1
masthead
19. listopadu 1905
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 319.
4
article
Přítel Řežábek.
Přítel Řežábek.
Bř. Nětýn
Řežábek
5
article
S tím ženěním je přece jenom věc pracho-
vitá. Někdo by se tak rád oženil a mohl by se
oženiti bezstarostně, ale vždycky v nejlepším roz-
machu, když chce jíti na faru, naskytnou se pře-
kážky prý nepřekonatelné a mládenec vesele
kejsne dále; druhý vůbec nepomýšlí, aby se
oženil, a pojednou má doma ženu i s výbavou
movitou nerostoucí i rostoucí a mrzutě varuje
bližní, aby se raději neženili.
Mezi první z uvedených náležel přítel Ře
žábek. Známe se už jako kluci; jemu bylo deset,
mně šest roků, když maminky nás představily;
měli jsme se rádi, protože jsme se vídali jenom
o svátcích a prázdninách, když býval jsme návště-
vou u tety, kde starý Řežábek, poctivá česká duše
a otec přítelův, měl mlýn. Později jsme studovali
v jednom městě, hrávali o prázdninách divadla;
on milovníky, já komické úlohy u nich i u nás
(vesnice naše nebyly příliš vzdáleny), chodili
jsme společně za Fanynkou Nových, která k na-
šemu obapolnému žalu měla v nejplápolavější
lásce naší tři ohlášky rázem s jiným, hrávali jsme
nejraději spolu taroky, inu zkrátka, mívali jsme
se rádi, když svál nás osud a nestarali jsme se
o sebe, když byli jsme si vzdáleni.
Poprvé jsem pocítil k němu dojemnější ná-
klonnost, soustrast jakousi, když jsem jednou
zvěděl, že se drahý Řežábek nemůže nijak oženit.
Je tomu zrovna dvacet let. Přítel stal se plno-
letým, jako jedináček svého otce spoluvladařem
mlýna na bystrotoké říčce a dobrou partií pro
slečny, které by nepohrdly býti spanilou mly-
nářkou. Ale nešlo to, ne a ne. Proč, nevím.
Řežábek
Fanynka
6
article
Mluvilo se všelicos, jak už bývá. A přece byl
Řežábek hezký hoch, závodčí u dragounů, černo-
vlasý, majetku mnoho, mlýn v útulné kotlině
nádherných lesů blízko velké, veselé vesnice
ženit se chtěl, až se třásl; děvčatům se libil,
ba mlečky vypravovaly o něm jako o velicea
tuze roztomilém mlynáři, ale všechny tyto cnosti
nevedly ho k oltáři.
Rok za rokem se poroučel do jíenu minu-
losti, přítel stále byl by se rád oženil, ale stále
to nešlo, až o třicátých svých narozeninách ko
nal důvěrnou poradu s pečlivými rodiči a uznal
že už je nejvyšší čas. Matka potřebuje zastan-
kyni, churaví občas a tatík by přece rád viděl
jej ženatého ve třiciti letech. Už může býti sta-
rostou a pořád svoboden, bodejť bude pro smích
obci, on, jediný syn bohatého mlynáře! — Vý-
borně by se pro něho hodila Valinka, dcera kupce
a hostinského z města, však staři obou mladých
hovořívali při „akeiovém“ všelijaké narážky.
Řežábek junior sedl tudíž na kolo a jel do
hospody na výzvědy, co by a jak by Valinka
se tvářila; že na kole spíš dobude srděčka jejího,
byl si vědom. Zpocen, červený jak hřebíček
žízniv, vjel na náměstí, pohledl toužebně k ho-
spodě a div nepoložil se na nový svůj bicykl.
Řežábek
Vý
Valinka
7
article
Před vraty domu své vyvolené uzřel omráčený
ženich in spe také nový bicykl, o jehož sedlo
opřen byl myslivecký mládenec lokty a v prstech
obou rukou žmolil ručku vesele se smějící Va-
linky, ručku, pro niž šlapal sem do pedálů. Náš
jezdec se sice v sedle udržel, ale vjela do něho
furie a on přísahal si, že musí Valinku dostat
děj se co děj. Tak stalo se, že do hospody v mě
stě pilně jezdili dva cyklisté, mlynář a adjunkt
že vytrvale nadcházeli si Valinku, která prý jed-
noho měla radši, adjunkta, a mlynář zase se ji
lépe líbil. Nespěchala tudíž s definitivním „ano
a bavila se rozpustile dále s milovaným adjunk
tem i hezkým mlynářem. Oba nápadníci hleděli
zprvu na sebe jako dva gladiatoři, adjunkt evakal
kohoutky u pušky, mlynář jako omylem někdy
vytáhl z kapsy revolver, později přijížděli bez
rychlopalných zbraní, potom kdysi omylems
podali ruce rozcházejíce se, až se napili na bra-
trství a přestali do hospody v městě chodit oba.
