1
masthead
Ročník XXXXIV.
2
masthead
V Praze, v úterý dne 6. zari 1904.
Praha
4
article
Ka ranní a odpol. listy
předpláeí se
v Praze v administraei
. . . . 2 K
ss nošsi
B iivt leta . . . . 6 K —
s dvojí čonáškou
7k6ok
1a ttrrt leta . . .
ve úlinlkách
2K30h
na mněiíe .
Poštout
ma měsie
kok
na čtrrt leta
s dvojí zásilkoe
za něsje
ni činit leta
Praha
5
article
Válka.
Válka.
Z Petrohradu, 5. září v 7 hod. 32m
rečer. (Pův. dopis zvl. dopisov. »Nár. Listů«.)
Opouštějíce Ljaojan Rusové musili
raziti bodáky cestu řadami nepřátel.
Ztráty naše jsou veliké. Výbuchy
zásob vojenských, střelného prachu a
střeliva vůbec, nařízené Kuropatki-
nem, způsobily v městě obrovské
škody.
Car dlel dnes v Kronštatu,
kdež loučil se s loďstvem
baltickým, jež má na Východ od-
plouti.
z Čifa, 5. zářI. (C.-B.) »Reut. kan-
celář« sděluje: 27. m. m. počali Ja-
ponci druhý všeobecný útok
na Port Artur. Tento veden byl
za prudkých bojů až do 31. m. m
V den ten pak Japonci všude
nstoupili mimo Paluněan.
30. m. m. byly různé prudké
útoky na Ičau odraženy. Dne
2. t. m. o 3. hod. ranní napadli Ja-
ponei opět prudce levé křídlo Rusů
nstoupili ale v 6 hod. ráno
načež počalo opět bombardování. Ja-
ponci stříleli zvláště se Šusigenua
s Palunčanu, Rusové s Aněnšanua
Erlungsanu. Dle ruských odhadů
ztratili Japonci při vše-
obeeném útoku 8000 mužův
Ruské ztráty dle pověstí kolujících
činí 3000 m. Palby z děl zúčastnily
se chvílemi i lodi válečné, v přístav
se nalezající.
(Ostatní telefonické a telegrafické zprávy viz
na straně 4.
Rus
Japonec
Aněnšanu
Petrohrad
Reut
Port Artur
6
article
Kuropatkin se probil ze želez
ného kruhu.
Kuropatkin se probil ze želez
ného kruhu.
Svrchované napjetí veškeré veřejnosti na
výsledek hrozných bojů na veliké řece man-
džurské Tajci u Ljaojanu po dnešních zprá
vách z dálav východních, do jisté míry po-
uleví. Neboť zprávy ty souhlasně nasvěděují
tomu, že se všem třem spojeným armádám ja-
ponským vzdor jejich ohromné přesile na muž
stvu i dělech nepodařilo Kuropat-
kina u Ljaojanu zaskočit, obkli-
čit a zdrtit, jako obklíčili a zdrlili 1. zář
1870 Němci císaře Ludvíka Napoleona a M c
Mahona u Sedanu, alébrž že K uropat kin
po nejstatečnější obraně svého ljaojanského po-
stavení, po heroických přímo zápasech, trvavších
bez ustání deset dní a nocí — š ťastně s
proklestil přechod přes řeku
Tajci a volný ústup na sever ke
hlavnímu městu jižního Mandžurska, Mukdenu,
kamž mu od Charbina zajisté již po dráze
spějí žádoucí a značné posily vstříe.
Minul se tedy celý válečný plán Japoneů
zničení hlavní armády ruské u Ljaojanu úplným
obklíčením jí od východu, jihu a západu —
přes všechny oběti ohromné na živolech, úplně
Němec
Ludvík Napoleon
Sedan
Mukden
Charbina
M c Mahon
7
article
svým cílem, všechen jejich vítězný jáso
nad dobytým spáleništěm ljaojanským ničeho
nezmění na skutku, že hlavní síla ruské
armády vyvázla ze železných svorův je
jich pastí, a stojí dnes k boji úpln
schopna u poloostrova 17 verst se
verně nad Ljaojanem u Jantaje, kdežtc
spojené vojsko japonské pod maršálkem Ojamou
na smrt vysíleno přestálými boji a pokryto ra
nami odpočívá doposud až na dvě di-
vise Kurokovy pořád ještě na bojišti před Ljao
janem, tedy na levém, jižním břehu
řeky Tajei, pohřbívajíc své padlé, jiehž jes
na tisíce. Sám maršálek japonský doznává,ž
dobyti Ljaojanu, jež událo se teprve včera
(v neděli, 4. záři o 9. hodině dopolední), tedy
o celé tři dni později, než žlutým tiskem v E
ropě rozhlašováno, přišlo Japoncům velice draze.
