Ročník XXXXVI.

V Praze, v sobotu 30. listopadu 1907.

Číslo 331.

Na ranní a odpol. listy předelápí se- v Praze v alpinlstrai a měsí Sk — ns čtrrt leta s dvojí donáškou a měsí sa čtnt lata . . . . 7 K 50k ve filialk ách: . 2K30h na něste . . P'oštou: n . . . . 2 K 80 s drojí vásilko ra s v nu

Z blízkého Východu. V odporu s mírumilovnými zprávami, jimiž byly provázeny významné letošní četné cesty a návštěvy panovníkův a diplomatů, přibývá v mezinárodních poměrech sporných otázek na všech stranách. Francii rozbíhá se marocká záležitost, jako řídké těsto, v Portugalsku vzniká stav, podobný revoluč- nímu hnutí, smlouva o zabezpečení neutra- lity Norska zvyšuje rozlad se Švédskem, ve státech středoevropských kupí se vnitřní ne- snáze, v Německu přiostřuje se zápas s Po- láky, v Rakousko-Uhersku pak vedle ostat- ních nerozřešených problémů nové starosti přináší hnutí bosensko-hercegovské za úplnou autonomii a to v okamžiku, kdy častěji, než kdykoliv dříve, proslýchá se o přípravách. proměniti dočasnou správu zemí těch v ko- nečnou annexi. Vyvlastnění pozemkovébo majetku Poláků pruských setkává se s dů razným ohražením zástupců slovanskýcha vlašského národa v minulé schůzi rady říš- ské, a protiitalská řeč vídeňského purkmistra při oslavě památky maršála Radeckého způ sobuje v Italii takové rozčilení, jakéž se dá vysvětliti pouze zvláštními vztahy mezi oběma členy trojspolku, vždyť nedávno i svob. p.

Chlumecký v obšírné stati poukázal na sou- stavnou činnost vlivů vlašských na západním pobřeží poloostrova balkánského, v příčine jehož docílena prý dohoda mezi odpověd nými činiteli obou států. Pro nás v Rakousko-Uhersku neustávaj býti pozoruhodnými zejména poměry na polo ostrově balkánském, jednak pro věci bosen- ské a hercegovské, jednak pro záležitosti albánské, v nichž se tají i otázka převahy vlivu na pobřeži, v čemž jest hlavním sou peřem Italie; jednak po léta — zejména ve vojenských kruzích — se vyskytující zá měr postupu na Soluň, zvláště však otázka oprav makedonských, kdež dle společného prohlášení zahraničných ministrů bar. Aebren- thala a lzvolského ve smyslu mürzstegské dohody koncem měsíce záři nebo počátkem měsíce října t. r. učiněn byl nový krok v ne- konečně se vlekoucí akci opravní.

Tento nový rakousko-uherský a ruský krok na Balkáně a vše, co po něm a z něho následovati bude, nutno tím bděleji stopo- vati, že bezmála o všech letošních schůzích a návštěvách panovníkův a diplomatův svým časem se ohlašovalo, že týkaly se i poměrů balkánských. A po společném prohlášení za- hraničných ministrů, rakousko uherskéhoa ruského, napsala anglická »Tribune«: »Když mocnosti jsou neseny duchem smířlivým, neobáváme se, dostanou-li se za ne dlouho na přetřes záležitosti blízkého Vý chodu, že budou o nich všecky velmoc jednati v lepší náladě, než jaka panovala před tím po mnoho let.« Zmíněný společný krok bar. Aehren thala a lzvolského týkal se jednak zápasů jednotlivých křesťanských národů (Bulharů Srbů, Řeků a Kucovlachů), jednak opra vy tureckého soudníctví. Co se týče vražedné činnosti křesťanských čet, obrátily se oba též na vlády řeckou, srbskou a bul- harskou, ale výsledek toho zakročení možno nazvati přímo trapným. Dle dopisovatele lon- dýnských »Times« ještě nikdy nebylo trpěti lidu makedonskému tolik, jako nyní. Četami vypáleno a vydrancováno bylo více než 80 vesnic v jediném vilajetu kosovském. Činu

