2
masthead
V Praze, v neděli dne 7. května 1905.
Praha
4
article
Fa ronní a odpol. líst
předps läcí sei
Praze v admnini
n. . . . . 8 k-
s 40 des elike
n slnk n eu-
v ; » K o
sa nbo k
Pešlous
ri k
drojí zili
r2i
ra
Praha
5
article
NARC
NARC
V drobném prodejíi
ranní číslo o sobě . . . za s h
odpoladní . .
Ve slialkách na venkorš:
cápsledaí . . . . . . .
Inserat,
plati ze hotově napřel
Předplaconi a inserty přijímná zdmini-
stracs v Mazianské ulici č.a.
Tam nacházají se též redakne
tiskárna a expedšce a Národnich Liistů“
Rukopiiy se nevrassji.
Rukopiia
Mazianský ulice
Národnich Liistus
7
article
Dršsí říslo pre Prahu je o 22 stranách.
L. Z Petrohradu, 6. května. V 9 hod.
rečer. (Původní telégram zvláštního dopiso-
valele »Nár. Listů«.) Ředitelství divadel
carských dalo rozkaz, aby divadelní
představení zakončena byla již 29.
dubna z obavy před nepokoji na
1. května (dle starého kalendáře).
Dopisovatelé listů zaznamenávají
zimničnou činnost japonské armády
Vyskytnutí se četných zvědů pokládá
se rovněž za známku blizké
akce japonské.
Z Tokia, 6. května. (C.-B.) Čtyry
torpédové lodi ruského loďstva
vladivostockého objevily se
včera západně od Jessa a za-
jaly proti Sueu (Sueu leží na západ-
ním pobřeží nejsevernějšího z velikých
ostrovů japonských, Jessa Pozn. red)
malou plachetní loď, kterouž spá-
lily. Kapitán lodi byl zajat. Torpé-
dové lodi zmizely potom v severozá-
padním směru. Vrátily se nepochybně
do Vladivostoku. Mužstvu plachetní
lodi podařilo se uniknouti na souši a
uak se zachrániti.
(Ostatní telegrafické a telefonické zprávy
víz na straně 5.)
Sueu
Praha
Petrohrad
Tokio
Vladivostok
8
article
Německá předehra ke Gautscho-
vým „smiřovačkám“ v Čechách.
Německá předehra ke Gautscho-
vým „smiřovačkám“ v Čechách.
Zapomenutí dnes již skoro »Meiningenštie
a jejich rušné sbory patrně ve zdejším táboře
německo-centralistických »artistů« zůstavili po
sobě školu velice chápavých aranžerů hlučných
scén »hlubokého lidového rozčiloní a rozhořčenle.
korybantského hluku a vzbouření německéh
furoru na závolání. —
Po desítileti již provozují na újmu míru
blaha vlasti naší tuto komedii dravou, jakmile
se jim uzdá za vhodné a prospěšné jejich spe-
kulaci. Tak i dnes. Bezpochyby zdá se jim být
cena, jakou jim vláda Gautschova za jejieh
upuštění od obstrukce na sněmu českém a za
dočasný klid zbraní vůči krisi uherské nabízí —
nedostatečnou a doufají hodným oppo-
sičním rámusem a terrorem, jako již tolikráte,
1 rozhodujících kruhů vídeňských »duši vy-
strašit« — zkrálka, naši mili a vezdy dobří
nsúsedé« již opět — hrají.
Jak známo nechtěl po pěkném příkladu
libereckých a rumburských furibundů okresní
výbor chebský přijímati českých písem-
ných podání, nýbrž vracel je s poznámkou, že
mu »nelze vyřizovati podání, sepsaná jazykem
jemu nesrozumitelným«. Marně zemský výbor,
k němuž se česká odmítnutá strana obrátila
o zastání právní, dokazoval Chebským, že dl
zemského řádu jazyk český požívá jakožto
jazyk zemský rovného práva s německým
v celé zemi české, k níž patří též okres chebský.
