ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 92bb0640-7905-11dc-a851-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 58, place 9, org 1, work 1
1 masthead
19. listopadu 1905
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 319.
3 masthead
Strana 9.
4 article Přítel Řežábek.
Přítel Řežábek. Bř. Nětýn
Řežábek
5 article
S tím ženěním je přece jenom věc pracho- vitá. Někdo by se tak rád oženil a mohl by se oženiti bezstarostně, ale vždycky v nejlepším roz- machu, když chce jíti na faru, naskytnou se pře- kážky prý nepřekonatelné a mládenec vesele kejsne dále; druhý vůbec nepomýšlí, aby se oženil, a pojednou má doma ženu i s výbavou movitou nerostoucí i rostoucí a mrzutě varuje bližní, aby se raději neženili. Mezi první z uvedených náležel přítel Ře žábek. Známe se už jako kluci; jemu bylo deset, mně šest roků, když maminky nás představily; měli jsme se rádi, protože jsme se vídali jenom o svátcích a prázdninách, když býval jsme návště- vou u tety, kde starý Řežábek, poctivá česká duše a otec přítelův, měl mlýn. Později jsme studovali v jednom městě, hrávali o prázdninách divadla; on milovníky, já komické úlohy u nich i u nás (vesnice naše nebyly příliš vzdáleny), chodili jsme společně za Fanynkou Nových, která k na- šemu obapolnému žalu měla v nejplápolavější lásce naší tři ohlášky rázem s jiným, hrávali jsme nejraději spolu taroky, inu zkrátka, mívali jsme se rádi, když svál nás osud a nestarali jsme se o sebe, když byli jsme si vzdáleni. Poprvé jsem pocítil k němu dojemnější ná- klonnost, soustrast jakousi, když jsem jednou zvěděl, že se drahý Řežábek nemůže nijak oženit. Je tomu zrovna dvacet let. Přítel stal se plno- letým, jako jedináček svého otce spoluvladařem mlýna na bystrotoké říčce a dobrou partií pro slečny, které by nepohrdly býti spanilou mly- nářkou. Ale nešlo to, ne a ne. Proč, nevím.
Řežábek Fanynka
6 article
Mluvilo se všelicos, jak už bývá. A přece byl Řežábek hezký hoch, závodčí u dragounů, černo- vlasý, majetku mnoho, mlýn v útulné kotlině nádherných lesů blízko velké, veselé vesnice ženit se chtěl, až se třásl; děvčatům se libil, ba mlečky vypravovaly o něm jako o velicea tuze roztomilém mlynáři, ale všechny tyto cnosti nevedly ho k oltáři. Rok za rokem se poroučel do jíenu minu- losti, přítel stále byl by se rád oženil, ale stále to nešlo, až o třicátých svých narozeninách ko nal důvěrnou poradu s pečlivými rodiči a uznal že už je nejvyšší čas. Matka potřebuje zastan- kyni, churaví občas a tatík by přece rád viděl jej ženatého ve třiciti letech. Už může býti sta- rostou a pořád svoboden, bodejť bude pro smích obci, on, jediný syn bohatého mlynáře! — Vý- borně by se pro něho hodila Valinka, dcera kupce a hostinského z města, však staři obou mladých hovořívali při „akeiovém“ všelijaké narážky. Řežábek junior sedl tudíž na kolo a jel do hospody na výzvědy, co by a jak by Valinka se tvářila; že na kole spíš dobude srděčka jejího, byl si vědom. Zpocen, červený jak hřebíček žízniv, vjel na náměstí, pohledl toužebně k ho- spodě a div nepoložil se na nový svůj bicykl.
Řežábek Vý Valinka
7 article
Před vraty domu své vyvolené uzřel omráčený ženich in spe také nový bicykl, o jehož sedlo opřen byl myslivecký mládenec lokty a v prstech obou rukou žmolil ručku vesele se smějící Va- linky, ručku, pro niž šlapal sem do pedálů. Náš jezdec se sice v sedle udržel, ale vjela do něho furie a on přísahal si, že musí Valinku dostat děj se co děj. Tak stalo se, že do hospody v mě stě pilně jezdili dva cyklisté, mlynář a adjunkt že vytrvale nadcházeli si Valinku, která prý jed- noho měla radši, adjunkta, a mlynář zase se ji lépe líbil. Nespěchala tudíž s definitivním „ano a bavila se rozpustile dále s milovaným adjunk tem i hezkým mlynářem. Oba nápadníci hleděli zprvu na sebe jako dva gladiatoři, adjunkt evakal kohoutky u pušky, mlynář jako omylem někdy vytáhl z kapsy revolver, později přijížděli bez rychlopalných zbraní, potom kdysi omylems podali ruce rozcházejíce se, až se napili na bra- trství a přestali do hospody v městě chodit oba.