nepřátelských přibylo po vy dání noty rakouskoruské. Turecké úřady chovají se k řádění čet, jež se vzá- jemně potírají, zcela lhostejně. Mluvě o těchto poměrech v Makedonii, pravil bulharský ministr Stančev dne 20. li stopadu v sobrání: »Uspořádání osudu kře- sťanských národů v evropském Turecku spo čívá v rukou velmocí; tuto skutečnost nelze nijakými vývody (oposice) překonati. Při ne dostatečné vůli vlády turecké polepšiti osudy křesťanů, nezbývá vládě bulharské než obra- ceti se na velmoci, aby dosábla nějakých úlev na prospěch nešťastných bratří make- donských.« A jak pokročila akce velmocí ve příčině reformy soudnictví tureckého? Napsali jsme ihned, když společná nota bar. Aehrenthala a Izvolského byla dána na veřejnost, že oprava soudnictví tureckého bude velmi tvrdý oříšek, protože jest skoro nemyslitelno, aby turecká vláda se podrobila osnově opravy, velmocím současně předlo- žené. Jestiť soudnictví turecké výronem nauk koranu, vtělením názorů mohamedanismu na spravedlnost, jest zkrátka ústavem vládnou- cího, privilegovaného kmene. Srovnáním práv křesťanů s mohamedány před soudy podlo- mena bude i moc islamu, a proto jest oprava soudnictví v Makedonii nejobtížnějším kusem reformní akce. Nuže, od té doby, co radí se zástupei velmocí v Cařihradě o osnově opravy soud nictví, minuly plné dva měsíce, a konečně se dostává veřejnosti částečného světla, jak se věci mají.

Jest to ovšem zásluhou vlády turecké Tato pokusila se nejprve osnovu, předloženou velmocem učiniti bezpředmětnou tím, že podala svůj vlastní opravný návrh. Tobo přece jen se neodvážily ostatní velmoci, aby nařídily velevyslancům svým v Cařihradě, aby odložili osnovu společnou a radili se o osnově turecké. Za to učiněny, pokuds týče dozoru nad tureckým soudnictvím v Makedonii vážné změny v osnově společné. Nieméně ani takto přistřižená osnova s nelíbila turecké vládě a sáhla tedy k obvy- klému prostředku, způsobiti roztržku mezi velmocemi. Zástupci jejich v Cařihradě rokující ovšem nemohli evropský koncert rozbiti před tváří Turků a tu vláda turecká sáhla k jinému kroku. Vyslala svého důvěr- níka Selima pašu jménem sultánovým do Říma a do Vídně, aby se tu pokusil o zmar opravy soudnictví dle společné osnovy. Ve Vídni měl Selim paša dvoje slyšení u bar. Aehrenthala a vratil se tyto dny — ničeho prý nepořídiv. Bylo prý mu řečeno jak ve Vidni tak v Římě, že otázka ta spočívá jiz úplně v rukou velevyslanecké konference cařihradské. Zajímavo jest ostatně, že útok v řeči vídeňského purkmistra proti Italii učiněný, spadá právě do doby tohoto poslání tureckého důvěrníka. Podrobnější zprávy o jeho poslání při- nesl »Pest. Lloyd«. V prvé zprávě, jež dle všeho spočívá na pramenech z okolí ture- ckého důvěrníka, se praví, že Selim paša jménem sultánovým co nejrozhodněj se ohradil proti jakémukoliv dozoru nad soudnictvím. Dle výroku vynikajícího ture ckého diplomata panuje prý nyní v Makedoni horší bezvládí než kdykoliv. Bulhaři prý zvláště ustavičně naléhavě se dovolávají slechu velmocí, ale zbaví-li velmoci Turecko