Valinka
Virginie
8
article
Valinka se trápila den, že nepřerušila známosti
ona napřed, potom jala se mluviti se závodčím o
četníků, adjunkt jezdil za jakousi vdovou a můj
drahý Řežábek škádlil zase mlečky, totiž ty
mladší.
Ale pomyšlení, oženit se, ho neopouštělo
Hledal, pátral, i dal hledati a pátrati, ba do novin
se dal, že „mladý, hezký, majetný atd. atd
hledá touto cestou za příčinou sňatku brzkého
atd. atd., jezdil po zábavách a výletech až do
Brna, Olomouce a Přerova, leč výsledek byl
smutný, nebo veselý, jak kdo chce. Jeho sama
nezdar ten ani tolik netrápil, jako starostlivé
rodiče, kteří na pětatřicítiletého Dolfíčka, jemuž
do havraních vlasů se vloudila již mnohá stří-
brná nitka, neustále pohlíželi jako na ubohého
sirotečka, kdyby je náhodou Pán za sebou po-
volal. Kromě toho trápila hlavně paní matku
nuda, kterou by jistě příjemně osladilo aspoř
jedno vnoučátko.
Po dlouhém čase sešli jsme se zase spolu.
Koukali jsme na sebe chvíli cize, zasmušile; on
zpozoroval, že mám pořádný šnurec a plešatím
já zase poprášeným vlasům jeho jsem se obdi-
voval, poprášeným věkem, nikoli moukou, a za-
mlčel jsem taktně údiv nad dvěma vráskami na
bílém jeho čele. „Nu, a co rodina?“ otáza
jsem se.
Valinka
Brno
Olomouc
Přerov
9
article
„Děkuji, jsou, chvála bohu, zdrávi,“ odvěti
přítel Řežábek.
„Kolik máš děti?“ vyzvídal jsem dále.
„Dě—tifi? Myslím, že se ptáš na rodiče
Což nevíš, že jsem ještě svoboden?“ užasl.
„Jak bych věděl! Nepišeme si, málo se sch
zíme a už po vojně jsi se skoro ženil.“
„Je pravda, ale mám smůlu jako moře.
vždycky mně do toho něco vleze,“ povzdechl si.
„Iledáš příliš bohatou a chceš asi ví
cností, než se jich může na jediné ženské sou-
středit, viď? To se ovšem neoženíš nikdy! Na
nevěstě ti musí býti cnostmi i necnosti.
„Eh, bral bych už všecko, jenom mladá aby
byla, u staré bych teprve stárl, ale, víš, mladé
koukají zase jen po mladých,“ povzdechl si Ře-
žábek. „Už jsem projel mejto.
„Neteskni pro tuto příčinu, ale počkej de
padesátky a tu teprve vybírej mezi osmnácti
letými. Pobijí se o tebe. Svět tomu chce, a žensk
jsou jako quadratura kruhu.
Rozešli jsme se.
Ba, jsme staří, ale přece mladí. Nyní s
všichni žení v letech, kdy naši tatíci nás už
vodili na pivo, nás pány quintány i sextány, bo-
dejť ne abiturienty už. A my jdeme volni, bez-
starostni, řadami krásných, vyšňořených dívek.
elečen a vdov, tajeme pod žhavými pohledy je
jich, ale rozehřáti se nechceme. Díváme se n
bůh
Řežábek
10
article
ně jako na krásný obraz, těšíce se, že obraz ten
patří jinému, a říkáme tomu nezdar. Ano, milý
Adolfe Řežábku, musíš pocítiti jednou opravdo-
vou touhu, aby ten či onen sličný obraz byl
opravdu tvým, jinak amen se štolou. Nemáš-li té
touhy, nelituji tobe, protože já o ten obraz také
nestojím. Chceš-li se ale oženit, popadni to za
jiný konec, dávám za tebou tomuto cíli kamarád
ské požehnání.
Za půl roku potom jsem na přítele Ře-
žábka zase zapomněl, jen zřídka kdy vynořila
se mně postava jeho na mysli — starý, plesni-
vý, vráskovitý mládenec, obsluhující rodiče a
klapající mlýn, mrzutý, rozbručený. Tu za-
myslil jsem se na chvili, a Dolfiček defiloval
přede mnou jako školák, realista, dragoun, muž
v prvním rozmachu síly, „lantvérhulán“, mlá-
denec nakyslý, až stanul přede mnou, jak jsem
jej posledně viděl, ba ještě bělejšího, vrásčitěj-
šího. Vždycky jsem ho litoval, nepomýšleje, že
jsem pouze o čtyři roky mladší; viděl jsem jej
jíti světem samotného, bez duše milující, třasla-
vého dědka, hledajícího rozlítostněným okem
soucitného bližního, aby mu pomohl překročiti
nepatrnou překážku na cestě. A pravidelně tím
soucitným blížním jsem myslil sebe, silného
bujarého, mladého. — —
Na svatojanský den seděl jsem ve „Slavii“
a pročítal krajinský časopis, kde stručně bylo
oznámeno, že pan Adolf Řežábek a paní Doda
Řožábková slavili sňatek manželský.
