ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 97e1a7b0-7594-11dc-8594-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 29 celkem · entity: person 70, place 18, org 4, work 1
1 masthead
16 Bnora 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha, Národních Listů“ k č. 40.
3 masthead
šdlej
4 masthead
Strana 9.
5 title
Husá.
6 article
Humoreska. — Napsal František Balr Pafnuc Kolečko byl náruživým motocykli slou. Jsa dobře situovaným úřadníkem banko ního závodu, měl dosti volného času, aby moh svojí choutce hověti. A Pafnuc využíval svědo- mitě každé chvilky prázdně. Jakmile mu kynule několik volných hodin, hned připravoval svého ocelového oře na cestu a v půl hodince ujížděl již z Prahy, jako když mu zapáli vlasy na „Jezdiš jako janek,“ pravil mu den pře sv. Václavem kolega z úřadu Svoboda. „Jednou dojista srazíš vaz. „Hm, člověk může vyvésti případně ješl větší hloupost, než zkončit někde v příkopě, odpověděl Pafnuc. „Nemyslis?“ Sroboda snadno pochopil, kam přítel bije Platilo to jemu samému za to, že před šesti ne dělemi zradil mládenecký stav i pyšné svoje jměno a sklonil šíjí ve jho manželské. P'afnu Kolečko sám byl na jeho svatbě jako svědek od té doby nezmeškal jedině příležitosti, aby s ho nedobral. Ale to Svobodovi nevadilo. Byl se svým manželským křížkem jak náleží spokojen a replikoval vesele- „No počkej, chlapečku, počkej, však ona přijde i tvoje hodina a pak se budu zase smáti já.
Balr Kolečko Václav Pafnuc Praha úřad Svoboda
7 article
„Oho,“ bránil se rozhořčeně Pafnuc, jje mám' . .. „Vím, vím,“ přejal mu Svoboda slov směje se na celé kolo, „máš v náprsní kaps nejnovější číslo „Mládence“ ale to tě, přitelinku neuchrání. Uvidíme. „Inu, ovšem, že uvidíme,“ pokračoval Svo boda s nezvratným klidem, „a proto začneme z jiného konce. Je třeba, abys si zvykal pomal na rodinný život. Pavla koupila dnes v trhu pěk nou husičku. Čekáme tě zejtra na oběd, bude jako mandle. Pozvání své provázel mnohoslibným mlask nutím. Pafnuce však nezlákal. „Nemohu,“ odmítal rozhodně, „jedu hne ráno pryč na větší túru a vrátím se až večer.“ „Tak si jeď,“ pravil přítel rozmrzele, věda že by přemlouváním se marně namáhal, „nepřej ti nic zlého, ale kdybys na cestě roztřiskal moto cykl na cucky, měl bych z toho kriminální ra
Pavel
9 article
dost. S tím se rozešli. „To tak,“ bručel si Pafnue na cestě z kan celáře, „zkazit si krásný celodenní výlet k vůl rodinnému obědu! A jísti tam dokonce husu Brrrl K tomuto ptáku, jenž tak nezištně věnuje své maso i peři časnému blahu lidstva, mě Pafnue Kolečko od jisté doby nepřekonatelný o por. Stalo se to takto: Přišel jednou do „svél rostaurace k večeři a zabořil oči zpytavě do jídel niho listku. Husa se zelim a brambůrky jej záhy upoutala, zavolal si tedy jídlonoše „Pane Anton, je ta husa dobrá?“ „ „Jako mandle, vašnosti, jako mandle. „Mladá? „ „Letošní „Tak mi ji přinesou! „Pan Anton“ přinesl objednanou večeřia Pafnuc uchopil se vidličky a nože. Řízl, ale „mladá husička“ kladla ostří nože houževnatý odpor. „Jako mandle je,“ povzdychl si resigno- vaně, „ale ještě ve skořápce“. Zdvojil svoje úsilí, leč dalo tyranský kus práce, než se mu podařilo rozřiznouti porci na dva díly. Zavolals znovu služebného ducha. „Pane Anton, kolik let je vaší kuchařce?“ „Pětatřicet, vašnosti,“ odvětil udívený číš- „Tak jí vyřiďte, že pokla dnes husu o pě roků starší, nežli je sama! Zdali „pan Anton“ toto poslání vyřídil, zů stalo utajeno, ale bylo jisto, že Pafnue s heroi ckým sebezapřením svoji večeři snědi. Zapoti se důkladně, pozfí houževnatého ptáka pohřbí ve sýých útrolfch a mělo to proň ještě následky Tři dni poton nejedl; „husička“ ležela mu v za lidku a když se uzdravil, nemohl se na ni an polívat. a Přátelům se se svou zkušenosti nesvěřil K čemu? Nepolitovnl by ho žádný, ale vysmál by se mu všichni, Byli vesměs už žonati — Svo boda byl poslední, jenž zradil prapor — dost možná, že některý jal by se ještě na konec vy nášeti do nebe přednosti domácí kuchyně . ..