veškeré »autority«, bude prý Makedonie úplně zničena. V další vídeňské zprávě téhož listu se přiznává, že měl Selim paša vysoce důle žité politické poslání, zejmena však staviti opravní akci v soudnictví aneb aspoň do- síci její odročení. V Římě i ve Vídni dáno prý mu na srozuměnou, že jest již pozdě. Porady velevyslanců v Cařihradě prý již tak pokro- čily, že jejich výsledek co nejdříve bude dán vládě turecké na vědomí. Ovšem uváží velmoci ochotu Turecka, že by jeho po- čin mohl přispěti k nápravě právních po- měrů v Makedonii, což by mohlo umírniti odpor stanovisek zaujatých. Vídeňská vláda zejména bude prý ve smírném smyslu půso- biti, nezvrátí-li turecká vlá da zbytečně otázku opravy soud- nictví vpolitickou akci obran- nou. Velmoci šetřily všemožně autoritu sul tánovu, což vláda turecká v brzku seznáz jednomyslně projevené vůle velmocí. Jinak by ve Vídni co nejživěji toho litovali, kdyby se stalo nezbytně nutným, použíti opa- tření donucovacích; a záleží ovšem jen a jedině na vládě turecké, aby se vy hnula tomu, by na takovou eventualitu ne došlo. Zasluhuje aspoň povšimnutí při této pří ležitosti zpráva ruského »Slova« ze dne 23 t. m., dle níž jednomyslná vůle Evropy jest ovšem spíše theoretickou než praktickou protože některé velmoci, a k nim patří Italie, nehodlají dáti svého souhlasu k dů- raznějšímu nátlaku na Turecko, a bez tako vého nátlaku není naděje, že by Tureckose odhodlalo ku podstatným ústupkům. Možno tudíž býti zvědavým, co násle- dovati bude potom, až konference velevy- slanců ohlásí vládě turecké jednomyslnou vůli Evropy.

Politické zprávy domáci. V Praze, 28. listopadu. (Předlohy po- znaňské.) Bezohledně kruté návrhy kn. Bu- lowa, směřující k dokonalému vyhlazení Poláků ve státě pruském, stojí pochopitelně v popřed Úvah všech polských listů, tedy i haličských. Nad smutným osudem poznaňských soukme novců zoufá i „Slowo polskie“, které ještě ne dávno neváhalo nabídnouti rakouským nacionál- ním Němcům pomocněuky polské proti nám Čechům a Slovincům, jako tyto dni se neostý- chalo hájiti Maďarů, když zbůhdarma v Černové postříleli celou hekatombu nevinných— Slováků. Zoufale vyznívá též úvaha demokratické „Nové Ref.“. Nad pruskou částí národa pol- ského — praví — vzneslo se strašné nebezpečí. které jest stejně strašné pro celý národ. Zákou o vyvlastnění má vyhladiti v zemi čtyřmilionový národ a nový spolkový zákon má mu vzíti vše- likou možnost zorganisované národní práce. Nyní teprve hrozí nám opravdově ztráta značne části naší vlasti. Vůči takověmu násilí brutálné přemoci nic už nevydá sebe větší síla duch Jest jasno, že národ polský, nechce-li dopusti tak značného zúžení základu svého národníh bytu, nesmí zůstati nečinným vzhledem k no- vému útoku. Jest třeba něco učiniti, nutno se chopiti všech možných prostředků odporu a cho- piti se rychle, dokud nebude pozdě. Musíme se zmoci na nejsilnější výraz protestu, musíme se ještě jednou odvolati k veřejnému mínění civili- sovaného světa a poučiti jej, že toto pruské ná silí jest nejkrutější políček, zasazený civilisaei

