8. září 1907

Nedělní zábavná a poučná příloha ,Národních Listů“ k č. 248.

Strana 9.

Když zrajou bukvice . .. Léto je u konce. Přijdou-li ještě nějak parné dni, bude to apotheosa uplynulé saisony. Vůbec a celkem lze již zvolati: „Krásní dnove Aranjuezští jsou ti tam!“... Nebylo jich leto přes přiliš, ale byly tím vzáenější. Dobrého po málu. Všechno má svůj konec. Také léto a papi- rově ženské klobcuky, které letos ponejprv u nás se nosily. V Anglii byly novinkou již před dvěma roky — přes průplav je patrně k nám dále, než z Francie, londýnská móda potřebuje více času, než pařížská, aby se k nám dostala. Jest asi mnoho čtenářů, kteří ani nezpozorovali že naše mladé krasavice tu a tam nosí eleganin a pikantně koketní klobouky, spletené z proužků jemného krepového papíru, který se za tím úče- lem zvláště v papírnách vyrábí. Dámy, jež maji k tomu potřebné nadání, dělaly si — aspoň jinde a leckde snad také u nás — samy papí- rové letní klobouky buď dle modelových vzorů. anebo z vlastní obraznosti, což bylo snad a bude i v příštích letech ještě zajímavým módním spor- tem. Papír volí si dle svého vlastního vkusu, anebo dle vkusu svých londýnských „ sester v bohyni módy“: růžový jako jsou jejich rly nebo tváře, modrý, jako je obloha nad nimi.

bílý jako jejich nevinnost, zelený jako jejich ra- dostná naděje nebo červený jako jejich planoue láska. Z velkého závitu zvoleného papíru na- střihají dlouhých proužků, napletou z nich pěti dílných copů, připevní tyto obratně ve vlnitých nebo hlemýžďovitých tvarech na drátěnou fo mu, ozdobí formu stuhami, květinami nebo ji- nými okrasami a nosí pak tento svůj vlastno- ruční výrobek hrdě na více nebo méně směle nakadeřených hlavinkách... Nosí anebo no- sily?... Nosí! Zajisté nosí je dosud, když slunce na jasné obloze plane, ale přestanou je už brzy nosit! Ranní a podvečerní mlhy jsou papírovému pletivu a vlnivu nepříznivy a kromě toho: móda a starý zvyk žádají, aby dámy hned počátkem jeseni letní klobouky odkládaly, ač- koli je při hojně okadeřených ženských hlavách zeela lhostejno, zdali se nad bohatou frizureu lehounce vznáší klobouček z florentinské slámy nebo z krepového papíru nebo z drátu a černýeh hedvábných krajek. Móda po anglicku dělaných papírových ženských klobouků je velmi prak tická a také — abych tak řekl — s uměleckého stanoviska mně aspoň velmi sympatická. Za ně- kolik haléřů papírových proužků a několik ho- din lehké zábavné práce a nová koruna dívčt hlavy je hotova... móda tato je tedy hospodář- sky výhodná, poněvadž laciná. Další její před- ností jest, že může míti dáma, když chce, i n venkově nebo v lázních, třebas každý druhý nebo třetí den nový klobouk, aniž potřebuj jezdit nebo putovat za vzdálenou modistkou.

Hlavní však clností této módy jest, že si může ingeniosní dívka sama vymýšleti či komponovat a také vyráběti nové, vkusné a třebas i uměle- eky pěkné tvary klobouků a nejenom jejich vý zdobu, ježto ohebná drátěná forma do značně míry modelovati se dá a dámě tedy možnost po- skytuje, aby si upravila klobouk, který hlavu její co nejpůvabnější činí. Praktickou tedy tato móda je, ale její základní ctnost je také jej největší chybou: nosit laciný klobouk — fidone Shoking! Pruští vojáci říkali ještě před čtyřicei lety: „Co je mi platen plášť, nemám-li ho sto čený na zádech!“ a naše dámy říkají dosud na- mnoze: Co je do klobouku, není-li hodně drahý Proto troufám si prorokovat, že se móda papi- rových klobouků neudrží, ba ani řádně neujme jako se neudržely mužské papírové límce a pa- pírové manšety a jako se neujal anglický vyná- lez papírových kolejnie (čili ,šínů“) pro dráhy- Cože? Papírové kolejnice? táže se a mnohý čtenář. Ano, z papíru, z tvrdé papírové masy začal jistý anglieký továrník vyráběti na zkoušku zaváděti kolejnice, jako jeho před chůdcové na krátkých vlečných a pobočních drahách zaváděli kolejnice ze skla a tvrdé gumy. Představme si, že by se tyto vynálezy obecně ujaly, co by z toho vyplynulo nebo vze- šlo? My Čechové jsme — jak známo — náro filologieký, samý jazykozpytec, samý vynálezee starých i nových mluvnických forem, samý bru- sič jazyka a — Pán s námi a zlé pryč! — „oprávce poklésků“.... jest tedy jenom dn stojno a správno, slušno a zdrávo (po latinsku; vere dignum et iustum est, aequum et salutare) ohlížeti se vždy a všude, jaký účinek by ta č ona novola způsobila na náš jazyk obcovací spisovný, a tu zdá se mi zcela jasným i důsled- ným toto:

drahám, jež mají kolejnice a koleje že lezné, říkáme železnice, tedy bychom jistě asi říkali dráze s gumovými kolejemi — gumovnice, dráze se skleněnými kolejemi — sklenice dráze s papírovými kolejemi — papírnice. Na- mítá někdo něco? Nenamítá! Uvažujme tedy jaké proměny by ještě z toho vznikly v naši „živé“ mluvě obecné a „mrtvé“ mluvě spisovné. Dosud se říká na příklad: Ona nebo on jezd stále po železnici; potom by se říkalo zajisté ona nebo on jezdí stále po gumovnici, po skle- nici... dále už „jazykozkumba“ jíti nesmíl Lze tedy s hlediska filologického považovati čili míti za štěstí, že se gumové, skleněné a papírové kolejnice neujímají.

A po této papírové odbočce či odchylce vraťme se zase k papírovým kloboukům. Anebo ne! Když nechtějí zobecnět, ani přes zimu se udržet, tedy radši ne! — Blíží se podzima s podzimem přicházejí do obliby ohromné same- tové nebo plyšové širáky s obrovskými pštrosími péry — také hezká a praktická móda. Praktická aspoň polud, že takovýto několikakilový „ka- stor“ (venku říkají „kastról“) jako svrchní kotva, jako závaží nebo těžítko na štihlé postavě dívčí spočívá a jí jakési pevnosti nebo solidnosti dodává. Leekdy je prý takové zatížení opravdu potřebí. Proč? Iládejte! Ale celkem čili vůbec je to přece jenom — pouhé opatření na zimu. A na zimu opatřuje se snad už všechno. V přírodě dozajista a v lidské společnosti nepochybně. Naši milí a všude mi- lovaní hosté, elegantní a líbezně vlašťovky sle- tují se už a chystají se na dalekou cestu V na- šem „uzavřeném“ či uzavíraném a zněmčeném území říkají naši krajané druhé národnosti: „Um Marine Guburt ziehen die Schwalben furt“ v mém rodišti říkalo se za onoho času, když jsem byl ještě kvetoucím jinochem, že se na

Loretě (o lorelské pouti) vlašťovky s námi louč —— tedy totéž datum na severu i na jihu naší vlasti, a v neděli je právě Narození Panny Marie a pouť loretská. Všechno ptactvo, jež nás v létě oblažovalo, bude pomalu už na dalekém jihu — jak mnozí z nás chtěli by za nimi, aby ušli či utekli zdejšímu z pravidla hroznému pod zimu! Začátek jeseni bývá často ještě pěkný jako je krásná také elegie, ale potom — brrrr Nemysleme raději na to... Proto je nejkrásněj- ším opatřením na zimu — odchod na jih. Ale komu je možno vyhnouti se příšerným mlhám a plýskanicím našeho pásma? Nutno se tedy za- říditi jinak.