Hus Anton Pafnue
10 article
Ráno na sv. Václava byl Pafnue vzhůru již před šestou hodinou. Motoeykl měl k zamýšlené cestě připravený, a než se krásný podzimní den úplně rozbřeskl, měl Prahu dávno již za zády Teď teprve oddychl si spokojeně. Na svém ra- chotícím stroji cítil se docela vyměněn. Prsa se mu šiřila a krev o mnoho živěji probíhala žilami. Hnal svůj motocykl cestou necestou. Jako blesk kmital se kolem osamělých chodců na silniciel a když viděl, jak tito odplivují si jednak z ulek nutí nad hřmotícím vehiklem, jednak nad benei novým zápachem, jejž stroj za sebou šířil, mě přímo dětinskou radost. Na Mělníku poobědval a pustil se ještě dále, aby dosyta užil- krásného dne. Šlo to zase cestou necestou a ke čtvrté hodině odpolední vjížděl Pafnue do velké a výstavné vsi Jic. Ne- zmírnil rychlé tempo jízdy, aě si dobře povšiml tabulky, která hlásala, že rychlá jízda ob tresce se pokutou od 2 do 20 K. Pafnue Kolečk ignoroval vždycky taková upozornění a nikdy se mu dosud nie nestalo. Tentokráte měl však stihnouti jej trest. Uprostřed návsi v blahé sváteční spokojenost hovělo si na silnici hejno hus. Poděšeny pekel- ným lomozem vehiklu, rozlětly se s úzkostlivým kejháním a jedna sama vletěla Pafnucovi pod stroj. Motocykl přeletěl přes ni a husa, zatře- pavši nohama, opustila toto slzavé údolí. Pafnue zmaten nenadálou přihodou zastavil stroj, aby se podíval, jak dalece nešťastnému ptáku ublížil Vida, že dokonal běh svého žití, chtělse znovu vyšvihnouti do sedla, v tom však zastou- pil mu cestu hranatý občan a oslovil jej hlasem velmi resolulně znějíeím: „Pane, ta husa je moje a stojí pět korun. „To stojí,“ přisvědčil Pafnue, „v Praze by etála ještě o dvě koruny víe. Hranatý občan natáhl ruku. ník.
svatý . Václav Pafnue Motoeykl Kolečk Mělník Praha
11 article
„Když jste ji přejel, nochite sl ji a dejle mi penízel „Co bych s ní dělal?“, vyrazil ze sebe náš motooyklista. „Tu máte zlatku u dělojte si s hu- sou, co cheete!“ Bodrý muž neměl se proti všemu nadán ku přijotí této nabídky, ačkoli byla skutečně vý- hodna. „Já chci svoje peníze a vy si nechte husu sám! Můžele si ji dát třeba vycpat. Jizlivá tato poznámka Pafnuce podráždila. Právě se chystal ku prudké odpovědi, když se pojednou objevila na scéně nová osoba. Nebyl to nikdo jiný než chapadlo j-ické obecní spra- vedlnosti v plném lesku policajtské slávy Občan Kobližek uvědomil strážníka Navrá- tila několika slovy o sběhu události. Tento pe jal věc s nového hlediska. „Jel pán čerstva?“, ptal se Kobližka. „No jako čert,“ odpověděl hranáč. „Tak to musí na ouřad,“ rozhodl bezpeč nostní orgán. „Kobližku, seberte husu a vy- pane, pojďte se mnou!“ Pafnuc Kolečko umíněný jak byl, volil ra- lějí zaplatití pokutu za rychlou jízdu, než vyho- věti požadavku Kobližkovu, nebo vyjednávat s policajtem. Poslechl tedy a vlekl motocykí obecnímu úřadu. Ten nebyl na štěstí daleko. Záhy zastavil řed výstavným hostincem. Starosta a hostinský z jedné osobě pan Václavík byl příjemný a roz imný muž. Přijav raport strážnikův i vysvětlen Pafnucovo, potřásl shovívavě hlavou a prohlásil „Přečin rychlé jízdy není dostatečně pr- kázán. O pokutě nemůže proto býti řeči, zbývá jen srovnati záležitost druhou. Prohlédl si husu, která byla skutečně velm pěkně vykrmena a obrátil se ke Kobližkovi: „Nebuďte blázen, člověče, a vemte, cose vám nabízíl“ Pafnuc položil současně na stůl zlatku.
