ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 9c9897b0-75a2-11dc-9212-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 46, place 8, work 3, org 3
1 masthead
* dubna 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 110.
3 masthead
Strana 9
4 article „Co týden dal“.
„Co týden dal“. Značnou nepříjemnost přinesl minulý právě vatý týden“ vídeňskému profesoru doktoru Zikmundu Feilbognovi. Jsou toho plné noviny a případ jeho prý vyvolává veliké vzrušení. Nenadál se asi, když si s chotí svoua Svekruší vyjel na velikonoce do Říma, jaké to bude míti pro něho následky. Puzen zvědavostí — a snad by každý na jeho místě stejně byl učinil — vstoupil se svými damami do kaple Sixtinské, kde právě papež sloužil mši. Pak byl uchvácen proudem, z něhož už nebylo lze unik- nouti, zanesen jím až před papeže, který právě podával shromážděným hostii. V nesmírných rozpacích činil dr. Feilbogen po příkladě jiných obávaje se, aby nevzbudil pohoršení. Pokleki jako jiní a přijal hostii jako všichni ostatní. Rovněž tak učinily jeho dámy. Situace jistě byla i jemu nanejvýš trapna je však nepochybno, že by z ní byl jako člověk vzdělaný bez pohromy a nepozorován vyvázl Avšak jeho švekruši přihodila prý se nehoda že v nesmírném rozčilení ze situace hostii nějak neobratně přijala a dokonce prý upustila.
profesor doktor Feilbogn Feilbogen Řím
5 article
Praví se, že prý Dr. Feilbogen sám vysvět- luje případ v „Neue Freie Presse“ a naprosto popírá nějaký úmysl profanační, a tomu ujištěni může být uvěřeno. Jakou příčinu by mohl mii ku provokaci? Vždyť by se vydával u veliké osobní nebezpečenství. Vysvětlení jeho podobá se pravdě. Právě v situaci, v jaké se ocitl, mohl se naditi větší pozornosti a snad pohoršení z toho, kdyby byl povstal a hostii odmíu. Správně poznamenal zpravodaj našeho listu v páteční zprávě o případě, že asi „takovýmto způsobem přijalo hostii od papeže již mnoho cizích jinověrců“. Vždyť ani nezbývá jiného uči- niti v situaci podobné. A snad podobný bez- děčný přijimatel ani proti svému náboženství se neprohřešilí Případ sám jest ovšem budoucím návštěv níkům jiných vyznání výetrahou, aby se dříve poučili, jaký obřad se právě koná, aby v podob nou nemilou a trapnou situnci neupadli.
Feilbogen Neue Frei Presse
6 article
Nestalo-li se někdy komu z nás cosi podob ného? Vzpomínám, jak jsem před mnoha lety po prvé navštívil staronovou synagogu pražskou Ne z prosté zvědavosti, ale z dychtivosti, abyeh poznal starou tu a zajímavou památnost. Strážce svatyně židovské byl právě u veho- du a kynul mi, abych vstoupil. Ale v tom oka- mžiku jsem zaslechl, že uvnitř odříkávárny jsou nějaké modlitby. Byl jakýsi svátek židovský a věříci tam byli shromážděni. I couvnu bezděčně ode dveří a omlouván se kostelníku: „Přijdu jindy — dnes je tam pobožnost ně jaká . .. „Jen vstuple, to nevadí, pobízel mne k stelník a kráčel přede mnou. I vstoupil jsem, a jak již od dětství máme v krvi, že smekáme, překračujeme-li práh ně jaké svatyně, rychle jsem sňal klobouk, abyel nevzbudil pohorsení. Ale vzbudil jsem. Ne sice u shromáždě ných, konajících pobožnost a obrácených k ol- táři, ale jen u kostelníka, který náhodou se otočiv a vída mne s obnaženou hlavou dost drsně ke mně pronesl: „Dejte na hlavu!“ Překvapilo mne to, i v rozpaky uvedlo, ale již jsem jediným pohledem postřehl, že všich i shromáždění tu mužové mají na hlavách. Nevě- dél jsem dříve, že to náleží k jejich obřadům Chtěje uctiti svatyni smeknutím, dopustil jsem se v očích kostelníkových právě opaku. Bez děčně, přes nejlepší vůli svou. A kdysi později, když jsem se zúčastnilži dovského pohřbu, v okamžiku, kdy vynášeli rakev a vkládali ji do pohřebního vozu, smekl jsem zase po našem zvyku. Ale byl jsem z ce lého shromáždění sám. Všichni účastníci židov ské víry nechali na hlavách a cítil jsem, jak po hledy všech při tom smeknutí na mne se upřely Nebyli nikterak pohoršeni, poznali v tom oka mžiku, že nejsem jejich víry, a jistě mi to no vykládali ve zle.
