1
masthead
5. července 1903.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 181.
4
article
Schubertovo kvartetto „Es-dur“
Schubertovo kvartetto „Es-dur“
Fantasie. Napsal Fr. Flos.
Do prostranného hudebního sálu vešli čtyři
muži, nesouce sebou hudební nástroje. Pro-
stranná a vysoká místnost je tmavá, jenom v pro-
střed na podlaze jest jasně osvětlená elipsa
kamž srazil všechno světlo jediné visuté lampy
nálevkovitý reflektor, nad lampou umístěný.
Temný ten prostor kolem zdá se neohraničeným
beze stropu a jenom od podlahy odražené svě
telné paprsky mdle osvětlují jedinou stěnu; snad
jest reflektor poněkud nakloněn.
Příchozí čtyři muži jdou rychle k osvětlen
ploše, tiše sestavují skládací pulpity, přisunují
stolice a usedají.
Zajisté nepozorovali, že do tmavého sálu
vklouzl ještě jeden stín, který však nezaměřil k
světlu, ale usedl tiše opodál; jenom těžká zá-
clona, o kterou zavadil, zašelestila na podlaze.
Temnou prostorou, dýchající tichem, pro-
letěl kvnivý tón, to houslista zkoušel svůj ná-
stroj a kloně ucho až na resonanční desku housl
a přivíraje oči, pil první doušek z kypící číše.
Tento jediný, vysoký, kvílivý tón letěl jako ši
(mou a vzbudil dřímající ticho k tajemnému
šepotu, alé než dozněl v řasách záclon a dotk
se jako polibek tabulí okenních, ozvaly se
i cstatní nástroje. Druhý houslista přejel smyčcem
přes dvě struny najednou, ozval se měkký hlas
violy a zazpívalo z hluboka cello.
Ostré světlo poskočilo po nástrojích, ošlehlo
lysou lebku houslisty, utonulo v černých ku-
čerách cellisty a ostrý, tmavý stín čel a nosů padl
na oči a ústa hudebníků.
Schubertův
Flos
Francie
5
article
Zašelostil papír, hudebníci nahnuli se ku
předu a pozorujíce hnutí smyčce prvního
houslisty, dotkli se na ráz lehounce strun:
Allegro moderato.
Stín, kterýž usedl v šeru opodál, zadíval se
na slabě osvěllenou stěnu před sebou. Oči jeho
zvykly již na temnotu a nyní viděly již dosti zře-
telně na zdi velký obraz. Ačkoliv duše jeho
uchvácena byla hudbou, přece oči jeho hleděly
na obraz a bezděčně přinášely mozku zprávu
o svém dojmu. Vytrvalá jejich služba probou
zela duši ku pozornosti. Obraz byl stále jas-
nějším a oči již zřetelně rozeznávaly partie
nádherného parku, osvětleného svitem měsíčním.
Viděly tmavou houštinu a nad ní koruny mohut-
ných stromů, viděly v pozadí hladinu rybníka.
bílou a světelkující, víděly mramorové, bílé
schody, na něž do poloviny padal hluboký, černý
stín, viděly terassu s květinami i obrysy zámku.
Neúnavné oči pátraly dále. Tam v pozadi
jeví se bílá skvrna, která však roste a se blíží.
Dychtivě upírá stin své oči na obraz a duše
jeho, vzbouřená zrakem a hudbou, zapomíná
na vše kolem a užívá rozkoší, jež skýtá teplý
letní večer. Opájí se vůní, světlem měsíce, poesií
samoty a výmluvného ticha.
Samoty? Nikoli! Ta bílá skvrna již vyrostla
a přibližila so, ba nabyla tvaru. Není to skvrna,
ale dívka je to, oděná v lehounké bílé roucho
empirové, vysoko pod ňadry přepásané. Oči vidí
její nahé, oblé ručky, půvabnou hlavu z dro-
bounké nožky v bílých střovíčkách. Stanula
dívka, přitiskla ručky k ňadrům a pak, jako
kdyby touhu svou projeviti chtěla, rozpřáhla ši-
roce paže.
6
article
Stín sebou linul, snad změnou rythmu ...
Scherzo. Menuet.
Bílá dívka rozběhla se ke skupině stromů
tam pátravé oči stínu spatřily sochu. Dívk
klekla před sochu a vztáhla své nahé paže k ní.
