2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 110.
4
article
„Co týden dal“.
„Co týden dal“.
Značnou nepříjemnost přinesl minulý právě
vatý týden“ vídeňskému profesoru doktoru
Zikmundu Feilbognovi. Jsou toho plné noviny
a případ jeho prý vyvolává veliké vzrušení.
Nenadál se asi, když si s chotí svoua
Svekruší vyjel na velikonoce do Říma, jaké to
bude míti pro něho následky. Puzen zvědavostí
— a snad by každý na jeho místě stejně byl
učinil — vstoupil se svými damami do kaple
Sixtinské, kde právě papež sloužil mši. Pak byl
uchvácen proudem, z něhož už nebylo lze unik-
nouti, zanesen jím až před papeže, který právě
podával shromážděným hostii. V nesmírných
rozpacích činil dr. Feilbogen po příkladě jiných
obávaje se, aby nevzbudil pohoršení. Pokleki
jako jiní a přijal hostii jako všichni ostatní.
Rovněž tak učinily jeho dámy.
Situace jistě byla i jemu nanejvýš trapna
je však nepochybno, že by z ní byl jako člověk
vzdělaný bez pohromy a nepozorován vyvázl
Avšak jeho švekruši přihodila prý se nehoda
že v nesmírném rozčilení ze situace hostii nějak
neobratně přijala a dokonce prý upustila.
profesor doktor
Feilbogn
Feilbogen
Řím
5
article
Praví se, že prý Dr. Feilbogen sám vysvět-
luje případ v „Neue Freie Presse“ a naprosto
popírá nějaký úmysl profanační, a tomu ujištěni
může být uvěřeno. Jakou příčinu by mohl mii
ku provokaci? Vždyť by se vydával u veliké
osobní nebezpečenství. Vysvětlení jeho podobá
se pravdě. Právě v situaci, v jaké se ocitl, mohl
se naditi větší pozornosti a snad pohoršení
z toho, kdyby byl povstal a hostii odmíu.
Správně poznamenal zpravodaj našeho listu
v páteční zprávě o případě, že asi „takovýmto
způsobem přijalo hostii od papeže již mnoho
cizích jinověrců“. Vždyť ani nezbývá jiného uči-
niti v situaci podobné. A snad podobný bez-
děčný přijimatel ani proti svému náboženství se
neprohřešilí
Případ sám jest ovšem budoucím návštěv
níkům jiných vyznání výetrahou, aby se dříve
poučili, jaký obřad se právě koná, aby v podob
nou nemilou a trapnou situnci neupadli.
Feilbogen
Neue Frei Presse
6
article
Nestalo-li se někdy komu z nás cosi podob
ného?
Vzpomínám, jak jsem před mnoha lety po
prvé navštívil staronovou synagogu pražskou
Ne z prosté zvědavosti, ale z dychtivosti, abyeh
poznal starou tu a zajímavou památnost.
Strážce svatyně židovské byl právě u veho-
du a kynul mi, abych vstoupil. Ale v tom oka-
mžiku jsem zaslechl, že uvnitř odříkávárny jsou
nějaké modlitby. Byl jakýsi svátek židovský a
věříci tam byli shromážděni.
I couvnu bezděčně ode dveří a omlouván
se kostelníku:
„Přijdu jindy — dnes je tam pobožnost ně
jaká . ..
„Jen vstuple, to nevadí, pobízel mne k
stelník a kráčel přede mnou.
I vstoupil jsem, a jak již od dětství máme
v krvi, že smekáme, překračujeme-li práh ně
jaké svatyně, rychle jsem sňal klobouk, abyel
nevzbudil pohorsení.
Ale vzbudil jsem. Ne sice u shromáždě
ných, konajících pobožnost a obrácených k ol-
táři, ale jen u kostelníka, který náhodou se
otočiv a vída mne s obnaženou hlavou dost
drsně ke mně pronesl:
„Dejte na hlavu!“
Překvapilo mne to, i v rozpaky uvedlo, ale
již jsem jediným pohledem postřehl, že všich i
shromáždění tu mužové mají na hlavách. Nevě-
dél jsem dříve, že to náleží k jejich obřadům
Chtěje uctiti svatyni smeknutím, dopustil jsem
se v očích kostelníkových právě opaku. Bez
děčně, přes nejlepší vůli svou.
