Číslo 337.

V Praze, dne 8. prosince 1900.

Ročník IV.

Rodakce, administracea expedice: Praha, Pštrossova ulice, číslo 200 —I. Nefrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevracejí. Hozapečetěné reklamace jsou porta prosty. inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní V pondělí s po svátku vždy po dvanácte dině polední. Jednotlivé číslo za

KAlU Telefon redakce č. 112e

Slunce vychází v 7 hodin 47 minut ráno. Slunce zapadá ve 3 hodiny 56 minut večer.

LILKt Sobota: Neposkvrněné početí Panny Marie.

Lle Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Petra na Poříčí od 8—12. t. m. Přolatne pro Prahr a donáškou do domu měsičně . . . .. K 2.80 čtvrtletně ... K 8.40 celoročně. . .. K 33.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně. . . .. K 3.— čtvrtletně . . . K 8.— celoročně. . .. K 86.— Předplatné do cizozem- ska: Německa a Srbska: čtyrtletně . . . K 12.— celoročně. . . . K 48.— Do Ameriky, Francis, Švýcarska, Italie, Bel- gie, Anglie a Ruska čtvrtletně 13.20 celoročně .. K 52.80 Teleton rodakce č. 1126.

Dnešní číslo jest se zábavnou přílohou »Nedělí« o 16 stranách. Příští číslo vyjde pozítří v pondělí v poledne.

Obstrukce na radnici.

V Praze, 7. prosince. Divadlo, jaké v minulém témdni poskytovala staroslavná zasedací síň na pražské radnici, jest svrchovaně žalostné a to právě při té stránce ko- mické, jež se na ně bezdečně lepí. Stýkáme se denně s lidmi nejrůznějšího povolání a ti vesměs shodují se v tom, že z pražské radnice dává se českému světu pohoršení, jež našim nepřátelům je k posměchu. — Pohleďte, jak se Češi na radnici snášejí! — V době jiné mohlo by se říci, že je to uči- něný Kocourkov, avšak ve chvíli této, v níž ne- přátelé českého národa rozpřahují se k rozhodné ráně, měla by budova, jež nese lapidární nápis Praga caput regni, poskytovati obraz jiný. Kdyby v některé Lhotě na radnici něco takového se dělo, řeklo by se: Nedivte se, vždyť je to ve Lhotě, a bylo by to odbyto. Ve chvíli pravíme, v níž konají se po celých Čechách volby a v níž čelný mladočeský orgán buď na místě úvodníku anebo v denních zprávách stále volá po jednotě: poskytovati na pražské radnici tolik žalostný obraz občanské rozháranosti, tu věru není slova dosti případného, jímž by se něco takového odsuzovalo. Čím větší stává se Praha, tím menší stávají se hlavy, jimž se osud její svěřuje.

Praha tone ve dluhách, jež dosáhly již výše skoro do 80 milionů korun. A proto že dluh ten na poměry pražské je přímo obrovský, snaží se ti, kteříž Prahu do těchto dluhů uvrhli, omlouvati to poukázáním, že jmění Prahy páčí se na 36 mi- lionů korun, tak že by přece na 36 milionů korun aktiv zbývalo. Avšak komu to ti páni povídají? Lze většinu těchto aktiv zrealisovati? Lze snad všecky školní budovy s chudobincem a jinými hu manitními ústavy exekučně prodati a z nich čin- žáků nadělati? Lze snad i Prašnou bránu na exe- kuční buben hoditi a ve vodárnu proměniti? Ne- štěstím Prahy je ta neblahá assanační a regulační politika, jež všecka předměstí od sloučení s Pra- hou odstrašují. Která spořádaná obec spojila by se s obcí velikou sice, — ale svrchovaně pro- dluženou!

A při této mizerii, jaký smysl mohou míti bombastická slova v provolání, uveřejněném hned po trojí marné volbě náměstkův starosty, z něhož několik vět vyjímáme: »Jakožto členové národní strany svobodomy- slné stojíme při programu, určujícím stanovisko státoprávní, autonomistické, tedy svéprávné, ná- rodní i národnostní, pravé svobody lidové i jedno- tlivců, jejich pokrok a rozvoj hmnotný i duchovní a osvětový, i chceme, by se rozvinula ve směru tomto práce co nejintensivnější vkaždé öbci, zvlášt ale ve hlavním městě království.Chceme rozvoj veleobce naší nejen ve směru hospodářském, nýbrž také — a na to dáváme váhu várodním, po- litickém a osvětovém. V zastupitelstvů tedy není místa pro snahy, které zároveň mají na mysli pro- spěch svého závodu, podnikuj prospěch vlastní živnosti — čili zkrátka také prospěch osobní. V za- stupitelstvu není místa pro ty, dož z jakýchkoli důvodů strannictví staví výše, než prospěch obce.« To postačí. Kdož by se neůsmál při čtení to- hoto bombastu, jenž bezděčně připomíná známého Shakespearovského hrdinu Jindřicha IV. Tato pósa římských senatorů špatně sluší lidem, kteří ze zá- jmů osobních dělají obstrukci při volbě — světe žasni! — při volbě dvou náměstků starosty. Kdyby tu aspoň běželo o místo starosty, mohla by se ob- strukce ta, byť ne omluviti, aspoň vysvětliti. Co se minule na pražské radnici dělo, bezdéčně při- pomíná polský sněm, jenž vedl k roztrhání vlasti.