Svit měsíce padl na sochu, která, jako kou-
zelným proutkem dotknuta, náhle obživla,
smekla se hbitě s podstavce a zvedla klečíc
dívku, kteráž ulekána, chtěla prchnouti, ale ka-
menné paže sochy ji uchvátily v náruč. Dlouhý,
sladký, omamující polibek následoval. Ale již
vytrhla se dívka soše z objetí a laškovně před
ní prchajíc, opět ji nadskakovala, tak že jako
v letu dva běláskové se vzájemně dotýkají, tak
tito dva milenci na okamžik se objímali, letm
líbali a zase prchali. Na chvilku zastavovala s
bocha a patřila na svižné pohyby dívčiny, pak ale
uchvátivši dívku v náruč, počala s ní vířivě
lančiti . ..
Andante.
Unaveni tancem, stanuli u rozpukaného pně
starého stromu. Dívka opřela se o hruď sochy
sevřena jeji paží, sklonila hlavinku na kamenné
její rameno. Socha naklonila se k bílému jejímu
čelu a šeptala jí něžná slova lásky.
Měsíe skrýval se za mraky, stín ploužil se
parkem, ale náhle prchal a měsíe jako šíbal,
plnou tváří se smál, když v takových okamžicích
přistihl milence, se rty k sobě přimknutými.
Voněly noční fialy, šeptal vzdálený vodo-
trysk a kdesi daleko zpíval slavík.
Zašelestily koruny náhle probudivších se
stromů, kteří seznavše, že dosud daleko jest do
jitra, znova usinali jako starci, aby se při nej-
menším zavanuti větru opět probudili, šeptajíce;
„Už je čas ? Svítá jitro?“
Přeletěl netopýr, smekla se hvězda s nebe
jako zlatá šupina a ve vzdáleném rybníku pleskla
rybka ploutví a rozčeřila hladinu, po níž roz-
běhly se stříbrné náramky, spěchajíce k tem
nému břehu.
Náhle vše umlklo, ale jenom na okamžik
a pak divoký skřek rozlehl se parkem.
Presto.
Dlouhý
7
article
Bilá dívka vytrhla se z náručí sochy. V jejo
tváři jeví se zděšení. Zoufale lomí nahýma ru-
kama, pak chopí sochu za paži a vede ji rychle
ku podstavci. Jodiným skokem jest socha na
svém místě.
V tom ale zasviští šíp a zaryje se soše do
kamenné hrudi.
Socha padá těžce na zemi a z hrudi lije
se krev. Bílá dívka klesá k mrtvole, ale vyděsíji
tmavý stín, sem letící a ona prchá před ním.
prehá k rybníku. Ještě skok a stříbrná hladina
rybníka se rozevře, aby přijala neočekávanou
vzácnou kořist do svého studeného lůna.
Čtyři hudebníci rázem vyskočili, neboť s
ozval sálem zoufalý výkřik, plný hrůzya
zděšení.
Houslista naklonil reflektor a tu spatřil mla-
Hého muže, který, maje paže vztaženy, nohu na-
kročenu, ztrnule hledí na obraz a bohaté krů-
pěje potu perlí se na jeho bílém čele.
Bilá
Jodiný
8
article
Beyův tajemník.
Beyův tajemník.
Napsal Joscf Kopecký.
Cařihradské ovzduší je exotickým kvítkům
velmi příznivo a proto ona také nikde tak nebuj
jako právě tam, nikde tak dobře se jim nedař
jako zde, Kvítkem takovým a to přímo nejpoda
řenějším z podařených byl Hassan bey, syn nej-
vyššího tureckého hodnosty. Jako pravý Turek
neosvojil si sice mnoho učenosti, za to však tím
dříve stal se státním radou v zákonodárném od-
dělení. Potřebných k tomu vědomosti ovšem sám
neměl, za to měl je jeho otec a co tomu se vte
příčině nedostávalo, měl svého času děd, kterého
Mohamed již před deseti léty do édenu povolal.
Hassanovi stačily tedy k úřadu dědičné výsady
Postavení jeho skýtalo mu značné dů-
chody, rozmnožované ještě pravidelnými při-
spěvky olcovskými. Rozsáhlého konaku, v němž
dříve velký vezír bydlíval, užíval zdarma, sám
znova dav jej nádherně vyzdobiti.
Dva důstojníci, několik ministeriálních úřad
níků, četné služebnictvo a elegantní povozy —
vše, vše bylo vždy pohotovu k osobním jeho služ
bám, aniž mu vydržování všeho toho působilo
nejmenších starostí. S plnou také nádherou za-
řízen byl jeho haremlik, oddělení konaku, v němž
žila jeho žena s dětmi a ženským služebnictvem.
Hassan nedbal zvláště koranu, neboť, ač do-
voloval mu tento vzíli si čtyři ženy a několik
pomocnic, on spokojil se s jedinou, která samo-
jediná naplnila mu hlavu často tolika těžkostmi
že šťasten byl, moha uniknouti sám na krásný
ostrov Prinkipo, kde měl utajenou rozkošnou
villu a v ní té chvíle vždy rozpustile veselou
společnost prvních cařihradských zpěvaček.
