Románová příloha „Národních Listů“ k číslu 3l. ze dne 1. února 1900.

Různé zprávy. =Anglická vynalézavost. Společenstvo řezníků londýnských oznámilo svým zákazníkům, že od nynějška»k vůli válce« zvýšeny budou ceny masa o půldruhého penny na libře. Proč »k vůli válce«? Řezníci tázáni proč to, ocítili se v nesná- zích, kterak udati rozumnou příčinu. Konečně při- padli ve svých rozpacích na následující znamenitou výmluvu: »Sto tisíc mužů odešlo z Anglie, spotřeba masa jest tudíž menší a musíme je tudíž prodávati dráže, mají-li naše příjmy zůstat stejny.« Obchod jest ovšem obchod. Tenhle důvod je rozhodně pove- dený. = Zpěvák a hroznýš. Ze života nedávno zesnulého ředitele velké Opery pařížské, Eugena Bertranda, svého přítele z mládí, jemuž věnuje vře- lou vzpomínku, vypravuje Ernest Blum ve svém »Denníku vaudevillisty« následující pěknou historku »Eugen Bertrand,« píše, »měl jakožto synovec dvou divadelních ředitelů vrozenou lásku k divadlu. Vstou- píl do konservatoře a — sám mi o tom často vy- pravoval — potkal-li mne na boulevardech, smekl přede mnou co nejuctivěji. Vždyť jsem byl spisova- telem a mohl jsem mu někdy svěřit nějakou roli.

Já rovněž pozdravoval jej na nejvýš uctivě. Bylť sy- novcem dvou divadelních ředitelů a mohl někdy do- síci, aby nějaký můj kus byl přijat. Když byl odbyl více méně vážné kursy na škole předměstí Poisson- nire, rozhodl se, že s jakousi hereckou společností se odebéře do Ameriky. Jednoho dne hrál v malém městě jižní Ameriky v kuse »La corde sensible«, na divadle, jež bylo polou v přírodě. Pozadí jeviště sou- sedilo s lesem a panovalo tropické vedro. Bertrand chtěl právě zapěti před odchodem s jeviště kuplet tak ohnivě, jak jen při takové temperatuře bylo možno. V tom se ohlédl a zpozoroval ohromného hroznýše, jenž se klidně plazil přes jeviště. To ne- bylo právě příjemno, tím méně, jelikož had plazi se právě po oné straně, kudy Bertrand chvíli po t měl odejíti. Bertrand chtěl tudíž čekat, až had úplně zmizí. Avšak zvíře vábeno světlem a hudbou a snad též hrou Bertrandovou, zastavilo se a zdálo se, že má zcela vážný úmysl, vyslechnouti kus. Teď byla

dobrá rada drahá. Dekorace představovala pokojík s prostými dveřmi v pravo a oknem v levo. Ber- trand tedy poklonil se svému spoluhráči a zmizel oknem k nemalému úžasu diváků. Když byl za kuli- sami, oznámil režiséru a strojníku, jaká obluda je na jevišti, tí však udiveni na něho pohlédli a pra- vili: »Boa, to není nic zvláštního; zde si toho nikdo nevšímá, výpadá to tím pěkněji.« Bertrand pochopil, že se učinil směšným pro takovou »maličkost«a když opět vešel na jeviště, nedbal více hada, jenž velmi pozorně vyčkal až do konce kusu. Pozdějí, když byl již ředitelem a umělci večer před premié- rami, jak obyčejně si stýskali: »Jsem rozčílen,« ří- kával: »Co pak byste teprve řekli, kdybyste jako já byli musili hráti celý kus takřka s hroznýšemv kapse?« = Zákon proti pomerančovým slupkám. Ze Ženevy se oznamuje: Ve velké radě zdejšího kan- tonu podal p. Debrieu interpellaci ve příčině nebez pečí, způsobovaného odhazováním slupek pomerančů na chodník. Po delším komickém sporu mezi před- sedou a interpellantem dovozoval p. Debrieu: »Pá- nové, žádám, aby vydáno bylo nařízení. Věc ta trvá