Něva
7 article
Od těch dob jsem věděl, že se nesmek ani v chrámě žilovském ani při pohřbu. A když jsem poprvé se octl před mohamo dánskou mešitou — v Mostaru — do níž rád bych byl vstoupil, a když jsem pozoroval, kteral mohamedáni vstupujíce sklepávají s nohou stř více a zouvají botky neb opánky, načež kráčej bosi do mešity — byl jsem ve značných roz- pacích. Pršelo, jen se lilo, všady bláta plno i přes práh svatyně turecké ho nanoseno, a ted jsem se měl zouti. Jaká pomoc! I hotuji se, abych tak učini ale průvodce můj, asi čtyřiadvacetilotý Srl mohamedán, zadržel mne a praví: „Nech, nech, a vejdi jenom. I vešel jsem obutý. To tedy mohamedánůn nepřekáži Jsou tak přepodivné náhody. Případ Feil bognův vyvolal ve mně dvě vzpomínky. Obě s týkaji novinářů Semitů. Prvá jest arci rázu do cela žertovného, ačkoli to mohlo po čertech ne dobře dopadnouti.
Mostar
8 article
To bylo roku 1891, o prvé naší jubilejní výstavě, když na výstavišti „vystupoval“ — v obojím smyslu — nešťastný balon „Kysi- belka“. Jak známo, praskl právě někde nad ko- minem továrny Reissenzahnovy, spadl na stře- chu vedle komína i se svými pasažery a ješte pak chytil. — Opatřen jiný balon, ani nepama- tuji, zdali již páně Surcoufův, a zase lítal. Jedné takové plavby krom kapitána zúčastnili se ješt dva odvážlivci, a jedním z nich byl novinářský kollega pan W., žid. Balon letí, letí, až někam nad Hradčany tam ho popadly „protivné větry“, čert ví, jal to všecko bylo, a milý balon spadl na střechu kláštera kapucínského, i s pasažery, a tedy i s panem W. Dobří páteři a fráteři přistavili žebříky, po- mohli vzduchoplavcům se střechy do dvora do kláštera, snad je i nějak pohostili a tak pan W. „vstoupil ke kapucínům“, čehož by se are do smrti nejdelší nebyl nadál. Poněkud jiný a případu páně Feilbogno u zdaleka podobní byl jiný případ, ovšem taky nikterak tragický. A možno, že je tomu taky už dvacet let Batnáct jistě,
Surcoufův Hradčany
9 article
Bylo tehda nějaké shromáždění ve Svato- václavské záložně, v záložně tehdy ještě plne slávy, peněz a důvěry. Shromáždění bylo politické. Byli tam vysoe kněží, byli tam „češtr“ kavalíři, nějaká vysoká klerikální politika se tam pěstovala, ba, byl tam i sám arcibiskup, předchůdce nynějšího. Rozumí se, že tam byli taky referenti praž ských denních listů, taky referent „Bohemie“ velmi pravověrný Semita. A když bylo vyřečněno, vypolitisováno. když byla odhlasována resoluce a tak dále, co slovem k podobné schůzi náleží, tu pojednou vyvstal areibiskup v celé své vznosné velikost a jal se sbromážděným — tuším po modlitbě — udělovati arcipastýřské požehnání. Všichni účastníci schůze poklekli v tom okamžiku, jen jediný muž trčel tu nad klečícími a to byl právě referent „Bohemie“. A zraky všech v tom okamžiku neupíraly se na arci biskupa, nýbrž na muže stojícího uprostřed kle- čících. A tu tedy milý referent, pod tíhou těcht- udivených zraků — a cítě na sobě snad i zrak arcipastýřův — sklonil hlavu, pomalu pomalou- čku ohýbal kolena, až se taky snížil ke všem již klečícím, klečel náhle jako oni a po příkladě okolí svého žehnal se i křížem, aby nebudil již další pozornost odlišným chováním svým a do- konce snad aby nevzbudil pohoršení. Ujišťoval později, že mu v tom okamžiku bylo dokonale horko, ale že si nemohl pomoci Profesor dr. Feilbogen patrně ši taky ne mohl pomoci, ač by si jistě rád byl pomohl Budiž mu útěchou, že měl v Praze předchůdce o němž ani nevěděl. Poznamenávám jen, že chudák arcibisku zaplatil později životem Kneippovu kůru, kter se svěřil, ale zmíněný referent Semita z řečen schůze ve svatováclavské záložně běhá podne Prahou živ a zdráv, ač prý tu Němce a Židy na potkání vraždíme.
