Číslo 212.

V Praze, dne 4. srpna 1900.

Ročník IV.

Redakce, administrace a expedice Praha. Pštrossova ulice, číslo 200 - II. Nefrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevracejí Nezapečetěné reklamace jsou porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější insercí po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy o dvanácté dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h.

NAl Telefon redakce č. 1126. Slunce vychází ve 4 hodiny 33 minuty ráno Slunce zapadá v 7 hodin 37 minut večer.

UCKt

Sobota: S v. Dominik a. Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně u sv. Tomáše na Malé Straně od 1.—4. t. m. Prahu Předplatné pro s donáškou do domu: 2.80 měsíčně . . . . . 8.40 čtvrtletně . .. celoročně . . .. 38.60 Pro tuzemsko poštou: měsíčně. čtvrtletně . .. K 9.— celoročně. . .. K 38.2 Předplatné dc cizožem- ska: Německa a Srbska: čtvrtletně . .. celoročně.... K 48.— Předplatně do Aleniky. Francie, Švýcarska, Ita- e, Belgie a Anglie: K 18.20 sre čtvrtletně K 52.80 oročně Telef. admibistrace l126.

Slovanské rozhledy. V Praze, dne 3. srpna Na nejzazším východě Rakouska - Uherska rozložena jest nepatrná země, avšak neméně dů- ležita, která byla a jest pravou hříčkou v rukou diplomatů. Je to Bukovina, která se právem na- zývá Rakouskem v miniatuře, neboť tam obývá značné množství různých národností. Nejčetnějším kmenem usedlým a starodávným jsou tam beze všeho odporu Rusíni, kteří tamtéž čítají 268.367 duší podle posledního sčítání lidu konaného roku 1890. Po nich přicházejí hned po- tomci bývalých Římanů, Rumuni s 208.217 du- šemi mezi veškerým obyvatelstvem 646.607. Němci se židy spojení jsou jazýčkem na váze v bojích politických, dále jsou tam též ještě Po- láci kromě jiných počtem menších národností. V této zemi se vedou prudké politické boje zrovna tak urputně jako v Cechách mezi Němci a Čechy. Následkem protěžování různých vlád bylo Rumunům dáno mnoho práv na úkor Rusínů, a tím se stalo, že byla zhýčkána raga románská proti slovanskému plemeni, které náleželo k ra- kouským popelkám. Avšak rusínští vlastenci ne- únavně pracovali k tomu účelu, aby lid byl vzdě- láván, uvědomován, aby byl posilňován hospodář- sky a tak se mohl postaviti na pevné stanovisko a čeliti nezřízeným útokům odnárodňovacím se strany rumunské. Za tou příčinou byl hlavní zřetel k tomu brán, aby školství bylo povzneseno. Úkol tento byl zajisté obtížný, poněvadž mu uklá- dalo břemena peněžní. Další osvětovou činností bylo zakládání »čitaleň«, které měly býti stálým doplňovacím zdrojem vzdělání školnív, aby čak selský lid byl udržován jakž takž na výši doby.

Avšak hlavní zřetel byl brán také na stránku ná- rodohospodářskou, za kteroužto příčinou byly za- kládány Raiffeisenovy pokladny, jichž nyní rusín- ský lid v Bukovině má na 50. Tyto jsou podpo- rovány zemským výborem, bývají zapůjčovány pe- níze sirotčí na malé úroky, tak že v tomto půso- bení záleží veliká sociální činnost rusínských vla- stenců, která má tím větší váhu a vliv, poněvadž lid dosud vězel v peněžních věcech v rukou ne- svědomitých lichvářů, kteří obírali lid o jejich poslední majetek a tak se bezprávně obohacovali. 20 procent nebylo a není nikterak počítáno z stávajících poměrů lichvaření, takže 7 procent, které vybírají tyto pokladny, jsou pravým dobro- diním pro lid. Boje mezi oběma hlavními kmeny záleží v tom, že Rusíni nežádají nic jiného, nežli provedení rov- noprávnosti zaručené článkem XIX. státních zá- kladních zákonů. Chtějí rovnoprávnost ve školství v církevních záležitostech, v národohospodářství ve veřejném životě. Provedením úplné rovnopráv- nosti se ničeho neubere Rumunům, kteří v nad- bytku práv žijí, nýbrž popustí pouze část bez- právně nabytých práv národu počtem nejsilnějšímu Známo jest přísloví: Duobus litigantibus ter- tius gaudet — když se dva hašteří, třetí se směje. Tak tomu jest také v Bukovině.