již po mnoho let. Každou chvíli někdo sklouzne, zlomí nebo vyvrtne si nohu anebo jinak přijde k úrazu. To se stalo nejen mně, ale i jiným lidem. Dříve než se stane cos horšího, má státní rada dle mého názoru právo, ustanovovati trest, jejž by uklá- dal smírčí soudce osobám, jež házejí slupky na chod- ník a sice nejen uvnitř města, nýbrž v celém obvodu města.« Státní rada zabývala se již touto choulosti- vou záležitostí. Pan Debrieu žádá, aby prodavači po- merančů byli nuceni vyvěsiti štít s nápisem, že jest zakázáno odhazovati slupky pomerančů na chodníky. O novém tomto zákoně dosud nebylo jednáno. = O příšerném nálezu rozsekané mrtvoly ženy v řece Adiži blíže Verony, o němž jsme již přinesli telegrafické zprávy, oznamují se nyní ná- sledující další podrobnosti. Dne 17. ledna spozoro- valo několik pradlen na břehu Adiže blíže mostu Garibaldiova dosti velký balík, plynoucí po vodě. Hochovi, jehož na to upozornili, podařilo se balík vyloviti. Byl to velký pytel, pevně zavázaný, v němž nalezeny menší balíčky, zavinuté ve lněné a vlněné hadříčky. Polekané pradleny shledaly, že obsahují kusy ženského těla, části stehen, života, prsou a ra- men. Ohledáním nálezu zjištěno, že kusy ty pochá- zejí z těla ženy mladé, jež se nalezala v požehna- ném stavu a jejíž tělo dosti znalecky bylo rozsekáno na kusy. Rozumí se, že tento objev způsobil ohrom- nou sensaci a že ihned vznikly nejdobrodružnější pověsti. Úřady nejprve se postaraly o to, aby řečiště Adiže bylo důkladně ohledáno, jak nad místem ná- ležu, tak pod ním, při čemž nalezeny další části mrtvoly, zejmena vnitřnosti. Poněvadž nebylo lze nalézti hlavu, nebylo možno zjistit osobu zavraž- děné. Podivná náhoda pomohla úřadům na stopu.

V ubrousku svinutém v uzlíku, jenž nalezen dne 19. ledna, nalezen mezi částěmi mrtvoly kus papíru, na němž byly zaznamenány některé výdaje »Spodky pro tatínka 15 lir, punčochy 0.30 1., muse- lin 8.30 1., červená vlna 1.50 1., celkem 25 lir 10 centimů. Jakmile to bylo oznámeno, přihlásil se otec zavražděné, kupecký účetní Canuti, jenž udal, že dcera jeho již od 5. ledna z domova zmizela a že před tím ony věci koupila. Příbuzní dívky poznali i písmo dívčino, jakož i kusy šatů, v nichž jedno- tlivé části těla byly zabaleny. Na základě domněn- ky, jež se vyskytla a jež později shledáua správ- nou, zavedla policie ihned pátrání u porodních bab a zejmena těch, jež byly podezřelé z trestných skutků, a toto pátrání, jak se zdá, vedlo již k obje- vení vinníků. Těchto dnů zatčeni ve Veroně porodní bába Friedmann-Grandeová a poručík 6. praporu alpských střelců Carlo Trivulzio. Vyšlo na jevo, že poručík byl milencem 19leté Iroliny Canutiovya její odchod z otcovského domu uváděn ve spojení s tímto poměrem dříve, než zločin proveden. Patrně podrobila se dívka u Friedmann Grandeové na radu svého milence zločinně operaci, jež měla v zápěti smrt dívčinu. Aby se zabránilo objevení zločinu, učiněn pokus, mrtvolu odstranit. Vinníci patrně měli pomocníka věci znalého a proslýchá se, že tento po- mocník, jakýs lékař, byl prý již zatčen. Událost tato vzbuzuje značnou sensaci také proto, že mladý dů- stojník pochází ze staré šlechtické rodiny milánské. = Osudy básně. Pešťské listy přinášejí ná- sledující historku: Sláva jest, jak známo, věc, o níž dlužno pilně pečovat, zejmena jsme-li básníkem. Neboť i za našich dnů tvořívá sláva nejpodstatnější ne