v tomto věku. Bylo by nutno zoufati nad mravní cenou současné civilisace, kdyby ani tento náš apel neměl účinku. Nejmužněji vede si lidový „Kur. Lwow.“ Nezoufá, nýbrž hledá proti pruské brutálnosti pomoc ve vlastní síle polského národa. Jediným výsledkem nynějšího jednání pruského sněmu může dle jeho mínění býti jen zostřený národ- nostní boj, jehož účinky budou a musejí miti význam světový. Vítězství pruské pude posilou reakce netoliko na jevišti života politického, ale i v oboru lidské myšlenky. Vítězn, odpor polský urovná cestu evangeliu práva a spravedlnosti na troskách nemravných choutek přemoci. Polské vítězství pak závisí od probuzení našich mrav- ných sil. Během posledních 20 let selé mravné žití polského lidu v Prusku neobyčejně se změ- nilo. Jakoby z útrob země vyrostly četné nevé zástupy na obranu praporu polského. Nyní na- dešla chvíle, aby povstali i všichni tí, kdo ještě živoří v pasivitě, V Praze, 28. listopadu. (Hrabě L eopol Auersperg o vyrovnání.) Býv. ministn rby, br. Leopold Auersperg, jenž měl sám značný dil ve vyrovnacích poradách rakouské vlády s uherskou, vydal právě svým nákladem ve Vídni brožurku „Vyrovnání s Uherskem“. pi satel hájí ovšem vyrovnání, které jest z velké části jeho dílem, a na doklad výhodnosti nově smlouvy vykládá podrobně poměry dovozu uher ského dobytka do Rakouska, dovoz obilí, vysvět luje výhody celní pospolitosti, příští poměr obou států k cizině, čimž dospívá k takovému závěru

Základ k nynějšímu vyrovnání dán auto nomným celním tarifem z r. 1906, jenž dbal eo nejvíce požadavků agtárních a došel schválen všech agrárních stran. Na stavbě takte zahájeno pokračovalo se při zavírání obchodních smluv s cizími státy, při němž opět spoluúčinkoval zástupcové zájmů agrárních. Nyní může běžet jen o to, aby se hotová budova opatřila střechou pod níž by zemědělstvo nalezlo zabezpečenou existerci. Veškera zemědělská akce posledníe let bude nynějším vyrovnáním korünována. Do hoda uzavřena pod dojmem volného klesán přivozu uherských plodin do Rakouska a rzrů stajícího vývozu rakouských tovarů do Uher Můžeme tedy s tím větší důvěrou očekávati, že vlivem vyravnání naše zemědělství do r. 1917 tak sesílí, že podmínky zlepšené existence bu dou zajištěny pro cělous bůdoucnost. P'isatel končí prosbou k svým agrárním přátelům, aby jeho důvody bedlivě zkoumali, dříve než se vy- sloví proti vyrovnání Z Pošti, 27) listopadu. (P říšití v lá d chorvatská.) Dnes přijel opět do Pešti bán dr. Rakodezáy. Jeho příjezd uvádí se v souvi- slose s brzkým jmehováním nové chorvatské vlády. Jak již sděleno, tato vláda Rakodezayova má býti jen přechodná a proto čistě úradni- cká. Dle pověstí zde kolujících odborným před- nostou vnitra a bánovým náměstkem má se stát bělovarský vrchní župan Theodor Georgie- vič, přednostou spravedlnosti vrchní státní zá- stupce Vancas a přednostou osvěty vrchn župan ogulínský Kraljevi č.

Z Turč. sv. Marbina, 28. listopadu. (N o vá oběť černovského krveprolití.) V úterý dne 26. t. n. skonal v pešťské nemoe- nici Andrej SulikKučert jako patná- ctá oběť krveprolití černovského. Kučera ob držel těžkou ránu do hlavy a trápil se více než měsíc. Budiž mu lehčí uherská půda, než byl jeho život na této půdě. V drobném prodejii ranní čísle o s9b .. za 2 b odpolednl Ve slialkách na venkově rnnní číslo. . . . . . . . 10h odpolední Inseral plali se hotově zapřel Přelplaceni a inserty přijimá zdmlnl sirace v Marlanské ulici č. 3. Tam naebázají se taž redakee tiskárna s eapadice „ Národnich Llstě“ Rukopisy so nevracsji.