Řežábek
Doda
Slavia
11
article
Aá, hrome, přece tedy! No, nedivím se
tomu. Byla-li mu určena jeho Doda ve hvě-
zdách, musil míti ovšem nezdar až do těch
dvaačt— bodejť čtyřiačtyřiceti roků, když tehdy
Ded vůbec nebylo. To bude manžel! V županu,
vyšívanou čepičku na prošedivělé hlavě, usadi
se do lenošky a bude poslouchati mazlenía
šišlání osmnáctileté paní Dody, on, pan (jak
niu asi ona říká nejspíš) Dola zas. Že si vzal
mladou, je jisto, když řekl, že by bral všecko,
jen když to bude mladé. A tak pan Dola a paní
Doda se budou hladit, usmívat na sebe, jako
kdyby on byl ještě závodčim; on má radost, že
se konočně oženil, ona, že je „milospaní“, oe
bude stárnout, ona rozkvětat a pěkněl, tělesně
ovšem. Chudák stará, Dolfik! — Paní Doda
— ani člověk neví, kam s tím v kalendáři —
snad bude jezdit na motocyklu, automobilu, za-
řídí v mlýně pronikavé opravy, bude v písem-
ném spojení sc všemi pokrokovými ženam
všech plemen, bude zpívati úryvky z nejmoder-
nějších oper, malovati jako Panuška, psáti verše
jako dosud nikdo, zřídí tam telegrafní stanic
bez drátů, bože, bože, paní Doda a Režábek
starý mazavka Dolfa!
Doda
Dolo
Panuška
Režábek
Dolf
Dolfik
12
article
Koukal jsem do novin a truchlil nad sla-
rým brachem, protože skoro nikdo v kavárně
nebyl a dobře jsem se nasnídal. Nevšiml jsem
si ani nově přišedších; teprv, když mi upadly
noviny, rozbledl jsem se po místnosti. Pod
obrazem seděl Řežábek s paní Dodou, s kým
jiným by jel do Prahy na pouť! Koukal jsem
dlouho, než jsem ho poznal. Vlasy měl černé
jako ve dvacíti letech, na ústech úsměv jak
bonbonierka, oči upřeny stále na choť, jak re-
krut na plukovníka. Pani Doda mne zklamala
na hlavu. Let mohla míti dobře dva mandelo,
po secessi ani poprášku, po sehopu na jízdu
motocyklem ani svalu, vlastně nadbytek sval-
stva, za to oči jen jí hrály, úsfa polokala a do
zmatku přivedla číšnietvo, ruce připravovaly
snídani, vhazujíce cukr do kávy, míchajíce
lžičkou v nádobě, a po té zuřivě prohrabujíco
se v pečivu. Za chvíli spočinuly před Dolfou
tři koláče, jež paní Doda vybrati ráčila
osladila slovy: „Tak jez a nezamaž se!
Řežábek
Doda
Pan Doda
Praha
13
article
Bodlo mne u srdce a v hrdle jsem cítil
cosi, jako ječný klas. Schoval jsem se za no-
viny, boje se, aby mne Dolfa nepoznal a neza-
velal za sobou. Hrome, toho bych nerad! Pani
Doda Řežábková by se asi jala zpytovati srdce
i ledví mě, a jimal mne bezděky pocit, jako
kdysi před plukovním raportem. A což ještě,
kdybych byl sám, ale Dolfa, starý praklikano
Dolfa, kdysi hrdina s revolverem, nebojící se
ani fořta s lankasterkou, dragoun, lantvérhulán,
bicyklista, dává si pomalu nadrobit „máčení“
de kávy, jemuž pomalu, ale jistě leze pátý kří-
žek na kříž. Na toholo Dolfu bych se nyní ne-
dovedl podívati, seděl bych vedle něho jako
školáček u soudruha, čekající výsledek ultimae
rationis magistri, čili po česku rákosky. Ne, ne,
Delfo, mám tě rád, ale paní Doda mně nelákál
A zase zašilhal jsem kolem novin na sou-
druha mládí. Polykal poslušně koláče, srkal
kávu a utíral si pořád ústa; zrak jeho občas
spočinul na obličeji paní Dody, tázaje se asi.
zda-li si počiná správně a taktně. Ona s mate
skou něžnosti něco mu vypravovala, oprašoval
kapesníkem šaty a zazvonivši resolutně prste
nem na sklonici, vykřikla „Platit, sklepniku!“
V rukou jejích ocitla se tobolka a ukazováčel
s paleom pravé ruky hrály si v příhrádce s ko-
runami. —
Přiteli, Dolfo Řežábku, neviděli jsmese
kolik roků, ale hamižně jsem odešel zadním
vchodem z kavárny, nepozdraviv se ani s tebou.
