Ročník XXXX.

V Praze, ve čtvrtek dne 6. září 1900

Číslo 246.

Na ranní a odpol. listy předplácí nen v Praze v administrncl na měsía vrt lsta. . . . 8 R — s dvojí donáškon n . . . . 7Ko ve mislkách: 2 K 3ok as něste. Poštont na pás dvojí zásilken nvt iska . . : n k el

Ze zprávy obchodní a živno- stenské komory vídeňské. Tyto dny vytasily se vídeňské časopisy a zprávy s výňatkem z výroční zprávy ví- deňské obchodní a živnostenské komoryo poměrech průmyslových a obchodních v mi nulém roce 1899, kteréž se zřejmou ten dencí se snažily svaliti povšechnou hospo dářskou tíseň na účet národnostních zá- pasů. Znajíce z dlouhé zkušenosti praktiky vídeňského časopisectva, kteréž z pravidla všecky zprávy přizpůsobuje záměrům politi- ckým německého souručenství, vyčkávali jsme, až dostaneme do rukou původní znění zmíněné výroční zprávy, abychom k ní mohl zaujati určité stanovisko. V obšírné své zprávě ve všeobecném přehledu zabývá se komora celkem dosti klidně obzorem okolností pro rozvoj prů myslu, obchodu a dopravnictví výhodných jakož i oněch, kteréž jsou jim na újmu.A tu na několika místech dotýká se i poměrů politických a národnostních, ale — a to za- mlčely zmíněné výňatky časopisů víden- ských — skoro výhradně se stano- viska nejužších zájmů místního trhu vídeňského, při čemž se odho- dlala komora vídeňská i k následůjícímu stesku: Národní a politický moment způsobi

Dolním Rakousům, zejmena však trhu vídeňskému zvláště citelne újmy. Soukromí zákazníci z Uher a ze zemí slovanských vyhledávají vídeňský trh jednak jenom neradi, jednak si ho již vůbee nevšímají. Vídeňské firmy jsou nuceny umi- sťovati své zástupce v Čechách a na Mo- ravě, protože české odběratelstvo nechce míti styky leč se slovanskými firmami,a nechce přijímati jiných leč českých prospektů. dopisů a faktur. Až doposud věrní a vždy spokojení zákazníci a odběratelé byli ztra- ceni dodáním německých účtů; objednávky z těchto »provincií« byly odvolány s odů- vodněním, že tam nelze bez osobních výtek, ba i bez zůmyslného poškození odvážiti se. odebírati zboží z Vídně. Kdežto tedy prů- mysl a obchod (rozuměj vídeňský) si skorem nadobro zatarasil národnost- ním sporem odbyt do zemí pro nákup nejzpůsobilejších a nej výdatnějších, jest vydán ve své v lastni korunní zemi nejprudší soutěži provincií. Opětně a opětně se vyskytují nářky, že při zadávání větších prací často pro zcela ne- patrné rozdíly v ceně dodávka dostane se cizím firmám, aneb firmám mimo ko- runní zemi (správněji: mimo Vídeň. Red.). tak zejmena jest ve svém vývoji zdržován vídeňský průmysl strojní neodůvodně- ným dáváním přednosti konku- renci české a moravské, Obchod s Haličí a Bukovinou doznal v minulém správním roce značného úbytku. Značný jinak podíl Vídně a Dolních Rakous na odbytu do států pobalkánských scvrkl se (následkem ne- úrody) valně a na mnoze utrpěl ztráty. Po- ptávky cizinců nákupu schopných (RRusů. Rumunů atd.) nápadně klesají; opatřujíť své objednávky po většině jinde, vyhýbajíce se Vídni . . .

