Ročník XXX.

V Praze, v sobotu dne 1. září 1900.

Číslo 24l.

Na ranní a odpol. listy předplácí se v Fraze v sdulnlstraei ss čtvrt leta . . . . 6 K — s drojí doníškou n čtrt lets .. . . 7 K o0 ve úlialkách na něsle . . . . . 2 K 30 Poštoni a měsl ss čtvrt lefa s dvojí sásilkou na měsl črrt leta . . . . i k e

Jednání o mír s Čínou. Zprávy z okolí Pekina od onoho oka- mžiku, kdy byli vyslanci osvobozeni spoje- nými vojsky evropskými, americkými a japon- skými, neobsahují vlastně nic, než podrob- nosti zápasu o Pekin a tu a tam domněnky o nynějším pobytu vládců čínských. V po- sledních dnech pak se i ohlásilo, že má spojení mezi přístavem Taku a vojsky spoje- neckými ještě stále obtíže, ba že admirálové na moři nemají od velitelů v Pekině níja kých zpráv. Již tyto okolnosti samy o sobě mohou býti považovány za dostatečný příznak, že spojenecká senergie, jak jsme to nejednou již připomenuli, valně ocha- bla, protože přímý cíl a úkol spojenců byl osvobozením vy slanců dosažen, a na otázku, co dále — nedovedou dosud velmoci dáti souhlasné odpovědi, a sotva asi vyčkávají s ní proto, že generalissimus hr. Waldersee posud na bojiště čínské nedojel a sotva tam do konce září přibude, Za to přibývá známek, že jednotlivé velmoci nedávají se touto okolností zdržo- vati a jdou na jiných koncích Číny důsledně za svými zvláštními cíli: Pro Řusko jest to zjednání pořádku v Mandžursku, kdez investovalo značné kapitály na stavbu dráhy; Anglie z počátku doufala, že se jí podař seštvati pro Mandžursko nejbližší sousedy Rusy a Japonce, zatím však sama činila všemožná opatření, aby si zabezpečila ústl řeky Yankse a strhla na sebe takto výhradní vliv v této, obchodně nejdůležitější části Činy.

Soustředění válečných lodí ostatních velmocí, zejmena francouzských, v těchto místech, pohatilo poněkud výpočty Anglie, za to Japonsko použilo této příležitosti, vrhlo značné síly na ostrov Amoy a sou- sední pevninu čínskou, a ježto toto území leži naproti velikému, Japoncům od posledn války s Čínou náležejícímu ostrovu Formose, má se za to, že i Japonci si chtějí pro všechny případy zabezpečiti část území čín- ského, kdež by dbali jen o své vlastní zájmy.

Tím dána jest ovšem další řada okol- ností, kteréž zdají se vysvětlovati, proč spo- jenecká vojska v Pekině ochabla ve své energii. Současně s těmito událostmi a již v době postupu spojenců ke hlavnímu městu říše čínské přičiňoval se nejlepší čínský státník Li-Hun-Čan, jak by zjednal své vlasti opětně východ ze železného objetí vojsk spojeneckých a udržoval mezi vládou čínskou a diplomacií evropskou stále ještě spojení. Zvláště po pádu Pekina musila se státi tato jeho činnost ně- kterým velmocem nopohodlnou, neboť — tak oznamují nejnovější zprávy — usneseno, ne- dopustiti další jeho přímé styky s čínskou »vládou« — dokud diplomatičtí zástupci ne- obdrží od svých vlád potřebných — in strukcí. Avšak toto obmezení činnosti čínského státníka — nedošlo souhlasu u všech vel- mocí; zejmena ne u Ruska a Spojených států severo-amerických a odtud nový veliký poplach z obavy, že Spojené státy americké, Rusko a Japonsko se dohodly zvláště a že zejmena obsazení Amoy Japonci jest krokem plynoucím ze zvláštní dohody s Ruskem. Rusko, jak známo, od samého počátku nepokojů v Číně zastávalo názor, že nutno

obnoviti mír v Číně, jakmile budou vyslanci osvobozeni, Amerika vyslala pomocný sbor do Pekina rovněž jen za tímto účelem a Japonsko vůbec těžce nese, že Evropa sabá na žluté plémě, za jehož budoucího vůdce a organisátora samo se pokládá. Všecky tyto tři státy mimo to mají nej- výhodnější obchodní spojení s Čínou a proto zjednání míru a zachování Číny jest jim velmi žádoucí. Na pobídku ruského vyslance učinily Spojené státy severo-americké formální návrh zúčastněným mocnostem, aby uzavřen byl s Čínou mír. Krok vlády americké je ostatně v úplném souhlase s posavadním jejím cho váním v otázce čínské; navrhuje, aby spoje- necké vojsko opustilo hlavní město čínské Pekin, aby povolen byl čínskému dvoru ná- vrat do Pekina a aby se pak s ním vyjed návaly podmínky míru.

