Z Mohuče, 8. září. (C.-B.) Mezíná- rodní výstava pro fotografii a gra- fické umění byla zahájena dnes odpoledne ve zdejším městském sále za přítomnosti velko- vévody a státního ministra Rotha. Z Cařihradu, 8. září. (C.-B.) Za hranicemi šířená zpráva, že vojenští attaché anglickýa francouzský přibyli do Monastýru a že vojenští attaché rakousko-uherský a ruský tam přijedou za nimi, jest bez plodstatn á. Z Oranu, 8. září. (C.-B.) Maročané, kteř napadli u El Mungaru francouzský transport, byli silní 3000—4000 mužů. První vypálenou salvou byli usmrceni důstojníci a poddůstojníci. Unaveně a vysílené mužstvo bojovalo udatněa ochránilo padlě a zraněné. Ztráty Maročanů jsou velice značné. Bojiště jest v obvodě asi jednoho kilometru pokryto mrtvolami, jež nemohli útoč- níci dostati do bezpečí. Z Orange, 8. září. (C.-B.) Cizí důstojníci, kteří se súčastní manévrů, přibyli sem dnes ve- čer a byli obyvatelstvem hlučně pozdraveni. Z Oyster Bay, 8. září. (C.-B.) Presiden Roosevelt přibyl sem na cestě ze Syrakůz.

Výstava v Hořicích. Výstava krásek. Úterní odpoledne bylo na ho- řicné výstavě ve znamení dívčí krásy; bylť uspo- řádán zápas všech jiskrných oček, sličných tváří a půvabné roztomilosti přítomného dívčího světa. Ruch při odevzdávání hlasovacích lístků byl ohromný a přečetné obecenstvo, výstavu přepl- ňující, dychtivě očekávalo výsledek skrutinia, jež po šesté hodině večerní jsouc ukončeno, do- padlo následovně: První cenu získala slečna Vlasta Rumlova z Hořic; ostatní vyznamenané dívky v tomto pořadí sestaveny: slč. Růžena Janákova z Hořic, slč. Olga Špoutilova z Jaroměře, slč. Božena Paukertova z Hořic a slč. Jetty Fuchsova z Kuklen. Slečna Rum- lova, první cenou vyznamenaná, měla tolik hlasů odevzdaných, co ostatní čtyry dohromady. Gratulu- jeme upřímně. Posvícenskou hodinku oslavila hořická výstava, již ke sklonku svého vítězného trvání se chýlící, v pondělí dne 7. září plnými doušky. Co v neděli pro ohromnou návštěvu provésti nebylo možno, to se stalo skutkem v pondělí; mládež již odpoledne křep- čila v sále divadelního pavillonu a veselí, rozlité po celém výstavišti, trvalo výminečně až přes půl noc. Skoro se nám zdá, že s výstavou svou loučiti budeme se těžko a že by nám všem bylo milejší, když by ani šoučení nebylo a bude-li přece, tu bylo by všem milo, když by alespoň něco z toho pohádkového města zůstalo i pro budoucnost zachováno. Divadelní pa- villon těsně přiléhá k sadům Smetanovým a mohl by snadno být i s pozemkem podél jeho šíře k sa- dům těm připojen; a milý náš »duhový pavillon«, z něhož hudba do šírého kraje čarovnon zrovna mocí se rozlévala, ten snadno by v sadech našel opět vhodného útulku — a tak bychom příštího léta měli alespoň »zbytečky výstavy«, které by nás na letošní výstavní šum a ruch přípomínaly. Finančních