Odpusť, odpusť! Byla-li paní Doda ve hvězdách
tobě souzena, lkám nad sudbou zlou. Snad se
ještě uvidíme; nevím sice, ale možná, alo
jestli ano, kéž není s tebou paní Doda!
Zatím s bohem, příteli Rtežábku!
Hrom
Pan Doda Řežábková
Dolf
jít káva
Doda
Řežábek
Rtežábko
14
article
Don Giacomino.
Don Giacomino.
Napsal G. Miranda. Z italštiny přeložila Jos. Bož
Koppová.
Všichni obyvatelé v uličce Cannelora, o
příštipkáře, vrátného z malého paláce, spravu
jícíhe po celý boží den špinavé křampy, až k
truhláři z rohu, který pokrýval dlažbu třiskami
smekali všichni své klobouky až na zem, sotv
že ho shlédli.
„Dobrý den, done Giacomino! Váš sluha.
done Giacomino!“ A on pozdravoval všechny s
čtveráckým úsměvem, s nímž kdysi mnoho ve-
solých kousků natropil. Odcházeje někdy z rána
anebo vraceje se o druhé hodině k obědu, vždy
vyfintěný, vlasy na hnědo obarvené, v převleč-
níku starého střihu, maje černý, hedvábný ná-
krčník otočený několikráte kolem krku, zastavi
se leckde u dveří, aby porozprávěl se sousedkam
a s nimi zažertoval, neboť ženy byly jeho slabou
stránkou. Ženy totiž, s kterými se můžete volně
pobaviti, ne však vdané, které se vás drží jako
pijavice a ssají vám krev. Zasmáti se, učiniti ně
jaký dvojsmyslný vtip a štipnouti tu a tam ně
kterou do tváře, to činil vždy rád a nyní ještě,
ačkoliv měl již pětašedesátku na zádech. Ale
oženiti se! O ne, takové hlouposti se nedopustí
nikdy! Sousedky se na něho také usmívaly, nebot
po celých deset let, co zde bydlel, byl neustále
usmívavý a vlídný, pokaždé pak, když spatřily tu
jeho oholenou, veselou, kanovniekou tvář a ten
kulatý výstupek pod zelenou, květovanou, hed-
vábnou vestou se zlatými knoflíky, volaly na
něho:
„Sto let zdraví, done Giacomino! Necht
zbyne závistí, kdo vám nepřeje!“
„Veselost a milost boží dělá dobrou krev!“
odpovídal s úsměvem, dotýkaje se korálového
amuletu visícího na řetízku u hodinek; „dotý-
kám se amuletu proto,“ pravil „poněvadž člověk
nemůže nikdy věděti, kdo mu přeje dobrého
kdo zlého.
G Miranda
Jos
Bož
Koppová
Giacomino
15
article
Nepostrádal ani veselosti ani milosti boží
neboť smál se a žertoval rád s hezkými ženami,
vyplňoval svědomitě povinnosti každého dobrého
křesťana; chodil každou sobotu ke zpovědi a
denně na mši. Ale kromě veselosti a milosti boží
přispívalo ještě něco jiného k zaokrouhlení celé
jeho postavy, dodávajíc mu dobré krve, jak ří-
kával; a tato druhá věc bylo dobré víno a potom
chutná jídla, jež mu připravovala doma Marge-
rita, žena příštipkáře, chlubicí se, že za svobodna
sloužila jako kuchařka v nejlepších rodinách.
Posluhovala mu, co se přistěhoval do tétc
čtvrti, do prvního poschodí v uličce Cannelora.
žijíc v jisté naději, že až ho pán k sobě povolá,
don Gincomino ji asi zůstaví „všechno, nemaje
příbuzných mimo dva „synovce“ asi z pátého
kolena. Don Giacomino neměl arci ani panství.
ani paláce, ale měl krásný nábytek, stříbro a
množství jemného a běloučkého prádla z holland-
ského plátna, že při pouhém pohledu na ně se
až sliny v ústech sbíhaly; a za ta celá léta, eo
žil sám, maje pěknou pensi jako bývalý vrchní
bankovní účetni, měl zajisté uspořený hezký
groš. Proto ho donna Margerita neustále oble
tovala jako moucha med, upravovala ho, kartá
čovala mu svrchník, oprašovala cylindr a před-
kládala mu jídla, že si olizoval prsty; a místn
Crispino mu cídil boty, že se leskly jako zreadlo.
a pokaždé, když ho viděl, ukláněl se skoro až
k zemi, pozdravuje:
„Váš sluha, done Giaeomino, váš nejodda
nější sluha, done Giacomino.“
Sousedky, zvláště Filoména, žena truhlá-
řova, zlostí a závistí zrovna hynuly, když viděly
tu nafoukanou donnu Margeritu, která v domě
vládla a jdouc kolem nich, nikdy ani jich nepo-
zdravila. „Kdyby se aspoň oženil,“ říkaly.