Hinc illae lacrimae! Ejhle, onu snahu po rozvoji obchodu a průmyslu, jejíž tlu- močníkem se stála obchodní a průmyslová komora Vídně. Jakožto komora mistní má ovšem plné právo upozorňovati na úpadek (ovšem že opravdový a nepředstíraný) svého obvodu, ale potom nesmí se nikdy již tvářiti, jakoby hajila zájmy průmyslu, obchodu a dopravni- ctví v celém jejich rozsahu a významu. Nejcentralističtější obchodní komora, jak z ukázky oné jest patrno, obratem ruky hájí »nejobmezenější provincialism«, jakmile jde o hmotné zájmy kapes vídeňských, ba ona neostýchá se nesnášelivě brojiti proti prů- myslu v Čechách a na Moravě (a nečiní při tom nijakého rozdílu mezi průmyslem zdejším českým a německým), ona vidí v něm pouze nevítaného konkurenta z provincií. Ba nevraživost ji vede až i ku přímému útoku na jednotlivá odvětví průmyslová »vně vlastní korunní země!« Vidouce tuto nepřízeň ke průmyslu v ostatních zemích, kteráž nic nezadá známému způsobu boje víden ských interessentů proti pru myslu uherskému, musíme se bezděčně tázati, mohou-li ostatní vývody a názory ko- mory o potřebách průmyslu, obchodu a do pravnictví činiti nárok na objektivitu a ne strannost !? Proto zvláště ani nevěříme, že by všecky domnělé útrapy, jež podnikavost vídeňsk. prý zakouší v Čechách a na Moravě, za koušela pouze od zákazníků a odběratelů českých.

Pravda jest tu asi neúplná, neboť — Vídni překáži každá konkurence průmyslu provinčního vůbec. Jí nestačí, že v ní jsou soustředěny všecky zdroje příjmů, že jest sídlem ústředních úřadů a veškerých želez ničních správ, jí nestačí, že ji stát zahrnuje podporami, že veškeré zprávy a služby kon- sulární, veškeré dodávky veřejné nejprvéi se oznamují a že podmínky dodávek jsouj z pravidla mnohem přístupnější, než konku- rentům z provincií — ona nepřeje si vůbec nijakého mimovídeňského průmyslu a ob chodu, který jeví životní sílu a schopnost čeliti průmyslu vídeňskému. Ovšem postrádáme ve zprávě obchodní a živnostenské komory vídeňské to, co by se vedle pronešených nářků mohlo pokládat za zpytování vlastního svědom a seznání vlastních hříchů. Vídeř svým němčícím centralismem sama nejvýdat něji rozsévala národní nesnášelivost a po- ciťuje-li její následky — musí zvolati nej prvé: mea culpa! Co se týče věcné, solidní soutěže —tu již musí pánové ve Vídni prominouti, že prů- mysl korunních zemí a »provincií«, zejmena průmysl v Čechách a na Moravě jest přičin- livější a podnikavější, nežli na výsluní přízně a přebytku zhýčkaný průmysl vídeňský. Doby, kdy stačilo doporučení: to je »ví- deňské« zboží — minuly bohdá navždy, rov něž i doby, kdy ostatní » provincie« závisely na průmyslu a obchodu vídeňském. Po této ukázce názoru obchodní a živnostenské komory na zájmy obchodu a průmyslu ovšem jest těžko věřiti tomu, co praví na konci vzpomenutého povšech- ného obzoru: Komora nicméně doufá, že . . . v národních stranách uzraje poznání, že nutno uzavříti poctivě smír, má-li se napraviti aspoň z části to, co opemenuto v hospodářském oboru.