A kdysi později, když jsem se zúčastnilži
dovského pohřbu, v okamžiku, kdy vynášeli
rakev a vkládali ji do pohřebního vozu, smekl
jsem zase po našem zvyku. Ale byl jsem z ce
lého shromáždění sám. Všichni účastníci židov
ské víry nechali na hlavách a cítil jsem, jak po
hledy všech při tom smeknutí na mne se upřely
Nebyli nikterak pohoršeni, poznali v tom oka
mžiku, že nejsem jejich víry, a jistě mi to no
vykládali ve zle.
Něva
7
article
Od těch dob jsem věděl, že se nesmek
ani v chrámě žilovském ani při pohřbu.
A když jsem poprvé se octl před mohamo
dánskou mešitou — v Mostaru — do níž rád
bych byl vstoupil, a když jsem pozoroval, kteral
mohamedáni vstupujíce sklepávají s nohou stř
více a zouvají botky neb opánky, načež kráčej
bosi do mešity — byl jsem ve značných roz-
pacích. Pršelo, jen se lilo, všady bláta plno
i přes práh svatyně turecké ho nanoseno, a ted
jsem se měl zouti.
Jaká pomoc! I hotuji se, abych tak učini
ale průvodce můj, asi čtyřiadvacetilotý Srl
mohamedán, zadržel mne a praví:
„Nech, nech, a vejdi jenom.
I vešel jsem obutý. To tedy mohamedánůn
nepřekáži
Jsou tak přepodivné náhody. Případ Feil
bognův vyvolal ve mně dvě vzpomínky. Obě s
týkaji novinářů Semitů. Prvá jest arci rázu do
cela žertovného, ačkoli to mohlo po čertech ne
dobře dopadnouti.
Mostar
8
article
To bylo roku 1891, o prvé naší jubilejní
výstavě, když na výstavišti „vystupoval“ —
v obojím smyslu — nešťastný balon „Kysi-
belka“. Jak známo, praskl právě někde nad ko-
minem továrny Reissenzahnovy, spadl na stře-
chu vedle komína i se svými pasažery a ješte
pak chytil. — Opatřen jiný balon, ani nepama-
tuji, zdali již páně Surcoufův, a zase lítal. Jedné
takové plavby krom kapitána zúčastnili se ješt
dva odvážlivci, a jedním z nich byl novinářský
kollega pan W., žid.
Balon letí, letí, až někam nad Hradčany
tam ho popadly „protivné větry“, čert ví, jal
to všecko bylo, a milý balon spadl na střechu
kláštera kapucínského, i s pasažery, a tedy
i s panem W.
Dobří páteři a fráteři přistavili žebříky, po-
mohli vzduchoplavcům se střechy do dvora
do kláštera, snad je i nějak pohostili a tak pan
W. „vstoupil ke kapucínům“, čehož by se are
do smrti nejdelší nebyl nadál.
Poněkud jiný a případu páně Feilbogno u
zdaleka podobní byl jiný případ, ovšem taky
nikterak tragický.
A možno, že je tomu taky už dvacet let
Batnáct jistě,
Surcoufův
Hradčany
9
article
Bylo tehda nějaké shromáždění ve Svato-
václavské záložně, v záložně tehdy ještě plne
slávy, peněz a důvěry.
Shromáždění bylo politické. Byli tam vysoe
kněží, byli tam „češtr“ kavalíři, nějaká vysoká
klerikální politika se tam pěstovala, ba, byl tam
i sám arcibiskup, předchůdce nynějšího.
Rozumí se, že tam byli taky referenti praž
ských denních listů, taky referent „Bohemie“
velmi pravověrný Semita.
A když bylo vyřečněno, vypolitisováno.
když byla odhlasována resoluce a tak dále, co
slovem k podobné schůzi náleží, tu pojednou
vyvstal areibiskup v celé své vznosné velikost
a jal se sbromážděným — tuším po modlitbě —
udělovati arcipastýřské požehnání.
Všichni účastníci schůze poklekli v tom
okamžiku, jen jediný muž trčel tu nad klečícími
a to byl právě referent „Bohemie“. A zraky
všech v tom okamžiku neupíraly se na arci
biskupa, nýbrž na muže stojícího uprostřed kle-
čících.
A tu tedy milý referent, pod tíhou těcht-
udivených zraků — a cítě na sobě snad i zrak
arcipastýřův — sklonil hlavu, pomalu pomalou-
čku ohýbal kolena, až se taky snížil ke všem
již klečícím, klečel náhle jako oni a po příkladě
okolí svého žehnal se i křížem, aby nebudil již
další pozornost odlišným chováním svým a do-
konce snad aby nevzbudil pohoršení.
