Ročník XXXXV.

V Praze, v sobotu dne 5. srpna 1905

Číslo 213.

Na ranní a odpol. lIsty předplácí sun v Praze v aleslnielrat na mřse 6 K - na čtvrt lota . . .. s drojí donáškeu K 0h na měste na čivit leta . . . . 7 K 50h za něs4o . . . . . 2 K 30h Toštont za mě sln za čtrrt leia . . . . 9 k. p0 s drojí zisilken na měs na čtrt leta . . . 1I K o k

Vyjednávání o mír. Zraky veškeré světové veřejnosti obráceny jsou ke Spojeným státům severoamerickým. kdež v městě Portsmouthu konati budou plno- moenici obou válčících států, Ruska a Japon- ska, ruský ministr Vitte a někdejší ministr ja- ponský Komura porady, na jejichž výsledku zá- viseti bude, zda krvavá válka na dálném Vý- chodě skončí žádoucím mírem, či bude-li se vn pokračovati, a nabude-li po případě většího ještě rozsahu tím, že rozpoutá a smělosti dodá stěží jen zdržovaným záluskům na výbojný postu v jiných končinách. Končinami těmi nebyl by asi v Evropě je- diný Balkán, vždyť v Borlíně již nezastřeně se mluví o tom, že by mohlo dojiti na obsazení ru- ského Polska a Varšavy, kdyby zmatků a nepo- kojů vnitřních tam přibývalo. Ba „Berl. Tag- blatí“ vytasil se již i s výňatky domnělých roz- prav, jež se děly při nedávné schůzco carově s císařem Vílémem v Bjerke, dle nichž se prý výslovně jednalo o této otázce. Není pochyb- nosti, že nejen v Němocku, ale i jinde by rádi viděli, kdyby rušti Poláci sami takto poskytli záminku k zakročení cizí branné síly na svém území.

Než neminíme předbíhati budoucím udá- loslem, závislým na otázce míru či pokračován ve válce. Hlavní ruský plnomoeník Vitte, ač s mnoha stran jest podezříván, dosud nejen neučinil ni jského projevu, jenž by kohokoliv opravňoval ku předpokladu, že věc ruská v jeho rukou není v rukou spolehlivých, naopak, jeho prohlá- šení, dané americkým žurnalistům, ihned, jak vkročil na pevninu americkou, vydává svědectv o nepopíratelných, znamenitých schopnostech tohoto státníka, na jehož bedra vložen byl carem jeden z nejtěžších a spolu nedozírně da- lekosáhlých úkolů. Neubíraje v prohlášení tom ničeho na zdatnosti japonské, naopak plně oce- ňuje jejich válečnou zdatnost, neponechává zá- roveň ani na okamžik americkou veřejnost v po- chybnostech o tom, jak pohlíží na síly své vlasti.

Skoro všude v Evropě i v Americe, pravil ke zpravodaji „Reuterovy kanceláře“, Rusko, jeho armáda, jeho prostředky a prameny, jeho schop- nosti, klásti odpor — jsou neznámy. Posavadní ruské nezdary neznamenají, že by Japonsko bylo dosáhlo nad Ruskem takové převahy, aby je Rusové musili pokládati za strašného nepřítele. Japonci neučinili na dálném Východě tak ve- liký postup, jak se všeobecně za to má. Jen kdyby postoupili do vlastního ruského území, mohli by diktovati podmínky míru. K tomu třeba podotknouti, že Rusko má dosud ve své moci nejen větší čásť Mandžurska, ale i severní Koreu, kdež na řece Tjumenu ja- ponská branná síla marně dosud se pokouší, vy- puditi ruské sily z jejich postavení. Pro další po- stup války nemá obsazení ostrova Sachalinu, jehož veškeré obyvatelstvo i s vojenskou po- sádkou na počátku války nečítalo více než asi 27.000 osob, naprosto žádného významu; ostrov ten, jakož i sousední sibiřské pobřeží jest tak málo zalidněno, že z vlastních místních pro- středků armáda japonská se tam udržeti ne- může, a musí býti zásobována po moři z Ja- penska. Tak se stane obsazení to, kdyby se po- kračovalo ve válce, spíše břemenem než ziskem pro Japonsko. Hlavní bojiště mandžurské i nadále zů- stane jedině rozhodujíeím pro výsledek dalšího vedení války; tam stojí proti sobě obě hlavní veliké armády Liněvičova a Oyamova, a tam jest postup této po každé bitvě pro Japonce nejen těžšt, ale od veliké bitvy mukdenské, tedy již od počátku měsíce března, vůbec zanikly všechny japonské zprávy, důkaz to, že za více než pět

