2
masthead
V Praze, v sobotu dne 10 února 1900,
Praha
4
article
Ná rannt a odpol. listy
přodplácí so
v Praze v aduinistraei
pa maílsí
zětrrt eta. . . . 6 K —
s dvají šonášboe
a měs
rr iets
k o
ve flBalkich
za něse . . . 2 K 80k
Poštou:
a měsl
nn.: : oi
s dvojí zásilko
na měsko
n atnrt lela : . . . keoi
Praha
5
article
Dnešní číslo pro Prahu le a 10 stranách.
Dnešní číslo pro Prahu le a 10 stranách.
Slovo o důvěrnosti jednání
konferenčního.
Včera i dnes ozývá se z průpravných
porad vídeňských nářek, že nedostává se
veřejnosti německé a české stejný ch
zpráv o postupu jednání. Tak oznámeno
nám bylo včera ze společné porady národ-
ních a velkostatkářských důvěrníků toto
communiqné:
»Konstatováno, že přes u snesení
důvěrnosti sehůzí tak zvaných konfe-
renčních jest dnes ve vídeňských listech
obsažena celá řada podrobností; uloženo hr.
Buquoyovi a dru. Englovi, by na tuto věc
ukázali a oznámili, že po případě vyvodily
by se z ní konsekvence.
Upřímně řečeno, nám se nezamlouvaj
tyto nářky z několika příčin, a nezamlouvalo
se nám ani původní usnesení o »důvěrnosti«
jednání, jež se týká zájmů co nejširších.
Předem, abychom tak řekli, z důvodů
historických. Nejen že jednání punktační,
konané před deseti lety, zůstavilo v každém
našinci oprávněnou nedůvěru k tajnůstkářství
v této polovině říše zvláště oblíbenému, ale
i všechny osudy jazykových nařízení, počí-
naje Badenovými, pozdější jich změnou až
po konečné zrušení změněných oněch naří-
sení, udály se v tajinách pološera politického
zákulisí.
Při těchto proměnách zásada rovnopráv
posti utrpěla několikerou pohromu: nejprvé
obmezena v provádění svém jen na některé
obory se zachováním dvojjazyčnosti úřado-
vání, napotom oklestěna i tato, a učiněn po-
kus s jednojazyčnou rovnoprávností a dalším
obmezením její na určité obvody a z justa-
mentu německých stran odstraněna i tato
všestranně oškubaná rovnoprávnost ! Všecky
tyto činy a přechody k nim děly se pro ce-
lék veřejnosti více méně utajeně, pro pří-
padné účastníky — nezávazně.
Buquoy
Badenův
Praha
6
article
Pamětníci starších dob vědí, jaká úloha
připadla při zatlačování češtiny z jejího bi-
storického oprávnění rozmanitým tajným vý-
nosům, cirkulářům a pod. vůbec.
Než tato zásada důvěrnosti nejen ne-
osvěděila se nikdy v náš prospěch, ona ne-
šla v posledních 30 letech ani k duhu tétc
polovině říše v jednání na př. s polovinou
druhou. Při každé obnově rakousko-uher
ského vyrovnání zvěděli obyvatelé této polo-
viny říše do posledního okamžiku vždy jen
v co Maďaři pověděli. Když zástupci druhé
poloviny uznali za dobré nadzvedn outi roušku
lajemství vyrovnávacího, tu teprve dopadl
paprsek světla a vědění i na tuto polovinu
A při každé takovéto příležitosti ozýval
se veškerým časopisectvem zdejším nářek,
že tato polovina říše více a více touto uta-
jovací taktikou trpí, že se jí předkládá vždy
jen hotová událost, aby dodala k ní své po
vinné — amen, že zkrátka — zásady oprav-
dové ústavnosti panují jenom v uherské po
lovině soustátí.
Kdybychom byli zlomyslní, mohli bychom
fíci, že tajnůstkářství v záležitostech veřej
ných jest nejlepší cestou — dojíti k nezdaru.
sepodkládáme úmyslu toho ani vládě, an
důvěrníkům různých stran na nynějších kon
krencích zúčastněným, ale upozorňujem
tuto opětně na slabě stránky takového po
sopu.
fssel
Maďar
7
article
Napsali jsme dne 3. t. m.: »Smiřovací
konference vykonají jenom tehdy svůj úkol.
když účastníci jejich provedou přímý a všemu
světu jasný důkaz, že Rakousko musí byt
rovnoprávným a kdyby se chtělo státi ně
meckým, že by samo podvrátilo základy
svého trvání a zmařilo naděje své budouc
nosti.«
Doposud zprávy o pracích konferenčníei
nikterak nenasvědčují tomu, že by účastníc
jejich byli dosti odhodláni, obrniti jednán
své takovými důvody, jež by před soudnou
a střízlivou veřejností mohly obstáti zkoušku
ohněm.
