1
masthead
21. února 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Epidemie.
Epidemie.
Jedna z knih Ignáta Hořice, „Drobné
črty a povídky vojenské“, obsahuje mimo jiná
vypravování cyklus drobných kapitol Z ovzdu-
ší kasáren. A v jedné z těchto kapitol vy-
pravuje autor o podivné epidemii, o střilení.
Kdesi na jihu, v bývalém pochmurném klášteře.
ukasárněn byl prapor myslivců. Kdysi po půl-
noci zahoukl rozlehlými chodbami výstřel. Zabi
se to vlastní rukou myslivec Cetini, kterýž stá
na stráži před kasárním vězením. Zastřelil se
beze vší zjevné příčiny. Ač nebylo-li příčinou
sebevraždy strašidelné vypravování jiného vojáka,
jež bylo předcházelo. Sice již o den dřive, ale
Cetini byl patrně bázlivec, strašpytel, a když
se druhý den octl na stráži, rozpomenul se na
všechny hrůzyplné příběhy, jimiž vojín Bernen
častoval včera své druhy, a v duševní své skles-
losti se zavraždil. Vystrojili mu krásný pohřeb,
doprovodili ho vojenskou hudbou na hřbitov.
navršili rov.
A to byl počátek epidemie.
Za tři dny zastřelil se jiný voják. Nikdo
sevěděl, proč. A zanechal listek: Prosím
o krásný vojenský pohřeb. ..
Vyplnili jeho přání, vystrojili mu jej. Vojá-
kům nesmírně se líbil, nemluvili o jiném, než
o tom pěkném pohřbu. Což na tom, že byl bez
příčiny zmařen mladý život! Což na tom, že ro-
dičům jeho tam daleko doma bylo způsobeno
nesmírné hoře! Těšili se na synův návrat z vojny,
snad měl pokračovati v živnosti otcově, snad po
něm nedočkavě toužilo srdce dívčí, snad i vojín
sám do nedávna těšil se na domov, ale místo
něho došla suchá, ohromující zpráva: Syn váš
skonal vlastní rukou! Co na všem tom — jen
když měl krásný pohřeb!
Hořice
Cetini
Bernen
6
article
A ještě té noci po pohřbu zastřelil se voják
třetí. Nadřízené instance byly znepokojeny, za-
vedeno vyšetřování, zkoumány příčiny, nic ne-
vypátráno. Byl zase pohřeb a zase lahodili si
vojáci praporu vzpomínáním, jaký že byl pěkný
Následovala sebevražda čtvrtá, pátá. Veliteln
zmocnilo se horečné rozčilení. Vojákům odňaty
ostré náboje, aby nešťastné epidemii byla uči
něna přítrž. Přes to kdosi nějakou patronu ukryl
zatajil, a za noci houkl výstřel další, šestý. Tu
konečně byl nalezen prostředek proti rozmáha-
jící se epidemii. Tomuto poslednímu sebevrahu
již nevystrojen slavný pohřeb. V noci se za-
střelil, nepochybná jeho smrt zjištěna lékařem
a dvěma důstojníky, ještě za ranní tmy vyvezen
na hřbitov a pochován jen v košili při hřbitovn
zdi. Vojákům vráceny byly zas ostré náboje.
důstojníkům nařízena největší přísnost, cvičen
vojínů ztuženo a vydán rozkaz, že kdo se za-
střeli, bude za dvě hodiny po smrti zcela nahý
hozen do jámy za zdí hřbitovní.
Prapor myslivců pobyl ještě rok v oněch
kláštorních kasárnách, ale již nikdo z vojínů se
nezastřelil. Již nikomu nekynul ten vábný, zá-
věrečný efekt — krásný pohřeb s hudbou, čety
soudruhů v parádním stejnokroji, účastenstvi
obecenstva, uslzené zraky ženštin, projevy po-
litování a vůbec vše, co s tím souvisí. Nikomu
se nechtělo nahému a beze slávy do vlhké
chladné hlíny.
7
article
Snad bylo lze vysvětliti sebevraždu prvního
vojína ustrašením, bázlivosti, roznícenou obraz-
ností v noční době — zkrátka, nestatečností du-
ševní. Ale kterak ostatních pět, kdy nebylo
žádného týrání, ba, kdy služba následkem prv
ních výstřelů byla ulehčena, přísnost představe
ných zmírněna?
Není pochyby, že tu sváděl k sebevraždán
chorobný romantismus, sentimentalismus. Kyne
mi krásný pohřeb ... Jaký to pošetilý výhled
do — budoucnosti, které sám se nedo-
čkám!