Z Vídně vane naproti nám vítr vždy ostřejší, jedna vymoženost ubírá se nám za druhou a celý český národ má předtuchu, že nepřátelé naší chy- stají se k rozhodné ráně: a tu, když pozvédá se v českých krajích povel: Buďme svorni, zanechme všech osobních choutek; tu poskytuje hlavaa matka českých měst žalostný obraz občanské roz- háranosti, kterouž ti kteří páni snaží se zalepiti několika zvučnými frázemi.

Nechť tito pánové se neklamou. V pražském občanstvu se zahostilo nad tím veliké pohoršení a můžeme ty pány ujistiti, že kdyby mělo dojíti k volbě nového městského zastupitelstva, že byti kteří pánové letěli — ale z radnice ven. Neblahá obstrukce z parlamentu zažírá se jako zhoubný jed do vrstev nižších. Opičíme se i v tom po Němcích, ale zapomínáme na známé pořekadlo o medicíně, která pomohla sice kováři, ale usmrtila krejčího. Němcům, opírajícím se o ve- liké Německo, obstrukce pomohla, ale nám uško- dila, a chceme-li obstrukci tu zaváděti do zastu- pitelstev v době tolik kritické, pak se šťastně dobijeme. My teď již nic více nevydobýváme, ale dobijíme se mezi sobou. Největší naší škodou je frázovitost. Naše vedení, jak ve Vídni, tak doma zakládá se často na lesklých frázích, jež nezastraší nikoho. Národ však začíná již tyfráze oceňovati dle zá- sluhy. V národě jeví se apatie k těm frázím. Bylo to znáti při volbách do městského zastupi- telstva. Sotva třetina voličů dostavila se k volbě. V lidu ozývají se již hesla jiná. I kdyby to ubohé, nahnilé »já« jako jádro skrývalo se ve slupce sebe krásnějších frází, lid tu shnilotinu uvnitř vycítí přece, ale pak běda těm frázistům!

Zprávy politické. Zasedání sněmu království českého bude sice letos krátké, ale dojista bouřlivé. Chystajít se Němci ku prudkým útokům na zemský výbor, protože jeho většina zamítla neoprávněné požadavky řiditele německého divadla, p. Amšla Neumanna. »F. Fr. P.« zahoukla dnes již píseň nad míru vá- lečnou a tvrdí, že Němci učiní si nyní heslem: »Pryč od Prahy!« Náhodou ryčela německá polnice takto již jednou, ale povel její nenalezl mezi Němci v Če- chách žádného ohlasu. Proč také bili by se za Němce v Praze, když to jsou skoro vesměs jen — židé? Zemský rozpočet Dolních Rakous. Zem- ský výbor dolnorakouský vypracoval zemský rozpočet na r. 1901. Vydání jest určeno na 27,182.359 kor. a příjmy na 27,354.708 kor., jeví se zde přebytek 172.349 kor. Zemské přirážky mají vynésti 22 mil. 751.851 kor. Zemský rozpočet Haliče. Haličský zemský výbor sestavil zemský rozpočet na r. 1901. Vykazuje vydání 21,256.591 kor. a příjmů 21,282.412 korun. V rozpočtu tom jest již zařaděn výnos z kořalky přidělený zemi. Pak-li by nebyl uzákoněn, měla by Halič o 4,994 000 kor. méně zemského- příjmu. Chorvatský sněm konal včera schůzi, v níž podán byl návrh, podporující návrh posl. Zerja- diče, týkající se celní klausule o italských vínech. Podporující tento návrh byl přikázán hospodářskému výboru. Daszyňski, bývalý říšský sociálně-demokrati- cký poslanec za Krakov, byl, jak známo, odsouzen okresním soudem v Krakově k pokutě 100 K, kte- rýžto trest zaměnil však zemský soud v Krakově ve třínedělní vězení. Daszyňski žádal ministerstvo spra- vedlnosti, aby trest jeho mu prozatím odložilo, a mi- V Praze, 7. prosince.