Beyův
Joscf Kopecká
Hassan
9
article
Při takovém životu se však Hassanovi vzdor
všemožným příjmům často nedostávalo a bylo
třeba vymýšlet, jak příjmy rozmnožit neb dosa-
vadní zvětšit. K tomu arci třeba trochu pře-
mýšlení a duševní námahy, což pro čistokrevného
Turka jakby čirou nemožností. Proto vzal si pro
„tu práci“ zvláštního tajemníka, čilého Arménce,
Jiřího, který nejen plně důvěry Hassanovy po-
žíval, nýbrž i plně zneužíval. Jiři effendi nejen
že za svého pána myslil, ale obstarával i všecky
jeho vezdejší věci a najmě též veškeré jeho
obchody, jež provozoval s koncessemi pro stavby
železnic, vodovodů, továren, pro osvětlování.
důlní podniky a p., a p., jakož i obchody s všeli-
kými řády, konsulskými hodnostmi a se vším
vůbec, při čem dalo se co vydělat a co měla
zisknost tureckých hodnostů soukromě i veřejně
na proděj.
Z tak rozsáhlé agentury vyplývalo Jiřímu
arci dost starostí. Při každé podobné záležitost
musil předem docíliti dohody s poctivei v přísluš-
ném ministerstvu, státní radě a v Ildizu, kteř
všichni musili být prvně uspokojeni a umlčeni
Že pak konečné vyřízení té které věci potrvalo
až čtyři měsíce a boy neznal větší starosti, než
obdržené závdavky, bakšiše a podobné úplatky
co nejrychleji rozměniti, přicházeli co chvíli do
finančních rozpaků a nesnází, z nichž mnohdy
ani effendi neznal, jak vyváznout. Přišla ta-
ková chviležesi oba nevěděli rady. Beysi
ovšem hlavy příliš nelámal, jen na divanu sedě,
kuličky růžencové samoděk přesmykoval, ob čas
nodočkavě k Jiřímu vzhlížeje. Však effendi jakoby
věčnou vynalézavostí všemožných záludů a pod
škoků již vyčerpán, přecházel zamlkle, nenalé
zaje spásného nápadu.
Hassan
Turek
Jiří
Hassanův
Jiří arci
Jiří vzhlížet
10
article
Bylo ticho, tak nějak beznadějně ticho
Konečně zasvitlo Jiřímu v očích a odlesk
stihl zrak beyův.
„Nuže, co máš?“ vyrazil bey povzbuzen.
„Prodáme smlouvu,“ zkrátka projevil Jiří
„Co za smlouvu, kterou smlouvu?
„Tu poslední, kterou jste včera uzavře
s protáhlým Angličanem.
„Tu? —— ach, tu nikdo nekoupí,“ jaks
zklamaně povzdechl bey.
„To již mou starostí, aby kdo koupil,“ od-
sekl sebevědomě effendi, „ale musíte ji dáti z
dva tisíce lir.
„Tak? pěkný to prodej! ztratit při něm cele
dva tisíce lir a nad to ze zbylku zaplatit ještě tisi
lir kollegům. Aj, to věru málo jsi napjal svů
důmysl, když nic chytřejšího ti nenapadlo,
skoro se Hassan rozhorlil.
„Nic neztratíme, nic neztratíme, ale naopal
ještě dva tisíce získáme, plné dva tisíce lir,
hájil se přesvědčivě Jiří.
„Hassan nemoha pochopiti, co fajemník jeh
obmýšli a jaký asi podskok má za lubem a zna
ven již plně dosavadním rozhovorem, zapadl
opět do pohovky, prohodiv jen k Jiřímu, aby tedy
rychle jednal.
Zcela zbytečné připomenuti. Jiří už měl
svého „kupce“ vyhlédnutého a přivedl ho ještě
týž večer, šedivého to arménského lichváře Assa-
niana effondiho. Ten po obvyklých obřadnostech
příchozích pokorně se nabídl, že by zmíněnou
smlouvu za požadavek dvou tisle lir, ač jen
s největší obělí a sebezapřením, tedy koupil, ale
jen za podminkou, když mu Hassan bey, ne-
obdržev do stanovené lhůty smluvnou koncess
pro vodovod v S., celou částku bez úroků zase
vrátí, opačně však že sám nabude práva na čtyři
tisíce lir, uložených od Angličanů záručně, přo
dem u banky.
Jiří
Angličan
Aj
Hassan
Jiří už
lichvář Asso
u banka
11
article
Podivná jaksi podmínka beye zarazila
zamračeně vzhlížel na Jiřího, čekaje jakési vy-
světlení neb pokyn či radu, co činit. Však Jiř
neztráneje ani slova, předložil pánu svému hoto-
vou již dohodu s lichvářem ku podpisu.