Kolečko Václavík Pafnucův obecní úřad
12 article
„Nechci,“ vyhrkl tvrdošijný majitel husy ať mi dá pět korun a nechá si ji sám!“ Starosta se usmál a sáhl do kapsy. „Dobře,“ pronášel čtverácky k oběma spo- ným stranám, „pan Pafnuc Kolečko dává dvě koruny na odškodněnou, že zbavil husu života Kobližek chce pět korun a žádný z vás nechce husu samu. Já tedy doplatím Kobližkovi tři ko runy a husa je moje.“ Při tom položil tři koruny ke zlatce na stůl. Hranatý občan velmi spokojen shrábl peníze a ihned se poroučel, policajt Navrátil vytratil se za ním ze zvláštních osobních důvodů a Pafnue osaměl se starostou, zíraje s nelíčeným obdivem na chytrého rozsudího, jenž dovedl hravě roz- luštiti spor ke spokojenosti obou stran a sám př tom ještě vyzískati. Představený, jehož tvář pozbyla již nadobr úřadní vážnosti, otevřel dvéře a zavolal: „Mařko! „Co si přejete, tatinku?“ ozval se lahodný hlas za dveřmi a v zápětí vstoupila do místnosti dívka asi osmnáctiletá, oděná polo po městsku polovenkovsky. Spatrivst eizího muze, sklopir. oči a rudá záplava zalila její lice. Pafnuci Kolečko, chladný a skeptický posu zovateli žen, pověz, co se to náhle s tebou stalo Proč měl's pojednou pocit, jakoby silný elektri- ský proud proběhl tvým tělem a proč zrak tvů ulpěl na ladné dívčí postavě nejinak, než jake by hleděli chtěl na ni věčně? Pověz, můžeš-li A ne-li, přiznej, že jsi blízek, aby napinnla s na tobé slova Svobodova: „Však přijde jednou i „tvoje hodina“ ll „Mařko, Mařenko! Co půvobu skrývá se již v pouhém jménu Nebudu laskavé čtenáře unavovati sáhovým po- pisem dívčiným, řeknu toliko, že Pafnuc Kole čko měl ve svých třiceti létech dokonalý a zdra vý vkus a to ... Snad postačí.
Kolečko Navrátil Svobodův Mařka Mařenka
13 article
Pan starosta, vlastně nyní jen pan hoslinský Václavík (se starostou nemáme již co činiti), po dal husu dceři s příkazem: „lhned na pekáč!“ a když odešla, obrátil se k Pafnucovi a zva zlidně: „Není libo na chvilku do hostinské jizby?“ Bylo velmi libo našemu motocyklistovi Málo dbal toho, že je na sto kilometrů vzdále od Prahy, ač se již počíná šeřiti, jen když uvld- ještě jednou ji — Mařenku. V hostinské mistnosti seděli Kobližek s poli- cajtem Navrátilem. Nebylo nesnadno uhodnout že hranatý občan propíjí přejetou husu a strážee bezpečnosti mu při tom ochotně pomáhá. Pafnu přisedl k nim a bavil se výborně. Průběhem ho- voru zmoudřel ve velmi mnohých ohledech. Tak na příklad dověděl se, že starosta Václavíkje vdovec a že Mařenka starostovic je nejbohatsi nevěsta z celého okolí. Byla dlouho v Praze na cvičenou a teprve před nedávnem přijela domů. aby vedla otci hospodářství. „No, je to zkrátka holka k pohledání,“ za- končil strážaík Navrátil svoji zprávu a překlopi do sebe plnou sklenici. Musil za služební povin- ností a Kobližek zvedl se s ním. Pafnuc zůstal seděti. Bavil se se starostou, po kud tento nemusil odeházeti k obsloužení něko- lika sousedů, kteří u vedlejšího stolu pustili se do hry karel. V duchu obdařil se již několikrate titulaturou jistého dlouhouchého zvířete, ale n odched přece nepomýšlel. Kdo počká, ten se dočká. A Pafnuc se dočkal. „Za půl hodinky bude husička upečená, hlásil pan Václavík, přišedši právě z kuchyně „pochutnáte si Pafnuc se zarazil. Pěkně to vyřídil. Teď mu tady předloží k večeři husu, k níž měl smrtelný odpor a on musí jísti. Musí. Vždyť ji pekla ta. která po dobu tří hodin vyplňovala jeho my- šlenky a již ještě spatřiti tak toužebně sobě přál.
