1
masthead
16 Bnora 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha, Národních Listů“ k č. 40.
6
article
Humoreska. — Napsal František Balr
Pafnuc Kolečko byl náruživým motocykli
slou. Jsa dobře situovaným úřadníkem banko
ního závodu, měl dosti volného času, aby moh
svojí choutce hověti. A Pafnuc využíval svědo-
mitě každé chvilky prázdně. Jakmile mu kynule
několik volných hodin, hned připravoval svého
ocelového oře na cestu a v půl hodince ujížděl
již z Prahy, jako když mu zapáli vlasy na
„Jezdiš jako janek,“ pravil mu den pře
sv. Václavem kolega z úřadu Svoboda. „Jednou
dojista srazíš vaz.
„Hm, člověk může vyvésti případně ješl
větší hloupost, než zkončit někde v příkopě,
odpověděl Pafnuc. „Nemyslis?“
Sroboda snadno pochopil, kam přítel bije
Platilo to jemu samému za to, že před šesti ne
dělemi zradil mládenecký stav i pyšné svoje
jměno a sklonil šíjí ve jho manželské. P'afnu
Kolečko sám byl na jeho svatbě jako svědek
od té doby nezmeškal jedině příležitosti, aby s
ho nedobral. Ale to Svobodovi nevadilo. Byl se
svým manželským křížkem jak náleží spokojen
a replikoval vesele-
„No počkej, chlapečku, počkej, však ona
přijde i tvoje hodina a pak se budu zase
smáti já.
Balr
Kolečko
Václav
Pafnuc
Praha
úřad Svoboda
7
article
„Oho,“ bránil se rozhořčeně Pafnuc, jje
mám' . ..
„Vím, vím,“ přejal mu Svoboda slov
směje se na celé kolo, „máš v náprsní kaps
nejnovější číslo „Mládence“ ale to tě, přitelinku
neuchrání.
Uvidíme.
„Inu, ovšem, že uvidíme,“ pokračoval Svo
boda s nezvratným klidem, „a proto začneme
z jiného konce. Je třeba, abys si zvykal pomal
na rodinný život. Pavla koupila dnes v trhu pěk
nou husičku. Čekáme tě zejtra na oběd, bude
jako mandle.
Pozvání své provázel mnohoslibným mlask
nutím. Pafnuce však nezlákal.
„Nemohu,“ odmítal rozhodně, „jedu hne
ráno pryč na větší túru a vrátím se až večer.“
„Tak si jeď,“ pravil přítel rozmrzele, věda
že by přemlouváním se marně namáhal, „nepřej
ti nic zlého, ale kdybys na cestě roztřiskal moto
cykl na cucky, měl bych z toho kriminální ra
Pavel
9
article
dost.
S tím se rozešli.
„To tak,“ bručel si Pafnue na cestě z kan
celáře, „zkazit si krásný celodenní výlet k vůl
rodinnému obědu! A jísti tam dokonce husu
Brrrl
K tomuto ptáku, jenž tak nezištně věnuje
své maso i peři časnému blahu lidstva, mě
Pafnue Kolečko od jisté doby nepřekonatelný o
por. Stalo se to takto: Přišel jednou do „svél
rostaurace k večeři a zabořil oči zpytavě do jídel
niho listku. Husa se zelim a brambůrky jej záhy
upoutala, zavolal si tedy jídlonoše
„Pane Anton, je ta husa dobrá?“
„ „Jako mandle, vašnosti, jako mandle.
„Mladá?
„ „Letošní
„Tak mi ji přinesou!
„Pan Anton“ přinesl objednanou večeřia
Pafnuc uchopil se vidličky a nože. Řízl, ale
„mladá husička“ kladla ostří nože houževnatý
odpor.
„Jako mandle je,“ povzdychl si resigno-
vaně, „ale ještě ve skořápce“. Zdvojil svoje
úsilí, leč dalo tyranský kus práce, než se mu
podařilo rozřiznouti porci na dva díly. Zavolals
znovu služebného ducha.
„Pane Anton, kolik let je vaší kuchařce?“
„Pětatřicet, vašnosti,“ odvětil udívený číš-
„Tak jí vyřiďte, že pokla dnes husu o pě
roků starší, nežli je sama!
Zdali „pan Anton“ toto poslání vyřídil, zů
stalo utajeno, ale bylo jisto, že Pafnue s heroi
ckým sebezapřením svoji večeři snědi. Zapoti
se důkladně, pozfí houževnatého ptáka pohřbí
ve sýých útrolfch a mělo to proň ještě následky
Tři dni poton nejedl; „husička“ ležela mu v za
lidku a když se uzdravil, nemohl se na ni an
polívat. a
Přátelům se se svou zkušenosti nesvěřil
K čemu? Nepolitovnl by ho žádný, ale vysmál
by se mu všichni, Byli vesměs už žonati — Svo
boda byl poslední, jenž zradil prapor — dost
možná, že některý jal by se ještě na konec vy
nášeti do nebe přednosti domácí kuchyně . ..