Ujišťoval později, že mu v tom okamžiku
bylo dokonale horko, ale že si nemohl pomoci
Profesor dr. Feilbogen patrně ši taky ne
mohl pomoci, ač by si jistě rád byl pomohl
Budiž mu útěchou, že měl v Praze předchůdce
o němž ani nevěděl.
Poznamenávám jen, že chudák arcibisku
zaplatil později životem Kneippovu kůru, kter
se svěřil, ale zmíněný referent Semita z řečen
schůze ve svatováclavské záložně běhá podne
Prahou živ a zdráv, ač prý tu Němce a Židy
na potkání vraždíme.
doktor
Feilbogen
Kneippův
Němec
Žid
Svata
Praha
Bohemia
10
article
Voda.
Voda.
Obrázek z Poskzaví. — Načrtl Jan M oráver
„Hezký je život u vody, viď, můj zlat.
hechu! A všechno je tu hezké, že ano? Mlčís
či snad ne?
„Ale je, má zlatá, je! Všude by bylo krásně
kde bys ty byla, všude — i na poušti! . ..
Mladý stavitelský příručí, statný brunet
usmál se měkkými tahy své snědé tváře a při-
vinul na junácká prsa rozkošné děvče — děvč
jako třešňový květ bílé, krásné a vonné ... Bylu
o málo nižší - a proto položilo nadzvednutou hln
vičku poněkud na zad, aby mohl miláček líbat -
hodně líbat — tisknout žhavé rty svoje na její
červené, jemně vykrojené ..
Stáli na navigaci a líbali se . ..
Byla už noc. Taková vlažná zářijová noc.
kdy měsíc a hvězdy nesvítí a přece je takové
neurčité, magické šeno, pouze polotma «.
Slabá miha vznášela se nad vodou pod černýmí
stráněmi, mezi nimiž se ozýval věčný šumo
řeky. Jinak bylo ticho . ..
Pustili se z objetí. Beze slova, maně zab
čili z náhonu na písčitý břeh a zaměřili pěši-
nou mezi pole. Při cestě skorem desetiminutov
nepronesl z nich nikdo ani slůvka. Nač mluvit?
Poskzavit
11
article
Přiroda také mlčela a byla tak krásná! . . . Prote
nemluvili — ruce si tiskli a jejich těla probíha
hřejivý proud čisté rozkoše ...
Stanuli na kamenité cestě. Blízko v onom
krásném šeru spala ves. Obrysy prvního staven
neurčitě vystupovaly. Někde tam zaštěkl pes
Ozval se znovu — už blíže ...
Děvče se upamatovalo.
„Slyšíš? To je Voříšek!... Oh, já zapo
mněla! Jsem tu tak dlouho ... Co mi dom
řeknou?“
Držel ji za ruce. A smál se jejímu strachu
„Jen pověz, Toničko, kde jsi byla! Pově
doma to, co už dobře vědí; že se máme rádi ..
A zeptej se, kdy mám k vám přijít, rozumíš?
V neděli mi to u kostela povíš . ..
Smál se. Ona se radostně chvěla . . . Líbal
se a loučili... Voříšek přiběhl a zaštěkal r
dostně ... Ještě si podali ruce.
„V neděli!“ řekl on.
„Ano . .. S bohem! . .
A utíkala. Stál a díval se, jak mizí v šeru
a Voříšek za ní skáče . ..
Prot
Voříšek
Tonička
12
article
Stavitelský příručí Hora šel nazpět pěšinou
k řece. A tiše resumoval:
„Domů nepůjdu! Je už pozdě. Ráno mu
sím brzo vstávat — ve čtyři abych tu byl. Ne-
vyspal bych se — spíše zaspal. Zůstanu n
„Loučení“ v barákách a ráno mne probudí ro
nou ku práci . ..
Šel zvolna po navigaci dolů k „Loučené“
Byla už noc a bylo krásně... Hora byl pří
jemně zemdlen. Mozek zamotával se mu d
vláken snu, vzpomínek . ..
— — Jak se to tu krásně u té řeky žilo
Všechno je zde zdravé! Příroda, lidé — vše-
chno, všechno... Byl rád, že zde dostal místo
u podnikatele vodních staveb. Starý pán, hod
ný .... Lidé jej zde mají rádi — zvláště děl-
níci. Však je k nim Hora uznalý, přeje jim .