doktor Feilbogen Kneippův Němec Žid Svata Praha Bohemia
10 article Voda.
Voda. Obrázek z Poskzaví. — Načrtl Jan M oráver „Hezký je život u vody, viď, můj zlat. hechu! A všechno je tu hezké, že ano? Mlčís či snad ne? „Ale je, má zlatá, je! Všude by bylo krásně kde bys ty byla, všude — i na poušti! . .. Mladý stavitelský příručí, statný brunet usmál se měkkými tahy své snědé tváře a při- vinul na junácká prsa rozkošné děvče — děvč jako třešňový květ bílé, krásné a vonné ... Bylu o málo nižší - a proto položilo nadzvednutou hln vičku poněkud na zad, aby mohl miláček líbat - hodně líbat — tisknout žhavé rty svoje na její červené, jemně vykrojené .. Stáli na navigaci a líbali se . .. Byla už noc. Taková vlažná zářijová noc. kdy měsíc a hvězdy nesvítí a přece je takové neurčité, magické šeno, pouze polotma «. Slabá miha vznášela se nad vodou pod černýmí stráněmi, mezi nimiž se ozýval věčný šumo řeky. Jinak bylo ticho . .. Pustili se z objetí. Beze slova, maně zab čili z náhonu na písčitý břeh a zaměřili pěši- nou mezi pole. Při cestě skorem desetiminutov nepronesl z nich nikdo ani slůvka. Nač mluvit?
Poskzavit
11 article
Přiroda také mlčela a byla tak krásná! . . . Prote nemluvili — ruce si tiskli a jejich těla probíha hřejivý proud čisté rozkoše ... Stanuli na kamenité cestě. Blízko v onom krásném šeru spala ves. Obrysy prvního staven neurčitě vystupovaly. Někde tam zaštěkl pes Ozval se znovu — už blíže ... Děvče se upamatovalo. „Slyšíš? To je Voříšek!... Oh, já zapo mněla! Jsem tu tak dlouho ... Co mi dom řeknou?“ Držel ji za ruce. A smál se jejímu strachu „Jen pověz, Toničko, kde jsi byla! Pově doma to, co už dobře vědí; že se máme rádi .. A zeptej se, kdy mám k vám přijít, rozumíš? V neděli mi to u kostela povíš . .. Smál se. Ona se radostně chvěla . . . Líbal se a loučili... Voříšek přiběhl a zaštěkal r dostně ... Ještě si podali ruce. „V neděli!“ řekl on. „Ano . .. S bohem! . . A utíkala. Stál a díval se, jak mizí v šeru a Voříšek za ní skáče . ..
Prot Voříšek Tonička
12 article
Stavitelský příručí Hora šel nazpět pěšinou k řece. A tiše resumoval: „Domů nepůjdu! Je už pozdě. Ráno mu sím brzo vstávat — ve čtyři abych tu byl. Ne- vyspal bych se — spíše zaspal. Zůstanu n „Loučení“ v barákách a ráno mne probudí ro nou ku práci . .. Šel zvolna po navigaci dolů k „Loučené“ Byla už noc a bylo krásně... Hora byl pří jemně zemdlen. Mozek zamotával se mu d vláken snu, vzpomínek . .. — — Jak se to tu krásně u té řeky žilo Všechno je zde zdravé! Příroda, lidé — vše- chno, všechno... Byl rád, že zde dostal místo u podnikatele vodních staveb. Starý pán, hod ný .... Lidé jej zde mají rádi — zvláště děl- níci. Však je k nim Hora uznalý, přeje jim . Zde ta navigace je stanovisko jeho práce. Sem a odtud zase nazpět chodí z nedaleké vsi, kdež u stavitele bydli. Několikráte týdně však poruš pořádek a jde opačným směrem, proti vodé, jako dnes právě. A tu přijde k malé vísce, n kraji toho hnízda stane a upírá černé zraky k velkému statku, odkudž plaše vybíhá jeho Tonička... Jdou pak spolu k řece na pro- cházku . .. Mají se tak rádi... A už dosti dlouho Láska jejich je veřejným tajemstvím. Brzo se však pečeť tajemství odstraní a Hora bude moe opravdu říci Toničce: „Má jsi, Toničko, má .. Hora snil... Byla krásná, tichá noc .. Jen řeka šuměla, trochu hlasitěji. Nepozoroval toho, poslouchaje jiné, vnitřní hlasy. A pak řek šumí odjakživa, věčně šumí . ..
