1
masthead
15. srpna 1909.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů k č. 224.
4
article
Na palubě „Thalie
Na palubě „Thalie
(Poetický krajan lodní lékař. —
Vzpominka na »Imperatrix«. — Za-
stávka na ostrově Kytheře. — See-
nerie z Bludného Holanďana. —
V Naupliji. — Sídlo katů. — Pře
výpravou do Mykěn. — Řecké eky-
páže. — Vymřelá ženská krása
řecká.)
Onoho dne 7. dubna, kdy bylo moře nej-
nepokejnější a kdy »Thalia« tančlla místy nad
hlubmou větší 2000 metrů, objevili jsme na
palubě nového krajana — v osobě lodního le-
kaře Mně vlastně byl skoro od samého počátku
»podezřelý«. Kmitl se častěji mimo naši sku-
pinu, častěji blíže nás postál a ač se nikterak
neprojevil, přece mi připadalo, že nám rozumí
a že hovor náš — třeba od nás odvrácen —
s jistým zájmem sleduje. Byl to Žid vysoké po-
stavy, snědé tváře, kaštanového, kučeravého
plnovousu. V naší blízkosti vždy se mi zdál
nějak ostýchavým. Pronesl jsem jedně chvíle
domněnku, že je nejspíše z Čech. Trvalo cely
týden, než se domněnka má potvrdila.
Toho dne z rána usadili jsme se jak
vždy po pravé straně paluby, téměř uprostřed
v kouté chráněném před jedovatým větrem, aby.
chom pozorovali vzedmuté moře. Dlouho však
jsme neseděli. Pojednou otevřely se dvéře, ve
douci do vnitra lodi a dva neb tři camerieři
vynášeli na palubu sličnou divku, která byla
na této plavbě příjemnou společnieí jistého mla-
dého kavalírka z Vídně. Stonala — těžce sto-
nala mořskou nemocl. Byla bleda, zlomena, vy
padala, jakoby jí nastávala poslední hodinka
Provázel ji lodní lékař, jenž byl nařídil, ab
byla vynesena na čerstvý vzduch a teď se obl
žel, kde by ji nejlépe uložil. Nejlepší ten kou
tek byl právě námi obsazen Uhodnuvše, o
běžl, rychle jsme se vzehopili a uprázdnili la-
vici pro nemocnou.
Holanďan
Žid
Čechy
Vídeň
5
article
»Děkují vám, pánové!« pronesl po česku
Podestlali nemoenou dívku huňstými, teplými
plédy, jinými šátky ji ukryli — jen bledá, ny
jiel tvář zůstala nepokrytu. Nesnesla pohledu n
moře, upírala zraky na oblohu a vypadala jako
Dolorosa. Po chvili dostavilo se mladé hrabátko.
přimlouvalo společnici, těšílo ji, avšak nemocn
neodpovídala. Trpěla.
Naše malá úsluha, jež sama sebou se roz-
uměla, seznámila a sbližila nás s lékařem, V
klubal se z něho krajan z krajiny votické a zi
krátko seznali jsme v něm i horlivého čtenáře
české poesie. Později s ostýchavým úsměvem
pochlubil se nám s dvěma rukopisnými svazky
německých veršů, čistě, kabgraficky psaných
téměř typografieky upravených. Přihlédl jsem, a
hle — byly to překlady českých básní, Svato
pluka Čecha, Vrchlického, Machara a jiných.
»Mám na lodi dosti času,« řekl, »mnoho
nemesných nebývá, těžkých vůbec ne, a tak
překlědám z českých básniků, co se mi zvlást
zalibí . .«
»Otiskl jsle taky již některé ze svých pře
kladů, pane doktore ?«
»Ne,« odpovidal. »Činím to pro vlastní zá
bavu. Popadne mne to časem, a pak překládám
celé dny.«
Na všechen způsob zajímavý zjev. Nena
dáli jsme se, že kajuta lékafova skrývá české
básně v německém rouše, ve svazeích s piétou
chovaných, a že tyto české basně plaví se všem
moři, jichž hladinu Thalia brázdí.
