V Praze, v pátek dne 30. října.

K číslu 296. Čísto v Praze za 2h a na venkově za 3r

Na »Národní Listy« ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K —h ve filiálkách

NARU na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou Telefonické zprávy „Nar. Listů. Německý projev proti Maďarům. Z Vídně, 30. října. Ze sněmů zemských zakončen byl včera salcburský polli tickou řečí zemského hejtmana dra Schumacheera. »V posledních 10 měsí cích — pravil — nebyly odklizeny zmatky uherské a císař náš bojuje osobně těžký bo za právo své koruny proti zpupnosti druhé poloviny říše. J. V. může býti jisto, že Němei z alpských zemí státi budou po jeho boku v boji tom, kdyby došlo k věcem nejhorším, čehož uchraň bůh! Némci z alpských zemí budou prvními, kteří po mohou chrániti historická, zděděná práva svého císaře.« Tato slova dle telegramu salc burského byla provázena zemským sněmem demonstrativní pochvalou.

Situace v zemských sněmech. Z Vídně, 30. října. V zasedajících ještě zemských sněmech jest situace pro vládu dra. Körbra nadmíru nepříjemno u. Z dalmatského telegrafuje se, že chystá se tam alliance zvláště pozoruhodná; spolek Vlachů a Chorvatů proti zamýšlené »úpra vě« vnitřního jazyka úřadního. Obě národnosti totiž pociťují, že nejde než o vpašování němčiny do Dalmacie. Chorvaté jsou ochotni učiniti ústupky na prospěch obecného školství vlašského, aby si zajistili pomoc Vlachů, jakož aby zjednána byla společná akce obou národností proti germani- sačním snahám vídeňským. Na sněmu lvovském byli dnes b ez Rusínů. Tito podruhé již odhodlali se k odchodu. Dr. Körber, jak se zdá, nemá žádného vlivu na poslance polské. Poláci svým chováním ve věci stanislavovského gymnasía ruského zaujali stanovisko tak příkré, že Rusíni nemohli najíti jiné odpo- vědi, než opustiti sněm a složiti zemské mandáty. Co pak se týče sněmu králov stv českého, vypravuje se tu, že je vláda ochotna prodloužiti dobu, původ- ně proň určenou, ještě o nějaký týden, dojde-li dnes anebo zejtra k dohoděo pracovním programu hospodář ském.

Dr. Karel Stremayr. Z Vídně, 30. října. Karel Strema vr bývalý ministerský předseda, ministr spra- vedlnosti a vyučování a bývalý předseda nejvyššího kasačního soudu slaví dnes 80. svoje narozeniny. Za tou příčinou mají listy zdejší jubilejní stati. »Neue Fr. Presse« od prvního místopředsedy správního soudu svob. pána Lemayera a »Wr. Zeitung« od hi- storika dra. Šchlussara. Dr. Stremayr nám Čechům zůstal také nezapoměnutelným jako předseda nejvyššího soudu cislajtán- ského, v kterémž úřadě šel nejen ve sto- pách svého předchůdce Antonína Schmer- linga, nýbrž vedl si vůči českému a vůbec oproti neněmeckým jazykům a školám vůbec ještě stranničtěji, nežli sám »otec ústavy.« Se jménem Stremayrovým spojeny jsou také j a zykové výnosy z r. 1880, kterými nařízeno bylo zachovávání rovnoprávnosti ve vnějším úřadování. Těmito výnosy nebylo stanoveno nic jiného, než co se sho- dovalo s platným právem a také bylo jižv praxi. Dr. Stremayer sám se vyslovil letoso své ordonanci z r. 1880, že lituje to- hoto svého skutku a že by je smazal, kdyby mohl a dodal : Oslabil jsem podstatně opatření to mož- ností zavedení němčiny jako vnitř- ního jazyka. To je výrok, který se s ob- sahem nařízení dle Stremayera jmenovaného neshoduje. Nařízením oním nebylo sta- noveno v příčině vnitřního jazyka nic, nýbrž byla ponechána mezera, která nebyla praejudicem pro budoucnost. Uherská krise. Z Pešti, 30. října. Dle usnesení, včera vládní stranou učiněného, bude dnes rozprava o vojenském programu 9členného odboru a změnách Tiszo