Politické zprávy zahraničné.

V Praze, 29. listopadu.

Zmařený atentát na knížete černohorského. »Glas Crnogorca« píše: Osnova chystaného převratu pořád se víc rozplétá. Vaso Djulafč chycený ve Vasojevicích, odhalil mnohé věci a prohlásil se za anarchistu. Pověděl o svých stycích se známými osobnostmi v Srbsku, o tom, jak získány pumy, nalezené potom u typografa Rajkoviče. Djuro Vojvodič, právník bělehradské university, po svém zatčení v Baru a na Cetyn přivedený několík dní mlčel, potom ale učinil do- znání o své úloze ve společnosti spiklenců a mlu- vil o sobě jako o jednom z nejaktivnějších účast- níků spiknutí, o němž prozradil dosti mnoho po- drobností. Výpovědi jeho se shodují s tím, co vypověděli Djulafič a Rajkovič. Za hlavu spiknutí všichni tři udávají černohorského studenta v Běle- hradě Božoviče, jenž rozdílel pumy a dal peníze na cestu soudruhům, kteří se s pumami vypravili na Černou Horu (Rajkovičovi a Djulafičovi). Z nejaktivnějších účastníků spiknutí chyceni v Kotoru už jen Radonja Papovič a Petar Nova- kovič. Todor Božovič mešká v Bělehradě a černo- horská vláda požádala srbskou za jeho vydání. Stopa Marka Dakoviče prozatím se ztratila a Jovan Djorovič, jenž byl zaíčen v Kotoru, byl rakou- skými úřady puštěn proto, že ho měly za jeho bratra Nikolu, jehož pasem se vykázal. Ve vyšetřování se pilně pokračuje a záleži- tost brzo bude odevzdána soudu.

Po této zprávě úřadní věstník černohorský obrací se proti těm listům srbským a rakouským, které píší o spiknuti jako o věci samou vládou nastrojené a praví: Zde mluví lidě, polapení př skutku téměř dokonaném, lidě, kteři vědí, co je očekává, když o sobě udávají, že pekelné dílo chtěli prověsti. Pumy u nich nalezené jsou corpus delicti. Toho všeho není dosti známým redakclm se známou inspirací a tendencí, namahajícím se, aby svělu zalepily oči, aby neviděl něco, co i slepý může ohmatati. Tím mizernější jsou lži těch listů. jakoby se věc spiklenců na Černé Hoře po jejich zatčení dále rozvíjela, jakoby ji národ bral za svou, jakoby byly po celé zemi zřízeny náblé vojenské soudy, jakoby bylo na sta nových osob zatčeno atd. Toho všeho naprosto není potřebí, neboť celá Černá Hora spiknutí odsuzuje a zá- vodí v loyalných projevech knjžeti. Stejně nutno odsouditi tendenci těch novin, které snaží do spiknutí zavléci úřadní Srbsko. Srbská vláda jest ho daleka. Kon- statováno pouze, že v Bělehradě trvala jistá orga- nisace za účelem, který měl býti na Černé Hoře uskutečněn a to se nemůže popříti. Z Odessy Člen »sojuzu« ruského národa, Veličko, byl zabit od Židů, když pronásledoval expropri- štora Orlova. Sojuznici pak uspořádali Veličkovi slavný pohřeb a dostavil se naň v plném počtu. Když se vraceli z pohřbu, rozdělili se na dva proudy, jež oba se valíly do židovské čtvrti, aby pomstily zavražděného soudruha. Cestou iž sojuzníci zbíjeli Židy, které potkávali, a stří- jeli po nich. Židovského obyvatelstva zmocnila se panika. Policie se Židů ujala a zabránila nejhoršímu. Šest sojuzníků zatčeno. Z Židů dva raněni smrtelně, lehčeji raněných je mnoho. Měšťané Kollunov a Bešira byli vojenským soudem pro expropriaci odsouzeni k smrti pro- vazem.