měsíců Oyama se proti Liněvičovi nemůže vy- kázati nijakým úspěchem. Dokud však vládne Rusko v Mandžursku takovou mohutnou armádou, jakou jest vojsko Liněvičovo — dotud nemůže nikdo Japonsko pokládati za konečného vítěze, a nejméně to předpokládají asi Japonci sami. Ruský velitel, generál Liněvič, tento osvěd- čený a zkušený bojovník na poli válečném, jest zajisté nejkompetentnějším, aby posoudil stav své armády; a on podal o ní dne 26. července následující obraz: V poslední době v zahranič- ných listech velmi často se vyskytaly zprávy. že naše armáda jest úplně obklíčena, a že jes nojen ohrožena, ale že se přímo nachází v kri tickém postavení. Vzhledem k tomu dokládám že armáda nejen nebyla ani jednou ohrožena, ale že jeji křídla ani jednou Japonci nesevřeli a neobošli. Snad se o to pokoušeli, ale nikdy se jim to nepodařilo. Stojíme po celé frontě tváří v tvář proti sobě, při čemž Japonci jsou v určitě známé vzdálenosti od našich hlavních posic. Ačkoliv se několikráte vzchopili, aby postoupili blIže k nám, ani jedenkráte se jim nepo- dařilo bliže se upevniti. Mám za svou povinnost oznámiti, že smýšlení vojska mne naplňuje plnou důvěrou; ar- mády naprosto jsou holovy splniti všecky úkoly jež jim mohou nastati. Časopisectvo, Japoncům nadržující, snaží se zahaliti téměř šestiměsíční ochablost armády Oyamovy sliby, že ještě než počne vyjednávání v Portsmouthu, podnikne maršál Oyama roz- hedný útok na postavení Liněvičovo, ale sliby tyto již nenalezají valné víry a i kdyby ko- nečně Oyama hodlal svésti rozhodnou bitvu, jest pochybno, zda by mu vítězství zůstalo věrno,a mohl-li by ho využiti; vždyť se mu to nepovedlo ani ve strašně krvavých bitvách s Kuropatkinem jehož sily nikdy se nerovnaly nynějším váleč ným silám Liněvičovým.

Přes všecky vnitřní nepořádky v Rusku, ne- lze rovněž tvrditi, že by obrovská většina ná roda pozbyla historické důvěry v síly své vlasti neb že by car, unaven tolika svízeli, byl od hodlán uzavříti mír, s nímž by ani armáda, ani národ, jakožlo vlastní tvůrci velestátu ruského nemohli souhlasiti. Osvědčení, jak ze středu obyvatelstva, tak z úst carských ve smyslu dějin ruských se množí, vedle petice 38.000 obyva- telů újezdu orenburského „proti uzavření po- tupného míru“ došla adrosa z Chabarovska, v níž se praví, „že obyvatelstvo si nepřipoušti ani myšlenky o tom, že by bylo možno, aby při jednání o mír Rusko přikročilo na ústupky území nebo placení válečně náhrady,“ na kte- rouž adresu car vlastnoručně napsal: „Naprosto sdilím pocity, jež oduševňují městskou dumu chabarovskou, a děkuji za ně.