Valinka Virginie
8 article
Valinka se trápila den, že nepřerušila známosti ona napřed, potom jala se mluviti se závodčím o četníků, adjunkt jezdil za jakousi vdovou a můj drahý Řežábek škádlil zase mlečky, totiž ty mladší. Ale pomyšlení, oženit se, ho neopouštělo Hledal, pátral, i dal hledati a pátrati, ba do novin se dal, že „mladý, hezký, majetný atd. atd hledá touto cestou za příčinou sňatku brzkého atd. atd., jezdil po zábavách a výletech až do Brna, Olomouce a Přerova, leč výsledek byl smutný, nebo veselý, jak kdo chce. Jeho sama nezdar ten ani tolik netrápil, jako starostlivé rodiče, kteří na pětatřicítiletého Dolfíčka, jemuž do havraních vlasů se vloudila již mnohá stří- brná nitka, neustále pohlíželi jako na ubohého sirotečka, kdyby je náhodou Pán za sebou po- volal. Kromě toho trápila hlavně paní matku nuda, kterou by jistě příjemně osladilo aspoř jedno vnoučátko. Po dlouhém čase sešli jsme se zase spolu. Koukali jsme na sebe chvíli cize, zasmušile; on zpozoroval, že mám pořádný šnurec a plešatím já zase poprášeným vlasům jeho jsem se obdi- voval, poprášeným věkem, nikoli moukou, a za- mlčel jsem taktně údiv nad dvěma vráskami na bílém jeho čele. „Nu, a co rodina?“ otáza jsem se.
Valinka Brno Olomouc Přerov
9 article
„Děkuji, jsou, chvála bohu, zdrávi,“ odvěti přítel Řežábek. „Kolik máš děti?“ vyzvídal jsem dále. „Dě—tifi? Myslím, že se ptáš na rodiče Což nevíš, že jsem ještě svoboden?“ užasl. „Jak bych věděl! Nepišeme si, málo se sch zíme a už po vojně jsi se skoro ženil.“ „Je pravda, ale mám smůlu jako moře. vždycky mně do toho něco vleze,“ povzdechl si. „Iledáš příliš bohatou a chceš asi ví cností, než se jich může na jediné ženské sou- středit, viď? To se ovšem neoženíš nikdy! Na nevěstě ti musí býti cnostmi i necnosti. „Eh, bral bych už všecko, jenom mladá aby byla, u staré bych teprve stárl, ale, víš, mladé koukají zase jen po mladých,“ povzdechl si Ře- žábek. „Už jsem projel mejto. „Neteskni pro tuto příčinu, ale počkej de padesátky a tu teprve vybírej mezi osmnácti letými. Pobijí se o tebe. Svět tomu chce, a žensk jsou jako quadratura kruhu. Rozešli jsme se. Ba, jsme staří, ale přece mladí. Nyní s všichni žení v letech, kdy naši tatíci nás už vodili na pivo, nás pány quintány i sextány, bo- dejť ne abiturienty už. A my jdeme volni, bez- starostni, řadami krásných, vyšňořených dívek. elečen a vdov, tajeme pod žhavými pohledy je jich, ale rozehřáti se nechceme. Díváme se n
bůh Řežábek
10 article
ně jako na krásný obraz, těšíce se, že obraz ten patří jinému, a říkáme tomu nezdar. Ano, milý Adolfe Řežábku, musíš pocítiti jednou opravdo- vou touhu, aby ten či onen sličný obraz byl opravdu tvým, jinak amen se štolou. Nemáš-li té touhy, nelituji tobe, protože já o ten obraz také nestojím. Chceš-li se ale oženit, popadni to za jiný konec, dávám za tebou tomuto cíli kamarád ské požehnání. Za půl roku potom jsem na přítele Ře- žábka zase zapomněl, jen zřídka kdy vynořila se mně postava jeho na mysli — starý, plesni- vý, vráskovitý mládenec, obsluhující rodiče a klapající mlýn, mrzutý, rozbručený. Tu za- myslil jsem se na chvili, a Dolfiček defiloval přede mnou jako školák, realista, dragoun, muž v prvním rozmachu síly, „lantvérhulán“, mlá- denec nakyslý, až stanul přede mnou, jak jsem jej posledně viděl, ba ještě bělejšího, vrásčitěj- šího. Vždycky jsem ho litoval, nepomýšleje, že jsem pouze o čtyři roky mladší; viděl jsem jej jíti světem samotného, bez duše milující, třasla- vého dědka, hledajícího rozlítostněným okem soucitného bližního, aby mu pomohl překročiti nepatrnou překážku na cestě. A pravidelně tím soucitným blížním jsem myslil sebe, silného bujarého, mladého. — — Na svatojanský den seděl jsem ve „Slavii“ a pročítal krajinský časopis, kde stručně bylo oznámeno, že pan Adolf Řežábek a paní Doda Řožábková slavili sňatek manželský.