Železná ruka vojenské správy dovedla za-
meziti další šíření epidemie. Prostým rozkazem
o potupném vhození do jámy vyléčila chorobný
ten romantismus.
Zjevy takové však nevyskytují se jen
u vojska. Podobnou epidemii zachvacovány bý-
vají také jiné vrstvy. Vzpomeňte si na příklad.
kterak v jistých dobách stejnému romantismua
sentimentalismu propadají služebné dívky.
Snad vždy první, která trpí pod nesnesitel-
ným útlakem duševním — a bývá to pravidelně
nešťastná láska — vrhá se v náruč předčasné
dobrovolné smrti ze skutečného zoufalství.
8
article
Snad. Co následuje? Nerozvážný její čin je
zvěčněn v novinách. Všechny podrobnosti
sebevraždy, všechny okolnosti vyličovány jsou
až trapnou mnohomluvností nekonečných lo-
kálek. Celá historie lásky její odhalena, mnohdy
nejehoulostivější podrobnosti vynášeny na světlo
Její poslední výkony, poslední chůze, poslední
slova, způsob, jakým se nešťastnice chystala ze
světa — vše se rozřeďuje, jen aby čtenáři sen-
sace chtiví měli co nejvíce potravy. Zanechala
po sobě psaničko. Obsah jeho dopodrobna se
uvádí. A „nepřehledné davy lidstva provázely
rakev její a hlasitě projevovaly politování nad
časným skonem jejím, nad životem v rozpuku
mládí zmařeným“ — tak zprávy končívají.
Zajisté, že v každém člověku citlivém pro
bouzí se politování nad životem svévolně zma-
řeným — zmařeným na samém téměř počátku.
Avšak psychologie veřejného mínění mohla by
již býti tak vyspělá, aby věděla, že všechny ty
obšírné zprávy, všechno to zálibné líčení po-
smrtné vede k účinkům právě opačným. První
obět klesla v předčasný hrob ze zoufalství snad
skutečného, neodolatelného, ve chvilkovém po-
blouzení mysli — ve chvíli té nebylo na blizku
čl věka, který by sebevražedné myšlenky byl
rozplašil, duševní rozpoložení chorého děvčete
vyjasnil. Snad odklad jediného dne, snad jediná
vzrušující událost rázu sebe podřízenějšího byla
by rozptýlila osudný záměr.
9
article
Ale brzy po případu prvém následuje ně-
kelik dalších, v různých končinách města, a tu
již nebylo pohnutkou nepřemožitelné zoufalství
nezdolné nutkání k sebevraždě jako při prvé
oběti. Nevycházelo a nevyrostlo z vlastního
nitra, ale bylo jaksi vočkováno. Byl tu popudem
přiklad a popud sesilován vším, co následovalo
po smrti a po pohřbu oběti první.
Nelze pochybovati o tom, že veřejné líčení
příprav, posledních okamžíků a způsobu smrti
prvního sebevraha má nepřímý účinek na případy
další.
„Celý svět o ní mluví,“ uvažuje druhá dívk
pobloudilá, „eelý svět ji lituje. Kterak pěkně
bylo vypsáno, jak ležela v rakvi, obložena kvě-
tinamil Kterak nad ní plakali! Půl města byle
na pohřbu! A jaké psaníčko po sobě zanechala
Až se člověk rozpláče!“
Dívka, která takto uvažuje, má jistou vlohu
k romantismu. A ten se rozplameňuje víc a více.
10
article
„Zrovna tak bych to udělala!“ řekne si na kone
A jenom nejmenšího popudu třeba — skutekse
dostaví. Domácí mrzutost s paní, jakých bylo
před tím padesát a všechny šťastně minuly; ne-
dorozumění s milencem, které by se při nejbližší
příležitosti odklidilo, mnohdy pouhý vzdor —
záměr pojat. „Nesnesu déle takový život!“ A ne-
šťastnice každým pomyšlením sama sebe snaží
se přesvědčiti, že ho nelze snésti. Násilně vyvo-
lává v sobě nové a nové důvody, až se jí sku-
tečně život jeví v podobě nejčernější — mysl se
obluzuje. A v této spleti zmatených myšlenek,
v tomto stavu počínající nepříčetnosti prosvítá
temnem jen jediný záblesk: pomyšlení na poli-
tování světa, na krásný, pohnutlivý pohřeb, kterýž
bude vypsán v novinách. Její jméno chvíti se
bude na rtech všech lidí, celého světa. Jak
dlouho? jest jiná otázka, s níž se neobírá. Že
již zejtra nová událost uvrhne její historii v za-
pomenutí, že pouhá rvačka kdesi, pouliční vý-
tržnost neb cokoli jiného bude čteno se stejným
zájmem a že nikdo již nevzpomene ani její ne-
šťastné lásky, ani krásného pohřbu, o tom ne-
šťastnice neuvažuje. Aniž uvažuje o tom, že tu
v nesmírném, neutichajícím hoři zůstaví matku,
otce. Nepředloženým činem svým otrávila jim
zbytek života.