Hus
Anton
Pafnue
10
article
Ráno na sv. Václava byl Pafnue vzhůru již
před šestou hodinou. Motoeykl měl k zamýšlené
cestě připravený, a než se krásný podzimní den
úplně rozbřeskl, měl Prahu dávno již za zády
Teď teprve oddychl si spokojeně. Na svém ra-
chotícím stroji cítil se docela vyměněn. Prsa se
mu šiřila a krev o mnoho živěji probíhala žilami.
Hnal svůj motocykl cestou necestou. Jako blesk
kmital se kolem osamělých chodců na silniciel
a když viděl, jak tito odplivují si jednak z ulek
nutí nad hřmotícím vehiklem, jednak nad benei
novým zápachem, jejž stroj za sebou šířil, mě
přímo dětinskou radost.
Na Mělníku poobědval a pustil se ještě
dále, aby dosyta užil- krásného dne. Šlo to zase
cestou necestou a ke čtvrté hodině odpolední
vjížděl Pafnue do velké a výstavné vsi Jic. Ne-
zmírnil rychlé tempo jízdy, aě si dobře povšiml
tabulky, která hlásala, že rychlá jízda ob
tresce se pokutou od 2 do 20 K. Pafnue Kolečk
ignoroval vždycky taková upozornění a nikdy se
mu dosud nie nestalo.
Tentokráte měl však stihnouti jej trest.
Uprostřed návsi v blahé sváteční spokojenost
hovělo si na silnici hejno hus. Poděšeny pekel-
ným lomozem vehiklu, rozlětly se s úzkostlivým
kejháním a jedna sama vletěla Pafnucovi pod
stroj. Motocykl přeletěl přes ni a husa, zatře-
pavši nohama, opustila toto slzavé údolí. Pafnue
zmaten nenadálou přihodou zastavil stroj, aby
se podíval, jak dalece nešťastnému ptáku ublížil
Vida, že dokonal běh svého žití, chtělse
znovu vyšvihnouti do sedla, v tom však zastou-
pil mu cestu hranatý občan a oslovil jej hlasem
velmi resolulně znějíeím:
„Pane, ta husa je moje a stojí pět korun.
„To stojí,“ přisvědčil Pafnue, „v Praze by
etála ještě o dvě koruny víe.
Hranatý občan natáhl ruku.
ník.
svatý . Václav
Pafnue
Motoeykl
Kolečk
Mělník
Praha
11
article
„Když jste ji přejel, nochite sl ji a dejle
mi penízel
„Co bych s ní dělal?“, vyrazil ze sebe náš
motooyklista. „Tu máte zlatku u dělojte si s hu-
sou, co cheete!“
Bodrý muž neměl se proti všemu nadán
ku přijotí této nabídky, ačkoli byla skutečně vý-
hodna.
„Já chci svoje peníze a vy si nechte husu
sám! Můžele si ji dát třeba vycpat.
Jizlivá tato poznámka Pafnuce podráždila.
Právě se chystal ku prudké odpovědi, když se
pojednou objevila na scéně nová osoba. Nebyl
to nikdo jiný než chapadlo j-ické obecní spra-
vedlnosti v plném lesku policajtské slávy
Občan Kobližek uvědomil strážníka Navrá-
tila několika slovy o sběhu události. Tento pe
jal věc s nového hlediska.
„Jel pán čerstva?“, ptal se Kobližka.
„No jako čert,“ odpověděl hranáč.
„Tak to musí na ouřad,“ rozhodl bezpeč
nostní orgán. „Kobližku, seberte husu a vy-
pane, pojďte se mnou!“
Pafnuc Kolečko umíněný jak byl, volil ra-
lějí zaplatití pokutu za rychlou jízdu, než vyho-
věti požadavku Kobližkovu, nebo vyjednávat
s policajtem. Poslechl tedy a vlekl motocykí
obecnímu úřadu.
Ten nebyl na štěstí daleko. Záhy zastavil
řed výstavným hostincem. Starosta a hostinský
z jedné osobě pan Václavík byl příjemný a roz
imný muž. Přijav raport strážnikův i vysvětlen
Pafnucovo, potřásl shovívavě hlavou a prohlásil
„Přečin rychlé jízdy není dostatečně pr-
kázán. O pokutě nemůže proto býti řeči, zbývá
jen srovnati záležitost druhou.
Prohlédl si husu, která byla skutečně velm
pěkně vykrmena a obrátil se ke Kobližkovi:
„Nebuďte blázen, člověče, a vemte, cose
vám nabízíl“
Pafnuc položil současně na stůl zlatku.
Kolečko
Václavík
Pafnucův
obecní úřad
12
article
„Nechci,“ vyhrkl tvrdošijný majitel husy
ať mi dá pět korun a nechá si ji sám!“
Starosta se usmál a sáhl do kapsy.
