35. číslo

ZENSKY LIS

Strana 5.

nějaká soucitná dáma jí dala pět franků. Pak nastala opět bída. Pátého dne přinesl Morisseau svých posledních 40 sous. Nastalo tání — byl propuštěn. Tak je tedy konec všemu: kamna jsou studená, není chleba, s recepty se nechodí už do lékárny. Otec a matka třesou se ve světnici, mokvající vlhkostí, před děckem, jež chroptí. Paní Bonnetová nepřichází se již na ně podívat, poně- vadž je citlivá: činilo by jí to velikou bolest. Lidéz domu míjí rychle jejich dvéře. Chvílemi vrhá se matka, zachvácená návalem slz, na lože, objímá dítě, aby mu ulehčila a uzdravila ho. Otec sedí po celé hodiny bez sebe před oknem, zvedaje starý šátek a hledě, jak roz- tálý sníh stéká; voda kape se střech po velikých kap- kách a černí ulici. Snad je tak pro Charlota líp. Jednoho rána prohlásil lékař, že už nepřijde. Dítě je ztraceno. „Toto vlhké počasí ho dorazilo. Morisseau zaťal pěsť proti nebi. Každé počasí hu- bí chudý lid! Mrzlo a nestálo to za nic, taje a je to ještě horší. Kdyby žena chtěla, zapálil by trochu uhlí a všichni tři by umřeli spolu. To by bylo mnohem rychlejší. Matka se vrátila na městský úřad. — Slíbili ji, že pošlou pomoc a nyní čekají. Jaký hrozný den! Černý mráz spadá se stropu; v koutě proudí déšť; musí tam dáti nádobu na chytání vody. Od večera nic nejedli, pouze dítě vypilo koflík tisany, kterou jim přinesla do- movnice. Otec sedí u stolu, hlavu maje v rukou; je zpitomnělý, má hučení v uších. Kdykoli se ozvou kro- ky, běží matka ku dveřím, myslíc, že je to konečně slí- bená pomoc. Bije šest hodin — nikdo nepřišel. Nastává noc smutná a pustá jako smrt.

Náhle blábolí Charlot polopřervaná slova: „Mami... mami . . Matka se přiblížila — prudký výdech zasáhl jí obli- čej. A již neslyší nic více; rozeznává jen neurčité dítě, převrácenou hlavu, ztrnulý krk. Křičí zběsile, proseb- ně: „Světlo, rychle, světlo! Můj Karlíčku, promluv!“ Nemají ani svíčky. V rychlosti zapalujíc sirky, lá- me je ve svých prstech. Pak ohmatavá třesoucíma se rukama obličej dítěte. „Ach, můj bože! je mrtev! Pohleď přec Morisseau, on je mrtev!“ „Eh tak! co chceš? je mrtev... Tím líp. Na matčin nářek vstoupila paní Bonnetová s lam- pou. Když obě ženy Charlotta čistě upravují, klepe se na dvéře: je to pomoc, jež přichází, 10 franků, poukázky na chleba a maso. Morisseau se směje s blbým výrazem, řka, že na dobročinném úřadě vždy minou vlak. Jaká to ubohá mrtvola dětská, suchá, lehká jako pírko! Kdyby položili na matrace zmrzlého vrabce, zvednutého v ulici, nebyla by hromádka mnohem menší. Ale paní Bonnetová, která je opět plna ochoty, vykládá, že nevzkřísí Charlota, budou-li se u něho po- stit. Nabízí se, že půjde pro chléb a pro maso, připo- jujíc, že přinese také svíčku. Nechávají ji jednati. Po svém návratu prostírá na stůl a předkládá teplé cervu- láty. A Morisseauových, vyhladovělí, jedí hltavě poblíž mrtvoly, jejíž malou, bílou podobu lze zříti ve stínu. Kamna hučí, je velmi příjemně. Chvilkami schnou mat- činy oči. Veliké slzy padají na chléb. Jak bylo by Charlotovi teplo! S jakou chutí by jedl cervulát! — 116

poslední. Nechtějte, nechtějte, milostivý pane! ne- chtějte, abych bez odpuštění vašeho sešel s toho- to světa!“ V tom vstoupil kněz a s ním mistr popravní v síň; přede dveřmi zůstalo něco vojska. Mladý Valdemar podal cikánovi ruku, mluviti nemohl. „Mějte se dobře, milostivý pane!“ zvolal sil- ným, ale třesoucím se hlasem starý cikán, „mějte se dobře, a jestli jednou v jižní přijdete stranu, pozdravujte — mou Venecii!“ Dvě veliké slzy va- lily se mu po vráskovité tváři. „Dobrou noc, synu můj! dobrou noc!“ pravil slabým hlasem, a kráčel ze síně. Kněz a mistr popravní následovali jej. Dvéře se zavřely a mladý Valdemar — po- lou bez sebe, skloniv hlavu na kamennou stěnu zůstal klečeti sám jediný v temné síni. Zdola bylo po chvíli slyšeti temný hlas bubnu; pak bylo opět hluboké ticho. Valdemar klečel ustavičně jakov trapném snu u úzkého okna. Asi po čtvrt hodině probudil ho silný hlo- moz. Bylo viděti z okna dlouhý průvod táhnoucí za městem po lučině. Dvěma řadama stálo množ- ství z města i z daleka přišlého lidu. Mezi nimi šlo v předu průvodu něco vojska při temném zvuku černě pokrytého bubnu, na to přišly dvě řady jezdců. Obklíčen dlouhým kolem vojska krá- čel za nimi zdlouhavým, ale pevným krokem starý Giacomo, v rukou držel malý křížek a kytkuz bílých a červených růží. Po jednom boku kněz, po druhém mistr popravní. Za ním vedli dva pa- cholci bláznivou Angelinu uvázanou na dlouhém

— 113 strastných myšlenek jej probuditi. Po celou noc bděli služebníci u dveří bytu jeho. Ráno byl zavražděný hrabě spuštěn do hrobky otců svých pod kaplí zámeckou. Množství lidu opět bylo ve dvoře zámeckém; v kapli však byli jen úředníci a syn zavražděného. Tlačící se množ- ství mohlo jen otevřenými dveřmi, přecházejíc kolem nich, ještě jednou se podívati na zavraždě- ného pána. Bárta a starý Jakub strážili dvéře. Na večer byl pohřeb Lein a starého žida. Při zapadajícím slunci neslo několik sousedů rakve jejich vzhůru do kopce na hřbitov židovský. Je- diná Judita a starý Bárta šli s nimi. Jasné jitro vstávalo nad hory. Třetí den na- stával, v němž starý cikán měl býti vyveden. Bláznivá Angelina měla jej až ku spravedlnosti doprovázeti a pak na vždy zavřena býti v dům bláznů. Starý cikán se připravoval k poslední té cestě; byl pokojný. Obličej od času rozsudku nad ním pronešeného docela neproměněný, leč vlasy jeho ve dvou posledních dnech docela sešedivěly. Chodil volným krokem dlouhou, temnou síní ve věži soudního domu. Podlaha síně té, stěny i strop byly z temného čtverhranného kamene; zrovna proti goticky sklenutému úzkému vchodu bylo malé, uvnitř velmi uzounké, venku však něco širší okénko, to jediné v celé dlouhé síni. Stra- nou stál dubový stolek, na něm malý černý kří- žek, a podle tohoto ležela kytka z bílých a červe- ných růží. Za stolem seděl starý klášterník cikána