— »naše ztráty prý jsou veliké«, a že nem
dosud žádných vědomostí o pomě-
rech na pravém břehu řeky Tajce. —
To znamená přece proslě: »Kuropalkin se mi
vymknul a uniknul se svými pluky a děly, ne-
zůstaviv nám než prázdné spálené to hnízdo
Ljaojan jako jedinou trofej, vykoupenou neslý
chaným krveprolitím a ztrátou 35.000 lidí.«
Ano, ten jest celý výsledek půlletého vál
čení Japonců na souši, že maji té doby želez-
niční trať od Port Arturu po stanici ljaojanskou.
tedy sotva něco přes třetinu dráhy
mandžurské a přílehajíeího území jižníh
Mandžurska ve své moci, kdežto Rus doposud
ve dvoutřelinné většině jeho vládne a na nej
jižnějším krajním bodu, v nedobytném Por
Arturu všem nájezdům japonským od moře
i souše hrdinně odolává.
Takového odporu tuhého se strany nepři-
praveného Ruska se asi japonští chauvini v Tokiu
při úskočném svém přepadnutí válečného loďstva
ruského v noci na 8. února zajisté nenadáli.
Ojama
Ljao
Japonec
Rus
Artur
Tajei
Tajka
Rusko
Tokio
Ljaojan
Jantaj
8
article
Spolehajíce na nehotovost dráhy sibiřské
u jezera Bajkalského, na nemožnost rychlé do-
pravy celých armád po jednokolejné železnici,
jejíž vlak potřebuje i za normálních poměrů
měsíc času, aby z Moskvy dojel do Ljaojanu
generálové japonštl troufali si vzlti Port Artun
několika útoky a proniknouti od Jalu k Mukdenu
v několika málo nedělich. A zatím polřebovali
ku postupu svému od řeky Jalu, již překročil
po krutém zápasu teprv 1, května, na L jao
jan, vzdálený od ní 230 kilometrů, plných
čtyř měsícůvl
Tak je dovedl na postupu jich zdržovat
vojevůdce ruský svou výbornou obrannou tak
tikou, jejímž jediným eflem přirozeně bylo je
získati času: v každém horském průsmyku po
hoří fenšulinského vráželi Japonci na postupu
svém na čety ruských bojovníků, neustupujícíeh
leda po zápasu nejtužším. Takřka každou pí
půdy bránil Kuropatkin svými molodci po čtyř
měsíce, opevňuje zatím hlavní operační stanie
svoji na řece Tajci — Ljsojan, aby tu buďs
dočkal zatím tak hojných posil z vlasti, by mohl
svésti bitvu rozhodnou, aneb, nedojdon- li ho
ještě v čas, aby tu aspoň zastavil příval spoje-
ných armád japonských na tak dlouho, seč jen
sily jeho stačí, než nastoupí další ústup ke
svému základnímu stanovišti u Charbinu.
Očekávané posily ruské pohříchu nestihly
do Ljaojanu v čas; dříve tu byli Japoncis
armádou o 90.000 mužů a 200 děl silnější.
Nicméně odhodlal se Kuropatkin zkusit se svým
bojechtivým vojskom válečné štěsti v boji ne-
rovném a bil se skutečně po 10 dní a nocí
Japonec
Ljsojan
Moskva
Jal
Mukden
Tajec
Charbin
9
article
s odvahou a vytrvalostí přesahující zkazyo
nejudatnějších zápasech v dějinách válečníků-
Však postihnuv po nadlidském přímo zápase,
že síly jeho přece jen na zmožení nepřitele
nestačí, nařídil v čas krytý a spořádaný
ústup své chrabré armády, aby ji přivedl
nezlomenu a neroztříštěnu šťastně na druhý
břeh, a proklestil si s ní nejodvážnější ústup.
jaký se mysliti dá.
A, jakož jsme již podotkli: ústup tens
mu bez úrazů valných šťastně zdařil. Pouze
čásť armády Kurokiovy, přešedši již v noci na
čtvrlek (1. září) řeku Tajci, na hodinu cesty
východně od bojiště ljaojanského, znepokojuje
ho dnes snad na ústupu v boku, avšak hlavní
armáda japonská tak jest oslabena, že nemůže
na pronásledování uslupujících vojsk ruských
ani pomyslit.