Řežábek Doda Slavia
11 article
Aá, hrome, přece tedy! No, nedivím se tomu. Byla-li mu určena jeho Doda ve hvě- zdách, musil míti ovšem nezdar až do těch dvaačt— bodejť čtyřiačtyřiceti roků, když tehdy Ded vůbec nebylo. To bude manžel! V županu, vyšívanou čepičku na prošedivělé hlavě, usadi se do lenošky a bude poslouchati mazlenía šišlání osmnáctileté paní Dody, on, pan (jak niu asi ona říká nejspíš) Dola zas. Že si vzal mladou, je jisto, když řekl, že by bral všecko, jen když to bude mladé. A tak pan Dola a paní Doda se budou hladit, usmívat na sebe, jako kdyby on byl ještě závodčim; on má radost, že se konočně oženil, ona, že je „milospaní“, oe bude stárnout, ona rozkvětat a pěkněl, tělesně ovšem. Chudák stará, Dolfik! — Paní Doda — ani člověk neví, kam s tím v kalendáři — snad bude jezdit na motocyklu, automobilu, za- řídí v mlýně pronikavé opravy, bude v písem- ném spojení sc všemi pokrokovými ženam všech plemen, bude zpívati úryvky z nejmoder- nějších oper, malovati jako Panuška, psáti verše jako dosud nikdo, zřídí tam telegrafní stanic bez drátů, bože, bože, paní Doda a Režábek starý mazavka Dolfa!
Doda Dolo Panuška Režábek Dolf Dolfik
12 article
Koukal jsem do novin a truchlil nad sla- rým brachem, protože skoro nikdo v kavárně nebyl a dobře jsem se nasnídal. Nevšiml jsem si ani nově přišedších; teprv, když mi upadly noviny, rozbledl jsem se po místnosti. Pod obrazem seděl Řežábek s paní Dodou, s kým jiným by jel do Prahy na pouť! Koukal jsem dlouho, než jsem ho poznal. Vlasy měl černé jako ve dvacíti letech, na ústech úsměv jak bonbonierka, oči upřeny stále na choť, jak re- krut na plukovníka. Pani Doda mne zklamala na hlavu. Let mohla míti dobře dva mandelo, po secessi ani poprášku, po sehopu na jízdu motocyklem ani svalu, vlastně nadbytek sval- stva, za to oči jen jí hrály, úsfa polokala a do zmatku přivedla číšnietvo, ruce připravovaly snídani, vhazujíce cukr do kávy, míchajíce lžičkou v nádobě, a po té zuřivě prohrabujíco se v pečivu. Za chvíli spočinuly před Dolfou tři koláče, jež paní Doda vybrati ráčila osladila slovy: „Tak jez a nezamaž se!
Řežábek Doda Pan Doda Praha
13 article
Bodlo mne u srdce a v hrdle jsem cítil cosi, jako ječný klas. Schoval jsem se za no- viny, boje se, aby mne Dolfa nepoznal a neza- velal za sobou. Hrome, toho bych nerad! Pani Doda Řežábková by se asi jala zpytovati srdce i ledví mě, a jimal mne bezděky pocit, jako kdysi před plukovním raportem. A což ještě, kdybych byl sám, ale Dolfa, starý praklikano Dolfa, kdysi hrdina s revolverem, nebojící se ani fořta s lankasterkou, dragoun, lantvérhulán, bicyklista, dává si pomalu nadrobit „máčení“ de kávy, jemuž pomalu, ale jistě leze pátý kří- žek na kříž. Na toholo Dolfu bych se nyní ne- dovedl podívati, seděl bych vedle něho jako školáček u soudruha, čekající výsledek ultimae rationis magistri, čili po česku rákosky. Ne, ne, Delfo, mám tě rád, ale paní Doda mně nelákál A zase zašilhal jsem kolem novin na sou- druha mládí. Polykal poslušně koláče, srkal kávu a utíral si pořád ústa; zrak jeho občas spočinul na obličeji paní Dody, tázaje se asi. zda-li si počiná správně a taktně. Ona s mate skou něžnosti něco mu vypravovala, oprašoval kapesníkem šaty a zazvonivši resolutně prste nem na sklonici, vykřikla „Platit, sklepniku!“ V rukou jejích ocitla se tobolka a ukazováčel s paleom pravé ruky hrály si v příhrádce s ko- runami. — Přiteli, Dolfo Řežábku, neviděli jsmese kolik roků, ale hamižně jsem odešel zadním vchodem z kavárny, nepozdraviv se ani s tebou. Odpusť, odpusť! Byla-li paní Doda ve hvězdách tobě souzena, lkám nad sudbou zlou. Snad se ještě uvidíme; nevím sice, ale možná, alo jestli ano, kéž není s tebou paní Doda! Zatím s bohem, příteli Rtežábku!
