1
masthead
7. května 1905.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 124.
4
article
Z notýsku Pavla Čamrdy,
písaře při výpomocném úřadě.
Z notýsku Pavla Čamrdy,
písaře při výpomocném úřadě.
Jak příkře a drsně následují okamžiky
palčivé trýzně na okamžiky největšího blaha
Soudival jsem, že to tak bývá líčeno jen
v knihách, v románech o zamilovaných, a té
ehvíle přesvědčil jsem se, že to potkává člověka
i v skutečném životě. Když jsem prve přitiskl
prahnoucí svoje ústa na broskvové rty Vikto-
řiy — pouhopouhý okamžik to byl, vteřina —
ale jak mi to zašumělo hlavou, jak zabušilo
v prsou! Všechny mé naděje, utajující se posud
jako něžný list i zárodek poupěte v pupenci na
snílce, jakoby rázem byly vypučely a vykvetly
v ohnivý květ; všechny mě touhy, stále poutané
a tlumené, jakoby náhle byly došly splnění. Co
krisného a rozkošného jsem kdy jen tušil —
vše tu pojednou nabylo určitého tvaru a těles-
nosti. V tom jediném splynutí rtů mých s Vikto-
řinými zahořelo mi tu jak posvátným plápolem
štěstí celého života, neodolatelný proud nesko-
nalého blaha unášel mne a já tak rád a bez
úvahy jsem se mu podával.
Ale již to pominulo, a teď pravý opak
dojmů a pocitů lomcoval mnou. Pohled na za-
slzené oči Viktořiny zdrtil mne. Ještě před oka-
mžikem tak šťasten, připadal jsem si nyní jako
zatracenec. Stál jsem opodál Viktory s hlavou
sklopenou, netroufaje si již pohlédnouti k ní. Za
okamžik mělo nám být otevřeno, ale jaká
hrozná, dlouhá doba plynula, než se tak stalo!
Ticho bylo v opuštěné ulici, ticho hluboké bylo
i v domě. Stál jsem, jakobych se byl dopustil
nesmírného hříchu. Připadal jsem si i zbabělým.
Pavel
5
article
Nemohla mi uniknouti, nemohla prchnouti do
demu zavřeného, a já té chvíle a její bezbran-
nosti zneužil, abych ji přopadl, zloupil. A je to
deera mého představeného! Připadalo mi, jakoby
tu nad námi šumělo cosi velikého, neviditelného,
co teď zahalilo Viktoru svými perutěmi, beroue
ji v ochranu, a na mne pohlíželo to přisnými
zraky, pobádajíe mne vážným a neúprosným tím
pohledem, abych se zodpovídal.
Ticho, jež bylo nastalo, trýznilo mne. Jaké-
keli výčitky z úst Viktořiných nebyly by mne
tak zkrušily, jako její mlčení. O, jediný zvuk
z jejích úst! Avšak Viktora stála, jakoby se
tisnila v koutek vrat v obavě před novým
úlokem. Konečně odvážil jsem se povznésti
hlavu a popatřiti na ni.
Zraky mé setkaly se s jejími — nevím.
kterak jsem ten pohled vydržel. Jako prvo, hle-
děla na mne posud, upřeně, plna tklivéhoa
jako vyčitavého výrazu. Její oči zdály se v té
vzácné vláze slz ještě větší a ještě hlubší. Dí-
vala se na mne, jakoby pravila: „Nuže, mluv,
preč jsi to učinil? Čím jsem ti zavdala podnět,
že jsi se odvážil? Nechovala jsem se vyzývavě.
alo taky jsem se neobávala. Vždyť jsem řekla,
že důvěryhodnému bych se svěřila, a ty —
ty — —
A tu, tu mi projele hlavou hrozná a ne-
snesitelná myšlenka. Zdálo se mi, jakobychjí
četl v očích, zda pohnutkou činu měho nebylo
pouhé rozjaření, všechen ten opar hostince,
který mne ještě před chvílí obklopoval, pouké
spojení smyslů, jemuž jsem bez rozvahy pod-
lel, aniž jsem si byl vědom, čeho se dopouštím,
co ten skutek znamená.
Novím, zdali jí cosi takového tanulo na
mysli, ale já — já to četl určitě, nepochybně,
a v tom okamžiku jsem se nesmírně zastyděl.
Viktor
6
article
Jestliže jsem tušil pravdu, pak jsem tu byl
před ní neskonale pokořen. Avšak ne, tak se s ní
nemohu rozloučiti, s tou domněnkou nesmí se
vrátiti domů.
Nyní jsem sluchem postihl jakýs šum, ne-
soucí se jen jako zavanuti prázdnou chodbou
domovní za vraty. Snášelo se to opuštěným scho-
dištěm a rozvlnilo to tišinu, jež posud byla
v celém domě panovala. Byla to předzvěst, že
kdosi nahoře vyšel ze dveří, aby odemkl vrata.
Ještě jsem nemohl slyšeti, bylo lze jen tušiti, ale
tclik jsem věděl, že v nejbližší minutě nastává
rozloučení. Rozloučení za těchto okolností!
Bušilo mi v hrudi, bušilo mi ve spáncích —
a v slzách lesknoucí se zraky Viktořiny stále se
na mne upíraly.
„Slečno!“ zašeptal jsem — a cítil jsem,
kelik síly třeba mi vynaložiti, aby slova moje
vůbec nabyla zvuku nějakého, jak mé hrdlo
bylo stísněno, jako zaškrceno, — „slečno, pro
Boha vás prosím, nedívejte se na mne tímto po-
hledem, který se mi v srdce zabodává. Je-li
možno, abyste mi odpustila, na kolenou vás
prosím: odpusťte mi! Slečno, hněváte se?“
Rty Viktořiny pohnuly se, jakoby chtěly
promluviti, avšak slova s nich nesplynulo.
Šumot v domě sesiloval se, patrně spěchá
kdosi se schodů.
Pojala mne nevyslovná úzkost, že v nej-
bližším okamžiku se vrata rozlétnou a že mi
Víktora zmizí, aniž promluvi.
„Slečno,“ žebronil jsem, „ano, doznávám
to: urazil jsem vás, já nehodný, bídný, ale ne-
podozřivejte mne, že jsem jednal tak, jsa — —.
Ne, nemohl jsem pronésti slovo, jež jedine
se mi teď dralo na rly, slovo, jímž bych se byl
ponížil sám, jímž bych byl i potřísnil Viktoru.
Viktor
7
article
Opilý — opilý! znělo slovo to, nie jiného mne
nenapadalo. Avšak já ho nevyslovil. A Viktora
mlčela, stále na mne zírajíe.
Již se ozývaly kroky v prvém patře, již
dusaly níže.
V největší úzkosti, a jakoby šlo o spásu
duše mé, promluvil jsem potřetí:
„Slečno, odpovězte mi, jediným slovem
dejte mi na srozuměnou, že smím aspoň doufat
zt vaše odpuštění, časem, kdykoli, ale nesrá-
žejte mne krutým timto mlčením v propast zou-
felsívi! Suďte sebe přísněji, ale nezavrhujte
zne! Kterak mám čin svůj odpykati?“
Nyní pohnuly se rty její v náhlém za-
chvění, a jakoby mocí přemáhala v sobě, co hro-
zilo novým proudem slz, pronesla Viktora hla-
sem, v němž se třásla skoro výčitka:
„Tak náhle se to stalo, pane Pavle, tak
nenadále jste mne překvapil, nepřipravenu, ne-
tušící, ničeho se neobávající — a snad z pouhého
rozmaru — —
„Ne, ne, Viktoro drahá — 6, promiňte
slečno, ne z rozmaru, ale z horoucího vzplanuti
které mne již celého zachvátilo a jemuž jsem
se nemohl ubrániti. A je-li v očích vašich zlým
činem, nuže, Viktoro drahá, přičtěte okolnostem,
že jsem se ho dopustil teprv dnes, kdy jsem
s vámi tak osaměl a na celý svět kolkolem za-
pomněl. Ale dávno jsem prahl, abych se činu
toho dopustil. O, tehda ve vaší komnatce,
o štědrém večeru, kdybychom jen o chvíli déle
byli spolu setrvali, kdyby na nás byli zapomněli.
jake se stalo dnes, byl bych učinil totéž. Nebol
polibiti vaše rty a zlíbati je, až by se rozeplály.
zlíbati oči vaše, i ruce, tak zlíbati, až by mně
i krev ze rtů vytryskla, až by mně s.dce vy-
krvácelo — bylo touhou všech dnů od onoho ve-
čera, kdy jsem poprvé překročil váš práh, kdy
jsem ve vás uviděl tak něžnou, milující dceru
a ztělesnění všech svých snů. A od onoho dne
jste jediným snem všeho života měho vy jediná.
Viktor
Pavel
8
article
Viktoro, vy, kterou nade vše míluji! Ještě mi ne-
můžete odpustit?“
Vychrlil jsem slova ta ze sebe v jediném
teku, nemoha se již ovládnouti, a pln obav
abych dokončil, než zachřestí klíč v zámku.
A jakoby mi ta dobrá víla z pohádky byla chtěla
dopřáti času, abych mohl pověděti, co jsem po-
věděti měl, stalo se cosi, co pobyt náš venku pro-
dloužilo. Z nitra domu ozval se náhle pád kovo-
vého předmětu na žulový schod, zařinčení, a po-
tom kutálelo se cosi níž a níže, narážejíc na
každý stupeň dalším úderem, a řinčení splývalo
v jediný zvuk, bouřící celým domem, až ko-
nečně umlklo dole v chodbě, kde předmět po-
sledně zavířil jako plechový lětský vlk, pře-
kotivší se náhle ve svém kroužení. Lehké du-
sání se schodů přestalo. Pádem svíenu — nebot
to to bylo — uhasla i svice, a v náhlém zatměn
šáraly kroky přicházejícího opatrně, se stupně
k stupni, a potom neobratné ruce hledaly potmě
svícen a snad i klič.
Ač jsme oba slyšeli a jasně rozuměli tomuto
malému dramatickému výjevu ve schodišti, přece
jakobychom neslyšeli a jakoby se nás pranic ne-
týkal. Byli jsme příliš zaměstnáni sami sebou.
Já dohovořil a visel jsem na rtech Viktořiných.
Teď se mi zdálo, jakoby oči její v slzách
jiskřily zcela jinak než prve. Její pravice vztáhla
se ke mně a z úst Viktořiných vyplynulo jediné
slovo:
„Pavle“
Ale jak je pronesla! Co vše mi znělo z těchto
dvou slabik. Kde bych nabral umění, abych vy-
líčil, jak se zachvíval nyní její hlas a jak mi
zvolání to pronikalo až k srdci, náhlou blaženost
překypujícímu.
Pavel
9
article
„Pavle
Hudba celé její duše zaznívala z tohoto
slova a jména. Ode dnů, kdy je ke mně tak
pronášela moje drahá, nezapomenutelná matička.
nikdy nikdo nedovedl je tak říci, jako nyní
Viktora.
„Pavle!“ — a ruka její hledala moji. Již
jsem se ji chopil, drobné, horké, chvějící se,a
pokrýval jsem ji nesčetnými polibky.
A teď tedy zachřestil v zámku klíč, veřej
se odklopila do tmy chodby, z úst služky za-
znělo: „Rukulíbám, slečinko!“ — a Viktora,
ještě všechna rozrušena, ale překonávajíc sebe
samu, loučila se:
„Děkuji vám, dobrou noc. pane Čamrdo!“
Smekl jsem klobouk a skláněl se, abych
v očich služčiných jako poprvé, v pravdě však
již po sté a naposled políbil ruku Viktořinu
když tu služka pospišila:
„Ne, slečinko, ten pán má přijít nahoru —
ten druhý pán je tam taky ...
Podívali jsme se na sebe, udiveni tímto ne
očekavaným rozluštěním zmizení Vokounova, ale
již se Viktora usmála a kynouc mi do tmy po-
bízela:
„Prosím tedy.
Když děvče zamklo vrata, vyňal jsem kra-
bičku a rozžehl ji pahýl svíčky několikrát pře
ražený, ve svícnu otřiskaném.
Chápajíc, kde její místo, předběhla nás
holka a spěchala mnohem čileji, než právě bylo
třeba. Myslím, že uhádala, že nám netřeba ani
její blizké společnosti, ani příliš světla. Myslím
vůbce, že děvče to rozumělo situaci lépe, než
jsme se oba nadáli. Vždyť je to taky žena!
Stupal jsem za Viktorou vzhůru, chvílemi
vedle ní, a tu vždy naše ruce se hledaly — — —
Pavel
Viktor
Viktořin
Vokounův
11
article
„Pro nepřemožitelný odpor...
„Pro nepřemožitelný odpor...
„Dobrá — tedy zůstane při tom: uvede
za příčinu své žádosti o rozvod nepřemožitelný
odpor ke mně,“ pravil jednoho květnového jitra
pan Achiil Roudinard své choti Antoinettě. Ta,
jakoby šlo c poradu, co vařit k obědu, docela
klidně, s lehkým úsměvem a ironií, pohrávajíc si
šálkem kávy, odpověděla:
„Arciže! Co jiného můžeme uvést za pří-
činu našeho rozvodu, než vzájemný nepřemoži-
telný odpor? Či byl jsi mi snad za těch šest mě-
síců našeho manželství nevěrným? ...
Achill jen si vzdychl po jizlivé a zcela zby-
tečné této otázce a zadíval se ke stropu, jakoby
hledal, není-li tam něco napsáno o šestiměsíčním
jeho utrpení. Zrak jeho svozl se potom na že-
nušku. Byla to roztomilá, hezounká tvářička,
skoro dětský obličej — sotva dvacet let jí mohlo
být; ale na první pohled bylo patrno, že jestto
jedna z oněch žen, jež domnívají se, že hezounký
obrázek bez pěkného rámu úplně stačí. Její
účes byl jedním slovem hrozný! Vraní hnízdo
na borovici nemohlo býti neuspořádanějším.
A pak ten župan! Bylo vidět, že byl před ne-
dávnem drahocenný, ale všeho všudy měl snad
dva knoflíky, krajky na rukávě byly roztrhány
a pro skvrny úplně se tratil na některých místech
vzorek látky. Achill přelétl nepokojným zrakem
roztomilou, ale svrchovaně nepořádnou svoji
ženu, dopil prudce šálek kávy a rozhlédl se po
uhrousku, aby otřel vous. Jako obyčejnět
nebyl.
Achiil
Antoinetta
12
article
„To je k zblázněni!“ zvolal. „Oženil jsem
se, abych měl doma pořádek a teď jsem na tom
bůř, než kdybych byl zůstal svobodným. An
ten mizerný ubrousek nemůže býti na stole!“
Vyskočil ze židle a zuřivě přecházel po-
kojem. Pak zastavil se u toilettního stolku, pře-
jel prstem přes lesklou plochu zrcadla a se sar-
kastickým smíchem, ukazuje ušpiněný prst, dů-
razně ukcentoval:
„Zde to stojí jasně napsáno! Ned- bal
ství —l“
Antoinetta ohrnula povržlivě spodní ret
odsekla:
„Což pak mohu za nepořádnou služku?“
„Jaká paní, taková služka! —
„Achille !?.
„Madame1?“ parodoval její zvolání
Vyskočil
Ned
Achilles
13
article
„Jak dovedeš být protivným a nesnesi-
telným!“
„Nu — právě proto se chceme dát rozvěst
Kde pak bys jinak vzala svůj důvod „pro ne-
přemožitelný odpor?“
„Ty se staráš o to, aby každým dnem b
větší většíí
„A ty snad ne svou nepořádností?
„No — pro těch pár skvrn na měm županu
pro trochu neutřeného prachu, pro pár utrženýeh
knoflíků a pro to, že nemáš hned po ruce ubrou
sek, nemusíš hned po ránu bouřit celý dům. —'
„Že ne?
„Ne! Já nemám jenom na starosti domác-
nost, víš dobře, že mám také jiné věci . ..
„No, arciže — kam se neděje, jiné věci! Co
pak na příklad?
„Mé spisovatelství! Mám toho snad za-
nechat pro domácnost?
Achill, jakoby se náhle vzpamatoval, že byla
před tím řeč o rozvodu, pokrčil rameny: „Jak
ti bude libo! Když se dáme rozvést, nebudu mí
už více práva, do toho ce mluvit.
„Ah, pravda! A to teprve bude mi zapotřeh
hodně psát, abych se uživila . ..
„No — snad právě ne! Třeba se znova
vdáš a lépe než nyní.
„Vdát? Nikdy! Mé první manželství . ..
Achill zastavil se těsně před ní: „Co pak
tvé první manželství?“
„Bylo mi dostatečnou výstrahou!
14
article
„Ajajajl“
„To si můžeš říkat, kolikrát chceš. Je m
výstrahou, neboť u tebe jsem poznala tu pravou
podstatu muže: drsnostl
„Madame!“
„Ano — brutálnost a ješitnou panovačností
Neuspořádal's mi za našeho šestiměsíčního man.
želství už aspoň sto výstupů? A ani na jediném
jsi ty nebyl vinným! Ta hrozná ješitnost a do-
mýšlivost o vaší mužské moudrosti a neomyl-
nosti nepřipustí, abyste přiznali, že někdy je také
chyba na vaší straně. A já bych se měla ještě
jednou vdávat? Ne, ne, můj drahý! Mám toho
štěstí manželského pro všechny doby až po
krk... Ale — těšilo by mě,“ dodávala ironicky
„kdybys ty v druhém manželství byl šťastnějším.
To vím, že se oženíš hned a třeba pozejtři p
rozvodu. Já tě znám!“
„No, rozhodně, ale buď jista, že spiso-
vatelku žádnou si už nevezmu. Druhá moje
žena především musí být hospodyní a nesmí mi
prostřít ke snídani na takovémhle hadru, který
vypadá jako mapa desítitisíců ostrovů a ne jako
pořádný ubrus...“ Ukázal při tom na ubrus,
který skutečně byl plný kávových skvrn.
Antoinetta trpce se usmála: „Jak může
býti muž tak malicherným.
„A jak může býti žena tak nepořádnou!“
parodoval ji.
Antoinotta se rozčilila: „Ale k čemu dál
ty řeči? Vždyť je ujednáno, že se dáme rozvěst.
tak pro těch pár dnů, než věc bude odbyta, ne-
musíme se snad rozčilovat.“
„Dobrá, máš pravdu,“ přisvědčoval Achil
„Já učiním ještě dnes své kroky ..
„A já své rovněž,“ dodávala Antoinetta.
Antoinetta
15
article
„Mé rozhodnutí jest nezvratným!“ —
„Jako moje,“ propověděla Antoinetta již
mezi dveřmi své pracovny. Bouchla jimi, jakoby
chtěla slova svá zdůrazniti. Když se octla o sa-
motě, zalily se jí oči slzami. Ale ne na dlouho
Hnod se ji zmocnila opět vzdorovitost a zamí-
řila ke stolu, aby napsala svou žádost o rozvod.
Přistoupila ku psacímu stolu, ale zarazila se.
„Tady to vypadá!“ uklouzlo jí mimoděk
Byla to skutečně příliš romantická krajina, ten
její psací stůl. Několik rozevřených knih válelo
se na hořejší desce, na jedné slupky z pome-
ranče a- nakousnuté jablko; na psací desce ležel
klobouk a jehlice, jak se včera vrátila z pro-
cházky, pod stolem rukavice a hřeben. Na všem
ležel prach. Vedle na pohovce válely se haldy
novin, revuí, illustrovaných časopisů, modní
žurnály, na tabourettu hedvábná blůza. Na
pianě byla vrstva prachu, vysoká na prst.
16
article
„Opravdu, tady to hrozně vypadá,“ přizná-
vala si Antoinetta. „Zatrapená služka, aby jí byl
člověk ustavičně v patách. Jakživa jsem si toho
nepořádku tak nevšimla jako dnes!“ Zavolala
služku, sama vzala hadr do ruky a dala se do
uklizení. Přicházela při tom na hrozné věci.
Pod pohovkou byly celé chumáče prachu, na
stropě visely pavučiny jako v uhelném sklepě,
okna nebyla aspoň čtvrt roku myta. Byla to
Herkulova práce, ale mladá paní s horečným
chvatem se ji ujala. Vjela do ní touha, ukázat
Achillovi — ještě pro těch pár dnů, než se roze-
jdou — že dovede nejen spisovat, nýbrž i vést
domácnost a udělati v ní dokonalý pořádek. Když
uklidila se služkou svůj pokoj, začla dělati po-
řádek v salonu. Užasla, jak mohla drahocenný
nábytek nechat tak zajít. Až se začervenala aind
tim poznáním.
O půl třetí hodině odpolední z pravidla
se vracel Achill z kanceláře. Ve dvě hodiny byla
Antoinetta s uklidem úplně hotova. Podívala se
na sebe do zreadla a znova se zděsila. Župan byl
zrovna černý, vlasy rozeuchány jako Medusa.
Antoinetta
Herkulův
Achilles
Achill
Župan
Medusa
17
article
Umyla se kvapně, převlékla do nového šatu, uče-
sala způsobně a teprve teď chystala s: zased-
nouti ke stolu a začít psát žádost o rozvod.
Nemohla však najíti péro. Když konečně
péro našla, neměla násadku. Urobila si ji tedr
ze stočeného papíru, namočila a začla psát:
„Slavný soude!“ Ale hned ustala. „To je ha-
nebné péro! Vždyť to nechce psát!“
Mrštila jím o zem a vyskočila. V tom se
otevřely dvéře a vešel Achill. Již v předsíní byl
všecek udiven, co se to děje. Klika jen se
blýštila, mosazné háky na šaty zářily. Židle byly
pěkně uspořádány, zreadlo zrovna svítilo a přes
podlahu natažen byl koberec.
Úsměv uspokojení přelétl mu tváří. Tako
vému vzornému pořádku už dávno nebyl zvyklý
Když však vkročil do pokoje, kde Antoinetta
právě hotovila se ku psaní, zmizel mu úsměv
s tváře. Nesměl dáti na jevo své překvapení
Tvářil se, jakoby ničeho nezpozoroval.
Za čtvrt hodiny seděli už spolu u oběda, ne-
mluvíce, jako dvě sfingy. Jeden čekal, až začne
druhý. Konečně Antoinetta přerušila trapné
mlčení otázkou: „Nu, byl jsi už u soudu?
„Nebyl — ale žádost mám již napsanou.
jen ji podat,“ odtušil Achill ledabylo
„Já jsem také již začala psát, ale nezbylo
mně času, ji dokončit. Přemýšlela jsem radši. ..“
„O čem pak — smím-li se ptát?“
„O tvé druhé zeněl“
Klik
19
article
„Ah, příliš laskava, ale zbytečně. Tu, c
ty bys mi doporučila, jistě bych si nevzal.
Ostatně mám už jednu v hlavě...“
Antoinetta živě se pohnůla. „Aj — aj! T
je chvatu! A smím-li pak vědět, kdo je t
šťastná?
„Proč ne?“ klidně odfušil Achill. „Hen-
rietta Decastellová.
Antoinetta vyskočila, jakoby ji uštknul had
„Tu!? Opovaž se, Achille!“
Achill se zlomyslně usmál: „Odpusť Antoi-
netto, ale zapomínáš, že po rozvodu nemáš m
do mého druhého sňatku pranic co mluvit! Pra-
nic, rozumíš!“
Antoinetta jen se třásla a stěží se opane-
vala. Pocukávajíc nervosně rameny a pohazujíc
hlavou, jak nejjedovatěji jenom dovedla, od-
sekla: „Pro mě — vezmi si ji! Má z celé Paříže
nejošklivější pověst a lidé si budou po vás uka
zovati prsty. To bude pro mě zadostučiněním.“
„Také nevadi! Nedám nic na lidské řeči.
Pro mě je to roztomilé, veselé děvče, domácně
vychované, nespisuje, leda denní výdaje, nehraje
na klavír, nezpívá ...
„Ano — výborně — má falešné vlasy, f-
lešné zuby,“ pokračovala Antoinetta.
„Nic neškodí, jen když nemá falešn
srdce.
Déle to Antoinetta nesnesla. Postavila se
těsně před Achilla, zaťala své drobné ručky
v pěsti a vybuchla:
„Achille, tu si nevezmeš! Sie . ..
„Sic??
„Ji vyškrábu oči, rozumíš!
Achill se dal do veselého smíchu: „Neroz-
čiluj se a pojď radši jíst! Můžeme mluvit o tvěm
nastávajícím, zase k vůli variaci. Měl bych pro
tebe ženicha.“
„Řekla jsem, že se nevdám, po zkušeno
stech prvého manželství.?
Antoinetta
Achilles
Achill
Délos
Paříž
20
article
„Všichni muži nejsou snad takoví nesnesi
telní jako já,“ namital Achill.
„Dost možná,“ povolovala Antoinetta. „Ne
příklad ten rytmistr, co chodí denně kolem na-
šich oken, zdá se být velice slušný člověk.“
Teď zase vyskočil Achill od stolu: „Jak že
ten brunett, s tím mohutným knírem, který už
několik dní obchází kolem domu a dívá se k nám
do oken?“
„Ano, ten, líbí se ti také?“ s veškerou
zlomyslností, jaká byla jí jen vrozena, tázala se
Antoinetta . ..
Achill se necítil: „Antoinetto! Opovaž se
na něho myslit! Zastřelím vás oba jako kofata!“
„Parden, pane“ — uraženým tonem od-
mítala Antoinetta jeho výbuch. „Zapomínáte, že
nemáte za několik dnů více práva mluvit m
něco do toho, koho si mám vzlt.
Achill se hryzl do rtů. „Ne, ne Antoinetto,
toho pusť na čisto z hlavy. To je ničema v krásné
uniformě, který klade nástrahy mladým vdaným
ženám a nasazuje parohy manželům. Prostřelím
mu hlavu kulí, jak o něm budeš ještě mluvit.“
Antoinetta se smála: „Tak já ti mám po-
nechat volnost ve výběru druhé ženy, a ty m
nechceš dáti totéž právo? Já ti vracím svobodu
a ty mně ji nechceš dát?“
„Ne,“ rázně odpověděl Achill. „Tak ne-
snesitelným nejsem, abys nemohla se mnou na-
dále žít. ..
„Ale snad já jsem ti nesnesitelnou? Mán
strašlivé chyby, vím to dobře,“ měkce přizná-
vala Antoinetta.
„Jiné mají také chyby,“ mírněji navazova
na její řeč Achill. Vůbec myslila jsi do opravdy.
že bych si mohl vzít Henriettu?. Takovou
fiflenu ...1 — —
„A jé rytmistra — takového panáka do-
mýšlivého. Radši zůstanu . ..
„Mou ženou, viď, Antoinetto,“ vřele pro-
mluvil Achill a podával jí obě ruce na usmí-
řenou . ..
Antoinetta
Henrietta
21
article
„To jsem ještě neřekla! Chtěla jsem ři-
rozvedenou a svobodnou ..
„Ale Antoinetto, ještě mluvíš o rozvodu?“
Neodpověděla a bubnovala prsty na okno
Achill se k ní přiblížil na krok: „Antoi-
netto, nemyslíš, že bude lépe, když zůstaneme
pohromadě? S tím rytmistrem bys nikdy nebyla
šťastna, věř mi to. Tvá jemná povaha, ducha-
plnost . ..
„A ty myslíš, že Henrietta by byla pro teh
partií? Vždyť je hloupá jako husa.
Achill ji uchopil za ruce: „Tak myslíš, ž
my dva se k sobě hodíme z celé Paříže nejlépe?
Odpověz, Antoinettol“
Místo odpovědi, Antoinetta jen vykřikla
„Prosím tě, Achille, jen mně nerozmačkej ruce
To je lásky najednou, jako bychom byli teprv
dva dni svoji... Kde pak máš tu žádost za roz-
vod —??
„Vždyť jsem ještě žádnou nenapsal a co živ
budu, nenapíšu!“ ujišťoval Achill. „Zůstaneme
navždy svoji, viď, Antoinetto!“
„Ano,“ odpověděla s láskyplným pohledem
„Zůstaneme navždy svoji a to pro nepře mo
žitelnou náklonn sta lásku..
Flaneur.
Antoinetta
Henrietta
Achilles
Paříž
22
article
Námluvy.
Námluvy.
Napsal Fr. de Nion, přel. B. Slív o vá.
Zahrada byla učiněným zázrakem jara; bylo
tu plno hroznů šeříkových květů a všecky stromy
pyšnily se sněžnou i zarůžovělou nádherou, mezi
to mísila se svěží zeleň mladých listů a světlo
a stín, hrající po té barevné záplavě, kouzlily nej-
krásnější souzvuk; lehounce nesly se vzduchem
obláčky vůně, hluk z dálky sem vnikající byl
tlumený, zjemnělý, milý a splýval s jásotem ptáků
i hnyzu.
Jan de Gacé stál u vchodu zahrady a cítil.
jak mu vane blahá nálada vstříc. Přelétl po-
hledem krásné barvy květů, štíhlé obrysy stromů.
prchající čáru stromořadí, vdechl vůni i lehoun-
kou mlhu vystupující ze záhonů; jeho srdce se
otevřelo, rysy se vyjasnily a on úsměvem po-
zdravil celý ten ráj.
Bílá barva sukně kmitla se mezi záhony,
rozeznal slunečník, růžový živůtek, záhyby
sukně vlnící se při chůzi lehounké a pružné; žlu-
tavé střevíčky na malých nožkách jakoby tančily
po písku něšinek stále blíže a nyní objevila se
již i tvářinka před očima jeho v celé své svěžest-
a kráse,
Pan de Gacé cítil se šťastnějším a mladším
jeho čtyřicetpět let ho dosud nikdy netížilo, ne
boť on jako zápasník zručný a šťastný nemě
jít Nion
Gacé
Francie
23
article
času uvědomiti si, že žije a stárne. Oženil se
velmi mlád, z lásky; ztratil svou ženu náhle, po
narození syna a hledal potom útěchu v životě
plnému ruchu. Oddal se lovu a pěstění koní nej-
ušlechtilejších druhů pro závody a nepozoroval
v tom stálém rozruchu ani, jak čas utíká. Ani
jeho kaštanové vlasy ani vous o něco světlejší
nebyly ještě protkány stříbrnými nitkami, jeho
chůze byla lehká, pružná, jeho tělo otužené
cvičeními všeho druhu. Ale od té doby, co vedle
jeho sídla v malé ville usadila se rodina Main-
froyů, jakoby byl ještě omládl. Ani v tom vzru-
šení skoro nepozoroval, že syn jeho Robert odjel
do Japonska jako vyslanecký attaché, ani si ne-
všíml, že Miss Maud, určená pro příští závody,
pojednou ochromla — žil jako ve sladkém snu
a celý rok už zabýval se jediným pomyšlením,
že miluje Helenu Mainfroyovu a že bude snad
vyslvšen, bude-li se o její ruku ucházeti.
Robert
Maud
Mainfroyův
Main
Japonsko
24
article
Nyni blížila se k němu a volala již z dálky:
— Dobré jitro! Byla jsem se dívat na pro-
jižďku koní, Norfolk je znamenitý!
Byl unesen ne poklonou, učiněnou jeho koni,
nýbrž leskem zoubků a krásou jejího úsměvu;
dival se na ni pozorně, utkvívaje na ní pohledem
obdivu, který máme pro vzácná umělecká díla;
byl hluboce dojat vida, jak je krásná a byl jí
vděčen za to, že je tak krásná a milování hodná.
Přece však si uvědomil, že je nutno, aby od-
pověděl, neboť ona na něho upírala záříci oči.
tušíc a jsouc hrda, že ho dojímá její krása. Pan
de Gacé se zeptal:
— Váš pan otec je zde
—Ano, pracuje v malém pavillonu, slyšel
jsem zvonek a myslíc, že jste to vy, šla jsem
vám vstříc.
— Jak jste laskaval... Hádejte, kdo mi
včera spadl s měsíce, vlastně z jiného světa?
— Z jiného světa?
— Ano, Robert, můj diplomat; čekal jsem
ho až za měsíc, ale on snad měl křídla a přijel
aniž mi byl napřed poslal zprávu o svém návratu.
— Těším se na seznámení.
— Dovolím si zejtra poprositi vás, abych
vám ho směl představiti.
Zamlčel se na chvilku, potom hlasem trochu
se chvějícím, ale určitě, zvolna, s pohledem upře-
ným k zemi, pronášel:
— Robert zase povýšil, o jeho budouenost
je nyní postaráno, mojí péče již nepotřebuje;
odjel, skoro ještě hoch a vrátil se mi celý muž.
To mne nutí poprositi vašeho pana otce o něco.
co vlastně jsem mu již dal mnohokrát na sroz-
uměnou ...
Gacé
Robert
Norfolk
25
article
Proti své vůli pozvedl zraky, aby viděl,
jaký účinek slova jeho měla; stála nepohnutě.
všecka zardělá, její malá ručka na rukojeti slu-
nečníku poněkud se chvěla.
Byl by rád uchopil tuto ručku, zlíbal a pak
jí řekl, že ji miluje, zeptal se jí, zdali chce
býti jeho ženou? Cítil, že tato chvíle je jediná,
nenávratná. Kdyby byl mladší, byl by se od-
vážil, ale takto chvěl se a bál jakoby mu bylo
dvacet let a neměl zmužilosti, aby vyslovil slovo
rozhodné.
Ona řekla velmi prostě s celým klidem
svého nevinného, dřímajícího srdéčka:
— Víte, že jsme vždy šťastni, poctíte-li nás
návštěvou.
— Nuže, na shledanou zejtra! Nechici vy-
rušiti vašeho pana otce z práce, půjdu zase.
— Již odcházíte? Sotva jste přišel —
škoda! Na shledanou zejtral
— Jak jste roztomilá!
Ano, byla roztomilá, dobrá, rozkošná! Pan
de Gacé si to opakoval kráčeje alejí starých
buků, na jejímž konci čekal štolba, držící mu
osedlaného koně. Pan de Glacé zkoušel své srdce,
utužoval, sílil svou lásku; představoval si ji rád
tak smavou, vlidnou, krásnou, ochotnou přivi-
nouti se k němu, vztáhne-li po ní náruč, vzpo-
mínal na její úsměvy a lehounké stisky ručky ...
Ale není-li to než přízeň ke starému příleli,
k sousedu dvornému a příjemnému? — Ne, za-
rděla se před chvíli, dobře porozuměla významu
jeho slov a přece mu řekla: Na shledanou, zejtra.
— Ostatně, může se napřed přeptati pana Main-
froy; věděl, že tento rád by výhodně provdal svou
deeru, sám jsa bez jmění.... Snad již i otec sní
o tom mluvil?.
Zarazil se, zůstal na okamžik státi.
— A kdyby si mne chtěla vzíti jen proto,
že jsem bohal a baronem . ..
Gacé
Glacé
Main
26
article
Tato myšlenka — dosti přirozená — způ-
sobila, že v trapné závratí celé okoli na oka-
mžik se s ním zatočilo. Cítil zachvění ve svém
srdci a div, že mu slzy nevstoupily do očí.
Setřásl se sebe tyto myšlenky, přištoupil
ke svému koni, vyhoupl se lehce do sedla a
ujížděl klusem po tvrdé cestě. Když projížděl
ke svému sídlu cestou, podél níž zelené trávníky
ohraženy byly plotem, za kterým štíhlé klisny
zvedaly své ušlechtilé hlavy, rozumně se dívajíce
na svého pána a hned se opět sklánějíce ke svým
hříbátkům — uviděl před sebou jeti na bicyklu
svého syna Roberta.
Otec bezděky stiskl kolena a povolil uzdu,
třemi skoky dohonil čistokrevný kůň zvolna je-
doucí bicykl. Otec se svého sedla mimoděk
trochu opovržlivě shlédl na syna a pomyslil, v ja-
kési náhle vzplanulé mužské řevnivosti, před
níž pro tu chvíli ustoupil i jeho cit otcovský:
— Celkem jsem onačejší než on.
Druhého dne vstupovali spolu poněkud záhy
do salonu ve ville Mainfroyových a zastihli He-
lenu, ana plnila vásy květinami. Nečekala jich
tak záhy. Přeslechla v zamyšlení hrčení kočáru,
byla v ranním obleku, jehož široké otevřené ru-
kávy nechávaly krásné lokty její obnaženy; byl
rozkošná ve svém zmatku.
— Pro bůh, promiňte! Musím utéci...
— Dovolte napřed, slečno, abych vám v letu
představil svého syna a prosil za prominutí naší
časné návštěvy.
Nejprve se velice zarděla a pak lehce
zbledla, ale bez nepravého studu pohleděla mla-
dému muži do očí a pohledy obou se vyjasnily.
Uklonila se a zmizela . ..
Robert zvolal:
— Jak je krásná a roztomilá!
— Myslíš?
— Rozumím, o čem jste se mi zmínil cestou,
otče drahý a ujišťuji vás, že jsem ochoten po-
slechnouti vašich pokynů, libí-li se vám tato
dívka, jak pozoruji... Jenom jestli ona bude
chtíti do ciziny ... V mém postavení ..
Robert
Helen