Marge
Giacomino
Filoména
Margerit
16
article
Ale don Giacomino byl tvrdý jako kámen
a pokaždé, když mu Filoména pravila: „Jste již
stár a potřobujete manželku, hospodyňku, ně-
koho kdo by vám poctivě posloužil a měl vás
rád,“ šeptajíe mu zlomyslně jméno té neb oné.
odpovidal: „I ne, ne, nepotřebuji nikoho! Mám
Margeritu a ta mi stačí.“
„Což nechápete, že je to přece jen ciz
osoba?“ odsekla pak sousedka, kousajíc se
zlostně do rtů. „Manželka je přece něco jiného.“
A on zakoncoval pokaždé hovor slovy:
„Takovou hloupost nevyvedu nikdy, na mou
čestl?
Filoména
17
article
Jisto jest, že sám dábel se do toho vložil.
když mistr Crispino a jeho manželka se toho
nejméně nadáli. Právě naproti balkónku donn
Giacomina — balkonku s vypouklým zábradlín
jako byl objem pod jeho květovanou vestou, bal
konku vypadajícímu jako zahrádka, s vůní máty
slezu, bazalky a v zeleni úponkovitých květin —
právě naproti tomu balkónku, na nějž don Gia-
comino vycházel nalapati se svěžího, večerního
vzduchu, za krásných letních večerů, prozpěvuje
si nějakou arii z „Lazebníka“ anebo „Trou-
badoura“ a kde se ráno holil, právě tam naproti
poslal sám dábel na byt bývalého setníka, starce
hubeného a holohlavého s chumáčem bílých
štětin deroucích se mu z pod límečku a jeho
manželku, tlustou jako sud, které již dávno od-
zvonila padesátka, jakož i pudlíka, štěkajícího
celý boží den s balkonu na kolemjdoucí.
Jako naschvál stávalo se, že sotva don
Giacomino přišel se holit, objevil se na protějším
balkonku selník s ručníky, miskou, s mýdlem,
zrcádkem a břitvou, až jednoho krásného dne
se oba vzájemně pozdravili, majíce tváře na-
mydlené a ručníky uvázané kolem krku.
Od onoho dne se potom vždy pozdravovali t
po obědě pak, kouřice z dýmek, pouštěli se de
hovoru. Donna Grazia, choť setníkova, zúčastnil
se často rozmluvy svým právě tak silným hlasen
jako byl objem jejího těla, ohrožující zábradli
když se o ně opřela.
Donn Grazio
18
article
„Moje žena je pravý anděl!“ zvolal setník
poklepávaje jemně na rameno manželčino
„Žiju-li dosud, jsem tím jí povinen.“ Nemohl an
býti hotov s vypravováním, jak za poslední sv
nemoci, zánětu plie, by se byl málem odebral n
onen svět, kdyby donna Grazia, ubožátko, ho ne
byla tak ošetřovala. „Po dvacet dní a nocí ne
zavřela ta dobrá ženuška ani oka, otáčela se ne
ustále kolem měho lože, jako ubohá dušičko
z očistce, brzy mně dávala lék, brzy polévku.
brzy to a brzy ono. Ona jest pravý anděl!“ opa-
koval, co zatím v očkách dobré manželky, mi-
zících v tuku obličeje kulatého jako měsíe
v úplňku, se objevil úsměv díků a spokojenosti
„Věřím tomu... věřím tomu,“ odpovídal
don Giacomino s balkonu. A skutečně, tu ji za-
hledl jak přehazuje přes zábradlí na slunce košil
a flanel manželův, vrátila se na okamžik dovnitř
a opět již byla venku, dívajíc se na zavařeninu
houstnoucí v ohromných, květovaných hrncích
zase utrhla kousek basalky na omáčku, opět roz
kládala k sušení rozkrájeně pomeranče a dýně
aby byla zásoba na zimu. O ano, ta žena stála
za tolik zlata, co vážila!
19
article
Když se jednou mluvilo o jistých jídlech
omáčkách, setník zvolal:
„Co toho se týká, v tom se Grazielle nikd
nevyrovná.
A donna Grazia celá zářící pravila:
„Chcete-li nám učiniti potěšení, přijdt
k nám zejtra k obědu, jest právě neděle.o
„O díky, díky! tisíceré díky!“ opakoval don
Giacomino, ukláněje se neustále.
„Jen přijdte, nečiňte žádných okolků,
pravil setník.
„Dám vám ochutnati maso na paprice s pi-
kantní omáčkou. Jest to moje specialita, mé t-
jemstvi!“ pravila donna Grazia hlasem pojednou
sladkým a lichotivým, jako anděla pokušitele.
