Románová příloha „Národních Listů“ k číslu 227. ze dne 19. srpna 1905.

Různé zprávy.

Včely v roli poslíčků. Právě tak podivné, jako zajímavé bádání konáno bylo po nějakou dobu v posledním čase mezi pří- rodozpytci, jež mělo za účel vyzkoumati citový smysl nižších zvířat. Shledáno, že ve většině případů smysly tyto velice se různí od našich a nemůže býti déle popíráno, že jsou případy, kdo ve zvířatech vyvinuti jsou zvláštní smyslové, jichž člověk postrádá. Jeden z nich, zvaný »pud směrodatný«, umožňuje na příklad včelám vrátiti se z velké dálky do jich úlů. aniž by pomáháno jim bylo některým z pěti smyslů, kterých používáme k rozpoznání svého okolí. Za účelem důkladného prozkoumání zmíněného předmětu zaneseny byly úrodné včelky do značné vzdálenosti od úlů, do okolí, o němž bylo bezpečně známo, že je nikdy nenavštívily. A přes to, jakmile puštěny byly na svobodu, letěly přímo ke svému domovu, tak jako by byly s okolím výtečně sezná- meny. Před několika roky napadlo jednomu včelaři, že pozoruhodné této vlastnosti včel mohlo by býti vy- užitkováno. Přesvědčiv se, že může se spolehnouti na rychlý jich návrat z každého, třeba naprosto jim neznámého místa do vzdálenosti tří nebo čtyř mi od jich úlů, počal zkoušeti jich schopnost donášet depeše, jako činí na příklad poštovní holubi. K účelu tomu vypüjčil si několik včel od přítele bydlícího daleko přes neplodný, písčitý lán půdy. který neposkytuje hmyzu potravy, nebyl tímto také nikdy navštěvován, a donesl si je do svého domova.

Zde odebral se s dětmi do zahrady, vzav s sebou neobyčejně jemné, maličké krabičky, připravené již pro tuto příležitost s ptačím klihem. Na těchto byly napsány co možná nejdrobnějším písmem jisté de- peše od dvou jeho děvčátek. Krabičky zhotoveny byly z nejjemnějšího papíru a upevněny nejtenč nití a tak malinké, pokud to jenom bylo možno. Pustiv včely jednu za druhou ze zalepené kra- bice, v níž byly uvězněny, upevnil jim dovednou rukou krabičky na zadečky a pak jim dovolil od- létnouti. Jako poštovní holubi pustily se včelky přes ne- známou pustinu ke svému domovu, přibyvše tam v neuvěřitelně krátkém čase s krabičkami na zádech upevněnými. = Z nešťastné lásky. Anna Hirschova, 18letá dcera zámožného občana ze San Franciska, byla již přes rok zádumčivou a churavou. Dříve byla veselou dívkou, avšak od té doby, co ji milenec, s kterým se seznámila v závodě, kde pracovala, opustil a s jinou se oženil, stala se s ní nápadná změna. Rodiče po- zvali v pátek několik přítelkyň Anny, aby ji potěšily, avšak veškeré jejich pokusy byly marny. Když pak rodiče odebrali se večer na odpočinek, zůstala Anna ještě vzbůru s podotknutím, že musí dáti vše do po- řádku. Avšak ráno o 3. hodině se otec její probudil a shledal, že jeho dcera odešla z domu, načež se svým synem vydal se ihned na cestu, aby po zmi- zelé pátral. V té době chodila Anna po vysokém městském nábřeží, Hlidač Dermott ji viděl a s ní

mluvil a dívka se mu upřímně přiznala, že má v úmyslu vzíti si život. Dermott jí domlouval i zdálo se mu, že se též upokojila. V tom okamžiku zavzněl zvonek telefonu, načež Dermott spěchal do budky když ale hned na to zaslechl výkřik, rychle se vrátil a spatřil dívku ve vodě. Dermott bez dlouhých úvah vrhl se do vin. chopil se tonoucí dívky a dopravil ji zase na břeh. Mezitím přichvátali na pobřeží otec a bratr zachráněné, načež byla Anna dopravena do nemocnice. Utrpěvši zoufalým skokem do vody otře- sení mozku, zemřela tam v době dvou dnů. = Vrah ministra Delyannisa. Vyšetřování s vra- hem řeckého ministerského předsedy vede se v nej- větší tajnosti a nikdo nemá o podrobnostech ani zdání. Z policejního vězení byl vrah převezen do žaláře Zyngravyho, ležícího asi půl hodiny od Athén nedaleko Falera. Tam jest uvězněn i majitel hazardní herny, u kterého útočník posledně sloužil, se dvěma příbuznými. Zdá se, že vyšetřující soudce musí míti nějaké důkazy proti němu, neboť by jej jinak ne- mohl držeti tak ve dlouho vězení, ačkoli mnohé okol- nosti svědčí pro jeho nevinu. Vrah Kosta Gerakarys chová se nyní pokojně a jest velmi sklíčen. Posledně žádal státního zástupce, by mu byl poslán duchovní. poněvadž prý pociťuje, že brzo zemře. Státní zá- stupce vyhověl tomuto přání, ale dříve poslal k němu dva policejní lékaře, aby se přesvědčili o stavu jeho zdraví. Ti shledali, že vrah značně seslábl. Správa vězení se i pečlivě stará o jeho zdraví, by ji ne- utekl do tak zv. »řeckého nebe« dříve, než bude od- souzen. Zatčený nemůže si v té příčině stěžovati.

