Románová příloha

„Národních Listů“ k číslu 246. ze

dne 9. září 1903.

Různé zprávy. = Velkolepý podvod s pojišťováním, jaký se při- hází snad jen v Americe, vzbuzuje nyní v Římě značnou sensaci. 49letá hraběnka Rice Ubaldelliová, dáma pochybné pověsti, jež žije odloučena od svého manžela, dalo před nějakou dobou pojistit svoji du- ševně obmezenou sestru signoru Elisu Colliniovu, jež je provdána za důstojníka, žijícího nyní v ci- zině, na svůj prospěch u dvou pojišťoven. Brzy na to oznámila braběnka, že sestra její zemřela a po- něvadž předložila řádně vyhotovený úmrtní list, vy- platila jí římská filiálka newyorské pojišťovací spo- lečnosti »Mutua!« bez námitek pojištěnou sumu 20.000 lir. Avšak s milánskou společností »Ancora«, u níž byla Colliniova pojištěna na 10.000 lir, za- pletla se hraběnka ve spor a to bylo její zkázou. Společnost totiž měla podezření, že Colliniova vůbec nezemřela, nýbrž že ji sestra někde ukrývá a ozná- mila věc policii, jež vskutku zjistila, že hraběnka vypůjčila si z nemocnice jinou ženštinu, jež pak náhle zemřela (předpokládá se, že »s pomocí hraběn- činou«), načež ji vydávala za svoji sestru a tak pod- vedla newyorskou společnost. Elisa Colliniova žila z počátku v podkroví, vězněna svou sestrou, a jestli že, což se málokdy stávalo, opouštěla na krátkou chvíli svoje vězení, byla vydávána lidem, kteří se s ní setkali, za služku Elisu Tomkerovu. Když hra- běnka pozorovala, že jí policie pozoruje, pokusila se, dopraviti sestru na bezpečnější místo; dva její »přá- telé, jakýs Vicenzo Scraponi, pocházející ze slušné rodiny, ale často již trestaný, a Antonio Ferrari krejčí, štítící se práce, byli jí při tom nápomocni.

Avšak policie zadržela povoz, v němž Colliniova měla býti dopravena do nového svého obydlí a do- pravila dívku na nejbližší komisařství, kde se brz ze všeho vyznala. Vypravovala, že mrtvola osoby. vypůjčené z nemocnice, jež vydávána za Elisu Col- lionovu, byla odeslána ke spálení do krematoria, aby se zabránilo vykopání a pytvě mrtvoly. Aby vylákala povolení, by mrtvola směla býti spálena, předložila hraběnka Ubaldelliová závěť své domněle zemřelé sestry, ve které si přála, aby tělo její po smrti bylo spáleno. Hraběnka a její spoluvinníci (oba muží a dvě ženštiny) byli po tomto vyznání ihned zatčeni. U Elisy Colliniovy nalezena dýka, již dívka stále nosila při sobě, aby ji sestra nemohla »překvapit«; obávalať se, že by jí sestra jednoho dne mohla od- stranit. Ještě romantičtějšího rázu nabývá celá tato historie tím, že manžel Elisy Colliniovy v cizině se po druhé oženil, když dostal zprávu, že první jeho manželka zemřela. Nemocná, když byla vydávána za Colliniovu, byla z nemocnice vylákána za spoluviny jednoho lékaře, jednoho dozorce a jedné dámičky z polosvěta. Zatčený Scraponi podle přání hraběnčina zapředl s Elisou Colliniovou milostný poměr, aby se jí snáze mohl přiblížit a mohl tak použít vhodné příležitosti, sprovodit ji se světa. Colliniova mělav košili zašitý lístek, v němž celou svoji historii vypra- vovala, »aby se pro případ náhlé její smrti vědělo, kdo jest.« = Poklad císařovny Eugenie. Známý spisovatel