Není ostatně ani nijak myslitelno, než že právě v okamžiku, kdy přikročuje se k vyjed- návání o mír, Rusko nesmí nechati ani Japonce ani jejich příznivce v pochybnostech o tom, že možný jest jenom mir čestný, mír, jenž by dle slov Vittových, k ameriekým žurnalistům obrá- cených, dobré vlastnosti, kteréž oba válčící ná- rodové v sobě navzájem na bojišti seznali, dále pěstoval, až by uzrály v trvalé přátelství. Netřeba rovněž přikládati veliké důleži- testi americkým a anglickým časopisům, kteréž dle projevů ruských již naříkají nad zmarem jednání o mír, ani oněm hlasům, jež připravuj veřejnost na okamžitý odjezd japonských dele- gátů míru, kdyby Rusové na jejich — dosud ni- komu naznámě návrhy nepřistoupili. My jakožto upřímní přátelé míru mámo za to, že i Japonsko jest již syto této přes půl druhého roku trvající války, a že bude spoko- jeno, podaří-li se mu desíci míru, jejž samo úskočně porušilo; vždyť i tu se jeví správnost pravidla, že jest pro sporné strany lepší hubený smír, než tučný spor.

Politické zprávy domáci V Praze, 4. srpna. (Nové zákony.) Ví- deňské úřadní noviny uveřejňují dnes dva nové zákony, schválené panovníkem dne 24. čer- vence t. r. na základě usnesení obou sněmoven říšské rady. Prvým zákonem vláda se zmoc- ňuje, aby získala pro stát pinegavskou místní dráhu v Solnohradsku tím, že pře- vezme prioritní 4% půjčku 2,700.000 K a sclnohradský zemský hypoteční dluh 308.000 korun, kdežto vévodství solnohradské bude povinno splatiti státu hotově 1 million korun. Druhým zákonem povolují se další úvěry na stavbu alpských drah, dráhy lvov- sko-samborské a splitsko-aržanské v úhrnné částce 147,774.000 K, splatných v letech 1905 až 1908. Z úvěrů těchto připadá na dráhu turskou 55,546.000 K, na dráhu kara- vaneckou (celovsko-terstskou) 79,429.000 korun, na dráhu pyhrenskou 8,691.000 K- na haličskou dráhu lvovsko - samborskou 3,450.000 K a na dalmatskou dráhu splitsko- aržanskou 658.000 K. Kromě této částky po- voluje se vládě další úvěr 11,800.000 K n rozmnožení a doplnění žalezničního obozu na c. k. státních drahách. Čtvrtým odstavcem no- vého zákona vláda se zmocňuje, aby si oněch 159,574.000 K opatřila buď vydáním dlužních úpisů dle zákona z r. 1892 o státní rentě, nebo dle zákona z roku 1897 o investičním dluhu.

Oba tyto zákony nabývají ihned platnosti. V Praze, 4. srpna. (Rozhodnutí slezském českém učitelském ústa- vč.) „Lid. Noviny“ připouštějí, že rozhodnut o zrušení českých poboček v Opavě a zřízení samostatného českého učitelského ústavu v Pol- ské Ostravě usnadněno vládě nediseiplinovaností českých politických kruhů ve Slezsku, jež se pro zájmy čistě místní rozešly v mínění o tom, má-li ústav zůstati v Opavě neb přeložiti se do Ostravy. Byí úplný český učitelský ústav byl úspěchem u porovnání s dosavadními poboč- kami, přeložení jeho z Opavy na rozkaz velko- hubých Všeněmců jest pro nás politickou po- rážkou, která může míti značný vliv také na řešení otázky druhé české university v Brně. „Víme — píšou „Lidové Noviny“ — že právě celá Polská Ostrava zasazovale se o to, by če- ský učitolský ústav byl jí dán, že s takovýmto rezřešením olázky smířili se také ostravští po- krokáři ve svém orgánu. I to nesmíme přehližeti že samostatný český ústav učitelský výchově učitelského dorostu a tím také české věci více prospěje, než pobočky, řízené Němcem v duchu německém, v nichž pollačuje se české cítění žáků a vychovávají se stvůry Němců, renegátů a nohsledi okresních hejtmanů. To vše uzná- váme. Ale nikterak nemůžeme pochopiti, proč tento samostatný ústav český nesmí býti zřízen v hlavním městě země, proč hlavní město země má býti pro kulturní potřeby českého národa uzavíráno. Smiřme se s tím, že český učitelský ústav nesmí býti v Opavě a uznáme tím nebez- pečné praecedens Gautschovy vlády, že český národ má býti v hlavních městech zemí, jím obývaných, bezprávným a bezmocným činile- lem. A vydáme ve psí také otázku zřízení české university v Brně.“ V Praze, 4. srpna. (Věci uherskč.)