Svata
Čecho
Vrchlický
Machar
6
article
Potom již co den jsme se bavili s kra-
janem lékařem a vyprávěl nám taky mnoho
o jiném Lloydovém lékaři, souvérci svém doktoru
Jarovi Flašnerovi, který vzbudil pozornost ně-
kterými črtami cizokrajnými, k nimž čerpal ná
měty na cestách svých námořních. Vzpomínal
jsme zejména na indickou črtu jeho »V K
derpur Docku«, již přinesly Nár. Listy 15. listo-
padu loňského roku. Vzpominali jsme i jiného
krajana lékaře kdysi ve službách Lloydových,
doktora Fialy, který byl na palubě nešťastného
parníku »Imperatrix«, jenž asi před dvěma léty
se ztroskotal na skalisku blíže Kandie, k níž jsme
právě směřovali. Tehda všem pasažerům »Im-
peratrix« bylo čekati čtyryadvacet hodin na
vraku, než byli zachráněni. Avšak arabští to
piči — asi třicet mužů — přes všechno úsil
kapitánovo a důstojníků nedali se zdrželi n
lodi, aby vyčkali pomoci, nýbrž vrhli se do
moře, chlíce doplavati ke břehu ostrova. Ni je-
diný však nedospěl pevné země — všichní
utonuli.
K oněm končinám blížili jsme se, avšak
nedopluli jsme. Odpůldne oznámil kapitán, že
by přistání na Kandii bylo zcela beznadějně
že směřuje s lodi k ostrovu Cerigu (Čerigu)
čili starodávné Kytheře, kterýž náleží k nei-
větším ve skupině ostrovů Ionských a leží po
třetím, nejdelším prstem Řeckého »drápu«
severozšpadně nad Krétou.
Již se taky tyčily na severovýchodním ob
zoru šedivé, skalnaté břehy jeho, a kolem páté
hodiny odpolední veplula Thalia do chráněného
přístavu Nikola (Nikolaos).
Jara Flašner
Lloydová
Fiala
Cerig
Nikola
Nikolaos
Kandia
Imo
Kréta
starodávný Kythera
8
article
Parní barkason a dvěma čluny byli cestu
jící dopraveni na břeh, aby si prohlédli mě
slečko, jehož obyvateli s obecní radou v čel
byli vlídně uvitání a provázeni.
Byla již čírá noc, někdy po sedmé hodině
když se čluny vrátily k lodi, v jejímž drátěném
lanoví skučel a bvízdal vítr stále divočejší. Z
oběda i po něm bylo rokováno, máme li přečkati
noc v tomto přistavě anebo plouti dále — ka
pitán prohlásil, že vyhovi přání cestujících,O
devátě hodině podána kapitánovi listina, pode-
psaná většinou cestujících, aby plul dále. O po
desáté zdvižena kotva, o čtvrt hodiny později
vyplouvá Thalie z přístavu. Vysoko na obloze
svit ubývající měsíc (úplněk byl dva dny před
tím), ale pod ním přehánějí se černá, straši
delná mračna jako o závod, která chvílemi za-
temňují celou krajinu. Viehr skuči, temné moře
bije do boků a šumí, po pravé straně lodi vy
stupují obrysy obrovitých skalisk. Večer nesko
nale tesklivý, scenerie téměř příšerná, ale
úchvatná — vzpominali jsme tu na sceneri
prvého jednání »Bludného Holanďana«. Zde by
divadelní malíř byl nalezl velkolepý vzor pro
příslušnou dekoraci.
Thalie
Holanďan
9
article
Ale čím výše jsme pluli směrem severo-
východním a později zatáčeli směrem severozá-
padním k zálivu Nauplijskému, ubývalo bouřlivě
nálady a noc byla klidna. Probudivše se za
jitra plujeme mořem již klidným, po levé straně
vystupují skalnatě břehy a v dáli objevuje se
nám věnec pohoří, jehož vrcholky sněhem po-
kryté svíti v záři slunečné jak stříbro.
O sedmé hodině ranní všuměla Thalia do
přístavu — před námi leží Nauplie, kteráž z
prvních dob nové řecké samostatnosti byla mě-
stem sídelním, residencí krále Ottona.
10
article
Parník vyhodil kotvu právě před bývalou
tvrzí na vysoké skále, nyní trestnicí. Generál
hrabě Ludolf, stojící při naši skupině, upozor
ňuje, že v Řecku zločinci na smrt odsouzení
jsou ještě stínáni. Na nepatrném ostrůvku těmě
v samém středu přístavu, vlastně na pouhé skále
z moře vyčnívající, stojí maličká pevnůstka
spustlá tvrz na pohled zcela opuštěná, pocháze
jící snad z časů benátského panství. Toliko ně-
jaké kusy rozvěšeného prádla nebo jaké cáry
nad nejvyšší hradební zdí nasvědčují, že tam
přece bytuje nějaká lidská existence. Ano, tato
schátralá, zřícenině podobná tvrzička jest při-
bytkem zdejších kalů, kteří jsou vybíráni z bý
valých trestánců.