Václavík Pafnuc Mařenka Navrátil Mařenka starostův Musil Praha
14 article
Snad mu dokonce večeři sama přinese a on bude s ní moci promluvit! Ano, bude jísti, ať se žalu- dek vzpírá jak chce, přinutí jej tentokráte, aby se podřídil — srdci. Lpěl téměř očima na dveřích, vedoucích do kuchyně, jakoby odtud přijíti mu měla spása A přišla. Dvéře se otevřely a dceruška pana Vá- clavíka vešla s přiborem a talířem, na němž kou- řila se notná porce husy s knedlíkem a zelím a stavěla vše před pražského hosta. Pafnuc po hlcoval vnadnou dívku pohledem „Doufám, že vám bude večeře, jak nálež chutnati,“ pravila Mařenka se čtveráckým úsmě vem. Máte o ni značnou zásluhu. „Totiž moje neobratnost,“ smál se Pafnue poznav, že dívka je vž podrobně zpravena, kdo a jak nešťastného ptáka o život připravil, „věřte slečno, po celý život budu své nešikovností vděčen, neboť jedině ona zavedla mne v tat místa. Výmluvný pohled, kterým slova svá prová zel, nezůstavoval nejmenší pochybnosti, jak jsou míněna. Dívka se zapálila. „Promiňte, musím obsloužiti talínka,““ pra- víla v patrném zmatku a odběhla. Pan Václavík se posadil k Pafnucovi dcerka přinesla mu tam večeři. Oba muži bavili se spolu velmi dobře. Pafnuc byl by s radosti odpřisáhl, že mu nikdy v životě nechutnala ve- čeře jako tentokráte, třeba že to byla husa. Cítii se zde jako doma a nebýti pomyšlení na dale- kou cestu, byl by býval úplně spokojen. Chýlilo se také již hodně k devátě, když se posléze vypravil. Že by zbloudil, nebylo obav, neboť měsíc v úplňku svítil jasně na cestu. Směsice nejrůznějších pocitů vířila Pafnu covým nitrem. Ačkoli se bránil, vracel se v my- šlenkách stále k útulnému hostinci v J-icích.
Mařenka Pafnue Václavík Pafnuc
15 article
„Kozel ví, co se to se mnou děje,“ huče polohlasně. „Zamiloval jsem se skutečně? — Je to možné? — Je to pravda?“ „Ba je,“ přisvědčil si s velikou upřímnosli a pozvedl hlavu k obloze, jakobý chtěl měsíe a hvězdy vzíti za svědky tohoto prohlášení. Je sice starým zvykem zamilovaných, že pohlížejí rádi ke hvězdám, ale když jede člověk po silni i na motocyklu, je to z míry nebezpečné. O tom přesvědčil se nyni Pafnuc. Motocyk narazil na větší kámen a než měl jeho pán čas vrátiti se s nebe na zem, ocitli se oba v příkopě. „Proklatě,“ bručel Pafnuc Kolečko, když vylezl zase na silnici a zjistil, že ani sám v sobě ani na vehiklu ničeho nepolámal, „tři přihody dnes, z nichž se mi dosud žádná nestala. Přejet husu, zamilovati se a do příkopu spadnout, to je přece jen příliš mnoho za jediný den!“ Přešly tři neděle. Prokurista Třebušický zastavil se v kan celáři u stolku Svobodova. „Prosím tě, co se to děje s Pafnucem? Ten člověk se nadobro změnil. Po celý týden kouká jako náměsíčník a řeč s ním není docela žádná. Ondy jsem se nabízel, že když je tak pěkně, po jedu na nedělní výlet motoeyklem s ním, ale od byl mne skoro hrubiánsky. Že pojede někam do horoucích pekel až k Litoměřicům a vrátí se domů pozdě v noci. Když jsem vyzvídal, co tam. zabručel něco nešrozumitelného a utekl.“ Svoboda se usmál.
Kozel Motocyk Kolečko Svobodův Svoboda Litoměřice
16 article
„Cherchez la femme!“ Nevím dosud ni jistého, ale na to bych chtěl vzíti jed, že je Pafnue zamilován až po uši. Nechci na něj har tusiti, protože ho dobře znám. Je-li to vážné přizná se brzy sám a bude spěchat se svatbou.“ Nejevil také přítel Pafnucův zvláštníh vzrušení, když o něco později jeden z mladýel bankovních úřadníků sděloval mu pod rouškou tajemství, ze minulé nedéle potkal na Ferdinan dově třídě Pafnuce, vodoueího se s nějakou slečnou. Zeptal se jen suše: „No a jak vypadala ta slečna?“ „Podle pohybů nedělala dojem Pražky,“ o povídal mladík šťasten, že může uplatniti svů. pozorovací talent, „ale, parole d'honneur, vyp dala velkolepě. V počátku listopadu připojil se Pafmue jed- noho odpoledne na cestě z úřadu k Svobodovi „Můžeš se mi vysmát dle libosti,“ počal rozpačitě, ačkoli si dodával co možno kurážného vzezření, „ale musíš vyplniti moji prosbu. Budi se ženit a potřebuji svědka.“ Svoboda ovládl se heroieky, aby překonal nával smíchu. „Smát se nebudu,“ pravil, když se muto podařilo, „protože je mou zásadou, spláceti zle dobrým. Zde je má ruka. „Jsi velkomyslný,“ pronesl Pafnuc uznale se zjevným ulehčením, „zahanbuješ mne sko- rem. Víš, když už jsem se odhodlal, chci to mí odbyto do konce měsíce.“
Pafnucův Pražka Svoboda
17 article
Přání Pafnuce Kolečka se vyplnilo Dne 26. listopadu byla v Praze svatba. Když po ukončených obřadech usedla svatebn společnost v prostorách restaurace Brojškovy k slavnostní tabuli, naklonil se Svoboda k ženi chovi a pravil: „Myslím, že dáš už nyní s motocyklem p koj a uložiš jej na půdu. „Teď na zimu ano,“ odpovídal Pafnuc roz marně, „ale na jaře koupím k němu kočárek!“ Prokurista Třebušický vyžádal si ticho, aby mohl pronésti novomanželům přípitek. Libujes ve slovních hříčkách, ukončil svoji řeč přáním aby „v rodině pana Kolečka měli záhy o K lečko více. Slova ta způsobila všeobecný smích a Pa- fnuc šťastný a zářící, hledě na mladou, zardělou svoji choť, vracel se v mysli ku prvnímu vý letu do Jic a opakoval v duchu už po několi „Hle, toho všeho byla příčinou přejetí káté: husa.
