V Praze, v pátek dne 25. září.

K číslu 262. Čislo v Praze za 2b. a na venkově za 3h

Na »Národní Listy« ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K —h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80 h

Telefonické zprávy „Nar. Listů. Z poslanecké sněmovny. Z Vídně, 25. září. O 9. hodině do polední sejdou se všechny kluby. Bude uči- něn ještě jeden pokus o dohodu, aby se mohl zákon o kontingentu vyříditi parla- mentně, mohl býti kontingent stlačen na 59.000 mužů a přijal se dodatek, že kdyby vláda chtěla zařaditi nových 12.000 mužů v této polovině říše, musila by přijíti před parlament s novým zákonem. Ovšem, není viditelna cesta, kterou by se mohlo k dorozumění přijíti; tato cesta musí býti teprve hledána. Jest vidno, že odpor Němců proti návrhům, které jsou schváleny a přijaty celou pravicí, jest dikto- ván jen urážlivou ješitností, že tento odpor jest diktován etiketou pyšných mandarinů. »Reichswehr« uklidňuje strašpytle na levici, dovozujíc jim, že jich obavy před novou pravicí jsou zbytečny. Strany pravice sešly se jen ad hoc. Obnova bývalého svazu na pravici jest tou dobou vyloučena. »Ostdeutsche Rundsch a u« soptí hněvem na vládu, že proti Čechům nezačala s persekucí. Praví: »Ukázalo se opět, že v Rakousku mocné slovo Čechů zmůže všechno.

Jich požadavky se odmítají jen tenkrát, od- porují-li nárokům maďarským. Jedná- li se však o záležitosti vnitrorakouské, potom leze vláda ke křížku, hrozí-li obstrukcí. Když se Němci zdrábali přijati vyšší kontingent. krčila rameny. Když však Čechové činili námitky proti zvýšení kontingentu, tusi pospíšila a uklonila se jim ihned. A přece byl by svrchovaný čas, aby ne- jen v zájmu Němců, nýbrž také v zájmu státu dokázalo se Čechům, že nejsou neo- mezenými pány Rakouska. Čechové ať si pro- vozují obstrukci pilnými návrhy dále; ale do- kud ji budou provozovat, nesmí býti žádný český úřadník jmenován nebo povýšen, (!)nesmí býti žádná česká škola zřízena anebo po- státněna, (!) zkrátka: nesmí byt splněn žádný čelský poža davek.« »Zeit« vzmohla se na to, co jest německém táboře tak zvláštním a řídkým na pravdu. Praví Němcům bez obalu a konstatuje, že se octli vůči Če- chům a lidu v situaci žalostné.

Blamáž jest tu a pohříchu mají na níi Němci podíl. Odpůrcové vlády a Němců — Čechové — octli se v příznivé situaci, že mohou rozší- řiti svou obstrukci na nepopulární požada- vek, který Němci nepotírají a že Čechové svou negací parlamentní práce pracují na prospěch všech národů této poloviny říše. Statečně bili se Němci pro státní nezbytnosti prvého řádu, ale vůdcové v předu i v zadu desertovali. Pan dr. Körber běžel k ministru vojenství a prosil ho za dovolenou, aby směl utrpěti porážku v boji proti české obstrukci a pan Pitreich dal s líbeznou úklonou sou- hlas. Němci měli uvážiti, zdali se nedala odvrátiti situace, ve které jsou účastni po- rážky, jakou pan dr. Körber způsobil sobě a jim. Němci nalezají se ve stavu málo zá- viděníhodném a málo hrdinném, ve stavu poslanců, kteří jako zástupci voličstva proti vůli obyvatelstva vládě nabízejí oběť svého lidu, která se stala marnou a se odmítá, ani oni ji drží ještě v rukou. Poslt a ve n Němců je bědné vůči lidu, za han- bující vůči vládě, nepříznivým naproti Čechům, kteří mohou žá- dati za tonyní odměnu, že my v Rakousku nebudeme muset dát vojsku více rekrutů, než dosud. Poprvé náležel vděk za to Maďarům, po- druhé náleží Čechům. Němcům se však za vedení dra. Körbra dostalo jen ne- úspěchu.« Také »Neue Freie Presse« a jiné listy vyslovují nevoli proti dru. Körbrovi, že přijal ujednání pravice a tak levici připravil do rozpaků. Těší se však list ten, že dr. Körber přistoupil na kompromis s pravicí jen pod tou podmínkou, dojde-li také podpory levice.

