Číslo 205.

V Praze, dne 28. července 1900.

Ročník IV.

Detaaz zunnletaeacet podloe: Fraha. Pětrossova nlice. číelo 200—I1. Rafrankované dopisy se nopřijímají, rukopisy se nevracejí Nazapečetěné reklamace jsou potta prosty Inserty účtujeřne levno a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy o dvanácté ho- dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h.

KAl Telefon redakce č. Il26. Slunce vychází ve 4 hodiny 24 minuty ráno. Slunce zapadá v 7 hodin 47 minut večer.

ULCKt Sobota:

S v. Innocence. Čtyřicetihodinná pobožnosť v chrámu Páně u P. Marie Vítězné u Karmel. od 28.—31. t. m. Peápletné pre Praha s donáškou do doma: K 2.80 měsíčně. . . .. čtvrtletně . .. K 8.40 celoročně . . .. K 83.60 Pro tuxemsko poštou: měsíčné. . . .. čtvrtletně .. . K 9.— celoročně.... K 36.— Předplatné do cixozen- ska: Hěmecka a Srbska: čtvrtletně . . . K 12.— coloročně. ... K 48.— Předplatné do Ameriky. Francio, Švýcarska, Ita- lie, Belgie a Anglie: čtvrtletné ... K 13.20 celoročně ... K 52.80 Telef. administrace 1i26.

Starý a nový Wiklifismus. V Praze, 27. července. = Obrazoborci dávných věků zmizeli, ale obrazoborství znovu se vyskytlo v Anglii, v sektě tak zvaných Gedeonitů, aneb též Wiklifitů zva- ných. Jméno Wikilfa, v Anglii celkem nepatrné, má v Čechách větší jméno, než v samé vlasti jeho. Zda Wiklifismus stojí či stál za to, aby k vůli němu vržen byl národ v bratrovražedný boj, uka- zuje nové hnutí v Anglii, které vzbudil John Ken- sit, jenž své kazatele nazývá Wiklifity. Minulý týden obíral se parlament hnutím Wi- klifitů. Wiklifité jsou zásadní odpůrci ritualního hnutí v Anglii. Kensit již několikráte způsobil kra- valy v kostelích proti obřadům, jež jsou podobny katolickým. Protože v anglikánském kostele užíval pasto vody svěcené při asperges, a že kapka vody kápla též na hlavu Kensitovu, žaloval pastora anglikán- ského pro znásilňování svobody svědomí a poško- zení. Přes všechny možné útoky Kensitů, Gedeo- nitů či též Wiklifitů pokračuje hnutí rituální dále. Nyní přikročili Wiklifité k odklizování obrazůa soch z kostolů. Nedávno vyhodili kříže z nádvoří kostelního, jindy pomník z hrobu. Poněvadž se tyto zjevy stále opakují, učinil arcibiskup yorkský dotaz ke kancléři, aby zvěděl jeho názory o řádění Wi- klifitů. Lord kancléř odpověděl po anglikánsku jako vrchní rozhodčí ve věcech ryze církevních a od- soudil řádění Wiklifitů jako nezákonité proto, že poškozuje cizí majetek, a pravil, že by musil býti Kensit odsouzen do pracovny, když by se mu dokázalo, že kříž v nádvoří kostelním, o němž řekl před svědky, že dlouho státi nebude, a který pak záhy na to zmizel, sám odklidil. Wiklifité na- zývají své kazatele vesměs »zbožní mužové«, bez ohledu na to, jestli se prohřešují na svobodě jiných.

Kancléř neodsoudil by Kensita pro rušení nábožen- ství, ale pro rušení práv majetkových! Tato práva majetková jsou dle všeho světější v Anglii, nežli práva svědomí. Hnutí Wiklifovské, které obrátilo všechny pomníky našeho českého umění v ssutiny v patná- ctém sťoletí, probudilo se v malých rozměrech nyní v Anglii poznovu a porušuje práva majetková, jako je porušovalo před 400 lety. Učené spisy probošta Lenze o učení Wikli- fovu, které bylo cizím vzorem pro domácí bludy, dojdou po několika letech plného uznání. T'řeba vyčkati jen, než nejostřejší historické předsudky zmizí, nebo aspoň seslábnou. Už lze pozorovati mezi intelligencí českou, že se ji hnusí ono slepé velebení bouřlivého hnutí v XV. věku a že vystu- pují muži, kteří mají dosti síly odvážiti se na mo- derní modly veřejného mínění. Husitismus nebyl ani český ani původní, po- něvadž myšlénky jeho vzaty z Wiklifa, který ne- působil tak zhoubně doma v Anglii jako u nás.