Koleček Praha Brojškův
18 title
Návštěva.
19 article Napsal Camile Mauclaire.
Napsal Camile Mauclaire. Paní Stenayová číla cosi ve svém malém sa- lónku, když služebná dívka její vešla a hlásila že jakási dáma prosí o kratinkou rozmluvu. „Pozvete ji, ať vstoupi!“ odpověděla paní. Za chvilku otevřely se dvéře a do salónku vešla mladá paní v černém obleku, chudobném, ale úpravném. Stanula u prahu netroufajíe dále popojíti. Paní Stennyova zahleděla se na ni a pocílila k ni bezděky jakousi náklonnost Příchozí dáma byla velmi hezká, ale bledá, s vý razem smutku ve tváři a patrně ostýchavá. „Posaďte se, prosím, madame! S kým s znamuje mne to šťasiná náhoda?“ „Moje jméno by vám, vzácná paní, nic ne- řeklo,“ odvětila jemně příchozí. „Prosím vás z odpuštění, že vyrušuji, já — nemám náhodou žádné navštívenky — ale, zkrátka: odpustte mi, prosíma . ..“ Paní Stenayová pomyslila si, že to přišla nějaká stydlivá ještě prosebnice žádat o pod- poru a pravila vlídně, aby jí dodala odvahy: Čím pak bych vám mohla posloužiti? „Je pravda, milostivá paní, že jste koupila nedávno u Milona v Chateaudunské třídě malý psací stolek z růžového dřeva, ve slohu z doby Ludvíka XV.? „Nemýlite se, jest tomu tak,“ odpověděla paní Stenayová. Neznámá dáma, nabravši dechu, pokračo vala: „To jsem ráda, to je dobře! Milostivá paní tento psací stolek náležel mně. Prodala jsem je. asi před měsícem s celým svým nábytkem — za příčinou jakéhosi úmrtí — z velkého zármut ku — a zároveň také proto, že se stala v mýel poměrech velmi smutná změna . .. Mladá paní nemohla dále. Oči zalily se j slzami a ona usilovala marně, aby přišla zase do své míry.
Mauclair Stenayová Stennyův Ludvík XV
20 article
Paní Stenayová hleděla na ni s upřímnou soustrastí a otázala se po chvilce „Jste vdovou, madame? „Jsem, milostivá panil „Tedy jako já,“ pravila paní Stenayová ukázala na svoje smuteční roucho. Neznámá dáma začervenala se a odvětila polohlasně: „Lítuji vás velmi! Je tomu již dlouho? „Čtvrt roku. Nastala delší přestávka. Potom probravši se z myšlenek otázala se paní Stenayová: „A váš psací stolek? „Ach ano, prosím za odpuštění. Těší mn velice, že je ten stolek nyní vaším majetkem. Byla jsem hluboce zarmoucena, celá nešťastna. když jsem se rozpomenula... Běžela jsem k to- mu obchodníkovi; on mne poslal k druhému ten už jej předal zase třetímu. A tak dále. Mi- nulo čtrnácte dní. Pochybovala jsem, že se s tím stolkem už kdy shledám. Konečně dověděla jsem se, že přišel k Milonovi a odtamtud poslali mne k vám. Tak je snad možno . . .. „Chcete si snad ten stolek nazpět za- koupit? „O, nikoli,“ odpověděla neznámá smutně „Ne, to bych ani nemohla, já — — Jenom bye si přála — jenom bych vás prosila ... Nevím ani, jak bych vám to řekla ... Prosila bych. kdybyste byla tak dobrotiva a mně je vrátila — to jest, jestli jste je už nezahodila . .. „Nerozumím, madame, co chcete —“ pra vila něžně paní Stenayová. „Ta psaníčka, milostivá paní, ten balíček dopisů, jenž ve psacím stolku se nalézal. V roz čilení zapomněla jsem je vyňat. „Nevím o žádných listech, madame. Když jsem stolek přejímala, byly všechny zásuvky prázdny. Nyní nalézá se stolek v mém domě v Touraině, kamž se právě zase chystám. „Prázdny! — Jsou tedy ztraceny a já jsem e marně těšila. Ty dopisy, ty byly vším, co m zbylo po — „Po vašem manžel?