Rakouské vlády vždy vynajdou nějaký recept, který by působil podle jejich zdání úspěšně. Bu- kovina proto měla se státi německou, a obě hlavní národnosti měly se přidržeti němčiny jako zpro- střelkovací řeči v úřadech, ve školách, na sněmu, vůbec ve veřejném životě. Tak prý ustanou všecky hádky národnostní, poněvadž nebude mezi národ- nostmi žádného soupeřství a žádné závisti. Proto byly založeny střední školy s vyučovacím jazykem německým, německá universita r. 1875, která tam byla přenesena z Olomouce a má býti doplněna dosud chybící fakultou lékařskou, proto bylo za- váděno německé úřadování a dosazováni Němci na úřad zemského hejtmana, který zemi spravuje. Za minulého místodržitele hraběte Goessa bylo nadržováno nemálo Rumůnům, kteří však neustále štvali doma na sněmě i na říšském sněmě proti vládě ústřední, což rozhodující činitele přinutilo k tomu, aby byla zavedena politika ve prospěch Rusínů.

To se také stalo za posledních voleb do sněmu, které vláda ovšem dle svého výpočtu a dle své vůle řídí následkem nevyspělosti voličů, že bylo zvoleno více Rusínů, kteří za protekce vládní se s s Poláky a Němci, takže bývalou většinu rumunskou na sněmě porazili. Také hrabě Goess byl vystřídán baronem Bourgignonem, který pěstuje politiku Rusínům příznivější, takže za po- sledních let se domohli Rusíni v této zemi roz- hodných úspěchů v oboru školství a v úřadechi v církevních věcech. Avšak dosud třeba dalších bojů, neboť rovnoprávnost dosud provedena nebyla. Jest však naděje, že se podaří úsilovné práci ru- sínských vlastenců, že v dohledné době se tak stane. Jak dalece přiblížilo se lidstvo v dokoná- vajícím XIX. století splnění svých ideálů? (Na valné schůzi Katolicko-politické jednoty pro království české, konané dne 29. července 1900 v Davli, přednesl Alois Svojsík, praefekt kolleje Arnošta z Pardubic v Praze.)

(Pokračování a dokončení.)

Z těch tří starých řeckých ideálů zbývá nám ještě ideál krásna, jenž projevuje se ve výtvorech literatury a v umění vůbec. Před krátkým časem roku letošního oslavováno bylo 500leté jubileum vynalezení tisku, jenž v naší době dosáhl rozvoje nikdy netušeného. Tak, abych jen malý příklad rozvoje toho ukázal, stačí si uvědo- miti, že přes jedinou noc vytiskne se v jadiné tiskárně statisíce výtisků časopisů, které již v prvních hodi- nách ranních rozlétnou se po celém světě. A přece, nocí doval ač tisk opravdu dne couzsky jeden myslitei veřejně pronésti milnění, e opravdu jest na váhách, má-li prohlásiti, přinesl-li tisk lidstvu více požehnání, či škody. Vše, co mo- derní společnost lidskou v základu jejim podervalo, co vneslo do nitra jejího ty nejzáhubnější otravné proudy a směry, celou tu duševní a mravní mízerii,- má na svédomí — tisk! Tisk znepřátelil jednu vrstvu národa proti druhé, tisk počal ty nekrvavé sice, ale tím osudnější boje bratrovražedné, tisk přinesl kde kterou otravnou myšlénku ze shnilé ciziny na půdu domácí, tisk to byl, jenž počal bořiti autority lidské a neustal, nýbrž bojuje i proti samotné autoritě Bož- ské, snaže se ze srdcí věřících ten poslední zbytek víry vyrvati. To jest smutné požehnání tisku! A ostatní uměny podobně snižují se jako o zá- vod, jen aby projevy hříchu a hřích sám ospravedl- nily a omluvily, aby k hříchu co možná nejjistěji vedly a sváděly.

Za příklad mohl bych uvésti jen pražské různé výkladní skříně, kde i nedospělé děti ve výtvorech »umění« hojnost příležitosti nacházejí, jen aby co možná brzy ztratily stud a cit mravní. K starým těm třem ideálům připojiti můžeme ideu, jež též od věků hýbala myslí a srdcem člově- čenstva, ideu vlastenectví. Bohužel, i ten po- svátný kdysi cit vlastenecký jest v úpadku! Kdyby tak dnes některý z těch starých, oběta- vých buditelů národa vstal, smutně by se asi díval na ty potomky Husitů, kteří beze studu ve tváři pro- hlašují, že vlast a vlastenectví jsou jim pojmy pře- žilé, vlastenec že jest šosák, jim že jest vlast všude tam, kde se jim dobře vede, zcela dle toho starého přísloví »ubi bene, ibi patria«. Ano, pánové, ne- klamme se! Směr, jenž se nazývá mezinárodním, ve skutečnosti jest ale beznárodním, šíří se bohužel i mezi naším dorostem jako hlíza. Veliký, 30-, 50-, 90milio- nový národ může si konečně takový luxus dovoliti, že šestina a třeba i třetina jeho příslušníků padá v náručí internacionály. Pro národ však tak malý, jako jsme my, jenž každého příslušníka svého musí míti v evidenci, jenž každé duše má zapotřebí, pro takový národ jest směr mezinárodní pravým zabijákem a běda nám, běda, jestliže XX století hydře té hlavy nezakroutí! Od těchto čistě duševních, vyšších ideálů se- stupme k tak zvaným sociálním, spíše hmotným, nižším ideálům! Století naše stvořilo, či lépe řečeno, vyneslo na povrch tak zv. otázku sociální, jež v nejedné příčině