Jakkoliv tedy olepřela Štěstěna váleční
chrabrým bojovníkům ruským i tentokráte svou
přízeň, že nedopřála jim vítězství v boji nerov-
ném, však nieméně poštěstilo se jim uniknout
nebezpsčí porážky, obklíčení a záhuby a šťastně
vyváznout z nejtěžší zkoušky ohněm. Japonei
svéhe eíle nedosáhli, Kuropatkin však přece
Spořádaný ústup s urmádou boje schopnou ne-
považuje se nikde za porážku, kalastrofu.
Tajec
10
article
Tak hledí se na boje u Ljaojanu i v objek
tivně soudných vojenských kruzích v Německu
na rozdil od planého hluku v žlutém tisku
londýnském a vídeňském.
„Uslupující plukové ruští,“ píše osvědčen
vojenský kritik „Dout. Tageszeitungu“, jejž ci
tují pro jeho znalost věcí „Ilamburger Nach
richten“ na úvodním místě: „nemoho
býti pokládáni poraženými, nýbrz
boje schopnými, a ztráty Japonců
objeví se nepochybně tak velikými, že se ns
z Ljaojanu tak brzy nehnou, nýbrž teprv po ně-
jakém čase na pochod další se dají. Jes
otázka, kam až nyní Rusové ustoupí. A
k Charbinu asi sotva. Avšak tento jeji c
ústup byl dávno uvážen a dojista mají
již vyhlédnuté posice, kde postaví se znova na
odpor. Z Ruska nemůže během měsíce po dráze
býti dopraveno více nož 20.000 mužů. Nebot
čím více armáda ruská v Mandžursku roste, tín
větší zásoby musejí býti za ní po dráze sibiřské
dopravovány. A tak asi nadejde nyní na bojišt
přestávka, v níž obě strany budou doplňovat
svých sil a hotoviti se k zimní kampani.
— A Port Artur? Ten svým vytrvalým, nezdol
ným odporem přivádí tepry japonské oblehatel
o bývalou jich troufalost!
Japonec
Rus
Artur
Německo
Charbin
Rusko
11
article
Politické zprávy domácí.
Politické zprávy domácí.
V Praze, 5 září. (Co sjednal Körbe
s Poláky.) »Slowo Polskie« píše: Cile
cesty Körbrovy do Hlaliče — zblížení s politiky
polskými za účelem ukování důvěrnějšího poměru
— je dosaženo. Ve Vídni, kde se stalo při
slovím »Die Polen sind für jede Majorilät zu
liaben«, přesvědčili se, že ani Körber nedosáhne
zdolání české obstrukce jinak, než pomocí Poláků.
Körber šel do Krakova osobně, jakoby hleda
kompromiss s celým polským národem v Halíči.
Ve skutečnosti ale podnikl tuto cestu proto, aby
obešel »Kolo polskie« a vyhnul se jednání s ním.
neboť to by mu přišlo dráže. Po cestě do
Haliče bude jeho jednání s »kolem« hladš
a vládě prospěšnější. Pan Körber ne
znal a nepoznal Haliče, ale zná patrně dobře po
vahu a psychologii polskou. Svého eíle nebyl by
mohl dostihnouti, kdyby si nebyl dříve získa
Polák
Körber
Praha
5 zář
Vídeň
Krakov
Halič
Slowo Polskie
Cile cesta Körbrův
12
article
v Haliči spojenců. Spojenci se mu našl
v straně stančíků a v představite
lích jak státních tak samospráv
ných úřadů. Formálně zdá se dokonce,ž
z té strany vyšla iniciativa cesty Körbrovy do
Haliče. Strana krakovská (stančikovská) doufá.
že kompromissem mezi kolem polským a vládou
nabude většího vlivu na korunu i v zemi. Avšak
méně prospěšným bude kompromiss polskému ná-
rodu v Haliči. Obáváme se, že naši politikově
i ti, kteří více dbají prospěchu kraje a národu,
než prospěchu státu, poddávajíce se povaze pol-
ské, příliš daleko zašli ve svý ch
přípovědech a nebudou míti dosti pevné
půdy pod nohami ve vyjednávání s vládou.
