo- žili zase do bedny, ačkoliv se tam nyní všecko vejíti nemohlo. Pan professor Kytička vzal s chutí fcliant, slíbil, že knihu pročte a již pospíchal domů.

Berlín kg

26 article

Cestou si sliboval, že se na knihu ani nepodívá a když, tak jen sem tam na obrázky. Vždyt kdyby toto všecko chtěl přečísti, prázdniny by mu nestačily a pan professor má tolik jine práce důležitější. Z jedné výhody se pan professor Kytička přece těšil, bude míti na několik dní pokoj. A měl. Čtyři dni studoval pan professor Hattala ve svém foliantu a ani se venku neukázal. Pan prof. Kytička žil, jak si s pauní Zdeničkou ujed- nali. Dopoledne studoval a odpoledne toulali se krajem, blaženi a šťastni. Ale běda, již čtvrtého dne k večeru potkal je pan professor Hattal v lukách. „Jak? Vy jste již se studiem hotov? T jste to hnal, přítelinku! Já i nocí v prožluklé knize čítal a musím se přiznati, že posledních 100 stránek pročetl jsem velmi povrchně. Z to jsem si vypsal všecky recepty na vnadidla. Co pak je ve vašem díle?. Professor Kytička si šťastně vzpomněl n některé obrázky a proto odvážně zalhal.

Hattala profesor kytička

27 article

„V 1. díle jsou popisy náčiní, o vlastním rybolovu jsem se mnoho nedočetl. Také dějiny rybářství jsou tam a ukrutný úvod, to nám ale nebude tuze užitečným. „O, já mám nos! tušil jsem to a prote jsem si vybral díl druhý. Přtelinku, milostpaní, já mám recepty! Považte si, že nejiepší vnada musí býti smichána z 25 specií! Zejtra se dám do kuchaření. Objednal jsem již u řezníka po- třebné věci, koření koupím u kupce a olejíčky v lékárně. Jen aby tady všecko měli!“ Jak pan professor Hattala slíbil, tak učinil. — Druhého dne pozval koslegu Kytičku do své alchymistické kuchyně; tam vážil, míchal, vařil a hnětl těsto, nepřijemně páchnoucí, v hru- štičky, čili, jak sám své výrobky nazval, v „hně- týnky“. Liboval si, že našel přilénavé slovo „hnětýnky“ a když mu pan professor Kytičk skromně připamatoval, že u nich doma říkajl takovým knedlíčkům „škubánky“, utrni se milý starý pán velmi zle. „Škubánky, škubánky ! Co pak to škubu, vždyť to hnětu! A teď pozor Ryby chytati nelze vždy s prospěchem. Hodiny ranní jsou nejvhodnější, čím časněji, tím lépe. .

Hattala Kytičk

28 article

„Toť abychom vyšli již o sedmě,“ navrho- val pan Kytička a sám se lekl svého návrhu. „Vy jste blázinek!“ vykřikl starý pán. „Zejtra o třetí hodině ranní vyrazíme. „Příjdu pro vás. Pan professor Kytička div neomdlel. Ve tři vodiny! A co temu řekne Zdenička? Nemožno „Možno, nemožno, půjdeme a basta,“ zně poslední rozkaz. — — — Na východním nebi byl sotva znatelný světlejší proužek, jinak ale všudc vládla dosu noc, když oba pánové, obtěžkáni jako soumaři, brali se z městečka k řece. Drobné hvězdy, ospalé po probděné noci, třásly se, jakoby rychle mrkaly a mizely jedna za druhou kamsi v ne- známo; pruh na východě se šířil a dloužil a na- bíhal barvou žlutavou. Dylo dosti chladno a když oba pánové vešl do trávy, poznali, že v noci padlo hojně rosy. Po několika krocích ovlnly jejich boty i spodky. Pan professor Hattala navrhl, aby si hara- zili aspoň kapuce, neboť nepromokavé boty v bedně nebyly. Když oba rybáři došli k řece, z níž vystu- povala lehounká pára, byli již mokří po kolen a otřásali se chladem, ale pan professor Hattala těšil soudruha, že se zahřejí, „vždyť, hle, tam na východě již zrudla obloha a za nedlouho vzejde královna dne.- Náčiní k lovu připravil starý pán sám. Se- strojil prut, jistě šest metrů dlouhý, napíchl na udici „hnětýnku“ a pak se snažil vhoditi vnadu do vody. Ale nastojte, vlasec uvázi na olší ryby musily by létati, aby dosáhly vnady, která se houpala dobré dva metry nad vodou. P prolessor Kytička obdržel rozkaz, aby vylezln

Zdenička Hattala