Stenayová Milon Touraina
21 article
„Nechci vás klamati, milostivá paní! Jsle. jak pozoruji, dáma dobrotivá a šlochetná, jste laké ve smutku, vy mi zajisté porozumíte. O nebyl mým chotěm, ale — mým přítelem. O osmi let. Byl to jediný přítel, johož jsem kdy měla. On byl ženat, ale nešťastně, jak se mi zdá. Nebyl doma šťasten, snad nebyl tam pochopen. — Navštěvoval mne často, jak jen mohl. Milova mne velmi a já jsem ho zbožňovala. Byl tak něžný, tak dobrý! Říkal, že se jenom u mne zasměje a doma že musí vždy dělati tvář led - ou. Měli jsme malou dívenku, líbezného mila- čka, ale ten zemřel nám po půl druhém létě . .
Milův
22 article
Pracovala jsem stále na výdělek, ale již volněji, bez přílišné únavy. Můj přítol zařídil mi vlídnou malou domácnost. O jeho smrti dověděla jsem je jenom náhodou. Když nepřicházel, nebyla jsem z počátku znepokojena; on býval často silně zaměstnán a tu neobjevoval se třebas ně kolik dní, ale potom, později, to bylo strašné milostivá paní! Však si to dovedele představit. O mi vždycky, když bylo třeba, vypomáhal — to- mu je také už konec!... Ztratila jsem přítele a s ním všechno, co jsem od něho měla. Přišln tíseň a musila jsem se rozloučiti se vším. Mám teď jenom ještě malou světničku — také s tím stolkem byla jsem nucena se rozžehnat. — Ne- mám již nic po něm, ani obrázku, ani žádné po lobenky. A pomyslete si, vzácná paní, ani jeho vodového jména neznám! Když jsem se na na tázala, odpověděl vždy: „Ale toho není potřebí!“ A měl také pravdu... Měla jsem, jakožto pa- mátku, jenom ty dopisy, které mi posilal v prvn lobě naší známosti, když jsem ještě byla zacho- valou. Ta psaníčka mají pro mne velkou cenu protože nemám práva na nic jiného po něm protože nemám ani práva nosit po něm smu tek ... proto jsou mi tak drahými. Pláče se snáze a s jakousi útěchou, máme-li v rukou něce milého... Ale nevím ani, kde jsem nabrala smělosti, vám to všechno vypravovat, vzácná paní. Vaše dobrotivá tvář dodala mi k tomu od- vahy. Já — ale teď už půjdu! Prosím ješte jednou za odpuštění.“ Paní Stenayová odvětila s patrným pohnu tím: „Svěřila jste se s žalem svým osobě, která vám dovede porozumět. Cítím s vámi upřímně buďte jista... Jest mi velmi líto, že se ta psn níčka ztratila. Jak jsem již pravila: všechny zásuvky byly prázdny.