O půl desáté, když zatím lodní komisař byí
podle svého úřadu učinil v přístavu sdělen
o připlutí a účelu plavby Thalie, vyloďují, nás
čluny parníku na břeh a hned jsme tu obklo
peni prodavači pohlednic, vyřezávaných hol
a jiných drobností. Ř-cké i vlašské výkřiky
naplňují vzduch. Z řeckých zapamatovali jsme
si tu jediné slovo. »Kyrios, kyrios ! «
pane, pane
Současně s námi nakládány byly do člunů
koše potravy a čerstvého pečiva, za noci v lodne
pekárně napečeného, a láhve vína, a tlupa ca-
merierů připojila se k našemu zástupu. Nastává
nám výprava do země, do nedalekých hor, do
Argosu a Mykén, táhne tedy »sbor zásobnl-
s námi.
Ludolf
Kyrios
Řecko
Argos
Mykény
11
article
Na nábřeží, které se rozšiřuje v náměstl
upoutává naši pozornost především stihlá bil
zvonice, jako cukrářem zhotovená, učiněná
práce řezbářská. Kolkolem vidíme staré opev-
nění z časů benátských, zdobené okřídleným
Ivem sv. Marka. Na přístavním náměstí vypíná
se bílý pomník s francouzským nápisem asi
tohoto znění: »Hellas Gallii. Na pamět generáln
Fabiera a vojínů i námořníků francouzských.
padlých za neodvislost hellenskou, vlast a svo-
bodu Na přátelství Hellady a Francie.«
Ozýva se práskání biči, dusot kopyt, brčení
kol. Se všech stran sjíždějí se naše kočáry,
které nás maji dopraviti k cíli cesty dnešního
dne, do Mykén. Ale kočáry jsou tu jen asi dva
neb tři — hlavně pro dámy a vlastně jen pro
několik dam — všechno ostatní jsou dvoukole.
vysoké káry o pevných nápravách, bez »per«
káry, jaké vídáme na obrazech, znázorňujíclei
dopravu odsouzenců na popraviště. Pouhé čiver-
cové bedny na kolech, v jakých se jinde do-
pravuje stavební materiál, něco, co se podobá
našim »korbám« na plsek.
Poněkud zklamáni hledíme na tyto řecké
»dil gence«, mnohého pasažéra přebihá lehké
mrazení při pohledu na tvrdě, hrkavé káry,
při pomyšlení na tříhodinnon jizdu. Páterb otřásk
se již nyní. Avšak »pan Cook« obihá své kli-
enty a ujišťuje, že na těchto hopsadlech poje
deme jen asi půl hodiny a »tam« že pak nás
očekávají povozy jiné, pohodlné.
Pouhé půl hodiny — nu, vzal to da-
Hlavní věc, že nám jiného nezbývá. Společnost
již se rozdělila na skupiny po třech, po člyřech
a skupinky ty obcházejí nyní káry, zkoumajíce,
která z nich jest asi nejpohodlnější, nejměkč
a který vozka se zdá nejspolehlivějším.
Ive
Marek
Hellas Gallie
Cook
přístavní náměstí
Francie
Mykény
Hellas
12
article
Obešli jsme střídavě všechny — každá
skupina každou káru — a všichni tuším shle-
dali jsme totéž: že je čert jako dábel a že
jsou všechny káry stejně tvrdy a všichni vozkově
stejně řečtí. Zubí se na nás přívětivé a zae
ozývá se volání: »Kyrios, kyrios !«
Co pak bylo konečné nám starým Sokolům
a noháčům! Rázem jsme se vyšv hli na káru.
Hůře bylo krátkonohým a damám v úzkých
moderních toaletách. Bylo třeba všech rukou na
pomoc, abychom je šťastně naložili, bez úrazu
pro údy a sukně, a bychom v každé káře čtyry
páry noh praklicky srovnali. Zatím nás obklo-
pily zástupy zvědavých Nauplijanů, z jejichž
tlumu časem zazní polohlasné: »Iaglézi!«
No bodejť, jakoby cizinec nemohl být ni-
kým jiným než Inglézem, Aňgličanem.
Kočové obracejí se s primitivních kozlik
a podávají nám všeliké houně a pokryvky, na
značujíce posunky a nesrozumitelnými výkřiky,
abychom si postřeli tvrdá sedadla a zařídili se
co nejpohodlněji. Trochu podezřelé jsou ty
houně, ale prkna jsou ještě tvrdší — a tak
tedy vystýláme lavice a poroučíme se do ochrany
nebeské.
Biče zapráskaly, koníci zabrali a z každé
skoro káry málem by byl vypadl, kdo se teprv
chystal usednouti. Kdo jak dopadl na prkno,
tak dopadl, a »dlůhým tahem« rozjely se káry
úzkými ulicemi a z města do širého. Kde jaké
okno, kde jaký balkon, všady bylo plno diváků
zejmena ženských.