I když připustíme, že veřejnost nedycht
po každém slově, kteréž ten který důvěrník
na konferenci pronese, nicméně máme za
to, že by se vyhovělo i věcnému postupu
jednání, i právu veřejnosti, aby poznala, eo
se pro ni chystá, když by v úveřejňovaných
zprávách o poradách vědle usnesení uveřej-
ňovaly se i důvody, kteréž uvedeny byly pro
učiněné usnesení, i ony, jež uvedeny byly
proti. Nebylo by to nátlakem na zúčastněné
osoby, ale podporou věcí, o nížse
jednalo.
To v posavadních sděleních se postrádá
a účinkuje nepříznivě v mnoha ohledech.
Nejprvě připomíná se tu, že zástupe
německých stran přikročili ku konferencím
na základě propracovaných a přesných po-
žadavků, jak obsaženy jsou ve známém
svatodušním programu. Tento program ne-
týká se jenom našeho národa českého, ale
i jiných národů. Důvěrníci němečtí zastupují
tu tedy veškeré zdejší Němectvo, na straně
druhé není zástupců ostatních neněmeckých
národů.
Jednání vedené takto samo o sobě mus
se setkati s nedůvěrou ve všech národech
slovanských a to tím větší, čím více pociťují
že obmezením konferencí byli takřka vy
loučeni z úpravy otázek, kteréž i jich,a
přímo, ať nepřímo, ať dříve či později musí
se dotknouti.
Rakousko
8
article
Pocit, jakýž v nich vzniká, jest poci
odstrkování, jest tušení — neupřímnosti
k nim. Zasévá tudíž »důvěrnost« konferene
zárodky citů, kteréž zejmena nám Čechům.
již stojíme tváří v tvář s Němci, nemohou
býti lhostejnými, a kteréž mohou způsobiti
ochlazení sympatií k nám, ne-li docela zkla-
mání a odcizení.
Již to samo o sobě stačí, aby zprávy
o jednání konferenčním pro veřejnost určené
byly nejenom věcně obsažné, ale i slohově
jasné, a neobmezovaly se na rčení, připomí-
nající zprávy londýnského vojenského úřadu
o událostech na bojišti v jižní Africe!
Ovšem platí v politice více než kde jinde
zásada, bližší košile než kabát, a v tomto
ohledu jest to tedy především veřejnost česká.
jež nutně toho vyžaduje, aby se jí dostávalo
neméně informací, než se jich dostává veřej-
nosti německé.
Tato potřeba byla pak ještě stupňován
nejnovějším sdělením německého konservativ-
ního štyrsko-hradeckého orgánu, kterýž věští
příchod politíky, jež prý »může míti jenom
za účel, aby ony strany občanské, které
částečně nebo hlavně stojí na programu ná-
rodním, byly rozdrceny.
Veškeří neněmečtí národové jsou a must
býti na stanovisku programu národního,
protože marně dosud se dovolávali ustano
vení § 19. stát. zákl. zákonů o národní rovno
právnosti.
Čecho
Němec
jižní Afrika
9
article
My nejenom že pokládáme zprávu vzpo-
menutého konservativního listu za pravdě
podobnou, my spíše se kloníme k názoru.
že tato politika »příštího kursu« se již u nás
a na nás provádí od pádu ministerstva br
Badena.
A přece nejen my Čechové, ale i veškeř
ostatní slovanští národové v této polovině
říše svou myšlenkou národní cele stojíme
na půdě domácí, v mezích tohot
soustátí. v e
A právě proto vyslovujeme opětně sv
přesvědčení, že jednání nynějších konferene
ukládá důvěrníkům našeho národa velikou
povinnost, aby přímo a všemu světu sroz
umitelně provedli důkaz, že, hájíce rovne
právo našebo národa a jazyka, hájí histo
rické základy, na nichž vzníkla tato říše.
Naše pravda nemá zapotřeb
nijakých tajnostíl
Neshoda o formuli jazykové rovno
právnosti při státních úřadech
v Čechách.