Halič
13
article
»GazetaNarodowa« neprorokuje, že
by Körber kompromissem s Poláky dosáhl eíle
své cesty: uzdravení vídeňského parlamentu,
Kdyby nakrásně obstrukce česká, jež přišla po
obstrukci německé, na nějaký čas ustoupila, hned
na její místo nastoupí obstrukce z jiné, z které
koli strany a z kterékoli příčiny. Kdyby Češ
změnili taktiku a upustili od obstrukce, aby j
zaměnili nejostřejší opposicí, Körber byl by zase
tam, kde byl před cestou do Haliče, neboť tlm
by nebyla ani česká otázka rozřešena, ani by tim
Rakousko nevyšlo z labyrintu národní nevraži
vosti ke společné práci. « Takový návrat mohl by
býti následkem teprve řady ústavodárných a ad
ministrativných uspořádání, které vláda vykonat
musí, ceníli ústavu, jako ji ceníme my (Poláci)
Zbytečno je dodati, že samo utvoření parlamen
tárné většiny stalo by se bezpředmětným, kdyby
nemohla funkcionovati. Körber zatím pořád jestě
jezdí na svém »nevášnivém« koničku. Mysli, ž
má universálný, zázračný prostředek a hned zase
ubezpečuje Němce, že nikdy nedopustí, aby jim
bylo něco vzato od jejich »národní državy«
a Čechům naproti tomu i nyní hrozi § 14. pod
heslem »nevášnivé vytrvalosti«.
Ze Záhřeba, 3. září. (Maďarské kon-
cesse ve vojsku a Rěka.) Pitreichovo
nařízení ze dne 27. srpna nezmiňuje se ani slův-
kem o Rěce a okolí, z čehož Chorvaté dovozují.
že Rěka není maďarská, nýbrž chorvatská. Na
Rěce je toto společné vojsko; doplňovací velitel-
ství vojenského námořnietví, velitelství pěší bri-
gády a chorvatský pěši pluk bána Jelačiče č. 79
Proto že je Rěka s okolím chorvatská
bude úřadním jazykem vojska tamního napořád
něměina.
Körber
Polák
Němec
Čecho
Pitreichův
Chorvat
Jelačič
Halič
Rakousko
Záhřeb
Rěk
14
article
Politické zprávy zahraničně.
Politické zprávy zahraničně.
V Praze, 5. září.
K zasnoubení německého následníka.
Poznámka naše v čísle nedělním, že oká-
zalé pozornosti, prokazované velkovévodovi me
klenburskému a jeho choti Vilémem II. za pá-
teční velké přehlídky vojenské, svědčí o úmyslu
manželského spojení Hohenzollerů s rodinou
velkovévodskou, potvrdila se záhy. Pověsti ko-
lující uvedly se přes neděli ve skutek. Dnes
ohlašuje se offieiálně zasnoubení následníka ně-
meckého se sestrou velkovévody, princeznou
Cecilil. Věk obou i postavení minule jsme již
uvedli. Dlužno dodati dále, že nevěsta jest
matkou svojí spřízněna s carským dvorema
sňatky sourozenců svých spřízněna i s dvorem
dánským a cumberlandským. Přištící sařovna ně-
mecká bude švakrovou přišlího dánského krále
a švakrovou dcery vévody Cumberlandského,
prelendenta to pro trůn nejen brunšvický, alei
hannoverský, kterýž —— jak známo — r. 186e
Vilém
Cumberlandský
Praha
15
article
V úrobném prodoji:
ranní číslo o sob5 . . . za 8
odpoledni
za zh
Ve filialkách na venkově
ranní číslo. . . . . . . . 10h
odpolední . . . . . . . . 3h
Inserát
plati se hotevě napře
Předplacení a inserty pěijímá zdnlnl-
strnce v Marlanské ulici č. 3.
Tam nacházejí se též rrdske
tiskárna a ezpodice ,Národnich Listis.
Rukopisy se novraenj.
Národnich Listis
Marlanský ulice
16
article
Pruskem, pradědem jejího ženicha, byl skácen.
Jako sňatek nynějšího německého císaře, tak
sňatek jeho syna lze pokládati za výraz trůnu
Hohenzollerův, smířiti se s dánským dvorem
a s jeho augustenberskou linií za události
z roku 1864 a utužiti i v duchu Bismarkovy
politiky přibuzenské svazky s rodinou carskou.
Má tedy příšti sňatek také i značný význam
politický. Povede-li ale také k narovnání s dě-
dici posledního krále hannoverského Jiřího,
Pruskem zapuzeného, kteři se narokův svých
na obnovu trůnu toho a zvláště též na trůn
brunšvický až posud nijak nezřekli, dlužno
ovšem teprve vyčkati. Zatím jest to dosti po-
chybno.
Mezinárodní sjezd svobodných zednářů.
