odojeb sr al

se lanl5 aběl

vdy b

V Praze, ve středu dne 21. března.

NARUDNÍ

Na »Národní Listye ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K — h ve filiálkách na měsíc 2 K 30 h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilkou na měsíc 3 K 80h

Telefonické zprávy „Nár. Listů“. Z konferencí. Z Vídně, 21. března. Dnes jest zatím asi předposlední den českoněmeckých kon- ferencí. Bude věnován rozpravě o spo- řádání jazykových poměrů při státních úřadech v krá- lovství českém. Ráno o 110. hod. sejdou se Němci, o 10. hod. Češi a velko- statkáři ve sněmovně poslanecké, by pro tuto rozpravu se smluvili. Nejspíše bude v ní zejtra pokračováno. »Neue Freie Presse« na čel- ném místě dovozuje, že úprava jazykových poměrů státi se musí tak, a by nebylo ublíženo žádné z obou stran a zároveň se vyhovělo potřebám spolehlivé, rychlé a jednotné správy státní. Je s podi- vem, že tuto podmínku klade hlavní orgán Němců rakouských jenom pro krá- lovství české, nikoli však pro jižní Tyroly a pro Halič! List appelluje na obě strany v konferen- cích zastoupené, aby, třeba se i neshodly o všech podrobnostech věci té, smluvily aspoň zásady. »Reichswehr« oznamuje na svůj vrub, že jeden zdejší velký list nabídl za vládní material 8000 korun. Podotýkáme, že material je rozvržen na 7 sešitů, z nichž jednotlivé obsahují modality, jež má vláda na mysli. Osobní. Z Vídně, 21. března. Městskému ta- jemníku ve Frývaldově, Fr. Hantsche- lovi, udělen zlatý záslužný kříž. Poštovní správce v Olomouci, Ant. Únger, jmeno- ván vrchním poštovním správcem v Krňově. Zdravotní stav papežův. Z Říma, 21. března. Včera opět byly rozšířeny pověsti o náhlém ochuravění pa- peže. Úkazaly se bezpodstatnými. Papež udílí již po několik neděl bez pře- stávky četné soukromé audience, které denně trvají několik hodin. Předevčí- rem přijal prince Jindřicha VII. Reusského, knížete Lobkovice a bývalého říšského po- slance svob. p. Morseye s chotí. Se všemi se bavil. Jeden z návštěvníkův užasl do té míry, že mu blahopřál k jeho čilosti. Papež odpověděl: »Život člověka spočívá v rukou

Odpolednívvání- božích. Myslím však, že při rozumném uží- vání duševních a tělesných sil, všichni čil lidé mohou dosíci věku velmi vysokého. Stáří 100 let neb ještě větší není v Italii žádnou vzácností !« K poměrům v Srbsku. Z Bělehradu, 21. března. (»N. Fr. Presse«.) Nad obzorem srbským stahují se pomalu černé mraky. Nestalo se vlastně nic podstatného, ale po- věsti všeho druhu docházejí z Bulharskaa ostatních zemí sousedních a vzbuzují pocit, že něco nastává. Zvěsti o ruchu Arnautů ve vilajetu kosovském, zprávy o hnutí makedonské m, rychlý vzrůst ruského vlivu v Bulhar- sku a Černé Hoře, činnost make- donského komitétu v Bulharsku, patrné ochladnutí styků srbsko- ruských, které jsou jen stěží a jen na venek zachovávány, ve zdejších politických kruzích měly za následek obavy. Opětně v nich ukazováno k tomu, že rakousko-uherská shoda, kterou je zaručena neodvislost bal- kánských zemí a jejich právo sebeurčovací, spočívá na zásadě nezasahování do věcí balkánských.