Z naší domácí zvířeny zařizují se některé druhy na zimu jenom tím, že shromažďují k konci léta a na počátku podzimu co možná hojné zásoby spíže. Lidé nápodobně čili též tak Ale zůstaňme zatím u zvířat. Dosud mešká mnoho městských obyvatelů (špatně řečeno obyvatel) na venkově a ti mohou se tedy pře svědčit: když uzrály bukvice, lískové oříšky žaludy, sbírá tyto více nebo méně chutné plody opatrná veveřice a schovává si je, jak jen může do vydutých stromů nebo do děr v zemi, jeh sama si vyhrabává, aby pak v zimě, až všechn zmrzne, kus po kuse je vytahovala a louskala Náš křeček má už sklizeno. On sklízí nejraděj už „na stojatě“ to jest, on vyhledává si pole s nejtéžšími klasy, ohýbá a přikloňuje si stébla předními nožkami, ukusuje pak klasy a mlát hned na místě, totiž mne klasy mezi předním prackami až všechno zrní vypadá, nabírá pak zrní do licních toreb a zanáší si je do svých podzemních spižíren, jež s jeho obytnou svět nicí a ložnicí chodbou spojeny jsou. Staři zku šení křečci zakládají si až pět skladišť a ne přestávají „sklízet“, dokud všechny tyto spi žírny nejsou naplněny. Z toho je patrno, že ná leží křeček k nepolitickým, ale velkým škůdcůn všech skutečných agrárníků. — Z domácího na šeho ptactva dělají si zásoby na zimu — v trhli nách stromů a jiných štěrbinách, někdy i n půdách vesnických domků některé druhy datlíků a také sojka uschovává si spíži na zimu pod vysokým mechem nebo suchým listím. A ta dále, jak leckde jinde se možno dočísti.

A lidé? Jaké zásoby si našinci na zimu dě lají, bude tak asi obecně známo. Jako různé druhy zvířat různě na zimu se opatřují, zásobuj se nestejně také různé naše společenské třídy nebo vrstvy. Zámožné městské hospodyně záso bují se na zimní měsíce převařeným horským máslem a medem, naloženými a suchými hou bami, všelijakým ovocem a zavařeninami čil marmeládami z rybízu, jahod, malin, višní a šípků. Méně zámožné činí totéž, ale menší mě rou, anebo zůstavují všechno zásobování — obchodníkům dle § 32. Zemědělci tvrdí rádi, že oni nás měšťáky živí, ale to je osudný klama nás „malé lidi“ v městech živí — hokynáři hokyně, obyvatele pak hlavního města naší se sterské Moravy, Čechy i Němce rovnoprávně tamější „kás-štechr“. Toto klasické jméno do bylo si už dávno jakéhosi domovského práv v „moravštině“, jak se tam dosud našemu „slo vanskému jazyku“ řiká a náleží od provedeného ale stále ještě krvavého „smíru“ s moravskými Němci už dokonce do železného inventáře našt Mater vorborum čili jazykové zbrojnice. Alet nepatři k zásobovacím starostem na zimu o nichž je vlastně řeč. Zůstaňme tedy při věci Jak z veřejných schůzí a také z parlamentníci debat známo, není snadnou věcí, zůstati př věci, ale když člověk chce a všechnu energi napne, podaří se mu to někdy přece. Jako právě zde a nyní. Brněnský „kás-štechr“ dráždí mocn moji fantasii a svádí proud myšlenek jinam, da leko od předmětu tohoto povidání, ale já vzdo ruju a nutím rodíci a lihnoucí se představy, aby setrvaly na místě.

Sedím ještě na venkově v prostinké jizbě a hledím nevelikým oknem ven, do přírody Zrovna naproti, v pravé a nezfalšované přírodě stojí slamou krytá chalupa ... mám chuť zazpí vati si „Roztrhaná chalupa, slunce do ni svítí....“, ale nenčiním tak, poněvadž by mne to zase vzdálilo od věci. Tedy zrovna naprot stojí chalupa a tam konají také přípravyn zimu, nejenom dnes, již delší dobu. Snášej z okolních lesů všeho druhu klesti, drobné hrubší i dosti silné větve rozmanitého stromoví vážou z nich otýpky a obkládají těmito severní a západní stranu chatrče od země až po střechu — to je zásoba paliva a zároveň jakási ochran proti chladným větrům. Však nejenom suche klestí a holé kmeny, přinášejí také mohutné ha luze, plně svěžího ještě listoví, oškubávají je rozestírají servané listí opatrně na slunečn straně krytého zápraží — to suší listí olšové osykové, ořešinové a jiné, jakožto výživné sen pro kozy. Dále suší ješté trávu všeho druhu natrhanou po lesích a stráních a méně cenn druhy hub, kterých měšťáci nekupují, zavářej dryák a podškubávají po druhé hiusy, které brz asi již do Prahy se postěhují, jakožto prav „sadské“... Toť prozatím vše. Až pak se ješt střecha opraví a nějaká ta okopanina do jámy za chalupu uloží, budou přípravy na zimu vy konány.