Irovi a Schönererovi Chebáni vedli si stížnost
k nejvyššímu správnímu dvor
vídeňskému, spolehajíce v jeho německo-
byrokratického ducha. Avšak, nastojte, o přeli-
čení 11. března t. r. provedeném tento nejvyššl
Gautschův
Ir
Čechy
9
article
správní soud svými pěti soudci odmrštil
stížnost Chebských a dal za právo stanovisku
zemského výboru, že podle zákona oba jazyky,
český jako německý, jsou v Čechách
jazyky zemskými a tudíž ja z v kv
v celé veřejné správě země česke
stejně oprávněnými, následkem čehož
v celém objemu země české úřadové veřejní,
zeměpanšti jako zemští a samosprávní, povinni
jsou přijímatin stejně podání česká jako německá
Měsíc na to, 17. dubna t. r., rozhodoval
opět c. k. říšský soud ve sporu české
strany (advokáta dra. Hliňáka) s magi-
strátem libereckým, který stejně opo-
vážil se odmrštit a limine českou stlž-
nost, »poněvadž je sepsána v j a zy ku
(libereckému magistrátu) nesrozumitel-
ném«. Jelikož ani místodržitelství, ani mini-
sterstvo netroufaly si toto drzé porušení rovného
práva zemského jazyka českého zkárati, obrátil
se dr. Hliňák stížně na říšský so ud
tento po zákonu zcela správně rozhodl, že
magistrát liberecký je povinen
česká podání nejen přijímati, ale
i vyříditi, »poněvadž Čechy jso
zemí se dvěma rovnopráv ný mi
jazyky zemskými a úřady tamní
jsou tudiž povinny, vyřizovati po-
dání, učiněná tím neb onim jazy kem
v zemi obvyklým.« —
Nuže pro tyto dva rozsudky správního
říšského soudu rozdmychují nyní, po několika-
nedělním všeněmeckém bubnování, ve-
škeři němečtí poslanci z Čech — pp.
Hliňák
doktor
Čechy
10
article
Baernreither jako Bareuther, Per-
gelt jako Iro, Funke jako Wolf, Prade
jako Pacher, Peschka jako Schalk ve
Vídni — novou válečnou štvanici
»na obranu« ohroženého prý Němectv
v Čechách, volají znova o »velikém znepokojení«
lidu německého v Čechách, vyzvou jej provo-
láním, aby těchto rozhodnutí a roz-
sudků nejvyšších soudních dvor
pranic nedbal, nýbrž na dále všechna če-
ská podání docházející obel a okresních výboro
německých bez vyřízení jako nesroz-
umitelné zhurta odmítal — a zároveň vy-
zvou vládu, aby děle neotálela před-
ložiti řišské radě návrh zákona, kterým by
němčína byla ustanovena za jedinou s tá tn
řeč všech království a zemí na říšské
radě zastoupených, stejně jako Maďaři uzákonili
svou maďarštinu za jedinou státní řeč
v Uhrách.
Z tohoto usnesení všech německých po-
slancův, jež učinili dne 5. května 1905 ve
Vídni, proráží obmysl jejich z daleka. Oni
vědí tak dobře jako každý vrabec, že u záko-
něni němčiny jako státního jazyka parla-
mentem je holou nemožností, poně-
vadž je to změnou 4. základního zá-
kona ústavy, kterou nelze provést než
dvoutřetinovou většinou. Tuto ale
nelze sehnati Němcům potud, pokud slovanšt
národové této říše nebudou ochotni k vůli je-
jich krásným očím spáchat na sobě harakiri.