Tonička tichý noc
13 article
Došel po rovném náhoně na místo, kde končil, kde bylo kamení nakupeno a haldy štěrku a hlíny. Hromada dřeva, trámů, prken Opodál stály arovnány malé vozíky, káry, hřebe náče a různé nářadí. Doleji u rovného břehu uvázán houpal se prám s lodí. Voda silněji šu- mící tlačila plavidla na břeh. Hora neviděl. Se sklopenou hlavou šel po rezkopaném břehu k několika dřevěným bou- dám, kteréž tu na malé lučině vystavěny byly jako noclehárny pro dělníky. Došel ke krajní čelem na vodu obrácené. Bylo to skladiště a provisorní kancelář. Přede dveřmi spal člověk Hora se shýbnul: „Hašku, povídám Zahýbal jím. Ilídač vyskočil, vytřešti oči . .. „A — áá — to je pan Hora!“ koktal roze spalý. „Ale teďko — teď jen jsem musi usnout...“ omlouval se. Hora se smál. „Pozoruji!... Poslouchejte, Hašku, ráne mne vzbuďte, nenechte mne zaspati . . . Ode- mkněte mil“ Hašek sáhal po klíči. Vylovil Ho z hlubok kapsy „hamburaček“ a odmykal. Bylo ticho- Řeka hučela — hučela silněji ... „Pane Hora —“ povídá hlídač. Hlavu m nakloněnou a napjatě poslouchá, jak vode huhlá . ..
Voda Došela Hašek Hora Řek
14 article
Hora rozumí tomuhle pohybu a nahinuvse poslouchá také ... Hašek povídá: „Nezdá se jim?“ „Hučí nějak, hučíl... Dejte pozor! Na hoře asi pršelo. Já se jdu trochu prodřímnout kdyby snad plnila, vzbuďte mne!“ Otevřel dvéře baráčku a vešel. Svlékl ka- bát a položil se na malou „palandu“ v koutě Oči se mu zavíraly... A mozek opřádal jemný- mi vlákny sen... Zdálo se mu — zdálo — o Toničce . . . Venku po „Loučení““ Ručela voda ... Hlídač Hašek podíval se k vodě. Plnila kalila se. Prám s lodí néklidně se houpal — voda ho tlačila ke břehu. U kraje ve smáče- ném olšoví a vrbí chytaly se mrť, stelivo, drobn kousky větví — splaky to z pobřežních polí „Přibývá — nahoře musilo notně sprchnout za dne. Tady to jen přeletělo —“ usuzoval po- malý Ilašek. Podíval se na řetěz u prámu šoural se k barákům. „Dešťová —“ zahučel si do mrožích vousů a sedl si zase na staré místo. Víčka se mu při- vírala — zavřel tedy oči a pomalu zase usnul . A řeka hučela pořád zlověstně . ..
Hašek Tonička
15 article
Fpsilon. lesů.
