V Praze, ve čtvrtek dne 5. listopadu.

K číslu 302. čislo v Praze za 2b a na venkové za 3h

Na »Národní Listy« ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K —h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80h

NARUDNÍ

Telefonické zprávy „fár. Listů. Zemské sněmy a říšská rada. Z Vídně, 5. listopadu. Jak bývá po- každé, když jest ukončena kampaň sněmů zemských, také tentokráte místodržiteléa zemští presidenti přijíždějí do Vídně, aby podali ministerskému předsedovi, jako mini- stru vnitra, zprávy o situaci v jednotlivých královstvích a zemích. Maršálek království haličského hr. Potocki sem dnes již ráno přijel. Vláda jest odhodlána ponechat sněmy, které ještě zasedají, také ty, na kterých se obstruuje, tento týden a ještě příští pohromadě a dát je odročiti teprve v polovině tohoto měsíce. Hned potom vydán bude císařský paten svolávající říšskou radu. Vláda podá řádný rozpočet na rok 1903a také zatímní rozpočet na první čtvrt- letí roku příštího. Podá se ovšem také předloha v příčině surtaxy na cukr a bude naléháno na par- lament, aby dal souhlas k limitovanému pro- visoriu stran obchodní smlouvy s Italií. Dojem uherských událostí na věci cislajtánské. Z Vídně, 5. listopadu. Napjetí, s jakým se hledí vstříc vývoji věcí v Uhrách, jest zde veliké, větší než se na venek zdá. Čeká se nejen, nýbrž doufá se, že hr. Štěpán Tisza přes všechny obtíže s obstrukcí dostane se k normálním poměrům. Jest důtklivým přá- ním rozhodujících kruhů, aby kromě pro- visoria rozpočtového a kromě re- krutů na rok 1903 vyřídily se v parla- mentu uherském také předlohy vyrov- nací, dodatek ve příčině surtaxy na vývoz cukru z jedné poloviny říše do druhé v to počítaje. Přání toto chovají roz- hodující kruhy z té příčiny, že — jakse nám pravilo na místech informovaných — chovají naději, že tlak věcí uherských, že tlak hotových události působiti bude potom na vývoj věcí v této polovině říše.

Ovšem budiž dodáno, že po této stránce na rozhodujících místech počítá se s mož- ností, že do nového roku v centrálním par- lamentu vídeňském nestane se nic a že také o novém roce 1904 za vladaře bude prohlá- šen § 14. Zde myslí se, že po novém roce nastane — předpokládaje, že uherský parla- ment schválí vyrovnací předlohy a obchodní smlouvy — ve Vídni situace nová a lepší a že vůči dokonaným skutkům v Uhrách ne- bude se moci německá levice postaviti na stanovisko naprosto zamítavé. Z toho důvodu jdeme asi vstříc zajíma- vým dějům politickým a parlamentním. Maďarské úspěchy, Němci a kon- servativci. Z Vídně, 5. listopadu. Na levici po- čínají uvažovati o smlouvě, kterou uzavřela koruna s hr. Tiszouo věcech vojenských a dodávají k zá- věru, že Maďaři na celé čáře vyhráli. »Zeit« uveřejňuje v té věci rozmluvu s poslancem drem. Lechrem a Sylve- strem, kteří se oba vyslovili co nejne- příznivěji a velmi prudce vůči dru. Körbrovi. Ovšem nevyslovuje se na levici, že hlavní ztrátu při této smlouvě utrpěla němčina. Tuto ztrátu zakrývají německé listya strany, namlouvajíce veřejnosti, že byly po- škozeny nejvíce a zvláště zájmy korunl y Vidíme tu zvláštní zjev, že zastanci lidu vystupuji v roli advokátův a zastanců práv majestátních, místo lidových. »Vaterland« jest u vytržení nad útěkem, ke kterému se musil včera odhod- lati ministerský předseda uherský, který byl donucen svůj vládní program vyložiti nikoliv ve sněmovné poslanecké, nýbrž ve sněmovně panské. Orgán konservativního velkostatku jásá takto: »Tento útěk vlády do sněmovny Předplaeení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

