1
masthead
Marie Feigertová,
Feigertová
2
article
učitelka tance,
oznamuje, že druhý běh pro začátečníky započne
7. ledna 1902 v sále Národního domu na Král. Vino-
hradech. V pokračovacích hodinách se vyučují národní
tance. Přihlášky denně v bytu, Brandlova ulice č. 393
(bývalá Beseda) též udělují se zvláštní hodiny. 30205
Překvapující samočinný
Král
Brandlův
národní dom
30
article
ným jekem přešel vítr náhle v úplné bezvětří. »Lady
Franklinovu« byl dostihl právě střed cyklonu. Kor-
midelník Portridge, ohlednuv se po rumem spitém
a bez vlády po palubě povalovaném Bluntovi, kva-
pil v sobecké radosti ke kormidlu. Bude-li loď zachrá-
něna, musil býti kapitán vůbec propuštěn a on, od-
hodlaný, nastoupil by pak na místo jeho. Škuner, ne-
hnán již větrem, byl teď vydán moři ve psí. Náhle ale
položil se opět na boky, neboť s vítězoslavným jekem
vítr zachvátil jej opět s jiné strany. Orkán, sleduje běh
svůj, chytl loď teď od severozápadu, Moře, vrážejíc
okénky do nitra lodi, vyražilo dvéře kajuty. Sylvie obklo-
pena byla náhle divoce bouřícími živly, jež hrozily ji po-
hltiti. Volala hlasitě o pomoc, ale sama hlasu svého ne-
slyšela. Zoufale, chytajíc se stožáru, kterýž procházel
malou kajutou její, upírala zrak svůj ke dveřím, jimiž,
jak mínila, musil North vejíti a na konec šeptala mo-
dlitbu za spásu svou. Dvéře otevřely se a dovnitř vstou-
pila postava, oděná v černé roucho. Svit lampy, již již
shasínající, zjevil Sylvii obličej, jenž nebyl toho muže,
jehož očekávala. Ale dvé očí nevýslovné lásky a dobroty
upřelo se na ní a dvé ramen zvedlo ji nad proudem do
vnitř se valícím, jako ji byla kdys v mlžných, tajuplných
dnech minulosti nad něj zvedla. V hrůzách tohoto oka-
mžiku cítila Sylvie, jak mrak, kterýž tak dlouho obestíral
mozek její, se rozptyluje. Čin tohoto muže před ní do-
plňoval jednání trestance, kterýž byl v Port Arturu do
vozu její v dolech zapřažen i dovršoval jednání deporto-
vaného, jenž zmučen na ostrovu Norfolku, byl nyní po-
klekl. Nyní, nyní teprv připomněla si Sylvie dob strašli-
vých v Macquarie Harbouru. Vzpomněla večera, kdy člun
byl dostavěn, kdy ona zvednuta byla silnými ramenv
Franklinův
Blunt
Sylvius
Zoufal
North
Sylvie obličej
Norfolk
Macquarie Harbour
31
article
k lodi záchranné a kdy slíbila, že přimluví se za tre-
stance, kterýž ji zachránil. Nyní na ráz vrátila se jí pamět
její i pochopila muka smrtelná i hanbu hořkou dlouhého
bídného života tohoto muže. Porozuměla, že manžel její
ji oklamal a jakouže nízkou lstí a nespravedlností vykou-
pil mladou lásku její. Ani z daleka ale nepřipadlo jí tá-
zati se, jak muž tento unikl z Norfolkova ostrova a jak
ocitl se zde na místě kaplanově. Myslila jen v náhlém
ožití paměti své na jeho utrpení, na jeho obdivuhodnou
sílu i lásku, i nevěděla v tomto posledním okamžiku či-
stěho nešťastného života svého, nežli že on ji kdys za-
chránil před smrtí hladem a že přišel opět, aby ji za-
chránil před hříchem a zoufalstvím. Kdo byl kdy v ne
bezpečí života, vzpomene si, jak rychle myšlénky spějí
událostmi před tím dávno zapomenutými a pochopí, jak
Sylviin výhled nazpět mísil minulé s přítomným a jak
vzpomínka náhle v ní ožilá výrazu došla ve vděčném
slůvku dnů minulých: — »Dobrý pan Dawes !«
Oči muže a ženy setkaly se v dlouhém vroucím
pohledu, Sylvie vztáhla po Dawesovi bělostné ruce své
a usmála se. A tu pochopil i Richard Devine bezútěšný
život mladistvé ženy a věděl nyní již, jak byla obětována.
Ve veliké krisi života našeho, hledíme-li vstříe
zkáze, kdy jen na mysli ještě vznášíme se hlubokým
jícnem smrti, uvědomujeme si teprve své vlastní já, jež
mínili jsme již tak dokonale znáti a shledáváme teprve,
že máme ještě zvláštní a dosud netušené schopnosti. Po-
psati bouři živlů jest nesnadno, popsati ale bouři v duši,
jest nemožno. Ve vřavé bouře takové upomínky, z nichž
každá chová v sobě přízrak činu nějakého, jenž dlouho
ještě nás vyrušoval, rozmetány bývají jak plevel vichrem
— bez pevné podstaty a nevšímány. Mlhy, jež zahalovaly
Sylviin
Dawes
Sylvius
Devine