„Přečti to,“ vzchopil se Hlassan.
„Není třeba, není třeba, vše je v úplném
peřádku, rač pán jen vzácným jménem po-
tvrdifi.“
Hassan po kratičkém vzmachu již opě
zlhostejnil a bez další odmluvy podepsal. Armén
pak uschovav dříve pečlivě smlouvu i případnou
poukázku na banku, vyplatil dva tisíce lir
poníženě se vyplazil z komnaty, sledován Jiřím.
jemuž šlo o náležitý bakšiš z dohozeného ob-
chodu. Nemohouce se na ulici jaksi shodnouti
vstoupili oba do nedaleké kavárny blíž „Vysoké
Perty“, Brzo po nich vešli dva mužové, kteří už
na ulici je nezdánlivě pozorovali a usedli poblíž.
Mezi oběma Armény zdálo se, že došlo k ne-
shodě, neboť Jiří mluvil velmi rozčileně a prudce
i hlasitě, čehož se jinak Arméni ve veřejných
místnostech neodvažují a neumírnil se dříve, až
měl žádaný peníz v ruce. V té zároveň chvíli opu-
stili oba cizinci kavárnu. Za nimi vyšli po chvil
i Jiří s lichvářem. Sotva že však chitěli se n
Jiří
Hassan
Armén
Jiří mluvit
12
article
ulici rozejíti, zastoupili jim oni neznámí cestu
a prohlásili oba za zatknuté, prokázavše se jako
tajní zřízenci policie. Assanian ustrašen a zlekán,
zůstal jako zmrtvělý a slova ze sebe nevypravil
kdežto Jiři vzpurně si vedl, odvolávaje se na svůj
tajemnický úřad u mocného beye, ba i vyhro
žuje stižným udáním pro bezdůvodné obtěžo
vání a naopak zase dobrý bakšiš významně sli
buje. Než nic naplat, tajnými nehnula mimo vše
nadání ani pěkná vyhlídka na „tajný“ příjem
zatčení musili putovati na hlavní stanici stam-
bulské policie. Zde obviněni byli od svých za-
týkačů, že mluvili v kavárně urážlivě o J. V.
sultánovi a připravují proti jeho životu spiknuti,
jakož se ukázalo z celého jejich hovoru a jednání
kavárenského. Obvinění tvrzené rozjitřilo Jiřího
že až spílati se jal policistům úplatných lhářůa
lhavých návodníků. Vyšetřující úřadník přísně ho
odmítnuv, nakázal mu mlčet, dokud nebude tá-
zán a kynul Assanianovi, aby se přiblížil. Však
ten ztrnule bezvládný, z místa se nemohl po-
hnouti a musil býti tajnými přisunut. U stolu
úřadníkova byl zevrubně prohlédnut, vše, co
nalezeno, mu odňato a sepsán o všem vážný
protokol. Potom odkázán lichvář přivolanému
poddůstojníkovi do vězení.
Sotva že zapadly za odvedeným dvéře, při
skočil Jiří ke stolu, sebral jedním hmatem
beze slova i jakých okolků všechny Assanianovi
odebrané listiny, uštědřil letem oběma tajným
po liře, dal komisaři, který štědrou ruku mu
tiskna, tázavě k němu vzhlížel, je-li tak tím spo-
kojen, pět lir a nedbaje více poklon a díků svě
domitých služníků padišaha, opustil spěšně míst
nost. Spěchal snad, aby pán jeho zatím bez
něho peníze „nerozměnil“; o tom však, co se
právě stalo a co sám provedl, ani slovem ne
zavadil.
sultán
Jiří
13
article
Uplynuly tři měsíce a Hassan na celou věc
skoro již zapomněl, když došlo ho konečně kon
cessní iradé pro vodovod. Místo uspokojen
prudce se rozrušil, upomenuv se, že vrátiti mus
lichváři podle úmluvy 2000 lir a vyčítavě osopil
se na svého tajemníka, aby poslal pro lichváře
s úpisem.
„Toho již netřeba“ — s úsměvem odmi
effendi, „s tím vše již srovnáme a dostaneme nyní
celé 4000, stačí jen, podepsat kvilanci pro banku
Hassan, nemoha ani v nejmenším pochopiti smys
řeči tajemníkovy, patřil vyjeveně na listinu a
neměl se ku podpisu. Tajemník však, aniž by
jakkoli jal se záhadu vysvětlovati, naléhl ne-
trpělivě otázkou, chce-li tedy bey čtyři tisíce č
nic? To arci rozhodlo obratem, neboť Hassan
nemohl přece státi se prvním tureckým úřad-
níkem, který by odmítl peníze a tak podepsn
i pečeť přitiskl. Do hodiny ještě vysázel Jiř
svému pánovi 4000 lir, shrábnuv 500 pro sebe
odměnou.