Hrom Pan Doda Řežábková Dolf jít káva Doda Řežábek Rtežábko
14 article Don Giacomino.
Don Giacomino. Napsal G. Miranda. Z italštiny přeložila Jos. Bož Koppová. Všichni obyvatelé v uličce Cannelora, o příštipkáře, vrátného z malého paláce, spravu jícíhe po celý boží den špinavé křampy, až k truhláři z rohu, který pokrýval dlažbu třiskami smekali všichni své klobouky až na zem, sotv že ho shlédli. „Dobrý den, done Giacomino! Váš sluha. done Giacomino!“ A on pozdravoval všechny s čtveráckým úsměvem, s nímž kdysi mnoho ve- solých kousků natropil. Odcházeje někdy z rána anebo vraceje se o druhé hodině k obědu, vždy vyfintěný, vlasy na hnědo obarvené, v převleč- níku starého střihu, maje černý, hedvábný ná- krčník otočený několikráte kolem krku, zastavi se leckde u dveří, aby porozprávěl se sousedkam a s nimi zažertoval, neboť ženy byly jeho slabou stránkou. Ženy totiž, s kterými se můžete volně pobaviti, ne však vdané, které se vás drží jako pijavice a ssají vám krev. Zasmáti se, učiniti ně jaký dvojsmyslný vtip a štipnouti tu a tam ně kterou do tváře, to činil vždy rád a nyní ještě, ačkoliv měl již pětašedesátku na zádech. Ale oženiti se! O ne, takové hlouposti se nedopustí nikdy! Sousedky se na něho také usmívaly, nebot po celých deset let, co zde bydlel, byl neustále usmívavý a vlídný, pokaždé pak, když spatřily tu jeho oholenou, veselou, kanovniekou tvář a ten kulatý výstupek pod zelenou, květovanou, hed- vábnou vestou se zlatými knoflíky, volaly na něho: „Sto let zdraví, done Giacomino! Necht zbyne závistí, kdo vám nepřeje!“ „Veselost a milost boží dělá dobrou krev!“ odpovídal s úsměvem, dotýkaje se korálového amuletu visícího na řetízku u hodinek; „dotý- kám se amuletu proto,“ pravil „poněvadž člověk nemůže nikdy věděti, kdo mu přeje dobrého kdo zlého.
G Miranda Jos Bož Koppová Giacomino
15 article
Nepostrádal ani veselosti ani milosti boží neboť smál se a žertoval rád s hezkými ženami, vyplňoval svědomitě povinnosti každého dobrého křesťana; chodil každou sobotu ke zpovědi a denně na mši. Ale kromě veselosti a milosti boží přispívalo ještě něco jiného k zaokrouhlení celé jeho postavy, dodávajíc mu dobré krve, jak ří- kával; a tato druhá věc bylo dobré víno a potom chutná jídla, jež mu připravovala doma Marge- rita, žena příštipkáře, chlubicí se, že za svobodna sloužila jako kuchařka v nejlepších rodinách. Posluhovala mu, co se přistěhoval do tétc čtvrti, do prvního poschodí v uličce Cannelora. žijíc v jisté naději, že až ho pán k sobě povolá, don Gincomino ji asi zůstaví „všechno, nemaje příbuzných mimo dva „synovce“ asi z pátého kolena. Don Giacomino neměl arci ani panství. ani paláce, ale měl krásný nábytek, stříbro a množství jemného a běloučkého prádla z holland- ského plátna, že při pouhém pohledu na ně se až sliny v ústech sbíhaly; a za ta celá léta, eo žil sám, maje pěknou pensi jako bývalý vrchní bankovní účetni, měl zajisté uspořený hezký groš. Proto ho donna Margerita neustále oble tovala jako moucha med, upravovala ho, kartá čovala mu svrchník, oprašovala cylindr a před- kládala mu jídla, že si olizoval prsty; a místn Crispino mu cídil boty, že se leskly jako zreadlo. a pokaždé, když ho viděl, ukláněl se skoro až k zemi, pozdravuje: „Váš sluha, done Giaeomino, váš nejodda nější sluha, done Giacomino.“ Sousedky, zvláště Filoména, žena truhlá- řova, zlostí a závistí zrovna hynuly, když viděly tu nafoukanou donnu Margeritu, která v domě vládla a jdouc kolem nich, nikdy ani jich nepo- zdravila. „Kdyby se aspoň oženil,“ říkaly.