Současně oznámila vláda americká svým zástupcům zahraničným, že obdržela od ru ského jednatele sdělení, v němž se na to po- ukazuje, že činí se překážky přímému styku Li-Hun-Čana s čínskou vládou, nad kterýmžto opatřením Rusko vyslovuje své podiven a překyapení. Amerika s těmito ruskými názory souhlast. Ještě větší překvapení však způsobil spo- lečný postup Ameriky a Ruska — v Anglii Z Londýna se oznamuje, že účinkoval na anglické časopisy jako úder blesku. Zatím co anglické časopisy se rozčilují, oznamuje se, že anglická vláda a »ostatní« mocnosti na návrhy rusko-americké již přistoupily? Rusko i Amerika hodlají prý do 1. listo- padu vojsko svéodvésti z Pekina do Tjencina. O tom, jak se zachová Německo, dosu se nic neproslýchá. Zdejší místodržitelský list praví dosti vy znamně: Jde tu patrně o zvláštní úmluvy proti nimž ostatní velmoci, zejmena Německo, kteréž v osobě hr. Walderseea s velikými mravními fondy na zámořském podniku jes zúčastněno, postaviti musí své nejzdatnější a nejobratnější státnické a diplomatické ka- pacity. Otázka čínská octla se tedy v novén vysoce zajímavém období a tento její neoče kávaný obrat může způsobiti ještě četná pře- kvapení. Tolik se zdá býti jisto, že posavádní shoda velmocí jest silně otřesena a zvlášte jest pochybno, co počne Německo, kteréž se v akci čínské pustilo nejdále a jež po při padě bude odkázáno na své vlastní síly, aby záměry své v Číně provedlo. Netají se v tom všem nebezpečí zápletek v jiných než čín ských končinách?

Politické zprávy domácí. O opravě ústavy. Nejnověji naši odpůrci proti nám štvou tím, že prý chceme změnu ústavy. Myslí tím podrážditi proti nám Maďary, kteří žárlivě stře- hou dualism, namlouvajíce jim, jakoby změna cislajtanské ústavy musila zvrtkati základy dua- Na ústavě cislajtanské objevily se prodle- ním více než třiceti let ohromné vady. Ony jsou přičinou nynější mizerie této poloviny státu, jehož stav se nezlepší, dokud na změnu ústavy nedojde. Avšak změna ústavy není naší nejvyšší tužbou. Dlouholetá zkušenost nás poučila, že by lismu.

ani opravené ústavy nebylo šetřeno, kde by z toho měl vzejíti sebe menší prospěch naši národnosti. Nám by se po opravení ústavy vedlo zrovna tak, jako nyni. Přes to rádi zaznamenáváme sympatickáa pravdivá slova »Glosu Narodu«, v této příčino pronesená. »Chtějí-li Čechové opravě ústavy nám náleží v tom jim pomahati, neboť jdou za týmž eilem, za kterým brali jsme se my, dokud Kolo polské mělo za vůdce rozumné politiky opravdové státníky. Děláme-li holomky po boku Němeů, zasluhuje to tim spíše pokárání, že není naprosto žádné vyhlídky na nějaký značnější prospěčh, kdybychom třeba pohlíželi skrze prsty na hnusnou nemravnost a zločinnost toho směru. Jedinou vyhlídkou je kompromitace, již jsme tušili za »českého koncertu«, kdy vláda po ně- kolika hodinách služby pana Javorského, jíž měla býti znavena česká obstrukce, poručila mu jít spat a zamkla parlament. Češi vědí, co chtějí a čeho si žádají. V záměrech a předsevzetích jsou stálí, mají znamenitou organisaci, a co nej- hlavnější, pravdivé a horoucí vlastenectví při vysoké osvětě a blahobytu jsou prozatím velkou silou, jíž je vítězství zabezpečeno. A zajisté Češi dnes bojují nejen za svoji, nýbrž i za naši svobodu, odráže- jíce od sebe i od nás okovy něme- ckého nevolnictví.