Mezinárodní sjezd tento v Brusselu usnesl
se na návrh del. Lefoyera z Francie a Krofi
z Německa, projeviti přání, aby svobodně
zednářstvo působilo ke sblížen
německo francouzskému, aby dosa-
vadní napjetí mezi oběma národy bylo odstra-
něno. Aby Francii zjednáno bylo dříve po právu
za r. 1870, na lo ovšem zapomněl sjezd mužů,
kteří hlásají stále o sobě, že prvým úkolem jich
agitaci jest pomahati ku právu a že jen proto
tolik ve věci Dreyfusově byli se angažovali.
V pravdě ovšem není tajemstvím, že svobodné
zednářstvo tak, jak dnes jest, ve Francii jest
předvojem germanofilství á tout prixl
Hohenzollerův
Jiří
Prusek
Dreyfusův
Prusko
Brusel
Francie
Německo
Lefoyer
Krofi
17
article
Hrozné ubíjení spoluobčanů v Americe.
Jak jsme stručně sdělili, stala se některá
americká města v poslední době jevišti hrozných
výbuchů ragové zášti, které v bezeitno s ti,
ba bestiálnosti své mnohem předstihují to, co se
židům stalo při bouřích kišiněvských, kteréž
pokročili Američané tak rádi »barbarům« ruským
vytýkají. Jest známo, že i vláda americká za-
kročila v Petroh adě ve prospěch kišiněvských
židů, i naslává otázka, nevykonala-liž by v pravdě
civilisačni dílo, kdyby dbala v oboru
vlastní právomoci o ochranu spoluobčanů
druhé racy. Až posud jest známo však, že se
úřady americké chovaly ve věci té s pravou
západoevropskou »liberálností« — to jest se lho-
stejností všude tam, kde jednalo se o občany
jiného původu a jiného rodu, nežli toho, z něhož
vládcové vyšli.
Dle nových podrobností zvláště lynčování
černochů ve Statesboro bylo mnohem hrozivější,
nežli se zdálo dle stručné depeše. Tak sděluji
se nyní z Augusty ze dne 15. m. m. tyto
podrobnosti: Dnes záhy z rána shlukl se v
Slateshoro dav lidí a přepadnuv vězení, vyvlékl
odtud černochy, na níchž lpělo podezření, že
zúčastnili se zavraždění rodiny Hodgesovy před
třemi týdny a kteří měli býti dnes sou-
zeni. Černoši ti, v počtu patnácti, byli pak
hromadně lynčováni. Lynčovníci přetrbali všechny
dráty telegrafické i telefonické. Vézení střeženo
bylo setninou státní milice a jiná setnina měla
se tam odebrati dnes. Praví se (?), že dva
z uvězněných se přiznali a obvinili třináct jiných.
Když zprávy o hromadném lynčování 15 čer-
nochů doneseny byly do Savannah, vyslána sel-
nina vojáků zvláštním vlakem na místo činu.
Tři dny na to sděluje se pak že States-
boro: Pomstychtivost a krvežíznivost davu ne-
byla posledním hrozným lynčováním nijak
ukojena. Mimo upálené černochy Reeda
a Cato dva jiní černoši byli během
Američan
Hodgesův
Černoch
Reed
Amerika
Savannah
18
article
FEUILLETON.
FEUILLETON.
Umění bavreutské.
Dojmy lalkovy.
III.
19
article
Do Bayreutu jede se hlavně, ba jedině pro
„Parsifala“. Dávno jsem se k němu chystal, až
letos náhodou splnila se moje tužba, shlednout
a poslechnout arcidílo R. Wagnera, konec a
vrchol jeho reformní činnosti, jeho nábožensko-
umělecké confiteor. „Radím Vám upřímně,“ do-
psal mi přítel, soudruh od cechu, „nečtěte žád-
ných výkladů k textu, žádných podrobně-uče-
ných komentářů hudebních. Víte, mně připadají
tito různí tlumočníci, jako náš professor, kterýž
ústavičně hloubal, co si klassický autor při
místě určitém myslil, na co narážel a co chtěl,
kdežto geniální básník pouze básnil a nic ne-
uvažoval.“ Poslechl jsem výstrahy té a s do-
brou jsem se potázal, že zachoval jsem se podle
pokynu téhož kollegy z rubriky divadelní: „Par-
sifal“ ať působí na Vás přímo, sám, žádným
sluchovodem, který by jej sesiloval anebo tak
seslaboval.“
Proto vydal jsem se do Bayreutu s malou
přítěží. Měl jsem ji v kapse. Záležela z 62strán-
kového libretta. Jako všechna ostatní Wagne-
rova je tištěno latinkou. Tou je také nápis na
demě mistrově. Vůbec viděl jsem v Bavořích
ji tištěny všechny vyhlášky úřadní. Jak vidno
nesdílí se tam marota kn. Bismarka, jenž vědé-
eké dílo, románským písmem tištěné, spiso-
vatelem mu věnované, vrátil s příkrou poznám-
kou, že německý národ přejde k dennímu po-
řádku přes takové poblouzení.