11
article
Ne každá sebevražda má kořen svůj v okol-
nostech naznačených, ale jistě mnohá. Kdyby
časopisy byly skoupější v referátech svých o po-
dobných sebevraždách, kdyby neovíjely sebe-
vrahy onou jistou gloriolou mučednictví, kdyby
zcela suše a střízlivě uvedly prostý čin — vy-
žaduje-li toho již nutnost — lze souditi, že by
mnohá sebevražda nebyla spáchána. Nemaje na-
děje na onu velice pochybnou a draze zaplacenou
posmrtnou „oslavu“ — budiž mi dovoleno na-
zvati to tak — mnohý sebevrah žil by dále.
Snažně kladu příslušným činitelům na srdce,
aby o télo věci uvažovali. Jsem přesvědčen, že
nejsem v tomto mínění svém osamocen.
Bohužel, všechno tu bylo již a vše se vrací
Minulých právě dnů zavládlo značné vzrušení
nad vyskytnuvší se novou epidemií toho rázu.
V několika téměř dnech zmařeno bylo šest mla
dých a jistě v plném slova smyslu nadějných
životů. Sebevražedná epidemie postihla žáky
středních škol.
Povrchní, mělká úvaha duše davu jest brzy
hotova se svým úsudkem. Na kom vina ? Patrně
na učitelích.
12
article
Jaký kvapný, přenáhlený a nespravedlivý
úsudek by to byl! Vyskytne-li se časem i v tomto
stavu některý ojedinělý „tyran“, „sekant“
zdaliž nebyli sekanti takoví vždycky, odjakživa?
A jinoši přes to nestřileli a neotravovalise
houfně. Zdaliž nejsou sekanti taky v jiných sta-
vech? Zdali nejsou v úřadech, jako vynikající
funkcionáři, a zdali tam velmi často „nesedí
na některém svém podřízeném, který jim je ne-
sympatický? Zdali nejsou a nebyli tak zvaní se-
kanti ve všech oborech? V obchodech, v pisár-
nách, v bankách, v dílnách, v továrnách? A sluší
velmi přesně rozeznávati v každém případě, zda
jisté konání jest pouhou, zlomyslnou sekaturou
nebo jenom přísným domáháním, aby byla plněna
povinnost?
A že nemohou také poslední žalostné pří-
pady sebevražd žáků býti vysvětleny všeobecn
tvrdostí a bezohledností, toho důkazem nezvrat-
ným jsou slova jednoho z mladých, politován
hedných pobloudilců, který v zůstaveném liste
doslova praví:
„Poděkujte také za mne všem pp. profe-
sorům. Že jim za všechna dobrodin
upřimně děkuji! Zvláště panu profesoru
(jméno) poděkujte! Byl mým dobrodincem.-
Nenaskytuje-liž a nevnucuje-li se tu do
mněnka, že sebevraždy, jež následovaly po prvém
případě, byly zaviněny taky tím, co lékaři na-
zývají suggescí? Nevzniká-liž tu úvaha, že po-
litováníhodné ty činy mladých lidí nevyvírají taky
z chorobného romantismu a sentimentalismu?
Aspoň v nejednom případě? Že tomu zajisté tak.
nasvědčuje pohnutka jednoho z nich: nešťastná
láska. Ach, v tom věku však jest více lásek ne-
šťastných nežli šťastných, neboť kolik lásek ta-
kových mladých, nedospělých jinochů vede k žá-
doucímu, uspokojivému konci? Není-liž známo
a téměř příslovečno, co je „studentská láska“?
13
article
Vzplanutí mladého srdce, projev blížícího se
mužství, a nesmírný počet lásek takových vzplane
i vyhoří — pouhá kapitola v životě, pravda, ka-
pitola krásná.
O, mílí mladí muži, bylo by arci neskonale
krásné, kdyby každé to vzplanutí mladých srdei
mohlo věsti k onomu vytouženému spojení na
vždy. Co síly, co čistoty by bylo zachováno, eo
vzácného zápalu duší neposkvrněných, nesobe
ckých, nevypočítavých! Ale již i vám je známo
že cosi takového bylo by možno jen v idylli
ckých poměrech, v jakých lidstvo dávno nežije
Již i vy víte, že dříve než kteroukoli milovanou
bytost kdysi můžete uvésti pod střechu společné
domácnosti, je vám podstoupiti dlouholetý.