Zde ta navigace je stanovisko jeho práce. Sem
a odtud zase nazpět chodí z nedaleké vsi, kdež
u stavitele bydli. Několikráte týdně však poruš
pořádek a jde opačným směrem, proti vodé,
jako dnes právě. A tu přijde k malé vísce, n
kraji toho hnízda stane a upírá černé zraky
k velkému statku, odkudž plaše vybíhá jeho
Tonička... Jdou pak spolu k řece na pro-
cházku . ..
Mají se tak rádi... A už dosti dlouho
Láska jejich je veřejným tajemstvím. Brzo se
však pečeť tajemství odstraní a Hora bude moe
opravdu říci Toničce: „Má jsi, Toničko, má ..
Hora snil... Byla krásná, tichá noc ..
Jen řeka šuměla, trochu hlasitěji. Nepozoroval
toho, poslouchaje jiné, vnitřní hlasy. A pak řek
šumí odjakživa, věčně šumí . ..
Tonička
tichý noc
13
article
Došel po rovném náhoně na místo, kde
končil, kde bylo kamení nakupeno a haldy
štěrku a hlíny. Hromada dřeva, trámů, prken
Opodál stály arovnány malé vozíky, káry, hřebe
náče a různé nářadí. Doleji u rovného břehu
uvázán houpal se prám s lodí. Voda silněji šu-
mící tlačila plavidla na břeh.
Hora neviděl. Se sklopenou hlavou šel po
rezkopaném břehu k několika dřevěným bou-
dám, kteréž tu na malé lučině vystavěny byly
jako noclehárny pro dělníky. Došel ke krajní
čelem na vodu obrácené. Bylo to skladiště a
provisorní kancelář. Přede dveřmi spal člověk
Hora se shýbnul:
„Hašku, povídám
Zahýbal jím. Ilídač vyskočil, vytřešti
oči . ..
„A — áá — to je pan Hora!“ koktal roze
spalý. „Ale teďko — teď jen jsem musi
usnout...“ omlouval se.
Hora se smál.
„Pozoruji!... Poslouchejte, Hašku, ráne
mne vzbuďte, nenechte mne zaspati . . . Ode-
mkněte mil“
Hašek sáhal po klíči. Vylovil Ho z hlubok
kapsy „hamburaček“ a odmykal. Bylo ticho-
Řeka hučela — hučela silněji ...
„Pane Hora —“ povídá hlídač. Hlavu m
nakloněnou a napjatě poslouchá, jak vode
huhlá . ..
Voda
Došela
Hašek
Hora
Řek
14
article
Hora rozumí tomuhle pohybu a nahinuvse
poslouchá také ... Hašek povídá:
„Nezdá se jim?“
„Hučí nějak, hučíl... Dejte pozor! Na
hoře asi pršelo. Já se jdu trochu prodřímnout
kdyby snad plnila, vzbuďte mne!“
Otevřel dvéře baráčku a vešel. Svlékl ka-
bát a položil se na malou „palandu“ v koutě
Oči se mu zavíraly... A mozek opřádal jemný-
mi vlákny sen... Zdálo se mu — zdálo —
o Toničce . . .
Venku po „Loučení““ Ručela voda ...
Hlídač Hašek podíval se k vodě. Plnila
kalila se. Prám s lodí néklidně se houpal —
voda ho tlačila ke břehu. U kraje ve smáče-
ném olšoví a vrbí chytaly se mrť, stelivo, drobn
kousky větví — splaky to z pobřežních polí
„Přibývá — nahoře musilo notně sprchnout
za dne. Tady to jen přeletělo —“ usuzoval po-
malý Ilašek. Podíval se na řetěz u prámu
šoural se k barákům.
„Dešťová —“ zahučel si do mrožích vousů
a sedl si zase na staré místo. Víčka se mu při-
vírala — zavřel tedy oči a pomalu zase usnul .
A řeka hučela pořád zlověstně . ..
Hašek
Tonička
15
article
Fpsilon.
lesů.
16
article
Hašek se najednou probudil. Instinktivně
jakoby ho někdo byl rýpnul. A jak se ulekal .
Vod hučela příšerně. Vzpěněné vlny při-
lévaly se přes započatý nábon, vztekle bily d-
hromad štěrku a kamení. Rokvisila a věci blíže
u řeky zůstavené bral dravý proud ... Vlny
šplounaly vždy blíže a blíže. Voda dosahovaln
skorem k hromadě vozíků a nářadí. Rozléval
se a natahovala nenasytnou ruku dál a dále —
k barákům a k němu samému . .