„Uvidíte, jak je to výtečné!“ připojil setník-
A ubohému donu Giacominovi, který, sám
pán bůh ví jak dosud odporoval, ukláněje se
opakuje neustále „O! díky, díky, obtěžoval bych
příliš!“ sbíhaly se v ústech sliny a on přijal po-
zvání!
Grazio
Giacomino
Giacomin
20
article
Od těto doby chodil každou neděli k setníko
Od těto doby chodil každou neděli k setníko
na oběd.
„Jsme ubozí opuštění a vaše společnos
nám jest tak milá!“ pravila donna Grazia s úsmě
vem, kolébajíc ohromné své tělo a majíc obliče.
červený jako vařený rak. „Jste tak dobrý ! Jst
pravá perlal“
„Jen přijďle! done Giacomino,“ opakovl
s druhé strany setník, doprovázeje ho ke dve
řím. „Přijďte jistě! Pohovoříme si.
A hovořili až příliš, mezi obědem a po něm
sedíce u odklizeného stolu, setník a don Giaco-
mino s uvolněnými vestami, donna Grazia si také
učinila pohodlí, červenala se jako rajské jablíčko
a její očka byla menší než obyčejně, každou
chvíli se jí zavírala. Srkala trochu muškátovéh
vína k vůli snadnějšímu zažívání. Rozmlouval
o politice, o nestálosti povětří, o posledním ro-
mánu Mastrianiho, který četli v příloze časo-
pisu „Roma“, o drahotě potravin a vysokých
daních, které každým dnem stoupají atd. Byla t
nejmilejší rozmluva setníka, litujícího vlády
Bourbonů, za které, jak říkal, ani nikdo nevědě
co to jsou daně a bída. A vzdychaje ukončova
vždy své rozmluvy:
„Ach! to byly časy, to byly jiné časy!“
Ostatně byl selník hodný člověk. Žil se svou
ženou již třicet let, ale dosud se zbožňovalia
chovali se k sobě jako mladí manželé v líbán-
kách, a když donna Grazia, trpící nevyléčitelnou
nemocí — žárlivostí — i nyní ještě, když byl
ubohý setník jen kosť a kůže a z bývalé mareiální
krásy mu zbývaly pouze dva kousky štětinatýc
a bilých licousů, a jestli donna Grazia rozhně-
vána křičela až řinčely tabule v oknech a ubohý
selník se celý třásl, byla jenom k politování. Z
okamžik se vracela mírná a roztomilá, jakoby se
nebylo nic stalo, a když manžel zakašlal anebo
dýchnul, spěchala k němu, tážíc se, zdali se ne-
eiti nemocen a obložila ho od hlavy až k patě
všelijakými flastry a lila do něho odvary.
„O, ano, ano, ta žena jest pravý anděl!“
Giacomino
Grazio
Mastriani
Rom
21
article
Zponenáhta se stával don Giacomino důvěr-
ným přítelem rodiny; a také pudl, bdělý hlídač
denny Grazie, který dříve vždycky na něho štěkal
vítal ho nyni, a don Giacomino nezapomněl nikdy
z vděčnosti mu přinésti kousek cukru, vytahuje
jej pomalu z kapsy převlečníku a donna Grazi
se této zdvořilosti usmívala, aby mu dokázala.
že není nadarmo pořekadlo: „Cti psa k vůli pá-
novi.
Don Giacomino a selník chodili nyní časte
na procházku a bylo-li někdy krásně, šli tak
za bránu, poněvadž — jak pravíval don Giaco-
mino — zeleň venkova jest někdy nutna pro po
vzbuzení chuti k jídlu.
„Vezmeme také Graziellu s sebou, že?“ pta
se selník.
22
article
„Arciže, arciže!“ pravil don Giacomino.
A všichni tři se vydali na cestu — on z jedné
strany růžový a čerstvě nabarvený, s vypapaným
lalochem, ležícím na černem, hedvábném ná-
krčníku, setník s druhé strany, suchý a rovný
jako tyčka, celý zabalený, aby se nenastudil, tak
že mu jenom nos vyčuhoval. Donna Grazia krá-
čela mezi nimi, houpajíc se jako vycpaný měch.
na hrudi a prstech se jí leskly řetězy a prsteny
jednou rukou vedla na provázku pudla a ve druhé
nesla slunečník, pyšníc se jako nějaká mlad
panička ve svých atlasových šatech barvy ka-
štanové, se samými pufnami a krajkami, tak ž
se zdála ještě dvakráte tak tlustou, než byla
skutečně.
Když pak se pořádně najedli, poněvadž ze-
leň jim dodala chuti, a sklepník přinesl účet,
pravil don Gincomino, že bude platit.