„To se mýlej' oni!“ houk jsem vztekem. Začali jsme se hádat, až přiběhl strážník a chtěl mě aretýrovat. Zaplatil jsem tedy, ale svíral jsem pěsti v kapse. Pak se dalo silně do deště. Při- jdem do ulice S... a veselka už jela do kostela. „Horáku! Horáku!“ křičel na mne bratranec — „pojď přisednout!“ „Odkvapil jsem od Veruny a sedl s košíkem do kočáru, pod jehož boudou byl jsem jako pod střechou. Co se dělo se ženou. nevím, jen tolik je mi známo, že ji pak k bratrov dovedl posluha celou promoklou. Chuděrka. nejspíš se skryla někde v průjezdě a ztratila cestu. „Proč jste ji také nevzal do kočáru tedy?“ táži se udiveně. „Ale — — vždyť volali jenom mě, co pak jsem je moh' obtěžovat se ženskou? Před ko- stelem jsme se seřadili a já šel v páru s bra- trancem před oltář. Pořadatel však pozoroval můj košík a hnal mě ven, že prý se to nesluší. Dal jsem ubohou husu do kočáru a pospíchal do kostela. Než jsem se vrátil, husa — byla pryč. Spustil jsem lamento, až se lidé sbihali. prohledával kočáry, ale bůh ví, kde už ji sma- „Tak vám Praha vypadla z oka“ — do- dávám — „taková husa přece stojí peníze. „Pane — příteli — byla mladá, tlustá jako buchtička, jakoby na ni sádla napláca!“ —a Horák stáhl rty, jakoby se mu v ústech za- chvíval chuťový nerv. „Upečená vypadala jistě jako višně — — to byl ňákej nezdara chlap. Zpropadená Praha! A ještě na hostině posadili Verunu na mne, proč jsem ji nechal státi v dešti. Hněvala se na mě dva dni. Zpropadená Praha !. ..“ Horák mávnul rukou a prudce vstal. Pak zapáliv si nabídnutý doutník, ztrácel se v mlází. Slunce, kloníc se za obzor, zlatilo témě okolnieh žili

Denní zprávy.

vrchů. obtíží by tu snad nebylo a ty ostatní by dobré na všech stranách vůli daly se překonati. — Naše glosy k mělnické schůzi českých evangelíků tamního okresu míní realisticko- klerikální denník odbýti letmým oběhnutím horké kaše. Uhnout z rány, to bylo a je jedinou regulí polemické methody realistické, záškodnictví la- páliemi tak celkem veškerou taktikou realisti- ckého orgánu. Po třídenním uvažování ubodl se na jedinou vedlejší větu naší nedělní apostrofy účastníků mělnického duchovního cvičení, a ze řčení našeho, že faráři Dušek a Molnár usilují „když o nic vic — tož aspoň o společný farářský spolek s pruskými vikáři pod vedením třebeni- ckého Hochstettera,“ dovozuje, že počínáme ze svých obvinění hodně slevovat a vůbec odvolávat.

Že se v Litoměřicích jednalo o společný farářský spolek českých a německých farářů, o tom kmitla se mořem článků a polemik poznámka s německé strany asi před pěti nebo šesti týdny, tušíme, v zá- ležitosti vikářů proti Schindowskému a k věci samé je tak podřízeného rázu, že jsme ji tenkráte ani nezaznamenali. Naším vynálezem toto „on dit“ není a naprosto nám na něm nezáleží v té míře, jakou by nám rád imputoval realisticko- klerikální protivník. Ke karakteristice a jak jsme v neděli psali „na neklamný důkaz výlučného národního rázu českého evangelického duchoven- stva“ stačí přece už sám fakt litoměřické schůze a ještě ostřejší karakteristikou a přesnějším dů- kazem tohoto národního rázu jest ta další okol- nost, že třebenický vikář Friedrich Hochstetter. prononcovaný válečný kazatel „Bundu der Deut- schen in Böhmen“ a haidský vikář Ottmar Hege- mann, druhá hlava pruských vikářů do Čech vy- slaných, podle vlastního jich doznání, také jako političtí pracovníci německo-nacionální, mohli býti vůbec vyzváni českými „amtsbrudry“ ke spo- lečné schůzi. Se stanoviska přesné observance národní a vlastenečké — mírně řečeno — nepo- kládáme takovou schůzi vůbec za přípust- nou a to za žádnou záminkou, a kdybychom četli ještě nějakou stovku prohlášení staršovstev. že se úplně stotožňují s pp. farářem Duškema