„Dobře,“ pronášel čtverácky k oběma spo-
ným stranám, „pan Pafnuc Kolečko dává dvě
koruny na odškodněnou, že zbavil husu života
Kobližek chce pět korun a žádný z vás nechce
husu samu. Já tedy doplatím Kobližkovi tři ko
runy a husa je moje.“
Při tom položil tři koruny ke zlatce na stůl.
Hranatý občan velmi spokojen shrábl peníze
a ihned se poroučel, policajt Navrátil vytratil se
za ním ze zvláštních osobních důvodů a Pafnue
osaměl se starostou, zíraje s nelíčeným obdivem
na chytrého rozsudího, jenž dovedl hravě roz-
luštiti spor ke spokojenosti obou stran a sám př
tom ještě vyzískati.
Představený, jehož tvář pozbyla již nadobr
úřadní vážnosti, otevřel dvéře a zavolal:
„Mařko!
„Co si přejete, tatinku?“ ozval se lahodný
hlas za dveřmi a v zápětí vstoupila do místnosti
dívka asi osmnáctiletá, oděná polo po městsku
polovenkovsky. Spatrivst eizího muze, sklopir.
oči a rudá záplava zalila její lice.
Pafnuci Kolečko, chladný a skeptický posu
zovateli žen, pověz, co se to náhle s tebou stalo
Proč měl's pojednou pocit, jakoby silný elektri-
ský proud proběhl tvým tělem a proč zrak tvů
ulpěl na ladné dívčí postavě nejinak, než jake
by hleděli chtěl na ni věčně? Pověz, můžeš-li
A ne-li, přiznej, že jsi blízek, aby napinnla s
na tobé slova Svobodova: „Však přijde jednou
i „tvoje hodina“ ll
„Mařko, Mařenko!
Co půvobu skrývá se již v pouhém jménu
Nebudu laskavé čtenáře unavovati sáhovým po-
pisem dívčiným, řeknu toliko, že Pafnuc Kole
čko měl ve svých třiceti létech dokonalý a zdra
vý vkus a to ... Snad postačí.
Kolečko
Navrátil
Svobodův
Mařka
Mařenka
13
article
Pan starosta, vlastně nyní jen pan hoslinský
Václavík (se starostou nemáme již co činiti), po
dal husu dceři s příkazem: „lhned na pekáč!“
a když odešla, obrátil se k Pafnucovi a zva
zlidně:
„Není libo na chvilku do hostinské jizby?“
Bylo velmi libo našemu motocyklistovi
Málo dbal toho, že je na sto kilometrů vzdále
od Prahy, ač se již počíná šeřiti, jen když uvld-
ještě jednou ji — Mařenku.
V hostinské mistnosti seděli Kobližek s poli-
cajtem Navrátilem. Nebylo nesnadno uhodnout
že hranatý občan propíjí přejetou husu a strážee
bezpečnosti mu při tom ochotně pomáhá. Pafnu
přisedl k nim a bavil se výborně. Průběhem ho-
voru zmoudřel ve velmi mnohých ohledech. Tak
na příklad dověděl se, že starosta Václavíkje
vdovec a že Mařenka starostovic je nejbohatsi
nevěsta z celého okolí. Byla dlouho v Praze na
cvičenou a teprve před nedávnem přijela domů.
aby vedla otci hospodářství.
„No, je to zkrátka holka k pohledání,“ za-
končil strážaík Navrátil svoji zprávu a překlopi
do sebe plnou sklenici. Musil za služební povin-
ností a Kobližek zvedl se s ním.
Pafnuc zůstal seděti. Bavil se se starostou, po
kud tento nemusil odeházeti k obsloužení něko-
lika sousedů, kteří u vedlejšího stolu pustili se
do hry karel. V duchu obdařil se již několikrate
titulaturou jistého dlouhouchého zvířete, ale n
odched přece nepomýšlel. Kdo počká, ten se
dočká. A Pafnuc se dočkal.
„Za půl hodinky bude husička upečená,
hlásil pan Václavík, přišedši právě z kuchyně
„pochutnáte si
Pafnuc se zarazil. Pěkně to vyřídil. Teď mu
tady předloží k večeři husu, k níž měl smrtelný
odpor a on musí jísti. Musí. Vždyť ji pekla ta.
která po dobu tří hodin vyplňovala jeho my-
šlenky a již ještě spatřiti tak toužebně sobě přál.
Václavík
Pafnuc
Mařenka
Navrátil
Mařenka starostův
Musil
Praha
14
article
Snad mu dokonce večeři sama přinese a on bude
s ní moci promluvit! Ano, bude jísti, ať se žalu-
dek vzpírá jak chce, přinutí jej tentokráte, aby
se podřídil — srdci.
Lpěl téměř očima na dveřích, vedoucích do
kuchyně, jakoby odtud přijíti mu měla spása
A přišla. Dvéře se otevřely a dceruška pana Vá-
clavíka vešla s přiborem a talířem, na němž kou-
řila se notná porce husy s knedlíkem a zelím
a stavěla vše před pražského hosta. Pafnuc po
hlcoval vnadnou dívku pohledem
„Doufám, že vám bude večeře, jak nálež
chutnati,“ pravila Mařenka se čtveráckým úsmě
vem. Máte o ni značnou zásluhu.