„A v které to krajině pozoruje asi pisate tyto znamenité věci?“ táže se ironicky tak mno- hý čtenář. Odpověď zní: Prosím, v překrásné krajině, nedaleko Jilového. „Ach, Jílové! O zla té doly jílovské!“ volá zase a snad s pocitem jakési ťouhy některá pilná čtenářka historiekých povídek, „to máte zajímavé divadlo .. . Víte už tedy asi, jak se zlato dobývá, pravda-li?“ Co mám odpovědět? Ve „Faustu“ zpívá jak známo Sýbl: „Mluvte za mne, o kvítka roz milá,“ al. za mne by kvítka nepromluvila proto učiním, aby za mne odpověděla vzpomín ka na jednoho z našich bývalých národních pře- dáků. Profesor Zap, jenž se stal obecně známým svou ilustrovanou „Českomoravskou kronikouí a svým heslem: „Nie nedbej, své dělej!“, zkou- šel kdysi z dějin a zeměpisu království českého a dal kandidátovi, s nímž právě hovořil, na ko- nec examina ještě otázku: „Víte-li pak, cos u Jílového dobývá?“ — Kandidát vypjal hrud usmál se sebevědomě a odpověděl pevně. „Zlato, pane profesore“... Zap podíval se n něj táhle přes okuláry se silnou stříbrnou obru- bou a pravil pak s jakousi drsnou bodrostí anebo bodrou drsností, ale poněkud příkře: „Vy jste tomu dal! Brambory se tam dobývají, bram- bory! A pisatel těchto řádků dosvědčuje ochotně. že se u Jilového a daleko v okolí skutečně, namnoze již nyní dobývají brambory. Což je v některých krajinách hlavní a nejdůležitějš přípravou na zimu. Nemo.

Přátelská služba. Napsal Václav Jiskra. Po způsobu oněch různých výtečníků, kleř našli rozluštění svého problemu v modrýcl obláčcích kouře, zapálil si pan Hora doutník přemýšlel. Bylo mu čtyřicet pět let a chtěl se oženiti Chtěl se oženiti zcela normálně, ne jako v ro- mánech, kde roztomilý obyčejně bonvivant se zamiluje do zavřeného poupěte, a poupě to h učiní novým člověkem. Pan Hora zůstával stále týmž člověkem, patrně na základě všech normál- ních okolností, jež úmysl jeho provázely. Oblí- bilť si čtyřicetiletou, příjemnou, majetnou, ener- gickou vdovu.

Protože pak si ji oblíbil proti všemu svému nadání, nepočítaje v minulých dnech svého ži- vota s podobnou možností, proto dnes zapáli outník, aby, možno-li, zvěděl, čeho nevědět Doutník hořel dobře. Pravidelně kroužil proplétal se modravý proužek kouře, a pan Hora sleduje ho, snažil se rozplésti svoji záležitost Především zjistil, že slečna Terezie mu skutečně již přerostla přes hlavu; že nic lepšíh nemohlo přijíti, než jeho oblíbení si vdovy ve všech případech vyhovující. Ale bylo tu „ale““ které or sám kdysi způsobil. V jedné z dávných hloupých chvilek slíbil své hospodyni, slečn Terezii, že si ji nechá do smrti. To bylo t „ale“. Když k němu došel, byl v koncích, takž zapomínal kouřit- Náhle vyňal prudce doutník z úst, přeběh několikráte pokoj, zadíval se před sebe, a po padnuv odložený doutník, počal rázně dýmati Nežli jej zahalil kouř v neproniknutelné modro měl věc rozluštěnu. Oblékl se a šel do staréh? domu v zastrčené uličce. Bydlil tam jeho bývaly spolužák, plachý, hubený podivín, zaměstnaný kdesi v písárně. Hora zaklepal a byl vpuštěn tenkou, vysokou postavou v černém šosatém ka „Jak se máš, Smrěku?“ šklíbil se líbezn „Dobře, dobře!“ odpovídal Smrček tiše rychle. Zdálo se, že ze samě ohleduplnosti k ji ným mluví rychle, aby už byl hotov, a tiše, aby příliš nerušil, a je tak tenký, aby nezabral přília mnoho místa.