Augustin Filon, bývalý vychovatel císař. prince, jenž následoval rodinu Napoleona III. do Anglie, podává v dopise časopisu »Gauloise vysvětlení, jak vlastně bylo s oněmi šperky, jež prý maršálek Vaillant, vé- voda z Bassana, dne 4. září 1870, po prohlášení re- publiky zaslal po několika poslech do Madridu hra- běnce de Montéjo, matce císařovny Eugenie. Jedva se ubytovala v Chislehurstu, dostávala císařovna četné dopisy z Francie od osoh všech stavů, kteréjí oznamovaly, že vědí o důležitém tajemství, jež jsou ochotny prodat. Všechny tyto osoby dostaly dopisy se seznamem šperků císařovniných, jež prý jsou ulo- ženy v nějaké bezpečné skrýši. Pisatel udával, že je uvězněn pro jakýs malý dluh a proto mu není možno pečlivě odkrytý poklad vyzvednout. Dostane-li tudíž onu malou sumu, aby se mohl dostat na svo- bodu, rozdělí se o poklad s dárcem. Císařovna po- žádala Filona a svého důvěrníka Franceschinia Pietria, synovce bývalého policejního prefekta Pietria aby odpověděli všem pisatelům autografovanými listy, že se jí neztratily nijaké šperky a že nijaké skvosty nesvěřila poslům. Ale po dlouhou dobu bylo všecko vysvětlování marno a nejednou se stávalo, že lidé, nejen prostí měšťáci a sedláci, ale též dva neb tři šlechtici a politické osobnosti, vážili cestu do Anglie, aby osobně vyjednávali o této záhadné záležitosti.

Pátrání Filonovu podařilo se zjistit, že dopisy někdejšíbo »kurýra císařovny« pocházejí ze španěl- ského vězení Saladero, kdež příspěvky důvěřivých dárců vesele prohýřeny. Podal o tom svého času ob- šírnou zprávu v »Times«. To však nikterak nevadilo šejdířům chytat i na dále hejly. Filon se domnívá, že jeden z těchto šejdířů se nyní pokouší o úspěch u nové generace, rozšiřuje pověst o láhvích neb kra- bicích, zazděných neb zakopaných na různých hřbi- tovech v jihozápadní Francii.

= Hroznýš pacientem. Zvěrolékař v zoologické zahradě musí často provádět operace dost podivné. Možno si snadno představit, s jakými obtížemi musí často zápasit. Je-li již často dost těžko přemluviti dítě, aby požilo lžičku léku, oč namahavější jest, při- měti hyénu, aby polkla dávku černavého léku! Slon ovšem jest pacientem dost poslušným, ale jest velmi nesnadno zjistit, jak velká musí býti dávka, aby mu byla prospěšna. Nejhorší pacient jest had. Hro znýš dvacet pět stop dlouhý v zoologické zahradě novoyor- ské trpěl chorobou tlamy a poněvadž nemohl žrát. značně chřadl. Aby hadu byl zachráněn život, mu- sila mu být strava vpravována násilím jakýmsi na- bijákem. Čtyři zabití králíci sešiti a připevněni na tyč deset stop dlouhou, jež zaražena hadu do jícnu. Po celý rok byl had takto krmen. Nyní se opět uzdra- vil a normální jeho žravost se zase dostavila.

= O pověrách na divadle vypravuje Ernest Blum ve svých »Vzpomínkách vaudevillisty« roz- marné historky. »Většina lidí u divadla,« praví, »jest pověrčiva. Některý ředitel pustí nový kus na jeviště toliko v pátek, jiný ve čtvrtek, třetí jen v pondělí. Znal jsem kdysi ředitele, jehož nechci jmenovat, tím spíše, že jsem jeho jméno zapomenul. Onen ředitel řídil po tři měsíce divadlo Beaumarchais (divadlo to je dávno již zbořeno) a uváděl svou pověrčivostív úžas dokonce i kuchařky v celé čtvrti: Ve všech po- řadích svého divadla dal odstranit číslo 13 a nahra- dil je číslem 12a. Nikdy nedal premieru — pořádal »premieru« každých osm dnů — jindy než na pátek. V takovýto večer vídali jste ho k velkému svému úžasu chodit za kulisami na boso. To byl jeho fetiš. »Nedostanu-li rýmu,« říkával. »bude mít kus úspěch; dostanu-li rýmu, propadne.« Po třech měsících musi odstoupit: trpěl tak chronickou rýmou, že když jsem ho po deseti letech potkal na boůlevardu, stále ješte