16 article
Hašek se najednou probudil. Instinktivně jakoby ho někdo byl rýpnul. A jak se ulekal . Vod hučela příšerně. Vzpěněné vlny při- lévaly se přes započatý nábon, vztekle bily d- hromad štěrku a kamení. Rokvisila a věci blíže u řeky zůstavené bral dravý proud ... Vlny šplounaly vždy blíže a blíže. Voda dosahovaln skorem k hromadě vozíků a nářadí. Rozléval se a natahovala nenasytnou ruku dál a dále — k barákům a k němu samému . . Strnul a stál jako sloup . . . Oči jeho se upí raly na bouřlivou, prudce ženoucí se řeku .. Hledaly prám a loď. Ty zmítaly se v rozbouřeno spoustě jako skořápky .. Ilašek probral se z ustrnutí. „Voda! — Velká voda!“ zabouřil ustra šeným hlasem a rozeběh se burcovat tvrdé spáče pebřežních baráků. Za chvíli byl kde kdo na nohou ... Bylo už k ránu. Nad stráněmi svítalo — nebe se bělilo. Magické šero mizelo a otvíral s sporý rozhled po změněném pobřeží... Hora dosud spal. Spal zdravě, tvrdě: „— — Vode! — — Velká voda! — — Neslyšel. Jakoby se mu to jen zdálo ... Až jím někdo zalomcoval .. „Vstávají — pane Hora — —.! Velká voda — velká — —. Otevřel těžká víčka — vyjevil oči... Na ním stál Hašek, celý rozrušený „Co je?“ vyjekl Hlora. „Voda —— — Hora vyskočil rovnýma nohama a vyrazi ven .. Ocitl se ve vodě — neboť ta sáhala a k barákům. Ohlušující hukot ho na chvíli za- razil. Zínal v šíříci se ráno — na zběsiií let řeky ... Kolem něho v šíleném kvapu pra- covali délníci. Odstraňovali rekvisita — dříví — kde se co dalo vodě vyrvati z lupičskýeh spárů . ..
Hašek Hora
17 article
Po vodě pluly mohutné kmeny a bilyd zoufale vzpínajícího se prámu a lodi. Je dív, že dosud vydržely, že řetěz neprask“ ,.. Hora to viděl. A v té chvíli houknul: „Pro prám — nechte všeho!... Každou chvili může se utrhnout . . Dělníci se zarazili. Nemožno už ... „Pro prám!“ houknul znovu. Stará jeho energie a neohroženost se mu vrátily. Skoči do vody a po pás se brodě, kvapil ku prámu . . Několik mužů za ním. Dobrodil a vyšvíhl se na kymácející se pla- vidlo. Proud se opíral do bortů a plovoucí dřeva bila do praskajících stěn... Loď zalévala se vodou. Ale Hora stál... Mžikem postřehl si tuaci . .. „Lana sem! Byla v minutě přinesena. „Zavažte do kruhů — pevně protáhněte!“ řval s hukotem peřejů a proudu o přítrž „A uražte řetěz — ale držte pevně, táhněte!“ „Ale pojďte pryč s prámu! „Sem k nám!“ „Pane Hora!“ volali vodáci, připraven jsouce na tuhý zápas s hrozným živlem. „Táhněte!“ poroučel — a v tom přihnal se zběsile trám a udeřil do lodi. Zapraštěla — a něco ostře prasklo ... Retěz! A loď jak šipka letěla po proudu, pryč . .. „Slyšíte?... Honem, uražte řetěz, pod vejte se, co plave dřeva!.... Čert vzal lodl Honem — sekeru!“ .. Chlap jako hora přibrodil se. Hora stál na špici a ukazoval mu napnutý jako struna řetěz. Články jeho se kroutily, natahovaly ... Hora podíval se ještě na lana. Byla dvě, mohutná hromada silných paží je křečovitě svírala .
Hora Retěz Lana
18 article
„Uhod!“ ukazoval a sám se zachytil bortu. Dělník se rozpřáhl a vší silou udeřil čep- cem těžké sekery do řetězu . .. Cvrnklo to krátce — ostře . .. A prám udělal skok po proudu. Ale zarazi se. Lana ho držela... A do silných lan křečo- vitě zatínaly se nesčetné konečky silných prstů Mozolné dlaně pevně svíraly lana ... Paže pracovala — nohy se vzpíraly . .. Dělníci táhli... A dravý proud bral, trhal .. Nechtěl povoliti . .. Hora rozechvěn držel se bortu a vyjevený ma očima díval se na hrozný boj, kterému velel. Díval se ... Ale nezdálo se mu, že by bylv výhodě. Nepřítel-živel byl silnější ... „Táhněte — ze všech sili Proč volal?... Ti lidé táhli — div jin žíly nepraskly ... Ale prám pořád stojí — vzdoruje proudu. Teď sebou hnul — kousei ku břehu, ale zároveň po proudu Hora stojí skrčen na špičco, drží se boru a dívá se ... Zapomněl, kde je . .. Pozoruje boj... Vybíjení sil... Proud neumdlévá . .