Parsifal
R Wagner
Bismark
Bavory
20
article
Celé čtvrstoletí pracoval Wagner o „Parsi-
fnlu“. R. 1857 začal jej, r. 1882 teprve do-
končil. Že v prostoru tak širokém měnil texl
i skladbu, je pravděpodobno a praví-li se, že
v díle tom korunoval umělecké názory svoje,
dlužno rozpoznání to bráti cum grano salis. Bylo
mu 70 let, když v Palermě napsal poslední jeho
notu. Nalezal se tedy ve věku, o kterém bylo
pověděno kdysi, vzhledom na Huga, Turgeněva
i jiné, že po šedesátém roce velicí básníci stávají
se spiritisty, okkultisty, mystiky. „Píseň o ví-
tězné lásce“ a „Klara Miličova“ ruského nove-
listy jsou toho dokladem.
Nechať soud literátů stejně jako hudeb-
níků sebe příkřeji rozchází se o R. Wagnerovi,
Wagner
Hug
Turgeněv
Klar Miličův
R Wagner
21
article
nikdo mu zajisté nepopře jeho universelnost.
jeho pevnost a vytrvalost na cestě reformní,
jeho vzácný talent a smysl musikální a jeho na-
dání básnické. Měl křehkostí a slabosti hojněji
nežli jiní, ale všechny vyváženy jsou před-
nostmi jeho výtvorů. Onyno zanikly s ním, tyto
jej přežily a jsou trvalým odkazem jeho.
Mezi nimi přední místo náleží neobyčejn
bystrosti ve vyhledávání a nalezení sujetů, v je-
jich zpracování, úpravě a stavbě. Měl přirozený
cit pro vše, co je divadelně dobrým. Znal se ze-
jmena v ostrém pointování dialogu a v offektním
zakončování jednotlivých aktů. Byl výtečníkem
v divadelní gradaci a — buďsi to byl instinkt,
buďsi zúmyslnost — ve stupňování dojmů na
publikum. Jeho interes dovede upoutati hned
na ráz, po prvních scénách, nejpozději prvním
jednáním. Dovede dějem a karaktery jasnými,
plastickými, přesně vyhráněnými dodati své
opeře svěžesti, jsa si dobře vědom, že musí být
jasnějšími, plastičtějšími a přesněji vyhráně-
nými v operním textu nežli v dramatickém pouze
textu, protože tento není zastíněn hudbou. Jak
koli pak fabule svoje volil z bájesloví germán-
ského, mnohem mlhavějšího nežli je řecké a
římské, postavy jeho děl operních jsou prů-
zračny jako čisté sklo.
22
article
Právě těchto nejpěknějších cností básnick
tvorby R. Wagnera pohřešujeme v „Parsifalu“
Všechno je tam v přítmí, ba ve tmě, zhustěne
ještě mytologickou příměsí, jejíž záhadami ne-
prodéře se oko laikovo. Temný je děj, temni
jsou lidé, temný je smysl, a nic nedivíme se
pak, že různí životopisci vkládají tendenci růz-
nou. Jinde je crescendo, potom je spád a roz-
uzlení, v „Parsifalu“ vleče se všechno, jako
nekonečná niť z koudele předená. Mluva pak
je místy tak prapodivně zapletena, že člověk
bezděky myslí na diplomata, který řekl, že je
nám dána řeč k tomu, bychom myšlenky svoje
zakryli. Celek pak obalen je šerem nábožen-
ských, polo pohanských, polo křesťanských ná-
zorů, výkladův, obřadů, jichžto prostý smysl
nechápe ani divák, jenž libretto důkladně a to
několikrát pročetl, natož divák, jenž poslouchá
pouze hudbu.
Je na jevě, že se tím recepce stěžuje, zne-
snadňuje, ruší, ba znemožňuje. Divák a po-
sluchač, jenž je nucen, nechce-li netečně po-
minouti celé oddíly a nechce-li odejíti z divadla
s nějakým minus normálního požitku, dumat.
R Wagner
Parsifal
23
article
přemýšlet, dloubat a hloubat o tom, co se tu
vlastně povídá fakticky a co se chce naznačit,
zůstane pozadu nejednou a naposledy jeho roz-
mrzelost uleví si otázkou: co ten chlap mínil?