Politické zprávy domácí. V Praze, 5. září. Drakonické odsouzení Svato- martinčanů. Třeba si připamatovati příčinu, která vedla ke kruté persekuci slovenských vlastenců ve Sv. Martině, abychom pochopili celou nesmírnou křivdu, která se jim děje. Dne 3. kv. 1897 vyšel v »Národních No vinách« čl. »Paralysa progressiva«, v němž zkritisováno a ovšem odsouzeno násilné poma ďařování místných jmen. Článek radil obcím. aby na základě zákona z r. 1886 bránily původn svoje jmena. Dne 15. č. 1897 uveřejněn v »Národníeh Novinách« čl. »Otrokářství nahoru i dolů«, v němž citovány maďarské časopisy »Magyau Ország« a »Hazánk«, jež ujaly se pešťanskýeh cihlářů, krutě utiskovaných továrníky Pro tyto články »Nár. Nov.« byly zažalo vány před porotou pro pobuřování proti národ- nosti a církvím a dne 23. č. 1898 red, Ambrož Pietor, jenž článek ani nenapsal, ani do tisku nedal, byl jako zodpovědný rodaktor odsouzen na 18 měs. do vězení. Pisatel článku Eduar Kováč, jenž se dobrovolně přihlásil jako autor. nebyl soudem pohnán k odpovědnosti. Pietor odseděl si přisouzený trest a když po půldruhém letě vracel se do Sv. Martina, vlastenecké obecenstvo vyšlo mu vstříc na ná- draží. Část obecenstva, velmi malá, dostavila se následkem oběžníku adv. Matouše Duly. Ostatní přišli z vlastního popudu. Když Pietor vystu- poval z vlaku, Dula jej uvítal řečí, slečny Věra Dulova, Etelka Cablkova a Elena Švehlova po- daly mu kytky. Vše událo se v tichosti.

Ale jakýsi špiel donesl o tom zprávu slůžnému Attilovi Ujhelyčovi a ten honem poslal žan- darmy, aby zakročili. Zandarmové obstoupil vůz, na kterém Dula vezl Pietra, tak že to vy padalo, jakoby vezli zločince. Lidé počali zpí vati »Hej Slováci« a zpívali, až Pietor zmizel ve svém bytě. Nedosti toho, četníci vniklido dvora adv. Mudroně, kde je red. »Nár. Nov.« že prý hledají jakéhosi vysokého člověka. »který jim do tváře zpíval«. Když byli upozor nění, že nemají práva vnikati do ciziho domu. žandarmové nabili pušky a mířili na hlouček 10—12 lidí na dvoře Mudroňova domu. Pri běhl jejich poručík Lazar a odvedl je- Služný Altila Ujbelyi udal 32 občan soudu, a to jen tak od oka, koho chtěl a kdo mu napadl. Tak na př. Izáka, jenž se mezitím byl bavil v »Nár. Domě«, Paulinyho Tótha, jenž jel rychlíkem k Vídni, Pavla Kvitka, zá- mečnického dělníka, jenž ještě nebyl vyše z práce v továrně. Udal i syny Pietrovy, Mi loše a Ivana, kteří vyšli naproti vlastnímu otci. A zase neudal mnohé, kteří na ná- draží byli. Z udaných 32 osob 28 bylo obžalováne pro »schvalování nezákonných skutků«, načež uherský zákonník připouští až Gměs. vězení. Ale zákon výslovně vyjímá schvalování přečino politických. Toho však obžaloba nedbala. Všichni obžalovaní citováni několikrát až do Báňské Bystřice. Jedna cesta stála je dohro mady na 300 zl. Dne 24. ledna 1900 bylo závěrečné pře líčení. Proti obžalovaným vedeni falešní svědci

jež oni po svém odsouzení pohánějí před soud pro křivé svědectvi a přísahu. Obžalovaní odsouzeni následovně: Matouš Dula na 3 měs., Blažej Bulla na 2, Svetozan Hurbar 1, Vladimir Mudroň 1, Ondřej Halas 1, Josef Škultéty 1, Josef Capko 1, Št. Cablk 1, Jan Cablk na 14 dní, Jos. Fábry na 14 d., Jos. Cipár na 1 m., Ondřej Sokolik na 14d. Samael Kacharik na 14 d., Jiři Čajda 1 m. Konst. Hurban 1 m., Pavel Mudroň 1 4 d., Petr Kompiš na 1 m., Gedeon Turzo 14 d. Julius Bránecký 14 d., Antonín Novák 14 d. Ant. Bílek 14 d.; slečna Věra Dulova k pokutě 50 zl., sl. Etelka Cablkova 100 zl., Elen Švehlova 50 zl. Útraty 112 zl. 47 kr. Odsouzení se odvolali. Královská tabule osvobodila sl. Véru Dulovu a ostatním tresty zmírněny. Matouš Dula syou i svých přátel věc přeď král. tabuli sám hájil a dokázal nezvratně, že protokol závěrečného přeličení byl nesprávně veden a odpovědi zkrouceny. Soud nabyl o tom přesvědčení a slibil připojit opravu k soudním aktům.