A poněvadž ho donna Grazia a setník tahali
za ruku, poukazujíce na to, že mezi nimi se ne-
mají činiti podobné okolky, připojil don Giaco-
mino s úsměvem, drže tobolku v ruce:
„Odpusťte, ale já jsem vás vyzval. Vy mu-
žete tedy platit příště.“
Škoda, že procházky a dlouhé rozmluvy
z balkonů pojednou se skončily a to ošklivým
způsobem, nebo sotva nadešla zima, vrátil se
ubohému selníkovi zápal plic a setník tentokráte
se odebral na onen svět.
Donn Grazio
Grazio
23
article
„Takového muže, jako byl on, nenajdu
více!“ zajíkala se ubohá vdova, prolévajíe
proudy slz.
„Dodejte si jen trochu odvahy,“ pravil ji
don Giacomino. To jest tak ve světě.. . všichni
musíme odejíti... jeden po druhém ... Ve mně
budete míti vždy věrného přítele ... oddaného
sluhu.
„O, vim to ... vím to... Děkuji vám za
to z celé duše,“ odpovídalo, vzlykajíc. „Jste k
mně příliš laskav... Ale co chcete. Kdybych
žila tisíc let, nemohla bych zapomenouti n
ubohého, který mne měl tak rádl O já bolem
zemrul
Ale jak se ve světě již stává, nezemřel
donna Grazia, tloustla ještě a její obličej, n
kterém nezanechaly slzy žádné stopy, by
zrovna barvy pivoňkové; a don Gmacomino, kee
rému, když po smrti setníkově přišel na bal-
kónek se holit, zalily se oči slzami, když no-
viděl naproti namydlený obličej svého přítele.
uvykl tomu, že ho více nevidí, poněvadž to tal
ve světě již bývá. Na balkónku místo setníka.
který se odebral do ráje, objevovala se donna
Grazia, celá černě oblečená; a don Giacomino
se ihned dostavil, kouře z dýmky jako dříve
hovoře s neutěšitelnou vdovou. Zlé jazyky za-
čaly roztrušovati, že se mu věe takto ještě lépe
líbí, nebo vycházel každý okamžik, tu koflík
kávy vysrkat, tu šaty si oprášit, jindy zase ná-
krčník kolem krku si ovinout, nebo řemen si
utáhnout, zalévat květinky atd. Potom zase
dával kanárkovi čerstvou vodu anebo lístek
salátu mezi drátky klece — a večer si hlasitěji
prozpěvoval arie z „Lazebníka“ a „Trou-
badoura“, ec zatím paní Grazia požívala svě-
žího vzduchu s pudličkem na svých kolenou.
Grazio
24
article
„Poslechněte mne, done Gicomino,“ po-
kračovala Filoména svými domluvami po každé,
když ho viděla — „ožeňte se! Jste stár a po
třebujete hospodyně, ženy dobré, laskavé,
která by vám posloužila a měla vás ráda. Mar-
gerita se o vás arci stará, ale jest to přece je-
nom ženská cizí. Uposlechněte mé radya
ožeňte sel“
„Takové hlouposti se nikdy nedopustíml“
A pojednou, aniž by si to dovedl vysvětliti,
začal pozorovati chyby na Margeritě. Zdála s
mu změněna. Nepřipadala mu již tak starostliva,
jídla se mu nezdála již tak výtečnými.
„O, ano, ano, musí to býti přece něco ji-
ného, má-li člověk manželku.
Sel-li nyní kolem balkónku vdovina, usmál
se na ni, volaje na ni z dola,
„Nechcete ničeho ode mne, donno Gra-
zia? Nemám vám nie obstarati?“
Používajíe starého přátelství posílala h
donna Grazia sem i tam koupiti klubíčko niti,
metr stuhy, balíček jehel a špendlíků, a když
přišel nahoru, spěchala ihned do kuchyně při-
praviti mu koflík dobré kávy.
„Můj bože!. .. můj bože! proč se po každé
tak namáháte?“ pravil don Giacomino roz-
pačitě.
Jednou, když kladl koflík na tác, zvolal:
„Chtěl bych býti neustále u vás!“
A skutočně mu připadal pokojík, ve kferém
žil po deset lot samoten, vždy smutnějším.
„To jest anděl!“ opakoval, běhaje jako
šíloný po pokoji; a večer zpíval pouze arii
z „Lazebníka“: „Stařec hledá ženu“, co za-
tim donna Grazia používala svěžího vzduchu
při svitu luny.
Když pak potom v červenci byly jmeniny
donny Grazie, viděli jej obyvatelé uličky klu-
sati vyšňořeného a obarveného, s velkou kyticí
v rukou.
Filoména
Mar
Selo
25
article
„O, můj bože!“ zvolala donna Grazia,
sotva že ho spatřila před sebou rozpačitého
usmívajícího se jako dítě. „Chcete mne sku-
tečně kompromitovati? Nevíte, že budou lidé
o tom mluviti? Kdo ví, co asi řekli, když vás
viděli s tou kyticí v ruce. Svět je tak špatný!“
A poněvadž se vrhl za ní s očima planou-
címa, opakuje rozpačitě:
„Přijměte... přijměte tento ubohý důka
mého nehynoucího přátelství...