„Smrčku, jdu k tobě s jistou záležitostí Ty's sám, vid? „Docela, tady tě nikdo neuslyší. „Tak to nemyslím. Chtěl jsem říci, že bydlíš sám?“ vysvětloval Hora. „To ano, docela. Potřebuješ snad pro ně koho — „Ne, počkej. Já ti to povím. Smrčku, ne potřebuješ hospodyni?“ Smrček vyskočil a napjal se jako struna „Ty jsi se, s odpuštěním, zbláznil. Nepo třebuji, docela nepotřebuji,“ mluvil Smrčel velmi rychle, kývaje záporně hlavou i rukou „Počkej, nebuď tak prudký. Přece máš p sluhovačku, ne? „Docela nemám, docela nemám.“ „Kdo ti co udělá?“ „Sám, sám, to já všechno sám,“ pospích Smrček „Ty si vaříš snídani?“ „Vařím.

Hora.

„Ty si čistíš boty?“ e „Čistím. „Ty utíráš prach? „Není tu prachu. „Ty si poreš prádlo? Smrček chvíli mlčel. Jeho tenké rty za táhly se tak, že jich nebylo viděti. Pak se rez běhl jedním dechem: „Prádlo dám do veřejné prádelny, vydrh nouti dávám jednou za měsíc od domovnice stelu si sám a zašívám si také sám. Tenké rty se zase zatáhly. „Smrčku,“ začal Ilora měkce, „vím, že schopen prokázati přátelskou službu. Ty nevlš v jaké jsem situaci. Chci se ženit a nemohu. dokud nějak neopatřím svoji hospodyni „Proč pak to? Dej jí výpověď?“ udivil Smrček. „Nomožno. Slíbil jsem jí jednou, že sij nechám. do smrti. „Proč pak jsi to sliboval?“ „Protože byla taková chvíle .... takova chvíle . .. Smrček se zamračil. „Taková chvíle“ mu byla nepochopitelna. Hora viděl, že musí udeřiti na citovru strunu. „Smrčku, jestli si ji nevezmeš za hospo- dyni aspoň na čas, tody mi zkazíš život. Neby bych obtěžoval tebe, kdybych měl jiného svo bodného přítele.

Kdybys mi vyplnil, oč tě prosím, měl by ty jenom dočasnou nepřijemnost; zůstaneš-l však zatvrzelým, budu já do smrti nešťasten. Smrček rozčilen eloumal cíp šosatého svéh kabátu. Hora správně postupoval. Pamatoval se že již ve škole mohl každý Smrčkovi namluviti že jest jeho kamarádskou povinností oběti vati se. Teď již ubohý Smrček cítil svoji špatnosl že přítel má býti jeho vinou do smrti nešťasten Hrůza však, již měl z Horova návrhu, bojoval s přátelskou obětavostí krutý boj. Cíp jeho k bátu těžce boj ten odnášel. „Horo,“ zaúpěl Smrček tiše. „Horo“i, vždyo já ani nemám nádobí!“ „To nevadí, dám ti celou svoji kuchyni.“ „Ne, nemožno, čím bych ji platil, mám 120 K měsíčně, a považ, ona také jí, co bych jí dával, když sám musím býti skromný až až Jistě by chtěla denně vařiti maso, snad pije též pivo, snad ji též dopoledne, vidíš,“ rozzářil se „že to nejde. Nemám poměrů na hospodyni. Ale Hora shasil záři jeho líci.