Komitét, zvolený na schůzi 23 členů libe- rální strany, zaslal již předsedovi klubu liberální strany bar. Podmanickému list, v němž žádá, aby liberální strana byla svolána ke kon- ferenci na den 17. t. m. Skupina tato, jejíž hla- vou jest vlastně Emerich Hodossy, kterému však choroba nedovolila zúčastniti se předvče- rejší porady, jest už delší dobu pevně přesvěd- čena, že liberální strana ve své nynější podobě déle trvati nemůže. Trvání její znemožňuje ne- toliko výsledek lednových voleb, nýbrž hlavně pozdější události, jež uvedly stranu v postavení tak nepříznivé, že se jí přičítají dokonce úmysly neb snahy, které jsou většině liberální strany úplně cizí. Většina členů liberální strany ne- chce činiti nijakých překážek národnímu roz- veji, vyplývajícímu ze situace, vzniklé pozmě- něnými poměry. Dřívější stanovisko liberální strany nemůže vaditi povinnostem, vyplývajícím pro stranu z této změny situace. Zatím, jak už sděleno, Hodossyova skupina neučiní až do schůze dne 17. t. m. nijakého rozhodného kroku a nebude konati také nijaké schůze. Její další kroky budou záviseti od výsledku plenární schůze liherální strany dne 17. srpna. V Praze, 4. srpna. (Banííy a An- drássy.) Za přiležitosti cesty bar. Banffa k hr. Andrássyovi připomíná Edmund G ajari, bývalý horlivý přívržencc vlády Banffovy a dů- věrník hr. Štěp. Tiszy, jaký byl poměr mezi Banffem a Andrássyem r. 1898, když obstrukee podryla půdu pod křeslem Banffovým. Hr. Jul. Andrássy byl tehda ještě v liberálním klubu, ale pracoval v něm otevřeně proti Banffovi. Pravil tehda, že slib, daný bar. Banífovi, ne- může býti pro nikoho závazný Když o něco později Gabr. Ugron napsal v jed- nom vídeňském denníku, že Banffy, opouštěje vládní křeslo, vzal s sebou též volební fond.

Andrássy prohodil, že opak toho se ne l dekázati. Když si Banffy stýskal do jed- nání Andrássyova a přímo se ho optal, má-li si vpustiti kulku do hlavy, Andrássy odvětil: „Ne- radím ti to; učiníš-li to však přece, budu tvé rozhodnutí pokládati za přirozené.“ A dnes musí týž hr. Andrássy bar. Banffa viděti vedle sebe v předsednictvu koalice. Z Turč. sv. Martina, 3. srpna. (Maďařia slovenština.) Za nynější všeobecné krise v Uhrách přiházejí se věci, jež by se byly ještě nedávno zdály nemožnými. Na př. aby uherský ministr psal svým voličům slovenský li st, aby vedení strany neodvislosti vydalo ve věcech volebních vyhlášku slovenskou atd. A vše to stalo se nyní v liptovské stolici, jež má dne 7. t. m. rozhodnouti, svěří-li poslanecký mandát ministru spravedlnosti Bertalanu (Bartoloměji) Lányovi neb svému krajanu dru „Emilu Stodo- lovi. „Nár. Noviny“ otiskuji doslovný text listu Lányova, adresovaný slovensky: „Ctěným spolu- občanům“, v němž se kandidát poslanectvi omlouvá, že „těžké úkoly státní mu nedovolují. aby volební okres osobně navštívil a „proto pí- semně ctěné vlastenecké obecenstvo srdečné pezdravuje a v jeho další důvěru se doporoučí.“ — Vedení strany neodvislosti v liptovské stoliei chlašuje též slovensky, že strana při užší volbě dne 7. t. m. zachová úplnou nestran- nost; ale v brzku strana se zorganisuje i v těto stolici a prosí už nyní „boha Maďarův““, aby každý nezištný vlastenec postavil se pod prapor této strany. V druhé vyhlášce svolává ustavujíeí výbor schůzi přívrženců strany neodvislosti. I v Uhrách tedy nouze učí Dalibory housti.