Nedostatečné vzdělání vědecké a špatné pochopení Wiklifa přivedlo Husa na bludné a srázné cesty a národ náš proměnil Wiklifismus s českou mar- kou v národ obrazoborců, kteří s úsilím velikým rozmetali nahromaděné poklady vědecké z dob mi- nulých. Na tuto stránku počíná se v poslední době dávati daleko větší důraz zejména mezi inteligencí českou, a proto nový agitátor národního katolicismu má tolik košíků se všech stran. Sokol jej odmítl, inteligence se ho vzdaluje a zbývá mu toliko část národního dělnictva, která sice řady jeho přívr- ženců sílí, ale srdce nenaplní radostí. Národní cír- kev, kterou starý Wiklif počal hlásati a noví Wi- klifové v Anglii počínají vtloukati, jest chorobný zjev a trpí vrozenou slabostí. Máme z dob nejno- vějších příkladů dosti. Polemisováno bylo dosti v listech našich proti národnímu švindlu s církví, z něhož nevzejde ani národu ani příslušníkům ná- rodní církvičky prospěch. Wiklifismus měl velmi smutné sociální následky, moderní Wiklifismus at národní nebo beznárodní jest beze všeho vlivu, proto církev katolická získává z církví protestant- ských nejlepší zrna a ztrácí zadní zrna nebo do- cela plevu.

Letos na jaře vzbudil pozornost v Německu návrat bývalé vůdkyně evang. soc. kongresu paní Alžběty Gnauck-Kühneové, která při sjezdu svou řečí o otázce ženské vzbudila pravou sensaci. Její návrat do církve provázel horlivý a dobromyslný pastor Naumann ve svém soc. listě »Die Hilfe« takto: »Všem, kdož slyšeli na soc. sjezdu v roce 1895 skvělou její přednášku o otázce ženské, bude její přestoupení k úžasu a pokud jsou věrní prote- stanté, bude velice bolestnou. Sociální síla, která svým bádáním o stavu dělnic v knihařských závodech dokázala nutnost průkazu, zoufá nad sociální působivostí evangelické církve! Co mají naši církevníci z toho, že jsou slepi pro hnutí ženské a socialismus! Jako evangelíci posíláme přestoupivší paní úctyplný, ale žalný pozdrav na rozchodnou.« Toť pokyn pro všechny, kdož nové církvičky zakládati se snaží. Dostane zakladatel a šířitel ná- rodní církve podobné vysvědčení z míst svého po- bytu, jako tato dáma od domácích svých?

Zprávy politická. K situaci. Z Vídně oznamují, že zítra konána bude tam za předsednictví dra. šl. Körbra zvláštní ministerská rada, protože většina ministrů, kteří pro- dlévali mimo Vídeň, opět se tam vrátila. Jinak no- vého nic, neboť útoky, jež podnikají levičácké listy na starou pravici, hodlajíce stůj co stůj překaziti její znovuobnovení, podobají se již pouhému házení hrachu na zeď. Neutrpí jimi ani čeští lidoví poslanci, ani čeští konservativní velkostatkáři, ani katolická lidová strana, ani konečně většina polského kola, kteří všichni pracují k znovuobnovení pravice. Kdyby se to poda- řilo, byla by to arciť docela jiná strana, nežli jakou byla ryt. Javorským za mrtvou prohlášená většina vídeňské sněmovny. Měla by autonomii zemí a úplnou rovnoprávnost a rovnocennost všech v polovici naší říše bytujících národů nejenom na svém praporu, nýbrž pracovala by také k uskutečnění tohoto svého programu. Sestrojení takové pravice přejeme si arcit i my. Ale aby došlo na ně, bude nutno, aby všecky strany počínaly si poctivě a daly se právě vésti jen stěžejnými body tohoto svého programu. Stane-li se to, budou osamoceny v polském klubu i v katolické lidové straně všichni, kdož pořád ještě následkem nepochopení poměrů blouzní o uzákonění němčiny za zprostředkovací jazyk státní, jenž jest beze vší pochybnosti při nejmenším hotovým neuskutečnitelným nesmyslem.

Srbský král Alexandr hodlá podle všeho bráti se přece jen svými vlastními cestami. Nedbá protestů svého otce Milana, nechce upustiti od svého sňatku se svou vyvolenou nevěstou pí. Mašíno- vou, ba naopak odhodlán jest uzavříti s ní právo- platný sňatek již příští neděli. Nebojí a nechce se báti ničeho. Vystupuje proti důstojníkům, kteří sto- jíce v područí Milanovu nelibě vyjádřují se o tomto jeho sňatku, s největší přísností a posílá jednoho za V Praz e, 27. července.