úporný zápas o existenci vlastní, a pak že vám
teprv bude lze postarati se o existenci ještě
jinou. Zbožňujte, milujte čistě, v kom z vás hnut
ta dříve se probudí, než možno uspokojiti je
svazkem nerozlučným, ale buďte pamětlivi, že
předchází povinnost. Tou povinností jest
abyste dokonali vzdělání své, abyste kdysi mohl
zaujmouti náležité místo v povolání vyvoleném.
A povinnost vaše je dvojí. Nejen k vlastní osobě,
ale i k celku. Nejen chléb, taky myšlenka vás
má vésti. Právě proto, že jste nastoupili cestu,
jež vede ke vzdělání nejlepšímu, nejúplnějšímu,
jehož se vám může dostati, jste povinni rozumět
povinnosti své nejlépe a míti pro život ne pouhý
ideál, který se mnohdy velmi brzy rozpadává
ale i deu, kteréž máte zůstati věrni.
14
article
Veselá vojna o honithu.
Veselá vojna o honithu.
„Pan správec vzkazuje, aby pan starosta
s honebním výborem přišli k němu do pivovaru
zejtra po poledni.“
Tak vyřizoval vždy jednou za šest let
zvláštní sluha obecnímu a zároveň honebnímu
starostovi v T. Tenkráte totiž, když došel ná-
jem honitby velkostatkáři baronu K. v obci T.,a
když správce velkostaíku začal vyjednávati se
slavným honebním výborem o nový pronájem.
Starosta, vysoký, starší muž, po takovém
vzkazu vždy řekl: „Jo, jo, že přijdem,“ zavolal
na „holku“, poslal ji po členech honebního vý-
boru se vzkazem, „že mají k němu přijít zej
tra po poledni, že půjdou ke správci doB
„skrz ten hon“ a šel zas po své práci.
Den na to se honební výbor u starosty sešel,
a šli pak společně do B. V pivovaru již čekal na
ně pan správce.
„No, tak, sousedi,“ začal, „jak pak to udě
láme letos s tou honbou?
Ale sousedi neměli času na odpověď, každý
byl v plné práci. Pan správce nebyl nezdvořilý
dalť připraviti k pohostění jich hodně piva.
šunku, uzenky atd. Konečně jeden z výborů od-
vrátil přece oči od těch pozemských věcí
směrem ke správci odpověděl: „No, jak to udě-
láme, jako jindy; dáte za hon 50 zl. jako vždy-
cky a basta. Beztoho že už to máte napsáno
ukažte péro, podepíšem to.
Kývnutí hlavou sem, kývnutí hlavou tam,
už jeden po druhém smlouvu již dříve napsanou
podpisovali.
„Tak vám děkuji, já na to taky nezapo-
menu,“ děkoval jim správce, „tak jenom jezte
pijte“ pobizel je.
Sousedi jedli a pili a k večeru krokem ne
zrovna pevným vraceli se domů ke svým krbům
Starý kovář, vida je kolísající vraceti se z B.
prohodil k tovaryši: „A, ti jdou jako svíčka, to
oni zas zadávali hon.
Tím byl hon pronajat a slavný výboraž
po šesti letech objevil se zas ve své funkci, aby
pronajal znova tak jako jindy.
15
article
Až letos do toho pravidelného běhu píchla
nějaká vosa. Ba dokonce mnoho vos. Někteřt
mladí rolníci nechtěli s tím býti spokojeni, že
prý 50 zl. za hon je málo, že v sousedních K.
ač honitba je menší, mají 200 zl., že velkostatel
zvěř málo stříli, a ta že nadělá mnoho škod,a
že by bylo vlastně nejlépe, kdyby si hon „ne-
chali doma“ a stříleli sami. A takové všelijaké
rebelantské řeči bylo slýchati, a ceterum autem
censeo všech bylo, aby „si hon nechali doma.-
Pan správec zaslechl tu a tam něco, a proto
letos posla k panu starostovi neposlal. Za to tím
častěji měl s panem starostou porady, aby po-
znal, odkud věje vítr. Starosta „byl jeho“, měle
od velkostatku veliké výhody, pana správce s
rozhněvati nemohl.
Řijen minul i listopad chýlil se ke konci,
a starostovi nezbylo, než kousnouti do kyselého
jablka a svolati honební výbor, tentokráte ne do
pivovaru v B., nýbrž k sobě.