„Totiž moje neobratnost,“ smál se Pafnue
poznav, že dívka je vž podrobně zpravena, kdo
a jak nešťastného ptáka o život připravil, „věřte
slečno, po celý život budu své nešikovností
vděčen, neboť jedině ona zavedla mne v tat
místa.
Výmluvný pohled, kterým slova svá prová
zel, nezůstavoval nejmenší pochybnosti, jak jsou
míněna.
Dívka se zapálila.
„Promiňte, musím obsloužiti talínka,““ pra-
víla v patrném zmatku a odběhla.
Pan Václavík se posadil k Pafnucovi
dcerka přinesla mu tam večeři. Oba muži bavili
se spolu velmi dobře. Pafnuc byl by s radosti
odpřisáhl, že mu nikdy v životě nechutnala ve-
čeře jako tentokráte, třeba že to byla husa. Cítii
se zde jako doma a nebýti pomyšlení na dale-
kou cestu, byl by býval úplně spokojen.
Chýlilo se také již hodně k devátě, když se
posléze vypravil. Že by zbloudil, nebylo obav,
neboť měsíc v úplňku svítil jasně na cestu.
Směsice nejrůznějších pocitů vířila Pafnu
covým nitrem. Ačkoli se bránil, vracel se v my-
šlenkách stále k útulnému hostinci v J-icích.
Mařenka
Pafnue
Václavík
Pafnuc
15
article
„Kozel ví, co se to se mnou děje,“ huče
polohlasně. „Zamiloval jsem se skutečně? —
Je to možné? — Je to pravda?“
„Ba je,“ přisvědčil si s velikou upřímnosli
a pozvedl hlavu k obloze, jakobý chtěl měsíe
a hvězdy vzíti za svědky tohoto prohlášení. Je
sice starým zvykem zamilovaných, že pohlížejí
rádi ke hvězdám, ale když jede člověk po silni i
na motocyklu, je to z míry nebezpečné.
O tom přesvědčil se nyni Pafnuc. Motocyk
narazil na větší kámen a než měl jeho pán čas
vrátiti se s nebe na zem, ocitli se oba v příkopě.
„Proklatě,“ bručel Pafnuc Kolečko, když
vylezl zase na silnici a zjistil, že ani sám v sobě
ani na vehiklu ničeho nepolámal, „tři přihody
dnes, z nichž se mi dosud žádná nestala. Přejet
husu, zamilovati se a do příkopu spadnout, to
je přece jen příliš mnoho za jediný den!“
Přešly tři neděle.
Prokurista Třebušický zastavil se v kan
celáři u stolku Svobodova.
„Prosím tě, co se to děje s Pafnucem? Ten
člověk se nadobro změnil. Po celý týden kouká
jako náměsíčník a řeč s ním není docela žádná.
Ondy jsem se nabízel, že když je tak pěkně, po
jedu na nedělní výlet motoeyklem s ním, ale od
byl mne skoro hrubiánsky. Že pojede někam do
horoucích pekel až k Litoměřicům a vrátí se
domů pozdě v noci. Když jsem vyzvídal, co tam.
zabručel něco nešrozumitelného a utekl.“
Svoboda se usmál.
Kozel
Motocyk
Kolečko
Svobodův
Svoboda
Litoměřice
16
article
„Cherchez la femme!“ Nevím dosud ni
jistého, ale na to bych chtěl vzíti jed, že je
Pafnue zamilován až po uši. Nechci na něj har
tusiti, protože ho dobře znám. Je-li to vážné
přizná se brzy sám a bude spěchat se svatbou.“
Nejevil také přítel Pafnucův zvláštníh
vzrušení, když o něco později jeden z mladýel
bankovních úřadníků sděloval mu pod rouškou
tajemství, ze minulé nedéle potkal na Ferdinan
dově třídě Pafnuce, vodoueího se s nějakou
slečnou. Zeptal se jen suše:
„No a jak vypadala ta slečna?“
„Podle pohybů nedělala dojem Pražky,“ o
povídal mladík šťasten, že může uplatniti svů.
pozorovací talent, „ale, parole d'honneur, vyp
dala velkolepě.
V počátku listopadu připojil se Pafmue jed-
noho odpoledne na cestě z úřadu k Svobodovi
„Můžeš se mi vysmát dle libosti,“ počal
rozpačitě, ačkoli si dodával co možno kurážného
vzezření, „ale musíš vyplniti moji prosbu. Budi
se ženit a potřebuji svědka.“
Svoboda ovládl se heroieky, aby překonal
nával smíchu.
„Smát se nebudu,“ pravil, když se muto
podařilo, „protože je mou zásadou, spláceti zle
dobrým. Zde je má ruka.