Odsouzení odvolali se ještě jednou, k nej vyššímu tribunálu, a tato soudní stolice, jeh má býti vzorem nestrannosti, prvotně tresty ně- kterých zdesetinasobila, jiným zešestinásobila, ale některým i zdvanáctinásobila. A to všecko pro nic za nic, tak že je patrno, že Slováci jsou biti proto, že jsou Slováci a dosud se domnivali, že jím náleží jako spoluobyvatelům uherského království také nějaké právo, také nějaká spravedlnost. Ale buďtež dobré mysli l Slovenská věc pokračuje: přibývá jim mučedníkův i chrabrosti muka snášeti, Stejným poměrem roste nespra- vedlnosť jejich protivníků, jež nabývá již roz- měrů krutosti. To je stadium, kdy k Slovákům obrátí se sympatie nejen rodného světa, nýbrž i samých Maďarů, kteří v sobě neudusili, ještě všechen lidský cit a nezapomněli, že také byly doby, kdy jim bylo snášeti křivdy, útisky, ne- svobodu a násilí všeho druhu. Maďaři z těch dob šlechetných zápasů mohou býti Slovákům příkladem boje proti nynějším Maďarům, kte jsou prodchnuti ctižádostí utlačovatelůva týratelů svých spoluobčanů slovanské ná rodnosti.

Politické zprávy zahraničné. K alžírské otázce. Max Régis, starosta alžírský, žádalz andienci u presidenta ministerského a byl přijat panem Leyguesem, ministrem vyučováni, v za- stoupení nepřitomného předsedy. Max Régis přišel, aby s důrazem hájil své přesvědčení republikánské a vlastenecké. Pravil, že jest hotov obětovati veškeré své síly rozkvětu metropole alžírské a že prosi vládu, aby ho za tímto cl lem podporovala. Než aby dosáhl tohoto kýže- ného konce, jest třeba, aby vláda odstranil ony vlivuplné osoby, jež rozvoji kolonie překá- žejí. Jest to guverner Lafferir a prefekt alžírský Lutaud. Ministr odpověděl, že agitace, jež Alžírskem několik let již zmítá, ochromuje zdárný rozvoj této osady. Než vláda učiní vše, co ji bude možno, aby napomáhala úřadům domácím, aby konečně záštím a násilnostmi rozbouřené mysli se uklidnily.

Z Francie. Ohlášení cara, že nelze mu navštíviti výstavu pařížskou, vzbudilo trpké pocity v Paříži, kteréž částečně mírněny jsou ovšem vroucností listu carova, neméně pak i nadějí, že as pon carevič ještě před sklonkem vý- stavy (5. listopadu) Paříž navštívi. — Vláda Waldeck Rousseaua v pozornostech k Německu zachází čím dále tím více. Na poprvé o roku 1870 vypraví se tentokráte zvláštní po- selstvo vojenské — k německým manévrům císařským (v Pomořansku)! Sestávati bude z brigádního generála Michela, podplukovníka Sylvestra a majora de Chorelles. Politický banket pořadatelstva manifestačního tábora státopráv- ního lidu východočeského. (Původní zpráva »Nár. Listů«.) Důvěrná schůze spojená s banketem, jenž byl konán večer dne 2. září 1900 v Luži, stala se skvělou manifestací zůčastněných stran státoprávních a dů- stojným zakončením tohoto památného dne. Schůze tato, při níž bylo rokováno »o snahách po lepší budoucnosti českého národa«, byla zahájena o 7. hod. večer ve velké dvoraně »u Veselských« v Luží. Mezi účastníky, jichž bylo na 300, byli předseda lábora p. dr. Edvard Grégr, míslopředseda tábora pan Karel Adámek, mnozí poslanci, řečníci tábora, starostové východočeských okresů se svýmí náměstky, purkmistři měst východočeských, mnozí členově okresních a obecních výborů a četní jiní členové pořadatelstva táborového.