Baernreither
Bareuther
Funke
Wolf
Prade
Pacher
Peschek
Schalk
Maďar
Němec
Vídeň
Čechy
Uhry
11
article
Kdyby však některá vláda se odvážila zavést
absolutism a oktrojovat násilně vět-
šině národů slovanských jařmo státní němčiny,
byl by den narození této brutality zároveň dnem
záhuby a konce této říše, o čemž neklamal se
ani dr. Körber, pročež sám odbyl tuto šílo-
nou choutku německých Furibundů v parla-
mentě dne 11. listopadu 1902, schladiv
je těmito slovy: »Rakousko není do-
konce žádný jednotně národnl
stát a nemůže tedy míti žádné h
národního, žádného státního ja-
zy ka.e
Co chtějí tedy pánové s tím svým vyzvá-
ním vlády, aby neotálela déle s předlohou zá-
kona o povýšení němčiny na svrchovaný samo-
panující jazyk státní? Proč vyhrabují znovu ze
zasutých šachet ty staré, zpráchnivělé návrhy
Wurmbrandův a Scharschmiedův z osmdesátých
let minulého století? Patrně jen, aby pan Baern-
reither vypadal tak chrabrým a rázným chau-
vinem německým jako Schönererovee Bareuther,
aby Funke nezůstal za Irem a Prade za Wol-
fem, alebrž všickni svorně předstihovali se
v urážení, dráždění a pohoršování slovanské
většiny národů a zvláště nás Čechův. — Den
před tmto štváčským usnesením všech něme-
ekých poslancův, měl vůdce německých po-
krokářů z Čech dr. Eppinger ve Vídni ve-
řejnou přednášku, v níž neváhal takto pravdě
biti v tvář a křivdit sočivě snahám národa
našeho.
doktor
Körber
Wurmbrandův
Scharschmiedův
Baern
Bareuther
Funke
Irma
Čechův
Čo
Eppinger
Rakousko
Vídeň
12
article
Pravil v ní. dle referátů německých do-
slovně: »Cile Čechů jsou známy. Oni chtěj
státní právo a rovnoprávnost, t.j.
vícecennost českého jazyka v Če-
chách ... Oni by nás, chtěli v českém státu
stlačit do stálé menšiny a na jakýs
pouhý ornament českého pozadí. Oni
staví formuli: Každý Čech musí býti v celých
Čechách, i tam, kde se nikdo nebo jen nepa-
trný zlomek obyvatel k obcorací češtině zná.
býti v úřadě, ve škole a ve veřejném životě
obsloužen svým mateřským jazykem, ať sije
toho praktická potřeba nebo není. Z toho ná-
sleduje, že bezmála všichni veřejní státní nebo
zemští úřadníci musejí býti obou zemských ja-
zyků mocni, čímž pak se také ospravedlňuje
houfný dovoz českých úřadníků do něme-
ckých krajin. Proti tomu nemůžeme my Němei
ničeho jiného činiti, než na obranu se po-
stavit a to všemi prostředky, jež
máme po ruce.«
Čecho
Čechy
13
article
Nalhav pak ještě Vídeňákům ignorantům,
kterak prý obec pražská co nejmén ě ol německé
školství pečuje, tak že prý v Praze vidíme ně
mecké třidy přeplněny a zdravotně co nejhůře
zanedbány, — ctihodný ten německý příse díei
a vůdce Němců v Čechách končil svou řeč do-
slovně: »Myslite, že by bylo lépe, kdybychom
ustali v nepřátelství proti Čechům a v po-
koji s nimi žili chtěli? Nikoliv! Bů
uchovej. Pravý opak by nastal: Každákoli
naše povolnost byla by vykládána za neklamn
znamení naší slabošti a za důkáz, ne že jsme
mírumilovní, nýbrž že uznáváme české n ad-
práví.
Brzy by se konstatovalo, že my uznávám
Čechy za domácí pány a sebe jen za pouhe
nájemníky. Ne, tak to nejde !... Proto poža-
dujeme změnu zřizení zemského,
abychom jak ve sněmu zemském, tak i v zem-
ských ústavech a v zemských úřadech
domohli se té platnosti, jaká nám náleží; prolo
žádáme upravení jazykového práva
samosprávných i státních úřadech za neroz-
lučné v souvislosti s národním roz-
hraničením a konečně zákonodárství o mi-
noritních školách. Otázka volební reformy nad-
chází: nehodláme dále žiti z milosti velkostat-
kářů ani z milosti svých českých protivníků!«
Jak viděti, umi gentleman Eppi nge
ušlechtile s pravdou hrát! On nepoví neukým
Vídeňákům, že fo r mul e rovnoprávnosti, jak
Vídeňák
Němec
Čecho
Praha
Čechy
14
article
my jí rozumíme, poctivě zní: Každý oby
vatel země české, Němec jako
Čech, nalezniž u všech veřejných úřadů
v celé zemi právo své stejně a rovně jazy kem
svým, nýbrž on jim namduví, že my právo to
pouze pro sebe žádáme, i tam, kde prý se ho-
nejeví nejmenší praktická potřeba.