Avšak kdežto Rakousko se skutečně každému zasahování vyhýbá, ruský vliv v Bulharsku a na Černé Hoře uplatňuje se vždy více. Ruskému vlivu podlehali také bývalí přívrženci a přátelé politiky austro- filské. Kníže Ferdinand propuštěním 60 důstojníkův a celou svou zahraniční po- litikou sám dal Bulharsku popud k politice Rusku přátelské. Je faktem, že ruský zástupce Mansu rov (v Bělehradě) úmyslně odmítl pozvánku ke dvorní hostině. Také chování se rozhodu- jících kruhů petrohradských k tamějšímu srbskému vyslanci, plukovníku Krističovi, podává důkaz, že Rusko nenale za se oproti Srbsku v dobré míře a že věnovalo svoji protekci a blahovůli oběma druhým státům balkánským: Bul- harsku a Černé Hoře. K válce jihoafrické. Z Londýna, 21. března. Celý sever Natalu je Bury vyklizen. Z Kapského města telegrafují: »Burové ustoupili ze státu oranžského k severnímu pobřeží řeky dla K čislu 79. Číslo v Praze za 2b aj na venkově za 3h Předplacení a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

Válu. Všecky železniční mosty byly strženy, aby zadržen byl postup generála Robertsa. Dle úřadních zpráv padlo dosud Burů 2120, raněno 1251 a nákazami onemocnělo 4351. Z Brusselu, 21. března. »Indepen- dance Belge« přináší sensační zprávu, že generál Kitchener hodlá postou- piti před Mafeking, město osvoboditi a severním Transvaalem rychle tá- hnouti k Pretorii. Zatím prý Roberts a Buller zadrží hlavní voj Joubertův. List, který čerpá patrně z nejlepšího pramene, dodává, že dlužno se připraviti na náhlé objevení se Kitchenera před branami Pretorie.

Telegrafické zprávy. Osobní. Z Vídně, 21. března. (C.-B.). »Wiener Zeitung« oznamuje: Ministr pro kultus a vy- učování jmenoval členy kuratoria »Rakou- ského musea pro umění a průmysl« na ply- noucí dobu funkční: presidenta správního soudu Bedřicha hraběte Schönborna, professora české university dra. Josefa Stu- peckého a převora kláštera emauzského, P. Odilona Wolffa. Vyznamenání. Z Paříže, 20. března. (C.-B.) Acadé- mie de Medicin jmenovala vídeňského pro- fessora Alberta svým zahraničným členem. Záležitost Ugronova. Z Pešti, 21. března. (C.-B.) Výbor in- compatibilitní zabýval se včera afférou Ugronovou. Výbor odročil záležitost tu áž budou opatřeny všecky dokumenty a li- stiny, týkající se dodávek ovsa. Dementi. Z Washingtonu, 20. března. (C.- B.) Reuterova zpráva o vyslání americké váleč- né lodi ku pobřeží šantunskému, aby od- tamtud mohla zakročiti proti útokům na americké missionáře, jest nesprávnou. Z po- slední doby nejsou zde žádné zprávy o ne- pokojích proti americkým missionářům na- mířených. Naproti tomu byla však vyslána americká válečná loď do Taku, aby po pří- padě se zúčastnila na chystané společné de-

FEUILLETON. Brána Karlova na Vyšehradě. Od Popelky Billianové. Přijďte na staroslavný Vyšehrad a ptejte se po staré bráně Karlově, ptejte se těch, kdož po léta denně kolem ní chodí a okolo ní bydlí — ptejte se po ní a nikdo vám o ní nepoví, neboť sám o ní neví. A ty, kdož vědí, na prstech lze spočítati. Přijde-li vnímavý chodec Táborskou bra- nou od Pankráce na Vyšehrad, stane překvapen zvláštní náladou obrazu. Táborská brána, v po- lovině sedmnáctého století vystavěná na místě rozlehlého dvorce, jest poslední část opevnění Vyšehradu a třetí branou z nynější pevnosti od kaple sv. Martina. Projdouce Táborskou branou — nízkou, rozložitou, v původním slohu nedostavěnou — ociťujeme se na úzkém předhradí. Z obou stran jsou mohutné, vysoké valy travnaté a po něko lika kročejích stojíme u příkopu, na jehož dně jest několik chatrčí. Přes příkop vede kamenný most a z to- hoto mostu širokou průlinou mezi valy úchvatný jest pohled k severu i k jihu. K jihu do ma- lebného údolí vltavského, k severu na nejkrás nější část Nového města s kostelem sv. Apoli- náře na Větrném vrchu, se zahradami kolem nemocnic a Karlovem v popředí. Hradní příkop pod mostem protíná nejužš