Píše dr. Josef Fořt
Baden
Čecho
doktor
Fořt
Čechy
10
article
Bude těžko, ba snad i zbytečno déle tajit
se tím, že v lůně strany naší vzniknul pod
statný spor. Véc týká se různosti v názorech
o přijatelné formuli případného jazykového smíru,
pokud se týče úřadů státních. Běžío
to, zda možno — jak tvrdí jedni — otázku
jazykovou u řečených úřadů v Čechách se zře
telem na nynější stav politického a národního
zápasu řešiti pouze a jedlině dle formule, odpo
vídající psanému právu, čili zda — jak
druzí dovozují — v zájmu žádoucího smíru.
však bez újmy rovnoprávnosti a rovnocennost
českého jazyka, lze od legálního stavu připustit
úchylku a dohodnout se s Němci na základě
formule jiné. Kdo věcí bliže se obíral, ví, že
štítem prvých jest jazyková »parita« v celé
zemi, nad míněním druhých pak že vlaje prapor
jazykové »reciprocity«. Parita značí dvojjazyč-
nost všech zeměpanských úřadů i úřadníků
úkony státní správy v zemi obstarávajících, na-
proti tomu reciprocitou třídí se státní úřady dle
jazykových pásem na jednojazyčné a dvou-
jazyčné, země pak rozvrhuje se s hlediště práva
jazykového v trojí oblasť: českou, německou
smíšenou. K doplnění obrazu sluší uvésti, že
formule první vtělena byla hrubými rysy v ja-
zykových nařízeních hrab. Badena ze dne
5. dubna 1897, kdežto formule druhá výrazu
došla v nařízeních bar. Gautsche ze dne 24
února 1898
Němec
Baden
Gautsch
Čechy
11
article
Spor sám nepochází od včerejška a k ny-
nějšímu přiostření svému proklubává se cestou
porůzných článků a polemik časopiseckých již
ode dvou let. Okamžitou aktuálnost jeho způ-
sobily právě odbývané smiřovací konference ví-
deňské. Političtí ptakopravci dle různých zná-
mek soudí patrně právem, že úmysl nynějšího
kabinetu k tomu se nese, aby lodička smiřova-
cích rozhovorů, pojíždějíc několik dnů semo
tamo, zastavila se na konec u — for mu le
reciproční; o podrobnostech formule těto
se na konferencích ovšem shody nikterak ne-
docilí, však bude-li formule aspoň v zákl adn
myšlence své oběma stranami přijata za
podklad jednání, shledá vláda Körbrova v okol-
nosti té dle všeho dostatečnou legitimaci, aby
gordický uzel rozťala sama. Vydá pak nové
o formuli jednojazyčnou se opirající předpisy
jazykové cestou clsařského rozhod-
nutí, počítajíc, že tím pro primo vyhne se
choulostivému úskalí kompetenčnímu, pro secund
pak že zjedná si ne-li smír, tož aspoň krátko-
dobé příměří, během kterého by parlament snad
do té míry státi se mohl dělným, aby vyřídi
zákon branný se zvýšeným kontingentem no
váčků a kromě toho odhlasoval po případě též
indemnitu pro předlohy uherského vyrovnání.
uvedené loni zatímně v platnost paragrafem
čtrnáctým.
12
article
Je-lí prognosa tato správnou — a co nás
se týče, pokládáme ji při nejmenším za velice
pravděpodobnou — pak jeví se být na nejvýš
žádoucno, aby ve veřejnosti české o podstatě
relativní vhodnosti obou řečených formulí za-
vládí v čas pokud možno názor jednotný. V tom
leží podnět dnešních řádků našich. Hodlám
v nich, bonam fidem, jak samo sebou se roz
umi, tu i onde předpokládajíce, rozborem na-
skrze věcným přispěti k tomu, aby vzniklý
rozpor stal se předmětem všestranného uvažo
vání kruhů co ne jširších.
13
article
Již předem však budiž podotknuto, že vlastn
látkou sporu není snad výhradně myšlénkov
jádro, tvoříci obsah dotčených dvou formuli
Nikoli; různost mínění točí se spíše kolen
otázky, zda v nynějším období politického a ná-
rodního zápasu jest vůbec myslitelno, nerci-
dosažitelno, aby češtině prostředkem formule
jednojavčné v celém obvodu země u státních
úřadů skatečná, plná rovnoprávnost a rovno-
cennost byla zabezpečena? Nejde tedy o to.
je-li formule prvá za všech okolností naprosto
správnou, druhá pak veskrze zavržitelnou. Opa-
kujeme, těžisko otázky spočivá převahou v tom.