Politické zprávy zahraničné. Německé loďsivo ve Švédsku. Včera večer byla uspořádána v královském paláci ve Štokholmu slavnostní hostina na počest důstojníků německého loďstva, dlieíhotu návštěvou na švédském pobřeži. Král O ska v německém přípitku vyslovil svou vděčnos

V drobném prodejit rnnní číslo o zobě . . . za Bb odpolední . . . . . . . za 2 h Ve zlialkách ze vezkově 10t ranní čídla. . . . . vápolední . . . . . . . . 3b Inserát platí ve hotově nopřeě. Přodplacení a inserty přijímá udmini- strace v Maslanské ulici č.3. Tam nacházejí se též rečskne tiskárna a szpadice „Národnich Listů“. Rokopisy se novraoeji.

za přátelství, jež mu císař Vilém prokazoval od svého nastoupení na trůn. Dále připil král ně- meckému námořnictvu, jehož neobyčejnýa rychlý vzrůst vzbuzuje obdiv, zejmena těch, kteří jako král sám od mládí patří k loďstvu. Král je hrd, že mu bylo dovoleno nositi uni- formu tohoto loďstva. Admirál šl. Koeste pravil mimo jiné, že německé námořnictvo při svém vývoji mělo za učitele švédské důstojníky, což mu bylo štěstím. Moji soudruzi, končil ad- mirál, jsou za jedno se mnou, když srdečně provolám »Slávu králi švědskému a norskému«, »Slávu Jeho Veličenstvu králi Oskarovi!« Setkání císaře Viléma s králem Eduardem. Z londýnských zasvěcených kruhů se ozna- muje, že za nedlouho dojde ke schůzce něme- ckého cisaře s králem anglickým. Schůzka tato jest již pojata do letošního cestovního programu krále Eduarda. Doba ještě není určena, nejspíše dojde k setkání obou panovníků po králově léčení v Marianských Lázních. Dle »Berl. Tagb.« popud vyšel se strany anglické, kde vzbuzuje vzrůstající obavy »nspřírozené napjetí« mezi oběma státy. Již před několika týdny, kdy nikdo ještě nepředvídal, že by došlo ke schůzi císaře Viléma s carem a k návštěvě v Kodani a Štok- holmu, šířily se pověsti o setkání se krále Eduarda s císařem Vilémem a proslýchalo se, že se zúčastní schůzky, jež se měla konsti v Marianských Lázních, též císař František Josef.

Není známo, zda-li nynější londýnská zpráva je obnovením dřívějších pověsti, zatlačených do pozadí selkáním se Viléma II. s carem a jeho návštěvou v Kodani a Štokholmu, anebo zdali se jedná o nový plán. V Anglii by asi rádi viděli, kdyby došlo k rozmluvé obou panovniků. Též s německé strany nedá se nic namitati proti podobnému setkání, jež by mělo ještě větší význam po Björkö a císařově návštěvě ve Švéd- sku a Dánsku. Ve Vídní se též proslýchá, že má dojítí k něčemu podobnému. Z Marianských Lázní došly do Vídně zprávy, že se tam rozšířila pověsť, že král Eduard na zpáteční cestě z Ma- rianských Lázní se zastaví v některém německém městě, nejspíše ve Frank- furtě a sejde se s císařem Vilémem. Tím se má dokázati neoslabenost styků mezi dvorem anglickým a německým. Možná, že obě zprávy pocházejí z téhož pramene, ale nulno je zaznamenati, nezní tak zcela nepravděpodobně, přes to, nebo právě proto, že v poslední dobé je značná řevnivost mezi Anglil a Německem.

Svělový svaz národů. Pro myšlenku věčného míru, jež je stejně vznešenou jako nemožnou za nynějších poměrů, horuje novoyorský »Sun«, o jehož dotyčném článku a návrhu přináší »Berl. Tagbl.« kabe- lový telegram. »Sun« navrhuje, sby se založil přátelský svazek mezi Anglií, Francil Amerikou, kteréž státy jsou si nakloněny sympaticky, aby vytvořily obrat v nynějším svě- lovém stavu a způsobily všeobecné od- zbrojení a založily k ochraně míru s vě- tový parlament a universálni svaz všech národů. Německo bylo by bezmocným proti tomuto velkolepému trojspolku, jenž by repre- sentoval tři čtvrtiny inleligence a kapitálu svě- tového a musilo by se připojiti k tomuto troj- spolku. Totéž platí o Rusku a Japonsku. H - spodářské důvody, nepřekonatelná potřeba změ- nění nynějších vysilujících poměrů militaristi- ekých, staly by se vůdči myšlenkou politiky všech zemí.