část hory vyšehradské a od nejstarších doh odtud teprve počínala pevnost sama. Příkop býval hlubší a neobyčejně široký. Dřevěný a padací most vedly přes něj; nyní jest příkop z většiny zasut a pevná silnice jej přetíná, pod kterou se bývalá tvářnost jeho skorem úplně ztratila. A když zahledí se chodec na hradní příkop a mohutné valy kolem něho, když zahledí se na ty nízké chatrče v příkopě a domky nečetné blízko něho, tu zavane duš cosi z těch zapadlých, rozvalených hradů v od- lehlých hvozdech našich a rozum sotva chápe. že zde hradu na úpatí proudí život veleměsta. Za mostem, přes hradební příkop vedoucím jest malá zahrádka, osazená na podkladě bý- valého mostu padacího, za zahrádkou malá bu- dovička kontumační stanice a hned vedle stará rozvalina mohutné zdi, kteráž ihned upoutá oko chodcovo. Dva mohutné patníky chrání pilířovité zdi široký spár jako pro ložisko vrat táhne se až nahoru a ve výši znatelno jest přeťaté skružení malá dvířka v mohutném zdivu vedou dovnitř Ejhle, toť zbytek slavné brány Karlovy Nikde na celém nynějším Vyšehradě nen složeno tolik bolestné tesknoty, utopené ve všed- notě života, jako v tomto zapadlém, málo zná- mém koutku starého Vyšehradu před zříceninou staré brány Karlovy, kteráž po chrámě sv. Petra a Pavla a po kapli sv. Martina jest nejstarším zbytkem bývalého Vyšehradu spolu s kouskem hradební zdi, k Botiči směrujíeí.

Karel IV. bránu spolu s hradebními zdmi vyšehradskými od Botiče k Podolí vystavěl v r. 1348; z tohoto opevnění zachovala se jen zřícenina brány a kousek zdi na severu na doby naše. Dle starých rytin jakož i z písemných zpráv bývala brána Karlova stavbou mohutnou, což patrno i ze zbytku jejího, jenž tvoří méně ještě nežli šestinu její. Ozdobena byla devíti věžičkami a opatřena ochozem pro stráž. Ve bráně samé byly veliké sině, v nichž se obran- cové zdržovali a hlásný bydlel. Z brány zbyla toliko severní, spodní její část a ve zdivu jejím usadil se život, kterýž upomíná na doby, když se obyvatelé vyšehradští po válečných hrůzách vracívali do svých zpu- stošených příbytků. Rozvalinu brány najal si od eráru vyše- hradský bednář, jenž v mostních obloucích ve hradebním příkopě má svou dílnu. Vnitřek zbořeniště vyklidil od rumu, jehož na mnoho a mnoho for vyvezl a odkryl tak značnou prostoru, ohraničenou se všech čtyř stran mohutnými zdmi bývalé brány, kteréž po- užíval za jakési příruční skladiště. Nyní si ve staré zřícenině slavné brány udělala podnikavá paní bednářová malou farmu. Na prostorném dvorečku chová si drůbež, pod malou kůlničkou má uloženu slámu, naproti komoru se všelijakými potřebnostmi, a chtíce býti hospodářství svému na blízku, vystavěli si zde bednářovic kuchyni a malou komnatku.