Hora
19 article
Proud běsní... Zuřivě bije do nízkýeh bortů, až se voda vlévá do prámu. Občas udeř dřevo — prudce narazí ... Dělníci se vzpírají — napínají síly. Táhnou hroznou silou. Konečně! Prám se hýbe — po malu býbe ... Čelo ale obrací se proti prou du!... Oj! Jen to ne! ... „Táhněte — čelem ku břehul“ Pozdě však! Proud opře se o zadek prám a sráží ho... Jedno lano povoluje — nemoho snésti ten rychlý obrat — voda se opírá — síla lidí se láme — čelo vzdoruje vlnám . .. A zdvihá se... Voda do něj vráží a vzpěněn řve ... Čelo se zdvihá ... Hora křečovitě svírá oběma rukama sučité žebro v bortu . . . A strnu- lým zrakem zírá do kalných pořejů, házejícíeh mu vzteklou slinu do tváře. Prkna podlahy pod ním praští... Dřeva do nich bijí temným údery... Zoufale upírá oči na břeh ... Jeh- lidé táhnou — mozolnaté dlaně pálí — zlly se trhají — ale táhnou bez jediného slova — v utajeném dechu — se zaťatými zuby ... A čim více táhnou, tím je hůře . .. Čel se zvedá... Zadek se noří do vody ... Peřeje přelévají se přes bort . .
Hora Zadek
20 article
Hora drží se křečovitě a upírá oči n břeh ... Kdyby tam mohl! Přes ty peřeje? Ne- může ... Voda ho strhne pod prám .. Peřej mu vítězně plivá pěnu do tváře .. Vlny se převalují přes nížící se zadní bort .. Zadek houpavě klesá .. . Čelo se zdvihá — voda pod hlomozí. .. Po proudu letí černá spl t kmenů a dřeva... Přímo ku prámu ... Hor se křečovitě tiskne k bortu... A lidé na břeh zoufale se vzepřou . .. Dřeva letí . .. — — Hrozný náraz ... Prám učinil velký skok pod hrozným tlakem... Někteří z muž u břehu padli... Dřevo tlačí se na prám — jeden kmen se staví a pomalu leze přes bort — padá do prámu — valí se k Horovi ... Ten s drží skrčen jako se tonoucí držívá .. . Oči má vyvalené, jako skleněné . .. A hrozný tlak pracuje dále. Čelo se zdvih — zadek klesá. Dřevo se kupí přes bort — bort se níží... Nový náraz a voda valí se do prá- mu — spousta vody — prám mizí, zalévá se.. Hora mizí... Zahrnula ho vlna . .. A dělníkům dochází síla ... Dlaně už ne- eítí — pálí je — lano jim padá z rukou . . . Zí- rají nehybně za černou hmotou letící po proudu a v hlavě mají jenom jedno: .. . pan Hora ! .. Proud řve — lomozí — letí vítězně v dálku a rozzuřen plivá jim na mokré šaty špinavou pěnu . .. Bylo 1ž ráno — nad etráněmi bělilo se nebe . ..
Zadek Hora
21 article Jeji ideál.
Jeji ideál. Napsal G. H. Macpherson. Z anglického přeložila Maph Moravcová. Pohlédl mezi hovorem oknem na ulici, sně- nem se třpytící a okamžik pozoroval vločky sně- hové, předstihující se v divém chvatu, aby již již osvojily si své místečko na zemi, jen aby byly pod nohami procházejících se chodeů za- šlapány v tutéž chvíli... a odvrátiv se, upřel zase zrak na roztomilý, dívčí svůj protějšek kloníci se nad vyšíváním. — Ovšem, že se v mládí o ideálech mnoh sní — promluvil zvolna jí v odpověď. — A doznávám beze všeho, že j sou potěšením mnohdy i útěchou té osobě, která v ideály věří, ale — odpusťte — tomu, kdo o nich jenom sly- ší, jsou pouhou kratochvílí a zábavou, chcete -li. Za to však mají dvě výhody, totiž že nikomu ne- škodí a že — jsou pohodlné, podajné řekl bych. protože lze si je upraviti dle okolností — jakse komu právě hodí. Vzhlédla k němu — když domluvil —se zákmitem rozhorlení ve zraku a ještě spatřila úsměv na jeho tváři — — Oh — — — Nesouhlasíte se mnou, slečno Lud- viko —? tázal se. — Dobře víte, že nesouhlasím — pravila s důrazem. „Mluvil z vás zase ten ošklivý váš cynismus, protože víte, jak mi je odporným! — A co o ideálech jste pravil — já v ně věřím, an — věřím a mám také svůj ideál. Ale nechápu vaše tvrzení, že má záviseti na okolnostech nebo libovůli, či jak jste to řekl .. — Snad se mýlím, slečno, ale vysvětluj to tím, že — pokud vím — skoro každá mladá dívenka utvoří si svůj ideál — ideál milence.