Toliko nemá dopřáno zábavy s jinými chovanci ústavu, které často končívají krvavě. Tento pondělek byl zatčen turecký bev, který večer před vraždou byl v herně Mytsyho. Hned po vraždě byl podroben výslechu, ale byl hned propuštěn na svobodu. V pří- měm spojení nemohl býti s vrahem, poněvadž ne- umí řecky, nýbrž toliko turecky a francouzsky. kdežto útočník opět umí jen řecky. Vyšetřování bude asi za čtrnáct dní skončeno. = Z manželského ráje. Paní A. S. Newtonová, manželka northfieldského lékaře, zaujala své místo u vrchního soudu, aby vysvětlila stanovisko v roz- vodním procesu, zahájeném proti ní na podnět je- jího manžela, jenž ujišťuje, že dokud dovede se pa- matovati, pouze tři dny ve dvou létech žena jeho ne- klela. Paní Newtonová pohlížela při vypravování těchto událostí přímo do očí manžela, malého to muže téměř bojácného chování. Řízení dra. Newtona opírá se o ukrutné a násilnické zacházení. Manželka jeho však naproti tomu obviňuje muže svého ze zlých činů a dodává, že se choval velmi nepořádně. »Vy- hnala mne z domu minulého listopadu, když podal jsem žalobu o rozvod,« pravil dr. Newton. — »A co vy jste učinil?« tázal se jeho právník sympaticky. — »Šel jsem,« odvětil Newton tak pokorně, že na ústech ženy jeho objevil se samolibý, pro manžela pokořu- jící úsměv. Dr. Newton svědčil, že nedělal si z toho nic, když mu žena udílela krásná jména, jakými se obyčejně častují hoši z ulice, avšak protivil se tomu, když před ním v noci zavřela dvéře a nechtěla jej do vnitř pustit. — »Jednoho dne hodila mi koflíks horkou kávou do obličeje a pak mne věznila jako nezbedného hocha. Jindy opět protestoval jsem, když přísně trestala mou dceru proto, že dělala si při hře koláčky z bláta. Pohrozila mi však, jestli nebudu zticha, že mi je nacpe do hrdla.

= Dobrodružství českého děvčete. Před magistráta Smitha u policejního soudu v Long Islandu předve- dena byla v pondělí mladá Růžena Vohlídkova, jež zatčena byla, když ztrávila pět nocí na místním hřbitově. Děvče vypravovalo, že hřbitov byl mu jedi- ným domovem. Poslední pohřeb konal se tam před sto lety a různé nápisy na kamenech nasvědčují tomu, že lidé, kteří pod nimi odpočívají, pohřbeni tam byli již před narozením Washingtona. Růžena Vohlídkova nalezena byla, ana spala na hrobě Da- niela Rapelye, jenž zemřel dva měsíce po podepsání prohlášení neodvislosti. Děvče vypravovalo, že matka jeho je doutníkářkou a že bydlí někde v Manhattanu. Dále pravila Růžena, že ztrávila několik nocí v Cen- tral Parku, načež odebrala se na hřbitov, domnívajíc se, že tam snáze uhájí živobytí. Potom požádala dívka soudce, aby poslal ji do nějakého ústavu, kde by se mohla dobře vyspati a kde by se mohla nej- méně třikrát za den najíst. Byla odkázána komisi pro vyšetření duševního stavu. Případ Růženy Vo- hlídkovy v mnohém podobá se případu Isabelly Co- wanovy, jež strávila dva měsíce v křoviskách Central Parku, kde nalezena byla minulého pátku. Isabella opustila domov k vůli milenci, který ji však nechal na holičkách. Odkázána byla společnosti pro ochranu dítek.

= Dopadený podvodník. Co se po několik mě- síců nepodařilo brooklynské policii, totiž zatčení ne- bezpečného podvodníka, který známé obchodníky ve Williamsburgu padělanými cheky okrádal, to doká- zala 17letá Ella Chevallierova, dcera obchodníka z Grahamu. V první polovině měsíce března ohrožo- val východní obvod města elegantní mladý muž, který se vydával za Louisa Stutze, syna obchodníkova. Mladý muž byl nápadně podoben Louisu Stutzovi a byl i s jeho rodinnými poměry dobře obeznámen; zvláštní náhodou navštěvoval podvodník jen známé rodiny Stutzovy, kteří jej vesměs považovali za osobu, za niž se vydával. První, co učinil, bylo, že u obchodníka Remsena v Grand ulici koupil buggy, platil chekem na 300 dollarů znějícím a obdržel zpět 50 dollarů. Chek byl ale bezcenný. U Louisa Chevalliera bavil se delší dobu se slečnou Chevallierovou, načež koupil fonograf za 53 dollarů, platil chekem na ob- nos 80 dollarů znějícím a obdržel vráceno 27 dollarů. Podobným způsobem okrádal podvodník jiné oběti, až konečně byla na něho upozorněna policie, která však, ač měla podrobný popis jeho osoby, nemohla jej vypátrati. Ve čtvrtek odpoledne jela sl. Chevallie- rova na trati Broadway a za všeobecného překvapení zpozorovala mezi cestujícími hledaného podvodníka. Dle všeho ničema dívku též zpozoroval, neboť stále si obličej zakrýval rukou. Potom náhle podvodník opustil káru, slečna Chevallierova jej následovala, davši jej zatknouti. Na policejní stanici udal zatčený, že se jmenuje Henry Joeckel, že jest 29 roků starý a zaměstnáním agent. Joeckel byl předveden policej- nímu soudu a odkázán k dalšímu vyšetřování.