kýchal, až se mohl přetrhat. Já sám nejsem pověr- čiv, musím to vyznat ke své chvále, věřím tolikov něco, ve vliv okurkového salátu. Musím konstatovati toto okkultistické mysterium, týkající se otázky vý- živy, neboť kdykoliv jsem jedl okurkový salát, při- hodilo se mi cos nepříjemného. Často jsem se po- kusil zápasit proti tomuto pokynu osudu, ale vždycky se mi to špatně vyplatilo, jak ukazuje následující faktum. Spáchal jsem spolu s Anicetem Bourgeoisem drama v několika aktech, v něž jsme — zejmena já — kladli šílené naděje. V den prvního předsta- vení (kus dáván, nemýlím-li se, ve starém di- vadle Gaité), pravil jsem k Anicetu Bourgeoisovi: »Všechno má důvěru v naše drama. Ale mám bez- pečný prostředek, aby dnes propadl.« — »A ten by byl?« — »Potřeboval bych jen dnes k obědu jíst okurkový salát.« — »Tak pověrčivý jste ještě ve svém stáří!« smál se Anicet Bourgeois. — »Nejsem pověr- čivý, věřím jen v neblahý vliv okurkového salátu asto není tak zlé, vždyť okurky nejsou po celý rok!« — »Nuže,« pravil Anicet, »ukáži vám, že jste blázen. Poobědváme dnes spolu a oba budeme jíst okurkový salát.« — Svěsil jsem hlavu vůči tomuto rozhodnutí svého ctěného pana spolupracovníka a při obědě jedli jsme tolik okurkového salátu, že sklepník nevy- cházel z úžasu. Pak jsme šli do divadla a kus po- čal... o půl deváté, uprostřed prvého aktu, se již hvízdalo a o 10. hodině musila být rychle spuštěna opona, poněvadž diváci házeli na jeviště lavice, židle, a jiné předměty. »Okurkový salát,« pravil jsem zdrcen Anicetu Bourgeoisovi. — »Máte pravdu,« odpověděl.

Věřím pevně, že Anicet Bourgeois od té doby nikdy v den své premiéry nejedl okurkového salátu. Já ho již dávno nejím, zejména proto, že ho nemohu cítit.« = Požár na lodi. Z Londýna se oznamuje: Do ústí Tynu přibyl těchto dnů kapitán Jensen a část mužstva dánského parníku »Klampenborg« na par- níku »Ancona«. Parnlk »Klampenborg« byl opu- štěn hořící v Severním moři. Šest mužů posádky se pohřešuje a třetí strojník utržil smrtelné popálení. Zachraňování musilo být provedeno za prudké bouře. Ostatní zachránění, až na druhého strojníka, jenž ná- sledkem popálenin musil býti poslán do nemocnice, vyvázli bez pohromy. Žádný z nich nemluví anglicky, ale prostřednictvím tlumočníka podařilo se zjistit, že »Klampenborg« odplul minulé soboty z Blythu do- Kronštatu s nákladem uhlí. Když v neděli odpoledne byl přes 200 mil vzdálen od pevniny, vypukl ve stro- jovně oheň. Na poplašný signál spěchal k ohni druhý strojník. Brzy potom vybuchla nádržka petroleje.

Učiněn pokus, zachránit topiče a strojníky, ale třetí strojník podlehl svým popáleninám, kdežto druhý strojník byl velmi těžce popálen. Zápas proti ohni byl beznadějný a rozhodnuto tudíž, opustiti loď na- vzdor rozbouřenému moři. Když v pondělí ráno se rozednilo, pohřešen člun se třemi plavci a třemi to- piči. Poněvadž moře bylo čím dál tím bouřlivější, usneseno, aby se ještě jednou uchýlili na hořící par- ník, nalézající se nedaleko člunu. Zůstali vskutku až do příštího jitra na palubě parníku, až to pro pla- meny bylo nemožno. Brzy na to »Ancona« zbylé mužstvo zachránila. = Pozvání ku předplacení. Jeden z časopisů v St. Louis uveřejnil před počátkem letního období ná- sledující pozvání ku předplacení: »Našim ctěným čte- nářům! Poněvadž se častěji stává, že farmáři, před- placení na náš časopis, nemívají v letních měsících — 316 —

