V Praze, ve čtvrtek dne 6. září.

K číslu 246. Čislo v Praze za 26 a na venkově za 3h

Na »Národní Listy. ranní a odpolední předplácí se v Praze v administrací na měsíc 2 K — b ve filiálkách na měsíc 2 K 30b Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80b

NARODNl

Telefonické zprávy „Nár. Listů“ Krise. Z Vídně, 6. září. Přes intermezzo polského odporu pokládají všechny listy zdejší rozpuštění poslanecké sně- movny za fakt neodvratný a ho- tový a zaujímají již k němu posici. Dnes přibudou sem vůdcové něme- ckých stran. Jakmile bude rozpuštění úřadně vyhlášeno, sejde se konference pohlavárů bývalé německé ob- strukce. »Neues Wiener Tagblatt« vy- zývá vládu důtklivě k politice pří mo protičeské. Je prý nepopíratelným fak- tem, že vynutili rozpuštění říšské rady Če- chové. Je tudíž samozřejmo, aby jejich chování nebylo odbyto pouhým rozpuštěním říšské rady, a bylo by prý v odporu s nejjednodušším příkazem politické násobilky, kdyby vláda voličům zjednala jen plattformu, ze které by Če- chové mohli podnikati vždy nové útoky na jednotu říše (s dua- lismem !) a ústavy. »Arbeiter Zeitung« uveřejňuje v čele listu již manifest, nadepsany »K dílu!« ve kterém připravuje své přívr- žence na nové volby již nejdéle koncem října. Volá k nim: pryč s parlamen- tem privilejí, pryč s malomocnou vládou!

»Neue Freie Presse« uveřejňuje dopis z Pešti, jehož účelem je namluviti veřejnosti, že pan Koloman Szell se do věcí císlajtánských vůbec neplete a že také nezasahá do nynějších opatření vlády ra- kouské. Podle informací peštských bude ve dnech nejblíže příštích patent o rozpuštění vyhlášen, a nebude-li hned následovati vypsání nových voleb, po- kládá se přece opatření to za hotové. Což prý je útěchou velmožným pánům Ma- ďarům, protože je to důkazem kontinuity práv ústavních. Není prý pravda, že maďar- ský p. premiér byl, jak se v některých listech českých tvrdí, proti rozpustění říšské Naopak, všichni rozhodující činitelé monarchie jsou prý za jedno v tom, že se starou říšskou radou nelze najíti žádného východu z krise. Je prý přirozeno, že uva- žován také effekt rozpuštění říšské radya že ujala se domněnka, že opatření to samo neprospěje. Pročež napovídá se v korrespon- denci patrně maďarsko-officiosní, že rozpu- štění říšské rady je toliko důležitým člán- kem vřetěze politických akcí, které se stanou prý od případu k pří- padu a ukáže-li se jejich nutnost.

Uvědomělá obec. Z Vídně, 6. září. V soudní rubrice uveřejňuje »Neue Freie Presse« tuto zprávu: Zemský soud vídenský ve věcech trestních požádal nedávno městskou raduv Pelhřimově, by mu poslala vysvědčení o mravech jakéhosi občana, obviněnéhoz urážky veličenstva, který je příslušný do Pelhřimova. Přípis zemského soudu byl však vrácen s listem, který přeložen zpět do něm- činy zní: Vrací se c. k. zemskému soudu s podotknutím, že obecní zastupitelstvo král. města Pelhřimova ve schůzi dne 16. listo- padu r. 1899 se usneslo, že německých pří- pisů nebude přijímati dotud, dokud nebude odčiněna urážka spáchaná na českém ná- rodě zrušením jazykových výnosů. — V Pel- hřimově, 28. srpna 1900. — Starosta Rosol. Zemský soud vídeňský požádal dle jme- novaného listu místodržitelství království če- ského, by přimělo vhodnými prostředky městskou radu pelhřimovskou k vydání žáda- ného vysvědčení.