Nejprv měl nesnáz s tím, že nevěděl, kdo
v honebním výboru je. Volba jeho byla prove-
dena už před 11 lety — kdo by to za tu dobu
nezapomněl! Lejstra, kde by to mohlo býti za-
nešeno, dávno vzala za své v peci pod koláči —
nezbyl než okresní výbor. Tam mu z nesnáze
pomohli a jména mu udali. Teď teprve viděl, že
z pěti členů jeden zatím zemřel, tak zbyli jen
čtyři.
Zase poslal „holku“ v noděli dopoledne, aby
šla k Sourkovi, Marešovi a Švejdovi, „že mají
k nim po polední přijít.“
Když členové výboru vzkaz vyslechli, věděl
hned, kolik uhodilo, že to bude „skrz ten hon.
Vzali čepici, hůl, zapálili dýmku a přišl
jeden po druhém k starostovi.
Sourk
Mareš
Švejda
16
article
„Tak sousedi,“ začal starosta, „já vás sem
zavolal skrz ten hon. Správec pořád na mne.
abysme mu to dali z volné ruky jako jindy, ve
vsi zase chtějí, abysme si to nechali doma, tal
nevím, jak to udělat. Já bych myslel, že by bylo
nejlepší, kdybysme to udělali jako jindy; bez-
teho když to bude doma, bude z toho jen drobe
soudů.
Dořekl, očekával souhlas — zatím sousedi
ani muk. Už před týdnem v hospodě mladý Čuba
domlouval Šourkovi: „Strejčku — na vesnici
mladší staršímu říká vždy strejčku — až budete
mít schůzi, mějte rozum!“ Šourek pozvedl hlav
z karet, zabafal silně z dýmky, obrátil stranou
hlavu a povídá: „Neboj se, o mne nemusíš mí
strach!“ A uhodil zeleným svrškem na stůl, az
mu v kotnících zabolelo.
Tak tedy tu seděli všichni a žádnému se
nechtělo do toho. Konečně začal Švejda:
„Když ono je to zlé! Celá ves chce, abysm
si to nechali doma, a když to dáme velkostatku.
tak ve vsi nevydržíme. Nejlíp bude, když to dáme
veřejnou dražbou, ať si to vypachtuje kdo chce.“
Starosta se bránil, ostatní souhlasili, a sta
rosta byl sám proti třem. Tak tedy usneseno
zádat honitbu veřejnou dražbou, která bude za
týden v neděli.
Když se to rozhlásilo po vsi, byla radost.
Mladý rolník Jireš, který s několika jinými chtěli
hon vypachtovat, dali si sepsati úpis, že v pří-
padě, že hon vypachtujou, nebude od nich nikdo
ve vsi nic chtit, šli od chalupy k chalupě, každý
jim to až na starostu podepsal, a bylo dobře. Za
to že bude moci stříleti kdo bude chtíti ve vsi
„A teď budeme lieitýrovat třeba do 1000
zlatých“ jásali.
Na kovárně už visela vyhláška, že obec
zadá veřejnou dražbou pronájem honitby atd
Každý, kdo chce licitovat, že musí složiti kauci
v penězích nebo v cenných papírech, oferty za-
pečetěné a řádně kolkované, že nutno podati do
té a do té doby.
Čuba
Šourek
Strejček
Švejda
Jireš
17
article
Tohleto poslední, stran ofert, nelíbilose
Švejdovi. Došel si k ostatním členům výboru,
Šourkovi a Marešovi, a na každého spustil:
„Ty, co pak to tam ten představený dal
o těch ofertách, to se mi nelíbí. O tom se v
schůzi nemluvilo, to musí jít pryč!“
A všichni tři společně šli k starostovi. Ten
se lekl už jejich příchodu, a ještě víc, když
uslyšel jejich žádost. Bránil se jim, ale když ne-
chtěli ustoupit, slíbil, že dá na kovárnu jinou
vyhlášku.
Slíbil, ale nevykonal. Byla to jeho stará
praktika i v obecních věcech. Když se mu výbor
usnesl na něčem, co se mu nelíbilo, nechal usne-
Ypsilou.
sení usnesením a jednal tak, jak sám chtěl. Vý-
boři mu vynadali, a bylo zase dobře.
A tak udělal zde také, netuše, co z toho
pojde.
Byl den dražby. Správce velkostatku B. po
dal den před dražbou na honitbu ofertu, ale k
dražbě dostavil se také.
Před dražbou bylo ve vsi malé pobouření
kde kdo se ke dražbě dostavil. Ti, kdož přišli již
déle, našli tam malebný výjev: u stolu seděl sla-
rosta s honebním zákonem v ruce, proti němu
mladý Jireš také se zákonem v ruce, z něhož mu
dokazoval, že starosta jedná proti zákonu, že
dražbu honitby měl vypsat půl roku před dojitím
posledního pachtu, že od poslední volby honeb-
ního výboru uplynulo už 11 let, že už měl dávno
vypsat volby, že nic nedělá, k čemu ho nepřinutí,
atd. A všichni přítomní mu přizvukovali, a chu-
dák starosta byl jako v ohni.
