ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 814300b0-78e8-11dc-ae46-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 42, place 7, work 1
1 masthead
7. května 1905.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 124.
3 masthead
Strana 9.
4 article Z notýsku Pavla Čamrdy, písaře při výpomocném úřadě.
Z notýsku Pavla Čamrdy, písaře při výpomocném úřadě. Jak příkře a drsně následují okamžiky palčivé trýzně na okamžiky největšího blaha Soudival jsem, že to tak bývá líčeno jen v knihách, v románech o zamilovaných, a té ehvíle přesvědčil jsem se, že to potkává člověka i v skutečném životě. Když jsem prve přitiskl prahnoucí svoje ústa na broskvové rty Vikto- řiy — pouhopouhý okamžik to byl, vteřina — ale jak mi to zašumělo hlavou, jak zabušilo v prsou! Všechny mé naděje, utajující se posud jako něžný list i zárodek poupěte v pupenci na snílce, jakoby rázem byly vypučely a vykvetly v ohnivý květ; všechny mě touhy, stále poutané a tlumené, jakoby náhle byly došly splnění. Co krisného a rozkošného jsem kdy jen tušil — vše tu pojednou nabylo určitého tvaru a těles- nosti. V tom jediném splynutí rtů mých s Vikto- řinými zahořelo mi tu jak posvátným plápolem štěstí celého života, neodolatelný proud nesko- nalého blaha unášel mne a já tak rád a bez úvahy jsem se mu podával. Ale již to pominulo, a teď pravý opak dojmů a pocitů lomcoval mnou. Pohled na za- slzené oči Viktořiny zdrtil mne. Ještě před oka- mžikem tak šťasten, připadal jsem si nyní jako zatracenec. Stál jsem opodál Viktory s hlavou sklopenou, netroufaje si již pohlédnouti k ní. Za okamžik mělo nám být otevřeno, ale jaká hrozná, dlouhá doba plynula, než se tak stalo! Ticho bylo v opuštěné ulici, ticho hluboké bylo i v domě. Stál jsem, jakobych se byl dopustil nesmírného hříchu. Připadal jsem si i zbabělým.
Pavel
5 article
Nemohla mi uniknouti, nemohla prchnouti do demu zavřeného, a já té chvíle a její bezbran- nosti zneužil, abych ji přopadl, zloupil. A je to deera mého představeného! Připadalo mi, jakoby tu nad námi šumělo cosi velikého, neviditelného, co teď zahalilo Viktoru svými perutěmi, beroue ji v ochranu, a na mne pohlíželo to přisnými zraky, pobádajíe mne vážným a neúprosným tím pohledem, abych se zodpovídal. Ticho, jež bylo nastalo, trýznilo mne. Jaké- keli výčitky z úst Viktořiných nebyly by mne tak zkrušily, jako její mlčení. O, jediný zvuk z jejích úst! Avšak Viktora stála, jakoby se tisnila v koutek vrat v obavě před novým úlokem. Konečně odvážil jsem se povznésti hlavu a popatřiti na ni. Zraky mé setkaly se s jejími — nevím. kterak jsem ten pohled vydržel. Jako prvo, hle- děla na mne posud, upřeně, plna tklivéhoa jako vyčitavého výrazu. Její oči zdály se v té vzácné vláze slz ještě větší a ještě hlubší. Dí- vala se na mne, jakoby pravila: „Nuže, mluv, preč jsi to učinil? Čím jsem ti zavdala podnět, že jsi se odvážil? Nechovala jsem se vyzývavě. alo taky jsem se neobávala. Vždyť jsem řekla, že důvěryhodnému bych se svěřila, a ty — ty — — A tu, tu mi projele hlavou hrozná a ne- snesitelná myšlenka. Zdálo se mi, jakobychjí četl v očích, zda pohnutkou činu měho nebylo pouhé rozjaření, všechen ten opar hostince, který mne ještě před chvílí obklopoval, pouké spojení smyslů, jemuž jsem bez rozvahy pod- lel, aniž jsem si byl vědom, čeho se dopouštím, co ten skutek znamená. Novím, zdali jí cosi takového tanulo na mysli, ale já — já to četl určitě, nepochybně, a v tom okamžiku jsem se nesmírně zastyděl.
Viktor
6 article
Jestliže jsem tušil pravdu, pak jsem tu byl před ní neskonale pokořen. Avšak ne, tak se s ní nemohu rozloučiti, s tou domněnkou nesmí se vrátiti domů. Nyní jsem sluchem postihl jakýs šum, ne- soucí se jen jako zavanuti prázdnou chodbou domovní za vraty. Snášelo se to opuštěným scho- dištěm a rozvlnilo to tišinu, jež posud byla v celém domě panovala. Byla to předzvěst, že kdosi nahoře vyšel ze dveří, aby odemkl vrata. Ještě jsem nemohl slyšeti, bylo lze jen tušiti, ale tclik jsem věděl, že v nejbližší minutě nastává rozloučení. Rozloučení za těchto okolností! Bušilo mi v hrudi, bušilo mi ve spáncích — a v slzách lesknoucí se zraky Viktořiny stále se na mne upíraly. „Slečno!“ zašeptal jsem — a cítil jsem, kelik síly třeba mi vynaložiti, aby slova moje vůbec nabyla zvuku nějakého, jak mé hrdlo bylo stísněno, jako zaškrceno, — „slečno, pro Boha vás prosím, nedívejte se na mne tímto po- hledem, který se mi v srdce zabodává. Je-li možno, abyste mi odpustila, na kolenou vás prosím: odpusťte mi! Slečno, hněváte se?“ Rty Viktořiny pohnuly se, jakoby chtěly promluviti, avšak slova s nich nesplynulo. Šumot v domě sesiloval se, patrně spěchá kdosi se schodů. Pojala mne nevyslovná úzkost, že v nej- bližším okamžiku se vrata rozlétnou a že mi Víktora zmizí, aniž promluvi. „Slečno,“ žebronil jsem, „ano, doznávám to: urazil jsem vás, já nehodný, bídný, ale ne- podozřivejte mne, že jsem jednal tak, jsa — —. Ne, nemohl jsem pronésti slovo, jež jedine se mi teď dralo na rly, slovo, jímž bych se byl ponížil sám, jímž bych byl i potřísnil Viktoru.
Viktor
7 article
Opilý — opilý! znělo slovo to, nie jiného mne nenapadalo. Avšak já ho nevyslovil. A Viktora mlčela, stále na mne zírajíe. Již se ozývaly kroky v prvém patře, již dusaly níže. V největší úzkosti, a jakoby šlo o spásu duše mé, promluvil jsem potřetí: „Slečno, odpovězte mi, jediným slovem dejte mi na srozuměnou, že smím aspoň doufat zt vaše odpuštění, časem, kdykoli, ale nesrá- žejte mne krutým timto mlčením v propast zou- felsívi! Suďte sebe přísněji, ale nezavrhujte zne! Kterak mám čin svůj odpykati?“ Nyní pohnuly se rty její v náhlém za- chvění, a jakoby mocí přemáhala v sobě, co hro- zilo novým proudem slz, pronesla Viktora hla- sem, v němž se třásla skoro výčitka: „Tak náhle se to stalo, pane Pavle, tak nenadále jste mne překvapil, nepřipravenu, ne- tušící, ničeho se neobávající — a snad z pouhého rozmaru — — „Ne, ne, Viktoro drahá — 6, promiňte slečno, ne z rozmaru, ale z horoucího vzplanuti které mne již celého zachvátilo a jemuž jsem se nemohl ubrániti. A je-li v očích vašich zlým činem, nuže, Viktoro drahá, přičtěte okolnostem, že jsem se ho dopustil teprv dnes, kdy jsem s vámi tak osaměl a na celý svět kolkolem za- pomněl. Ale dávno jsem prahl, abych se činu toho dopustil. O, tehda ve vaší komnatce, o štědrém večeru, kdybychom jen o chvíli déle byli spolu setrvali, kdyby na nás byli zapomněli. jake se stalo dnes, byl bych učinil totéž. Nebol polibiti vaše rty a zlíbati je, až by se rozeplály. zlíbati oči vaše, i ruce, tak zlíbati, až by mně i krev ze rtů vytryskla, až by mně s.dce vy- krvácelo — bylo touhou všech dnů od onoho ve- čera, kdy jsem poprvé překročil váš práh, kdy jsem ve vás uviděl tak něžnou, milující dceru a ztělesnění všech svých snů. A od onoho dne jste jediným snem všeho života měho vy jediná.
Viktor Pavel
8 article
Viktoro, vy, kterou nade vše míluji! Ještě mi ne- můžete odpustit?“ Vychrlil jsem slova ta ze sebe v jediném teku, nemoha se již ovládnouti, a pln obav abych dokončil, než zachřestí klíč v zámku. A jakoby mi ta dobrá víla z pohádky byla chtěla dopřáti času, abych mohl pověděti, co jsem po- věděti měl, stalo se cosi, co pobyt náš venku pro- dloužilo. Z nitra domu ozval se náhle pád kovo- vého předmětu na žulový schod, zařinčení, a po- tom kutálelo se cosi níž a níže, narážejíc na každý stupeň dalším úderem, a řinčení splývalo v jediný zvuk, bouřící celým domem, až ko- nečně umlklo dole v chodbě, kde předmět po- sledně zavířil jako plechový lětský vlk, pře- kotivší se náhle ve svém kroužení. Lehké du- sání se schodů přestalo. Pádem svíenu — nebot to to bylo — uhasla i svice, a v náhlém zatměn šáraly kroky přicházejícího opatrně, se stupně k stupni, a potom neobratné ruce hledaly potmě svícen a snad i klič. Ač jsme oba slyšeli a jasně rozuměli tomuto malému dramatickému výjevu ve schodišti, přece jakobychom neslyšeli a jakoby se nás pranic ne- týkal. Byli jsme příliš zaměstnáni sami sebou. Já dohovořil a visel jsem na rtech Viktořiných. Teď se mi zdálo, jakoby oči její v slzách jiskřily zcela jinak než prve. Její pravice vztáhla se ke mně a z úst Viktořiných vyplynulo jediné slovo: „Pavle“ Ale jak je pronesla! Co vše mi znělo z těchto dvou slabik. Kde bych nabral umění, abych vy- líčil, jak se zachvíval nyní její hlas a jak mi zvolání to pronikalo až k srdci, náhlou blaženost překypujícímu.
Pavel
9 article
„Pavle Hudba celé její duše zaznívala z tohoto slova a jména. Ode dnů, kdy je ke mně tak pronášela moje drahá, nezapomenutelná matička. nikdy nikdo nedovedl je tak říci, jako nyní Viktora. „Pavle!“ — a ruka její hledala moji. Již jsem se ji chopil, drobné, horké, chvějící se,a pokrýval jsem ji nesčetnými polibky. A teď tedy zachřestil v zámku klíč, veřej se odklopila do tmy chodby, z úst služky za- znělo: „Rukulíbám, slečinko!“ — a Viktora, ještě všechna rozrušena, ale překonávajíc sebe samu, loučila se: „Děkuji vám, dobrou noc. pane Čamrdo!“ Smekl jsem klobouk a skláněl se, abych v očich služčiných jako poprvé, v pravdě však již po sté a naposled políbil ruku Viktořinu když tu služka pospišila: „Ne, slečinko, ten pán má přijít nahoru — ten druhý pán je tam taky ... Podívali jsme se na sebe, udiveni tímto ne očekavaným rozluštěním zmizení Vokounova, ale již se Viktora usmála a kynouc mi do tmy po- bízela: „Prosím tedy. Když děvče zamklo vrata, vyňal jsem kra- bičku a rozžehl ji pahýl svíčky několikrát pře ražený, ve svícnu otřiskaném. Chápajíc, kde její místo, předběhla nás holka a spěchala mnohem čileji, než právě bylo třeba. Myslím, že uhádala, že nám netřeba ani její blizké společnosti, ani příliš světla. Myslím vůbce, že děvče to rozumělo situaci lépe, než jsme se oba nadáli. Vždyť je to taky žena! Stupal jsem za Viktorou vzhůru, chvílemi vedle ní, a tu vždy naše ruce se hledaly — — —
Pavel Viktor Viktořin Vokounův
11 article „Pro nepřemožitelný odpor...
„Pro nepřemožitelný odpor... „Dobrá — tedy zůstane při tom: uvede za příčinu své žádosti o rozvod nepřemožitelný odpor ke mně,“ pravil jednoho květnového jitra pan Achiil Roudinard své choti Antoinettě. Ta, jakoby šlo c poradu, co vařit k obědu, docela klidně, s lehkým úsměvem a ironií, pohrávajíc si šálkem kávy, odpověděla: „Arciže! Co jiného můžeme uvést za pří- činu našeho rozvodu, než vzájemný nepřemoži- telný odpor? Či byl jsi mi snad za těch šest mě- síců našeho manželství nevěrným? ... Achill jen si vzdychl po jizlivé a zcela zby- tečné této otázce a zadíval se ke stropu, jakoby hledal, není-li tam něco napsáno o šestiměsíčním jeho utrpení. Zrak jeho svozl se potom na že- nušku. Byla to roztomilá, hezounká tvářička, skoro dětský obličej — sotva dvacet let jí mohlo být; ale na první pohled bylo patrno, že jestto jedna z oněch žen, jež domnívají se, že hezounký obrázek bez pěkného rámu úplně stačí. Její účes byl jedním slovem hrozný! Vraní hnízdo na borovici nemohlo býti neuspořádanějším. A pak ten župan! Bylo vidět, že byl před ne- dávnem drahocenný, ale všeho všudy měl snad dva knoflíky, krajky na rukávě byly roztrhány a pro skvrny úplně se tratil na některých místech vzorek látky. Achill přelétl nepokojným zrakem roztomilou, ale svrchovaně nepořádnou svoji ženu, dopil prudce šálek kávy a rozhlédl se po uhrousku, aby otřel vous. Jako obyčejnět nebyl.
Achiil Antoinetta
12 article
„To je k zblázněni!“ zvolal. „Oženil jsem se, abych měl doma pořádek a teď jsem na tom bůř, než kdybych byl zůstal svobodným. An ten mizerný ubrousek nemůže býti na stole!“ Vyskočil ze židle a zuřivě přecházel po- kojem. Pak zastavil se u toilettního stolku, pře- jel prstem přes lesklou plochu zrcadla a se sar- kastickým smíchem, ukazuje ušpiněný prst, dů- razně ukcentoval: „Zde to stojí jasně napsáno! Ned- bal ství —l“ Antoinetta ohrnula povržlivě spodní ret odsekla: „Což pak mohu za nepořádnou služku?“ „Jaká paní, taková služka! — „Achille !?. „Madame1?“ parodoval její zvolání
Vyskočil Ned Achilles
13 article
„Jak dovedeš být protivným a nesnesi- telným!“ „Nu — právě proto se chceme dát rozvěst Kde pak bys jinak vzala svůj důvod „pro ne- přemožitelný odpor?“ „Ty se staráš o to, aby každým dnem b větší většíí „A ty snad ne svou nepořádností? „No — pro těch pár skvrn na měm županu pro trochu neutřeného prachu, pro pár utrženýeh knoflíků a pro to, že nemáš hned po ruce ubrou sek, nemusíš hned po ránu bouřit celý dům. —' „Že ne? „Ne! Já nemám jenom na starosti domác- nost, víš dobře, že mám také jiné věci . .. „No, arciže — kam se neděje, jiné věci! Co pak na příklad? „Mé spisovatelství! Mám toho snad za- nechat pro domácnost? Achill, jakoby se náhle vzpamatoval, že byla před tím řeč o rozvodu, pokrčil rameny: „Jak ti bude libo! Když se dáme rozvést, nebudu mí už více práva, do toho ce mluvit. „Ah, pravda! A to teprve bude mi zapotřeh hodně psát, abych se uživila . .. „No — snad právě ne! Třeba se znova vdáš a lépe než nyní. „Vdát? Nikdy! Mé první manželství . .. Achill zastavil se těsně před ní: „Co pak tvé první manželství?“ „Bylo mi dostatečnou výstrahou!
14 article
„Ajajajl“ „To si můžeš říkat, kolikrát chceš. Je m výstrahou, neboť u tebe jsem poznala tu pravou podstatu muže: drsnostl „Madame!“ „Ano — brutálnost a ješitnou panovačností Neuspořádal's mi za našeho šestiměsíčního man. želství už aspoň sto výstupů? A ani na jediném jsi ty nebyl vinným! Ta hrozná ješitnost a do- mýšlivost o vaší mužské moudrosti a neomyl- nosti nepřipustí, abyste přiznali, že někdy je také chyba na vaší straně. A já bych se měla ještě jednou vdávat? Ne, ne, můj drahý! Mám toho štěstí manželského pro všechny doby až po krk... Ale — těšilo by mě,“ dodávala ironicky „kdybys ty v druhém manželství byl šťastnějším. To vím, že se oženíš hned a třeba pozejtři p rozvodu. Já tě znám!“ „No, rozhodně, ale buď jista, že spiso- vatelku žádnou si už nevezmu. Druhá moje žena především musí být hospodyní a nesmí mi prostřít ke snídani na takovémhle hadru, který vypadá jako mapa desítitisíců ostrovů a ne jako pořádný ubrus...“ Ukázal při tom na ubrus, který skutečně byl plný kávových skvrn. Antoinetta trpce se usmála: „Jak může býti muž tak malicherným. „A jak může býti žena tak nepořádnou!“ parodoval ji. Antoinotta se rozčilila: „Ale k čemu dál ty řeči? Vždyť je ujednáno, že se dáme rozvěst. tak pro těch pár dnů, než věc bude odbyta, ne- musíme se snad rozčilovat.“ „Dobrá, máš pravdu,“ přisvědčoval Achil „Já učiním ještě dnes své kroky .. „A já své rovněž,“ dodávala Antoinetta.
Antoinetta
15 article
„Mé rozhodnutí jest nezvratným!“ — „Jako moje,“ propověděla Antoinetta již mezi dveřmi své pracovny. Bouchla jimi, jakoby chtěla slova svá zdůrazniti. Když se octla o sa- motě, zalily se jí oči slzami. Ale ne na dlouho Hnod se ji zmocnila opět vzdorovitost a zamí- řila ke stolu, aby napsala svou žádost o rozvod. Přistoupila ku psacímu stolu, ale zarazila se. „Tady to vypadá!“ uklouzlo jí mimoděk Byla to skutečně příliš romantická krajina, ten její psací stůl. Několik rozevřených knih válelo se na hořejší desce, na jedné slupky z pome- ranče a- nakousnuté jablko; na psací desce ležel klobouk a jehlice, jak se včera vrátila z pro- cházky, pod stolem rukavice a hřeben. Na všem ležel prach. Vedle na pohovce válely se haldy novin, revuí, illustrovaných časopisů, modní žurnály, na tabourettu hedvábná blůza. Na pianě byla vrstva prachu, vysoká na prst.
16 article
„Opravdu, tady to hrozně vypadá,“ přizná- vala si Antoinetta. „Zatrapená služka, aby jí byl člověk ustavičně v patách. Jakživa jsem si toho nepořádku tak nevšimla jako dnes!“ Zavolala služku, sama vzala hadr do ruky a dala se do uklizení. Přicházela při tom na hrozné věci. Pod pohovkou byly celé chumáče prachu, na stropě visely pavučiny jako v uhelném sklepě, okna nebyla aspoň čtvrt roku myta. Byla to Herkulova práce, ale mladá paní s horečným chvatem se ji ujala. Vjela do ní touha, ukázat Achillovi — ještě pro těch pár dnů, než se roze- jdou — že dovede nejen spisovat, nýbrž i vést domácnost a udělati v ní dokonalý pořádek. Když uklidila se služkou svůj pokoj, začla dělati po- řádek v salonu. Užasla, jak mohla drahocenný nábytek nechat tak zajít. Až se začervenala aind tim poznáním. O půl třetí hodině odpolední z pravidla se vracel Achill z kanceláře. Ve dvě hodiny byla Antoinetta s uklidem úplně hotova. Podívala se na sebe do zreadla a znova se zděsila. Župan byl zrovna černý, vlasy rozeuchány jako Medusa.
Antoinetta Herkulův Achilles Achill Župan Medusa
17 article
Umyla se kvapně, převlékla do nového šatu, uče- sala způsobně a teprve teď chystala s: zased- nouti ke stolu a začít psát žádost o rozvod. Nemohla však najíti péro. Když konečně péro našla, neměla násadku. Urobila si ji tedr ze stočeného papíru, namočila a začla psát: „Slavný soude!“ Ale hned ustala. „To je ha- nebné péro! Vždyť to nechce psát!“ Mrštila jím o zem a vyskočila. V tom se otevřely dvéře a vešel Achill. Již v předsíní byl všecek udiven, co se to děje. Klika jen se blýštila, mosazné háky na šaty zářily. Židle byly pěkně uspořádány, zreadlo zrovna svítilo a přes podlahu natažen byl koberec. Úsměv uspokojení přelétl mu tváří. Tako vému vzornému pořádku už dávno nebyl zvyklý Když však vkročil do pokoje, kde Antoinetta právě hotovila se ku psaní, zmizel mu úsměv s tváře. Nesměl dáti na jevo své překvapení Tvářil se, jakoby ničeho nezpozoroval. Za čtvrt hodiny seděli už spolu u oběda, ne- mluvíce, jako dvě sfingy. Jeden čekal, až začne druhý. Konečně Antoinetta přerušila trapné mlčení otázkou: „Nu, byl jsi už u soudu? „Nebyl — ale žádost mám již napsanou. jen ji podat,“ odtušil Achill ledabylo „Já jsem také již začala psát, ale nezbylo mně času, ji dokončit. Přemýšlela jsem radši. ..“ „O čem pak — smím-li se ptát?“ „O tvé druhé zeněl“
Klik
18 title
Ypsilon.
19 article
„Ah, příliš laskava, ale zbytečně. Tu, c ty bys mi doporučila, jistě bych si nevzal. Ostatně mám už jednu v hlavě...“ Antoinetta živě se pohnůla. „Aj — aj! T je chvatu! A smím-li pak vědět, kdo je t šťastná? „Proč ne?“ klidně odfušil Achill. „Hen- rietta Decastellová. Antoinetta vyskočila, jakoby ji uštknul had „Tu!? Opovaž se, Achille!“ Achill se zlomyslně usmál: „Odpusť Antoi- netto, ale zapomínáš, že po rozvodu nemáš m do mého druhého sňatku pranic co mluvit! Pra- nic, rozumíš!“ Antoinetta jen se třásla a stěží se opane- vala. Pocukávajíc nervosně rameny a pohazujíc hlavou, jak nejjedovatěji jenom dovedla, od- sekla: „Pro mě — vezmi si ji! Má z celé Paříže nejošklivější pověst a lidé si budou po vás uka zovati prsty. To bude pro mě zadostučiněním.“ „Také nevadi! Nedám nic na lidské řeči. Pro mě je to roztomilé, veselé děvče, domácně vychované, nespisuje, leda denní výdaje, nehraje na klavír, nezpívá ... „Ano — výborně — má falešné vlasy, f- lešné zuby,“ pokračovala Antoinetta. „Nic neškodí, jen když nemá falešn srdce. Déle to Antoinetta nesnesla. Postavila se těsně před Achilla, zaťala své drobné ručky v pěsti a vybuchla: „Achille, tu si nevezmeš! Sie . .. „Sic?? „Ji vyškrábu oči, rozumíš! Achill se dal do veselého smíchu: „Neroz- čiluj se a pojď radši jíst! Můžeme mluvit o tvěm nastávajícím, zase k vůli variaci. Měl bych pro tebe ženicha.“ „Řekla jsem, že se nevdám, po zkušeno stech prvého manželství.?
Antoinetta Achilles Achill Délos Paříž
20 article
„Všichni muži nejsou snad takoví nesnesi telní jako já,“ namital Achill. „Dost možná,“ povolovala Antoinetta. „Ne příklad ten rytmistr, co chodí denně kolem na- šich oken, zdá se být velice slušný člověk.“ Teď zase vyskočil Achill od stolu: „Jak že ten brunett, s tím mohutným knírem, který už několik dní obchází kolem domu a dívá se k nám do oken?“ „Ano, ten, líbí se ti také?“ s veškerou zlomyslností, jaká byla jí jen vrozena, tázala se Antoinetta . .. Achill se necítil: „Antoinetto! Opovaž se na něho myslit! Zastřelím vás oba jako kofata!“ „Parden, pane“ — uraženým tonem od- mítala Antoinetta jeho výbuch. „Zapomínáte, že nemáte za několik dnů více práva mluvit m něco do toho, koho si mám vzlt. Achill se hryzl do rtů. „Ne, ne Antoinetto, toho pusť na čisto z hlavy. To je ničema v krásné uniformě, který klade nástrahy mladým vdaným ženám a nasazuje parohy manželům. Prostřelím mu hlavu kulí, jak o něm budeš ještě mluvit.“ Antoinetta se smála: „Tak já ti mám po- nechat volnost ve výběru druhé ženy, a ty m nechceš dáti totéž právo? Já ti vracím svobodu a ty mně ji nechceš dát?“ „Ne,“ rázně odpověděl Achill. „Tak ne- snesitelným nejsem, abys nemohla se mnou na- dále žít. .. „Ale snad já jsem ti nesnesitelnou? Mán strašlivé chyby, vím to dobře,“ měkce přizná- vala Antoinetta. „Jiné mají také chyby,“ mírněji navazova na její řeč Achill. Vůbec myslila jsi do opravdy. že bych si mohl vzít Henriettu?. Takovou fiflenu ...1 — — „A jé rytmistra — takového panáka do- mýšlivého. Radši zůstanu . .. „Mou ženou, viď, Antoinetto,“ vřele pro- mluvil Achill a podával jí obě ruce na usmí- řenou . ..
Antoinetta Henrietta
21 article
„To jsem ještě neřekla! Chtěla jsem ři- rozvedenou a svobodnou .. „Ale Antoinetto, ještě mluvíš o rozvodu?“ Neodpověděla a bubnovala prsty na okno Achill se k ní přiblížil na krok: „Antoi- netto, nemyslíš, že bude lépe, když zůstaneme pohromadě? S tím rytmistrem bys nikdy nebyla šťastna, věř mi to. Tvá jemná povaha, ducha- plnost . .. „A ty myslíš, že Henrietta by byla pro teh partií? Vždyť je hloupá jako husa. Achill ji uchopil za ruce: „Tak myslíš, ž my dva se k sobě hodíme z celé Paříže nejlépe? Odpověz, Antoinettol“ Místo odpovědi, Antoinetta jen vykřikla „Prosím tě, Achille, jen mně nerozmačkej ruce To je lásky najednou, jako bychom byli teprv dva dni svoji... Kde pak máš tu žádost za roz- vod —?? „Vždyť jsem ještě žádnou nenapsal a co živ budu, nenapíšu!“ ujišťoval Achill. „Zůstaneme navždy svoji, viď, Antoinetto!“ „Ano,“ odpověděla s láskyplným pohledem „Zůstaneme navždy svoji a to pro nepře mo žitelnou náklonn sta lásku.. Flaneur.
Antoinetta Henrietta Achilles Paříž
22 article Námluvy.
Námluvy. Napsal Fr. de Nion, přel. B. Slív o vá. Zahrada byla učiněným zázrakem jara; bylo tu plno hroznů šeříkových květů a všecky stromy pyšnily se sněžnou i zarůžovělou nádherou, mezi to mísila se svěží zeleň mladých listů a světlo a stín, hrající po té barevné záplavě, kouzlily nej- krásnější souzvuk; lehounce nesly se vzduchem obláčky vůně, hluk z dálky sem vnikající byl tlumený, zjemnělý, milý a splýval s jásotem ptáků i hnyzu. Jan de Gacé stál u vchodu zahrady a cítil. jak mu vane blahá nálada vstříc. Přelétl po- hledem krásné barvy květů, štíhlé obrysy stromů. prchající čáru stromořadí, vdechl vůni i lehoun- kou mlhu vystupující ze záhonů; jeho srdce se otevřelo, rysy se vyjasnily a on úsměvem po- zdravil celý ten ráj. Bílá barva sukně kmitla se mezi záhony, rozeznal slunečník, růžový živůtek, záhyby sukně vlnící se při chůzi lehounké a pružné; žlu- tavé střevíčky na malých nožkách jakoby tančily po písku něšinek stále blíže a nyní objevila se již i tvářinka před očima jeho v celé své svěžest- a kráse, Pan de Gacé cítil se šťastnějším a mladším jeho čtyřicetpět let ho dosud nikdy netížilo, ne boť on jako zápasník zručný a šťastný nemě
jít Nion Gacé Francie
23 article
času uvědomiti si, že žije a stárne. Oženil se velmi mlád, z lásky; ztratil svou ženu náhle, po narození syna a hledal potom útěchu v životě plnému ruchu. Oddal se lovu a pěstění koní nej- ušlechtilejších druhů pro závody a nepozoroval v tom stálém rozruchu ani, jak čas utíká. Ani jeho kaštanové vlasy ani vous o něco světlejší nebyly ještě protkány stříbrnými nitkami, jeho chůze byla lehká, pružná, jeho tělo otužené cvičeními všeho druhu. Ale od té doby, co vedle jeho sídla v malé ville usadila se rodina Main- froyů, jakoby byl ještě omládl. Ani v tom vzru- šení skoro nepozoroval, že syn jeho Robert odjel do Japonska jako vyslanecký attaché, ani si ne- všíml, že Miss Maud, určená pro příští závody, pojednou ochromla — žil jako ve sladkém snu a celý rok už zabýval se jediným pomyšlením, že miluje Helenu Mainfroyovu a že bude snad vyslvšen, bude-li se o její ruku ucházeti.
Robert Maud Mainfroyův Main Japonsko
24 article
Nyni blížila se k němu a volala již z dálky: — Dobré jitro! Byla jsem se dívat na pro- jižďku koní, Norfolk je znamenitý! Byl unesen ne poklonou, učiněnou jeho koni, nýbrž leskem zoubků a krásou jejího úsměvu; dival se na ni pozorně, utkvívaje na ní pohledem obdivu, který máme pro vzácná umělecká díla; byl hluboce dojat vida, jak je krásná a byl jí vděčen za to, že je tak krásná a milování hodná. Přece však si uvědomil, že je nutno, aby od- pověděl, neboť ona na něho upírala záříci oči. tušíc a jsouc hrda, že ho dojímá její krása. Pan de Gacé se zeptal: — Váš pan otec je zde —Ano, pracuje v malém pavillonu, slyšel jsem zvonek a myslíc, že jste to vy, šla jsem vám vstříc. — Jak jste laskaval... Hádejte, kdo mi včera spadl s měsíce, vlastně z jiného světa? — Z jiného světa? — Ano, Robert, můj diplomat; čekal jsem ho až za měsíc, ale on snad měl křídla a přijel aniž mi byl napřed poslal zprávu o svém návratu. — Těším se na seznámení. — Dovolím si zejtra poprositi vás, abych vám ho směl představiti. Zamlčel se na chvilku, potom hlasem trochu se chvějícím, ale určitě, zvolna, s pohledem upře- ným k zemi, pronášel: — Robert zase povýšil, o jeho budouenost je nyní postaráno, mojí péče již nepotřebuje; odjel, skoro ještě hoch a vrátil se mi celý muž. To mne nutí poprositi vašeho pana otce o něco. co vlastně jsem mu již dal mnohokrát na sroz- uměnou ...
Gacé Robert Norfolk
25 article
Proti své vůli pozvedl zraky, aby viděl, jaký účinek slova jeho měla; stála nepohnutě. všecka zardělá, její malá ručka na rukojeti slu- nečníku poněkud se chvěla. Byl by rád uchopil tuto ručku, zlíbal a pak jí řekl, že ji miluje, zeptal se jí, zdali chce býti jeho ženou? Cítil, že tato chvíle je jediná, nenávratná. Kdyby byl mladší, byl by se od- vážil, ale takto chvěl se a bál jakoby mu bylo dvacet let a neměl zmužilosti, aby vyslovil slovo rozhodné. Ona řekla velmi prostě s celým klidem svého nevinného, dřímajícího srdéčka: — Víte, že jsme vždy šťastni, poctíte-li nás návštěvou. — Nuže, na shledanou zejtra! Nechici vy- rušiti vašeho pana otce z práce, půjdu zase. — Již odcházíte? Sotva jste přišel — škoda! Na shledanou zejtral — Jak jste roztomilá! Ano, byla roztomilá, dobrá, rozkošná! Pan de Gacé si to opakoval kráčeje alejí starých buků, na jejímž konci čekal štolba, držící mu osedlaného koně. Pan de Glacé zkoušel své srdce, utužoval, sílil svou lásku; představoval si ji rád tak smavou, vlidnou, krásnou, ochotnou přivi- nouti se k němu, vztáhne-li po ní náruč, vzpo- mínal na její úsměvy a lehounké stisky ručky ... Ale není-li to než přízeň ke starému příleli, k sousedu dvornému a příjemnému? — Ne, za- rděla se před chvíli, dobře porozuměla významu jeho slov a přece mu řekla: Na shledanou, zejtra. — Ostatně, může se napřed přeptati pana Main- froy; věděl, že tento rád by výhodně provdal svou deeru, sám jsa bez jmění.... Snad již i otec sní o tom mluvil?. Zarazil se, zůstal na okamžik státi. — A kdyby si mne chtěla vzíti jen proto, že jsem bohal a baronem . ..
Gacé Glacé Main
26 article
Tato myšlenka — dosti přirozená — způ- sobila, že v trapné závratí celé okoli na oka- mžik se s ním zatočilo. Cítil zachvění ve svém srdci a div, že mu slzy nevstoupily do očí. Setřásl se sebe tyto myšlenky, přištoupil ke svému koni, vyhoupl se lehce do sedla a ujížděl klusem po tvrdé cestě. Když projížděl ke svému sídlu cestou, podél níž zelené trávníky ohraženy byly plotem, za kterým štíhlé klisny zvedaly své ušlechtilé hlavy, rozumně se dívajíce na svého pána a hned se opět sklánějíce ke svým hříbátkům — uviděl před sebou jeti na bicyklu svého syna Roberta. Otec bezděky stiskl kolena a povolil uzdu, třemi skoky dohonil čistokrevný kůň zvolna je- doucí bicykl. Otec se svého sedla mimoděk trochu opovržlivě shlédl na syna a pomyslil, v ja- kési náhle vzplanulé mužské řevnivosti, před níž pro tu chvíli ustoupil i jeho cit otcovský: — Celkem jsem onačejší než on. Druhého dne vstupovali spolu poněkud záhy do salonu ve ville Mainfroyových a zastihli He- lenu, ana plnila vásy květinami. Nečekala jich tak záhy. Přeslechla v zamyšlení hrčení kočáru, byla v ranním obleku, jehož široké otevřené ru- kávy nechávaly krásné lokty její obnaženy; byl rozkošná ve svém zmatku. — Pro bůh, promiňte! Musím utéci... — Dovolte napřed, slečno, abych vám v letu představil svého syna a prosil za prominutí naší časné návštěvy. Nejprve se velice zarděla a pak lehce zbledla, ale bez nepravého studu pohleděla mla- dému muži do očí a pohledy obou se vyjasnily. Uklonila se a zmizela . .. Robert zvolal: — Jak je krásná a roztomilá! — Myslíš? — Rozumím, o čem jste se mi zmínil cestou, otče drahý a ujišťuji vás, že jsem ochoten po- slechnouti vašich pokynů, libí-li se vám tato dívka, jak pozoruji... Jenom jestli ona bude chtíti do ciziny ... V mém postavení ..
Robert Helen