A zatím se jeví v zemi, kde pospolu žijí
4 milliony Čechův a 2 milliony Němcův, prak-
tická ta potřeba denině a bezvýminečně všěude,
tak že sam předchůdce Eppingrův, vůdce Němeů
dr. Herbst ve zvláštním memorandu jako
ministr již r. 1869 dovozoval nez byt-
nou toho potřebu a nutnost, aby v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku v zájmu státní správy
voškeří státní úřadníci znali oba
jazyky zemské.
A nyní k tomu hroznému znásilnění Němeův
vůřadech samosprávných, následkem
výše vzpomenutých rozhodnutí správního i řlš-
ského soudu. Dnešní »Neue Freie Presse « ne-
ostýchá se lži, že prý jsme my Češí kdysi již
přisvědčovali ke stanovisku Němců, že německé
obce a německá okresní zastupitelstva nepotře-
bují přijímat a vyřizovat českých podání. Jak-
živi čeští politikové na toto stanovisko brutálni
a k nezťizenému zmatku a nepořádku v zemi
vedoucí nepřistoupili, nýbrž vždy na tom trvali,
že sice každé obeení a okresní zastupitelstvo
má svobodu zvoliti si ten neb onen jazyk zem-
ský za svůj jazyk jednací, avšak že musí při-
jímati a vyříditi všeliké přípisy došlé v druhém
zemském jazyku. Ale za to můžeme do-
kázat, že druhdy sami němečtí
vůdcové s timto rozumným jako
spravedlivým stanoviskem naším
se spřátelili, a že tepry nyní je-
jich epigoni svévolně se prot
němu vzpíra jí.
Němec
Čechův
Němcův
doktor
Herbst
Němův
Čechy
Morava
Neue Frei Presse
15
article
Dne 29. listopadu 1887 nejvyšší maršálek
zemský kníže Jiři Lobkovic učinil tehdejšímu
vůdci Němců v Čechách dru. Fr. Schmey-
klalovi toto smírné nabídnuti.
»U obecnlch a okresních zastupi-
telstev v Čechách budiž jazyková otázka upra-
vena dle těchto zásad:
1. Obec i zastupitelstvo okresní ustanoví si
samy svůj jazyk jednací.
2. Příjímají podání a připi sy
i v jiném jazy ku došlé, ale vyřizují je
jazykem svým.
3. K jazyku národní menšiny v obei neb
v okresu má se bráti přiměřený ohled, dosahu-
je-li menšina jisté zákonem určené síly.
4. Města s vlastními statuty, P'raha
Liberec vyřizují podání učiněná v obou zem-
ských jazycích.
Na tyto nabidky knížele Lobkovice o d po-
věděli Němci zdejší vlastním listem dra.
Sehmeykala ze dne 19. prosince 1887
opět doslovně: »Návrhy tímto učiněné
považujeme za možný podkl ad
jednání s tou změnou, aby odstave
3. obmezen byl na hlavní mě sto
Prahu.«
Ejhle, tenkráte tedy nepovažovalito
ještě Němci za žádný český altentát na živo
svůj, když by veškeré německé obce, a veškerá
německá okresní zastupitelstva přijímaly
české přípisy, ničeho neměli proli tomu,
aby liberecký magistrát na roveň pražskému
musil vyřizovat podání v obou
zemských jazycích.