SlY Předplacení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

Posl. Polonyi o svých stycích s ně- meckou stranou lidovou. Z Pešti, 25. září. Poslanec Polonyi podal včera ve sněmovně vysvětlení, proča co jednal s německou stranou cislajtánskou. »Musí být přece dovoleno — pravil — jed- nati také s jinými lidmi, než s Lichtensteiny a s Luegrem. (Bouřlivý odpor na straně kle- rikální.) Posl. Heger telegrafoval mi za ob- strukce proti Badenovi, jaké stanovisko by- chom zaujali, kdyby se v Rakousku užilo § 14. Řekl jsem, že by to v Uhrách nezpů- sobilo revoluci, poněvadž veřejné mínění není si vědomo dosahu věci. Byl jsem na to po- žádán, abych přijel do Vídně. Poněvadž jsem si myslil, že se nenajde v Uhrách člověk, jenž mi bude vyčítati mé jednání s Rakušany, šel jsem tehdy k presidentu poslanecké sně- movny Szilagyovi a řekl jsem mu, že jsem pozván do Vídně. Měl se státi pokus, zdali mezi opposicí maďarskou a obstrukcí cislaj- tánskou je možna dohoda v ten rozum, aby se provedla personální unie mezi oběma státy. (Pohnutí.) Takové jednání není nic zvláštního.

Vždyť přece ministerští předsedové Szel a Khuen-Héderváry nebyli také zahrnuti vý- čitkami, že měli s drem. Körbrem a členy rakouských stran parlamentních porady. Nej- dříve se měla konati schůzka s rakouskými poslanci v Prešpurku. Tu jsme se však do- věděli, že minist. předs. svob. p. Bánffy dal hlídati mne a rakouské poslance policií. Proto se konference prešpurská nekonala. Ve Vídni nás nechala policie s pokojem, i mohli jsme tam rokovati o zřízení perso- nální unie. Hned na to dal posl. Lemisch v poslanecké sněmovně návrh na ustavení personální unie. Domnívám se, že jsem svým jednáním přispěl, třeba jen skrovnou měrou, k uskutečnění neodvislosti uherské.« Německý poslanec o blamáži německých stran. »Zeit« uveřejňuje rozmluvu s čelným německým poslancem, jenž se zúčastnil včera večer porad zástupců všech stran. List

FEUILLETON. Drva-

Vzpomínka na lesy. Bylo časně z rána — po čtvrté hodině. Mlhy husté a těžké válely se po vrších a pro plétaly se vrcholy stromů v blízkých, vysokých lesích. Vítr každou chvilkou zafičel, až v kosteel zamrazilo. Podzimek se hlásil a s ním deště větry a plískanice. A i teď sypal se s nebe v ma linkých kapkách déšť, více mžení podobný. Nad táhlými lány luk, u veliké, bílé plochy zdi selského statku, pod schůdky, vedoucími ze stavení na dvůr, stála mladá selka a cpala do pytle seno, jež vytahovala z velké nůše. Ze stáje ozývalo se hulákání hospodářovo. Strojil a zapřáhal voly. Ve Svatavce, hezké, však zapadlé vsi, vyjíždějí sedláci každodenně — vyjma čas žní — do lesa na drva; obrovské po- ražené kmeny, jež nakládají na zvlášté k tomu upravené, dlouhé vozy a odvážejí je na dosti vzdálené nádraží. Je to práce těžká a namáhavá. Proto každý ze sedláků béře si do lesa vždy bud synka, dceru nebo pohunka, ba často i ženy mu- sily vší práce doma nechat, sednout ráno na vůz a jet s mužem na „drva“. A tak nalézáme i my teď mladou Matějkovou, čekající na muže, jenž právě vyvádí voly ze stáje a zapřáhá do vozu. „Běto, jsi juž hotova?“ volá mladý sedlák. A selka sotva zvedá hluboké černé oči, a nerada a nějak zdlouhavě odpovídá: „No bodejť. Čekám juž hodnou chvíli a ty stále meškáš. Pospěš si!“ — „Nu, nezlob se, Běto, vždyť pospíchám dost. A vezmi mi trochu kávy a kus buchty s sebou Abys nezapomněla!“ — „Ty se jenom o krk staráš... volá selka a hlas její zaniká už na