FEUILLETON. Sára triumfujíci. ) Píše M. LaudováHořicová. Mladou začátečnici, neznámou dotud Sare Berahardtovou, výhnaly dva ologantně a řízno něžnou její ručkou vyťaté poličky z první scěny francouzské. Musila opustiti dům Molierův. Šla začátečnice, ale věděla dobře, že se vráti, že bude nad svými soupeřkami, i nad tou zpolíčko- vanou, triumfovati, že se vrátí vítézná — quand méme. Hrála zatím v Gymnase, pak v Port- Saint Martin, konečně v Odeonu, kteroužto dobu pro hlašuje za nejkrásnějše svého života. Hrála též v kusech George Sandové, která chodila na zkousky. Sarah píše o ní: „Byla sladká a roz- košná, málo mluvila, mnoho kouřila, a často j doprovázel prine Napoleon, jemuž přezděl „Plon-Plo Prine byl sice sane facon, ale zakládals na tom, aby mu byl vždy vzdáván náležitý re spekt. Jeden z herců, smýšlením anarchista, jmé- nem Deshayes, přistoupil kdysi k pohovce, kde seděl prine se Sarou a Sandovou. „Sedíte na mých rukavičkách, pane,“ řek bez okolků. Princ poněkud povstal, shodil ruka. vice na zemi a se vznešeným klidem odpověděl; „Vida! Myslil jsem, že je lavička čistá. Ze všech kusů, v nichž Sarah hrála, nej- větší úspěchy jí přinesl Coppée-ův „Le Pas sant“. Nejen že ji dobyl srdce všeho obecenstva i kritiky, ale otevřel jí i brány Tuillerií, kan ona a Agar, která hrála druhou hlavní roli, byly pozvány k pohostinské hře. Před audiencí čekala Sarah se svou společ- nicí ve žlutém saloně a evičila se v hlukokých dvorských poklonách, pronášejíc při tom slovo „Sire!“Tu zaslechla za sebou tlumený smích ohlédla se a za ní stál Napoleon III., jejž tot cvičení nesmírně bavilo. Sarah spěšně se oto- ) Viz feuilleton »N. L.« 26. listopadu t. r.

čila, pokoušejíc se v rozpaeích o novou po- klonu, ale císař se usmál „To je zbytačno. Hezčí to nebude nežl prve. Uschovejte si to pro císařovnu, která vás očekává.“ a Cisařovna Eugenie prý byla dokonalou kra savicí, ale hlas měla drsný a nesympatický. Představení v Tuilleriích byla přítomna hol landská královna a prine oranžský, jemuž Paři říkala prine Citron. O představení samém Sarah mnoho nepíše Její pozornost byla věnována střevičku císařovny Eugenie, jejž tato, sedíc v prvé řadě, vyzula — patrně ji tlačil — a pak přes všechno úsilí ne- mohla obout. Po představení celý dvůr se vzdáli na pokyn císaře a Sarah i Agar pozorovaly sku- linami v oponě, jak císařovna zůstala sama s princem Citronem, tento poklekl a pomohl do střevíčku. Záhy potom Sařin byt, slynoucí přepychem. vyhořel úplně. „Přes noc“, praví Sarah, „byla jsem ruinována. Celé své jmění vydala jsem z zařízení. Všechna umělecká díla i všechny šper ky shořely. Zachránila jen holý život svůj a — svého synáčka, jenž v knize kde se vzal tu se vzal patrně také překvapení.