kteráže formule se zřelelem k daným po-
měrům jest vhodnější, neb snad dokonce vý-
hradně způsobilou, aby stáli se mohla podkladen
dočasného poctivého smíru jazykového. Are
ihned sluší připojiti, že tímlo obmezením
zúžením sporné látky význam a důležitost ne-
shody nikterak neztrácejí na váze. Neniť žádná
formule sama sobě účelem, nýbrž pouze methodou
postupu, tedy prostředkem k daněmu eíli. O vhod-
nosti formule nerozhoduje její věcná podstata.
nýbrž relativní její způsobilost k tomu, aby
v určitých okolnostech, v daném prostředí, kýžený
účel byl dosažen. Terč kritiky leží tedy v sou-
víslosti mezi formulí a prostředím, z čehož plyne
že táž formule může být zde dobrou, onde však
zhola nevhodnou. Že tomu tak, toho doklat
spatřiti lze v různých formách, jimiž mimo
14
article
Rakousko, přikladně ve Švýcarsku a Belgii
jazykové poměry jsou řešeny. Ba dokladu zvlást
výmluvného podávají nám zkušenosti, nabyté ve
vlastním našem zápasu jazykovém. Z mlžin
tužeb, jimiž překypuje srdce uhněteného národa.
od doby probuzení po rovnoprávnosti jazykové
práhnoucího, houstly jazykové požadavky naše
průběhem doby v hranoly dosti různotvárné
však vyhraněný útvar dočasného požadavku
povždy celkem odpovídal soudobému ovzduš
politickému. Vliv ovzduší toho patrným byl na
petici měštěnínstva pražského a proposici Tom-
kově z r. 1848 rovněž tak, jako působil na
návrh Seidlův z r. 1861, neméně i na jazykový
návrh fundamentálek z r. 1871 a na pamětn
spis poslaneů českých, podaný vládě Taaffově
při vstoupení do rady říšské r. 1879.
Vrátíme se ostatně k těmto historickým
zjevům jazykového zápasu našeho v úvahách
dalších, zvláště splní-li se vřelé naše předem
vyslovené přání, aby totiž sporná otázka, o niž
běží, stala se předmětem všestranné diskusse
veřejné. Účel dnešní prvé stati bude proto snad
plně vyčerpán tím, prehlédneme-li si předně
útroby obou formulí blíže, ukážeme-li dále, jak
V drobném prodejir
řaaní čísla o sobě . . . za Sh
odpolední
.. . ta z b
ve Elislkích na venkov
ranní č(slo.. . . . . . . 10
odpoledsí . . . . . . . . 8b
Iusera ty
plalí sehotově rapřel. z
Fielplacaní a laserty plljímá sdninl-
strace v Matianské ulici č.3
Tam nacházojí sa též rečakee
tlskárna a expedisu „Márednich Llstů-
Eukopuy se nevráseji
Tom
Seidlův
Taaffův
Rakousko
Švýcarsko
Belgie
Matianský ulice
Márednich Llstus
15
article
stanovisko strana naše vůči oběma průběhem
posledního desetiletí zaujímala, a konečně na-
značíme-li účinky, které by provedení jedné neh
druhé formule v ohledu politickém i národním
vzhledem k celkovému stavu nynějšího zápasu
našeho mělo as v zápětt.
Nuže, vnitřní ústrojí obou formulek lze na-
značiti těmito črtami:
Jazyková parita, stavíc se na správnt
jednotu země, jest důsledkem zásady, že Čech
i Němec má v celém obvodu země svůj domov.
Pravda sic, že z dřívějšího indigenátu, t. j.
zemské příslušnosti, zbyl po roku 1848 a p
únorovce z r. 1861 celkem dost chudičký
útvar právní. Zemská příslušnost, stojic upro-
střed mezi domovským právem obecníma
občanstvím státním, má v právních řádech dnes
platných význam jen neveliký. Bez obsahu však
příslušnost ta přec dosud není. Kromě někte-
rých vztahů povahy majetkové (nadace, dědičné
služby zemské) a nároků, po případě závazku
plynoucích z jednotného finančního hospodářsív
zemského, jest to zejmena obor práva jazyko-
vého, v němž příslušnost zemská důležitý má
význam. Jak níže bude dovozeno, nelze nikterak
o tom pochybovati, že právo Čecha, aby v ce-
lém obvodu země u všech státních úřadů svoj
jazyk přivedl k platnosti, opřeno jest o jasné,
nikdy nezrušené předpisy zákonné. Leč vedle
hlediska právního padají na váhu ještě četné
okolností jíně. Skutečnost, že společnou vlast
obývají dva různí kmenové národní, jest plodem
dějinného vývoje, jejž nelze odčiniti a tedy též
ne ignorovati. Skutečnost ta vede ku tisícerým
vztahům a stykům administrativním, hospodář-
ským, kulturním a sociálním, které v nesčísl-
ných variacích vespolek se proplétajíce, činí
samy o sobě žádoucím, aby oba kmeny v cel
Němec
Čecho
Čechy
16
article
zemi vůči státní správě byly jazykově rovno-
právny a rovnocenny. Požadavku tomu — tvrd
zastanci formule dvojjazyčné — lze však plně
dostáti jen tím, zůstane-li zemské právo jazy-
kové opřeno o dva fundamentální předpisy :
a) o rovnoprávnost obou zemských jazyků v celé
zemi u všech úřadů v úřadování vnějšími
vnitrním a b) dále o předpis, že všickni, kdoz
v Čechách na postavení úřadníka státního činí
nárok, vykázati se musí znalosti obou jazyků
zemských. Při paritě neběží tedy o dvojjazyč-
nost obyvatelstva, či o nějaký národní utra-
kvismus. Naopak, parita směřuje k šetření své-
ráznosti obou kmenů národních, pečujíc pouze
o to, aby osobilým potřebám obou vyhověno
bylo příslušnou jazykovou kvalifikací úřadnictva.