„I dej už mi pokoj, vždyť na mne pobouříš
celou ves!“ bránil se mu.
Švejda
Šourek
Mareš
Jireš
18
article
Konečně začalo jednání. Kauci složil
správce a tři rolníci, naposled skládal kaue
mladý Jireš. Vytáhl z kapsy závitek papírů, roz-
balil je a předložil starostovi nějaké srbské losy
že prý skládá kauci v cenných papírech.
Starosta to vzal, prohlížel, podal to prvnímu
radnímu, a vysledek byl, že prý to jakživi ne-
viděli.
„Tak proč to dáváte do vyhlášky, že s
kauce může složit v cenných papírech, když
tomu nerozumíte,“ bránil se Jireš; potom však
přece sebral papíry, svinul, vstrčil do kapsya
položil zálohou tisícovku.
A dražba začala. Podávali správce i rolníci
Když cena stoupla na 240 K, nehodil nikdo víe,
a honitba se přiřkla mladému Jirešovi. Mezi při-
tomnými nastal jásot.
„A teď otevřte ofertu!“ ozval se správee
„Co, jakou ofertu?“ hlučeli se všech stran
„Oferty se nepřijímají,“ volal Šourek, „tak jsma
nařídili starostovi.
„To by bylo pěkné, aby jsme nemohli vlád
nout svou věcí, robota už padla!“ volal zase
Správce se starostou stáli celí vyjeveni nad
tou bouří, a ofertu vzhledem k jednomyslnému
odporu neotevřeli.
Celý ten shon vyřítil se z místnosti na náve
a s rámusem a křikem běželi oslavit vítězství nad
velkostatkem do hospody.
„Však mi to dalo práce, než jsem to dostal,o
volal Jireš.
Správce ten výsledek zarazil; nevědělí
o tom, že starostovi bylo výborem zakázán
oferty přijímati; starosta ovšem ofertu přijal přes
tento zákaz.
Správce se bál, jak předstoupí s tímto vý-
sledkem před barona; ten o honitbu obce T. stál
co nejvíce; záleželoť mu na ní z několíka důvodů.
Kauc
Jireš
Šourek
19
article
Předně proto, že ležela mezi jeho vlastní honit
bou a honitbou obce S., kterou měl rovněž pro-
najatu. Za druhé proto, že kdyby honitbu v obci
T. nedostal, honili by rolníci po jeho vlastních
polích. To se stalo takto: Pole rolníků v T. sahala
kdysi až k jeho vlastnímu parku a zámku v B
činíce jeden komplex s oslatními lány barono-
vými. Předchůdce jeho, aby si pozemky zaokrou-
hlil, vyměnil za tyto selské pozemky rolníkům
jiné, nebo je zkoupil. Tím měl u svého parku
svoje vlastní pozemky, které však nicméně pa-
třily do kalastru obce T. a tím do její honitby
A baronovi nebylo neznámo, že se v T. veřejně
hlásalo, že dostanou-li honbu, že prvního dne
honby se všichni seberou a půjdou panu baronovi
střílet k parku pod okna zámku. Za třetí proto,
že jeden kus obecního lesa obce T. zasahoval
do lesa baronova dlouhým pruhem, ale tak, že
s ostatním katastrem obce T. souvisel. Tento
pruh, rozumí se, při velkých honbách, ktere
baron na podzim každoročně pořádal, by mu byl
velice překážel, nehledě k tomu, že by tam ná-
honči baronovi byli nadháněli zvěř právě do pušek
selských.
A toho nemohl a nechtěl dopustiti. A ted
takový výsledek!
Rozumí se, že podal proto stížnost proti pro-
vedené dražbě k okresnímu výboru, jehož byl
sám členem. Když tam rozpečetili jeho ofertu,
shledali, že jeho nabídka činila 250 K, tedy
o 10 K více, než zač byla přiřknuta rolníku
Jirešovi.
Okresní výbor rozhodl moudře; poslal dotaz
k honebnímu výboru do T., aby se prohlásil
trváli na provedené dražbě, anebo zda na vyšší
ofertě.
Jireš
20
article
Zase svolal starosta honební výbor, napřed
věda, jak usnesení dopadne. A taky dopadlo —
výbor se usnesl, že trvá na provedené dražběza
obnos 240 K, poněvadž dražba byla řádně pro
vedena.