Nastala válka francouzsko-německá. Saral z rozčilení roznemohla se chrlením krve. Tato nemoc dostavovala se u ní častěji, i mdloby. Když se Němci blížili a později Paříž oblé- hali, byla Sarah ošetřovatelkou raněných. Zří zeno mnoho nemocnic; jedna z nich též v di- vadle Odeonu, ve které Sarah měla velení. P plných měsíců, až do ukončení války tam vy- trvala. Líčení hrůz válečných a jejich následků patří k nejprociténějším z autorčiných vzpomí- V těchto příšerných, hluboko se zarývají cích dojmech vězí patrně také kořen silných dojmů, jichž dociluje Sarah v „Orliku“ od Ro standa, kdy, ve scéně na válečném poli, proná- sledují potomka Napoleonova stíny padlých bo jovníků. Sarah sama tu podléhá suggesci a pře náší ji na obecenstvo. nek. Po válce Sarah rozrušena spěchala do Hamburku k rodině. Dobrodružství, prožitá na této cestě, jsou nesčelná. Srážka vlaků, sténání raněných, odnášení mrtvých; kdo měl zdravé údy, musil pěšky z noci v dešti dále. Sary a její společnice ajal se pruští důstojníci a v pravém slova smyslu donesli je na rukou do nejbližší stanice. Jinde Sarah jede v polorozlámané bryčce a přistihn lupiče mrtvol na bojišti, pokrytém umírajícím a mrtvými. Nahnala mu strachu svým revolve rem, z něhož ale nelze stííleti .. Po návratu do Paříže zastihla již hnutí re voluční. Bylo mncho stran politických. Téměi každý z jejích osobních přátel náležel jiné stra- ně. Zajímala se o politické debaty a zvlášte Gambotla učinil na ni hluboký dojem.

Divadla opět zahájila činnost a Sarah měla v Odeonu již armádu ctitelů, která za ni bojo- vala. Říkali jim „Saradotéři“. Úspěchy od kusu ke kusu se stupňovaly. „Le Passant“9), „Keaní „Jean Marie“, „Ruy Blas“, co kus — to triumí „Comédie“ konečně zatoužila po Saře a p zvala ji. Umělkyně otázala se prostě svých ředi telů, chtějí-li jí dát o tři tisíce větší gáži, nežl jí nabízejí v Comédii. „Ne? — Dobře.“ Téhož dne podepsala kontrakt v domě Moliérově. Pro- ces, pokuta — vše marno. Sarah už byla v „Co- médii“. „Jsem hrozná tremistka,“ povídá o sobě Sarah. „Mé první vystoupení, po návratu do C- médie zkazila mi jen moje tréma.“ Sarab hrála dobré role, ale ne tak dobré, jak by si byla přála, a zvláště ne tak často. Chtěla tvořita nenalezajíc doslatek materialu v divadle, vrhla se na sochařství a později na malířství. A došla vyznamenání a cen, pokládá se přec jen za amatérku Když jela s Comědií Francaise do Londýn na pohostinské hry, vzala též své obrazy a so chy, a uspořádavši výstavu, hojně prodávala. *) Nedávno dozvěděla jsem se náhodou, že kus „Le Passant“ sehráli před lety v Praze k dobročin- nému účelu francouzsky. Hlavní roli, kterou hrála v Paříži Sarah (je to mužská role), hrál tehdy v Praze pan Schmidt Beauchez, a roli Agarové brála s nín paní Otylie Sklená řová - Malá.