Jinými slovy, východištěm jazykové parity jeso
zřetel na potřebu obyvatelstva, kterému se úřad-
nietvo, z daní obyvatelstva placené, musí při-
způsobiti. Země, jakožto správní celek, jes
dvojjazyčná — ergo apparát státní správy must
být rovněž dvojjazyčný, nemá-li jedna národ-
nost následkem nedostatečné kvalifikace úřad-
nictva trpěti na svých právech újmu. Toťi pod-
stata formule, opírající se o jazykovou paritu,
čili o zásadu dvojjazyčnosti.
Mnohem spletitější jest formule recipro
city. Východištěm jejím není výhradný zřetel
k obyvatelstvu, nýbrž zejmena též ohledna
úřadnictvo. Rozumuje se as následovně: Čechy
jsou arci obydleny dvěma kmeny národními.
však promíšenost jejich není taková, aby dvoj-
jazyčnost úřadů a úřadníků v celé zemi byla
absolutně nulnou. Zásadě rovnoprávnosti lze
úplně vyhověti, když jazyková kvalifikace úřadů
a úřadníků uvede se ve shodu se skutečnou
potřebou. Jeť zbytečno nad tuto potřebu čini
z úřadníků jskés národní obojživělníky. Čechům
i Němcům na tom musí záležeti, aby synové
Čecho
Němec
Čechy
17
article
FEUILLETON.
FEUILLETON.
Josef Krasoslav Chmelenský,
kritik divadelní.
(Ke stým narozeniná m.)
Od prvních červánků našeho obrození v době
lerezianského a josefinského nátlaku germanisač-
niho táhne se osnovou díla našich buditelů čer
rená nit péče o české divadlo. Moravan Joseí
Zlobický, professor češtiny na vysokém učen
ve Vídni (nar. 1742. zemř. 1810), bratří Tha
nrové Karel a Vácslav, Prokop Šedivý, Tondler
Štván a jiní literáti, kteří pohrdaného jazyk
teského se ujali, obrátili zřetel k divadlu, v je-
bož slově živém spatřovali výdatný prostředek
k obnově vědomí českého. A nemýlili se — to
švé slovo s hlediště mělo vedle prostých, lido-
vých knížek mocný účinek — národ český s
počal probouzeti.
Krasoslav
Moravan
Zlobický
Th
Karel
Vácslav
Prokop Šedivá
Tondler Štván
Vídeň
18
article
Vedle Štěpánka a Klicpery jako předních
poducentů i reproducentů divadelních her vy-
niká Chmelenský jako divadelní kritik oné doby
Počátky divadelní činnosti Chmelenského
jí se rokem 1824, kdy po smrti Liebichove
vjala se řízení pražského divadla umělecká tro
jce Polavský, Štěpánek a Kainz. Občasná česká
jkedstavení odpolední snahou Štěpánkovou na
hla pravidelnosti aspoň potud, že v obdob
smním, od sv. Vácslava do sv. Jana Nep , dá-
ula se každé neděle. Chmelenský, jenž byl
pávě vydáním svých Básní sm !šený ch
u Pospišila v Hradci Králové, 1823) pozornost
k sobě obrátil, vítal toto opatření radostněa
pdporoval české hry zprávami a povzbuzujícími
úrahami v časopisech. A když oba přátelé jeho,
Slépánek a mladý pěvec Fr. Škroup, si stěžo-
nli, že nedostává se libret zpěvoherních, jal se
Ghmelenský do českého roucha převláčeti opery
tizl a uvolil se napsati také texty původní
bdyby pro ně hudební skladatel se nalezl. A tu
s přihlásil Škroup, který se byl již o skládání
zlaní zdárně pokusil, a výsledek porady byla
vní česká opera »Drátenik«, k níž Chmelenský
napsal text a Škroup složil hudbu. Dávala se
roprvé k nemalé radosti vlastenců o Hromnicích
roku 1826 k benefici skladatele Škroupa ktere
Štěpánek
Klicpera
Polavský
Kainz
Štěpánkův
Jan Nepa
Škroup
Hradec Králové
Francie
Pospišil
19
article
v titulní úloze výstoupil a nevše dního úspěchu
jako pěvec i komponista se dočini
Od těch dob zůstalo jmeno Chmelenského
s vývojem českého divadla spojeno až do r. 1836.