magnátů ukazuje cestu v Uhrách a tady, na které může býti ústavnost před »zástupci lidu« pro skutečné zájmy lidu zachráněna. Nechť si sobečtí a nesvědomití parla- mentáři na sněmovnu poslaneckou ještě více křičí, nechť neodhodlaní a svou zbabělostí sobeckost prozrazující parlamentáři sebe svě- tější zájmy dávají v šanc, oběma sně- movnami panskými mohou se koruna i vlády přes to obrátiti k národům, tyto chrániti a hájiti proti jich soudcům, poskyt- nouti jim obraz skutečného stavu věcí a svo- lati je k energickému vystoupení proti všemu zneužívání parlamentních insti- tucí. Tak mohou koruna i vlády ústav- nost chrániti a zachrániti proti jejím strážcům, kteří své povinnosti nekonají.« Připomínáme, že již v prvních počátcích německé obstrukce, za hr. Badena, kdosi z konservativního velkostatku ve sněmovně panské vytasil se s plánem, aby se stal státní převrat v ten rozum, že vláda nebude si prostě všímati sněmovny poslanecké a toho, co se na ní děje a povolá prostě sněmovnu panskou. Ale doby, kdy takový plán mohl býti navržen a proveden, jsou ty tam. To je doba dávno minulá. K situaci v Uhrách. Z Pešti, 5. listopadu. (»Fremdenblatt«). Vládní strana jest teď odho- dlána, čeliti, pokud to připou- ští jednací řád, obstrukčním pokusům. Vláda pak jest odhodlána dát vykonat volbu presidia v pátek, nejdéle v sobotu. Hr. Tisza chce ve sněmovně po- slanecké doplniti program, který vy- ložil ve sněmovně magnátů, dodatkem o vývoji měst a zlepšení hmot- ného stavu úřadníků. Z Pešti, 5. listopadu. V konferenci strany neodvislosti konala se debatta o vče- rejším postupu místopředsedy Dániel a ve

FEUILLETON. Starenky. Napsal André Lichtenberger, přeložila a své mamičc- věnuje B. Slívová. k oltáři a slíbila mu věčnou lásku. Při těch vzpo- mínkách radost září jí z oči, její rty se usmívají a někdy je slyšeti z bezzubých úst i hlasité, krát- ké zasmání; děti, hrající si kolem ní v písku, udi- veně upírají pak oči na stařenku, která třesavým, ubohým hlasem snaží se zanotovati píseň, kte- rou jí pěly kdysi družky v její svatební den. řivá vichřice smetla se stožáru jako péro a vrhla na palubu . . Při řevu bouře vše to oživuje v mysli sta- řenčině, ona se protrhuje z dřímoty a klne . .. Ale když noc se blíží, usíná i její hněv, ona za- pomíná a zase mlčí.

1. Stará rybářka.

Její vrásčitý obličej je do hněda osmahlý její oči, šedé jako moře, dívají se kamsi v ne konečnc. Její hlas jest drsný jako velání plav číků, ale obyčejně nemluví nic. Za každého počasí sedí celý den na sto- ličce před svou chatrčí, opřena o zeď, ruce sepjaté v klíně. Její rty se slabě pohybují v neslyšné modlitbě. Sedí tak celý den a klidně čeká, hodí- ji kolemjdcucí do klína almužnu, ale neprosí o ni, nechává přejíti ty, kteří nesáhnou do kapsy a nepodarují ji, neděkuje také oněm, kteři vho- dili almužnu na její sepjaté ruce. Neboť život se jí skoro již ani netýká. Žije sama skutečně? Dni mizí po nocich, slunce přichází po dešti, klid následuje po bouři. Ale to vše jest jí lhostejné, vše to nestačí vzrušiti její mysl, neboť již po léta podobá se její duše mlnavým dnům při moři, kdy se zdá, že ničeho více není než mlha, mlha šedá, nekonečná... A jako když paprsek sluneční pronikne tou spoustou mlh ve chvílích řídkých a vzácných a oko pak v radostném úžasu patří na zdouvající se moře, proužek modrého nebe tichý kraj, tak i ve spící mysli stařenčině někdy za počasí zvláště krásného a jasného trhá se na okamžik šedá mlha zapomenutí a vynořují se vzpomínky na dávné, šťastné chvíle, které kdysi prožila. Vidí domek, plný dětí, kde hrávala si se svými sourozenci, vzpomíná na den svého prv- ního přijímání, na ples, kde jí Jan Ludvík dal první políbení, na hodinu, kdy poklekla s ním