Strnul a stál jako sloup . . . Oči jeho se upí
raly na bouřlivou, prudce ženoucí se řeku ..
Hledaly prám a loď. Ty zmítaly se v rozbouřeno
spoustě jako skořápky ..
Ilašek probral se z ustrnutí.
„Voda! — Velká voda!“ zabouřil ustra
šeným hlasem a rozeběh se burcovat tvrdé spáče
pebřežních baráků.
Za chvíli byl kde kdo na nohou ...
Bylo už k ránu. Nad stráněmi svítalo —
nebe se bělilo. Magické šero mizelo a otvíral s
sporý rozhled po změněném pobřeží...
Hora dosud spal. Spal zdravě, tvrdě:
„— — Vode! — — Velká voda! — —
Neslyšel. Jakoby se mu to jen zdálo ...
Až jím někdo zalomcoval ..
„Vstávají — pane Hora — —.! Velká
voda — velká — —.
Otevřel těžká víčka — vyjevil oči... Na
ním stál Hašek, celý rozrušený
„Co je?“ vyjekl Hlora.
„Voda —— —
Hora vyskočil rovnýma nohama a vyrazi
ven ..
Ocitl se ve vodě — neboť ta sáhala a
k barákům. Ohlušující hukot ho na chvíli za-
razil. Zínal v šíříci se ráno — na zběsiií
let řeky ... Kolem něho v šíleném kvapu pra-
covali délníci. Odstraňovali rekvisita — dříví —
kde se co dalo vodě vyrvati z lupičskýeh
spárů . ..
Hašek
Hora
17
article
Po vodě pluly mohutné kmeny a bilyd
zoufale vzpínajícího se prámu a lodi. Je dív, že
dosud vydržely, že řetěz neprask“ ,..
Hora to viděl. A v té chvíli houknul:
„Pro prám — nechte všeho!... Každou
chvili může se utrhnout . .
Dělníci se zarazili. Nemožno už ...
„Pro prám!“ houknul znovu. Stará jeho
energie a neohroženost se mu vrátily. Skoči
do vody a po pás se brodě, kvapil ku prámu . .
Několik mužů za ním.
Dobrodil a vyšvíhl se na kymácející se pla-
vidlo. Proud se opíral do bortů a plovoucí dřeva
bila do praskajících stěn... Loď zalévala se
vodou.
Ale Hora stál... Mžikem postřehl si
tuaci . ..
„Lana sem!
Byla v minutě přinesena.
„Zavažte do kruhů — pevně protáhněte!“
řval s hukotem peřejů a proudu o přítrž
„A uražte řetěz — ale držte pevně, táhněte!“
„Ale pojďte pryč s prámu!
„Sem k nám!“
„Pane Hora!“ volali vodáci, připraven
jsouce na tuhý zápas s hrozným živlem.
„Táhněte!“ poroučel — a v tom přihnal
se zběsile trám a udeřil do lodi. Zapraštěla —
a něco ostře prasklo ... Retěz! A loď jak
šipka letěla po proudu, pryč . ..
„Slyšíte?... Honem, uražte řetěz, pod
vejte se, co plave dřeva!.... Čert vzal lodl
Honem — sekeru!“ ..
Chlap jako hora přibrodil se. Hora stál na
špici a ukazoval mu napnutý jako struna řetěz.
Články jeho se kroutily, natahovaly ... Hora
podíval se ještě na lana. Byla dvě, mohutná
hromada silných paží je křečovitě svírala .
Hora
Retěz
Lana
18
article
„Uhod!“ ukazoval a sám se zachytil bortu.
Dělník se rozpřáhl a vší silou udeřil čep-
cem těžké sekery do řetězu . ..
Cvrnklo to krátce — ostře . ..
A prám udělal skok po proudu. Ale zarazi
se. Lana ho držela... A do silných lan křečo-
vitě zatínaly se nesčetné konečky silných prstů
Mozolné dlaně pevně svíraly lana ...
Paže pracovala — nohy se vzpíraly . ..
Dělníci táhli... A dravý proud bral, trhal ..
Nechtěl povoliti . ..
Hora rozechvěn držel se bortu a vyjevený
ma očima díval se na hrozný boj, kterému velel.
Díval se ... Ale nezdálo se mu, že by bylv
výhodě. Nepřítel-živel byl silnější ...
„Táhněte — ze všech sili
Proč volal?... Ti lidé táhli — div jin
žíly nepraskly ... Ale prám pořád stojí —
vzdoruje proudu. Teď sebou hnul — kousei
ku břehu, ale zároveň po proudu
Hora stojí skrčen na špičco, drží se boru
a dívá se ... Zapomněl, kde je . .. Pozoruje
boj... Vybíjení sil... Proud neumdlévá . .