Kudy je pro Rusy cesta na západ »Nestor« v »HoBOM B« zahajuje cestopisné líčení »Mezi svými za hranicí«. Úka- zuje Rusům cestu přes Moravu a Čechy. Rusové dosud jezdili přes Berlin anebo Vídeň, ale ne- přetržitá cesta slovanská vede prostředkem na Prahu a Plzeň až k bavorským hranicím. Tato cesta je kratší, lacinější a mnohem bohatší krá sami přírody i památníky minulosti. Němečti průvodčí, knihy jako ciceronové, zapírají cesto vatelům, na ně odkázaným, nejdůležitější zají- mavosti, jsou-li slovanské. Baedeker o Uherském Hradišti neví nic, nežli že to »staré město«, ale ani slovem se nezmiňuje, že tu stojíme na po- svátném místě Velehradu Moravského, kolébky slovanského pravoslaví, našeho slovanského Jeru- saléma. Podobně Baedeker popisuje Lvov an slovem se nezmiňuje o nejstarším a největším památníku tohoto města, o Stavropigijském ústavě, založeném v XVI. věku k ochraně pravoslaví jsoucím dosud hlavní oporou ruského ducha v Haliči, Musejí tedy Rusové sami si najíti cestu k západuím Slovanům, neboť Němci jsou jim ukazateli nespolehlivými. A západní Slovany znáti třeba. Za posledních 10 let význam západ- ního Slovanstva vzrostl dvakrát třikrát. Na Mo- ravě řada měst se rozněmčila. Západoslovanská otázka rychlými kroky přibližuje se k významu otázky všeevropské. Západní Slované, zvláště Češi, velmi mnoho mluví o slovanské vzájemnosti a mravné zodpo- vědnosti ruských bratrů podporovati je svými sympatiemi v nerovném boji s pangermanismem. Oni obyčejně naříkají, že Rusové příliš máloje znají, málo sledují boj, jejž oni na západě vedou za vše Slovanstvo. Přejí-li si Čechové, abychom je poznali a ocenili, museji nám to usnadnít Ne naší, nýbrž jejich věcí je vydati v ruském jazyku spolehlivěho ukazatele cesty po českých a dobře by bylo, kdyby i vůbec po západo slovanských zemích.

Dáváme ruskému ces tovateli úplně za pravdu a dodáváme, že nikterak nejde nám na rozum, kterak ty naše kruhý, které se starají o roz- množení návštěv cizinců v Praze, nedospěly ještě k úvahám, jak přivěsti do našeho středu aspoř část toho množství Rusů, které rok co rok roz- jíždí se na západ. Pravda, vlády vídeňské, zři- zujíce železničné spojení v našich zemích, měly na mysli, kterak by Rusy i jiné Slovany od- vedly od Prahy, od našich památných míst lázní, krajinných krás atd. Ale my musíme na- pravovati jiné hříchy vídeňských vlád, na nás spáchané, proč bychom tento, na rejstříku ne- poslední, zůstavovali bez nápravy? Že Rusové k nám cestu hledají, toho důkazem je citovaná stať předního ruského orgánu. Na povolaných k tomu našincích jest, aby vykonali svou povin- nost k Rusům, urovnali jim cestu k nám, po- starali se jim o příjemný pobyt mezi námia přestali už jednou plakati nad tím, že se zmen- šily návštěvy Němců v Praze. K rozněmčení Prahy patřilo i to. Upozorňujeme ještě na jedno. Rusové i jiní Slované trpce si na to stěžují, když přijedou do Prahy, že jim Češi němčinu v pravém slova smyslu vnucují. Slovanšti hostě obyčejně se hledí dorozuměti svým jazykem anebo po česku. Jakmile pražští obchodnici na nich pozorují, že nemluví krásnou výslovností pražských drožkářů, obtěžují je němčinou, až by je ubohé umořili. Doufáme, že k ruským návštěvám dojde že za tím účelem bude s obou stran vážně pracováno.