„Finance nevadí. Vše, čeho bude třeba na tvé obvyklé výdaj- i službu její jsem poviner hraditi já. Smrčku, příteli, do smrti jsem ti za vázán, ty's dobrodinee, já tvůj dlužník. Ty j zvykneš, uvidíš, a může býti, že i budeš jednou blahořečiti dnešnímu dnu; ona není nehezká něco peněz také má — Smrček se zděsil. „Jestli myslís tohle, tak ji sem ani nevod, třepal se, rudý v tváři. „Nu tak ne, ne,“ chlácholil Hora, obja přítele a rychle se rozloučil, aby si to Smrčei nerozmyslil. Nastávala Horovi druhá kapitola stejně perná, snad ještě pernější, s Terezií. „Terézie,“ počal pohnutlivě, když byl po hromadě s partnerkou následujícího dialogu „Terézie, vy víte, že jste mi byla vždy milá — „Co má býti?“ „Terézie, nikdy jsem nemyslil, že bychou se měli kdy rozejíti . . Terezie zabodla ostrý pohled do Horovy tváře. Hora se zahleděl na cedník nad plotnou a pominuv následkem nabrané energie čárku nad e ve slově Terezie spustil parou: „Terezie, nikdy nezapomenu, čím jste m byla, jste a budete. Ale já se budu ženiti. Nale- hání přátel, víle, já, víte, víte — zvláště jsem teď ale měl na starosti vás, Terezie, mám přitele, boháče a dobráka, který touží po něžné bytosti ženské. Je sám, jako kůl v plotě, a jak jsem řekl, touží po něžné bytosti ženské. My- slete, že je mým odkazem vám, a vy zas budte mým odkazem jemu. Terezie jsem dojat, al myšlenka, že budete v lepších rukou, nožli byly moje, mne utěšuje.“ Terezie už leceos věděla o ženitbě svéh hospodáře, a protože neměla jeho dosmrtní slib černé na bílém, vypočítala si už dávno, že ne- může ničeho počíti. Byla jen zvědava, jak se věrolomník zachová vzhledem k ní. Příjemněj překvapilo, že se již o ni postaral, nedala všal toho na sobě znáti. Usedla na židli, vytáhla šátek a položila do něj tvář.

Ilora v pohnutí odkvapil a co nejdříve stě hoval k Smrčkovi nádobí a věci slečny Terezie Chtěl, aby přišla do poměrů již uspořádaných Když zbývalo jen přivésti slečnu Terezii zastavil se Hora u Smrčka a prosil: „Smrčku, jednej s ní hezky, ona je tomu zvyklá.o Smrček, cel, vyjevený již ze stěhování, z kýval hlavou, a Hora šel pro slečnu Terezii. Smrček zůstal sám. Ach, co to na ně trhlo! Posadil se zhrouceně na židli. Co řeknou domovnice, listonoši, hokyně! Taková ostuda!“ Smrček obmatal milý svůj pravý 50s, rozhléd se po pokojíku i kuchyňce a vzdychl. I ty míst nosti vzaly na se jiný ráz cizími věemi. Smrčka sevřela úzkost. Co nevidět nebude ve svém bytě sám. Má se k ní hezky chovati, co to bude dé lati, až přijdou? A snad bude na rozloučenou scéna mezi ni a Horou, bude křik, sousedé s sběhnou ... Smrček vyskočil. Našel tužku a napsal „Milý příteli, byl jsem na rychlo odvolán, jer se zatím ubytujte, já přijdu, jak budu mocí Klíč je u domovnice.“ Zapečetil a dal dopi- i klíč k domovnici.

Hora s Terezií přišli, a obdrževše obé o číhající domovnice, vstoupili do bytu. Déle dvou hodin Hora na Smrčku nečekal; zanechal Tere zii v nové domácnosti, připomonuv prve, že je Smrček podivín a odešel Smrákalo se, když uslyšela slečna Terezie nesmělé ťukáni na dvéře. Šla otevříti, naladivš tvář líbezně. S tlukoucím srdcem čekal Smrčel za dveřmi; když se tyto otevřely, vklouzl spěšno a tiše, na slečnu nehledě. „Neračte se vytrhovat,“ mluvil kvapně, „j jsem, prosím, Smrček. „A,“ vzala slečna oblouk radostných tonů „to mne těší. Slyšela jsem tolik krásného o vás. pane, věřle, že se vynasnažím zpříjemniti vám život co nejvíce. Má jediná snaha bude učini vás spokojeným a šťastným a — „To prosím ne,“ lekl se Smrček, „to ne já jsem spokojen, tuze spokojen, neračtes mnou vytrhovati, jako bych tu nebyl.“ Při těch slovech couval do pokoje, a jak byl za prahem zavřel za sebou dvěře. V pokojí si oddyehl, ač ho svíral nepokoj že s ní nejednal „dost hezky“. Slečna Terezie nejprv z míry popuzen vzpomněla si, že je podivín. Musil býti velm bohat, neboť čím větší kdo podivin, tím bohaiš musí býti, soudila slečna Terezie a šla klepat na dvéře. Smrček vyskočil „Prosím,“ šveholila sladce slečna, „ee bude pán papati?“ „Já už papal,“ odpověděl honem, neodml taje ze zdvořilosti jejího něžného výrazu.