Díváme se, díváme do oken, zkoumáme ty
ženské tváře. Staří řečti sochaři robili krásné
sochy ženské, překrásné, ještě dnes se do nich
zamilováváme. Ale jestliže byly tehda v Řecku
ženy, které antickým sochařům sloužily za mo-
dely — dnes by takových modelů staři ti vý
tvarníci nenašli. To je nějaká docela jiná raga.
Dávno umřeli ti starověcí umělci — zdá se
nám, že s nimi taky vymřela někdejší zenská
krása řecká
Ač neshledáme li se s ní později kdesi.
xIv.
Koč
Řecko
13
article
Dobrodružství odhadce Birka
Dobrodružství odhadce Birka
Napsal Gustav Opočenský
Ondřej Birk byl vyslovený misogyn; nemi
loval žen a vyhýbal se jim již z daleka. Oslovi-
la-li jej některá dáma ve společnosti, odvrátil se
od ní negalantně, aniž by ji odpověděl a už už
hleděl, aby se ocitl aspoň sto kroků odsud.
To se ostatně málo kdy stávalo, poněvadž
Birk z pravidla nikam nechodil; povaloval se
doma na starém, koženém sofa a vařil si her
batu — neslazený čáj, kouře při tom nesčislno
množství papirosek.
Dovedl tak proležeti celé odpůldne i celý
večer, nebyl-li právě na cestách. Myslil při tom
na to i na ono, a začasté se stávalo, že klidně
usnul, v levé ruce svíraje uhaslou cigarettu.
Lampa na stole hořeta a samovar bublal tak
dlouho, dokud měly dosti potravy. — Potom
rozhostilo se v pokoji pokojně temné ticho.
O ženy se tedy Ondřej Birk vůbec nestaral
věděl o nich, že jsou zlé, úskočné a potměšilé
a to stačilo, aby se jim po cělý život vyhýbal
Jen jednou učinil výjimku z tohoto pra-
vidla a mrzelo jej to po celý život dost a dost
Ostatně budu vám tu historii vypravovati.
Birk byl ze selského rodu. Jeho otec mě
slušný statek v kterési větší vesnici záápadní Ha-
liče. Ondřeje dal vystudovati na hospodářské
akademii; po studilch vyplacil mu zbytek jeho
podílu ze statku, který zatím převzal starší bratn
Ondřejův a poslal jej, aby si hledal chléb mez
cizími lidmi.
Birk tloukl se léta v panských službách p
celé Haliči; posléze v třicátém třetím roku své-
ho věku stal se přímluvou jakéhosi vysoko po-
staveného strýčka u krakovské filiálky kterést
cizozemské pojišťovny taxatorem pro obor ho-
spodářský! Jezdil ve službách pojišťovny p
celé zemi a odhadoval škody, způsobené na
obilí krupobitím, vodou i ohněm.
Birk
Opočenský
Ondřej
Ondřejův
Halič
14
article
Jeho povolání docela se mu líbilo — ne-
musil s nikým příliš dlouho rozmlouvati — urči
škodu, jak za dobré uznal a jel zase po svých.
Byl už od přírody samotářské, skoro uza
vřené povahy. S přáteli ještě jakž takž slovíčko
promluvil — ale s cizinci mluvil nerad a teprv
v případě nejnutější potřeby. S ženskými pak.
jak jsme už nahoře řekli, vůbec nemluvil. Ještě
dokud byl hospodářským úřadníkem na panství,
musil dělnicím na poli aspoň rozkazy uděliti
činil tak stručně a jak se řiká na půl úst, takže
až na něho roby po straně hubovaly.
Posluhovačky neměl — pokoj svůj uklízel
si sám — to jest nechal celý měsíc každý před
mět tam, kde zůstal ležeti — teprve když ná
bytek i okna pokrývala hustá vrstva prachu, ode-
šel na celý den z domu, rozkázav před tím do-
movníkovi, aby pokoj přivedl do pořádku. Jak
a a čí pomocí to tento dobrý muž činil, o to se
nestaral. Ve svém samotářství a ve své nechut
k ženám dosáhl až dovětatřicátého roku.
A přece nebyl ošklivý tento bručavý, ne-
motorný chlepík. Leckterá mladá, hozká dívka
ze známých rodin ráda by byla spojila
svůj osud s osudem Birkovým, kdyby —-
kdyby jen on býval ehtěl... A přece tento vy-
trvalý morouš jednou podlehl krásným ženským
očím, ovšem jenom na den a docela provisorně
Ale přece podlehl.
To bylo tak: Kdysi na počátku září povolal
si řelitel filiálky Birka k sobě: „Ve Psakov
vyhořely tři stohy pšeníce statkáři Edelweinovi
Pojedete tam a vyšetřitev škodu.