V divadle však jest úplné, určité jasno primum
necessarium. Tak zvané jinotaje, všeliký sym-
bolismus, všechno hádání jsou z něho vylou-
čeny. V divadle chci slyšet a zvědět, vidět a po-
zorovat to a to. Za duševní námahu, domaká-
vati se smyslu a rozumu toho, co na jevišti se
hlásá, se odehrává, se koná, děkuji předem.
Nejdu do divadla, namáhat mozek a dolovatz
hlubin skvoucí kov fakt, nýbrž pro to, by mi
vše nepokrytě a srozumitelně postaveno bylo
před oči. Nejdu krátce do divadla řešit hádanek
a studovat problémů, nýbrž jdu přijímat dojmů
a chci, by nebyly mi kaženy chmurami textu
a jeho detailů. Kde jsou stíny, tam je obraz, na
jeviště projektovaný, neúplný, necelý, neumě-
lecký.
Trest „Parsifalu“ nedá se vyloupnouti an
tak rychle, ani tak snadno jako z jiných oper
Wagnerových. Pořáde posluchač- divák naráž
na priora, na věci, jež odbyly se před počátkem
dramatu, pořáde má co dohánět a po všech dlou-
hých deklamacích je mu, jakoby se díval šerým
sklem a jakoby průsvitnost jeho ještě intermito
vala. Duševní pocit — nemluvě o uměleckém
— z toho je trapný, bolestný. Je nám nevolno
musíme-li nejen se dívat, nejen poslouchat, al
kembinovat a pracně dobývati se k jádru a pod-
statě. V Troubadouru je po stránce hudebn
hrozný, dnes nemožný výklad o věcech před
chozích. Ale je krátký, úsečný a víme hned
oč jde. V „Parsifalu“ nevíme to ani v druhém
aktu a také, když portiery sevřely se naposledy
jest účet nevyrovnán a my odcházíme ne s jed-
nou otázkou, ale s otázkami četnými.
Parsifal
Wagnerův
V Parsifal
24
article
„Parsifala“ vydávají za operu naivní ne-
vědomosti, k jasnému nazírání povzbuzené, z
operu lásky, ze soucitu vyšlé. Rek a hrdina,
málo činný, je bloud, čirý bloud. Dostane se na
potulkách do háje, kde nezabíjejí zvířat a kde
trpí ranou, stále krvácející, král Amfortas, způ
sobenou mu, když zloduch Klingsor uloupil mu.
v objetí ženy spočívajícímu, posvátný oštěp.
Amfortas hlidal totiž grala, kalich to, ze kterého
pil Spasitel naposled a do kterého splynula též.
an byl na kříž upjat, jeho krev z rány, oním
oštěpem zasazené. Protože neuhlídal oštěpu.
stížen král kletbou, ze které vysvoboditi může
jej čirý bloud, který soucitem stane se vědom
cem. Tím je Parsifal. Vtělená to nevědomost. Za-
bil šípem labuť, nevěda, že je immunní, neví
odkud jest sám, kdo jest otec, jak se jmenuje
neví, že je mrtva matka — je krom té drahé
duše boži hovádko, ale je také cudný. Pře-
svědčit se o jeho dokonalé hlouposti dovedou
jej do chrámu rytířů gralských, kde král Am-
fortas, bolestmi padaje, pozdvihuje kalich, kde
vše děje se jako za mše, tak že je vám bez-
děky, jako byste byli v kostele a král Amforta
stál u hlavního oltáře. Celá scenerie, zvláště
pak hudba, opravdovou pobožnost vyluzující,
vás utvrzuje v této illusi, v tomto klamu, do
nenož uvádí vás již předehra, skutečně úchvat-
ná. Parsifal na vše dívá se nehnutě. Jen jednou
sáhne si k srdci — má soustrast s mučenníkem.
Ale jinak jakoby se nechumelilo. Veškera pompa
této druhé poloviny, do krajní krajnosti rafino-
vaně bohoslužbu napodobující, nedotkla se na-
šeho juna. Starý Gurnemanz, jakýsi velkokněz
a zároveň potom jakýsi Jan Křtitel, vystrčí jej
hněvivě ze svatyně. To je první jednání.
Parsifal
Klingsor
Křtitel
Reka
Gurnemanz
25
article
Hrdina-rek, jenž ještě nic neudělal dosud.
ani svojí aktivností, ani svojí pasivností, nýbrž
zůstal chladným pozorovatelem, ocitne se v kou-
zelné zahradě, kde svádí jej sbor děv, personifi-
kovaných květin. Marně. Již odcházejícího za-
staví Kundry. V arabském, průsvitném kostymu.