„A,“ zase zazpívala slečna, jenže teď d mol, litostí, že už papal. „A což světlo? Takhle je smutno!“ švitořila roztomile, neboť si byl povně umínila, že musí jeho plachost a podivín- ství přemoci ženskou něžností. Hora měl pravdu; zdivočel nedostatkem ženské péče. „Přinesu hned světlo,“ řekla mnohoslibně a odvrtěla se do kuchyně. Bleskem přiskočil Smrček k posteli a vy užitkovav slečniny nepřílomnosti, čerstvas ustlal, aby neměla příležitosti v pokoji prodlé- vati. Jen byl hotov, přišla s lampou. „Dobrého večera přeji,“ roztahovala vlídn slabiky. Hned zpozorovala odestlanou postel. „Jemine! Který pak dobrý duch tohle udělal? „Prosím za odpuštění, jsem tomu zvyklý. „Tomu budete musit odvykati,“ zazpíval sladce slečna Terezie, a zvrátivši zhluboka v le vou stranu cči, zahrozila. Smrček dostal závrat. Vzal šos kabátu a tři kráte jím přetřel obličej, „Co je vám?“ ulekla se slečna. „Já — já — přišlo mi špatně, jak jste zvrátila oči. Já nemohu viděti bělma . ..“ Nejprv jako když slečnu udeří, ale v tom jí projelo myslí, že ho okouzlila svým modro- černo-divokým pohledem a zaradovala se. Při hopkovala k Smrčkovi blíž a zvrátivší oči stejné roztomile na pravou stranu, pronesla s úsmě „Z mých očí nebylo ještě nikomu špatně. „Jeje, jeje, nedívejte se tak na mne,“ za sténal Smrček, „uhranete mne!“ vem:

Slečna byla s výsledkem spokojena. Bál se jejího pohledu, byl jím okouzlen. Zejtra uvaři výtečný oběd, silnou polévku s jaterními knedlí- čky, svíčkovou se smetanou, něco dobrého z mouky... Když ho bude týden výtečně krmiti a ve své laskavosti k němu nepopustí, zlomí jeho plachost i divokost. Pro dnešek dosti, myslila si. Přinesši ještě některé maličkosti do pokoje, odešla. Smrček zamkl a přes kliku pověsíl ručník, aby slečna neviděla na něj kličovou dirkou. Zul se, aby ho neslyšela choditi, svlékl kabát a ne- šťastný sedl na postel. Taková divoká ženská! A jak ho chtěla mocí uhranouti! Co si jenom počne . .. Jak byla slečna Terezie hned se svým plá- nem hotova, tak Smrček ulehl bez rady. V noci strašně křičel ze spaní, až musila slečna bou- chati na dvéře. Přišel k sobě a do rána více ne- usnul. Brzy vstal, oblékl se a všechno v pokoji uklidil. Pak si sedl a čekal, co bude vedle. Sly- šel, jak vaří slečna snídani; topila, mlela kávu Ručičky na hodinách ukazovaly sedm, když za- klepala na dvéře. Se sklopenýma očima šel Smrček otevříti. „Dobré jitro,“ švitořila slečna Terozie jak vlaštovička. „Co pak to bylo dnes v noci? Špatně jste spinkal, že? Já myslila, že jsou tu zloději! Bouchala jsem, co síly stačily, ale čím více jsem bouchala, tím více jste křičel. Smrček se zarděl. „Promiňte, prosím, ne- činím toho často, jenom když se ve dne leknu. „Vy jste se včera lekl? „Moc,“ povzdychl Smrček „A čeho „Já se včera celý den lekal, a nejvíce jsem se lekl, když jste zvrátila oči. Měl jsem z toho těžký sen. „HIm, ale!“ pravila slečna trochu nuceně. „Nu, to přejde.