kdy manský místosudí a úřadník české králov
JUDr. Chmelenský za úřadním povoláním na delš
čas z Prahy na Moravu a do Slezska se ode-
bral. Do oněch dob kromě svých úřadních a lite-
rárních prací používal každé prázdné chvíle k
zdaru divadla, radil pořadateli českých her Ště-
pánkovi, hercům, vlastně ochotníkům, dával ob-
zvláště po stránce jazykové návody, recense psal
texty operní obstarával, činoherní opravoval a ji
nak o rozvoj českého umění dramatického péč
Milou a příkladnou památkou divadelní pů
sobnosti Chmelenského zůstávají jeho posudky
v »Časopise musejním« a v »České Včele-
z let 1827—36. Jsou psány jasně, srozumitelně
a přesvědčivě, právě jak psány býti mají, aby
ti, jimž náleží, naučení vzíti si mohlí. Každou
dobrou snahu rád uznával a kdy bylo mu kárati,
činil tak šetrně a vlídně. Způsobem dojemným
loučil se roku 1834, kdy po desítiletém působen
trojice ředitelská odstupovala se Štěpánkem.
JUDr
Štěpánek
Praha
Morava
Slezsko
Šta
Český včela
20
article
Dávala se tehdy po česku Lembertova báchorka
»Václavík Outrata« a po německu Spohrova
opera »Jessonda«. Chmelenský napsal v »České
Včeleei
»Dokončilo se ředitelství našeho vlastence váže
ného J. N. Štěpánka a s tímto mužem, tolikerými
zásluhami o vlasť a jazyk náš se honosícím, jest se
nám loučiti. Loučení se vším, co nám miléhol a dra-
hého jest, buď vždy ukracováno a tak mimo rozbírání
výše podotčených her buď srdci pronésti city své do-
voleno. S velikou bolestí se rozžehnáváme s mužem,
jehožto účel býlo vždy všecko dobré a pěkné, s mužem,
pro své mnohostranné užitečné účinkování zna-
menitým a nevšedním, s mužem, jejž množství chu-
dých otcem zvalo a skoro všickni dobročinní ústavové
svým nejhorlivějším údem nazývají. Loučiti se nám
jest s ním co s vlastencem, jenž českou Thalii z dlou
hého snu vzbudiv jejím prvním pěstounem se stal
Mně jest s ním se loučiti i co s přítelem a snadse
ukojim, že by jej snad Praha ztratila. Bez něho by
s tíží české divadlo, co ústav bez přítiže účinkující
se udrželo; nebo jen jeho velké zkušenosti a lásc
k dobré věci se mohlo povésti divadlo po celých dese
let na ten stupeň povznésti, na kterémž stojí nyní.e
Chmelenský pak ukazuje na obtíže ředitele
jenž téměř s pouhými ochotníky iednati musil
Lembertův
Václavík Outrata
Spohrův
Štěpánek
Loučeň
Praha
Český Včeleei
český divadlo
21
article
měl.
jak těžko jim vyhověti lze, kdy každý jen pěknou
a vděčnou úlohu by rád, jinak že k představen
ani se nedostaví. Takový byl tehdejší stav če
ského divadla, kdy hrávalo se zadarmo!