Stenayová
23 article
„Škoda, věčná škoda,“ povzdychla si ne- známá. „Měla jsem jakousi naději, že v té mal tajné přihrádce nezpozorována zůstala a se za chovala. Ale ti obchodníci patrně všechno pro hledali, než vám stolek odevzdali. „V tajné přihrádce, pravíte?“ otázala se překvapena, paní Stenayová. „Je taková při- hrádka ve stolku?“ „Je, zajistě je, vzácná paní!“ zvolala živě neznámá, „Docela vzadu, v hořejší části, stiskne se na pravo malé péro. Vy o tom ještě nevite?“ „Nikdo mi o tom nic neřekl,“ odpověděla paní Stenayová. „Je tedy skutečně taková přihrádka?“ „Prosím vás uetivě, úpěnlivě, madame- buďte tak dobrotiva . .. „Napište mi svoje jméno a kde bydlíte. D píšu vám. Doufám, že vám hned po svém pří- chodu do Turainy budu s to zaslati dopisy va- šeho přítele. Neznámá napsala rychle na lístek papíru svoji adresu, a děkujíc ještě rozpačitými slovy měla se k odchodu. Paní Stenayová zpozorovala, jak se neznámé tvář vyjasnila, když se objevila naděje, že psaní budou nalezena a stiskla jí srdečně ruku. Když pak zase byla same, jala se přemýšleti a plakala. Byla to vážná paní,
Stenayová
24 article
která se již přesvědčila, z jakých trpkostí s druhdy skládá spokojenost. V jejím manželství, jež uzavřeno bylo jenom ze společenských ohle- dů s chladným mužem, který světu více žil, než domovu, odumřela její duše bez lásky. Ona byla vdovou, bez dětí, nemající žádného cíle a žila už jenom svým upomínkám, ve stálém přemítání a v tiché, tajené dobročinnosti. Zapla- kala nad tou cizinkou a také opět nad sebou. Za několik dní přibyla do svého domu v Touraině a její první prací bylo, že vyhledala tajnou přihrádku ve psacím stolku z růžového dřeva. Našla ji také. A v přihrádce objevil se svazek dopisů. Paní Stenayová vyňala jej a zrak její spočinul bezděky na něm — dva řádky n zadní straně spodního dopisu upoutaly její po- zornost. Byl to rukopis jejího muže! —— Paní Stenayová probděla velkou čásť tě noci. Přemýšlela a modlila se. Ráno pak, spa- třivši na stolku svazek mužových dopisů, vyňala ze svého portefeuillu lístek s adresou, kterouž ji neznámá byla napsala. Číla opět a opět: „Alina Rogelova. Opakovala si ve zvláštním jakémsi zamy- šlení: „On miloval slečnu Alinu Rogetovu. — Tak tedy jmenuje se žena, kterou osm let mi- loval!... Ubohá dívka!“ Paní Stenayová otřásla se, jakoby ji byla projela zima. Potom, spěchajíc zastrčila třesoueí se rukou mezi svázaná psaní fotografii svého muže a tisícofrankovou bankovku, napsala po- zorně adresu a započetila balíček pečlivě, jako činí pořádek milující paní, jež si uvykla různé věci vyřizovati. Stojíe pak u okna, sledovala zrakem posla s balíčkem, až opodál za nárožím Přeložil J. K zmizel.
Stenayová Číla Rogelův Alin Rogetův Touraina
25 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Tajemství slarých houslí. K čelným vysvětle- ním, proč se nám již nepodaří sestaviti housle, jež by se krásným plným zvukem vyrovnaly starým mistrovským výrobkům, připojuje profesor Baltistel i nové, které poněkud překvapuje, ale zdá se velmi přirozeným. Tajemství starých houslí nespočívá v po- užité fermeži, jak se říkalo, nýbrž patrně ve dřevě. Staři houslaři používali dřeva sykomory, javorua smrku z alpských zemí. Poněvadž ve starých dobách nebylo řádně upravených cest, plavilo se dříví do roviny po řekách a tímto způsobem dopravy vy- světluje se tajemství kremonských housií. Dlouhým pobytem ve vodě nastala úplná proměna ve stavu buněk dřeva. Tak proslulý houslař Stainer, jenž v Kremoně hotovil mistrovská díla, když se přestěhoval do Tyrol, svedl jen prostřední housle, ač použival stejného druhu dřeva, jakmile však přeložil dílnu zase do Kremony, dařily se mu nástroje opěl. Napo- leon založil v Alpěch velké silnice a od jeho doby se dopravuje dříví ne již po řekách, nýbrž po těchte cestách. Takto měl dle názoru Baltistellova velký pokrok v dopravě v zápětí ztrátu, které se nikdo n- nadál.
Baltistel Star Stainer Baltistellův Tyroly Napa
26 article
= Byl někdy ráj? Tato olázka stála florenlského duchovního pátera Minocchia úřad a hodnost. Páter měl před několika dny ve Florencii přednášku o po- zemském ráji a dědičném hříchu, v níž označil líčení bihle jako nehistorické. Ačkoli byl rukopis přednášky předložen arcibiskupovi a nebylo proti němu činěno námilek, byl páter Minocchi brzy vyzván, aby odvolai — jinak že bude mu odňalo právo sloužiti mši. P'áter Minocchi nedal se však zaslrašiti a byl skutečně su- spendován a divinis. Potrestaný duchovní prohla- šuje nyní v olevřeném listě: „Jakže? Měl bych jako čestný muž a kněz prohlásili, že pokládám za histo- rické, že před několika tisíci lety v zahradě, kde měl bůh svůj dvori hrad a konal večerní procházky, esi- stovali muž utvořený z hlíny jměnem Adam, žena. utvořená z jeho žebra, jménem Eva a konečně had. který mluvil se stromu, jehož plody oni dva jedlit A poněvadž jsem rozhorleně odvětil, že takové pro- hlášení nikdy nepodpiši, svspendoval mne monsignore generální vikář jménem arcibiskupa a divinis!“ Páler Minocchi prolesluje co nejrozhodněji proti tomuto znásilňování a končí: „Nikdy nepodřídím své kato- lické svědomí názorům, o nichž jsem přesvědčen, že jsou nesprávny.“ Toio rozhorlen. pátera Minocchi poněkud překvapuje; v nauce církevní je zajisté mno- ho ještě podivnějších věcí, než báje o Adamovi a je-l ocholen podepsati vše ostatní, pak na dobrodružstvi Evy s hadem už tolik nezáleži Klenoty egyptské královůy. Dle zprávy „Daily Mail“ z Assuanu byly nedávno v údolí královských hrobů u Theb vykopány klenoty královny egyplské.