SIi Předplacent a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

Bourgeois. Z Vídně, 6. září. Z Paříže ozna- muje »Reichswehr« na svůj vrub, že známý vůdce francouzských radikalů, Léon Bour- geois stane se záhy velevyslancem francouzské republiky v Berlíně. Nové dílo hr. Tolstého. Z Berlína, 6. září. Podle petrohradské zprávy dokončil prý hr. Lev Tolstoj svou novou knihu, nadepsanou »Noví otroci,« která prý je břitkou kritikou nyněj- ších společenských poměrů.

Telegrafické zprávy. Ze Záhřeba, 5. září. (C.-B.) Uherská telegr. korresp. kancelář sděluje: Ve dnešní slavnostní schůzi katolického sjezdu mluvil dr. Vrbanič o sociální otázce a navrhl resoluci, ve které se praví, že povznesením náboženských citů má se potírati indifferen- tismus a naturalismus. Resoluce obrací se pak proti drobení pozemků, žádá obmezení reální exekuce a úpravu selského dědického práva. Resoluce byla přijata. Odpoledne konal se slavnostní banket, při němž hr. K ulm e pronesl první přípitek papeži a císaři. V ti- skovém odboru katolického sjezdu došlo k bouřlivému výstupu, když kaplan Vuče- tič ostře vystoupil proti diecésnímu listu »Katolicki list« a jeho redaktoru Koreni- covi. Hluk se zvětšil, když Vučetič roztrhal výtisk jmenovaného časopisu. Z Vídně, 6. září. (C.-B.) »Wiener Zeitung« oznamuje: Císař jmenoval řád- ného professora mineralogie a geologie na německých vysokých školách technických v Praze, dra. Viktora Uhliga řádným professorem palaeontologie na universitě ví- deňské. Z Vídně, 6. září. (C.-B.) »Wiene Zeitung« oznamuje: Císař potvrdil sně- mem království českého přijatý zákon, kte-

FEUILLETON.

Pohádka a jeho mládí . .. Napsal In. Arnošt Bláha. Přijela na letní byt. — Písně zadumaných lesů, horké vůně posečených luk, nálady vřesem provoněných samot, úzké stezky vyvýšených, barvami zvonků, kopretin a pampelišek svá- tečně oděných mezí, čtveračivé hovory malých potůčků, zrcadlové hladiny rybníků, na nichž houpaly se a honily pyšné lysky, stíny olšina vrb nad ně skloněných, nádherné slavnosti rud- noucích jiter a od hor kráčejících soumraků,a vůbec celá ta bujná, unylá, opojná příroda — toť bylo vše, po čem toužila — a vlastně kdož ví, kde vůbec končily její touhy. A přijela. Teď se v těch všech krásách koupala a hřála, slunila a smála, a byla pře- svědčena, že více se dá procítit a prožít, než vypovědět. Neznala ani jmen pro ta všechna překvapení, která venkov uchystal její citlivé duši, a kdyby se jí byl někdo zeptal na její dojmy, byla by mu mávla rukou a rozběhla se daleko — daleko k lesům. Nevěděla, kde končí a začíná ten velký chaos nových jejích poznání a pocitů, nevěděla, kde má píti déle a vášni- věji, kde se má zastaviti a zamysliti, kde má zazpívat a zajásat, kde má zasmutnit a zavzpo- mínat. Všecko se to v ní tlačilo najednou k slunci, všecko v divokém chvatu hlásilo se o vítězství. A pak se obyčejně jen zadívalav dálky až k těm mdle se rýsujícím kopcům, až k těm temně lemovaným obzorům a stávala jako dojmů propadlá. V hlavě pak měla prázdno a ticho jako v sále, odkud odešlo obecenstvo ... A když se po chvílích probouzela, nevěděla, kde stála, kam se zadívala. Jak teď nenáviděla to daleké město, jež se