Povzbuzen úspčehem, odvážil se k dalš
otázce, přál-li by si bey ještě více? „Několik
set lir mohli bychom ještě získati,“ pravil, „ne-
boť Assanian je velmi bohat“ a pověděv, co
s ním provedl, ujišťoval, že rád sebo větší sumu
vyklopi, bude-li z vězení, kde dosud sedí, hned
propuštěn a na oko obžaloby zproštěn, příte
Hliruris že vše dobře obstará ke všestranné spo-
kojenosti.
Mimo nadání nebyl Hassan, jemuž se po-
sledním návrhem teprve rozjasnilo, s podskoken
tajemníkovým spokojen a pohněván, nařídil, aby
se o propuštění lichváře ihned postaral. O vrá
cení vylákaných 2000 lir nebylo ovšem an
u uěho řeči.
Hassan
14
title
Valencienská krajkářka.
15
article
Napsal Erné Laut
Napsal Erné Laut
„Valeneie, velkovýroba ručních krajek,
ohlašuje vám průvodce na cestách a čtete v
slovníku zeměpisném.
Jen věřit knihám, při tom člověk často dobře
pochodí!
Již minula dráhná doba, bezmála celé sto-
letí minulo od onoho dne, kdy byly ve Valenci
poslední krajky ručně pracovány. Typické tytc
okrasy, světového jména požívající, nahražuj
nyní krajky z Brusselu a Ypresu přicházející, jež
se vyrábějí pomocí strojů.
Co se mne týče, pisatele těchto řádků, mohu
čtenáře a čtenářku ubezpečiti, že jsem znal
osobně poslední valencinskou krajkářku, což
bohužel, již mluví o měm pokročilém věku.
Jmenovala se, jest-li se nemýlím, Marie, ano.
Marie Barbeová. Byla to stařenka, čitavší tehdy
asi sedmdesáte let. Vyhublé, malé postavy, nad
míru přívětivého výrazu ve tváři, nosivala na
nese velké modré okuláry na mnoha místec
svázané. Odloučena od celého světa, obývala
skromnou přízemní svčinicku chatrného domku
v ulici des Auges, jenom asi padesát kroků o
bytu mých rodičů vzdáleného.
Kdykoli jsem se ubíral do školy neb z ní.
neopomenul jsem nahlédnouti s celou karavanou
dětí, v téže ulici jako já bydlicí, jež mne stále
obklopovala, do příbytku Marie Barbeové a ob-
divovati se jejímu umění.
Marie
Barbeová
Brusel
desátník Auges
16
article
Seděla vždy u okna, nahnuta nad velkým.
zeleným rámem neb malým polštářem a sežlou-
tlýma svýma vyschlýma rukama buď zaklepávala
drobné břebíčky, nebo přehazovala dřevěné, malé
paličky jež lahodně při tom harašily.
Na velkých kusech tehdy již nepracovala.
jsouc předně fysicky již velmi sešlá a za druh
postrádajíc zákazníků, kteří by byli bývali s to
te kovou neobyčejně namáhavou práci zaplatiti.
V posledních letech svého života zabývala se
teliko spravováním a osvěžováním drahocenných
krajek, pocházejících z minulých, krásnějších
dob, jež valencienské paní, jakožto nejdražší ro
dmný poklad pečlivě uchovávaly
Nepatrná odměna, kterou za takovou prác
d. stávala, stačila k uhražení jejích malých domá
cích výdajů. Bylať ubohá krajkářka velmi skrom
na ve svých životních potřebách a ještě skrom
nější ve svých libůstkách.
Ačkoli byla mistryní svého oboru, nechtěla
přece nikdy a za žádnou cenu přijati nějak
učednice.
Byla-li jí přes to všechno přivedena dívčina
jež zamýšlela s celým zápalem svého mladistvého
srdce výrobě ručních krajek se věnovati, tu roz-
horlivši se, Marie Barbeová zvolala: „Jakét
šílenství. Co vám to napadá, milé dítě! Najděte
si výživu lehčí, výnosnější! Již je ve světě dos
těchto ubohých, kteří hlady takřka hynou; kraj
kářství, toť bída, nejhrůznější bída!“
A věru, Marie Barbeová nelhala. Odebravš
se jednoho dne na věčnost, nezůstavila po sobě
ani jediného haléře. Navzdor železné píli a v
trvalosti, s kterouž od nejutlejšího mládí milovane
umění provozovala, doznala jenom strádání a ne
do statek, žila ode dne ke dni, z ruky do huby
Když zemřela, musíla býti pohřbena na obecn
útraty-
Bodří její současníci, kteří ji znali od ma
lička, vyprávěli mně historku jejího mládí.