V Praze, 4 srpna.

FEUILLETON. Cestou do Petrošen. (Sedmihradský obrázek.) Příteli dru. Šnajdaufovi. Karel Drož. Minula již prvá hodina odpolední, kdy ko nečně přirachotil se na stanici váraljskou zpo- zděný pisecký viak. K hrstce osobních vagonů. které na hlavních tratích dávno kapitulaci vy- sloužily a zanedbaností svou překvapovaly, při- pjata nepřehledná řada prázdných uhlákův a šu- trovek. Když se tato spousta vozidel rozjela těžko ji bylo zastaviti, brzdy nestačily, stroj vůdce stanici z pravidla přojel a byl nucen se vraceti. Úřadníci, strážníci železniční, konduk téři, cestující, všichni na toto šmejkání reptali ale nejvíce dopálen byl strojvůdce, bezděčný hromosvod vší nespokojenosti, jejž proti jeho vůli s tímto nekonečným železničním hadem do světa vyslali. Horko bylo, až rozpouštěla se maďarským havířům slanina v naepaných pytlíkách a cestu- jící přestali dbáti na slušnost, odhazujíce kdo který kus oděvu. Vlezl jsem do prázdného kupě druhé třídy a těšil se již, že nejhorší čas pře- spím, když tu před samým odjezdem vlaku při valila se de mého kupé uřícená, spocená spo- lečnost pěti pánův a jako příbojná vlna zaplavila zaprášená, vrzající sedadla. Vítal jsem vetřelce nejzuřivějšími pohledy, než ti si mne vůbec ne- všímali a oddechnuvše si, vesele se rozhovořili němčina, maďarština, rumunština ilumočila ba- bylonský zmatek jejich citů.

Hněvy mé nebyly provázeny slepotou ne- všímavosti, i nemohl jsem nepoznati, že jedu s lidmi zajímavými. Přímo proti mně seděl mla- dík asi 25letý, obličeje rafaelovsky krásného velké, ideálně krojené oko, klassicky modelo- vaný nos, plné, skore divěl rly, čisté, bílé čelo. věnčené bohatými kučerami černého vlasu, vše to slučovalo se v lad až sladký. Ale hlas jeho jemně modulovaný, vycházel z prsou s jakousi bolestnou tisní, jejíž neduživý výraz časem se jevil v unaveném zamžení hnědých očí. Ne- bylo nesnadno poznati, že trpí chorobou prsní a pomyšlení, že tento krasavec hledí vstříc před časné, hrozné smrti, budilo v duši hluboký opravdový soucit. Vedle krasavce seděl obiloustlý, starší člo- věk, štětinatého, černého vlasu, na tvářích strni sko nepoddajného vousu, na pohled výbojný, hrubý, ale v tajinách duše své bázlivý, pod dajný a úlisný. Přes to, že národu vyvolenému nemohl přijíti na jméno a mluvil o něm se zjevným opovržením, považoval jsem ho za ži dovského agenta a asi mu nekřivdil. Roz- mlouval s chytrým, nonchalantním Rumunem asi čtyřicátníkem, bezvousým, ramenatým, který jel do Puje prohlédnout své pily. Z rospektu ži- dovského cestujícího odhadoval jsem jeho jmění U druhého okna konečně vzdychali a potili se dva výletníci z království rumunského, přátel nerozluční, inženýr Carteanu a starosta here- ský; oba slušně obtloustlí, širocí, ale nestejně velicí: inženýr jako Saul starostu přesahoval od ramenou vzhůru. Poměr energie byl však obrácený: lenivý, nerozhodný obr řídil se ko- mandy sebevědomého, hrdého mužíka.