Po srdečném uvítání purkmistrem města Luže p. Václ. Bulíčkem, jenž jmenem města pozdravil hosty, ujal se slova přísedicí zemského výboru poslanec pan Kare! Adámek, jenž v delší řeči. četným souhlasem provázené, vzpomenul nejprvé politického ruchu táborového v letech šedesátých, zvláště pak vývoje veřejného a politického života východočeského v rozrušné době zakázaného prvého tábora košumberského. Věnoval vzpominku památce statečných tehdejších spolupracovníků, kteří se zúčast- nili pořádání prvého tábora, bohužel však dnešní manifestace se nedožili. Přes hroby jejich další řady bojovníků pokračují v zápase za prospěch právaa povznesení našeho národa. A tak i jednou přes naše hroby postupovati bude mladší generace dále v tomto národním našem boji a zápasu. Pojednal o pře- kážkách a nesnázích, s nimiž národ náš zápasiti musí, a připomenul, že a kterak nutno jest, abychom především spolehati na vlastní svou sílu. Lapidár- ními rysy vylíčil odvěký boj češství s cizotou a ob- mezování práv jazyka českého a vývoj jazykov otázky v době novější. Nikomu nemůžeme věřitia nevěříme. Na nikoho nespolehejme, než na svou sílu.

Bohdá konečně uplatní se i přes všechny Javorskéa Rutovské vzájemnost slovanská a vítězství se skloní k zbraním našim. Na to promluvil p. MUDr. F r. Hamz a, jenž vhodnými doklady a přesvědčivými důvody pojednal o potřebě obětavosti pro účele veřejné a o potřebě nadšení pro věc národní, jichž tím spíše pak jest potřebí v našem národě, v jeho boji za jeho svobodu, pokrok a práva. Poukázav na příklad daný přítom- nými seniory českého poselstva v prácí vlastenecké, pronesl zdravici dru. Edvardu Grégrovi a Karlu Adámkoví. Účastníci uspořádali po tomto přípitku oběma poslancům okázalou ovaci. Přísedící zemského výboru a poslanec dr. Edv Grégr obrátil se řečí svou k mládeži české, jadrnými a případnými slovy líčil zápas o statky a práva ná- rodní. Poukázal na povinnost všech příslušníků na- šeho národa účastniti se v tomto boji. Mládež česká, byť i vyskytly se mezi ní v novější době některé kormutíivé zjevy rakoviny lhostejnosti národní a ne- tečnosti ve věcech vlasteneckých, jest ve svém jádru nedotčena nákazou lhostejnosti a netečnosti této. Řečník jest přesvědčen, že omladina česká bude bohdá bojovati jako její předchůdcové dále za staré naše ideály a za naše práva národní. Končil povzbuzením k odhodlanému a neunavnému postupu v práci vla- stenecké a v boji národním. Rečníkovi odpověděl pan JUDr. K. Adámek jmenem východočeské omladiny, jež spolupořádáním tábora lidu východočeského poprvé větším podnikem

V Praze, 5. září.

FEUILLETON. zli v vol Berlínská secesse.