Macpherson Maph Moravcová Lud na ulice
22 article
Nastalo mlčení. — Nu, proč nepokračujete?“ pravila stře. — Snad nečekáte dokonce ode mne že vám tu za všechny mladé „dívenky“ odpo vím já —? — Zajisté nikoli — odvětil. — Ale řekněte mi — prosím — což když se ve skute nosti objeví ten vysněný ideál trochu — pozmě něný? Učiní snad dívka v takovém případě sla nostní prohlášení, že se neprovda — Ať tak učiní — — A vy, slečno Ludviko, věříte, že t kový vysněný ideál v podobě muže se opravdu jednou dostaví? — Ovšem, že věřím — pronesla vážně — Reete sám, jakou cenu měl by život vlast né — kdyby nebylo mezi lidmi víry x ideály. — A — váš? — — — Oh, taková otázka sem nepatří. Zůstaň- me jen pěkně při původní naší rozprávce, vše obecné. Nezabíhejte příliš daleko.- — Prosím. Jak si přejete. — Tedy — řek něme, že se vám — náhodou — opravdu „ně- kdo“ v patřičný čas a na patřičném místě zjeví. Dobře! Ale dejme tomu, že tento „někdo““ je muž, kterého — zase náhodou — milujete . . Prosím, nechte mne domluvit — který však e vysněnému vašemu ideálu nevyrovná, nepodob snad zevnějškem úplně, ale jistě povahou a vřelustí citu. Poopravila, změnila byste v t- kovém případě původní představu svého ideálu slečno Ludviko, aspoň — z lásky? — Některé by tak snad učinily, ale vše- chny nikoli. — Vy též? Či nikoliv? — Já? Hm! Abych byla upřímnou E vám — já — na svém ideálu nezměním ničeho. Z nie na světěl — Vidím, že bylo by tu každé přemlouvání marno. — Dojista.
Ludvika Reout
23 article
— Domnívám se však, že byste mohla býti tolik laskava a představiti mi toho — pána. — Aspoň to jediné učiňte mi k vůli! Uvidíte. jak pozorně budu naslouchati i tomu nejdelšímu popisu. — Nevděčníku! Ze všech sil se tu přiči- ňuji, abych vás bavila — pravila s výčitkou — a vám to nestačí? Je vám třeba ještě většího vyražení a zábavy na můj účet? — Jen pokračujte! Já čekám — řekls žertovným majestátním pohybem ruky. — Nu, tedy. — Kde mám počít? — Nejdříve... jak vypadá. ok oh! Ta otázka chci říci zvědavost, je až přílis dívčí — pravila vesele. — Jak že vypadá? O jeho zevnějšku jsem vlastně ještě ani nepřemýšlela — opravdu. Jen to vím určitě, že hezkým být nemusí! Víte proč? Hezcí muži jsou vždycky hrozně domýšlivíl — Slečno Ludviko, dovolte mi soukromo otázku, která nijak nesouvisí s věcí, o které mlu- víme: Slyšela jste snad někdy někde náhodou mluviti o mně, myslím o měm zevnějšku — hm — pěkně, totiž pochvalně — aspoň poně- — Pravda že. Právě dnes mne Edita Ha landova ujišťovala, že jste byl na včerejším ple- su nejhezčím z pánů tam přítomných a Alici Bornettové líbíte se vy mnohem prý více, než pan Courtenay a sám jste jistě slyšel, jaks děvčata po tom blázní. Nu a Marie dokonce — — Děkuji, to mi zatím stačí. Tedy dále — Dále — musí být vysoký. — Šest stop, dva palce vás uspokojí? — Oh ne — to je již přílišná výška. Šest stop mi stačí úplně. A potom — dávám před- nost světlým vlasům a tmavým očím a . .. V tom okamžiku výrazný pohled páru očí šedých setkal se s pohledem jejím a tu se za- razila náhle a sklopila víčku. — A co dále, slečno Ludviko — Oh... slyšel jste již dostl — Ano — myslím též. Teď bych rád, kdy- byste zase vy chvilečku naslouchala mně, slečno Ludviko. Domnívala jste se někdy, že — na- kud?