„Jsi velkomyslný,“ pronesl Pafnuc uznale
se zjevným ulehčením, „zahanbuješ mne sko-
rem. Víš, když už jsem se odhodlal, chci to mí
odbyto do konce měsíce.“
Pafnucův
Pražka
Svoboda
17
article
Přání Pafnuce Kolečka se vyplnilo
Dne 26. listopadu byla v Praze svatba.
Když po ukončených obřadech usedla svatebn
společnost v prostorách restaurace Brojškovy
k slavnostní tabuli, naklonil se Svoboda k ženi
chovi a pravil:
„Myslím, že dáš už nyní s motocyklem p
koj a uložiš jej na půdu.
„Teď na zimu ano,“ odpovídal Pafnuc roz
marně, „ale na jaře koupím k němu kočárek!“
Prokurista Třebušický vyžádal si ticho, aby
mohl pronésti novomanželům přípitek. Libujes
ve slovních hříčkách, ukončil svoji řeč přáním
aby „v rodině pana Kolečka měli záhy o K
lečko více.
Slova ta způsobila všeobecný smích a Pa-
fnuc šťastný a zářící, hledě na mladou, zardělou
svoji choť, vracel se v mysli ku prvnímu vý
letu do Jic a opakoval v duchu už po několi
„Hle, toho všeho byla příčinou přejetí
káté:
husa.
Koleček
Praha
Brojškův
19
article
Napsal Camile Mauclaire.
Napsal Camile Mauclaire.
Paní Stenayová číla cosi ve svém malém sa-
lónku, když služebná dívka její vešla a hlásila
že jakási dáma prosí o kratinkou rozmluvu.
„Pozvete ji, ať vstoupi!“ odpověděla paní.
Za chvilku otevřely se dvéře a do salónku
vešla mladá paní v černém obleku, chudobném,
ale úpravném. Stanula u prahu netroufajíe
dále popojíti. Paní Stennyova zahleděla se na
ni a pocílila k ni bezděky jakousi náklonnost
Příchozí dáma byla velmi hezká, ale bledá, s vý
razem smutku ve tváři a patrně ostýchavá.
„Posaďte se, prosím, madame! S kým s
znamuje mne to šťasiná náhoda?“
„Moje jméno by vám, vzácná paní, nic ne-
řeklo,“ odvětila jemně příchozí. „Prosím vás z
odpuštění, že vyrušuji, já — nemám náhodou
žádné navštívenky — ale, zkrátka: odpustte
mi, prosíma . ..“
Paní Stenayová pomyslila si, že to přišla
nějaká stydlivá ještě prosebnice žádat o pod-
poru a pravila vlídně, aby jí dodala odvahy: Čím
pak bych vám mohla posloužiti?
„Je pravda, milostivá paní, že jste koupila
nedávno u Milona v Chateaudunské třídě malý
psací stolek z růžového dřeva, ve slohu z doby
Ludvíka XV.?
„Nemýlite se, jest tomu tak,“ odpověděla
paní Stenayová.
Neznámá dáma, nabravši dechu, pokračo
vala: „To jsem ráda, to je dobře! Milostivá paní
tento psací stolek náležel mně. Prodala jsem je.
asi před měsícem s celým svým nábytkem —
za příčinou jakéhosi úmrtí — z velkého zármut
ku — a zároveň také proto, že se stala v mýel
poměrech velmi smutná změna . ..
Mladá paní nemohla dále. Oči zalily se j
slzami a ona usilovala marně, aby přišla zase
do své míry.
Mauclair
Stenayová
Stennyův
Ludvík XV
20
article
Paní Stenayová hleděla na ni s upřímnou
soustrastí a otázala se po chvilce
„Jste vdovou, madame?
„Jsem, milostivá panil
„Tedy jako já,“ pravila paní Stenayová
ukázala na svoje smuteční roucho.
Neznámá dáma začervenala se a odvětila
polohlasně: „Lítuji vás velmi! Je tomu již
dlouho?
„Čtvrt roku.
Nastala delší přestávka. Potom probravši se
z myšlenek otázala se paní Stenayová: „A váš
psací stolek?
„Ach ano, prosím za odpuštění. Těší mn
velice, že je ten stolek nyní vaším majetkem.
Byla jsem hluboce zarmoucena, celá nešťastna.
když jsem se rozpomenula... Běžela jsem k to-
mu obchodníkovi; on mne poslal k druhému
ten už jej předal zase třetímu. A tak dále. Mi-
nulo čtrnácte dní. Pochybovala jsem, že se s tím
stolkem už kdy shledám. Konečně dověděla jsem
se, že přišel k Milonovi a odtamtud poslali mne
k vám. Tak je snad možno . . ..
„Chcete si snad ten stolek nazpět za-
koupit?
„O, nikoli,“ odpověděla neznámá smutně
„Ne, to bych ani nemohla, já — — Jenom bye
si přála — jenom bych vás prosila ... Nevím
ani, jak bych vám to řekla ... Prosila bych.
kdybyste byla tak dobrotiva a mně je vrátila —
to jest, jestli jste je už nezahodila . ..