Barbeová
17
article
Chtějíc r. 1825 potříti strojovou výrobu hru-
bých anglických, tylových krajek, jež hrozila z
plaviti celý francouzský sever až k Pas-de-Calais
umínila si slečna Clemence Badartova, umělkyn
ještě ze staré, výtečné školy, že přivede skvostn
valencienské krajky, jež upadly od francouzsko
rsvoluce v marasmus, zase k bývalé jich slávě
Díky úsilovnému jejímu přičinění a její vytrva
lcsti, otevřely se opět za krásného jarního jitra
staré dílny, jež byly po tak dráhnou dobu uzam
čeny a byla založena nová krajkářská škola. Četn
dělnice zasedly zase k velkým zeleným rámcům
a poduškám, jež ležely po léta leckde v koutě
mezi starým haraburdím pohozeny.
Počalo se pracovati s neobyčejnou horlivost
a s horečným takfka chvatem v naději na krás-
nější budouenost.
Krajkové ozdoby v nové škole zhotovené
pravé to divy ručního umění, nadhernější než
nejskvostnější vyšívání, drahocennější než zlat
orramenty a applikace, nebyly však přece s to
zatlačiti šablonovité strojové výrobky anglické
Jestit móda krutým despotou, plným libovůle
rozmaru, neznajícím slitování. Pískové hrady
jež si slečna Clemence Dadartova ve své ušlech
tle mysli tak krásně zbudovala, mžikems
sessuly.
jítCalais
Badartův
Dadartův
18
article
Slavné kdysi ruční krajky, nad míru jemné
piné elegance a vkusu, jež dovedné prsty ubohých
krajkářek vybájily, zůstaly téměř nepovšimnuty
Neuplynul ani celý rok a reformátorka va
lencienského umění, přišedši na mizinu, byl
nucena sotva založenou krajkářskou školu bezna
dějně zavříti.
Hrobové ticho rozhostilo se zase v opuště
ných dílnách, kdež umlklo navždy příjemné ha
rašení dřevěných paliček, šustění dovednýcl
prstů.
Velké zelené rámy a podušky byvše opět po
hozeny mezi staré haraburdí, našly zde dosti čast
k přemítání o lidském nevděku a o pomíjejienost
světské slávy.
Ale na vzdor krutému zklamání, jež zničil
všechny její illuse, dožila se slečna Clemence
Badartova přece pěkného úspěchu. Děvčata, jež
navštěvovala nově založenou školu, stala se pra
vými umělkyněmi v oboru krajkářském.
K nejnadanějším těmto žákyním patřila tak
Marie Barbeova, jež zaujímala v jich středu nej
přednější místo. Prodělavši všecka stadia krajkář
ského umění, uměla hotoviti nejen ozdoby valen
cienské, pavučinové jemnosti a nejtěžších kom
plikací, nýbrž také nápodobiti krajky z Brussel
a Ypresu pocházející, jichž by nebyl ani sebe
výtečnější znalec s to od pravých rozeznati
Pročež také slečna Clemence, stará její učitelka
jsouc nejednou naplněna obdivem a uznäním, k
své žačce zvolala:
„Škoda, holka, škoda na stokrát, že se's n
narodila před sto lety!
Badartův
Barbeův
Clemence
Brusel
19
article
III.
Navštěvujíc nově založenou krajkářskou
školu Marie Barbeova čítala asi devatenácte jar
Jsouc něžné drobné postavy, zlatoskvoucích, buj
ných vlasů a azurových, jako moře hlubokých očí
jemných, růžových líček, činila dojem v pravda
okouzlující.
Jsouc nachýlena nad pracovním rámem
poutala na se pozornost všech kolemjdoucích
A kdyby nebylo bývalo šustotu, pocházejícíhoo
dovedných jejích prstů, harašení paliček neb
resunování rámu, mohla býti snadno považo
vána za roztomilou sošku představující pracujíe
fiamanskou dívku, jakéž vyráběli slovutní mistř
renaissance se zvláštní zálibou, plnou naivnosti
gracie.
Celé zástupy vyšňořených panáků obcházely
od rána školu slečny Clemence Badartovy, vysí
lajíce pohledy plné touhy a žáru ke spanilé jej
žačce. Ale všechna námaha těchto celadonů zů-
stala nepovšimnuta. Neboť srdce mladé krajkářky
bylo již dávno vzplanulo k jistému mladíku. Tente
se jmenoval Pierre Legarde a byl s Marií takřk
vychován. Pracovav od dětství v dílně, v nížse
vyráběly lněné nitě pro výrobu ručních krajek
vyznamenával se nevšední píli a dobrými mravy-
Když ale valencienským krajkám hrozila na-
prostá záhuba, uchýlil se do jedné z továren, jež
byl jistý velkoprůmyslník z Calais pocházejíe
va Valencii zbudoval a ve které se na mnoha
stavech počaly pracovati bezcenné tylové okrasy.