Položení v Chorvatsku. Chorvatský politik píše do »Informationu« Položení v Chorvatsku podobá se dusnu p ře bouří. R. 1882 řekl mi někdejší cís. ko- misar svob. p. Rumberg: »Nepochopuji, kde lid bere trpělivost, že takové poměry snáší !« Dnes jsme my Chorvaté o 20 mill. K chudší, než r. 1882. Můžete si tedy učinit pojem nynějších poměrech a strašné hospo- dářské bídě národa, když jsem po přání někdejšího ministra Josipovicha r. 1896 vstoupil v osobné styky s bar. Bánffyem z nich nabyl přesvědčení, že uherská vláda ani zdání nemá o poměrechi v Chorvatsku. k čemuž mi ostatně bar. Banffy otevřeně při- svědčil, p. Josipovich pravil mi doslovně »Nejen ti hořejší, nýbrž nikdo vůbec v Pešti nemá ponětí o chorvatských poměrech«. Toho buďte pamětliv, abyste uvěřil měmu ujištění, že Chorvatsko podobá se dnes sudu prachu a že jen jiskry je zapotřebl, aby nastala katastrofa. Za těch okolností je vysvětlitelno, že vláda spolu se svou sněmovní většinou, jež nemá důvěry lidu ani jakéhokoli politického pro- gramu, při obnově finančního vyrovnání s Uhrami musí upadnouti do krajních nesnází. Z té příčiny už dvakrát nesmírně ráda přivolila k obnovení provisoria. Maďaři mají jen dvojí na zřeteli: aby z chorvatských kapes vyždímali co největší kvotu a nyní počítají s jistotou i na to, že také chorvatská tangenta pro společné záležitosti s Uhrami a Rakouskem musí býti zvýšena. I nejomezenější přivrženci chorvatské vládní strany nahledli, že v tomto případě ne udržela by se v Chorvatsku žádná samosprávná vláda. Bublina je na plasknutí. Slovanská vzájemnost a česká obstrukce. Na »Novou Reformu« učinily hluboký dojem projevy dvou slovinských poslanců, jatých nesmírnou lítostí, že by je Češi obnovenou ob-

V drobném prodejíi aní číslo o sobě . . . za 8h Bnpoladní . . . . za 2 Ve fillalkách na vezkověi čanní číalo. . . . . . . . sdpolední : Iuseraty plati se hokově napřeš. Předplacení a inparty přljímá sdminl- strace v Miarianské ulici 4. a. Tam nscházejí ss též račskee, Ulskárna n ozpedisa „ Národuich Listě“ Rukopisy se nevraceji

strukci měli připravit o ty plničké hrnce, kter měli v egyptském zajetí Vídně. »N. R.« roz- umuje: Máme-li se spravovati vzájemností slo- vanskou, nechť bude opravdovou vzájemností, nechť za službu oplatí službou a nežádá, aby jen jedna strana za věc druhé strany vzdávala se svých požadavkův a obětovala ji své životné Slované nejsou v právu vyčítati nám své služby ode dne 17. října až do skončení prvé produkce obstrukční. Slované ničeho neučinili, aby nám dopomohli k zadostučinění za neslý- chanou křivdu, ničeho neučinili k posíle naší v boji, který nám byl vnucen v podobě ob- strukce. My jsme nezavinili ani 17. říjen, ani obstrukci. Odmítáme každou výčitku za ob- strukei, a ještě rozhodněji výčitku z nevděku za služby neprokázané. »N. R.« špatně pochopuje vzájemnost, myslí-li, že je to jen služba za službu, obchod.