Za stržené peníze odjela do Liverpoolu pre Ivy. Měla totiž doma celý malý zvěřinec. Lvů nedostala, ale přivezla jiné šelmy Sarah vystavěla si nádherný hotel, domác nost měla skvělou a přijemnou, ale v divadle stálé polyčky. Crolzettova a ona byly rivalky. Byly by se zcela dobře snášely; ale dobří přátelé, jak již to v divadlech bývá, štvali je stále proti sobě O roli „doně Sol“ píše Sarah, že jí „ko nečně získala přízeň všeho obecenstva“. Po návratu z londý nských her bylo napjet mezi Sarou a „Comědii“ stále větší Konečně po představení „Dobrodružky“ v němž Sarah neměla úspěchu, byvši donucen hráti dřive, nežli byla úplně připravena, nasta výbuch, a odešla na novo. Zase proces a Sarah musila zaplatit sto čtyřicet tři tisíce fr. pokuly Sestavila si společnost a zahájila prv samostatné tournéc; nejdříve v Evropě, pal nn v Americe. Triumfální cesta od počátku do konce, pln zajímavých opisod a dobrodružství, Sarah jela ve vlaku, květinami ověnčeném, přepychově za řizeném, kde měla svou ložnici, boudoir, a dvr pařížské kuchaře. Žádná překážka ji nepoděsila Byla povodeň, železniční most hrozil sesutím leč Sarah poslala rodině strojvůdce větší sumu peněz, pro případ neštěstí, a vydala sebe i svou divadelní společnost, která nebezpečí netušila. na milost i nemilost náhody. Když vlak přejel — most se sřítil. Jindy ušla přepadení lupičů atd- Po sedmi měsících, zahrnuta slávou, dary i penězi, vrátila se do vlasti, kde v přístavu havreském čekaly ji ovace, jakými Ponositi ee mohou z pravidla jen ti, kdo třímají žezla.

Tímto návratem z první umělecké cesly končí první díl memoirů. „Nedovedu žíti bez přepychu!“ volá Sara. Toto přepychové prostředí, v němž Sarah dorů stala a žila, vysvětluje tak mnohé z jejích osob ních názorů a obratů v jejím životě, které byji nak byly nepochopitelny. Hned od počátku utvo- řil se kolem ní dvůr obdivovatelů a přívrženců jenž sice často jí prospíval, ale často i škodil Každý čin její, každé slovo, jež promluvila vše ochotným dvorem zveličeno na světovou událost. Reklamní aparát se jí chopil a již lé- taly rakety světem. Výstřední povaha umělkyně skýtala bezděčně stále přehojnou potravu rekla- mám. Pravím úmyslně be-děčně, neboť ne- mám za možné, že by umělkyně tak estetického smýšlení a jemného vkusu úmyslně a s výpo čtem krmila molocha reklamy, jak nepřátelé její Tyto reklamy prospěly snad jejím fmnancím. ale poškozovaly ji v očích soudných a upřím ných přátel umění. Sarah sama je ve své knize odsuzuje. A právě tyto divoké reklamy jsou příčinou, proč Saru Bernhardtovu nelze si nikdy předsta- viti bez dobrých neb špatných předsudků. Vždy jeví se v celých mračnech pravdivých i smýšle- ných sensačních historek. Za skutečnou uměl- kyní velikého stylu vlekou se vždy dva neroz- lučné vlastní její stíny: bohyně přepychu i nád- bery a pařížský rozpusta, vyvádějící ztřeštěné kousky.

Tento trojzvučný akord slyšíte zníti stále při čtení jejích vzpomínek. Sarah obklopuje se knížecí nádherou, spou- ští se do propastí, létá v balonu, chodí po živé velrybě, střílí z děla, je přítomna popravám: vě- šení, stínání, chodí do jatek, omdlévá a stůně z příšerných dojmů, ale znovu se do nich vrha. Rozhazuje peníze plnýma rukama a jindy zase lakomě je shrabuje. Ale přese všechno, večer, když octne se ve stánku umění, rozechvívá ji tréma i nadšení zároveň a s pietou i láskou, jako když kněžky k bohoslužbě přistupovaly, noří se do své role a zapaluje posvátnou oběť umění. Kdo doufali nalézdi v knize vzpomínky na milostná a pikantní dobrodružství, zklamali se. Sarah zřejmě dala mezi řádky na jevo, z do intimního života umělkyně veřejnost nemá nahlížeti. Zřejměji ještě to dokázala, když před léty zbičovala kolegyni, která Sařína milostná dobro družství uveřejnila. Leč jako umělecká individualita, zářící im- posantností, stojí tu Sarah Bernhardtova nedo- stižně jediná. — „Q uand měmel