Birkův
Birk
15
article
Ale dejte si pezor! Edelwein je prohnaný
lišák — ať vás nějak neošál. .. Ostatně —
vím, že se o vás nemusím báti — jste zkušený
muž a rozumíte své věci dokonale.
Birk jel. Psakov ležel až kdesí v Mazursku
pod samým předhořím taterským, čtyři hodiny
od železniční stanice. Na nádraží čekal už te
legraficky objednaný vůz; lehká koleska s pěk-
nými kočárovými koňmi — majetek statkáře
Edelweina.
Birk usedl a jeli. Rozemletými polrími ce
stami, místy docela po úhorovité zemi, řídil kočt
Mazur své spřežení, aby si nadejel. Několikráte
obrátil se k pánovi, snaže se navázati rozprávku
— ale Birk choulil se mlčky do kouta pryčky
Od hor vanul už ostrý podzimní vítr, ačkoliv
slunce ještě dosti tepla vydávalo; Birk se třás
ve svém letním svrehníčku a to jeho náladu nh
jak nezlepšovalo. V duchu proklinal všecky ži
dovské statkáře, kterým hoří stohy na objed
návku, všechny Mazury, nepříjemný vítr a ne
schůdné polní cesty.
Do Psakova dojeli na večer; před útulným
obytným stavením dvorce čekal sám statkář
stětný čtyřicátník silně semitského typu v jezde
ekém oděvu. Bodře podával odhadcí ruku n
uvítanou a zval dále.
„Rád bych se ihned podíval na škodu,“ po
vídal Bírk skrze zuby.
„Není možná, pane taxatoře. Stohy jso
dobrou hodinu vzdáleny — dojeli bychom veče-
a neuviděl byste ničeho. Až zejtra.“
„Nechte mne tedy dovězti do nějakého ho
stince.
Edelwein se zasmál.
Birk
Mazur
Mazursko
16
article
„Žertujete asi, pane taxatoře; nejbližší ves
nice je vzdálena půl druhé hodiny a nenalez
byste tam jistě ani vhodného lože. — Buďte na
ším hostem a přijměte, co vám naše skromne
obydlí může poskytnouti.“
Birk skřípal zuby. Ne, na to nebyl připra-
ven. Nikdy nepřijímal pohostinství toho, k ně
muž přicházel v úřadní své povinností. Byl ve
svém povolání přisný a svědomitý. Ale ce dělat
— nezůstane přece v tomto chladu přes noc na
poli! Poděkoval se tedy s nechutí; jedině, co
jej dosud trápilc, byla myšlenka, že zajisté setká
se tu s nějakými ženskými. Představovals
v mysli, jak budou asi vypadati. Haličská ži-
dovka, jak je známo, nedrží příliš na čistotu
zvláště v pokročilém věku není zrovna vábivou
pastvou mužským očím. Že statkář byl vystro-
jen pansky, až skoro elegantně, Birka nemátlo
— věděl, že častějí přichází do města, a že
musí se přizpůsobiti své vážnosti a svému jmě-
ní. Ženy, jsou-li jaké na statku, jistě ani z da-
leka nebudou se mu svým zevnějškem rovnati.
Ale to bylo Birkovi vlastně tím milejší —
nebude s nimi ostatně vůbec hovořiti — požádá
jen o kus pokrmu a trochu čaje a pak půjde
spat do pokoje, který mu vykážou — —
Prošli temnou chodbičkou; statkář otevřel
dvéře: útulné teplo komnat přivítalo prokřehlé-
ho Bírka; na stole vysoká lampa s temným stí
nidlem naplňovala pokoj příjemným přítmím.
Z pohovky vstala ženská postava.
„Má sestra Sefka,“ představoval. Edelwein
Birk z nucené zdvořilosti pohlédl na divku
jež stála před ním. Kdyby nebyl člověk tak otrlý
k ženským půvabům, byl by jistě musil ucouv-
nouti překvapením. Tak krásná byla Sefka Edel
Birk
Sefek
Edelwein Birk
Sefek Edel
17
article
Ypsiton.
Ypsiton.
weinova; ztepilá, vnadná postava v půvabné
póse ukláněla se Birkovi, snědý, podivuhodně
modelovaný obličej, věnčený huslými pletenei
černých vlasů usmíval se mu vstříc. A oko, pře-
krásné, temné oko Orientalky pátravě spočinul
na něm. Birk sklopil zrak; zakoktal cosi, co člo
věku jeho způsobů a jeho chování v prvé chvíl
napadne, a usedl ke stolu — mezi Sefkou a je-
jím bratrem.