Společnost se rozběhla ze stanice váraljsk do krčmy pro doutníky a málem by byla zme- škala vlak. Teď, když byli již v kupé, smál se druh druhu, a z kapsy vytahovali kořist — nej- levnější druh uherských doutníkův a hrst špor- tek. Vyndal jsem podobný doutník z téže krěmy a zapálil. Odvaha má vzbudila v prvém oka mžení jakýs úžas, ale potom vetřelci slepě ná sledovali příkladu mého, tak že z vozu valil se dým, útroby trhající, nos cmračující. Příhoda nás sblížila. Vypnávěl jsem, že přicházím s vrchu Orla nad Váraljí,") což u spo- lečníků mých vzbudilo obdiv nemenší, než kdy- bych byl slezl se samy brány nebeské. Inženýn sice mrkal na starostu, jakoby pochybovati chtě o mém rozumu, leč starosta vážně připomněl, že sám veliký básník Alexandri vydal se kdys za parného poledne na bájemi slavený Cehlan Čechlön,*) a ten je ještě vyšší, než hátsežský Orel; věda, umění vyžadují takých obětí, a po vinností člověka jest, aby je přinesl. 1) O něm v „Národních Listech“ z n. 1903 2 5) Cehlan, čes. orel

„Rád bych tě v tom horku viděl!“ zahuče Carteanu. Ale upřímný pohlod starostův zarazil dalš pochyby inženýrovy. Představili jsme se. „Pán je Čech!“ zvolali všichni v živém zá jmu, leč nejvíce překrapen byl krasavee. „Joan Candrea!“ pravil, podávaje mi jem- nou, navihlou ruku. „Matka má byla také Češka. Zemřela záhy, nenaučil jsem se česky, ale vzpo- mínám, s jakou láskou o vlasti své hovořívala. Čechy to prý země krásná, řeč česká lahody plná. Prosím, pane, promluvte po česku!“ I mluvil jsem po česku a byl poslouchán. Překládal jsem tehdy Alexandrovu báseň „Mihu Copilul“ (Mihu junák)) i citoval jsem úmyslně verše o doubravě hereské, rozkřičeném to hnízdě zbojnickém. „Já rozumím všemu!“ chlubil se agent „Umím srbsky. Čeština je srbštině podobná.o A spustil srbštinu, kterou oráči na Hane láteřívaji. „Řeč pěkná!“ znalecky pochvaloval st rosta hereský, pevně pohližeje na inženýra. Ten neodvážil se odporovati, jen prohodi „A rozumíš tomu „Kde pak bych všemu rozuměl!“ odsek starosta. „Ale leckde je s naší řečí podobna vezmi na př. „Hercská doubrava“ a naše „dum brava Herteč“. A konečně, abych posoudil le potu které řeči, netřeba mi přece ji ovládati mám uši, mám hudební sluch!

„Česká řeč je krásná!“ roztouženě zastře ným hlasem svým vybuchl Candrea. „Ale těžká těžká! Jak řekne se po česku matka?“) „Ajl To blízké. A kříž? Toho slova z Rumunův ovšem nikdo vyslo- viti nedovedl, a tudíž přes mé výklady utkvěl v názoru, že čeština je těžká. Candrea se rozpovídal Byl měsíc na horách, v chatě Šulerské nad Brašovem, kam se pro zotavení z Bukurešti utekl. Ach, tam na Šuleru, v té výši, v tom sva- tém klidu bylo krásně! Tam prsa volně dýší, za- ) Květy, 1904 Rumunské slovo „makca“ nekryje se zd. s českým. pomínáš nemoci. Léčil se žinticí, stloustl, při- bylo mu o 2 kila. Do Bukurešti již se nevrátí přišel tam o zdravi, usadí se v Šebiši (Szász- Sebes), kde, dá-li bůh zdraví, zařídí si vlastní obehodl. Bývá mu tak smutno, uvažuje-li o budoue- nosti. Zemřelý otec — veliký muž, jehož jméno každý intelligent rumunský s úctou pronáší — chtěl, aby po jeho příkladu vědě a politice se věnoval, ale vše se rozbilo. Otec byl politický mučenník, apologie jeho uložena ve spisu „G. Candrea und T. Franeu“. Nečetl-li jsemté knihy? Pošle mi ji. Některé kapitoly jsou hluboce jímavy, na př. ta, jak otec ušel dlouholetému žalařování. Byl na hostině u svého přítele, vy- sokého politického úřadníka. Za hodování podán hostiteli telegram.