Molnárem, neuvěříme, že takové zjevy, jako lito- měřická schůze, jsou vlastencům evangelickým se stanoviska národního tak naprosto lhostejny. Slevovat a odvolávat nám ani nenapadlo, a co se týče jednání litoměřického, jest patrně nutno je tajit, když čeští účastníci jeho veřejnosti české účty z něho dosud nesložili. Kdyby ustavení spo- lečného farářského spolku bylo skutečně jeho ovocem, nepřekážel by nikterak provedenému rozdělení království českého na dvě národní pro- testantské provincie. Rozdělení to, první zářez do jednoty země, trvá, stalo se za účelem admi- nistrativním a společné schůzi litoměřické neva- dilo. Víme, že takovému spolčování nevadí ani řiš- ské hranice. Není pravda, že vytýkáme českým evangelíkům, že se tomuto rozdělení Čech na če- skou a německou provincii neopřeli. Sám realista napsal, že čeští evangelíci jsou nejlepším kádrem českého národa, i byli by se tomuto roz- dělení najisto opřeli s veškerým a všemožným úsilím svého vlastenectví, jakého jsou jen schopní, kdyby byli o něm v čas zvěděli, tak jako se přišlo v čas, ovšem nejvyšší, na Frindův úklad o jednotu království, tajený v nejdůvěrněj- ších hloubkách fialové a purpurové diplomacie.

Mnoho nescházelo, a byli bychom se octli také tu před dokonaným činem. Historie boje proti rozdělení na dvě národní provincie protestantské dosud ovšem uveřejněna nebyla. Uznal-li však realistický denník za dobrě, psáti o těchto věcech. proč medle mlčí o objevu tolerance českobratrské církve husitské a o evangelickém svědectví evangelických plamenných výtkách „Českého Bratra“? Snad se zase někde zapomněl na ná- roží s někým a může se utlouci smíchem nad krutě hořkými pravdami tohoto časopisu pro lid evangelický — Naši mladí páni na vojně. Druhdy nehrnula se zlatá mládež naše tak hromadně k vojsku jako dnes. Druhdy uvízli tam nezrovna ti nejlepší a kariéra jejich nebyla také nej- skvělejší. Ovšem že tu a tam dala se konstato- vati výjimka, však byla dosti vzácná. Dnes jest tomu jinak. Dnes kariéra důstojníka neb vojen- ského úřadnika není nejhorší. S poměrně dosti skrovnou průpravou dá se dnes na vojně do- síci postavení dosti slušného. Také bychom proti tomu ničeho neměli. Naopak, za jistých okolností mohlo by býti dosti značnou národní výhodou, kdybychom ve vojště měli ve sboru důstojnickém hodně četné zastoupení. Tolik je jisto, že mnohem výhodnější pro nás, než sta- novisko pošetilé abstinence, jest všude být, o všechno dbát, všude se bránita

všude dobývat. Však musili by býti jiní ti čeští vojáci, než jakými ve skutečnosti jsou. Jest to smutný zjev, který poskytují důstoj- nické sbory v ohledu českonárodním. Především již to, že ani jediný důstojník dosud neměl odvahy, protestovati proti tomu, aby při sčítání lidu proti vůli své a pravdě byl za- šantročen mezi Němce jedině k vůli tomu, že jeho obcovací řeč — ne doma, ne s vojskem — ale s pány soudruhy musí býti dle předpisu německá. Také jsme dosud neslyšeli, že by byl nalezl se důstojník, jenž by se byl zeptal po oprávněnosti pověstného rozkazu, kterým se na- řizuje důstojníkům v Praze, nemluviti ve veřej- ných místnostech jinak než německy. Implicite proč zakazovány vojsku místnosti veřejné, že tam na zdi visí nějaký národní emblem český, kdežto německé kasino a buršácké hospody jsou plny důstojníků? Naši mladí páni — jednoročáci i ti, již dnes v aktivní službě se nalezaji — dnes již na český původ svůj pranic nedají. Všude ve veřejnosti okázale mluví německy, ba hošíci ti za jazyk svůj se stydí. Vždyť máme v rukou doklad, jak mladý lajtnantík prosí své ryze české rodiče, aby mu listy a zásilky ne- posílali na českou, nýbrž na německou nebo na francouzskou adresu. Proč to všechno? Dělo by se tak, kdyby měli drobet více národního vědomí a národní hrdosti? Kdyby každý Čech, jenž zanesen byl do okolností, v nichž se české národnosti dobře nedaří, tak pohodlně si ustlal a národnosti své se zřekl, aby nikde nenarazil, smutně by to s námi vypadalo. Nenahližíme, proč by vojančina jedině měla poskytovati práva, národnosti svě nedbati a na povinnostech ná- rodních hříchu se dopouštěti. Ani vojáku nesmí se nie státi, trvá-li neustupně na svém, že je Čech a že chce, aby s ním jako s Čechem bylo jednáno.