Jedlo se dlouho a vybraně; Dírk ani ne
věděl, co vlastně jedl, ačkoliv nikdy nebyl ne-
přítelem dobrého sousta; prožluklé sousedstv
mladé krasavice uvádělo jej v podivný neklid.
Několikráte musil na ni pohlédnouti a vždycky
jeho oči setkaly se s temným, lesklým, pohád-
kovým zrakem jejím, takže ve zmatku musil je
opět rychle sklopiti.
„Proklatě, co se to se mnou dnes děje!
opakoval si stále, snaže se své myšlenky uvésti
alespoň poněkud do pořádku.
Po jídle odešel Edelwein za záminkou, že
musí šafáři a kočím na zejtřek uděliti rozkazy
Birk zůstal s dívkou samoten.
A ku podivu — sotva statkář zavřel dvéře
bylo Birkovi, jako by s něho pojednou aspon
stokilová tíže spadla.
Mohl nyní docela klidně pohleděti Sefced
očí — a hlo — starý morous sám sobě musil
přiznati, že krásnějších dosud nevidél. Lesklá.
zahnědlá pleť její tváře, rudé rty a lehké vlněn
pevně upjatých ňader naplňovalo jeho staro-
mládenecké srdce pojednou divným, blahým
teplem. Bylo mu, jakoby tuto dívku již vídal
kdysi dávno — snad ve svých mladistvých
snech, dokud ještě nebýval takovým bručounem
a opovrhovatelem žen.
Birk
18
article
Odpovídal bystře a vtipně na její otázky
dokonce i sám se jí na různé věci tázal. Ani
nepozoroval, že malá nožka Sefčina pošinula
se poněkud blíže k jeho noze; až teprve když
intensivní, nezvyklé teplo jejího dívčího těln
projelo mu jako elektrická jiskra tělem a zacu-
kalo jím vášnivě, povšimnul si toho.
Za chvíli byli už v důvěrném hovoru; Bik
znovu nepozoroval ani, že drží Sefčinu ruku ve
své, že se Sefčina tmavá hlava naklání blíž a
blíže k jeho prsům, že její oko vpíjí se do jeho
oči a že konečně jejich rty splývají v několika
dlouhých pocelech.
Než se toto všecko státi mohlo, minuly snad
dvě, tři hodiny — Birk aspoň nevěděl; statkář
se nevracel, patrně unavený celodenním zaměst
náním odešel na lože a svěřil zábavu hostovu
docela sestře. Teprve když nástěnné hodiny od-
bily jedenáctou, vyvinula se Sefka něžně z Bi
kova náručí a řekla: „Již dost, miláčku — mu-
sím jiti spat — bratr by mne hledal! Bud
zdráv a napiš mi někdy několik slov! Přijedu
snad brzy do Krakova, a pak tě vyhledám
v tvém obydlí!“
Birk nevěděl ani, jak se vypotácel ze svět
nice. U schodů do prvního patra čekal na něho
kočí s rozžatou svící. Doprovodil jej do jeho
ložnice a odcházel s polměšilým úsměvem.
Nahoře Birk vrhl se oblečený do podušek.
Zdálo se mu, že dosud líbá Sofčina ústa,že
dosud drží v náruči její sladké tělo; úmyslně
zastavil všecky svoje myšlenky, aby tento krásný
sen trval co nejděle. Za několik okamžiků
umdlený cestou a unavený nezvykle sladkým
a nedávnými vzpomínkami, tvrdě usnul.
Sefek
Birk
Buda
Krakov
19
article
Druhého dne časně z rána byl odhad. Birk
vyšel ze své ložnice růžový a veselý, jeho srdce
naplněno bylo tolika blahými a něžnými pocity
že by byl nejraději hlasitě zavýskl.
V jídelně, kde dosud po včerejšku nebylo
uklízeno (bylo půl šesté z rána) přijal radostno
z rukou statkářových studenou snidani — šunku
a dvě skleničky koňaku. Pohled na místa, kde
včera tolik krásných okamžiků prožil, naplni
nitro jeho novým blahem; křepce a rychle vy
skočil do bryčky, mazurský kočí práskl do kon
a povoz vylétl ze dvora.
Birk se ještě jednou ohlédl; v okně do za
hrady obráeeném uviděl tmavou hlavu Sefčinu
její oči, temné a vášnivé, kynuly mu na roz
loučenou.
Birk si zapálil papirosu; vzpomínal na po
slední Sefčina slova — v Krakově sejdeme se
opět... Brzy, snad za měsíc nebo za dva ..
doplňoval si v mysli Birk, přeslýchaje Edel
welnovo upozornění, že kočár bliží se už k
spáleništi.