Starosta k okresnímu výboru zatím vyřízen
neposlal, za to však o výsledku zpravil ještě ten
den správce v B.
A ten se do toho vložil teď jiným způsobem
— chytil to za jiný konec. Hleděl získati pro
sebe členy honebního výboru.
Šourka že nedostane, věděl, tedy jen ostatn
dva. Nejprve dal si zavolati k sobě Švejdu. Jeho
syn byl zaměstnán jako dělník v pivovaře v B.
k velkostatku patřícím po kolik let. Za tu dobu
nabyl zběhlosti takové, tak jako kdyby v pivo-
varnictví byl vyučen. Švejda nicméně už před
časem žádal za vyučenou na správci, ale ten
odepřel, protože prý není jeho syn v učení. A
toho se teď chytil.
Když přišel k němu Švejda do kanceláře,
slíbil mu, že dá synu jeho za vyučenou, když
mu bude pomáhat, aby dostal honbu v T. Švejda
váhal. Konečně svolil, věděl, že bude-li míi
vysvědčení, že syn dostane velice pěkné místo
v pivovaře v .
Teď šlo o to, jak dostat Mareše. Na toho
musil jinak. Marešův brat. měl najatu hospodu
pivovaru v B. patřící. Na toho si správce došel
a spustil:
„Pro Pánaboha, co pak to ten váš brat
s tou honbou jenom dělá! Kde může, tak mi
škodí. Jestli bude pořád takhle dělat, tak vás
vyžene z hospody! Ještě dnes k němu jděte,
přemluvte ho, jestli neobrátí, tak nevím, jak
to s vámi dopadne!“
Postrašený hostinský ovšem neváhal a še
k bratrovi hned. Tam do něho mluvil, co dělá,
aby měl přece ohled na bratra, vždyť ho přece
nevyžene sám z hospody — a mluvil tak dlouho.
až ho přemluvil.
Šourek
Švejda
T Švejda
Mareš
Marešův
22
article
Když si to tak pan správce zaranžoval, měl
ve výboru 3 hlasy proti jednomu; domluvil se
se starostou, a ten druhý den dal k sobě za-
volat Švejdu a Mareše, aby o honu pojednali
znova. Šourkovi neoznámili nie.
„No, tak, sousedi,“ začal opatrně, „nešlo
by to přece jen některak udělat, aby ten hon
dostal velkostatek?“
„Sousedi“ chvilku rozšaíně mlčeli, jakoby
se jim nechtělo. Konečně začal Švejda:
„Inu, když to jináč nejde, tak copak
dělat!“
„Ale ve vsi potom nevydržíme, co dosta-
neme,“ popichoval ho Mareš jeho vlastním dů-
vedem, protože věděl, že obráti nemůže.
„Víte co,“ navrhoval starosta, „já teda do-
píšu okresnímu výboru, že jako trváme na těch
250 K, jak byly podány v ofertě; a Šourkovi
nesmíme o tom nic říci.
Usneseno, vykonáno.
Jenom že s tím nebyl spokojen ani Šourek,
ani občané, když se o tom u okresního výboru
dověděli.
Nejprvé podal Šourek odpor proti posled-
nímu usnesení výboru, protože nebyl o schůzi
zpraven.
Ale ani rolníci nezaložili ruce. V okresním
výboru zasedalo mnoho venkovských členů,
kteří, jak se samo sebou rozumělo, musili držeti
s nimi proti velkostatku. Ty si obešli, kromě nich
ještě něktoré členy za města, a měli v okresním
výboru většinu zajištěnu.
Aby jim pak doma honební výbor nedělal
brykule, způsobili, že starosta musil vypsati nové
volby; a při nich udělali krátký proces: z dosa-
vadních členů honebního výboru nezvolili nikoho
kromě Šourka.
A tak letošní pronájem honitby způsobil
do savadnímu starostovi honebnímu to, čeho by
se nebyl nikdy nadál: nejen že nebyl starostou,
ale ani do výboru se nedostal.
Švejda
Mareš
Šourek
Nejprvá
23
article
Když to všechno viděl pan správce, chyti
se za hlavu, a povídá: „Teď to marně!“
A bylo to marné.
Nový honební výbor poslal svoje vyjádření
k okresnímu výboru, a okresní výbor potvrdil
pronájem honitby rolníku Jirešovi za 240 K,
nebo vlastně zadarmo, poněvadž, jak jsme sly-
šeli, nic platiti nemusí.
Když došlo rozhodnutí do vsi, bylo tam
malé vzbouření. V hospodě popíjeli de noci
slavili vítězství.
„Ale, poslechni, proč pak máš na ty pány
tak s vrchu?“ ptal se Jireše starý kovář.