ton s V srpnu. dhlor nei ne ei »Umění jest to, co stvořili velcí tlluereve de umělci. not o ž Sentence ze sv. Augustin v předmluvě katalogu. Těžko je si dnes, po deslti, patnácti letech, představiti, jak vznikly »secesse«, vzpoury v ob cích umělců, odboje proti dogmatům v umění žádosti a touhy nových směrů; těžko si před- staviti bezvýsledné jich boje na počátku a zou- fale komickou situaci, ve které se ocitaly vůč obrovské převaze starších, spočívající spíše n spolehlivé tradici, na řemeslnosti a virtuositě, než na větší sile umělecké. To však na počátku stačilo. Odbojníci v řemeslné routině byli slabí, jich idey, jich nové názory tápaly ve tmách, rodily se teprve z plodného chaosu, jenž víři v jich duších, a zatím officiální trůny byly pevně obsazeny a hájeny starými osvědčenými mistry Vzpomínám n první vídeňskou secessi, tušim, před jedenácti lety, co zoufale ubohých pláten tisnilo se v nevelkém sále, z nichž vy- skakovaly sice jiskřičky nových záchvěvů, ostatní však bylo jen ubohé neumění. Jiným secessím nedařilo se z počátku lépe, a ještě v loni na příklad v Mnichově secesse ukazovala povážlivé trhliny, její vůdci nemnohým byli zastoupeni, mnoho bylo povolaných, málo však vyvolených. Zatím však rostly legie secessionistů, z původ- nich dobrodružných, bezejmenných odbojcův stali se vážní, rovnocenní protivníci, nejednalo se již o nepatrné žáky, kteří se vzepřeli svým mistrům, ale o boj dvou idel, dvou směrů rovnocenných, v němž na obou stranách stojí stejně dokonalí a stejně poctiví zápasníci.

Tak se stalo, že z výstav věcí, odmítnu- tých ofíiciálními exposicemi, vzrostly výstavy souběžné, samy v sobě cenné, jež nad offieiální mají ještě jednu neocenitelnou vý- hodu: nejsou vázány tou ohromnou záplavou rozmanitého řemeslného braku, jenž každoročně zaplavuje roční výstavy uměleckého spolku, omezují se na svůj kruh, vybírají, volně umi- stují, mají převahu umění a myšlenky na své straně, tak že pravdivě mohou říci, co žádaj v úvodu k seznamu své výstavy: »Přejemes ne blahovolné, ale rozumějící obecenstvo pro svoji výstavu, t. j. obecenstvo, jež snaží se roz uměti a zažiti umělecké dílo tím, že noří se do duše tvořicího.« Dnes však též přestává již jich, řekl bych, osobní rivalita s výstavou offieiální dnes jdou již svou vlastní cestou a samostatně hájíce se proti falešnému domnění, jako by při zakládání secesse byli se na určitý zvláštní směr v umění zapřisáhli: »naopak, oddělili jsme se, abychom tím volněji mohli vystoupiti n prospěch každého talentu, ať se projevuje v jakémkoliv směru.« A oddělili se vskutku nadobro. Postavili si zvláštní svou budovu, v tom charakteristickém stylu, pro který u nás máme dosud jen karri katuru neb bezduchou, naprosto nepochopenou imitaci, který však již v cizině se uchytil, pevně zakotvil a vyrostl bujnými sice často a dosti nespoutanými výstřelky, celkem však vydal již mnoho krásných květů a zralého ovoce.

Postavili si ji na docela protichůdném konci Berlína, daleko za rozkošnou, rozlehlou oborou, v čistém, prostranném novém Berlíně, kde mezi domy všude šumí zeleň a pestří se zahrady. kde neuzříte čtyřpatrové hradby, oplácané zed- nickým vkusem, jichž střílny — ne, okna, — shlížejí na špinavé dláždění úzkých ulic, neb ko- mínovité dvorečky, jimiž stoupá sklepní zápach do azuru. Vedle veselého vzdušného »divadla západu«, a originálně pomalovaného divadelního restaurantu, v stylisované zahradě stojí přízemní budova s měděnou kupolí, s vrchním klidným světlem, všecka rozjasněná, čistá i vzdušná, prostranná, zdi pomalovány velikými zelenými rostlinami a ozdobené skulpturami, sály bez nápadného vkusu, reklamních koberců a p., jen s několika jednoduchými, stylisovanými židlemi. Lituji, že nemohu vám o tom, co letos po druhé skýtají tyto sály na novém umění, refe- rovati víc, než co uvidí mimojdoucí cestovatel jenž zapadne sem na jedno odpoledne okřát od své práce. Snad vám v brzku některá z našich revuí poví víc a odborněji o významu secesse a nového umění, ode mne, prosím, vezměte z vděk několika rozprávkami. O školách v starším slova smyslu těžko je zde mluviti, individualism v pěkném slova smyslu zde proniká co nejúsilněji, přece však dvoje snažení hlavně proniká: jedno realistické,