Škoda byla dosti značná; statkář cenil j
však nejméně dvakráte více, než skutečněči
nila. Birk potřásl hlavou; jsa opět ve svém po
volání, chtěl profestovati.
Vždyt ani šířka stohu nesrovnávala se
s čísly, jež statkář udával a pak — Edelwein
tvrdil, že pšenice byla nejlepší jakosti a pln
dozrálá. Birk přihlédl blíže ke spálenisti
Z dlouholeté své praxe věděl, že obilí dozrálé
shoří docela — vzal tedy kus troudu na zem
ležícího — nerozsypal se, jak očekával, nýbrž
rozmazával se lepkavě po jeho ruce. Pšenice n
byla uzrálá — byla vzrostlál
Již již chtěl se ohraditi proti podvodným
údajům statkářovým, když v tom sladká vzpo-
mínka na včerejší večer, ztrávený s luznou Sef
kou znovu vynořila se mu v mysli.
Birk
Edel
Edelwein
Krakov
20
article
Zaváhal na okamžik. Jeho srdce poprve
bylo v rozporu s jeho povinností. Ale dojem
včerejšího štěstí byl příliš silný a čerstvý, než
aby Birk jej mohl neuposlechnouti. Mávl rukou
„Eh co, pojišťovně těch několik set zlatých ne
uškodí a jí prospějou...“ Napsal do odhadu
údaje statkářovy.
Nepovšiml si ovšem, jak oči Edelweinov
spokojeně a potměšile zamžikaly. S mnohým
díky podával Birkovi ruku a loučil se s ním
vraceje se pěšky do statku. Birka ale odváže
kočár k nádraží.
Třetího dne po návratu ze Psakova na
vštívil Bírka jeho přítel inženýr Chelminski, od
hadce škod, vzniklých požárem budov. Birk byl
jaksi celý rozveselen; neohrabaně ukrýval před
přítelem jakési drobné psaníčko, doposud nedo-
psané.
Chelminski se usmál. „Ty jsi byl u Edel-
weina v Psakově? Škoda, že jsem se o tom
dříve nedověděl; byl jsem právě na opačném
konci země při odhadu. Byl bych ti mohl dobře
poraditi!
„Jak to myslis?“ tázal se Birk roztržitě
S jeho úst dosud neodeházel nezvykle šťastný
úsměch.
Birk
Edel
21
article
„Takhle. Poslyš, spal to psaní! Chceš ho
poslati Sefce Edelweinové, viď! Bláhový ho-
chu“
Birk otevřel široce oči na Chelminského. —
Jak může ten proklatý chlap vědětí, komu on
píše?
Ale další slova Chelminského, dopadající na
jeho ubohé, poprvé štěstím lásky dotknuté srdce
mu všecko vysvětlila. Všecko.
„Co se na mě tak udiveně díváš? Pravím
ti, že jsi hlupák, jako jsem byl jím já přede
dvěma léty, když jsem vyšetřoval škody, vzniklé
Edelweinovi požárem jeho baráků dělnických.
Ten rajský večer, prožitý se Sefkou, to je
Edelweinův trik — vi dobře, že by musil býti
chlap ne z kostí a masa, ale ze železa a mědi,
aby té čertovské ženě odolal!
Ostatně Sefka není ani jeho sestrou. Je
jeho milenkou, s níž se setkal před pěti léty
kdesi ve Vídni, kde právě jakéhosi korutan-
ského šlechtice připravila o pěkný statek.
Edelwein je prý zvláštní chlap; má na tuto
svou čistou společníci neobmezený vliv — za
peníze, které ona na svém kavalíru vylákala,
koupil prý si právě onen psakovský statek . ..
Edelweinová
Birk
Edelweinův
Sefek
Vídeň
22
article
Čert ho vem, ničemníka, vlezli jsme mu do
pasti oba. Psia krev!
Birk, poslouchaje kletby přítelovy, cítil, jak
padá s výšin svého výsněného štěstí. Bylo mu,
jakoby se v něm cosi příliš bolestného hroutilo,
cítil, že ztrácí cosi, co mu bylo v posledních
dnech nejdražší a nejmilejší. Tedy konec, ko-
nec ... Všechno byl podvod a klam, proklatě!
Chtěl vyskočiti a cosi divoce vykřiknouti,
ale jeho údy malomocně klesly na pohovku.
S očí jeho lily se veliké, těžké slzy, dlouho,
bez ustání. Boz hlasu, tiše třásl se na pohovce.
Chelminski čekal, až se docela uklidní.
Pak naklonil se k němu a řekl svým hrubým
způsobem: Psia krev! Ale přece je zpropadeně
hezka ta ochechule! Viď starý brachul
Birk zdvihl zvolna hlavu a podíval se Chel-
minskému do očí. Jeho pohled byl tak nejistý
a stydlivý, že se Chelminski musil upřímně za-
smáti.