Hora
19
article
Proud běsní... Zuřivě bije do nízkýeh
bortů, až se voda vlévá do prámu. Občas udeř
dřevo — prudce narazí ...
Dělníci se vzpírají — napínají síly. Táhnou
hroznou silou. Konečně! Prám se hýbe — po
malu býbe ... Čelo ale obrací se proti prou
du!... Oj! Jen to ne! ...
„Táhněte — čelem ku břehul“
Pozdě však! Proud opře se o zadek prám
a sráží ho... Jedno lano povoluje — nemoho
snésti ten rychlý obrat — voda se opírá —
síla lidí se láme — čelo vzdoruje vlnám . ..
A zdvihá se... Voda do něj vráží a vzpěněn
řve ... Čelo se zdvihá ... Hora křečovitě svírá
oběma rukama sučité žebro v bortu . . . A strnu-
lým zrakem zírá do kalných pořejů, házejícíeh
mu vzteklou slinu do tváře. Prkna podlahy pod
ním praští... Dřeva do nich bijí temným
údery... Zoufale upírá oči na břeh ... Jeh-
lidé táhnou — mozolnaté dlaně pálí — zlly
se trhají — ale táhnou bez jediného slova —
v utajeném dechu — se zaťatými zuby ...
A čim více táhnou, tím je hůře . .. Čel
se zvedá... Zadek se noří do vody ... Peřeje
přelévají se přes bort . .
Hora
Zadek
20
article
Hora drží se křečovitě a upírá oči n
břeh ... Kdyby tam mohl! Přes ty peřeje? Ne-
může ... Voda ho strhne pod prám ..
Peřej mu vítězně plivá pěnu do tváře ..
Vlny se převalují přes nížící se zadní bort ..
Zadek houpavě klesá .. . Čelo se zdvihá — voda
pod hlomozí. .. Po proudu letí černá spl t
kmenů a dřeva... Přímo ku prámu ... Hor
se křečovitě tiskne k bortu... A lidé na břeh
zoufale se vzepřou . ..
Dřeva letí . ..
— — Hrozný náraz ... Prám učinil velký
skok pod hrozným tlakem... Někteří z muž
u břehu padli... Dřevo tlačí se na prám —
jeden kmen se staví a pomalu leze přes bort —
padá do prámu — valí se k Horovi ... Ten s
drží skrčen jako se tonoucí držívá .. . Oči má
vyvalené, jako skleněné . ..
A hrozný tlak pracuje dále. Čelo se zdvih
— zadek klesá. Dřevo se kupí přes bort — bort
se níží... Nový náraz a voda valí se do prá-
mu — spousta vody — prám mizí, zalévá se..
Hora mizí... Zahrnula ho vlna . ..
A dělníkům dochází síla ... Dlaně už ne-
eítí — pálí je — lano jim padá z rukou . . . Zí-
rají nehybně za černou hmotou letící po proudu
a v hlavě mají jenom jedno: .. . pan Hora ! ..
Proud řve — lomozí — letí vítězně v dálku
a rozzuřen plivá jim na mokré šaty špinavou
pěnu . ..
Bylo 1ž ráno — nad etráněmi bělilo se
nebe . ..
Zadek
Hora
21
article
Jeji ideál.
Jeji ideál.
Napsal G. H. Macpherson. Z anglického
přeložila Maph Moravcová.
Pohlédl mezi hovorem oknem na ulici, sně-
nem se třpytící a okamžik pozoroval vločky sně-
hové, předstihující se v divém chvatu, aby již
již osvojily si své místečko na zemi, jen aby
byly pod nohami procházejících se chodeů za-
šlapány v tutéž chvíli... a odvrátiv se, upřel
zase zrak na roztomilý, dívčí svůj protějšek
kloníci se nad vyšíváním.
— Ovšem, že se v mládí o ideálech mnoh
sní — promluvil zvolna jí v odpověď. — A
doznávám beze všeho, že j sou potěšením
mnohdy i útěchou té osobě, která v ideály věří,
ale — odpusťte — tomu, kdo o nich jenom sly-
ší, jsou pouhou kratochvílí a zábavou, chcete -li.
Za to však mají dvě výhody, totiž že nikomu ne-
škodí a že — jsou pohodlné, podajné řekl bych.
protože lze si je upraviti dle okolností — jakse
komu právě hodí.