Vykřikla zděšeně:
„Nedotýkejte se mne, done Giacominol
Což šílite! Nevite, že jsem ženou počestnou?
Což jste opravdu ztratil hlavu... Od nynějšk
nosmíte již ke mně vkročiti, nesmíte do měho
dmu! Ale zůstanu vám vždy přítelkyní. ..
On cítil pojednou, jak pod ním klosají
nohy. Podobné scény neočekával, opravdu ne-
očekával.
„Nyní mne vyháníte... vyháníte mne,
není-li pravda?“ zajíkal se, maje slzy v očích
a odeházeje pomalu ke dveřím. „Co jsem vám
učinil? Ctil jsem vás vždy, miloval jsem vás
jako sestru a kdybych byl věděl, že ... že . ..
Ale dospěv ke dveřím, zastavil se a obrá-
til se k ní pokorně jako sbitý pes.
„Nebojte se, donno Grazia ... odpustte
mi. Vím, že jsem nejednal dobře ... Vím, že
jsem to neměl učiniti... Ale přísahám vám ...
přísahám vám při své duši, že jsem vám ne-
chtěl ubližiti.“-
Zpozorovav potom, že se znenáhla utišo-
vala, položil ohromnou kytici na stůl a přiblíživ
se k ní tiše, ptal se:
„A kdybychom umlčeli ty zlé jazyky?
A zatím, co donna Grazia obměkčena, se
usmívala jemně, tím svým pěkným, plným obli-
čejem, jevícím dosud rozčifeni, a nechala se
vzíti kolem pasu, opakoval jí don Giacomino
vytrvale, jako dábel pokušitel, jsa nyní jist
úplným vílězstvím:
„Řekněte tedy ano, prosím vás, řekněte
ano ... Slibuji vám, že před Vánocemí se
vezmeme . ..
Grazio
26
article
Nájemné.
Nájemné.
Humoreska. Polsky napsal Artur Glisezyňski
Přeložil Josef Kučera.
Jeden z nejšerednějších zvyků, které se
ujaly na světě, jest placení všeho — ba i nájem-
ného. Tuto zásadu přijala takořka za vlastní paní
Amzelová, která neustále vyvěšovala na dům
cedulky: „Zač pronajme se byt pro pány.“ Ač
každého čtvrt roku smlouvala s domácím činži,
přece podnájemníkům při vhodné příležitosti ná-
jemné zvyšovala, zakládajíe se chytře dobrotou
svého srdce, které nikdy za tučný úrok nedovedlo
odepřiti podnájemníku půjčku, zajištěnou ovšem
„movitým jměním.
Avšak — pokud šlo o placení nájemného —
byl Wiatrecki, první milovník kočující herecké
společnosti, jiného mínění, než paní Amzelová
a tento názor sdílela s ním sličná jeho žena Dora,
dříve primadonna jednoho z menších divadel,
nyní choť prvého milovníka.
Bůh ví, od koho Wiatrecki se naučil ne-
platiti, ale jisto jest, že vzorné příklady mělu
ředitelů společnosti divadelních. S hospodářského
hlediska jest zachována rovnováha, platí-li
všichni, nebo neplatí-li nikdo.
Glisezyňski
Kučera
Amzelová
Wiatrecký
Dora
Polsko
bůh vědět
27
article
Paní Amzelová ochotně manželům Wiatre-
ckým pronajala pokoj v přízemí; ne proto, že
by snad byla ctitelkou divadelního umění, ale že
mohla darovanou tu tam vstupenku prodati z
poloviční cenu.
Když se Wiatrecki přistěhoval, smluvi
s Amzelovou dvacet pět rublů měsíčního nájem-
ného. Sotva že Amzelová odešla z pokoje, vzpo-
mněla si, že proti svému zvyku nežádala za zá-
vdavek a prolo za tepla se vrátila, aby si o zá-
vdavek řekla.
Jakoby nevěděl, oč běží, prohodil Wia
trecki:
„Dobře, že jste zde, milá paní. Zapomně
jsem zeptati se vás na jméno.
„Marie Amzelová, prosím.
„Tož, milá paní, musím vám říci, že vá
pokoj se mi nezamlouvá.
„Jak to??
„Obávám se, že moje věci nebudou zde
v bezpečí.
„Ale, ale . ..
„Proto musím — jak ostatně činím vždy
a všude — žádati o složení... kauce ... Bě-
hem času nabyl jsem přesvědčení, že zloději
nejraději vylupují podobné byty, jako jest váš.
V X... zmizely mi z pokoje čtyři paruky,
z brusu nové, a mé choti ztratily se všechny
brillantové šporky. Jednám tedy ve svém i ve
Amzelová
Wiatr
Wiatrecký