„Candreo!“ pravil, „přečti telegram.“ Otec vstal a následoval ho do pracovny „Ministr mi nařizuje, abych tě neprodlen dal zatknouti a v poutech tebe expedoval do Pešti. Ale teď jest osm hodin, kdežto doba měho úřadování končí se hodinou pátou, nejsem tedy povinen rozkazu toho okamžitě vyplniti. Prehni neprodleně do Rumunska, zejtra v 9 hodin ráno dám rozkaz, abys byl zatčen, a nenajdou-li tě v bytě, budeš stihán četnictvem!“ A muž dostál slovu, vydal zatykač teprve když otec byl přes hory a doly, vyslal za uprch- líkem četnictvo — ale na opačnou stranu. Dne všechny úřady, jen poněkud důležitější, osazeny jsou maďarony, a ti soustavně každé národ- nostní hnuti rumunské v zárodku pollačují. Z vynikajících spisovatelův a redaktorů rumun ských někteři byli vypovězení, jiní vystěhoval se dobrovolně, o jiných pak trousí se pověsti že přijímaji od vlády buď značné pense nebo podpory. Dnes nežije v Ardcalu (Sedmihradsku) mimo novináře ani jeden spisovatel zvučnějšího jména.“ „A což Slavič (Slavici)?“ „Dávno přesídlil do Bukurešti. „Byl přítelem našeho Jarníka, jeho spi „Rumuni v Uhrách, Sedmihradsku a Bukovině je přímo klassický. „Nerovnají se mu cenou druhé, čtěte je jeho „Ardealul“.“ (Bukurešť, 1893.) „A Moldovan?

„Ve vleku maďaronskéml „I ten!“ povzdechl jsem. „K jakým na- dějím opravňovala jeho „Cara nóstra“ (země naše, t. Sedmihradsko). Krásnou pohádkouo Arghiru a Iléně Cosánzianě začíná vlastivědu sedmihradskou a hravě, poutavě provádí nás ta- jemnou zemí zlata, všude všímaje si lidu, jeho zvyků, kroje a řeči. Jen ethnografický materiál představuje poklad nesmírný. „Není na takové výši již „Zarandulsi Muncii-Apuseni ai Transilvanici (Zarandul“)a západní hory sedmihradské, 1898)!“ namftal nespokojený Candrea. „Co by se tu dalo na- psati! Rozněcovati oheň lásky vlastenecké, bu- diti národ k zápasům za rodnou řeč a politickou volnost — tomu se p. Moldovan opatrně vy- hýbá!“

Ačkoli „Zarandu!“ ani mně mnoho se ne- líbil, ujímal jsem se Moldovana, leč Rumuni souhlasili s Candroou. Pozoroval jsem, že po- suzuje se mnoho, snad více než se čte, a tato nadměrná kritika, kterou napadají se z pravidla určité, neoblibené osoby — spisovatelé ne vždy špatní — zaviňuje, že bez závady, nepotlačo- ván, bují nejnižší druh písemnictva, literatura hajducká, na niž výsadu si opatřil pan N. D. Popescu, Jancu Jianu, Miul Haiducul, Drágušin, Tunsul, Radu Anghel atd. — jak se krvavé ty knižky v červených obálkách s hrůznými obráz- ky jmenují — jsou nejen duševní potravou niž- šich vrstev společnosti rumunské, než také četbou intelligence rumunské. Vždýť právě zmínka o těchto krvácích, v nichž hiedal jsem poučení o povaze zašlého hajduetva rumun- ského, otevřela mi dokořán nedůvěřivá srdce rumunských společníkův a byla příčinou, že mi snadno vznětný Carteanu nabídl svého přátel- ství a starosta hereský stlně tiskl ruku. Tento cizinec zná naši literaturu! pravili navzájem k sobě, nikoli bez jistého obdivu. Zastyděl jsem se v duchu nad nízkostí jejich úrovně literární a počal chváliti Emineska, ale se všech stran chlad vál mi vstřic. To je básník mladší gene- race, jemu starší generace, odchovaná Alexan- drim a Bolintineanem, nerozumí ... *) Zarandul je krai při BIlém Krši