Jak se Smrček nasnídal, hned odešel do písárny. Nemaje tušení, jaký výtečný oběd se nad ním vznáší, vracel se v poledne domů. Slečna prostírala, a Smrček postál zatím na pavlači v těžkém přemýšlení, jak se zachovati ke slečně, „aby s ní jednal hezky, pozvati- li ji ke stol či ne. Ještě nebyl rozhodnut, když již volala slečna k jídlu. Bylo prostřeno pro dva. Smrček ztratil chuť k jídlu. „Ach,“ zvolala slečna, „jaká jsem zapo- mněnlivá, prostřela jsem ze zvyku jako u pana Hory!“ „Tedy to musí tak zůstati,“ pravil ode vzdaně Smrček. „Ach,“ zvedla slečna v milém překvapen „Ne, ne, prosím, vás,“ křičel Smrček, od vraceje se rychle. „Já bych zase v noci křičel ze spaní,“ dodal na omluvu Slečna se zakabonila. Ale brzy se zase usmívala, když viděla Smrčkův úžas nad výteč- nými krměmi. oči. „Pro pána krále, takhle chcete vařiti každy den? „Každý den. Není to dobré?“ „To nejde. Tak draho já nevařil nikdya nebudu vařiti zase. Můj oběd je za 70 haléřů, tohle já nemohu dělati. „Ale, pane Smrčku, takový boháč a — „Bo-boháč? Kdo vám to řekl? „Vím to. A jak vám bude taková strava svědčiti, ztloustnete, budete spokojenější, klid- nější . .. V ženské péči hladila ho po kabátě, něžně naň patříe. „Prosím vás,“ vyskočil Smrček, „tohle m nedělejte, nejsem tomu zvyklý.“ Rozčilen pře cházel pokojem. „Já vím, že budu v noci zas křičeti,“ povídal si pro sebe. Ohlásil, že k večeři nepřijde, posílaje slečnu na návštěvu k příbuzným. Slečna lítosti třaslavým hlasem řekla, že žádných nemá,ž zůstane doma. Po úřadě šel Smrček k uzenáři na večeři pak chodil do tří čtvrtí na deset po městě, na- čež šel domů. Slečna nespala. S otevřenou ná- ručí šla mu vstříe.

„Konečně! Jakou starost jsem o vás měla ani netušíte!“ Sladkost a něžnost její dosáhla vreholu. Smrčkovi se zdálo, že ho chce obe- jmouti. „To nic, to nic,“ volal. Pln hrůzy, unaven, uštván myšlenkami i událostmi celého dne. vztáhl na obranu proti ní ruce, a odkvapivdo pokoje, zamkl. Utřel pot s čela. Spat vůbec nešel, nem ani pomyšlení. Slečna také nešla spat. Skládala hlučně své věci. Nebeská rosa padla na sklíče- ného Smrčka. Zajiskřil očima. Ona skládá. Bohu- díky, bohudíky. Teď nemohl teprve spáti, jsa radostí rozčilen ještě více. Ráno brzy odemkl, ponejprv očekávaje tou- žebně slečnina příchodu. Dočkal se. S líbezným úsměvem nesla kávu. Smrček vytřeštil nani „Co pak?“ zatřásla čtveračivě hlavou. „Vy — vy — vy jste — přece — večer — skládala !? „I ne, to jsem rozkládala,“ objasňovala roz- šafně slečna Terezie, nezmínivší se ovšem, že si večerní zlost ráno vymluvila. Smrček beze slova klesl na židli. Apalicky se nasnídal a odešel. Během dopoledne se apatie proměnila v zoufalé odhodlání. Smrček si umí. nil, že nebude vůbec choditi domů. Ať si tam dělá, co chce. Občas přejde svojí ulicí, aby h lidé viděli a nebyla po něm sháňka na policii, ale domů nepůjde. Za tři dny čekal na něj u písárny Hora „Smrčku, takhle jsi mi posloužil?! „Jak chceš, docela jak chceš,“ mluvil Smrček rozhořčeně, „ale dokud tam bude, ne- půjdu domů.“ „Smrčku — „Ne, desetkrát ne A také ne. Nešel domů, až přišla paní do- movníková v usmívavém dorozumění k písárně a když Smrček vyšel, podávala mu klíč, řkoue „Ta ženská už je pryč; já jsem vydrhla, tak je zase všechno v pořádku zrak. V radostném pohnuti zmáčkl Smrček pravý 5os