řešící čistě, řekl bych fysicky malířské problemy studie ve volném světle, těla v reflexi ozářen zeleně, světla na vodě a ve volném vzduchu výseky ze skutečného života, věrnost v repro dukci bezprostředního názoru na vnější živo v nejrozmanitějších předmětech; a druhá snáha. jež dá se jen příbližně vyjádřiti touhou po pro- mítnutí vidin, reflext a výtvorů vlastní duše, na plátno, tělesnění těch »literárních« idel, jak říká jim Hans Rosenhagen ve své studii, stavě je proti »nervovým vzruchům«, »dráždidlům sluchu a očí« druhého směru. Obě tendence — tendence ovšem jen poku methody se týče — jsou však laikovi na počá- tek dosti těžce přístupny — zvlášť bez kommen- táře — mnohem tíž, než hladké, bezvadné pro dukty hlavní umělecké výstavy, držené v kon- venčním stylu. Je v tom všem ještě mnohc utajené, skryté, spíš tušené síly, než úplně rozvitých květů a vyzrálých plodů, tím právě však je umění to silně, mladé a svěží, nebo »říká-li kdo, že dospěl již až na vrchol, znamení to jen, že sám už nemůže dál,« praví Kestnen správně ve svě studíi o novém hnutí v umění Tu svěži, rašící mízu duše stále mladé v- díte všudy na obrazech Boecklinových. Jeho triptychon, illustrace k známé sloce, že »i v mal chaloupce je místo pro šťastný milující pár,“ jen dýchá svěží jarní náladou, i nahý jinoch, hrající v lese u pramene na flétnu, i dvě idyliky v postraních polích, hoch jdoucí k okénkuz dívkou a malá chaloupka v barvité kvetoucí za- hrádce, v níž zobrazen »ad oculos« šťastný párek. Boecklin nad jině miluje tu svěží jarn náladu, již tak něžně a libezně vystihl již dříve svým »stvořením světa« a »jarním rejem« an děličků.

Ale i z jeho ostatních vystavených obrazů »kentaur pozorující ryby« a »poustevník v lesee vyzírá táž radost z přírody, táž neumělkovaná řekl bych, dětská naivnost duše, ovládaná a pro mítnutá na venek dokonalým uměním, jaká jev se též ve skvostném podání rozdrobeného, lesna- tého terrainu, ve větším obraze »honba Dia nina.«. Zajímavý je silně působící portrét jeho choti, na němž očividně zkusil se zdarem napo- dobovati Maxovu manýru, jen jemná ironie v ústech a očích vosele hledící dámy svědčí, že učinil to s úmyslem a s vědomím své vlastní ceny. Rovněž zajímavo by bylo srovnat jeho »melancholii,« na př. s Dürerovou, s níž, třeb že naprosto se různí v prostředcích, přece pů sčžn sobí téměř stejným dojmem. Hans Thoma zastoupen celou serií jede- nácti obrazů, z nichž některé již dříve známé »Jaro lásky«, »Vesnický houslista«, »Ztracený syn«, tuším i »Vřes«. Jeho vzácné umění, čistě ideové, v němž idei, — ne literárně, ale opravdu maliřsky umělecké — slouží i dokonalá tech- nika, i vzorná, třeba málo zraku lichoticí barvi tost, u nás bohužel trativá se pravidelně v zá- plavě konvenčního umění, jako vůbec naše vý stavy, zdá se, mnoho nepřejí průkopníkům no- vých směrů v umění. Uhde, jehož známe u nás jen z tesklivých biblických obrazů, vystavuje starší, nevím zda u nás známou, »dětskou jizbu«, plnou ruchu a svěžích barev, mimo to drobnější studíe, »návštěva Kristova u rolníka« a sútěk do Egypta«, z nichž patrno, že umělec vlc přilíná k přírodě a vybavuje se z vlivu. stáršíeh mistrů, kteří ovládali jeho techiniku přes novošt a původnost jeho pojetí biblických před- mětů.