Vzájemnost musí jeviti se také při poškození některého člena, při poškození mravném jako hmotném. A tenkrát se v našich bratřích ne- probudil pocit vzájemnosti, když jsme jako národ byli uražení před celým mocnářstvím, přede vší Evropou způsobem, jaký nemá v dě- jinách rovně? Když my byli veřejně sfacko- váni Claryem a Kindingerem, pocit naší bo- lesti a hanby nedotkl se našich slovanských bratří? Nám už dávno nejde o Gautschova naří- zení. My si nežádáme návratu k nim, neboť se nám otevřely oči na jejich bezcennost. Ale oto jde, že jsme byli smrtelně uraženi poličkem, který věčně bude na tváři naší pálit, doku nebude úplně odčiněn a nám dána záruka, že nikdy již nebude s námi jednáno takovým způ- sobem. Naší slovanští bratři mohou míti jasné vě- domí, zůstane-li naše urážka v platnosti,že s nimi nebude jednáno laskavěji a lidstěji. Chtějí čekat, až i jím budou pod poličky oté- kati tváře? Bude-li nám dána zmíněná záruka, všichni Slované budou míti jistotu, že žádná vídeňská vláda neopováži se na ně sáhnouti tak, jako vláda Claryova. V tom spočívá význam našeho boje v ny- nější jeho fasi pro slovanskou vzájemnost, a ne vzájemných kšeftičkách.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 31. srpna. Rusové proti rozdělení Číny. Rusové vždycky byli proti rozdělení Číny a na tom stanovisku setrvávají i po dobytí Pekina. »Poccin« píše: Největšími interessenty při dělení Číny byly by Rusko a Japan. Avšak jaký by měly z toho prospěch? Žádný. Vy- plnéní takové úlohy stálo by ohromné obětia vyžadovalo by velikého počtu vojska k ochraně zabranného územi i k obraně naproti řevnivosti jiných velmoci. Za dvě — tři leta Rusko bude míti na dálném východě velké vojenské síly, ale nyní má v Mandžurii všeho všudy 60.000 m. a do dokončení síbirské dráhy těžko bude tento počet zvětšit. Japonsko sice bude mít armádu 145.000 m., 67 válečných lodí kromě 196 minonosek. Ale vojsko doplní do toho počtu teprve r. 1903 a mořskou sílu do r. 1905 Proto Rusko i Japan budou hájiti celistvosť nedotknutelnosť Činy.

FEUILLETON. Co mě láká do zemí našich protinožců. Po třiciti letech vynořuje se přede mnou tasmanská tragedie mnohem jasněji, než kdykol jindy, a jmeno »Lala Růk« oživuje ve mně všecky představy o vymřelém národě dalekých vod tichomořských. Lala Růk — poslední Tasmankal Jak často opakovala se již na zeměkouli tato tragedie člověka? Koho by nepojal žal, zármutek a světobol při vzpomínce, co již zmi- zelo s povrchu zemského národů nám blízkých i vzdálených! Jak se nemá srdce chvěti, zvíme-li, že roku 1404 pochovali na ostrově Rujaně po- slední stařenku, jež uměla ještě mluviti řeč ranských Slovanů? Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím. někdy kolébka, nyní národa mého rakev. Jak nežalovati na osud lidstva, jsme-li sam svědky smutného toho zjevu, jak národové vy- mírají před našima očima? A zákon mravní marně se vzpírá řádu fysickému, odsuzujícímu všecko plémě do boje nevyzbrojené k záhub a vyhlazení. Také Lala Růk byla poslední svého rodu a svého národa. Ji vyhynul oceanský národ Tasmanců na dobro. Když se zmocnili Tasmanie Evropanéa osadili ostrov zločinci, počítalo se ostrovanů tasmanských 200.000. Ale nežli minulo třicet let po osídlení Tasmanie, bylo domorodců (roku 1835) již jenom 310, roku 1854 pouze 16 roku 1866 toliko 4, tři ženy a jeden muž. Lala Růk přežila celý národ a zemřela roku 1876. K osudu poslední Tasmanky pohlíželi sami Angličané útrpně, ač se před tím dívali lho- stejně, že se domorodí Tasmanci odstřelují ev- ropskou zbraní z pouhé kratochvíle jako vrány.