Na to v červenci roku 1897 ně-
mečtí universitní professoři dr. U l b r i c ha
poslanec Přersche výslovně konstatovali, že
jak s české tak i s německé strany bylo
v osnovách zákonův a jednáních opětn
uznáno, že podání učiněná v zemském jazyku,
třeba nebyla jednací řečí obce, neb okresního
zastupitelstva, mus! býti ode v šech samo-
správných úřadů přijímána, ale že mají se vy-
řídit prostředkem překladův.« — A proto ať žijl
dnešní — »Meiningenšti !«
Lobkovic
Němec
František
Schmey
doktor
Přersch
Meiningenšť
Čechy
Liberec
Praha
16
article
Říšská rada.
Říšská rada.
Poslanecká sněmovna-
328. schůze.
Z Vídně, 6. května.
(Pův. a tel. zpráva »Nár. Listůe.)
Pan dr. Mansvet Kosel, jenž avancoval
26. října m. r. z ředitele poštovních spořitolen
na kaneléře státního pokladu, mě při projedná-
vání celního tanifu poslaneckou sněmovnou
skvělé živobytí. Baron Call a hr. Buquoy poslou-
chají pozorně a vytrvale každého řečníka, jeho
není vidět. Jakoby se příjem z dávek dovozních
finančního eráru ani dost málo netýkal. Ab-
stinence jeho jest ovšem vysvětlitelna. Předně
a hlavně nerozumí celé záležitosti, za druhé si
patrně mysli: „Proč bych se namáhal? Jsem
beztoho na Vystrkově a stejně rychle i nehlučně,
jako jsem přišel, zas odejdu.
Jsou ovšem lidé, myslící, že měl pan dr.
Kosel odplavati se svým protektorem a spolu-
žákem drem. Körbrem. Že měl alespoň on býti
s ním solidárním, ani druzí členové kabinetu-
zůstali v úřadě, když jim pohlavára vzali. Vzá-
jemnost a věrnost — zastaralé to pojmy, jejichž
realita ve světě, ve kterém rodí se u zmírají,
slavně i neslavně, ministři, nikdy nebyla, nikde
není, ani jindy, ani jinde, ani v Rakousku. Vždyt
byli jsme svědky divadla, při ktorém lidé,
10. října r. 1893 „solidární“ s hr. Taaffem při
podání jeho volební reformy, po patnácti dnech
byli solidárními s poslanci, na ministry pasova-
nými, kteří povalili tvůrce i dílo. Si hic, si ille,
cur tu nom, Mansuele !?
doktor
Mansvet Kosel
Buquoy
Kosel
Taaff
Vídeň
Vystrkov
Rakousko
poslanecký sněmovna
Baron Call
17
article
Dr. Dunajewski, jeho předchůdce, když
dělal se poslední celní tarif, takového pohodlíčka
neměl. Na jeho bedrech spočívala celá tíž-
obrany předlohy vládní nejen proti levici, nýbrž
také proti vlastním krajanům, soukmenovcůma
přátelům politickým, proti Polákům. Do palby
nejprudčí musil sám a první. Pravda, on se
nebál. Pravda také: měl dobré zbraně a dobrou
zbroj. Něco věděl a uměl se ohánět. A pak říkal
vždycky: „Víc nežli padnout, nomohu. A pad-
nu-li, padnu čestně!“. A padle čestně. Měl
karakter, politikou nezkažený. Když hr. Taaffe
o 180° zahnul v levo, řekl: „Takhle já, starý
voják pravice, točiti se nedovedu a — nechci“.
Šel a podal demissi.
V noci, kritické pro celní tarif, kritické pro
dra. Dunajewského a celý kabinet, kritické pro
celý systém ve vládě a v parlamentě, v noci,
věnované rozhodnuti o nejspornější položce,
o clu petrolejovém, došla do sněmovny pro kolo
pelské Jobova zvěst, že při doplňovací volbě
říšského poslance neprošel officiální kandidát
klubovní, nýbrž odpůrce jeho, zároveň odpůrce
položky té. Na levici jásali. Škodolibě a nadějně
zúroveň. Doufali, že Poláci zaleknuti touto po-
rážkou na půdě haličské, zaleknou se, zviklají
se. Nezalekli se, nezviklali se. A vítěz onoho
dne, velenadaný, ohnivý, po činnosti planoucía
prahnoucí Szczepanowski ve Vídni stal se nej-
spolehlivějším sloupem haličsko-polské delegace,
její mluvčím, její referentem, a kdyby dnes žil,
doktor
Dunajewski
Polák
Taaff
Jobův
Vídeň
Šela
18
article
FEUILLETON.