„Nerozumím, madame, co chcete —“ pra
vila něžně paní Stenayová.
„Ta psaníčka, milostivá paní, ten balíček
dopisů, jenž ve psacím stolku se nalézal. V roz
čilení zapomněla jsem je vyňat.
„Nevím o žádných listech, madame. Když
jsem stolek přejímala, byly všechny zásuvky
prázdny. Nyní nalézá se stolek v mém domě
v Touraině, kamž se právě zase chystám.
„Prázdny! — Jsou tedy ztraceny a já jsem
e marně těšila. Ty dopisy, ty byly vším, co m
zbylo po —
„Po vašem manžel?
Stenayová
Milon
Touraina
21
article
„Nechci vás klamati, milostivá paní! Jsle.
jak pozoruji, dáma dobrotivá a šlochetná, jste
laké ve smutku, vy mi zajisté porozumíte. O
nebyl mým chotěm, ale — mým přítelem. O
osmi let. Byl to jediný přítel, johož jsem kdy
měla. On byl ženat, ale nešťastně, jak se mi zdá.
Nebyl doma šťasten, snad nebyl tam pochopen.
— Navštěvoval mne často, jak jen mohl. Milova
mne velmi a já jsem ho zbožňovala. Byl tak
něžný, tak dobrý! Říkal, že se jenom u mne
zasměje a doma že musí vždy dělati tvář led -
ou. Měli jsme malou dívenku, líbezného mila-
čka, ale ten zemřel nám po půl druhém létě . .
Milův
22
article
Pracovala jsem stále na výdělek, ale již volněji,
bez přílišné únavy. Můj přítol zařídil mi vlídnou
malou domácnost. O jeho smrti dověděla jsem
je jenom náhodou. Když nepřicházel, nebyla
jsem z počátku znepokojena; on býval často
silně zaměstnán a tu neobjevoval se třebas ně
kolik dní, ale potom, později, to bylo strašné
milostivá paní! Však si to dovedele představit. O
mi vždycky, když bylo třeba, vypomáhal — to-
mu je také už konec!... Ztratila jsem přítele
a s ním všechno, co jsem od něho měla. Přišln
tíseň a musila jsem se rozloučiti se vším. Mám
teď jenom ještě malou světničku — také s tím
stolkem byla jsem nucena se rozžehnat. — Ne-
mám již nic po něm, ani obrázku, ani žádné po
lobenky. A pomyslete si, vzácná paní, ani jeho
vodového jména neznám! Když jsem se na na
tázala, odpověděl vždy: „Ale toho není potřebí!“
A měl také pravdu... Měla jsem, jakožto pa-
mátku, jenom ty dopisy, které mi posilal v prvn
lobě naší známosti, když jsem ještě byla zacho-
valou. Ta psaníčka mají pro mne velkou cenu
protože nemám práva na nic jiného po něm
protože nemám ani práva nosit po něm smu
tek ... proto jsou mi tak drahými. Pláče se
snáze a s jakousi útěchou, máme-li v rukou něce
milého... Ale nevím ani, kde jsem nabrala
smělosti, vám to všechno vypravovat, vzácná
paní. Vaše dobrotivá tvář dodala mi k tomu od-
vahy. Já — ale teď už půjdu! Prosím ješte
jednou za odpuštění.“
Paní Stenayová odvětila s patrným pohnu
tím: „Svěřila jste se s žalem svým osobě, která
vám dovede porozumět. Cítím s vámi upřímně
buďte jista... Jest mi velmi líto, že se ta psn
níčka ztratila. Jak jsem již pravila: všechny
zásuvky byly prázdny.
Stenayová
23
article
„Škoda, věčná škoda,“ povzdychla si ne-
známá. „Měla jsem jakousi naději, že v té mal
tajné přihrádce nezpozorována zůstala a se za
chovala. Ale ti obchodníci patrně všechno pro
hledali, než vám stolek odevzdali.
„V tajné přihrádce, pravíte?“ otázala se
překvapena, paní Stenayová. „Je taková při-
hrádka ve stolku?“
„Je, zajistě je, vzácná paní!“ zvolala živě
neznámá, „Docela vzadu, v hořejší části, stiskne
se na pravo malé péro. Vy o tom ještě nevite?“
„Nikdo mi o tom nic neřekl,“ odpověděla
paní Stenayová.
„Je tedy skutečně taková přihrádka?“
„Prosím vás uetivě, úpěnlivě, madame-
buďte tak dobrotiva . ..
„Napište mi svoje jméno a kde bydlíte. D
píšu vám. Doufám, že vám hned po svém pří-
chodu do Turainy budu s to zaslati dopisy va-
šeho přítele.