Vzhlédla k němu — když domluvil —se
zákmitem rozhorlení ve zraku a ještě spatřila
úsměv na jeho tváři — — Oh — —
— Nesouhlasíte se mnou, slečno Lud-
viko —? tázal se.
— Dobře víte, že nesouhlasím — pravila
s důrazem. „Mluvil z vás zase ten ošklivý váš
cynismus, protože víte, jak mi je odporným! —
A co o ideálech jste pravil — já v ně věřím, an
— věřím a mám také svůj ideál. Ale nechápu
vaše tvrzení, že má záviseti na okolnostech nebo
libovůli, či jak jste to řekl ..
— Snad se mýlím, slečno, ale vysvětluj
to tím, že — pokud vím — skoro každá mladá
dívenka utvoří si svůj ideál — ideál milence.
Macpherson
Maph Moravcová
Lud
na ulice
22
article
Nastalo mlčení.
— Nu, proč nepokračujete?“ pravila
stře. — Snad nečekáte dokonce ode mne
že vám tu za všechny mladé „dívenky“ odpo
vím já —?
— Zajisté nikoli — odvětil. — Ale
řekněte mi — prosím — což když se ve skute
nosti objeví ten vysněný ideál trochu — pozmě
něný? Učiní snad dívka v takovém případě sla
nostní prohlášení, že se neprovda
— Ať tak učiní —
— A vy, slečno Ludviko, věříte, že t
kový vysněný ideál v podobě muže se opravdu
jednou dostaví?
— Ovšem, že věřím — pronesla vážně
— Reete sám, jakou cenu měl by život vlast
né — kdyby nebylo mezi lidmi víry x ideály.
— A — váš? — —
— Oh, taková otázka sem nepatří. Zůstaň-
me jen pěkně při původní naší rozprávce, vše
obecné. Nezabíhejte příliš daleko.-
— Prosím. Jak si přejete. — Tedy — řek
něme, že se vám — náhodou — opravdu „ně-
kdo“ v patřičný čas a na patřičném místě zjeví.
Dobře! Ale dejme tomu, že tento „někdo““ je
muž, kterého — zase náhodou — milujete . .
Prosím, nechte mne domluvit — který však e
vysněnému vašemu ideálu nevyrovná, nepodob
snad zevnějškem úplně, ale jistě povahou
a vřelustí citu. Poopravila, změnila byste v t-
kovém případě původní představu svého ideálu
slečno Ludviko, aspoň — z lásky?
— Některé by tak snad učinily, ale vše-
chny nikoli.
— Vy též? Či nikoliv?
— Já? Hm! Abych byla upřímnou E vám
— já — na svém ideálu nezměním ničeho. Z
nie na světěl
— Vidím, že bylo by tu každé přemlouvání
marno.
— Dojista.
Ludvika
Reout
23
article
— Domnívám se však, že byste mohla býti
tolik laskava a představiti mi toho — pána.
— Aspoň to jediné učiňte mi k vůli! Uvidíte.
jak pozorně budu naslouchati i tomu nejdelšímu
popisu.
— Nevděčníku! Ze všech sil se tu přiči-
ňuji, abych vás bavila — pravila s výčitkou —
a vám to nestačí? Je vám třeba ještě většího
vyražení a zábavy na můj účet?
— Jen pokračujte! Já čekám — řekls
žertovným majestátním pohybem ruky.
— Nu, tedy. — Kde mám počít?
— Nejdříve... jak vypadá.
ok oh! Ta otázka chci říci zvědavost,
je až přílis dívčí — pravila vesele. — Jak že
vypadá? O jeho zevnějšku jsem vlastně ještě
ani nepřemýšlela — opravdu. Jen to vím určitě,
že hezkým být nemusí! Víte proč? Hezcí muži
jsou vždycky hrozně domýšlivíl
— Slečno Ludviko, dovolte mi soukromo
otázku, která nijak nesouvisí s věcí, o které mlu-
víme: Slyšela jste snad někdy někde náhodou
mluviti o mně, myslím o měm zevnějšku —
hm — pěkně, totiž pochvalně — aspoň poně-
— Pravda že. Právě dnes mne Edita Ha
landova ujišťovala, že jste byl na včerejším ple-
su nejhezčím z pánů tam přítomných a Alici
Bornettové líbíte se vy mnohem prý více, než
pan Courtenay a sám jste jistě slyšel, jaks
děvčata po tom blázní. Nu a Marie dokonce —
— Děkuji, to mi zatím stačí. Tedy dále
— Dále — musí být vysoký.