Marge Giacomino Filoména Margerit
16 article
Ale don Giacomino byl tvrdý jako kámen a pokaždé, když mu Filoména pravila: „Jste již stár a potřobujete manželku, hospodyňku, ně- koho kdo by vám poctivě posloužil a měl vás rád,“ šeptajíe mu zlomyslně jméno té neb oné. odpovidal: „I ne, ne, nepotřebuji nikoho! Mám Margeritu a ta mi stačí.“ „Což nechápete, že je to přece jen ciz osoba?“ odsekla pak sousedka, kousajíc se zlostně do rtů. „Manželka je přece něco jiného.“ A on zakoncoval pokaždé hovor slovy: „Takovou hloupost nevyvedu nikdy, na mou čestl?
Filoména
17 article
Jisto jest, že sám dábel se do toho vložil. když mistr Crispino a jeho manželka se toho nejméně nadáli. Právě naproti balkónku donn Giacomina — balkonku s vypouklým zábradlín jako byl objem pod jeho květovanou vestou, bal konku vypadajícímu jako zahrádka, s vůní máty slezu, bazalky a v zeleni úponkovitých květin — právě naproti tomu balkónku, na nějž don Gia- comino vycházel nalapati se svěžího, večerního vzduchu, za krásných letních večerů, prozpěvuje si nějakou arii z „Lazebníka“ anebo „Trou- badoura“ a kde se ráno holil, právě tam naproti poslal sám dábel na byt bývalého setníka, starce hubeného a holohlavého s chumáčem bílých štětin deroucích se mu z pod límečku a jeho manželku, tlustou jako sud, které již dávno od- zvonila padesátka, jakož i pudlíka, štěkajícího celý boží den s balkonu na kolemjdoucí. Jako naschvál stávalo se, že sotva don Giacomino přišel se holit, objevil se na protějším balkonku selník s ručníky, miskou, s mýdlem, zrcádkem a břitvou, až jednoho krásného dne se oba vzájemně pozdravili, majíce tváře na- mydlené a ručníky uvázané kolem krku. Od onoho dne se potom vždy pozdravovali t po obědě pak, kouřice z dýmek, pouštěli se de hovoru. Donna Grazia, choť setníkova, zúčastnil se často rozmluvy svým právě tak silným hlasen jako byl objem jejího těla, ohrožující zábradli když se o ně opřela.
Donn Grazio
18 article
„Moje žena je pravý anděl!“ zvolal setník poklepávaje jemně na rameno manželčino „Žiju-li dosud, jsem tím jí povinen.“ Nemohl an býti hotov s vypravováním, jak za poslední sv nemoci, zánětu plie, by se byl málem odebral n onen svět, kdyby donna Grazia, ubožátko, ho ne byla tak ošetřovala. „Po dvacet dní a nocí ne zavřela ta dobrá ženuška ani oka, otáčela se ne ustále kolem měho lože, jako ubohá dušičko z očistce, brzy mně dávala lék, brzy polévku. brzy to a brzy ono. Ona jest pravý anděl!“ opa- koval, co zatím v očkách dobré manželky, mi- zících v tuku obličeje kulatého jako měsíe v úplňku, se objevil úsměv díků a spokojenosti „Věřím tomu... věřím tomu,“ odpovídal don Giacomino s balkonu. A skutečně, tu ji za- hledl jak přehazuje přes zábradlí na slunce košil a flanel manželův, vrátila se na okamžik dovnitř a opět již byla venku, dívajíc se na zavařeninu houstnoucí v ohromných, květovaných hrncích zase utrhla kousek basalky na omáčku, opět roz kládala k sušení rozkrájeně pomeranče a dýně aby byla zásoba na zimu. O ano, ta žena stála za tolik zlata, co vážila!
19 article
Když se jednou mluvilo o jistých jídlech omáčkách, setník zvolal: „Co toho se týká, v tom se Grazielle nikd nevyrovná. A donna Grazia celá zářící pravila: „Chcete-li nám učiniti potěšení, přijdt k nám zejtra k obědu, jest právě neděle.o „O díky, díky! tisíceré díky!“ opakoval don Giacomino, ukláněje se neustále. „Jen přijdte, nečiňte žádných okolků, pravil setník. „Dám vám ochutnati maso na paprice s pi- kantní omáčkou. Jest to moje specialita, mé t- jemstvi!“ pravila donna Grazia hlasem pojednou sladkým a lichotivým, jako anděla pokušitele. „Uvidíte, jak je to výtečné!“ připojil setník- A ubohému donu Giacominovi, který, sám pán bůh ví jak dosud odporoval, ukláněje se opakuje neustále „O! díky, díky, obtěžoval bych příliš!“ sbíhaly se v ústech sliny a on přijal po- zvání!