Jak dávno tomu, co se ptával australský farmát souseda: Kolik »vran« jste loni zastřelil? Živo australského černocha neplatil o nic více, nežl škodná vrána. Soucit s poslední Tasmankou projevován byl i hudebními skladbami. Tak učinil na při- klad Thomas Moor, nadepsav své dílo »Lalla Rookhe. Náhoda tomu chtěla, že jsem poznal skladbu tu o slavnosti, posvěcené památce vlasteneckého šlechtice Kašpára ze Šternberka. Tehdy byly celé tiché Radnice vzhůru a vítaly slavnostního řečníka Palackého s dětinnou úctou. Na program slavnostní akademie, v níž účinkovala operní pěvkyně slečna Růžičkova (potomní slavená zpěvačka opery frankfurtské) se slečnou Allizarovou, byla položena také skladba Moorova, a mně přidělen byl subst- tuční part violoncellový. Jak se dostala poslední Tasmanka z jižní polokoule na slavnostní program do zapadlých Radnic neumím pověděti. Snad byla tehdy Moorova »Lalla Rookh« časovou novinkou. Vím jenom, že mi vířily v hlavě podivné věci o po- slední Tasmance a o vzdálených zemích našich prolinožců. Sníl jsem o divočinách a propastech tichomořského ostrova, a v duši mi zněla slova z ballady »Mignon«: Znáš hory ty? Tam k nim Ale vzpomínka, že radnický podučitel má ročně služného 168 zlatých a k tomu dva sáhy měkkého dřívi, zaplašíla další plány k výletu do oceanských krajů, kde žije poslední Tas- manka. Vždyť pouhá čtyřicetidenní plavba do Tasmanie stojí se zaopatřením v I. třídě asi 800 zl. a ve II. třídě přos 400 zl. Leč po letech přálo mi štěstí více a oka mžik není již daleký, kdy mě zanese touha do zemí, jež jsou pravým opakem krajů našich.

Když je u nás léto, je v australských končinách zima. U nás den, tam noc. Slunečná koule neputuje tam po nebi jižním, ale po se- verním. Jižní vítr je tam studený, severní teplý. Rtuť v tlakoměru stoupá tam za větru jižního a padá za větru severního. Chci zříti nebeské kraje, nad nimiž jiné kvězdy svíti, a kam se kladl lidstva ráj. Chei mysliti s Dantem: K druhému pólu jak můj zrak se šine, na pravo čtyři hvězdy zřím, jak svítí, jež, vyjma ráj, nezřely oči jiné. Co mohli zřiti za Dantových časů jenom první lidé v ráji. to odhaluje nvní nebe před očima všech našich protinožců, a památný Jižn kříž, obstoupený stem barevných hvězdiček pla- noucích jako lem z drahokamenů, vévodí jižní obloze s roztroušenými mlhovinami a třpytnou drahou mléčnou a ukazuje zároveň k temným propastem klenby nebeské. Chci se rozloučiti na delší dobu se sou- hvězdím Velkého medvěda a odhadovati čas podle »hodin nebeských«, podle Jižního kříže. jehož čtyři světla znamenala ctnosti křesťanské moudrost, spravedlnost, stálost a střídmost. Chci spatřiti končiny světa, na něž stvo- řitel světa takřka zapomněl a nechal živořit jejich tvory jako ostatky pradávných dob geolo- gických. Tvorové, kteři zachovali se v jiných dílech světa jenom zkameněli, v australských krajích ještě žijí, jsouce dokumentem, podle něhož mohou přírodozpytci budovati pravdé- podobné theorie, pronášeti domněnky a zobra- zovati čtenářům pravěký postup ústrojnéh vývoje. Do zemí našich protinožců lákají mě při rodnické kuriosity. Živočišné i botanické tvary jejich naplňují každého přírodozkumce podiven a úžasem.

Jak nemáme žasnouti, spatříme-li v austral ských zemích ssavce, kteři mají zobák jak ptáci? Jak nežasnouti, slyšíme li, že tam ssave snášeji vejce ? Že největší původní ssavci rodí tam mla dátka ne větší nežli malíček? Že je přechovávají po několik měsíců v zvláštní torbě břišní? Co tam ssavců s podivuhodným vakem mladému vlku podobný psohlavec (Thylaci nus), vaknatý a velmi dravý medvídek (Da syurus ursinus), vačnati rýskové (Myr- meobius), vačnaté veverky a vačnati klokani Jak se nediviti, že si velicí vačnatci au stralšti se svými mazánky nikdy nehrají a ni čemu jich neučí? Že proskákají celý život jen na zadniek nohách, a že mají proto přední nohy zakrněle a zmrzačelé? Jak nemá se přírodozpytec diviti, vida, že něktaří z australských ssavců nemaji na lebce téměř žádných švů a že tak upomínají již na ještěrky? Není-liž podivuhodno, že daleké ty končiny jižní polokoule nemaji ani jediného zvířete do- mácího tam původního? Jediný pes dingo čini snad výjimku a uzavírá mesallianční sňatky s fenami našeho rodu psího. Podivno je dále, že tam schází lesům polím chutná zvěřina. Zajíce a králíky nasadili si tam teprve kolonisté. Ale jaké odplaty dočekali se na toužebné té zvěři ! Ušáci se zvrhli, dostávají v nové vlasti dlouhé drápy, lezou dokonce také na stromy hrozí záhubou polnímu hospodářství. Ještě dnes může obdržeti bohatou premii ten, jenž by vy- našel a Australanům dodal spolehlivý prostředek proti záplavě králičí a zaječí a přispěl tak ke zničení bázlivého toho pokolení. Co jen vydalo se peněz armádě střelců, jichž úkolem bylo táhnouti z kraje do kraje hubiti žravé hlo dayce!