Msgre. Jan Drozd. Ž. — Žijeme v době jubileí. Není také divu, neboť měsíc červenec náleží k oněm dobám, kdy kandidáti bývají svěceni a ke stavu duchovnímu po- voláváni. Jest povinností našeho listu poukázati ve- řejně na činnost svých četných stoupenců přese všecku jejich skromnost, neboť zlomyslní lidé pak tvrdí, že kněžstvo nic nepracuje, kdežto stav kněžský vykazuje veliký kontingeut mužův, o církev, vlast a národ nemálo zasloužilých; a zásluze od jakživa náleží čest. Dnešního dne poukazujeme proto právem na 40leté jubileum kněžské msgra. Jana Drozda, které slaví zítřejšího dne, a činíme to tím raději, poněvadž pan profesor náleží k prvním českým kato- lickým žurnalistům, který svým bystrozra- kem poznal právě v době bujícího a kvetoucího libe- ralismu, že potřebí jest neodvislého a ráz- ného katolického tisku, aby se mohlo če- liti úspěšně různým útokům na církev a nábo- ženství. Proto rok 1869, kdy několik mladých snaživých kněží založilo »Čecha«, náleží k světlým dobám naší katolické žurnalistiky. Byly to ovšem pouze začátky, a každý začátek jest těžký; proto není divno, že to byl pouze ještě týdenník. Ale kdo znal tehdejší po- měry, posoudí, že to byl vážný krok ku předu k naší organisaci. Mezi těmito duchovními nalézal se též P. Jan Drozd, který nejen že pomáhal list založiti, nýbrž také osm měsíců tento list na počátku redi- goval, což nebyla zajisté práce snadná a vděčná, neboť býti redaktorem nového listu v rozbouřené době nebylo nic příjemného. Rostoucí potřeba pak učinila další postup nutným, neboť druhého roku pak byl list značně rozšířen, anť vycházel již třikráte týdně; teprve později všestranné podpoře se podařilo pře- měniti jej v denník a tak postaviti na pevné základy.

P. Drozd však neustal na této činnosti, nýbrž založil jako pomocný list hlavnímu orgánu r. 1882 »Pražský Týdenník«, který rozšířil později v list dva- kráte týdně vycházející s názvem »Pražské večerní noviny«, z nichž se později vyvinuly známé »Večerní noviny«, jež byly vydávány třikráte týdně, jako orgán katol.-politické jednoty pro král. české. Oba tyto listy pracovaly společně k obraně práv náboženských i národních, čehož následek se objevil také v životě veřejném, neboť spolkový ruch katolický se utěšeně vzmáhal a stával se tak důležitým činite- lem v naší organisaci. Aby však se netříštily síly, nýbrž spojenými si- lami se pracovaloke vzpružení katolického ducha v našem staroslavném království, bylo pomýšleno na to, aby oba dva listy se spojily v jeden veliký ranní denník, který by se mohl směle postaviti po bok ostatním denním orgánům. K této akci vydatně pracoval též prof. Drozd, který k této jednotě dle sil svých nemálo přispěl za spoluúčinko- vání ostatních závažných činitelů. Toto spojení stalo se skutkem 1. ledna 1897, kdy vyšlo první číslo »Katolických Listů«, které bylo našimi stoupenci velmi příznivě přijato. Také tento list podporuje msgr Drozd sám osobně, zvláště však jako starosta Svato- václavské záložny, jež ročně jeho vlivem k tomu účeli přispívá 2000 zl.

Vzpomenouti dlužno, že založil též pro německé katolíky »Prager Wochenblatt«, který však brzy po té přestal vycházeti, an nenašel podpory dostatečnéa ozvěny mezi těmi, pro které byl určen. Názory megra. Drozda o katolické žurnalistice možno právem nazvati zdravými, a bylo by si přáti, aby byly také uvedeny ve skutek. Dlužno pracovati svorně a soustředěně k jedinému cíli společnému, totiž provedení programu našeho, jenž vyhovuje v každé příčině našemu lidu i pravým vzdělancům. Nesvorností se síly tříští, a tím moc naše se sesla- buje. Poněvadž postavení katolického tisku jest velice obtížné vůči rozsáhlé konkurenci již zakořeněných listů, proto jest nevyhnutelně potřebí, aby veškero duchovenstvo a všichni naši stoupenci podali ruku pomocnou k tomuto obtížnému úkolu, zkrátka je třeba animovati všecky kruhy nám příbuzné, nebot jen tak v dohledné době bude se možno dopracovati zdárných výsledků. Zvláště se zasazoval oslavenec o to, aby počet venkovských dopisovatelů se množil a přispíval tak místními zprávami list učiniti zajíma- mavým, hledaným a původním. Sám ze skušenosti ví a v praksi také prováděl, že redaktorovi jest v řízení listu přenechati co nej- větší svobody a volnosti a že beze všeho ohledu na pravo nebo na levo, nahoru neb dolů musí poukazo- vati na nedostatky snad se ve straně vyskytující a tak pracovati k nápravě, neboť jest lépe, aby upozor- nění šlo se strany naší, nežli od nepřátel. List však musí dbáti náležitých mezí, které vlastní odpovědnosti redaktorově jsou ponechány. Podle něho není třeba, aby v každé druhé řádce stálo slovo katolický, nýbrž hlavní snaha redakce má vésti k tomu, aby li st