V Praze, ve středu dne 18. listopadu.

K číslu 315.

Na »Národní Listy« ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci

Číslo v Praze za 2 a na venkově za 3h

NARUDN na měsíc 2 K —h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou Telefonické zprávy „Nár. Listů. Z Klubu poslaneckého. Z Vídně, 18. listopadu. Posl. dr. Edv. Brzo- rádovi, který mešká v Německém Brodě, zaslán tento telegram: Klub českých poslanců svobodo- myslných, shromážděný před první dnešní schůzí poslanecké sněmovny, jednomyslně dal výraz bolesti své nad tím, že dosaváde pohřešovati musí Tvou milou společnost a výdatné Tvé síly, a nic vřeleji sobě nepřeje, než abys brzy nám byl opět vrácen uzdraven, svěží a pln bojechti- vosti pro spravedlivou naši českou věc, v jejíž konečné vítězství věříme všichni. Dr. Bedřich Pacá k. Poslanec Fr. Schwarz, jenž složil mandát do rady říšské, poslal Klubu poslaneů říšských tento přípis: Slavnému klubu českých lidových poslanců na radě říšskél Velectění přátelé! Složiv mandát, přestal jsem býti členem Vašeho sdružení, jemuž jsem po 12 roků ná- Nemohu propásti chvíle, kdy se po mém odchodu poprvé scházíte, abych Vám všem, jež pokládal jsem vždy za své milé kollegy, nedal srdečné s bohem a nepřipomenul, že, vzdálen Vás, nepřestanu nikdy sledovati s vřelou účastí Vaši další činnost a provázeti ji upřímným přá- ním, aby Vaši přetěžkou práci, ovládanou du- chem jednoty a silou nadšení, provázel plný úspěch Vám ke cti a našemu národu ke zdaru Zachovejte mne, prosím, v milé paměti. S tím jsem Vás

zcela oddaný František Schwarz. V Plzni, dne 17. listopadu 1903. Na tento přípis zaslána byla tato odpověd Slovutný pane ředitelil Vzácný příteli! Shromážděn poprve zase dnes před prvním sezením poslanecké sněmovny nemohl český klub svobodomyslných poslanců lidových na radě říšské zahájiti svou činnost důstojněji, nežli vděčnou vzpomínkou na Vás, vždy statečnýa slavně osvědčený spolubojovníku náš. jehož dvě kapitulace parlamentní činnosti znamenají nepře- tržitou řadu záslužných prací a cenných skutků. Ač stříbro hlavy Vaší vyznačuje pokro- čilejší již věk, vyplněný neúnavnou činností pro národ náš a hlavně pro samosprávu jeho a jest

tudíž symbolem bohaté sklizně dlouholetých zá- pasů a prací, přece výše ještě klademe při oce- ňování pokladů, na něž mohl národ náš spoleh- nouti se vždy úplně, zlato Vašeho srdce, jež stálo vždy pevně a vytrvale při právu a pravdě, jež vnukalo Vám i v podzimku života jarní mízu nadšení a vroucnosti a jež dýše i z Vašich mi- lých slov, parlamentním soudruhům na rozlou- čenou napsaných a tak hluboce procítěných. I za tato vřelá slova vzpomínky, i za milý slib vřelé účasti Vaší na dalších našich zápasech, zvláště však za všechnu neúmornou, vždy ochotnou a vzácně cennou Vaši práci, kterou Jste v minulém dvanáctiletí vykonal jakožto věrný a naprosto spolehlivý náš kollega, vyslo- vuje Vám, drahý příteli, český klub z hloub srdce plynoucí díky s neméně vřelým přáním, abyste dožil se ještě nesčíslných let v plné spokojenosti, v dokonalém zdraví a dočkal se ještě konečného splnění všech našich požadavků spravedlivých, v jichž dobývání vystřídala se již pokolení za pokolením a všechna v naději, jež i nám dodává síly a vytrvalosti, že až mraky nepřízně a zloby se přeženou, i nám vzejde slunce svobody a samostatnosti a »vrácena bude národu vláda věcí jeho.« Na konec jen ještě Vám, nezapomenutelný, srdečný klubovní pozdrav. Ve Vídni, 17. listopadu 1903. Dr. Bedřich Pacák, předseda.