Barbeův
Badartův
Legarde
Marie
Calais
Valencie
20
article
Marie Barbeova, jakožto umělkyně čístéh
zrna, jala se od okamžiku jejich vzniku tyto ša-
blenovité výrobky z plna srdce nenáviděti. Ještě
více však vzepjala se její poctivá mysl při vzpo-
mínce na Pierra. Nemohouc se nikterak spřáteliti
s novou volbou zaměstnání svého milence, s ne-
libostí se od tohoto odvrátila. Spravedlivý její
bněv neměl dlouhého trvání. Jednou, bylo to
právě v den svaté Anny, jež jest ctěna jako pa-
trynka krajkářek, na piese, který se pořádal
v jedné z oblíbených letních restaurací, při sko-
tačivé hudbě a tanci, oba milující se opět
smířili.
Tu pak v proudu rozhovoru seč síly jeho
byly, hleděl Pierre Legarde odvrátiti Marii od za-
staralých, zkázonosných jejich náhledů a naklo-
niti ji k moderně. Vykládaje milované divce, jak
je zpozdilé ba i hříšně, houževnatě trvati při
ruční výrobě, ujišťoval ji, že samochtíc spěje své
naprosté záhubě vstříc, že navzdor neobyčejnému
svému nadání a navzdor svojí pilnosti, nastaneji
daba, kdy nebude s to ani na skývu suchého
chleba si vydělati. Neboť — vykládal dále — an-
glická krajková industrie ode dne ke dni vždy
mocněji vzkvétá. Od nejjednodušších až do nej-
kemplikovanějších vzorů lze nyní již vyráběti na
strojích. A bude-li i na dále tento průmysl tak
zdárně pokračovati, bůh sám ví, kam až do-
spěje! Jediné jeho slovo, pokračoval Pierre ve svo
horlivosti, by postačilo e Marie by byla s otevřo
Barbeův
Pierre
svatá Anna
Legarde
Marie
21
article
nou náručí přijata do továrny pana T.. ., kdež by
jí bylo možno přivésti nádherné umění flandersk
a valencienské k plné platnosti. Jakožto umělky
na slovo vzaté, byly by jí svěřeny nákresy k nej-
dražším modelům, vyšívky a applikace prvého
řádu. A ne jenom to. Za poctivou snahu. dostalo
by se jí královské odměny, zlato by se k ní hrnulo
takřka proudem. Což však nejhlavnějšího, pak
konečně by došlo k uskutečnění jejích vzájem-
ných tužeb, Pierre a Marie by mohli býti navždy
spojeni. Penězi na obou stranách vydělanými za-
ležili by si útulnou a klidnou domácnost.
Takověto výklady a projekty, Pierrem dů-
myslně zosnované, neminuly se cílem.
Kolísajíc ve své důslednosti, Marie Bar-
beova konečně se uvolila zasvětiti své síly angli-
ckému podniku.
Jediná jen ještě okolnost ji rozčilovala
přiváděla ji z duševní rovnováhy. Byla to
Pierrova troufalost, s kterouž tento se opovažoval
porovnávati bezcenné strojové výrobky s pravou
valencienskou krajkou. Jaká to šílenost!
Pierre
Marie
Pierre d
Pierrův
22
article
Těmto divům, lidskou rukou vykouzleným,
plným vkusu a elegance, přičitati stejně zásluhy.
jako hrubým anglickým krajkám. Jestliže jediné
jenom očko v takovéto hadrovině se přetrhine.
roztřepí se hned celý kus. Kdežto pravou flander
skou a valencienskou ruční krajku nelze rozirhat
ani při praní a ždímání.
A zas co? Pierre mluví přece pravdu! Ob-
jednávky na ruční krajky jsou ode dne ke dn
řidší, vždy bídněji a bídněji placeny, kdežto
pravé lněné nitě stávají se vždy dražšimis
dražšími.
Od kuropění až do soumraku, ba i večer
do noci musí Marie při blikavém kahánku vy-
seděti u rámu nebo polštářku, než se jí podaří
jen několik centimetrů jemné krajky zhotoviti.
A za odměnu ji pak očekává kousek bídného
žvance. —
Vracejíce se společně k ránu ze šumného
reje, oba milenci stanuli pojednou před domem,
v němž mladá krajkářka bydlela. Nastal oka
mžik rozchodu.