FEUILLETON.
V Praze, 6. kvělna.
6— (Kronika.) Pan dr. Servác Hellen
nám zde občas svým poutavým způsobem vy-
pravuje vzpomínky ze svých mladých let. Ten-
krát v Čechách a v Rakousku panovaly ješte
staré zlaté časy ! Starý absolutism sice znenáhla
čokonával v rudé záři solferinské, ale v Praze
i po českém venkově bylo útulno, panovaly
nravy patriarchálné a vojáci, aby v řadě vypa-
dali martiálněji, malovali si černidlem pod nos
veliké kiňáry. Zprávy o neúspěchu na italských
bojištích vítali v Čechách pouliční odrhovačkou;
»Pane Dulaj, co pak dělaj?« S uvědoměním
národa stálo to ještě bledě. Je nám dnesdo
úsměvu, jak málo smyslu pro veřejné záležilost
jevili tehdy otcové naši, jak ledabylo si všímal
národních potřebl
Úsměv, známka spokojenoslil
Jsme spokojeni. Citime se tak nesmírně p
vznešeny nad poměry dob zapadlých !...
Jsme-li, opravdu?
Onehdy na procházce se známým po něk
dejší »marianské šanci«! Staré hradby a příkopy
ta srovnány se zemí, kolem veliké budovy nové
c. a k. kadetky upraven rozsáhlý, pěkný sad
Za nedlouho i s té strany bude se mít Prah
veela moderně k světu
U vchodu vojenské školy na zdi labulk
pro obecenstvo: »Der Besuch ist dem Publikum
den Siunden... gestattet.«
— Co je s tím nápisem?
— Jako u všech kasáren ! vykládá známý
Armádní řeč !.
Muž je velmi obezřelý v obecných záleži
toslech, má mnoho styků, o všem dovede vho
podati vysvětlení.
— A co je obecenstvu po armádní řeči
namitáte. Nebo smějí na návštévu k pánům ka-
detům jenom Němci? Nemělo by se tu za
kročin?
Známý pokrčil rameny.
— S vojanskými úřady těžko mluvit! Věc
moci !.
— Jak to — moci? Nápis na ulici, n
budové veřejné! Do toho má přec slovo také—
obee ?
doktor
Servác Hellen
Dulaj
Němec
Praha
Čechy
Rakousko
Besuch ist dema publikum den Siunden
19
article
— Má slovo, arci. Někde před deseti lety
obec také dost živě se o věc zajímala. Bylz
toho spor
— A skončil?
— Vidět, jak! Nápisy na kasárnách máme
— všude stejny!
— A loni nový ministr přece prohlásil, že
armádní jazyk neplatí pro — nápisy. Někde na
venkově také už dali na kasárna český ná-
pis . ..
— Nu, snad by to šlo konečně také
Praze, ale .
— Jaké ale?
— Takový nápis, stojí-li pak za tolik —
námahy? Snad by ani nebylo dost politické, s
tuze čertit. Dali by nám konečně nápisy a věc
vypadla by jako — koncesse. Řekne se, Češi
chtějí jen nápisy! Dejme jim nápisy ! A my
přec chceme v íc ! Nápis je hloupost. Nemyslíte
Chceme vážnější věci.
— Na příklad-
— Jakéž dlouhé řeči ! Chceme své práv
na život a je-li část života v branné síle, chceme
svou brannou silu, své vojsko. Ne nápis n
kasárna, ale celé svoje zřízení vojenské-
— Nu, vélkolepé! Smělý obrat ! Sapr-
ment! A jsou-li už tak pyšné záměry, jaké pak
vlastně kroky podnikáme ? nalehli jste.
Odpověď dopadla tuze — neurčitě.