— Slet severomoravské župy sokolskév Olomouci. Z Olomouce, 6. září. (Pův. zpráva.) Jak jste oznámili, župní výbor telegraficky reku- roval proti městskému zákazu průvodu sokol- ského k ministerstvu vnitra, ale nedošlo ho nija- kého vyřízení. Městské rady a hejtmanství ná- sledkem onoho zákazů rozesílaly nové zákazy jednotám, aby se vůbec sletu nezúčastnily. Pro- slýchá se, že přerovská jednota podobný zákaz dostala přímo z Brna od místodržitelství (?) Ale slet byl přes to uspořádán. Zúčastnilo se ho asi 300 Sokolů v krojích, mnozí v obleku občan- ském. Jest zajímavo, že městská rada zákaz odůvodnila tím, že prý o 2. hodině odpolední, ve kteroužto hodinu měl se průvod konati, přibudou z venkova hromadně Němci, aby se zúčastnili německé výstavy hospodářské. V tu dobu však do Olomouce aní jedíný vlak nepřijíždí a dnes z venkova přijel do vý- stavy toliko jeden vůz, na němž sedělo asi 15 Němců z nedalekého Hněvotína, národně smí- šeného. — Veřejné schůze. Politický klub v Kolíně koná v pátek dne 11. t. m. v místnostech »Sokola Fügnera« v Kolíně v 8 h. večer veřejnou schůzi s programem: »Rozhovor o návrhu zemského výboru na změnu obecního zřízení a volebního řádu obecního a rozhovor o politické situaci«. Schůze zúčastní se poslanci páni dr. Fořt a V. Karbus. při

— K návštěvě výstavy v Hořicích dnes ráno severozápadní dráhou odjel starosta měst pražských pan dr. Srb s 28 členy městské rady a sboru obec- ních starších — Rodinné zprávy. Pan Al. V aňura, suppl. pro- fessor jub. vyšší reálky v Kostelci n. O. a sl. Božena Podhájecká slaví sňatek dne 10. září v chrámu sv. Zikmunda v Sopotnici u Potštýna n. O. — Pan MUDr. Čeněk Šimerka a choť jeho Pavla rozená Klenkova z Vlastimilu slavili sňatek dne 7. září ve farním chrámě v Seči u Blovic — Jmenování na českých středních školách mo- ravských. Na české vyš. zem. reálce v Kromě- říži jmenováni byli professory: prof. z. v. řeálky v Novém Městě na Mor. Jan Minks, prof. z. v. reálky v Lipníku Zdeněk Franta, prof. soukr. reálkyv Mor. Ostravě Josef Valenta. — Úmrti. V Uherském Hradišti zemřel p. Leopold Kráčeiik dne 6. září v 58. roce věku svého. Pohřeb konal se v úterý dne 8. září o 4. hodině od- polední. — Zpráva časopisecká. »Učitelských No- vin« dalšího ročníku XXII. číslo první vyjde v pátek, dne 11. září. V něm bude pokračování přednášek z universitních kursův učitelských. — Zápas za novou školu menšinovou. „Boj a škola — jak různé to pojmy a přece česká škola menšinová a boj — jaké to pojmy nerozlučné! Kdož jinak řekne o nové škole menšinové nežli: Opět jedna škola vybojována? Na bojišti leží z ni- čené existence českých rodin.“ Ten úry- vek z řeči Fr. Klímy z letošního sjezdu učitelů škol menšinových dostal hnedle po proslovení dvě hrozné illustrace: Vyhazování z bytů a práce těch, kdož žá- dali za zřízení veřejné školy české v Břežánkách, a zápas rodičů za českou školu v Košťanech u Teplice, svedený v těchto dnech. Žadatelé za zřízení veřejné