Uchopiv jemně ruku zbožňované dívky,
Pierre pravil:
„Promluvím zejtra s chofem, svoluješ?“
Marie umlknuvši na okamžik, konečně od
větila:
„Ještě ne, počkej nějaký čas! Míním vstou
piti do továrny, ale ne hned. Neboť ubohá slečna
Clemence by žalem zahynula.“
Iv
Pierre mluvit
Marie
Pierre
Clemence
Iva
Ob
23
article
Uplynul opět rok. Obliba anglických tylo-
vých okras vždy mocněji a mocněji vzrůstala,
kdežto ruční krajky upadly nadobro v zapome-
nuti. Slečna Clemence Badartova, nejvýtečnější
krajkářka své doby, neúprosným osudem šeredné
zmítána, odebrala se, ztrávena byvši lítostía
žalem nad úpadkem milovaného umění valencien-
ského, do nadpozemské říše, aby tam, v rájí
okrašlovala běloskvoucí roucha andělů, světeů
a světic nádhernými ručními krajkami.
Nyní nebylo žádné již překážky!
Oplakávajíe odchod své nezapomenutelno
učitelky, Marie Barbeova rozhodla se, že nastoupí
slibné místo v továrně pana T... Ač se ji srdce
bolně při tom svíralo, byla nucena tak učiniti.
Vždyť jenom touto cestou se mohla státi ženou
Pierrovou.
Nastalo zase jaro a scházelo již jen několik
dnů do sňatku obou milenců. Sedíc za čarov-
ného májového dne u okna, nahnuta nad velkým
rámem, Marie úsilovně pracovala na ukončení
skvostné krajky, jež měla tvořiti jedinou ozdobu
jejího svalebního šatu, když k smrti udýchaná vra-
zila do dveří příbytku jedna z dělnic calaisské
továrny a chvějíc se po celém těle, ze seb
vyhrkla:
„Rychle, rychle, Marie, následuj mne!“
Odhodivši práci stranou, mladá krajkářk
v neblahé předluše vzkřikla
„Svrchovaný bože, co se stalo?
„Nic, nic závažného,“ odvětila poněku
klidněji dělnice.
„Pierre by toliko rád s tebou mluvil, poně-
kud se zranil.
„Zranil, Pierre — — —.
Nedomluvivši, Marie Barbeova vyletěla ze
svého obydlí jako střela a minuvši v šíleném
chvatu několik ulic, stanula konečně před ca-
laisskou továrnou, jež se nalézala na severním
konci města.
Z dálky již pozorovala, že se v nádvoří této
rozsáhlé budovy něco neobvyklého odehrává.
Barbeův
Marie
Pierre
Clemence Badartov
24
article
Takřka veškerý pracovní personál byl tu n
nohou.
Pierre Legarde, chtěje zasaditi do stroje
nevý nákres, stroj zastavil. Jsa nahnut do předu,
snažil se vytáhnouti z něho v rychlosti starý
model, jenž měl býti novým nahražen. V tom
okamžiku však spustilo špatně připevněné péro,
jež přivádí celý stroj do pohybu a udeřil
ubohého dělníka vší silou doc hlavy. Z roztříštěné
jeho lebky vystříkl vtu chvíli mozek na protější
stěnu a nešťastný mladík, zápase se smrtí, klesl
na zem. Jediné jen ještě slovo zašeptaly jeho
zesinalé rly:
„Mariel
Na to skonal.
Sotva že se mladá krajkářka v továrním
nádveří objevila, nastalo hrobové ticho. Hrůza
a zděšení jevilo se na tváři všech zde přílom-
ných. Několik mužů, dodavších si odvahy, aby ji
odvrátili od místa, kde ležela mrtvola Pierrova,
zastoupilo jí cestu.
Marie však vyprostivši se mocí z jejich
středu, v několika skocích vřazila do pracovní
sině, v prvním poschodí se nalézající. Tu se
srdcervoueím výkřikem klesla polomrtva n
chladnoucí již tělo svého zvěčnělého ženicha.
Po několik měsíců se zdálo, že nebohá
krajkářka upadla v těžkou duševni chorobu.
Zlatoskvoucí její vlas, jenž ji dříve tak malebně
v mohutných pletencích přes ramena splýval,
rázem sešedivěl. Její azurově, jako jezero hlu-
beké oči, se zakalily a ztrnule pohlížely do ne-
určita, z jemných jejich líček růže navždy zmi-
zely. Ve svém dvacátém roce ubohá dívka mži-
kem sestárla.
Sedíe po celý den sehoulena v koutku své
skrovné jizbičky, ani sebou takřka nehýbala.
Její dříve korálová ústa křečovitě sevřená, nevy-
dávala ze sebe ani jediného zvuku. V němotě
Legarde
Hrůza
Marie