Šebnovo a místo jeho pobytu. Podal jsem mu zprávuo našem neštěstí a zavolal jsem ho na pomoc; přišel a hned na poprvé přesvědčil se o nevděčnosti opovrženého, jenž pokusil se ho uvězníti; na to skrýval se po nějakou dobu zde v Tanisu, odešel pak do Memfisu a posléze odebral se na poušť; nyní vrátil se z vlastního popudua nabízí nám svou pomoc.« »Ano, právě proto jsem přišel: dal jsem podklad zlu a zcela po právu jsem je povinen vykořeniti«, odpo- věděl slavnostně Šebna. V poradě pokračovalo se dále a bylo ustanoveno, že den svatby adonovy bude posledním dnem jeho moci a života. »Ponechte to mně! Dávám vám své slovo, že můj bývalý žák nespatří východu slunce příštího dne !« pravil Šebna. »Ano, ano! Tobě, bratře, přísluší právo zničiti obludu, které dal jsi zobák a drápy«, pravil se zlomyslnou ironií Potifera. Hišelat vrátila se do Tanisu bledá a mlčelivá; tam však čekala ji okamžitá radost. Prostřednictvím jistého žrece dostala zprávu od Armaisa, jenž ji oznamoval, že šťastně dostal se na místo a nachází se v bezpečí. Dle starého obyčeje mladé dívky v předvečer svá svatby zvaly všechny své družky, uspořádaly jim kvasa tanec a v upomínku dávaly jim více méně cenné dárky; avšak Hišelat nechtěla se nikterak podrobiti tomuto oby- čeji za záminky, že jest ještě příliš slabou. Apopi, znepokojený bledostí své dcery, souhlasil s jejím přáním a takž v předvečer svatby Hišelat zůstala

Zpráva o tomto útoku velice zarmoutila přátele Ameniho a několik vyšších žreců odebralo se ihned do paláce adonova za tím účelem, aby mu oznámili, že sta- řec jest šíleným. Nebyli však přijati. Maje již napřed radost z krvavé urážky, kterou chtěl učiniti nenáviděné kastě, Josef zavolal náčelníka po- licie v Tanisu, surového Hyksa Sabu, jejž lid nazýval katanem a přikázal mu, aby s nastoupením noci postavil šibenici u vchodu do chrámu Isidy a oběsil Ameniho v jeho plném kněžském obleku, kolem pak aby postavil oddělení vojínů, kteří by po tři dni nepustili nikoho k mrtvole; po uplynutí této doby měla býti mrtvola po- hozena za městem na pospas krkavcům. Nápis na prsou vinníkových měl oznamovati jeho jméno, hodnost a rozsu- dek, na základě jehož byl popraven. Když s prvními paprsky vycházejícího slunce slu- hové chrámu otevřeli bronzová vrata posvátné ohrady, strnuli zděšením, spatřivše šibenici a houpající se na ní mrtvolu váženého Ameniho v plném kněžském obleku, kolem jehož oholené hlavy kroužili draví ptáci. V jediném okamžiku celý chrám byl vzhůru; jedni, zachváceni jsouce hrůzou, mlčeli, jiní jako šílení váleli se po ka- menných deskách a žrecové shromáždili se u hlavních dveří: urážka byla tak velikou, že hrdí sluhové bohů domnívali se, že nastal již konec světa. Brzy veliký zá- stup lidu naplnil náměstí před pylony, ale ze strachu neodvážil se nikdo přistoupiti k šibenici, která střežena byla ozbrojenými vojíny. Mezitím z ohrady chrámové začali vystupovati bledí, hubení, jen košilí ošacení lidé; oči jejich planuly divokou nenávistí; vmísili se do zástupu a rozšiřovali zmatek, vy- zývajíce lid k pomstění takové urážky. »Naší povinností železný kanclář.