Všeobecná nevole nad včerejší řečí dra. Körbra. Z Vídně, 18. listopadu. O dru. Kör- brovi je známo, že již ve 4 hodiny ráno, než jde do kanceláře ministerstva vnitra, pročítá si všechny vídeňské noviny důkladně. Dnešní jejich lektura způsobila mu potěšení pra- skrovné. Poprvé stalo se, že jsou skoro všechny za jedno v příčině posuzování jeho včerejšího výkonu řečnického. Některé mají proň jen milosrdnou omluvu, ostatní hovor ten posuzují tak, že jej vlastně odsuzují. Při tom se hledá příčina, proč debut dra. Körbra dopadl tak nešťastně a proč nenašel ve sně- movně ohlasu nikde. »Neue Fr. Presse« soudí, že dů- vody dlužno hledati v neuspokojivé části vo- jenské, také však v odporu parlamentu proti vyřízení vyrovnacích smluv. Úvahu svou za- končuje jmenovaný list těmito slovy: »Kdo viděl včerejší přípravy stran k válce, kdo viděl hory pilných návrhů v pravo v levo, kdo viděl nenávisť a rozdíly národnostní, kdo viděl přípravy české obstrukce, nemohl

SIí Předplacení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

pochybovati o tom, že myšlenka par- lamentního vyrovnání utrpěla těžkou porážku.« Na jiném místě praví: »Nějakou větou, namířenou proti maďarským chauvénům, byl by rozpoutal dr. Körber bouři pochvaly. Aie poněvadž neměl co říci proti Maďarům a pe- člivě se chránil, aby urazil někoho ve druhé polovině říše, řeč jeho jenom rozladila. Ne- vole poslanců německých byla ještě stupňo- vána mnohovýznamným odstavcem o univer- sitách«. V německé straně pokrokové dle tohoto žurnálu vytýkán jest v řeči ministerského předsedy zejmena odstavec druhý a přede- vším passus, který se týká vysokých škol. Poslanci německé strany pokrokové ukazovali k tomu, že ministerský předseda sice mluvil o nedostatcích vysokých škol v Praze, Brně a Krakově, ale nedotkl se žádostí, pronese- ných v příčině vídeňských vysokých škol, zvláště techniky. Ve výroku jeho, že vláda učiní nepro- dleně vše, aby Rakousko mělo vysoké školy počtem, vyhovujícím potřebám všech ná- rodností, spatřována jest narážka na projevy v příčině české university moravské. Vyslo- vuje se všeobecně přání, aby zástupeové stran německých v nastávající debatě žádali na ministerském předsedovi zejména o této věci autentické vysvětlení.

»Neues Wr. Tagblatt« míní, že dr. Körber včera proto nepochodil, že neprozra- dil cesty a prostředky k uskutečnění svých plánů. V německé lidové straně podle to- hoto časopisu trpce nesou též místo, ve kte- rém se dr. Körber dotýká požadavků po zřízení druhé university. V úvaze dra. Körbra o rozmnožení universit spatřuje vůdce ně- mecké strany lidové — tajné přátelství, jež ovšem Čechy nemůže uspokojiti a Němce naplňuje úplnou nedůvěrou. V německém táboře byl úmysl, ustano viti dra. Baernreithera jediným řeční- kem o včerejším prohlášení min. předsedy, však tento plán ukázal se neudržitelnýma proto v rozpravě páteční promluví za každou německou stranu řečník jeden — za něme- cko-pokrokovou dr. Gross. »Fremdenblatt« praví: »Řeč dra. Körbra byla pro Rakousko, nikoli pro strany. Tyto nepotřebují se báti. Ale uražená síla a zdat- nost Rakouska jest ohrožena a snad proto některé strany nalezly v řeči Körbrově příliš málo.« Listy zabývají se také otázkou, dojde-li

FEUILLETON. Ve sněhu. V Podbansku, na Tatrách.