Vypsav tento nářek, obrací se Chmelensk
ke stránce příjemnější a poznamenává, že všichni
vynikající členové německé opery
jsou Čechové — z čeho arci bylo mu lze
vyvozovati dobrou předpověď pro budouenost
divadla českého. V závěrečném německém před
stavení, v »Jessondě« zpívali, jak referent vý-
slovně uvádí: paní Podhorská, panna Lutzerova,
obě z Prahy, pan Drska (vlastně Dršťka) z Li-
bratova u Hořie, pan Strakatý z Blatné, pan
Illner z Hostinného a pan Dobrovský z Vodňan
Když bylo nadšené obecenstvo tenoristu Drsku
pětkráte vyvolalo, rozloučil se umělec několika
slovy řka, že s těžkým srdcem svou vlast opouští.“
Také jiní členové pěvci opustili Prahu a Chme-
lenský vyslovuje obavy stran náhradníků a do
»Naše opery byly hrdé sokyně německých ope
a mnohá opera v českém jazyku byla tak dávána.
že ji tak v Praze Němci ve svém jazyku nikdy ne
vídali.«
dává:
Čecho
Podhorská
Lutzerův
Drsek
strakatý
Illner
Dobrovská
Praha
Blatná
Vodňany
Praha Němec
22
article
Doložil pak:
Doložil pak:
»Toho jsem si vědom, že jsem vždy beze všech
ohledů a z přesvědčení psal. Bylo-li kdy ostré péro
moje — zvláště z počátku, nechť mne omluví krev
mladá, jež v žilách mládenců sotva dvacátý rok svéh
věku překročivších koluje, nechať mne omluví má
horlivost a svatá láska k vlasti, všecko nejvýš doko-
nalé míti chtějící — a pravda sama třeba nemilá
ode mne vždy bez obalu nestranně dávaná. S těž-
kosti se odvracuji od předmětu svého, nebo city
stihají city tak bolestně při všech těchto vzpome-
nutích — i musím se mocně odtrhnouti.«
Však na dlouho se Chmelenský neodtrh
Nový ředitel Stöger (vlastně Althaler) povolav
Štěpánka jako tajemnika do ředitelstva, svěři
mu opět pořádání her českých, co Chmelenský
s povděkem vítal dokládaje, že Štěpánek pu-
blikum i herce české i literaturu divadelní dobř
zná. Leč míval pak Chmelenský již méně příčin
ředitele českých her chváliti. Štěpánek stárnul,
ochaboval, jak bylo s jiných stran vytýkáno.
Původní hry české, tehdy nemnohé, Chme
*) Výtečný pěvec tento odešel do Drážďan a pa
do Kásselu, kde roku 1847 zemřel
lenský radostně vítával. Počátkem listopadu 1834
kdy řada českých her za nového ředitelstva po
čala, zminil se o nechuti obecenstva k starému,
obehranému repertoiru a zaznamenal, kterak to
i ředitelstvo uznává a proto ke dni 9. listopadu
novinku v Praze dosud neznámou chystá, totiž
Klieperovu frašku »Žižkův meč«.
Stöger
Štěpánek
Klieperův
Žižkův
Drážďany
Kássel
Praha
svatá láska
23
article
»Doufáme, že nyní všecky hry Klieperovy n
divadle uvidíme, a tak nám milého a vzácného vl
stence k nové činnosti povzbuzena shledáme. Mimo
to se nám chystá již dávno čekaná »Fidlovačka« o
p. Tyla a hudba od p. Skraupa. Referent některé
zlomky v hudbu uvedené slyšel, a jestli se jim věc
celá podobati bude, čehož nejsrdečněji přeje, jistě se
vlastencům »Fidlovačkou« dvé příjemné hodiny při-
praví. Bude to naše první národní fraška se
zpěvem, a podaří-li se tak, jak doufáme, snad z po-
volna všem vídeňským fraškám, které přepracováním
tuze sestrakatěly, a Čechy beztoho nezcela zajímaji
umíráčkem se odzvoní. My si muuíme sami pu-
blikum vzdělávatiu šlechtiti, překlady
vzdělávání věci na půdě naší nerovné sotva polovici
svého cíle dosáhnou.«
Tyl
Skraup
Čecho
Klieperův můj divadlo
24
article
Doufání Chmelenského splnilo se jen čá-
stečně. »Fidlovačka«, 21. prosince 1834 poprvé
dávaná, dosti se líbila, avšak v celku svém
účinku očekávaného neměla, ač daleko tak cha-
trnou nebyla, jak ji rozkřičeli němečtí referenti
kteří v saliře Tylově břitký osten proti poněm-
čování vůbec a proti pražskému němectví zvlá-
ště spatřovali. V lednu 1835 dávána fraška
podruhé, Němci křičeli znova a šťastné »Fidlo-
vačku« ukřičeli. Vrstevník V. Filípek napsal, že
ve »Fidlovačce« bylo několik osob jako ze sku-
tečného života vyloupnutých. Mnozí v tom ale
hledali ještě více a jistý pán, jenž mél náhodou
stejné jméno s titěrným švihákem ve frašce té.