Dary a příspěvky. Složeno u pokladny „Národních Listů“ Ústřední Matici školské. Spindelmühle. Čeští hosté v hotelu »Austria« p. J. Dědka za vydraženou hůl na pod- hět vrchního čišníka p. J. Krejčiho vy-

slavného Augustina, onoho tradičního, francouzského ku- chaře z Filadelfie, jehož historii jsem mu načril v jídel- ním paláci plukovníka Cyra Jonesa. Scipio teď úřadoval. Jeho pánev byla v plné práci a vycházela z ní libá vůně. »Krátký, doběhni pro vědro vody,« pokračoval Vir- giňan, pouštěje se do večeře. »Plukovníku, vaříte dosti dobře. Kdybyste je byl prodával, jak jste oznamoval, byl byste si jistě dobyl jména.s Teď již jedli mnozí s uspokojením, ale Scipio ne. Nemohl dělat nic jiného, než jen kuchtil. Ten člověk ja- koby všecek zářil. Oči měl přimhouřené až na štěrbinu, když bezelstní cestující vděčně polykali, »Nu, vidíte, přece jste si trochu peněz vydělal,« počal Virgiňan k domorodci, který mu pomáhal chy- tati žáby. »Na mou tě!« zvolal muž. »Dělme se, chcete ?« a podával mu polovici výtěžku. »Jen si to nechte,« opáčil Jižan. »Počítám, že jsme vypořádáni. Ale trvám, pane, že se nevyrovnají Delmo- nicovým,« řekl jednomu cestujícímu. »Ach, nespolehejte se na úsudek člověka tak hla- dového, jako jsem já!« zvolal pocestný, směje se. A obrátil se ke svým spolupasažerům. »Chutnala vám někdy lépe večeře u Delmonica, než tato?« »Nikdy !« vzdychli. »Ale, podívejte se,« řekl cestující, »jací jsou ti lidé zde v městě bloudi! My jsme tu umírali po kolik dní hladem a vy jste je všechny předstihl.« »To lze lehko vysvětliti,« řekl Virgiňan. »Byl jsem tam, kde se vydělaly v žabách obrovské peníze a oni

uzavřel Scipio a přichvátl si. Krátký mu pomáhal a já jsem nosil dříví. Trampas s ostatními táhli v jednotné družině k nádraží. Rozdělali jsme si ohníček vedle vozu, aby se lehko opatřily a odnášely potřeby k vaření. Ani byste si snad nemyslili, že by tyto výkony budily nějaký zájem, ani u hladovících, když se zdá, že není co vařiti, Trochu rošti mdle v prachu plápolajícího, pánev na smažení, půl plechového vědérka tuku, trochu vody a prázdné talíře, vidličky a nože a tři mlčeliví mužové, opatrující to — toť bylo vše, Avšak cestující přišli se podívati. Tyto bludné duše přitáhly blíže k nám a stojíce, tvořily kolem nás truchlivý, ztracený, měnící se kruh diváků; napřed to začalo čtyřmi; potom dva odešli; a náhle se jeden z nich vrátil, shledav, že všade jinde je hůře. »Večeře, hoši ?« řekl. »Snídaně,« doložil Scipio nevrle. A žádný z nich nás již neoslovil. Slyšel jsem, jak bezradostně se zmiňo- vali navzájem o Wall Streetu a Saratoze; zaslechl jsem dokonce i jméno Bryn Mawr a to je až u Filadelfie, Avšak tyto úryvky z domova, skanuvší zde v Montaně v pustině vedle služebního vozu nákladního vlaku, neměly pro mne nyní zájmu. »Tam dole to taky vypadá na žáby,« řekl Scipio. »Vidíte ty bažinaté louže, plné býlí?« Vyšli jsme si na kousek a spatřili jsme Virgiňana horlivě zaměstnaného mezi jezírky. »Pst! Mne už něco napadá,« pokračoval Scipio, »On nebyl příliš smuten, Nevyrušujte mne, s »Já, ne,« řekl jsem. »Ne, Ale já už bych skoro na to káp.« A Scipio si bručel opět. »Nebyl příliš smutný.« Náhle skvostně a hlasitě zaklel. »Povídám!« zvolal. »Co řekl Trampa- sovi, když tak navzájem přetřásali otázky o železničních „Virgiňan“.