Kulturní Listy- V Praze, 7. prosince. K. — Již mnoho let chodím skoro denně kolem hračkářského krámu v jedné z nejživějších ulic praž- ských. Nemá výkladní skříň, protože je umístěn v prů- jezdě velikého činžáku. V pozadí krámu teď v zimě sedí schoulen na židli jeho majetník, přistárlý již to muž, a nad ním visí a olejovým světlem bliká lu- cerna, o níž badatelé starožitností by asi odvážili se tvrditi, že pochází z doby Diogena, když prý ještě hledával po ulicích Athen lidi. A skoro bych měl chuť tvrditi, že by tatáž lucerna velmi dobře se ho- dila Diogenu pražskému, kdybychom jakého vůbec měli, ku hledání lidí na radnici. To však jen mimo- chodem řečeno. — Prosím vás, příteli, — odvážil jsem se staří- kovi již před lety vytknouti, — s tou lucernou měl byste se již schovati. — — A když mi pan domácí — namítal — ne- chce sem do průjezdu dáti plyn, a ono to zde táhne, lampa by mi shlasla. — V posledních letech zmohl se ale přece na sví- tilnu modernější s petrolejem. Jeho hračkářský krám byl dosti pestrý a byl mládeži dosti velikou attrakcí po mnohá leta, zejména před sv. Mikulášem a před vánocemi. Tu se bobečkové u jeho krámu hromadili a a starý hračkář tržil dosti peněz. A měl zboží dosti so. lidní. Nebylo sice dle moderního vkusu, jeho panenky byly veskrz dřevěné; nemrkaly záletně očkama a ne- ohýbaly ruce a kolena, protože byly veskrz z jednoho

kusu dřeva. Vlasy neměly rozcuchané ze lnu, nýbrž jen tak přimalované na hlavu. Za to ale laciné byly ty panenky, skoro zadarmo. Měl též koníčky, ale na kolečkách, ještě po sta- rém způsobu. Měl i kominíčky a pro advent miku- lášky s nezbytnými čertíky. Měl i talířky, mističky, kolébky, škopíčky, máselničky atd. pro dětskou do- mácnost. Měl též všecky druhy vojska zastoupeny infanterii, kavalerii, artilerii s generály na koních. Vojsko to nebylo sice podle předpisů adjustováno v uvážení však, že nemusilo vyrukovati na manévry mohlo se tu jedno oko přimhouřiti. Za to ale držení toho vojska bylo veskrz statečné, alleweil stramm und schneidig, což se osvědčilo při bitvách na domácích bojištích. Každý vojín z toho krámu byl hrdinou od hlavy až k patě. Nezachvěl se před nepřítelem. A když padl, přišel o nohu a třeba i o hlavu, ani ne- zavzdech. I když ho služka hodila do pece, anebo vynesla s popelem popeláři na vůz, i tu jako pravý vojín smířil se s nezbytným osudem. A měl též flinty. ale staromodní, s nabíjením z předu. Avšak ode 2—3 let pozoruji, že krám, osvěco- vaný Diogenovou lucernou, je jaksi opuštěn, že nejeví již attrakcí na mládež. Příčina toho jest jednoduchá. Jemu skoro naproti, asi o dva činžáky níže do města, vyskytl se nový hračkářský krám. Ve velikánské vý- kladní skříni najednou vyskytlo se množství slečinek a panenek, zrovna jakoby se byly z rozpuštěného ba- letu Národního divadla sem přestěhovaly. Tak byly krásně vystrojeny! Vlasy měly tolik rozčechrané, že zdálo se, jakoby se byly před chvílí mezi sebou

rvaly; šatečky měly až přílis krátké a nohy a ruce se jim jen třepetaly, jakoby každé chvíle chtěly se dáti do skoku. A ta jejich očka — kdež pak by mohly ty dře- věnné panenky tam naproti z krámu s Diogenovou lucernou s nimi závoditi! A jaké v tom novém krámu bylo osvětlení, jež letos vrcholí v několika elektrických žárovkách. Jaký div, že se sem bobečkové hrnou. V tom novém je všecko modernější. Koníčků tam nemá, protože koně již vyšli z módy; má ale moderní automobily, má elektrické a železniční vozy. Má též mnoho vojska ze všech možných říší — ba až z Japonska a z Číny, a to všecko září v elektrickém světle. Zdá se, že ten Dio- genes v průjezdě několik tisíciletí zaspal, a že neví. že naše děti náramně pokročily, že daleko již před- stihly své dědečky a babičky. Proto není divu ž nám starším se zdá, jako bychom již ani děti neměli. Jak pak by si dnešní děti mohly ještě hráti s dřevě- nými panenkami anebo s koníčky na kolečkách ! — Dříve ty hračky byly prací domácí, teď ale musejí míti značku: »Made in Anglia« anebo při nejmen- ším: »in Germany«. Co s těmi dřevěnými vozíčky naproti lokomo- tivám v moderních krámech! Všecky hračky dnes vycházejí z továren, kdož pak by dnes ještě koupil hračku z prosté dílny domácího člověka Pohleďte jen na šaška v novém krámě. On stále dělá přemety a vyskakuje a kejvá hlavou a dětí stojí stále před výkladní skříní tolik, že těsně vedle je-