část jmění básníkova a často jest jediným jejich po kladem pověst, o niž se poeta v Uhrách dle zná- mého výroku básníka Vajdy musí sdílet s dvaceti tisíci kollegy. Následující historka přihodila se v jed- nom větším městě uherském. Ono město má čtyři časopisy, ale jak již bývá, mnohem více básníků, kteří v těchto časopisech pod čarou zápasí o palmu nesmrtelnosti a drápou se na Parnas. Jeden z nich napsal báseň; byla to báseň lyrická, ale dlouhá. Báseň ta vyšla v jednom z oněch listů, byla také čtena, ale jediný čtenář nedovedl jí porozumět. Ohavné tiskové chyby skomolovaly její smysla k tomu ke všemu bylo pět veršů vynecháno. Básník byl nanejvýše rozhorlen. Několik dnů po té objevila se báseň ve druhém listě s poznámkou: »Tato báseň uveřejněna byla v časopisu N., ale tak plna chyb, že ji v zájmu své amputace musím nanovo otisknout. Autor.« Kromě podobné tiskové chyby (am- putace — reputace) přihodila se básní ještě nehoda, že bylo vynecháno devět veršů. Nešťastná báseň pu- tovala do třetího listu; tam se mělo dostati zadost- učinění reputaci básníkově. Ale jaké to sklamáníi Tentokrát chybělo dokonce třínáct veršů! Nešťastník upustil od myšlenky, rvát se nadále se sazeči a zlo- bou osudu. Pln resignace opustil rodné město i ro- dinu, neboť jeho reputace mu nedovolovala, aby bá- seň svoji uveřejnil ve čtvrtém časopise.

Zemřelí v Praze.

Dne 26. ledín a 1900: Charvat Jan, inspektor c. k. policejní stráže, 59 roků, 885—I. Čenský Adolf, obchodník s papírem, 60 roků, 59—VI. Pe- třina František, podsudní, 50 roků, 716—VII. Uhlig Adolf, 4 měsíce, 389—VII. Dopita František, syn pekařského pomocníka, 4 dny, 1888—II. Špelinová Anna, vdova po poštovním úřadníku, 75 roků 1483—II. — Ve všeobecné nemocnici: Štěpnička Josef, nádenník, 49 roků. Vaněk Josef, kočí, 38 r. Röhlingova Terezie, 38 r. — U Alžbě- tinek: Walcherova Eleonora, soukromnice, 84 r. — V chorobinci: Beránek Emanuel, bývalý tiskař, 75 roků. — U milosrdných bratří Pistora Vílém, kočí, 24 roky. Dne 27. ledna 1900: Kuprová Františka, vdova po kováři, 76 roků, 117—VI. Hamerle Václav, soukromník, 79 roků, 173—III. Waltz Josef, kominík, 66 roků, 1393—II. Weiszova Terezie, dcera rukavi- čkářského pomocníka, 2 roky, 401—II. Štětina Josef. syn obuvnického pomocníka, 5 roků, 229—V. Salus Josef, syn obch. příručího, 2 roky, 1070—II. Rou- bitschková Marie, vdova po sklenáři, 53 r., 275—I. Unčovská Alžběta, dcera klempíře, 14 měs., 1738—II. — Ve všeobecné nemocnici: Maškova Františka, komptoiristka, 35 roků. Brichta František, zlatník, 68 roků. Vojtíšková Marie, 63 roky. — U milosrdných bratří: Zikmund František, truhlářský pomocník, 25 roků. Buchtela František, topič, 21 rok. Dne 28. ledna 1900: Hadrbolec Josef, krejčí, 57 roků, 1456—II. Liška Josef, kočí, 50 roků, 1616—II. Filip Václav, poštovní zřízenec, 62 rok, 1626—Il. Vaisová Anna, manželka hostinského, 47 roků, 579—VII. Havelka Josef, kovář, 56 roků, 210—VII. — Ve všeob. nemocnici: Jandíková Anna, manželka zámečníka, 40 roků. Nováková Františka, manželka dělníka, 44 roky. nn