topilo v kouřích továren, nádraží a dílen, to město, v jehož ovzduší fysickém se nedýchalo volněji než v morálním. — Myšlenky v ní rostly jako ty květy rozseté na loukách a stráních, písně v ní zvonily jako v těch rozesmátých lesích, štěstí v ní pučelo jako v tom chudičkém a přece královsky boha tém kraji. Z počátku chodívala sama — sama zpoví- dávala svá tajemství samotám a přírodě, sama lákala od nich nová vyznání a nová překvapení. Ale pak, když již máky dávno odkvetly,a kraj šuměl zlatými, pokorně skloněnými klasy když křepelky ze svých klidem a štěstím navští- vených úkrytů zvaly žence k letním slavnostem když již pole řinčela břitkými tóny kos a roz- povídaných cvrčků — pak již dívala se s mla- dým hochem, jak dole pod nimi se k vísce vo- zilo a výskalo, naslouchala zamyšlena vážně na- laděným i smíchem zvonícím tónům prostých venkovských melodií. A již se jí nezdálo vše tak krásným kolem ní, a někdy jakoby ten celý smutek okradené přírody se v ní byl zastavil, do ní natiskl. Teď již vracela se více k sobě, k svému nitru, a přísně zkoušela a vyslýchala každou myšlenku, analysovala každou svou náladu. A nebyl to jen ten smutek padající do ní z ochu- zeného okolí, jenž dal jiný směr celému jejímu vnitřnímu životu — v ní se něco určitě stiliso- valo a zrálo — ó, dobře věděla co, — a při těch myšlenkách chvějíc se zadívala se náhle na něho, na toho mladého hocha, a někdy za- výskla si jako ta zardělá děvčata v polícha jindy jen mlčky mu podávala ruku a ztrácela se dolů k vísce. A on se jen za ní díval, a nedivil se,a neptal se, poněvadž jí rozuměl. Tak mu ten venkov svou přítomností vykrášlila vyzdobila,

vše mu bylo jaksi milejším a dražším, ty chaty a modré kouře, ta klekání a večery, ta dlouhá až někam daleko do lesů zatoulaná silnice, po níž za soumraků ruku v ruce chodívali. Příšel takový nespokojený, ve svém klidu nedocelený, takový po něčem ukončeném a du- ševně uzralém chorobně roztoužený. A dnes? Jakoby byl všecko nalezl, jakoby celý svůj hlad usytil. Když pak chodívali spolu za dlouhých, po- hádkových večerů rozhovoření či mlčící od vísky k lesům, zdálo se mu, že nemá již, čeho by si ještě přál, zdálo se mu, že v těch krát- kých chvílích byl nasycen a napojen pro celičký. celý život. Snad to bylo jeho mládí a nadšení, jež tak k němu mluvilo, ale přece dlouho potom vzpomínal a nikdy nezapomněl. A když zase šli spolu pohrouženi cele do tajemství svého štěstí, když cítili jen tu teplou ruku v ruce, když se tak rozesnili a rozpovídali o kouzlech a náladách večerních promenad, o těch svých nadějích a jistotách, o těch všech problémech a záhadách života, kde bloudíce vraceli se zase k prvním počátkům — tenkrát zapomněli, že panenská krása večerní přírody mluvila před nimi svá nejhorčejší a nejsmělejší vyznání, tenkrát zapomněli, že nad nimi zapálila noc požáry svých dalekých svítilen, tenkrát za- pomněli, že víska dole chudičká jako žebrák u cesty skláněla svou unavenou hlavu do snů — do snů — Jen tu teplou ruku cítili, jen ta oslňující zažehnutí a zapálení mladých duší cítili — — Tak šli spolu dál tím pukajícím životem svého štěstí — čistí, bílí — A jednou zase zaujati sami sebou seděli. Kolem nich se hovořilo mnoho a tak všedně, jako se hovořivá o trzích a o lidech lhostej- ných, — tak bezvýznamně, jako se hovořívá