Minocchi Adam Eva Klenot Florencie Assuan královský hrob
27 article
Kromě sire Eldana Gorsta, nového brilského zástupce v Rayplě a jeho choti spatřilo prý je pouze několik znalců a nálezců. Hrob sám byl nalezen prázdnýa teprve několik dní po jeho olevření byl dodatečně nalezen v bohně poklad, v němž se nalézaly náram. ky z těžkého zlata, náušnice několik palců dlouhě. prsteny skvostně práce, zlaté čelenky královny i jiné přehněty Majitelka jejich byla manželkou Sela II. faraona devalenácté dynaslie, jenž žil kolem roku 1300 před Kristem a za něhož dle bible Mojžiš vyvedl židy z Egypta. Archeologové se domnívají, že lupič i, kleří v pozdější době hrob vyplenili, byli při práci vyrušeni a poklad odhodili. Dle téže zprávy narazili inženýři při práci na zvýšení velkého náspu Nilu pod Filami na předdynastické pohřebiště. Také zde ne- bylo obecenstvo dříve k nalezišti přirašiěno, pokud je odborníci neprozkoumali. Zjistilo se, že mrtvoly náležely malé lidské rase, klerá své mrtvé velmi jed- noduchým a dokonalým způsobem balsamovala. Ne- daleko tohoto pohřebiště byl nalezen hrob se čtyřiceli mrivolami římských lezivnářů, kteří všichni byli
Selo II Krist Mojžiš Raypl Egypt Nil Eldan Gorsta
28 article
= Den milenců. Den sv. Valentina, 14. února. znamená pro anglickou poštu mnoho práce. Počet tak zvaných valentinských listů, jež toho dne zaplavují poštovní úřady, přovyšuje půl milionu. Různí se ve- lice svou výpravou, vkusem, duchaplností a pravo- pisem, ale všechny obsahují verše, buď cituplné vý- levy něžné duše, nebo škodlivé dráždění veselé my- sli a všechny jsou bez podpisu. Nesnadno uhodnouti proč právě tento den se stal dnem milujících, nebot biskup Valentinus, jenž za císaře Claudia zemřel mu- čednickou smrtí, solva může býti pokládán za patro- na lásky Dle všeho nastoupil valentinský den na mí- sto prastaré jarní slavnosti. Také ve Francii se kdysi valentinský den slavil, ale tam již tento obyčej dáv- no zaniknul. První zpráva o slavení dne v nynějším smyslu nalézá se v denníku známého kronikáře Sa- muela Peppysa z r. 1667. Ponenáhlu stala se ze zvy- ku, posílati v tento den předmělu své lásky ano- nymní lístek a snad i dárek, pravá manie. Vime, ž král Jakub II., když byl ještě vévodou z Yorku, věno- val k tomuto dni svě Valentině šperk v ceně 16.000 korun a vévodkyně z Richmondu obdržela při téže příležitosti prsten za 6000 K. V polovici XIX. stolelí dostoupila valentinská horečka vrcholu. Každý zná velmi žertovný valenlinský list, který Sam Weller z Dickensových „Pickwicků“ píše své lásce. Tehdy byly v oblibě zvláště tak zvané valentinské krabice, na něž i prostí lidé obětovali sto až dvě stě korun.
Valentinos Valentinus Claudius Jakub II Weller Dickensův Pickwick Francie York Richmond
29 article
Roku 1857 dopravovala londýnská pošta v tento den o čívrt milionu dopisů více než obvykle. Byli ovšem také odpůrci valentinského zvyku. Již roku 1645 vy- dáno heslo, že vznešená lady se nemá vydávati ná- hodě valentinského dne, od roku 1870 pak tento zvyk značně ochabnul a obmezuje se dnes vělšinou na střední a nižší třídy. Především jsou to dnes komické valenlinské pohlednice, které moderní chromolilogra- fie přináší v massách na trh. Se starými valenfinský- mi zvyky mizí však také hodný kus merry old Eng- land, neboť za starých dob byl valentinský den plný něžnosti, bujné nálady a vrtochů lásky. stali.