sg šabii 144 -

bůh mu žehnej !) buď následkem slzí nebo strachu z toho krokodila.A jelikož mám nyní noční službu, a proto mám prázdno od 6.30 do 8.30, hodlám mu učiniti první obřadnou návštěvu dnes večer, kdy každý bude vítán, abymne doprovodil, kdo by chtěl přijíti k jeho chrámu nevinnosti a lásky jako mudrci od Východu. Avšak kdyby někdo se poptával po mně v nemočnici ve zmíněnou hodinu, jest mně jej varovati, že Bílá Sova výslovně za- kázala všechny styky členů svého štábu s propuštěnou pohaněnou matkou. Připišté to mému odmlouvavému duchu, že hodlám nedbati rozkazu, ačkoliv jsem si až příliš dobře vědoma, že ona ubohá, propuštěná a poha- něná nemá jiné idey o přátelství než o věrném, v němž se účastní a není účastna. Ovšem, žena jest zrozen k takové sobeckosti jako že jiskry lítají nahoru; avšak setkám-li se někdy s mužem, který sobeckým není, vzdám se mu hned duší, tělem a vším přislušenstvím — leda by měl ženu neb jinou překážku a je již zapsán v knize tohoto světa, a v tom případě chci vstoupiti sama v zástavu a býti mu zavázána pro příště. Glory.« u o Ve tři čtvrti na sedm stála Glory onoho večer v portálu nemocnice čekajíc, avšak Jan Storm nepřišel. V sedm hodin zvonila na zvonek u malého domku v St. John Woodu, jenž stál za vysokou zdí a měl želéznou mříž v zahradních vratech. Na zazvonění přišla dobro- srdečná, loudavá služka, jež byla vlídná a v okamžiku iě důvěrná. von aa sznoq sniebe žn »Jste ona mladá dáma z nemocnice ? Slečinka mi o vás povídala. Já jsem Lizá a pojďte nahoru — ano, daří se jim dobře, děkuji, oběma — a pozor, sehněte frioj hlavu, slečno.« dobegsl

dovníkem toho, jenž odpustil ženě a zahanbil pokrytce a neměl, kam by hlavu položili!«nobšíc Avšak kanovník se obrátil a vyletěl z pokoje.b Sluha vešel na zazvonění, a nevida nikoho jen Jana Storma řekl mu, že nějaká dáma na něho čeká v kočáře před domem. Byla to paní Kallendrová. Přišla mu říci, že byla v nemocnici pro Polly Love, a dívka nechtěla jíti do domu v Sohu. »Ale co se vám přihodilo, člověče?« řekla. »Jako byste byl víděl ducha !« Vyšel ven prostovlasý, nesa klobouk v ruce.

»Vše jest odbyto,« řekl. »Čekal jsem po týdny týdny, avšak konečně jest to odbyto. Bylo by marné omlouvati po kousku, tak jsem se vyslovil rázem.« Jeho zardělé oči hořely plamenem, avšak jakoby velké břímě bylo sňato s jeho mysli, a duše zdála se plesati. »Řekl jsem mu, že jej musím opustiti a půjdu ihned. Choroba byla krutá, a lék musí býti také krutý.« Stará dáma zadržela dech a sledovala jeho zardělou tvář s napjatou pozorností. »A co teď hodláte učiniti ? bd »Státi se zbožným jaksi více než jmenem; opustiti svět navždy s jeho marností a přepychem a pokryte- ctvím a neupřímností.« »Přidejte si nejdříve trochu masa na své kosti, člo- věče. Snadno se pozná, že jste nejedl a nespal ně- kolik dní.« »To nic není — naprosto nic. Bůh nemůže přijati půl vaší duše. Musíte se mu odevzdati úplně.« Křestan. e