Neznámá napsala rychle na lístek papíru
svoji adresu, a děkujíc ještě rozpačitými slovy
měla se k odchodu. Paní Stenayová zpozorovala,
jak se neznámé tvář vyjasnila, když se objevila
naděje, že psaní budou nalezena a stiskla jí
srdečně ruku. Když pak zase byla same, jala
se přemýšleti a plakala. Byla to vážná paní,
Stenayová
24
article
která se již přesvědčila, z jakých trpkostí s
druhdy skládá spokojenost. V jejím manželství,
jež uzavřeno bylo jenom ze společenských ohle-
dů s chladným mužem, který světu více žil,
než domovu, odumřela její duše bez lásky. Ona
byla vdovou, bez dětí, nemající žádného cíle
a žila už jenom svým upomínkám, ve stálém
přemítání a v tiché, tajené dobročinnosti. Zapla-
kala nad tou cizinkou a také opět nad sebou.
Za několik dní přibyla do svého domu
v Touraině a její první prací bylo, že vyhledala
tajnou přihrádku ve psacím stolku z růžového
dřeva. Našla ji také. A v přihrádce objevil se
svazek dopisů. Paní Stenayová vyňala jej a zrak
její spočinul bezděky na něm — dva řádky n
zadní straně spodního dopisu upoutaly její po-
zornost. Byl to rukopis jejího muže! ——
Paní Stenayová probděla velkou čásť tě
noci. Přemýšlela a modlila se. Ráno pak, spa-
třivši na stolku svazek mužových dopisů, vyňala
ze svého portefeuillu lístek s adresou, kterouž
ji neznámá byla napsala. Číla opět a opět:
„Alina Rogelova.
Opakovala si ve zvláštním jakémsi zamy-
šlení: „On miloval slečnu Alinu Rogetovu. —
Tak tedy jmenuje se žena, kterou osm let mi-
loval!... Ubohá dívka!“
Paní Stenayová otřásla se, jakoby ji byla
projela zima. Potom, spěchajíc zastrčila třesoueí
se rukou mezi svázaná psaní fotografii svého
muže a tisícofrankovou bankovku, napsala po-
zorně adresu a započetila balíček pečlivě, jako
činí pořádek milující paní, jež si uvykla různé
věci vyřizovati. Stojíe pak u okna, sledovala
zrakem posla s balíčkem, až opodál za nárožím
Přeložil J. K
zmizel.
Stenayová
Číla
Rogelův
Alin Rogetův
Touraina
25
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Tajemství slarých houslí. K čelným vysvětle-
ním, proč se nám již nepodaří sestaviti housle, jež
by se krásným plným zvukem vyrovnaly starým
mistrovským výrobkům, připojuje profesor Baltistel i
nové, které poněkud překvapuje, ale zdá se velmi
přirozeným. Tajemství starých houslí nespočívá v po-
užité fermeži, jak se říkalo, nýbrž patrně ve dřevě.
Staři houslaři používali dřeva sykomory, javorua
smrku z alpských zemí. Poněvadž ve starých dobách
nebylo řádně upravených cest, plavilo se dříví do
roviny po řekách a tímto způsobem dopravy vy-
světluje se tajemství kremonských housií. Dlouhým
pobytem ve vodě nastala úplná proměna ve stavu
buněk dřeva. Tak proslulý houslař Stainer, jenž v
Kremoně hotovil mistrovská díla, když se přestěhoval
do Tyrol, svedl jen prostřední housle, ač použival
stejného druhu dřeva, jakmile však přeložil dílnu
zase do Kremony, dařily se mu nástroje opěl. Napo-
leon založil v Alpěch velké silnice a od jeho doby
se dopravuje dříví ne již po řekách, nýbrž po těchte
cestách. Takto měl dle názoru Baltistellova velký
pokrok v dopravě v zápětí ztrátu, které se nikdo n-
nadál.
Baltistel
Star
Stainer
Baltistellův
Tyroly
Napa
26
article
= Byl někdy ráj? Tato olázka stála florenlského
duchovního pátera Minocchia úřad a hodnost. Páter
měl před několika dny ve Florencii přednášku o po-
zemském ráji a dědičném hříchu, v níž označil líčení
bihle jako nehistorické. Ačkoli byl rukopis přednášky
předložen arcibiskupovi a nebylo proti němu činěno
námilek, byl páter Minocchi brzy vyzván, aby odvolai
— jinak že bude mu odňalo právo sloužiti mši. P'áter
Minocchi nedal se však zaslrašiti a byl skutečně su-
spendován a divinis. Potrestaný duchovní prohla-
šuje nyní v olevřeném listě: „Jakže? Měl bych jako
čestný muž a kněz prohlásili, že pokládám za histo-
rické, že před několika tisíci lety v zahradě, kde měl
bůh svůj dvori hrad a konal večerní procházky, esi-
stovali muž utvořený z hlíny jměnem Adam, žena.
utvořená z jeho žebra, jménem Eva a konečně had.
který mluvil se stromu, jehož plody oni dva jedlit
A poněvadž jsem rozhorleně odvětil, že takové pro-
hlášení nikdy nepodpiši, svspendoval mne monsignore
generální vikář jménem arcibiskupa a divinis!“ Páler
Minocchi prolesluje co nejrozhodněji proti tomuto
znásilňování a končí: „Nikdy nepodřídím své kato-
lické svědomí názorům, o nichž jsem přesvědčen, že
jsou nesprávny.“ Toio rozhorlen. pátera Minocchi
poněkud překvapuje; v nauce církevní je zajisté mno-
ho ještě podivnějších věcí, než báje o Adamovi a je-l
ocholen podepsati vše ostatní, pak na dobrodružstvi
Evy s hadem už tolik nezáleži
Klenoty egyptské královůy. Dle zprávy „Daily
Mail“ z Assuanu byly nedávno v údolí královských
hrobů u Theb vykopány klenoty královny egyplské.