Grazio Giacomino Giacomin
20 article Od těto doby chodil každou neděli k setníko
Od těto doby chodil každou neděli k setníko na oběd. „Jsme ubozí opuštění a vaše společnos nám jest tak milá!“ pravila donna Grazia s úsmě vem, kolébajíc ohromné své tělo a majíc obliče. červený jako vařený rak. „Jste tak dobrý ! Jst pravá perlal“ „Jen přijďle! done Giacomino,“ opakovl s druhé strany setník, doprovázeje ho ke dve řím. „Přijďte jistě! Pohovoříme si. A hovořili až příliš, mezi obědem a po něm sedíce u odklizeného stolu, setník a don Giaco- mino s uvolněnými vestami, donna Grazia si také učinila pohodlí, červenala se jako rajské jablíčko a její očka byla menší než obyčejně, každou chvíli se jí zavírala. Srkala trochu muškátovéh vína k vůli snadnějšímu zažívání. Rozmlouval o politice, o nestálosti povětří, o posledním ro- mánu Mastrianiho, který četli v příloze časo- pisu „Roma“, o drahotě potravin a vysokých daních, které každým dnem stoupají atd. Byla t nejmilejší rozmluva setníka, litujícího vlády Bourbonů, za které, jak říkal, ani nikdo nevědě co to jsou daně a bída. A vzdychaje ukončova vždy své rozmluvy: „Ach! to byly časy, to byly jiné časy!“ Ostatně byl selník hodný člověk. Žil se svou ženou již třicet let, ale dosud se zbožňovalia chovali se k sobě jako mladí manželé v líbán- kách, a když donna Grazia, trpící nevyléčitelnou nemocí — žárlivostí — i nyní ještě, když byl ubohý setník jen kosť a kůže a z bývalé mareiální krásy mu zbývaly pouze dva kousky štětinatýc a bilých licousů, a jestli donna Grazia rozhně- vána křičela až řinčely tabule v oknech a ubohý selník se celý třásl, byla jenom k politování. Z okamžik se vracela mírná a roztomilá, jakoby se nebylo nic stalo, a když manžel zakašlal anebo dýchnul, spěchala k němu, tážíc se, zdali se ne- eiti nemocen a obložila ho od hlavy až k patě všelijakými flastry a lila do něho odvary. „O, ano, ano, ta žena jest pravý anděl!“
Giacomino Grazio Mastriani Rom
21 article
Zponenáhta se stával don Giacomino důvěr- ným přítelem rodiny; a také pudl, bdělý hlídač denny Grazie, který dříve vždycky na něho štěkal vítal ho nyni, a don Giacomino nezapomněl nikdy z vděčnosti mu přinésti kousek cukru, vytahuje jej pomalu z kapsy převlečníku a donna Grazi se této zdvořilosti usmívala, aby mu dokázala. že není nadarmo pořekadlo: „Cti psa k vůli pá- novi. Don Giacomino a selník chodili nyní časte na procházku a bylo-li někdy krásně, šli tak za bránu, poněvadž — jak pravíval don Giaco- mino — zeleň venkova jest někdy nutna pro po vzbuzení chuti k jídlu. „Vezmeme také Graziellu s sebou, že?“ pta se selník.
22 article
„Arciže, arciže!“ pravil don Giacomino. A všichni tři se vydali na cestu — on z jedné strany růžový a čerstvě nabarvený, s vypapaným lalochem, ležícím na černem, hedvábném ná- krčníku, setník s druhé strany, suchý a rovný jako tyčka, celý zabalený, aby se nenastudil, tak že mu jenom nos vyčuhoval. Donna Grazia krá- čela mezi nimi, houpajíc se jako vycpaný měch. na hrudi a prstech se jí leskly řetězy a prsteny jednou rukou vedla na provázku pudla a ve druhé nesla slunečník, pyšníc se jako nějaká mlad panička ve svých atlasových šatech barvy ka- štanové, se samými pufnami a krajkami, tak ž se zdála ještě dvakráte tak tlustou, než byla skutečně. Když pak se pořádně najedli, poněvadž ze- leň jim dodala chuti, a sklepník přinesl účet, pravil don Gincomino, že bude platit. A poněvadž ho donna Grazia a setník tahali za ruku, poukazujíce na to, že mezi nimi se ne- mají činiti podobné okolky, připojil don Giaco- mino s úsměvem, drže tobolku v ruce: „Odpusťte, ale já jsem vás vyzval. Vy mu- žete tedy platit příště.“ Škoda, že procházky a dlouhé rozmluvy z balkonů pojednou se skončily a to ošklivým způsobem, nebo sotva nadešla zima, vrátil se ubohému selníkovi zápal plic a setník tentokráte se odebral na onen svět.