durdil se a hrozil žalobou, že prý tu veřejně
v posměch uveden byl; a divadelní referen
»Bohemie« měl za to, že literátem ve frašce
že snad měl na sobě nankýnky, jaké on no
síval, on vlastně byl, i napsal o »Fidlovačeee
referát takový, abz ji, jak řikáme, jedním rázen
Chmelenský zaznamenav, kterak se frašk
líbila, referuje takto:
»Tylův pokus o první lokální frašku tak vděčn
byl přijat, že se směle na dráhu již nastoupenou
pustiti může . . Ostatně jest pan Tyl s to i obtíž
nosti větší odstraniti, neboť jeho horlivost a lásk
k divadlu jest nevšední a není bez schopností
zabil.
Tylův
Němec
Tyl
Bohemia
25
article
Chce-li p. Tyl jedinou, dobrým srdcem pronešeno
radu přijmouti, budiž ta, aby dle možnosti podlé
věci kterým se arci lokální fraška vyhnouti ne-
může — šlechtil, neboť tím se jenom stanou dílem
básnickým. Že mu to netěžká věc, o tom nás dnes
některé věci přesvědčily, které však rozbírati místo
zde nestačí«.
Neobmezenou chválu vzdal Chmelenský
skladaleli Škraupovi
»Pana Skraupa největší snažení, jak jsme pozo-
rovali, bylo to, Fidlovačku co nejmožněji hudbou
nadati národní a věcem i z prostého života vzatým
podobu dáti ušlechtilejší. Tím jsme i množství mo-
tivů z písní národních slyšeli, na př. »Proto jsemsi
kanafasku koupila« — »V tom našem sadečku jes
mnoho modráčků« — »Sil jsem proso na souvralie
— atd. Jen tam, kde čeština s němčinou se míchá,
na př. v dvojzpěvu Ondřeje s Markytou velmi poda-
řeném: »Du meine Zwanzige« se pan Skraup poně
kud od své cesty odchyluje, avšak velmi přiměřeně
užívá motivů z oblíbených skladatelů oper, jako jsou
Paer, Weber. Spohr a Bellini. I nebylo se mu lze
ani vyhnouti, ježto již básník tu cestu mu byl na-
znamenal. Více však věcí pěkných slyšeli jsme od něh
samého zcela původně složených, jimž zvláštní po
chvaly odepříti nele. Není možná slyšetí něco něž-
nějšího, jako jest píseň Lidunky do Des z prvníh
obrazu »Vane větřík po lučinách«; nic srdečnějšího
jako píseň Mareše do E dur z čivrtého obrazu: »Kde
domov můj?« pomysliti. Co nejpěkněji ji pan Stra-
katý přednesl. Jak jednoduchá a jak charakteristická,
slovem pravdivá jest píseň ze čtvrtého obrazu ševce
Tyl
Skraup
Ondřej
Markyta
Paer
Weber
Spohr
Bellini
Van
Stra
Mareš do E dur
26
article
Kroutila do F: »Staří Pražané«, jak shodně jest
s ní sbor spojen! Ve všech těch písních vše tak
přírozeno, nic hiedaného, tak že se zdá, jakoby ani
jinak složeny býti nemohly
Velmi uznale psal Chmelenský o Kliepe-
rově »Žižkovu meči« a o dramatech Kliepero-
vých vůbec-
»Tato fraška oplývá, jako všecky divadelní kusy
Klicperovy, vlipnými nápady a těch zde taková síla.
že by jimi jiný básník lehko ve třech hrách vystačil.
Ano, těch zde tolik, že často divácí tak se unaví, až
i všech zažiti nemohou. Té bohatosti já přičitám, že
se při čtení kusů Klicperových mnohem více ještě
nasmějí, nežli při provozování samém. Tato hra jeví,
jako všecky Klicperovy, charaktery živé a sobě a
ku konci věrně. Že se zde barev ostřejších přitřit
dalo, to již název frašky ospravediňuje. Je li co při
jeho hrách ku kárání, jest zajisté zvláště j jich širo-
kost. Mnoho kusů Klieperových se ve dvou hodinách
dáti nemůže.*) Snad by bylo i nám i panu spisova-
teli poslouženo, kdyby sám svě větší kusy prošel, je
zkrátil a pak panu řediteli divadla pražského zaslal.
*) Tenkršt česká hra v Praze déle než dvě ho
diny trvali nesměla.
Pražan
Žižkův
Klicperův
Kliepero
Praha