Minocchi
Adam
Eva
Klenot
Florencie
Assuan
královský hrob
27
article
Kromě sire Eldana Gorsta, nového brilského zástupce
v Rayplě a jeho choti spatřilo prý je pouze několik
znalců a nálezců. Hrob sám byl nalezen prázdnýa
teprve několik dní po jeho olevření byl dodatečně
nalezen v bohně poklad, v němž se nalézaly náram.
ky z těžkého zlata, náušnice několik palců dlouhě.
prsteny skvostně práce, zlaté čelenky královny i jiné
přehněty Majitelka jejich byla manželkou Sela II.
faraona devalenácté dynaslie, jenž žil kolem roku
1300 před Kristem a za něhož dle bible Mojžiš vyvedl
židy z Egypta. Archeologové se domnívají, že lupič i,
kleří v pozdější době hrob vyplenili, byli při práci
vyrušeni a poklad odhodili. Dle téže zprávy narazili
inženýři při práci na zvýšení velkého náspu Nilu pod
Filami na předdynastické pohřebiště. Také zde ne-
bylo obecenstvo dříve k nalezišti přirašiěno, pokud
je odborníci neprozkoumali. Zjistilo se, že mrtvoly
náležely malé lidské rase, klerá své mrtvé velmi jed-
noduchým a dokonalým způsobem balsamovala. Ne-
daleko tohoto pohřebiště byl nalezen hrob se čtyřiceli
mrivolami římských lezivnářů, kteří všichni byli
Selo II
Krist
Mojžiš
Raypl
Egypt
Nil
Eldan Gorsta
28
article
= Den milenců. Den sv. Valentina, 14. února.
znamená pro anglickou poštu mnoho práce. Počet tak
zvaných valentinských listů, jež toho dne zaplavují
poštovní úřady, přovyšuje půl milionu. Různí se ve-
lice svou výpravou, vkusem, duchaplností a pravo-
pisem, ale všechny obsahují verše, buď cituplné vý-
levy něžné duše, nebo škodlivé dráždění veselé my-
sli a všechny jsou bez podpisu. Nesnadno uhodnouti
proč právě tento den se stal dnem milujících, nebot
biskup Valentinus, jenž za císaře Claudia zemřel mu-
čednickou smrtí, solva může býti pokládán za patro-
na lásky Dle všeho nastoupil valentinský den na mí-
sto prastaré jarní slavnosti. Také ve Francii se kdysi
valentinský den slavil, ale tam již tento obyčej dáv-
no zaniknul. První zpráva o slavení dne v nynějším
smyslu nalézá se v denníku známého kronikáře Sa-
muela Peppysa z r. 1667. Ponenáhlu stala se ze zvy-
ku, posílati v tento den předmělu své lásky ano-
nymní lístek a snad i dárek, pravá manie. Vime, ž
král Jakub II., když byl ještě vévodou z Yorku, věno-
val k tomuto dni svě Valentině šperk v ceně 16.000
korun a vévodkyně z Richmondu obdržela při téže
příležitosti prsten za 6000 K. V polovici XIX. stolelí
dostoupila valentinská horečka vrcholu. Každý zná
velmi žertovný valenlinský list, který Sam Weller
z Dickensových „Pickwicků“ píše své lásce. Tehdy
byly v oblibě zvláště tak zvané valentinské krabice,
na něž i prostí lidé obětovali sto až dvě stě korun.
Valentinos
Valentinus
Claudius
Jakub II
Weller
Dickensův
Pickwick
Francie
York
Richmond
29
article
Roku 1857 dopravovala londýnská pošta v tento den
o čívrt milionu dopisů více než obvykle. Byli ovšem
také odpůrci valentinského zvyku. Již roku 1645 vy-
dáno heslo, že vznešená lady se nemá vydávati ná-
hodě valentinského dne, od roku 1870 pak tento zvyk
značně ochabnul a obmezuje se dnes vělšinou na
střední a nižší třídy. Především jsou to dnes komické
valenlinské pohlednice, které moderní chromolilogra-
fie přináší v massách na trh. Se starými valenfinský-
mi zvyky mizí však také hodný kus merry old Eng-
land, neboť za starých dob byl valentinský den plný
něžnosti, bujné nálady a vrtochů lásky.
stali.