Ludvika Edita Alik Bornettová Courtenay Marie
24 article
vzdor všemu mému povídání — já přece v srdel chovám také svůj ideál? — Vy ... Nenapadlo mi to nikdy. — A hleďte, já jsem svůj ideál našel. Jo to zvláštní, vidle — Opravdu? To není snad ani možné — Mám vám jej popsati? Chcete? — Raději bych, ale ne ... totiž .. . já my slím ... že není třeba! — To bych neřekl. Myslíte však, že mohu — doufati? Tvářinka její zahořela, jako v obni — ruka, kterou držela jehlu, se jí nervosně chvěla — Smím doufat? tázal se tiše. — Co o- poví mi — můj ideál...? Slečna zvedla hlavu od vyšívání a s třesou- eích se — vnitfním rozruchem ubledlých rtík splynulo tichounké — Snad Pozoroval ji chvíli a blahým vzrušením — Avšak, Ludviko, moje oči jsou šedé — — Že jsou? otázala se s líčeným úžasem a vesele k němu vzhlédl — A... pamatuji-li se dobře, dáváte před nost světlým vlasům. — To jsem řekla . . . za děvčata. — Měřím šest stop — dva palce. — Oh, ujišťují vás, nevypadáte ani o kou síček vyšší, než šest stop rovných. Nikdo na vá ony dva palce nepozná — — — A potom hezcí muži jsou děsně domý- šliví! — Aj, což jsem vám kdy řekla — že vá mám za hozkého — já? (Munsny's Magazln New-York.)
Ludvika Aj Munsna ' s Magazln NewYork
25 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Nejnovější ozdoba klobonků. „Gil Blas“ plše: Naši pařížští umělci módy byli před příchodem jar na velkých rozpacích, zdálo se skoro, že všechny způsoby ozdob jsou ve svých tisícerých variacíci vyčerpány. Všechny botanické a zoclogické zvlášt- nosti slavily na umělecky ozdobeném damském klo- bouku své triumfy, jablka a třešně se na něm stkvěly. jemně zbarveně nádherné broskve objevily se mez zeleným lislím a všechny druhy ptáků obětovaly s peři, aby zvýšily krásu moderních dam. Tentokrát však modisté očekávali se starostmi příchod jara co měli letos poskytnouti nového? Štěpnice byla vyple- něna, prolo odvážili se konečně do zelinářské za- hrady. Po douhém hledání a přemýšlení byla zá- hada rozřešena a za moderní ozdobu pro jarní sai- sonu zvoleno — rajské jablíčko! A tak se za krátk objoví v bois de Boulogne a na korsu na Champ Elysees kypré červené plody, jež zaujímaly posu čestné místo jen v kuchyni, mezi různými draho- cennými ozdobami na kloboucích pařížských kráse a budou závodti s růžovými tvářemi elegantních Pařížanek, = Prohlem vidění do dálky. Jak se sděluje z Pa- Híže, vystavil inženýr Armengaud v salonu fysickt společnosti přistroj ku přenášení světelných vln de dálky. Používá melhody kinematografických snímk a zroadlového galvanometru podobně jako u Blonde- lova oscillografu. Výsledků se přistrojem Armen- gaudovým nedosahuje, vynálezce chtěl jen upozor- niti badatele, kteří vidění do dálky nepokládají za nerozřešitelné, že selen, jebož se úspěšně používá při folografii na dálku, může vykonati ještě větš úkol, zkombinují-li se účelně staré zkušenosti o trvá- ní světelného účinku a rychlosti barevných paprsků.
Gil Blas jít Boulogne Prohl Armengaud