Ludvík v. Hofmann ohradil si koutekv zadním sále, kam dolehá tlumeně pískot vodo- trysku z parku a houpavé tony valčíku zdi vadla, bezděčný to vhodný rámec k tomu hy ření a výskotu jeho barev. Jeho obrázky snad nejsměleji staví na odiv vzdor proti staré tra- eo dici linif i barevné rovnováhy. Jeho těla, nachýlená nad vodou, modre ostrůvky plovoucí v ohnivých proudech pod zeleným nebem a květoucí květy všech barev duhy svítí jak žhoucí barvy papoušků, sedicích v zeleném křoví hollandských zoologických z- hrad. A přece necítite odpor proti této ohnivé záplavě: cítíte všude to umělé, vědomé přestu- pování konveněních mezí, jež si dovoluje umělec, jistý svým dílem. Jeho virtuositu ovládání a vystihování barevných skvrn ve vol- ném vzduchu pozorujete na př. na malé studii, kde u tmavomodré vody na zeleném palouce zasvitl žhavě zlatý paprsek temným lesem osvětlil černou, červenou a zelenou bluzů tří běžících dívek, jichž světle barevné sukně vlají jak světlé plaménky z lesního temna v zlatě slunečního paprsku. Louis Corinth obeslal výstavu třemi díly z nichž »Ukřižovaný« bohužel brzv zase zmizel

Druhý »Susana v lázni« je pěkně provedený akt, dvě skvostné modernisované hlavy semit- ské a realisticky pojaté prostředí. Jeví se v té studii všechny tendence, jež výpracované, se vším úsilím vložil umělec do velkého plátna, jež jistě rozmnoží gallerii těch děl, jimž se obecenstvo tak rádo obdivuje a jež nad to i svou vnitřní cenou dobývají si na uměleckém Irhu přední místo. Zobrazil »Salome«, něžnou východní dívku, s tím unylým, bezvýraznýma přec vrozeně chtivým a krutým výrazem v tváři, v bledě žlutozelené, zlatisté říze, s modrými květy v hlavě, panenská, smyslně něžná prsa obnažena, jak se naklání nad hlavou sv. Jana Krtitele a něžnými prstičky, na nichž svíti rudé, modré, zelené drahokamy rozvírá oko sťaté hlavy. Kolem ní sálá to ze světlé půdy barvami, tmavofialová mísa, na níž drží klečící otrok hlavu, paví péra služčina vějíře, rudý šat druhé otrokýně, nahé tělo kata s krvavým mečem, jen dole svítí umrlčí bledost nohou a ruky sťa- tého těla, které dva sluhové ukládají vedle.

Virtuosita, s kterou umělec svedl těsně k sobě tolik osob v životní velikosti, je opravdu ob- divuhodná, právě tak jako umění, s nímž do- vedl hrůznou tu scénu, svojí perversitou, připo- minající svojí silou jen Oskara Wilda nádhernou parafrasi této biblické zprávy, uklidniti a zba- viti ji přes všecko realistické provedení hnusu, který by jinak musila vzbuditi. Staří mistři, jak v seskupení, tak v provedení byli mu tu bez- pečnými vůdei. Nahá těla kata i Salome jsou nádherně malována. Vůbec secesse ve své živé svěží touze po krásné, čisté přírodě nevyhýbá se aktu, se zálibou přemáhá překážky, zápasl s uměle nakupenými problémy a většinou šťastně řeší úkoly, jež si vytkla jak v osvětlení, tak ve vystižení charakterů tváři, linie těl i zbar- vení pleti. Přímo bravurně jsou malování Liberman- novi »Koupající se hoši«, jichž těla svítí svěžím zabarvením v jasném tetelícím se vzduchu nad jiskřivým mořem. Konvenčněji, ale pěkně malovány jsou Brandenburgova »Radost« a »Vířící písek«. Na prvém jasně modré moře a tři nahé ženy v prudkém běhu, na druhém moře zakalené se stejnými postavami v opakovaných posicích, jen v jiném osvětlení. Breyer svojí »Lolou«,