pojímá se jako otázka materielního, hmotného blaho- bytu. Ve století XIX. rozřešena nebyla — dočká se svého rozluštění ve století 20.? — Myslím však, že ovšem v ohledu hmotného blahoby tu lidstvo ještě nejvíce se přiblížilo k touženému cíli. Celá příroda a všecky síly její jsou k službám člo- věku. Čas i prostor spoutány byly v 19. století. V několika minutách neb vteřinách přemáhá telegraf hravě největší vzdálenosti na zeměkouli. Parou sblí- žily se země a národové co nejúžeji. Světlem pracuje fotograf tak, jako druhdy malíř štětcem. — Největší vrcholy hor i nejhlubší hlubiny moří prozkoumal člo- věk a není téměř tajemství, jehož by by byl člověk přírodě neurval. V uplynulém století jistě více než kdy jindy přiblížilo se lidstvo tomu přání Božímu: »Podmaňte si zemi a panujte nade všemi silami je- jími!« A přece ani v tom ohledu nemůže býti lidstvo zcela spokojeno. Všechen ten rozvoj, všecko to po- hodlí slouží ne všemu lidstvu — nýbrž pouze vyvo- lené třídě lidí těch, kteří mají peníze. V tomto ohledu, ohledu kapitálu, přetrumflo naše století všecka předchozí. — V dobách minulých bývali ovšem také boháči, avšak nebylo jich mnoho, a nebylo na druhé straně tak veliké, rostoucí chudiny, jíž dnes každý upřímný přítel společenského řádu opravdu hroziti se musí. A vůbec ty sociální poměry na konci dokonávajícího 19. století nikterak nejsou utěšené!

Přepjatá konkurenco, jež obnovila téměř středo- věké pěstní právo neznající ohledů, úpadek zeměděl- ství, s nímž dnes již zcela upřímně počítati dlužno, můra militarismu, všeobecné branné povinnosti, jíž lidstvo marně zbaviti se snaží, požitkářství a naprosto Bem každé vztešenějši mysfečei ratam,“ en srieny spěch a touha po penězích, naprosté sobectví, to vše jsou věci, jež století našemu zcela nepokrytě dá- vají na vědomí, že od rozřešení otázky sociální jest. ještě velmi — velmi daleko! Než největší vinou, již na svědomí má 19. sto- letí, jež stala se jeho kletbou a jež bude kletbou možná i století následujícímu, jest odkřesťa- nění veškerých vrstev společnosti lidské. Předešlé století, ba ještě první čásť sto- letí našeho zastala ve společnosti lidské pevnou víru křesťanskou, pevné přesvědčení náboženské. A právě proto vládly tehdáž mezi lidem ještě pravda, pocti- vost, spravedlnost, právě v té pevné víře měly soci- ální a společenské řády tak pevného podkladu. Dnes — hlavně působením lžiliberalismu — základy ty společnosti jsou podervány a společnost lidská padá v náručí bezcharakternosti, beznárodnosti znemrav- nění. To bude to nejsmutnější dědictví, jež předá století 19. nově se rodícímu století dvacátému, a bude to první starostí tohoto, aby návratem ku křesťan- ství a jeho blahodárnou obrozující silou zahojilo vředy a bolesti stoletím zemřelým mu odkázané. A bohudíky — můžeme, velectění, v příčině té chovati nejrůžovější naděje do budoucnosti. Tak jako počátek století tohoto viděl okázalé příklady nevěry a revolty proti církvi, tak na konci století vidíme opravdu utěšený obraz, jak mužové vysoce vynikající uměním a vědou vrasejí se v lůno té církve, již svedeni různými zvučnými hesly moder- ními, opustili.

Společnost lidská, prohlásivší, že nepotřebuje ná- boženství, že jí náboženství zbytečným ballastem, přece jen přecenila své síly a dnes vidouc, že bez náboženství má k očekávání jen všeobecný úpadek na poli mravním i sociálním, volá po návratu, hledá cesty zpět ku srdci Matky církve. Račte poslechnouti, pánové, takové volání, zou- falý téměř výkřik dítěte XIX. století, a to dítěte nejmodernějšího (Článek Pelantův »Potřeba nábožen- ství« v zaniklém časopisu »Salón odmítnutých«): »V této době šíleného myšlénkového proudu, v době do krajnosti vyhráněného boje o život mate- rielní i duševní, sta a sta hlasů, znících na katedrách vědců, v redakcích listů, v mansardách bo- hemů a vůbec všude tam, kde mozek nezahálí, sje- dnocuje se v jediný souzvuk, hřmící do nitra ostat- nímu vegetujícímu lidstvu: Potřebujeme náboženství! Tisíce obmezenců, prošedších bezmyšlénkovitě