Někdy za bouřných dnů, zachvějí se chodci pojednou, slyšíce přerývaný vzlyk. Urychlí své kroky, bojí se zlého znamení, neboť vědí, že to stařenka pláče. Ona nepláče slzami — nemá už žádných, ona pláče skřekem raněného racka, pláče svým chvějícím se tělem, pláče svýma hnědýma ru- kama, kterýma bouřícímu moři hrozí. Poznává v hluboké dřímotě svých smysl ten strašný ryk, ten zuřivý hukot, který byl umí- ráčkem všem jejím nadějím, v němž pohřbila všecku radost svého života. Bylo to za bouře, kdy jako děcko jednou v noci se vzbudila a spa- třila na zemi, při mdlém svitu luceren, v kr uhu černě oděných plačících žen, mrtvolu zohavenou. nabubřelcu, zmodralou v tváři — byl to jeji otec, který včera ji políbil ještě než odešel. . Bylo to za bouře, kdy přitisknuta ke zdi „řístavní, křečovitě se držíc, aby nebyla orkánem smetena, viděla vlastníma očima lodici Jana Lud- víka, svého muže, po dvě smrtelně dlouhé ho- diny zápasiti s vlnami; zápasili všemi silami. bojovali udatně se zuřivými, zelenými a bílým horami vod, které se snažily pohltiti lodici a ry- báře a na konec přece zmizela rozdrcená ko- cábka i muži a nebylo viděti nic než na oka- mžik ruku, vztahující se ke břehu, ale i tu vlny pohltily . . A bylo to za bouře, kdy spatřivši v přístavu sběh lidí, prodrala se jimi a poznala v krvavém, beztvarném kusu masa svého nejmladšíhc bratra, který byl plavčíkem na velké lodi a kterého zu-

Ani za dnů vytrvalého deště neopouští sta- řenka svého místa. Nyní je vše již skončeno, pří- roda nemůže ji více ublížiti, je obrněna proti ní, necítí více. Ale i za těchto dnů trhá se někdy závoj zapomenutí, ona vzpomíná a na chvíli se dívá zpět na dlouhou řadu dnů, které prožila. Je to jako dlouhá cesta šedá, dlážděná tvrdými oblázky, po níž se vlekla, sténajíc, den za dnem padal na ni ledový déšť a pronikl, zmra- zil ji pozvolna. Každý den přinášel bídu, hlad, úzkost, nemoc, smrt, samotu, slabost, únavu nadlidskou, ochablost v zápase. Ach, jaké to černé stíny na té cestě, co běd, co utrpení a jaká zoufalost! Je možno, že po všem tom není ještě mrtva? Srdce její se chvěje nad tím minulým hořem. Nebylo příliš velké pro ni? Ale znova snáší se noc, stařenka zapomíná a čeká jen na almužnu. Každý den čeká na almužnu. Nikdy nepře- mýšlela o tom, že je ponižující žebrati. Ona ne- jasně cítí, že a jí dají cokoli, nikdy nenahradí jí ani nejmenší čásť všeho, co ztratila. Žebrá dů- stojně, jako Homér, vědouc, že nic nezaplatí báseň jejího utrpení. Ve dne žebrá a v noci spí těžkým spánkem. Někdy, když nezapomene, sní chléb, který jí dají za vyžebrané halíře; nemá-li ničeho, postí se, ale netrpí. Jednoho dne snad zapomenou jí něco dáti aneb ona již zapomene jísti a pak umře. Její tělo, které nyní již více je podobno neživé hmotě, než tvoru živoucímu, rozpadne se v prach. A pak bude věčná noc, nekonečná, kde všecko odpočívá.