— Šest stop, dva palce vás uspokojí?
— Oh ne — to je již přílišná výška. Šest
stop mi stačí úplně. A potom — dávám před-
nost světlým vlasům a tmavým očím a . ..
V tom okamžiku výrazný pohled páru očí
šedých setkal se s pohledem jejím a tu se za-
razila náhle a sklopila víčku.
— A co dále, slečno Ludviko
— Oh... slyšel jste již dostl
— Ano — myslím též. Teď bych rád, kdy-
byste zase vy chvilečku naslouchala mně, slečno
Ludviko. Domnívala jste se někdy, že — na-
kud?
Ludvika
Edita
Alik Bornettová
Courtenay
Marie
24
article
vzdor všemu mému povídání — já přece v srdel
chovám také svůj ideál?
— Vy ... Nenapadlo mi to nikdy.
— A hleďte, já jsem svůj ideál našel. Jo
to zvláštní, vidle
— Opravdu? To není snad ani možné
— Mám vám jej popsati? Chcete?
— Raději bych, ale ne ... totiž .. . já my
slím ... že není třeba!
— To bych neřekl. Myslíte však, že mohu
— doufati?
Tvářinka její zahořela, jako v obni —
ruka, kterou držela jehlu, se jí nervosně chvěla
— Smím doufat? tázal se tiše. — Co o-
poví mi — můj ideál...?
Slečna zvedla hlavu od vyšívání a s třesou-
eích se — vnitfním rozruchem ubledlých rtík
splynulo tichounké
— Snad
Pozoroval ji chvíli a blahým vzrušením
— Avšak, Ludviko, moje oči jsou šedé —
— Že jsou? otázala se s líčeným úžasem
a vesele k němu vzhlédl
— A... pamatuji-li se dobře, dáváte před
nost světlým vlasům.
— To jsem řekla . . . za děvčata.
— Měřím šest stop — dva palce.
— Oh, ujišťují vás, nevypadáte ani o kou
síček vyšší, než šest stop rovných. Nikdo na vá
ony dva palce nepozná — —
— A potom hezcí muži jsou děsně domý-
šliví!
— Aj, což jsem vám kdy řekla — že vá
mám za hozkého — já?
(Munsny's Magazln New-York.)
Ludvika
Aj
Munsna ' s
Magazln NewYork
25
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Nejnovější ozdoba klobonků. „Gil Blas“ plše:
Naši pařížští umělci módy byli před příchodem jar
na velkých rozpacích, zdálo se skoro, že všechny
způsoby ozdob jsou ve svých tisícerých variacíci
vyčerpány. Všechny botanické a zoclogické zvlášt-
nosti slavily na umělecky ozdobeném damském klo-
bouku své triumfy, jablka a třešně se na něm stkvěly.
jemně zbarveně nádherné broskve objevily se mez
zeleným lislím a všechny druhy ptáků obětovaly s
peři, aby zvýšily krásu moderních dam. Tentokrát
však modisté očekávali se starostmi příchod jara
co měli letos poskytnouti nového? Štěpnice byla vyple-
něna, prolo odvážili se konečně do zelinářské za-
hrady. Po douhém hledání a přemýšlení byla zá-
hada rozřešena a za moderní ozdobu pro jarní sai-
sonu zvoleno — rajské jablíčko! A tak se za krátk
objoví v bois de Boulogne a na korsu na Champ
Elysees kypré červené plody, jež zaujímaly posu
čestné místo jen v kuchyni, mezi různými draho-
cennými ozdobami na kloboucích pařížských kráse
a budou závodti s růžovými tvářemi elegantních
Pařížanek,
= Prohlem vidění do dálky. Jak se sděluje z Pa-
Híže, vystavil inženýr Armengaud v salonu fysickt
společnosti přistroj ku přenášení světelných vln de
dálky. Používá melhody kinematografických snímk
a zroadlového galvanometru podobně jako u Blonde-
lova oscillografu. Výsledků se přistrojem Armen-
gaudovým nedosahuje, vynálezce chtěl jen upozor-
niti badatele, kteří vidění do dálky nepokládají za
nerozřešitelné, že selen, jebož se úspěšně používá
při folografii na dálku, může vykonati ještě větš
úkol, zkombinují-li se účelně staré zkušenosti o trvá-
ní světelného účinku a rychlosti barevných paprsků.
Gil Blas
jít Boulogne
Prohl
Armengaud