Celou stránku vyplňuje sdělení její, že jeho
matka zemřela hořem. Kundry je také stížena
kletbou. Když Spasitel, nesa kříž, kráčel na
Golgotu, tropila si z něho posměch. V trest ne-
může plakat. Jest odsouzena stále se smát a
smyslností ničit muže. Poceluje Parsifala dlouho
a vášnivě. Vykonává tu prokuru: líbá jej jmé-
nem jeho nebožky matky. Následuje veliký
dialog. Kundry, jsouc odmítnuta Parsifalem.
který nechce býti její favoritem, vzývá jej, aby
ji vysvobodil. Parsifal chce hráti druhou roli
ukáže-li mu cestu k Amfortovi. Znova jej ob-
jímá, v náruč tiskne. Zase ji odstrčí. Zavolá
proti němu Klingsora. Kde se vzal, tu se vzal.
je tu. Hodí po něm známým posvátným oště-
pem, jenž utkví však nad jeho hlavou. Našeh
reka hrdinství spočívá v tom, že jej vezme
jím udělá znamení kříže. Něco z Hugenottů.
Zámek Klingsorův i se zahradou Kundry, černe
bestie la Kleopatra, propadnou se. Dívky pro-
mění se ve svadlé květy na rumišti. Tento vý-
jev je proveden divadelní mechanikou podivu
Kundra
Parsifal
Klingsor
Klingsorův
Golgota
le Kleopatra
26
article
hodnou. Požá paláce v „Rienzim“ a posledn
scéna v „Proroku“, jak jest je víděti ve vídeň-
ské opeře, zajisté velikým apparátem pracující,
je bledým odstínem katastrofy, která tady mži-
kem, jak uhozením blesku, děje se rychlostí,
že sotva zrak stačí vše postihnout.
Vyproštění Kundry, která proměnila sev
kající, důvěřující, sestersky milující ženu a
vyproštění Amforty z klatby a trestu jsou ob-
sahem posledního jednání. Vyproštění to děje
se o Velikém pátku, za slunného dne jarního,
což dalo podnět ke thesi, že „Parsifal““ je dia-
matickou odou, opěvající vítězství jara nad zi-
mou, světla nad tmou, křesťanství nad semi-
tismem atd. Gurnemanz pokropuje hlavu ne-
vědomce — mesiáše svatou vodou, Kundry po-
lévá mu nohy posvátným olejem a pak utírá
vlasy svými, on pak navzájem dává se pomazati
Gurnemanzem na krále a křtí Kundry. Konec je
zase ve svatyni, kde pozdvihuje se svatý kalich
gral. Tentokrát Amfortas funkci svoji konati
chce naposled. Prosí za smrt. Marně. Prosí sv
rytíře, by jej prokláli. Marně. Tu položi Parsifal
svatý oštěp na jeho ránu — ta se zaceluje. Pa-
sifal pozdvihuje kalich, ana bílá holubice s hůry
se snáší a všichni holdují Parsifalu, který ve
všech třech aktech nie neudělal, leč že zabil
labuť a dvakráte zdvihl oštěp. Pro velikána oper-
ního tuze málo. Ještě méně pak pro hlavní osobu
dila tak velice založeného, s takovou velebou a
grandiosní majestátností vypraveného, ba na-
plněného, ve kterém dvakráte děje se večere
Páně s grandozzou, jako při mši korunovační.
Kundra
Parsifal
Gurnemanz
Páně
Požá palác
27
article
Vůbec nalezl jsem v „Parsifalu“ méně nežli
mně bylo slibováno a nežli sám jsem čekal.
Doufai jsem uzřít a slyšet věci nevídané a ne-
slyšené, nové, jiné a ne-li ty, staré do takové
výše povznesené, že proti nim druhé mizía
blednou.
Ale jako v přírodě, tak i v umění vůbeca
hudebním zvláště není žádných skoků, nýbrž
jest evoluce, a jako v nitru nejvyšší hory vrstva
leží na vrstvě nebo vedle vrstvy, tak i ve vý-
konech největších geniů. Mně není „Parsifal“
operou oper, alebrž jednou z oper R. Wagnera.
Jsem dalek podceňovati ji hudebně — textově ji
kladu niže nežli každou přednibelunskou —
avšak měl jsem dojem, že je v ní mnohem více
strojenosti a mnohem méně invence a též origi-
nálnosti nežli v operách jeho jiných. V čem by
se jevil anebo skryt byl a utajen ráz uměleckéh
Parsifal
R Wagner
oprat oprat