„l čert by neměl na ně vztek,“ odpovídá
rolník; „co mi jen noudělal loni ten baron. Vedl
jsem krávu přes jeho louku, po otavách, už na
zimu, kdy se přece škoda neudělá docela žádná.
A když jsem ji přived do poloviny, přijel baron na
koni, a tam, že prý je on pánem, a zahnal mne
nazpátek. A to není k vzteku? Ale však jsem se
mu za to pořádně pomstil brzo na to. Stojím na
dvoře, a vidím ho, kterak vjíždí na koni na moji
louku za stavením. Počkej, tobě já dám, po-
myslím si. Nechal jsem ho, a když přišel taky do
poloviny, jdu k němu, a povídám: A tady jsem
zase já pánem, pane barone, nazpátek! A musil
jit! A od té doby jsem si umínil, že ten hon u nás
nesmí a nesmí dostat, a nedostal ho.
Pan správce po dlouhou dobu nevyšel ven,
když nemusil. Celých 6 let jim budou ti sedláci
dělat obtíže! A kdyby to bylo jenom šest let, ale
jak začnou jednou střílet, to toho tak brzy ne-
nechajíl
A ve vsi už se zase jen nemohou dočkat té
blažené chvíle, až se všichni vyhrnou a půjdou
střílet zajíce panu baronovi na jeho vlastní pole,
k jeho parku a pod okna jeho zámku.
Karel Nejdl.
Jireš
Nejdl
24
article
Stovka.
Stovka.
Stará Šulková hověla si venku v síni na
podzimním sluněčku. Šila nějaké prádlo synovi,
který se právě vrátil od husarů. Zaštěkal pes,
otevřela se vrátka a Bödová, sousedka, přicapala
si pohovořit. Neboť rozmluva jest vždycky uži-
tečná: člověk nikdy neví, od koho se může po-
učiti, a krom toho se potěší srdce vdovy nej-
novějšími pohřebními událostmi: když polituje
nebožtíka, jakoby vlahý paprsek naplnil duši.
Malý dvorek tone v tichém podzimním slunéčku,
z moruše padá tiše, jednotvárně listí, krmník
se tře o kamenný žlab, na všech stranách hrabou
si slípky a zlatožluté peří kohouta, pyšně se pro-
cházejícího po dvorku, třpytí se v podzimním
slunéčku. Život usmívá se i na stařenky.
Co jest Šulková vdovou, vždycky je samý
stesk. O světě také málo zví; bolí ji noha, vždyt
i do kostela se může vypraviti jen málokdy.
Bödová jí maže nohu a krom toho poslouží jed-
nou dvěma skleničkami na potěšení duše.
Bödová začala rozhovor:
„Zaslechla jsem, že Pišta . ..
„Vyvádí,“ dokončila Šulková a položila šití
vedle sebe na nízkou stoličku. — „Co se vrátil
od husarů, stále hýří v krčmě. Dokazuje, že se
to tak patří, protože byl na vojně kaprálem,a
dokud... je doma jedinká lopata pšenice, je-
diný pytel kukuřice, Pánbůh jest všemohoucí.
Šulková
Pišta
25
article
Těch trochu peněz, co jsem měla, už ze
mne vytahal... na samé pitky. Co si počnu?
Co si počnu?“
Dobrosrdečná Bödová také vzlykala a na-
padlo jí, že by jim z té rozmluvy pomohlo trochu
vodky.
„Zkazili ho na vojně,“ řekla přesvědčivě.
„Ba že, má dušinko, ba že. Jen co jest
pravda, on byl pěkný voják. Když přijel domu
na svátky, tak se ve mně duše radovala, jak
jsem se na něho podívala. A tohle stála ta pa-
ráda. Že byl panem kaprálem! Dokazuje.
Potom se bázlivě rozhlédla, nahnula s
blíže k Bödové a šeptala:
„Mám ještě trochu peněz ... ušetřila jsem
si... stovku, v jedné bankovce... taky se o ni
bojím. Jestli mi ji vezme. Jestli ji utratí. Zl
bude, jestli se to doví. Kdyby moc prosil, nedo-
vedla bych to zapříti.“
„Kde je máte, drahoušku?“ — ptala s
Bödová a zamrkala.
„V nejdolejší zásuvce, v děravé punčoše,
tam jsou schované... jsem stará, může se mi
něco přihodit, budu potřebovati peněz.
„Proč si je nedáte, drahoušku, za ňádra,
pod košili? Kdyby tam někdo sahal, jistě to člo-
věk ucítí, i kdyby spal jako dub. Musí se ušiti
pytlíček, nebo takový sdrhovací . ..
kaprál