Nápis je vskutku hloupost, nestojí za vel-
kou námahu. A celé zřízení vojenské? To zas
by stálo námahy velice mnoho. Proto si odpou-
štíme námahu v jednom 1 — v druhém směru.
Rozvoj národní bytosti všemi směry a obor
byla by starost národní politiky. Jak se stav
k věci národní politika?
Poslanec pan Václav Choc vydal spisek o
vojenských úkolech české politiky«. Záslužný
spisek !*) Poprvé tu shrnut dnešní současný
názor český na věci vojenské. Politika národa
má být »opravdově kulturná a hospodářsko-so-
ciální«, proto shledává autor prvním úkolem v
věcech vojenských »odboj a odpor proti milita-
rismu vůbec«. A v dalším důsledku: snahu po
odzbrojení a zavedení mezinárodního soudnictví.
To pro »dalekou budoucnoste.
) Knihovna Samostatnosti sv. XVI. V. Praz
Čech
Choc
Praha
samostatnost svatý . XVI
20
article
Okamžité starosti ovšem jinak. Tu jevír
Okamžité starosti ovšem jinak. Tu jevír
álná politika snahu »po zmírnění vojenského
břemene«. A užší úkoly: obmezit počet stálého
vojska, zkrátit činnou službu, usnadnit službu
záložnickou, poskytovat náhrady rodinám, chu-
dším cvičencům a pod. A pobočné úkoly : upra-
vit řízení nákupné a dodávkové pro vojsko, u-
snadnit dodávky domácí výrobě. A vyšší úkoly
umravnit vojsko, zreformovat kárné řízení, pro-
hloubit vzdělání vojska, mužstva i důstojnictva.
odstranit souboj, zrušit pojem privilegovanosti atd.
Vedle úkolů povšechně reálných hlavní
úkol české politiky vojenské: znáro dn
vojsko, vojenské školy, ústavy, službu atd.
Všecky uvedené úkoly jsou spískem šíre
rozvedeny, vyjasněny, zdůvodněny. Autor má
širší rozhled, jeví smysl pro potřeby celku, má
zřetelný, svižný sloh, snaží se zachovati věc-
nost vývodů, není ani rozvláčný ani povrchí.
Celkem pozoruhodný spisek. Podává věrný,
reete úplný ob raz amýšlen í současného
průměrného vzdělance českého »o věcech vojen-
ských«.
21
article
Arci, současný průměrný vzdělanec nemus
být ještě — praktickým politikeml
A cil české politiky ve věcech vojenských
Podle spisku náramně složitý: předně o
stranit vojsko; a nemožno-li hned odstranit
tedy aspoň o bmezit; potom všelijak upravi
zreformovat, umravnit, prohloubit a konečno
také znárodnit!
Rejstřik úkolů!
Je-li úkolů řada, žádá praktická politik
bráti úkoly po řadě. Který tedy n apřed?
— Žádný »napřed« ! Všecky co možná
»zároveň«! soudí průměrný vzdělanec český.
A politika česká vzala si věrně k srdci ná-
zor »průměrného českého vzdělance«, háji hor-
livě, aspoň slovem, všecka příslušná hlediska
zároveň, kdekoli příležitost se naskytne. Česká po-
litika horli, jak známo, pro myšlenku světového
míru, pro všeobecné odzbrojení, pro obme-
zení vojska, pro pokrokové reformy, pro umrav-
nění vojska i pro jeho znárodnění. Pro všecko.
A který z hlavních »vojenských postulátů«
české politiky byl dosud — splněn?
Není to žádné tajemství: žádný! Vojsk
není ani odstraněno ani obmezeno, aniž vůbec
jakkoli nad jiné naše výtky povzneseno.
22
article
A politika, ktorá ze svých postulátů nepro-
vádí — žádný?
Je-li to praktická politika
Dnešní průměrný vzdělanec maďarský je snad
méně zaujat pro ideje »opravdově kulturněa
hospodářsko-sociální« nežli průměrný vzdělane
český?