Donn Grazio Grazio
23 article
„Takového muže, jako byl on, nenajdu více!“ zajíkala se ubohá vdova, prolévajíe proudy slz. „Dodejte si jen trochu odvahy,“ pravil ji don Giacomino. To jest tak ve světě.. . všichni musíme odejíti... jeden po druhém ... Ve mně budete míti vždy věrného přítele ... oddaného sluhu. „O, vim to ... vím to... Děkuji vám za to z celé duše,“ odpovídalo, vzlykajíc. „Jste k mně příliš laskav... Ale co chcete. Kdybych žila tisíc let, nemohla bych zapomenouti n ubohého, který mne měl tak rádl O já bolem zemrul Ale jak se ve světě již stává, nezemřel donna Grazia, tloustla ještě a její obličej, n kterém nezanechaly slzy žádné stopy, by zrovna barvy pivoňkové; a don Gmacomino, kee rému, když po smrti setníkově přišel na bal- kónek se holit, zalily se oči slzami, když no- viděl naproti namydlený obličej svého přítele. uvykl tomu, že ho více nevidí, poněvadž to tal ve světě již bývá. Na balkónku místo setníka. který se odebral do ráje, objevovala se donna Grazia, celá černě oblečená; a don Giacomino se ihned dostavil, kouře z dýmky jako dříve hovoře s neutěšitelnou vdovou. Zlé jazyky za- čaly roztrušovati, že se mu věe takto ještě lépe líbí, nebo vycházel každý okamžik, tu koflík kávy vysrkat, tu šaty si oprášit, jindy zase ná- krčník kolem krku si ovinout, nebo řemen si utáhnout, zalévat květinky atd. Potom zase dával kanárkovi čerstvou vodu anebo lístek salátu mezi drátky klece — a večer si hlasitěji prozpěvoval arie z „Lazebníka“ a „Trou- badoura“, ec zatím paní Grazia požívala svě- žího vzduchu s pudličkem na svých kolenou.
Grazio
24 article
„Poslechněte mne, done Gicomino,“ po- kračovala Filoména svými domluvami po každé, když ho viděla — „ožeňte se! Jste stár a po třebujete hospodyně, ženy dobré, laskavé, která by vám posloužila a měla vás ráda. Mar- gerita se o vás arci stará, ale jest to přece je- nom ženská cizí. Uposlechněte mé radya ožeňte sel“ „Takové hlouposti se nikdy nedopustíml“ A pojednou, aniž by si to dovedl vysvětliti, začal pozorovati chyby na Margeritě. Zdála s mu změněna. Nepřipadala mu již tak starostliva, jídla se mu nezdála již tak výtečnými. „O, ano, ano, musí to býti přece něco ji- ného, má-li člověk manželku. Sel-li nyní kolem balkónku vdovina, usmál se na ni, volaje na ni z dola, „Nechcete ničeho ode mne, donno Gra- zia? Nemám vám nie obstarati?“ Používajíe starého přátelství posílala h donna Grazia sem i tam koupiti klubíčko niti, metr stuhy, balíček jehel a špendlíků, a když přišel nahoru, spěchala ihned do kuchyně při- praviti mu koflík dobré kávy. „Můj bože!. .. můj bože! proč se po každé tak namáháte?“ pravil don Giacomino roz- pačitě. Jednou, když kladl koflík na tác, zvolal: „Chtěl bych býti neustále u vás!“ A skutočně mu připadal pokojík, ve kferém žil po deset lot samoten, vždy smutnějším. „To jest anděl!“ opakoval, běhaje jako šíloný po pokoji; a večer zpíval pouze arii z „Lazebníka“: „Stařec hledá ženu“, co za- tim donna Grazia používala svěžího vzduchu při svitu luny. Když pak potom v červenci byly jmeniny donny Grazie, viděli jej obyvatelé uličky klu- sati vyšňořeného a obarveného, s velkou kyticí v rukou.