A od těch dob zanevřel Ondřej Birk na
ženy definitivně.
Birk
Chelminski
Psia krev
23
article
Už se stmivalo.
Už se stmivalo.
Nenadálé setkání s ní působilo na dra.
Máru jako rána bičem. Ale na lázeňské pro-
menádě nebylo vyhnutí a pak, také ona už jej
spozorovala a šla mu vstříc s rozpačitým úsmě-
vem na tváři.
„Vy zde, pane doktore?“ prohodila po t-
chém jeho pozdravu, nevědouc, jak jinak začít
rozhovor.
„Ano, milostivá, už po kolik let zde v létě
bývám; jsem lázeňským-lékařem. A vy náš nový
host, není-liž pravda. Na dlouho?“
Pokrčila rameny a řekla: „Nevím — jak
se mi tu bude líbit. Jsem svou paní.“
Mladý lékař šlehl okem po její ruce a pak
se tázal: „Jakže — vy dosud svobodná?“
Usmála se lehec a s nádechem ironie od-
větila: „Ano — dosud svobodná — a myslím
zůstanu — A vy?.
„Nemáme si čeho vyčítat! Jsem volný jako
pták a také myslím zůstanu při zlaté svobodě.
Ale vás je, slečno, škoda. Proč se nevdáváte?“
„A proč vy se neženíte? Také je vás
škoda!“
„Nevěděl byeh! Neslyšel jsem posud, ž
by se kdo pro mě trápil. Mně je při tom zceln
b e
dobře!“
„Shodujeme se úplně, pane doktore. Ně-
kolikrát už mě naši chtěli provdat, ale odmítla
jsem všechny ženichy. Než manželství bez lá-
sky, radši starou pannou.
„Oh — do toho máte, slečno, ještě velmi
daleko,“ namítl galantně.
„Mýlite se, pane doktore. Je mi plných
dvacet devět let.o
Mára na chvíli se zamyslil; pak řekl:
„Tedy tenkráte vám bylo asi šestnáct let —.
Zahořela prudce ve tváři.
„Proč mi to vyčítáte? Vždyť jsem byla
dítě...“
„Nevyčítám, slečno — ta domněnka by mě
od vás bolela. Vzpomněl jsem tak náhodou, jako
vůbec často a rád na tu chvíli vzpomínám.
Mára
24
article
„To nepravite vážně —“ řekla tónem, ve
kterém se chvěla nedůvěra-
„Zeela vážně, slečno Julčo a opakuji —
rád na tu chvíli vzpomínám ..
Zavrtěla hlavou a odmítala: „Nevěřím vám
— neboť kdybyste až po dnes vzpomínal, ne-
byl byste tehdy tak divně se zachoval. To bylo
prostě od vás novysvětlitelno; rodiče jste velmi
urazil... Dnes už je to arci dávno pryč a je to
v celku lhostejno nám oběma — ale, řekněte
mi proč, proč jste už vícekrát nepřišel a svedl
to na studium? Mohl jste mi prostě říci, že ne-
máte pro mě žádných sympatií, že snad milu-
jete jinou —
„Ne, slečno Julčo, byl bych lhal, kdybych
to byl řekl — zcela jiná příčina mě rozloučila
s vaší rodinou.
„Pak doopravdy nerozumím. Jiná příčina?
Kdo? Mluvie!
„Netažte se, prosím — je to dávno pryč,
jak před chvíli jste sama pravila, nač obnovovat
starou bolest?
„Ne tak, milý příteli! Napověděl jste mi
cosi, co až dosud pro mě bylo tajemstvím, po
třinácte let nechal jste mě žit v domněnce, že
jsem byla příčinou vašeho odchodu, a nyní, kdy
náhoda nás svedla opět dohromady, chtěl byste
mě opět nechat v nejistotě? Mluvte bez obalu,
snad můžeme přece býti upřímný mi.
Vešli při těch slovech do parku, kde vládlo
lehké pološero hasnoucího dne.
„Nuže —?
Lékař váhal.
„Mluvte, Karle, mluvte, nemučte mě
darme! Zkusila jsem pro svou lásku k vám už
dostl
Mára udiveně vzhlédl. Její oči byly za-
roseny. Nebylo v nich falše... právě tak zaní-
ceně tenkráte k němu hleděly... Blahá vzpo-
mínka jím projela.
„Nuže — řeknu vám vše upřímně. Když
jsem k vám přišel do rodiny za domáciho
učitele vašeho bratra, byla jste ještě děvčátkem
asi třináctilotým. Hrála jste si s panonkami, ani
Julča
Mluvie
Karel