síni, z které pomalu vychází starý hospodář, ote nynější hospodyně, nyní na výměnku se nalézající V ruce nose červený šátek, ve kterém je za- obalen chléb. — Hospodář ten, jehož hlavu již šediny zdobí byl vlastním majitelem tohoto statku, však nyn žije zde jen na výměnku, neboť byl hospodářství zeti svému předal. Je to hodný zeť, ten mladý Matějka. Se starými zachází jako s máslem. Však nic naplat. Žena jen hubuje a morousí. Nevzala si ho z lásky. Měla kdys ráda hocha z největšího statku ve vsi, a on ji měl také rád. Však později zamiloval se do dcery vesnického kantora a uvedl ji do svého statku. A o nynějs Matějkovou počal se ucházeti mladý sedlák. S ním ji nyní nacházíme. Nevzala si ho z lásky, spíše z resignace. A on od ní nikdy laskavého slova neslyšel a úsměvu u ni nezahledl. A přece se s ní jen laskal, laskal — a nic piatno. Zůstala stejně tvrdou a bezcitnou. Nemohla ani v man- želství zapomenouti na starou svou iásku, a jen tcho hezkého, vysokého Víšu před sebou viděla. Ale tu lásku jeho k učitelově dceři mu nikdy nemohla odpustit. A umínila si, že Víšu za lásku jcho trpce potrestá. A snula plány ve své černé hlavě. Teď opět vyšla ze statku, nesla džbánek s kávou a kus chleba. Došla až k vozu, přivázala džbánek k „zástavé“ a vyskočila na vůz. Usadila se vedle „starého“. „Mladý“ se uvelebil na předku. Bič zapráskl a voli se hnuli. Matějková již se viděla v lese. Jeli dnes tam, kam jezdili nyní téměř všichni sedláci z vesnice. Mladý. Víša tam také jistě jede. — Bude jim pomáhat a oni jemu. Bylo hodně sychravo a zima lezla do těla.

Mlhy ještě zhoustly a deštík pleskal do tváří. Ticho bylo v lesním úvoze. Tráva po stranácn se skláněla pod tíhou krůpějí stříbrné rosy. Jen tu, tam sojka přelétla, zakřičela, bič práskl a táhlé „hý voli“ se ozvalo. A zase bylo ticho nad vrcholy stromů. Matějkovi jeli, jeli klidně, po- malu, beze slov. Jen práskání biče se ozývalo ve stejných pausách. Kopyta volů pleskala na pro- močené zemi. A za nimi z mlhy vynořoval se po- voz, podobný, také „na drva“ připravený. Byl to vůz Víšův. Mladý Víša seděl na voze s hezkou, mladou ženou. Šeptali si, hladili se. Matějkovou trhlo a jen: Višoje taky jedou, zašeptala. Však co žáru bylo v těch slovech. Oči její plály, ruce se konvulsivně chvěly. „To je dobře,“ odpověděl sedlák, „aspoň nám Víša pomůže. A hele, hele, pokračoval, „ten chce dnes všecko sám naložit. Vzal si taky ženku s sebou. A jak se mají rádi — jako děti, jak ji hladí po tváři.? Hlas se mu zachvěl a do tváře mu skanuly slzy. A pak se lehce usmál. Však Matějkové nebylo do smíchu, pozoro- vala tam ty dva mladé, šťastné lidi na voze. Vi- děla, jak vzal její hlavu do svých dlaní a vnořil své dlouhé prsty do jejích vlasů. Viděla, jak ji objal a vtiskl polibek na čelo .. Již se však blížili k místu, kde silné kmeny ležely hozeny jedny přes druhé. Matějka už se- skakoval s vozu a zajížděl mezi kmeny, aby je snáze mohl naložiti. Pak z plna hrdla přál blíží- cím se na druhém voze „dobré jitro“. Podával Víšovým ruce. Matějková však jenom chladně je přivítalaa Víšovou svým hlubokým děsivým zrakem několi- kráte přeměřila. Tato se před tím divým zrakem strachem zachvěla. Zbledla, takové oči nebyla zvyklá vídat.