Jsou tomu již tři měsíce, co objevil se na horských hřebenech první sníb. Vpád jeseně — myslil jsem si tehdy a tak jsem i napsal. A byl to opravdu jen vpád. Léto se vrátilo, zvítězilo nad drsným podzimem, zahnalo jej kamsi mezi skály, a na krátko ještě opanovalo naši samotu. Ale potom květy povadly, zeleň luk sesivěla, vrchy zahnědly, bílý povlak na štítech stal se něčím zcela obvyklým, okolo nás všechno zpustlo a zmrtvělo. Pusto — myslil jsem si a tak jsem i napsal. Jeseň přišla po druhé, ale už neodešla. Léto umíralo. Někdy ještě slunce zářivěji za- svitlo, někdy ještě teplá chvilka připomněla od- květlé krásy a zmizelé půvaby. Avšak to byly jen okamžiky. A po nick cítit bylo ještě větší trud, ještě větší stesk. Odvedli nám už i dobytek z naší polany. Z Kokavy si přišli pro něj, z Východ- né, z Dovalova, ba až z Hrádku. Jen už těch ně- kolik našich krav a telat vidíval jsem z okna v poslední dny na polaně, a našeho koně. V - pásala ta zvířata poslední sílu žloutnoucí polany. A tak se zdálo, že už ani ničeho nemohou na- lézti. Potom přišly zuřivé podzimní vichry. Les jen se prohýbal a lámal. Polana zpustla úplně.

Takové umírání bez konce. Už myslili jste: jest po všem — a tu ještě vysvitlo slunce, rozhodilo náhle svoji záři po kraji, vypilo mlhy, a co zdálo se už dokonávat, na chvilinku jakoby zas oživlo. Předevčírem naposled krutou onu hru prováděl nelítostný podzim. Včera už mlhy za- valily krajinu tak, že bylo sotva les kolem našt hájovny vidět. Pršelo, pršelo. A když dnes v noci, nemoha jako obyčejně pro bolesti v po- raněné noze ani oka zavřít, sedl jsem na lůžku a otočil se do okna, zašklebila se na mne bílá smrt — první sníh. Nový host na Podbansku. nový host a zároven nový pán. Léto zahnáno bylc jesení. A v tuto noc podzim prchl z naší osamě- losti před bílým opanovatelem: před zimou. Dívám se oknem na padající sníh, na bílou polanu, na zasněžený les; dívám se do bílé při- krývky na obloze, a pohled na tu bílou smrt mne usmiřuje s nedávnou minulostí. Jen jednoho je mi líto: že hor nevidět. Mám je tak z celého srdce rád, třeba že před měsícem byly by mne málem připravily o život, a třeba že po čtyři dny sypaly na mne hrůzu za hrůzou, děs za děsem, tak ne- citelně, tak jízlivě. Ale zdá se, jakoby jich ani

nebylo. Kriváň zahalen jest mlhami už dávno. Ani v neděli, kdy naposled vysvitlo slunce, ne- sešly mlhy s něho úplně, jen trochu se po- zdvihly. A nyní snad už ho ani celý, jasný ne- uvidím. Bílá smrt zachvátila všechno, i obzory. Jsme odřiznuti od světa, jsme ještě osamělejší, než kdykoliv před tím. Už ani skalnatých štítů nevidíme, posledních, kteří nám byli přáteliv naší pustotě. Mrtvo a pusto, bílé mrtvo a bílé pusto tísní nás odevšad. A bude skličovat Pod- bansko půl roku. Až v dubnu roztaje, opět zeleň prorazí, a zima ustoupí jaru. Půl roku! Co dnes jest krásným svojí novostí, nezoškliví se za ně- kolik měsíců svojí jednotvárností? Půl roku! A za několik týdnů budeme už snad — zcela od- loučeni od světa. Sníh nás zavane, že sotva dvůr přejdeme. Dny budou se dlouze vléci, smutné, nekonečné, bezbarvé, jednotvárné. —- Ondy přišel se loučit se mnou náš pastýř. Odcházi na dlouho domů do Kokavy. Poslední člověk, jenž jaksi nepatří k nám. A nyní tu osamíme úplně. Svět zapadl kamsi do bílého moře. Sníh padá stále, padá a rozkládá se, kam jen zrak dosahuje. Veliké mlčení, bílé mlčení hledí na mne oběma okny. Jsme sami, již v neobsáhlém, tichém, klid- rém, mrazivém sněhu . .. Jan Havlasa.