Ale vojenský program maďarské praktické
politiky? Jak zní? Znáte jej. Zní velmi krátce
maďarské národní vojskol
Odzbrojit či neodzbrojit? Otázka všelidská-
Snad ji vzdělanost lidstva jednou rozřeší. Dou-
fáme aspoň. A co jednou rozřešeno, je spo-
lečno všem jako nový objev, nový vynález, nová
síla. Kulturnost je bez hádek a smlouvaček spo-
lečná věc. Je-li na vyšším stupni kultura obecná,
nezůstane i vojenství nedotknulo. Evropská voj-
ska mají jiný materiál, než koloniální vojska,
jsou i kulturnější. Co se jednomu osvědčilo.
osvojí si hned druhé, ať co do techniky vý-
zbroje nebo jiného zřízení a hlediska. Věc po-
kroku má svou vlastní šířivost a rozpinavost.
23
article
Česká politika nie s vého tu nespraví.
Dříve, než možno věc zdokonalovat a re-
formovat třeba ji — mít.
Otázkou smírčích soudů obíral se v Čechách
už před věky Jiří z Poděbrad. Byl tenkrát če-
ský král vojensky dobře obut a měl svoje slov
v evropském koncertu. A co je dnes s otáz-
kou smírčích soudů? Číyři sta let — po Jiřikovi?
Nezdá se, že by svět byl rozřešení otázkyo
mnoho blíže. Co s ní bude za sto, za pě
set let?
Nevíme.
Ale jedno víme ! Kde který národ chce po
liticky vážit, je především pečliv své
branné síly.
Chceme sami politicky vážit?
Politické »programy« vyrábíme horlivě
Snad tedy chceme.
Úkol diktují poměry. Celek národa žije,
má-li všecky formy současného žití vyplněny
svým tělem a duchem. Velká úloha připadá
v současnosti branné síle národa. A tu jsme
ještě tolik pozadu se svým — duchem.
Arci v těch věcech nerozhodujeme sami.
Jiní činitelé spolurozhodují. A s těmi praktická
politika musí počítati.
Jiří
Čechy
Poděbrady
24
article
Jak tu stojí věci
— Jaký je váš vojenský program ? plá se
rozhodující činitel.
A průměrný vzdělanec český odpovídá:
— Můj program by byl: nejraději vojsko
— odstranit. A ne-li hned, tedy — obmezit.
A potom, možno-li — znárodnit!
A činitel rozhodující? Co si vybere z od-
povědi?
Vybere si jedno.
— Komu není jasno, co žádati dříve,
jakoby nevěděl, co žádati v ůbec. Nedostane —
nic. A to je prozatím praktický výsledek na-
šich — programů.
Ale český vzdělanec, který je náhodou po-
slancem, se ohražuje.
— Krilisovat programy je snadno ! Doved
bych také postavit národní požadavek čistě vo-
jenský, ale co — voličové? Můj protikandidát
právem by se ozval: hleďte mililaristu, zpáleč-
níka! Zradil požadavky pokroku! . . . A byl
bych se svými voliči — - hotov.
A muž má pravdu.
Poslanec je volen do parlamentu. A parla-
ment je orgán veřejné kontroly, diskusse, po-
rady, kritiky, nikoli v orgán — praktické po-
litiky.
— A kdo má povinnost obstarávati poli-
liku — praktickou?
— Jiný orgánl
— A kde má celek národní ten druhý
svůj orgán, určený vedle kontroly a kritiky
hledět si prakticky nejblížšich potřeb ? .
— Národní celek takového orgánu — ne-
25
article
A všecko se vysvětluje l
A pokročilost naše? Usmíváme se naivno-
stem našich otců z doby absolutismu, jak sio
národních potřebách kolem stolu v koutku povi-
dali a spolehali jen ve všem na vysokou vládu
Jak jsme dnes pokročilejší! Máme ústavnost
spoleháme na svou parlamentní politiku! Máme
oči, které vidí, ústa, která mluvi a těšíme se,
že je tím už také postaráno o vše, co by měly
dělat nějaké — ruce.
Silou — spolehavosti nejsme věru daleko
od svých otců z doby absolutismu.