Vděčnějším stal se tam kůň a vyvinul svě přednosti na nové půdě jižní polokoule tak, že vychází z dostihů vždycky jako vítěz. Také ovce do Australie zavedená spláci vděčně kapitál věnovaný na aklimataci bravu a přispívá posud valnou měrou k rozšíření zeměpisného obzoru. Bez ovčáckých stanic ne- dostal by se poutník v australském nitrozemí daleko. Bez bravu byly by ostaly mnohé kraje posud jako terra incogníta a vypadaly by do dneška jako poušť bývalá. Ale zakládáním artez- ských studnic a umělým zavodňováním půdy položil se základ k pastýřskému životu, a nitro australské nehrozí již odvážným cestovatelům hladem a bídnou smrtí. Kdo by se byl před padesáti lety nadál, že bude Australie zásobovati jednou Evropu masem připravovaným k vývozu v četných zá vodech! Také onen štětinatý tvor, pro něhož nen v poesii místa, přinesl požehnání do ostrovních krajů australských a pohnul maorské kanibaly že zanechali lidožroutství a oblibili si raději pečeni vepřovou. Aklimatací toho ssavce by kanibalismus brzy a nejlépe zažehnán a lepš morálka dostávila se na Nový Zéland dřive nežli by se ji byli dočekaly missie s nejlepším kazatelem. Podivuhodné zjevy vykazuje Australie také v říši opeřenců. Jak nemáme se diviti, zví- me-li, že jsou tam ptáci, kteří mají místo peří štětiny a vlnu a k tomu všemu skoro žádných křídel ani nemají?

Či je obyčejný zjev, mají-li tamější ope- řenci místo jazyka chvostíček nebo štětičku, en miniature košťatko, kterým vymetají medovou šťávu v květech (Trichoglossus)? Jak nežasnouti, uslyšíme-li, že má Australie labutě, husy a papoušky černé jako krkavec? Není-i ku podivu, že jsou v Australii papouškové, kteři žijí místo na vysokých stromích v děrách zemních? Není-liž divno, že tam poletují největšl kukačky světa, velké jako husa a kukající místo ve dne jenom v noci? Že se tam ptáci smějí lidským hlasem, vysmívajíce se lidem při práci uštěpačným hahaha (Da celo gi- gas)?. Že tam kulichové houkají za slunečné záře? Že třasořitky nepohybují chvostem od shora dolů, nýbrž z leva na pravo? Že jsou tam ptáci břichomluvci (Menura)? Že tam pláci zahrabávaji snesená vejce do hnijících hromad z listi a smetí, aby se zárodek ve vejci vývinoval teplem chemickým? Že vy- lihlé kuřátko velkonohé tallegally ležíc na zádech prohrabává se z hromady k dennímu světlu ? Že jsou v Australii ptáci, kteří nikdy nepijí? Že jeden tamější druh vykrášlen jest nejskvělejším chvostem lýrovitým (Menur a)? Není-liž divná věc, že jsou na austral- ských ostrovech hřbitovy obrovských ptáků (m o a)? Nezdá-li se vám podivno, že se australsk ještěrky staví na zadní nohy a napodobí vač- naté klokany, jsouce nad tuto zvláštnost opa- třeny kolem šíje nákrčníkem a la královna Alžběta? Je to bizarní ještěr Chlamy do- saurus Kingii, jenž má prastaré příbu- zenstvo již ve věku geologickém. Ale co nejpodivnější, že jsou v Australi také ryby nejenom se žabrami, než i také s kří- dlem plicním, ryby dvojdyšné. Jmeno živété fossilie jest bahník australský — Cerato d u