Filoména Mar Selo
25 article
„O, můj bože!“ zvolala donna Grazia, sotva že ho spatřila před sebou rozpačitého usmívajícího se jako dítě. „Chcete mne sku- tečně kompromitovati? Nevíte, že budou lidé o tom mluviti? Kdo ví, co asi řekli, když vás viděli s tou kyticí v ruce. Svět je tak špatný!“ A poněvadž se vrhl za ní s očima planou- címa, opakuje rozpačitě: „Přijměte... přijměte tento ubohý důka mého nehynoucího přátelství... Vykřikla zděšeně: „Nedotýkejte se mne, done Giacominol Což šílite! Nevite, že jsem ženou počestnou? Což jste opravdu ztratil hlavu... Od nynějšk nosmíte již ke mně vkročiti, nesmíte do měho dmu! Ale zůstanu vám vždy přítelkyní. .. On cítil pojednou, jak pod ním klosají nohy. Podobné scény neočekával, opravdu ne- očekával. „Nyní mne vyháníte... vyháníte mne, není-li pravda?“ zajíkal se, maje slzy v očích a odeházeje pomalu ke dveřím. „Co jsem vám učinil? Ctil jsem vás vždy, miloval jsem vás jako sestru a kdybych byl věděl, že ... že . .. Ale dospěv ke dveřím, zastavil se a obrá- til se k ní pokorně jako sbitý pes. „Nebojte se, donno Grazia ... odpustte mi. Vím, že jsem nejednal dobře ... Vím, že jsem to neměl učiniti... Ale přísahám vám ... přísahám vám při své duši, že jsem vám ne- chtěl ubližiti.“- Zpozorovav potom, že se znenáhla utišo- vala, položil ohromnou kytici na stůl a přiblíživ se k ní tiše, ptal se: „A kdybychom umlčeli ty zlé jazyky? A zatím, co donna Grazia obměkčena, se usmívala jemně, tím svým pěkným, plným obli- čejem, jevícím dosud rozčifeni, a nechala se vzíti kolem pasu, opakoval jí don Giacomino vytrvale, jako dábel pokušitel, jsa nyní jist úplným vílězstvím: „Řekněte tedy ano, prosím vás, řekněte ano ... Slibuji vám, že před Vánocemí se vezmeme . ..
Grazio
26 article Nájemné.
Nájemné. Humoreska. Polsky napsal Artur Glisezyňski Přeložil Josef Kučera. Jeden z nejšerednějších zvyků, které se ujaly na světě, jest placení všeho — ba i nájem- ného. Tuto zásadu přijala takořka za vlastní paní Amzelová, která neustále vyvěšovala na dům cedulky: „Zač pronajme se byt pro pány.“ Ač každého čtvrt roku smlouvala s domácím činži, přece podnájemníkům při vhodné příležitosti ná- jemné zvyšovala, zakládajíe se chytře dobrotou svého srdce, které nikdy za tučný úrok nedovedlo odepřiti podnájemníku půjčku, zajištěnou ovšem „movitým jměním. Avšak — pokud šlo o placení nájemného — byl Wiatrecki, první milovník kočující herecké společnosti, jiného mínění, než paní Amzelová a tento názor sdílela s ním sličná jeho žena Dora, dříve primadonna jednoho z menších divadel, nyní choť prvého milovníka. Bůh ví, od koho Wiatrecki se naučil ne- platiti, ale jisto jest, že vzorné příklady mělu ředitelů společnosti divadelních. S hospodářského hlediska jest zachována rovnováha, platí-li všichni, nebo neplatí-li nikdo.
Glisezyňski Kučera Amzelová Wiatrecký Dora Polsko bůh vědět
27 article
Paní Amzelová ochotně manželům Wiatre- ckým pronajala pokoj v přízemí; ne proto, že by snad byla ctitelkou divadelního umění, ale že mohla darovanou tu tam vstupenku prodati z poloviční cenu. Když se Wiatrecki přistěhoval, smluvi s Amzelovou dvacet pět rublů měsíčního nájem- ného. Sotva že Amzelová odešla z pokoje, vzpo- mněla si, že proti svému zvyku nežádala za zá- vdavek a prolo za tepla se vrátila, aby si o zá- vdavek řekla. Jakoby nevěděl, oč běží, prohodil Wia trecki: „Dobře, že jste zde, milá paní. Zapomně jsem zeptati se vás na jméno. „Marie Amzelová, prosím. „Tož, milá paní, musím vám říci, že vá pokoj se mi nezamlouvá. „Jak to?? „Obávám se, že moje věci nebudou zde v bezpečí. „Ale, ale . .. „Proto musím — jak ostatně činím vždy a všude — žádati o složení... kauce ... Bě- hem času nabyl jsem přesvědčení, že zloději nejraději vylupují podobné byty, jako jest váš. V X... zmizely mi z pokoje čtyři paruky, z brusu nové, a mé choti ztratily se všechny brillantové šporky. Jednám tedy ve svém i ve
Amzelová Wiatr Wiatrecký