Předplaceni a inseráty přijímá administrace Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

vých ukončena. Lze tedy již očekávati roz- hodnutí ve vládním táboře. Rozhodnutí po dvojí stránce. Jednak, pokud jde o slo žení strany, jednak, pokud jde o ob sah řečeného programu. Není pochyby, že po dnešku strana bude umenšena. Hr. Apponyi s jeho přivrženci z ní odejdou. Ovšem doufá se, že těchto bude méně, než se myslilo pře- devčírem. Všechny pokusy hr. Tiszy, pře- mluviti hr. Apponya, aby zůstal, byly marny. Chorvatští poslanci na říšském sněmu uherském konali včera zvláštní poradu. V této pronešeny byly stížnosti, že nebyl vzat naležitý zřetel na práva chor- vatského jazyka Přes to usnešeno bylo při- jati program 2členného komitétu a podporovati hr. Tiszu. Bývalý mi- nistr Josippovič pověřen úkolem, vylo- žiti chorvatské stanovisko v konferenci vládní strany. Byl včera přihlášen ke slovu, ale ne- dostal se k němu. Promluví dnes. Ve straně neodvislosti nestalo se včera rozhodnutí žádné, nýbrž bylo odloženo na dnešek, až bude známo usnesení vládní strany. Přes to však bylo vyhlášeno presidentem, že strana jedno- myslně zamítá a odsuzuje jak operát 9členného komitétu, tak změny hr. Štěpána Tiszy co nej- rozhodněji. Posl. Košut prohlásil: »V tom jsme všichni za jedno, že ani program strany vládní ani změny Tiszovy nemohou do- jíti souhlasu. Nyní musíme se rozhod- nouti, co potom máme dělat.« Hlas: »Bojovat, bojovat, bojovat !« Košut: »Ano, ale jak? Třeba pře- dem znáti situaci, jak se konečně utváří !« Polonyi: »Král chtěl v elaborátu 9členného komitétu udělat změny a tuto svoji vůli svým důvěrníkem uvésti ve zná- most země. Rozhodujícím momentem jest velící a služební jazyk a tu cí- sařtrvá na stanovisku chlop- ském. Kladu na to důraz, že bylo řečeno,

FEUILLETON. Ruské písně. Napsal S515ši Žigmo nd. Mám rád smutné věci, a není na světě nic smutnějšího nad ruskou píseň. V nich jest ob- sažen všechen bol a vše, co nelze plně slovy vyjádřiti. Vždyť i když jest v nich veselejší nota. jest také taková, jakoby matka nápěvem ukolé- bavky konejšila děcko, aby svým křikem neru- šilo umírajícího otce. Smutné ty písně slyšel jsem poprvé od slečny Aglaji. Byl jsem ještě malým hošíkem, snad asi desetiletým. Dostal jsem tehdy ma- cechu, a má teta mne odvedla z pusty do Mono- slavy. Tam bydlila Aglaja se svým otcem, plu- kovníkem ve výslužbě; byl to starý pán, s hez- kým, bílým knírem a vadil se snad s každým, jen s Aglají se nikdy nevadil. Spíše vždy hla- díval její černý vlas a lichotivě přejel rukou po její bílé tvářičce. Hned druhého dne, jak jsem přibyl, dostal jsem se k nim do zámku. Když mne teta ukázala Aglaji, dala se Aglaja do pláče, zlíbala mne, a vyžádala si mne, že si budeme spolu hráti. Teta měla sama čtyři děti, tak mne dala. Aglaja nebyla veselá dívka. Často plakávala když jsme byli sami, a když jsem se jí ptával. proč pláče, říkávala, že pláče pro mou mamičku a také pro svou, která ji zemřela, když byla asi v těch létech, jako jsem teď. Tu jsem se roz plakal také. Jednou nás přistihla teta Marta, stará hospo- dyně. Stařena se všecka rozdurdila. Spustila na slečnu: „No, bodejť, naše slečinka se ještě utráp pro takového ledajakého, falešného kavalíra!“ Považoval jsem za svou povinnost, dáti i vysvětlení:

„Pláčeme pro maminku! „Já vím, můj broučku! Ale já, kdybych byla na slečnině místě, nijak bych to nedělala. Však naše slečinka dostane ještě opravdového šlechtice, a ne jednoho, ale pět. To ještě schá- zelo, aby se pan Šáfár dověděl, že si může sle- činka oči vyplakati pro jeho Pavlíka, to by mu teprve narostly rohy. Aglaja řekla tiše „Dost už!“ Stařena vedla svou dále. „Bodejť že dost! Ale naše slečinka už by toho také mohla míti dost. Takový se nehodí pro naši slečinku. K peněžnímu žoku se hodí zase jen hrnec s penězi! Před deseti léty by se byl pan Šáfár zbláznil radostí, kdyby směl jen nohou vkročiti do takovéhoto panského domu, ale ted, když mu patří půl kraje, říká: nepotřebuji že- bráků, třebas by chodili v hedvábí! A já říkám boháči nemají srdce, má dušinko!“ Nyní již rozumím všemu, ale tehdy jsem ještě nechápal. Aglaja se zamilovala do Šáfá- rova Pavla, ale starý kupec, který byl takový boháč, že se mohl rovnati i Rothschildovi, ne- dovolil, aby jeho syn si vzal za manželku chu- dou dívku. Plukovník pak byl chudý. Neměl ani polí ani koní, ba ani zámek, v němž bydleli, nebyl jejich, i ten měli jen pronajatý. Pavel Šáfár byl slabší než jeho otec. Po nějaký čas se vzpíral — pak se stal ženichem. Já jsem z toho všeho viděl jen tolik, že Aglaja často plakávala. Ale, jak pravím, jen tehdy, když jsme byli sami dva. Jakmile jsme zaslechli kroky plukovníkovy, Aglaja rychle přisedla ku pianu a hrála ony zvláštní, jedno- tvárné, smutné ruské písně. Podivno, že ony prosté, klidně plynoucí nápěvy tak jímaly moji dětskou duši. Jakoby Aglaja splynula s pianem: ono tiše lkalo a jí kanuly slzy na ně. Ubohý ruský mužík nemůže cítiti lépe, než já jsem

to vycítil, jakoby nějaká velká, krutá síla na nás padala a rdousila nás. Nikdy mi nenapadlo otá- zati se: nač tolik smutku, tak jsem to shledával přirozeným: tak to musí býti. Plukovník přecházel chvíli mlčky po kom- natě. Byl také smutný. Konce jeho dlouhého, bí- lého kníru svisly, hlava se sklonila ku prsoum: na chvíli se zastavil u piana, jakoby chtěl pro- mluviti, ale opět dále přecházel. Na konec přece se zastavil za Aglají, hladil její vlas a tak tiše, však tak prosebně, děl: „Dušinko má; nač to?... Nemám rád, tyto písničky .. Aglaja se obrátila a objala otce. Stařec pak říkal tichounce, skoro šeptem: „Vždyť to nebude již dlouho trvati, má du- šinko... Či ti zde není dobře? ... Vždyť ti nic neschází... My dva, víš... ty a já ... Dívce se vyřinuly po tvářích dvě velké slzy ze přivřených očí. Jakmile to otec zpozoroval, ihned se hrozně rozzlobil. Počal dupati. „Což bych toho ničemu nevyhnal, kdyby se sem odvážil!? Vyhnal, jistě bych ho vyhnal! Což myslíš, že bych mu tě dal!? Tebe! Tako- vému! Vyhnal bych ho!“ Byl jako beze smyslů. Ale nevyhnal nikoho, proto, že nikdo nepřišel. .. Pamatuji se, bylo to v úterý. Zimavé, sněživé, větrné, olověné lednové odpůldne. Snad půl osady bylo v Čákáňoši na svatební hostině Pavla Šáfára. Byli jsme sami s Aglají. Smrákalo se již, v komnatě bylo šero. Byli jsme velmi zamlklí. Položil jsem hlavu svou na rámě Agla- jino. Ona seděla nepohnutě v nízké, měkké lenošce. Pojednou mne objala a usmívajíe se, pra- „No, Djusíčku, teď budeme hráti!“ „Co „Divadlo. vila: