Ročník XXXXV.

V Praze, ve střédu 27. listopadu 1907.

Číslo 328.

Na ranní a odpol. listy předplácí so v Praze v adninistrael na něsje . . . . . . 2 K. — na čtvit leta . . . . 6 K — k s dvají čenáškeu na měsl .. . . 7Kgo na čtvit lada. ve filialkách: sa měsíe . . . . . . 2 K 10h Peštout na měsie el na čtert leta s dvojí zásilkon na zněsi trt . . . . K o

Počátek boje o university. V církvi římské za nynějšího papeže Pia X. jeví se čím dále tím makavěji duch příkrého návratu nesnášelivosti, nepřízně k potřebám pokroku a vývoje církve, projevy středověké obmezenosti a snahy zjevně zpá- tečnické, což vše tím více zaráží, že lidstvo zvyklo si za předchůdce na stolci papež- ském, vysoce vzdělaného, všestrannéhoa osvíceného Lva XIII. na modernější postup ve věcech církevních. Stačí vzpomenouti jen opatření proti tak zvaným modernistům, t.j. zastancům vývojových názorů v duchoven- stvu, jež dospěla již tak daleko, že dekretem kardinála Respighia proti obraně modernistů proti encyklice sem se táhnoucí vylučují se veškeří účastníci obrany z církve, s týmiž následky, jakoby vyloučení každému z nieh osobně bylo oznámeno, což pokladají i přísní znalci práva církevního za přehmat. Není proto divu, že tento duch nyněj šího Říma podpaluje na všech stranách hoř- lavé látky, jež se hojně nakupily ve společ- nosti moderního pokrokového lidstva, že vzdělanější část duchovenstva jest hierarchi umlčována, snaživost její ubíjena, touha její po docilení souladu mezi bohoslovím a výsledky věd ničena; zkrátka že zavádí se v životé církevním opět nejtužší absolutism. Pro nás v soustátí rakousko-uherském jsou poměry tyto tím politováníhodnější, že vysoká bierarchle z pravidla stojí i na určitém stanovisku, kteréž jen výminečně se stotožňuje s národními ideály nižšího ducho- venstva a věřících. Výjimku snad možno na- lézti pouze u Němců a Maďarů, kteří ovšem dovedou vliv svůj i po této stránce energi cky uplatňovati. Tím se dá též vysvětliti, že denně se přiostřují spory národnostní, spory jimiž síly jednotlivých národů se vyčerpávají nejen v zájmu centralismu státního ale i moci hierarchie.

Tento nepoměr mezi potřebami národů a cíli klerikalismu v této polovině soustátí rakousko-uherského vystupuje okázale zvláště na tak zvaných »všeobecných sjezdech kato- lických«, jakým byl i sjezd posledně ve Vídni konaný. Jsou to těměř bez výjimky přehlídky vojů německo-klerikálních, jichž se účastní tu a tam několik duchovních jino- národních a na nichž neněmecký lid nikterak nebývá zastoupen. Na sjezdech těch rokuje se výhradně německy, což samo o sobě stačí ku rozpoznání jejich spravedlnosti k ná- rodům neněmeckým a rázu jejich péčeo ně Není proto ani ji nak možno, než že vše- obecně jsou považovány za shromáždění ně- meckých klerikálův. Tyto německo-klerikální sjezdy se oby- čejně tvářívají tak, jakoby byly rázu ryze náboženského, a o ostatní, zejména politické záležitosti se nestaraly. Ale poslední sjezd německých klerikálů, patrně posilněných větrem, jenž vane z Říma a rozkurážených vítězstvím do rady říšské při volbách dle všeobecného práva hlasova- cího, uznal za dobré odhoditi daleko od sebe tuto masku křesťanské mírumilovnosti a sná šelivosti. Křesťanští sociálové, jakožto páni obce vídeňské, sněmů alpských i vůdčí stranav radě říšské, přešli k útoku a zvláště to byl dr. Lileger, známý ochrance německého rázu Vídně proti českým školám a českým měšťa nům vídeňským, jenž v řeči dalekoslyšitelné ohlásil, že německý klerikalism musí opět

dobýti university, když již v ostatním škol- ství učinil »pořádek« po svém způsobu. Útoky tyto byly téhož nízkého rázu. jako jest veškeré vystupování této strany životě veřejném, ale měly tentokráte úspěch. řečníkem sotva očekávaný, nenepodobný účinkům vichrů, vypuštěných dle staré báje »z Aeolova měchu«. Se všech stran, především ovšem z kruhů profesorů vysokoškolských ozvaly se obrněné protesty a dr. Lneger marně se namáha dopisy, zaslanými jednotlivým profesorům zastříti hlavní myšlenku své řeči o zmo nění se universit — vytáčkami o výtržno stech studentských, jež se ostatně časem vy skytují i mimo obvod rakousko uherské říše Také jsme nikdy neslyšeli, že by křesťanšt sociálové byli kdy hájili práva studentstva neněmeckých národností, když byla ohrožo vána studující mládeží německou; naopak jest všeobecně známo, že křesťanšti sociálové neostýchají se ani poštvati »ulici«, když jde o postup proti politickým odpůrcům, anebo i zástupcům druhé poloviny soustátí, jimž nyní ve vídeňské radě říšské se chystají schváliti hospodářské vyrovnání. Proto nikdo neuvěří luegrovcům, že jsou odpůrci — výtržností. Ostatně samo další oznámení na sjezdu, že příštím rokem již přikročí klerikální, uni- versitní spolek německý k založení vlastní své university v Solnohradě, na niž po mnoho let již sbírá, shromáždiv takto asi tři miliony korun, jest dalším dokladem, že dr. Lueger mínil to, co řekl, třeba že ho v zá- pětí zamrzelo, že tak neobratně vyložil karty německých klerikálů před širou veřejností předčasně upozornil na chystanou její vy pravu proti universitám.

Nová ona solnohradská universita může míti smysl praklický, jen když chovancům jejím umožní se přístup do všech postavení. jež předpokládají úspěšná studia na univer- sitách státních. Jak se má opatřiti takováte výsada soukromé universitě, aniž by se stala újma zájmům, jež stát a všecka spo lečnost spojuje s vysokým učením. Nevnese liž se tím nové símě svárů do ústrojí státního Ovšem, kdyby se podařilo německým klerikálům dobýti university vůbec, t. j., kdyby věda a všecko vysokoškolské působení se podrobilo politickým názorům jedné, nad to ještě demagogické politické strany, daly by se konečné cíle klerikálního universitního spolku německého snáze a rychleji provésti, a to ještě na náklady všeho poplatnictva státního, bez rozdílu nábože nského vyznání a národnosti. Avšak zvláště náš národ český, který bezmála svým životem zaplatil činnost něme- ckého, římského klerikalismu, a jehož všecko obrození založeno jest na idei svobody a pokroku, o něž se od Dobrovského počínaje přičiňovali i nejosvícenější synové jeho ze řad duchovenstva opravdu národního, národ náš jest nejméně ochoten, napomáhati lue- grovcům k ujařmění vysokého školství; a to ještě v době, kdy dle slov nynějšího rektora jediné university české, dra. Golla, ani za čtvrt století se nepodařilo na Vídni vymoci zaopatření její přímo životních potřeb, a kdy bezůspěšně zápasíme o zřízení druhé uni versity na Moravě. »Upadá-li,« dle slov dra. Golla, »věda. již tím, že nepokračujeme«, t. j. že nedař se nám dokonalé zaopatření potřeb univer sity, jak by to dopadalo teprve s vědou

u nás, kdyby vrchní řízení vysokých škol dobyto bylo německým klerikalismem, kterýž za dob svého panství, v éře předůstavní, neštítil se žádných kroků, aby zamezil svo- bodu vědeckého bádání, nutě ještě na př. v letech padesátých minulého století za mi nistra vyučování hr. Lva Thuna profesory přírodních věd, aby se neodchylovali o první knihy Mojžíšovy . .. A neozvaly liž se i nyní z tábora kon servativní aristokracie z Čech první souhlasné projevy se záměrem Luegrovým, zmocniti se vysokých škol a podčiniti je politické straně německých klerikálů? To samo o sobě, nehledě k ostatním akcím německého klerikalismu za zpáčením pokroku a vývoje současné společnosti uvedením dorůstajícího pokolení v jeho úplné podruží, musí otřásti svědomím všech opravdu svobodomyslných Čechů, aby postavili se do řad obranců — opravdové vědy, volného bádání. Byli to také poslanci čeští, kteří dotazem prof. Masaryka a soudruhů ihned se opřel záměrům luegrovců a jsou to dále živly svobodomyslné mezi všemi rakouskými ná rody, kteréž po onom útoku posledního sjezdu německých klerikálů na vysoké školství se šikují k jeho obraně. I universitní profesoři vídeňští vzchopil se k obraně a v resoluci, ve společné pro testní schůzi schválené, praví: Prohlašujeme především, že jsme od hodláni, všemi spravedlivými prostředky co nejrozhodněji odmítnouti každý pokus uvést university v závislost na nějaké konfesijní nebo politické straně a očekáváme, že stat ve vlastním zájmu necouvne před ohlášeným výbojným útokem jedné strany proti univer- sitám. My jsme boj takový nikdy nevyhle- dávali, ale jsme hotovi, vésti obranu se vše- možnou rozhodností, když se podniká útok na nejvyšší duchovní statky, jejichž jsme strážci, abychom dostáli své povinnosti k státu, ke společnosti, k sobě samým a k studentstvu.

Říšská rada.

Poslanecká sněmovna. (Schůze 35.) Ve Vídni, 26. listopadu. (Původní telel. zpráva »Nár. Listů«.) Nebyla to bouře, byla to jen přeháňka, k to mu falešnými blesky a hromy doprovázená pře- háňka, kterou uvítán byl nový ministr polský David Abrahamowicz, nejstarši člen halič- ské delegace, při svém vstupu na ministerské křeslo. Budiž hned dodáno, že kalafunové blesky a lepenkové hromy provádělo toliko trio: poslan- ci všeněmečtí Iro a Malik a s nimi sociálni demokrat Freundlich. Oba Všeněmci posta- vili se doprostřed zasedací síně, když členové kabinetu v parádních úborech překročili jeji práh, s bar. Becken a Davidem Abraha- mowiczem v čele jdouce dovnitř. Na bývalého předsedu kola polského a n bývalého předsedu poslanecké sněmovny za bouřlivých dnů listopadových v roce 1897 pokři- kovali vzpomenutí poslanci: „Ven s ním! Ne strpíme státního zločince v této sně- movně! Fuj! Policejní president z roku 1897 Abzug arménský przniči koz!“ Posl. Malik, vztáhnuv pravici proti Davidu Abraha mo- wiczovi, křičel na něj: „Padouchu! padou- chu! Padouchul“

David Abrahamowicz je muž, kters se lekne teprve třetí den. Usedl klidně n místo, kd. seděl dosud hr. Vojtěch Dziedu- szycki, a s ledovým úsměvem provázel de- monstraci, kterou proti němu oba Němei a soci- ální demokrat pořádali. V tu chvíli nebylo soci- álních demokratů v zasedací síni. Byli tu pouze posl. Freundlich a Moraczewski, jenž byl generálním řečníkem v debatě o pilných ná vrzích svých soudruhů proti drahotě potravin Teprve když prof. Romančuk čell protest proti jmenování Davida Abrahamowicze ministrem za celou Halič, vešli sociální demo- kraté a sesílili připomenuté trio ve sbor řvounů Posl. Breiter, který jest t. zv. divoký, roz vinul papír, na kterém nakreslen byl Abraha- mowicz s piklhaubnou policejních strážníko vídeňských na hlavě. Na papíře tom napsán byl na jedné straně letopočet 1897, na druhe straně 1907. Dr. Weiskirchner připome nul posl. Breiter o vi, že co nestrpělí sociáln denokraté hr. Sternbergovi, ukazovati to tiž karikatury jich lidí, nemělo by se provozo vati proti Abrahamowiezovi. Avšak vý zva jeho byla marna. Poslanec Iro, který nepostihl, co znamená v rukou polského poslance pruská piklhaubna rozšiřoval tiskovinu tu. Nosil ji od poslanc« k po slanci, volaje: „Jubileum za Falkenhayna!“ Př tom volal: „Navrhuji, aby schůze byla přerušena na 10 minut, abychom Abrahamowicz odtud stejně vyhodili, jako před 10 lety dal on vyhoditi nás policif! Ministři zachovali vůči pokřikům těm n prostý klid. Také poslanci všech ostatních stran Čirým výmyslem jest vypravování večerní „N F. P.“, že bylo pokřikováno na nového ministr polského také z lavic českých a ruských. Ani je- diné slovo se odtamtud neozvalo.

Ministersk; předseda bar. Beck, aby de monstroval pro nejnovějšího člena svého kabi netu, sedl si k němu na krajní pravici minister ské lavice. Německý radikál Stransky voln naň: „Fotografa sem, aby ten párek zvěčnil A posl. Malik, který záhy ochraptěl a křiče pak sípavým diskantem, dodal: „A k tomu aby němečtí ministři oblékli fraky! Tím byly vlastně projevy proti Davidu Abrahamowiczovi odbyty. Následoval potom několik protestů, které zanikly ve věe obecném ryku a hluku. Celkem dlužno konstalo vati, že přijetí, jakého se dostalo polskému mi nistrovi, bylo mnohem méně lomozné, nežl jaké bylo uvítání, jež musili snésti noví členové vlády bar. Becka, kteří, dnes tomu dvě ne- děle, zaujali poprvé svá křesla- Na 10. hodinu dopolední svolána byla dnes schůze mimořádně, aby se odbyly aspoň oba pilné návrhy sociálních demokratů, vyzývajíe vládu k opatřením proti drahotě potravin. Avšal účelu toho nebylo dosaženo. Schůze byla o 1/45. hod. odpoledne skončena, když byli domlůvili oba navrhovatelé Schrammel a dr. Rlen- ner, z nichž každý mluvil dvě hodiny. Byly to doslovy o pilnosti. Ve schůzi příští, jež koná se ve čtvrtek, promluveno bude napřed 12 věcných poznámek. Ohlašuje se již dnes, že budou dlou- hé. Pak teprve dojde ke hlasování. Smýšlení ve sněmovně bylo dnes stísně- né. Nikoli pro události, jež odehrály se počát kem schůze proti novému polskému ministrovi nýbrž proto, že nová sněmovna je zase v podob ném bahně, v jakém ocitla se sněmovna kuriát- ní. Vědomí, že nenastala po té stránce žádná náprava, tížilo a tísnilo poslance všech stran Z Vídně, 26. listopadu. (K. k.) President dr. Weiskirchner zahájil schůz v 11.15 hod.

Ministři vslupují do síně. (Hlučná pochvalaa potlesk mezi Poláky.) Protesty proti jmenování Abrakamowiczs ministrem- krajanem. Posl. Iro volá: Pryč s Abrahamowiczem! (Velký hluk.) Posl. Malik: Pryč s Abrahamowiczem! (Trvalý hluk a výkřiky. Pochvala a potlesk mezi Poláky.) M.-p. bar. Beck: Vysoká sněmovno! Mám čest představiti J. Exc. ministra ryl. Abrahamowicze. Hlučná pochvala a potlesk mezi Poláky: trvalý hluk.) Posl. Breiter ukazuje obraz předsedovi, který praví: Prosím p. kolego Breitere, abyste odstranil obraz. Posl. Breiter: Pryč s ním! (Voliká vřava a vý- křiky.) Předseda: Vyzývám pořadatele, aby odstra- nili tento plakát. Pane posl. Breitere volám vás k po= řádku. (Ustavičný hluk, pochvala a potlesk mezi Po- láky.) — Posl. Romančukovi dávám slovo k proto- kolu. (Neutuchající vřava a výkřiky posl. Ira.) — Volám posl. Ira k pořádku, (Trvalý bluk. ) — Prosím, teď má slovo posl. Romančuk. Prosím, by mu bylo dovoleno mluviti. Posl. Romančuk: Celá forma, v jaké bylo sdě- leno jmenování ministra Abrahamowicze, odchyluje se od dosavadního obvyklého způsobu při jmenování ministrů. Posl. Iro: Ukažle jeho obraz! Předseda: Nestrpím žádného plakátu v posla- necké sněmovně. Co bylo dobré pro hr. Sternberga, musí také pro vás býti dobré. (Hlučná pochvala a potlesk. Trvalá vřava a výkřiky.) — Prosím pořa- datele, aby odstranili plakát.

Posl. Malik: Vyzvedněte obraz! Zde je ten sloup hanbyl Posl. Freundlich: Pryč s Abrahamowiczemí Posl. Dobija: Pane poslanče Freundichu, ne- provokujte! Posl. dr. Diamind: Polské kolo mělo by Do- biju odvolati! Nedáme si to líbilit Posl. Breiter: On jest opilý Předseda: Prosím, aby bylo dovoleno mlu: viti kol. Romančukovi. (Trvalý hluk.) Posl. Malik (ukazuje uslavičně obraz): Taková vyzývavostl Předseda: Pane posl. Maliku, uposlechněte přece napomenutí předsedoval Posl. Iro: Němočtí ministři mají protestovati, že zde Ahrabamowicz sedi. Předseda: Pane posl. Iro, prosím, abysle přece nechal mluviti posl. Romančuka. (Noutuchá- vající vřava.) Posl. Romančuk (pokračuje): Tato odchylná forma musila překvapiti a vzbuditi dojem, že se jedná o zaskočení sněmovny. (lilučný souhlas mezi Rusy Hluk a výkřik.) Předseda: Prosím, aby bylo dovoleno posl. Romančukovi konečně promluviti.

Posl. Romančuk prohlašuje jménem a z roz- kazu ruského klubu, že Rusové se výslovně ohradili proti překvapení sněmovny a neuznávají ministra Abrohamowieze za ministra pro Halič, poněvadž vů- bec neuznávají tuto instituci, činíce jako jeden ze čtyt nejvělších národů v říši nárok na vlastního zástupce v radě koruny a na druhé straně nemohou přodpo- kládati dle veškeré jeho minulosti, že Abrahamowicz bode míti stejný ohled na zájmy Rusů i Poláků, coz u haličského ministra-krajana je nezbytností, a ko- nečně, že bude ve spojení stejně s rarlamentním zastoupením Rusů jako Poláků. (Hlučná pochvala a pollesk mezi Rusy. Výkřiky a hluk. ) Posl. Stand ohražuje se jménem židovského klu- bu jak proti formě jmenování Abrahamowicze, která se příčí parlamentní zvyklosti, tak i proti tomu, že byl ministr jmenován bez vyslechnutí ostatních, zemi obývajících národů. (Pochvala.)) Posl. Malik jménem Všeněmců prolestuje proli jmenování původce výjevů z r. 1897 ministrema divi se, že jsou němečtí ministři, kteří mohou velle takového Abrahamowieze zasedati v korunní radě. (Pochvala; hlučně volání: Abzůgl Posl. Michl ohražuje se jménem německých radi kálů proti jmenování Abrahamowicze, který dal jed- noho z jejich lidi jako zločince vyvléci k banbě a polupě pro parlamentní Rakousko, pro celý svět (Pochvala. Hlasy: Pryč s Abrahamowiczem Posl. Davydiak jménem staroruského klubu pro- tesluje proti jednání vlády, která oproti parlamentní praxi nevzala na polaz lidové strany haličské. JPo- chvala, opětné volání abzúg.) Posl. Diamand připomíná nedávně sněmovn) usnezení za diskuse o ministerských jmenováních. z něhož by v každé parlamentně ovládaně zemi uči- nila vláda důsledky. (Hlučné volání: Abzůg!) Dova- lává se všech, kdo chtějí zachovávuti parlamentní

FEUILLETON.

Hudba. + Polský žid. Lid vá zpěvohra ve dvou jedná ních od Karla Welse. Libreto napsali dle Erck manna a Chatriana Vietor Léon a Richard Batka Přeložil Pavel Nebeský. V Městském divadle na Král. Vinohradech 25. listopadu. Důležitou kulturní událost vítáme dnes v hudeb ním životě českém. Na Král. Vinohradech vznikl druhá česká operní scéna pražská. Pravíme pražská, ačkoli vystavěli si ji Vinohradští a na svém pěkném hlavním náměstí. Neboť význam její není jen místní. Chce z ní miti prospěch celé naše duševní ústředí velkoměstské, ba ona, dílo více méně luxu jako každá opera, má oprávněný důvod svého bylí jen tenkráte, povznese-li se nad úroveň pouhého zábav- ního podniku a bude-li prospívati hudbě celého ná- roda. Že založení druhé zpěvohry české není ve Velké Praze zbytečností, vyplývá ze vzrůstu naší tvorby, jež všechina nemůže již nalézti úinlku na hlavní scéně zemské, ještě více z přibývajícího do- rostu uměleckého, jenž neměl již znenáhla, kde se vyvíjeti. leda by hledal štěstí v cizině a tím přiro- zené z velké a právě té lepší části se nám ztrácel, Vyplývá konečně z rozmnožených a stále více se rozhojňujících šiků obecenstva, takže se dokonce molly již ozvati hlasy — a byly to hlasy, o jichž odbornosti nelze pochybovati — které volaly po zbu- dování velkého operního jeviště v Praze (návrh Ko vařovicův na divadlo Smelanovo). Když se rozhodlo o přibráni opery do programu vinohradského divadla, vrženo heslo »maté opery«.

Nu, estheticky sice takový umělecký druh neexistuje, ale v divadelní praxi jest slovu docela dobře roz uměti. Miněna patrně taková opera, kterou lze s ne- velikým apparálem provozovati. Převedeno do hodnot slovesných a hudebních, bude to tedy především opera komická, konversační, buffa, hry zpěvní, zpěvo- hra prostonárodní a pohádková, konečně i vtipná operetla. Vyloučeny zůstanou asi opery historické, pokud pracují s velkým scěnickým apparálem, s množ- stvím osob a velkými požadavky na orchestr, dojista velků opera francouzská a hudební drama wagne- rovské. Htáti jen to, nač stačí síly, co možno pro vésti umělecky, jest již polovinou úspěchu. A spe- cialisovati se dnes třeba. Nalézti si svůj obor, třeb užší, ale vynikati v něm. Slačí-li vinohradská scéna na provozování zpěvo- hry, to bylo předmětem všeobecné zvědavosti, olázek, diseussí. Dnes máme již je — aspoň prvním slovem — ne-li úplně zodpovězeny, tož jadrně, s mladou energií napovězeny. Jak, uvidíme v průběhu své úvahy. Ale nepředbihejme. Promluvme napřed o pro- vozovaném dile samém. »Polským židem« získala nová opera dílo pro sebe jako stvočené. Vyslovená lidová zpěvohra. Na- mětem i hudbou. Populární spisovatelská dvojice Emile Erckmann a Pierre Alexandre Chatrian, stali se poslední dobou již několikráte zřídlem pro operní skladatele. Vzpomeňma jen Mascagniova »Kmotra Fricka« nebo »Rantzauů«. Také jejich »Polský žide byl již komponován, Camillem Erlangerem, sklada- telem elsaského původu, na textovou úpravu Calnn a Gheusího ve třech aktech a šesti obraz ech (v Ko mické opeře pařížské 1900). Ostatně i původní před- loha, drama ve třech aktech a pěti obrazech, kreo vané v divadle Cluny již roku 1869 a pak přešedší v repertoár Komedie Francouzské, dlouho na jevišti se udrželo a proniklo i za branice své vlasti.

Tak mají Angličané dva překlady. J. R. Wareův a H. L. Williamsův, vedle zpracování L. Lewisova z roku 1874. I k nám záhy se populární drama do- stalo v zpracování Elišky Peškové r. 1874 v aréně smíchovské. Sujet je kriminálního rázu. Jan Mathis. nyní vážený starosta a hostinský elsaské vsi, za- vraždil kdysi polského žida, za kruté zimy táhnou cího dědinou, aby se zmocnil jeho peněz. Zločin zů- stal utajen, ale vrah mučen je výčitkami svědomí. Chtě se jich zbaviti, odevzdá peníze do nevinných rukou své dcery Annety, kterou zasnoubí s čelni- ckým strážmistrem Kristianem Brahmem. V něm také vidí záruku dalšího utajení viny. Ale nábodný při- chod podobného polského žida za okolnosti, přípo- mínajících úplně ony, za nichž došlo k vraždě. uvrhne Mathisa ve stav ještě jen hořečnatější, po- kouší se oň záchvat mrtvice, druhý záchvat stihne ho ve snu, v němž vidí se již prozrazen a souzen, i učiní konec jeho útrapám. Librelisté Weisovi, pp.

Léon a Batka, zhustili celý příběh do dvou jednání Vynechali postavy obou bratrů medvědářů, kteří jsou nejdřive v podezření z vraždy polského žida,a z nichž mladšímu utrápí se mezi jejich vyšetřovací vazbou milenka, přemístili ne bez obratnesli některé scény, jako počítání peněz do prvého dějství z p- vodniho druhého, výpravku podomkovu o vraždě ně- jaké, která teprve po letech přišla na jevo, pře samý spánek, jenž svými hrůzami jest vrahovi po- káním a svým letátním výsledkem zároveň vykou pením. V oripinále zdá se Mathisovi, že jeho soud- cové hypnosou vynutí z něho příznání. Libretisté užili čistšího, ethičtějšího prostředku: Matthis při- znává se, dojat důvěrou svého dítěte v sebe a ne- chtěje na svou hlavu kupiti nový hřích falešné pří- sahy. Celému dramatu, které je spíše melodramatem tklivohrou, neschází ani živelného zájmu, třeba estbe- licky velice primitivního, jaký probouzejí lálky krimi- nální zpravidla, ani nechybí mu na kresbě markant ních několika postav, aní na zadrhnutých napinavě situacích. Halucinace ztělesněná v celou scénu na jevišti byla svěho času, před Hauptmannovou »Ha- ničkou«, také cosi dosti nového, co přirozeně poutá i ještě dnes a láká librelisty 1 sklzdatele. Jednou z nejhezčích stránek kusu, kterou libretisté Weissovi zmíněným výjevem s Annettou ještě jen sesílili, je však rozhodně jeho zakončení. Zakončení to, půso- bící hluboce morálním dojmem: Mathis je potrestán, umírá šlehán výčítkami a domnívaje se býti odsou- zen k smrti, ale jeho rodina, nevinná, zůstávajíeí ušetřena poznání jeho viny a bolesti i hanby z toho plynoucí. Ten spravedlivý, očišťující konec vliskává dramatu ještě jen důrazněji pečeť pravé, ušlechtilé hry lidové.

A zcela lidového rázu je také zhudebnění Wei- sovo. Prostě, průhledně skorem, ale eminentně diva- delní a melodické, s národními názvuky. Weis ne- ohližel se snad po nějakém elsaském koloritu, mluví všude řečí lidu, z něhož vyšel a jehož písně sám úsilovně a šťastně sbíral, nežli sběh poměrů, jichž nechceme znovu rozrývati, učinil jej německým skla- datelem. Totiž skladatelem na německý text, svlada- telem, jehož dílo vyšlo do světa na německém je- višti. Neboť povahou zůstala jeho hudba česká a také její vzory nejbližší jsou Smetana a Dvořák. Stačí si uvědomiti Weisovu tyriku v tomto díle, tu jebo čistě slovanskou zálibu v měkkém tónorodu a v prudkých. nezprostředkovaných obratech nálady, stačí vyslech- nouti křepké jeho tance (sousedskou a zvláště skočnou). i to veselé zvonění rolniček, smějících se v malých tercích nad polkovým rythmem, z nejrázovitějších i nejlahodnějších to motivů celého díla. Ten slovan- ský, resp. čuský ráz viděla v něm i veškerá kritika německá, kdekoli se dílo objevilo.

Wels buduje svou práci z několika themat, která často doslovně nebo jen na jiném stupni opakuje, jinak však přeje uzavřilým celkům, dvojspěvům, sbo- rům, tancům, pisním, ariosům, jež plynně s uhlaze- nou obratnosti do jednotného proudu hudební illu- strace převádí. Nejslabší jeho stránkou jsou dráma- lické recitativy, značně šablonovité a lacmné, při tom však dramatické sily přece mu neschází. Je to přede- vším moliv viny, který kdykoli zazní (poprvé, kdy Kristián pla se na zdraví Mathisovo), nemíjí se svým účinem; je to již živé vyprávění Schmittovo o »pol ské zimě« (kde motiv zazní ještě přišerněji); jsou to výbuchy svědomi Mathisova a zvláště celý výjev jeho vidiny o soudu a potrestání. Weis umí připra- viti příšeroost nálady, zná tajemství hrůzy a jejiho divadelního účinu. Příjezd židův a jeho objevení se, hlasy soudu a výjev závěrečný, kdy žid jako symbol pomatěné viny odchází středem lkajících, jsou toh doklady. Při tom i všude jinde jest Weis dobrým ilustrátorem. Jak líčí chvat v hostinské jizbě, kde vše připravuje se k zásnubu domácí dcery, jak dopro- vází Mathisovo počítání peněz, jak změní vířivou náladu tance za skučením v.chříce, toť ukázky tóno

malebného jeho umění. lovence skladatelova je svižná a třeba v základu eklektická, jako celý jeho kompro- misní směr, tož přece samostatná dost, aby každou svou myšlenku mohla nazývali svou a vtiskla jí svou lehkou melodickou vznětlivost. Již ouvertura orien- tuje nás po všech hlavních myšlenkách dlla, kteréž pak v jeho průběhu jen přibirají vhodným umístěním na reliefa. Zvak orkestru je milý, většinou sladký. ač dovede v případných momentech i při své jedno- duchosti poměrně syté vyvinouti své síly. Příjemně poslouchají se mezibry. Totěž lze říci o zacházení s hlasy lidskými, jichž vždy obratně, bez přeplnání a s efekty na pravém místě skladatel užívá.

Opera Weisova právě pro svou přístupnost, pro národní ráz mnohých míst, pro lebko vnímatelnou melodičnost, neskýtajíc žádných problémů, ač není bez zajímavé moderni harmonie ani bez vymože- nosti moderní orchestrace, a podávajíc se přirozeně, bez umělůstek a raffinementů, za to však s živým smyslem pro divadelní účin, je dobrou zpěvohrou lidovou a proto již v tvorbě posledních let zjevem třeba ne vynikajícím a umělecky vzácným, tož za- jisté řídkým a milým. Úspěchu se těšila také u nás hromadnému, jako všude, kam dosud přišla, padla-li na půdu lidovou. Skladatel hlučně vyvoláván orchestr dokonce zabrál mu tuš z Libuše. Na zna- mení návratu syna L bušina? . . . Či zůstane české provedení »Polského žida« jen episodou? . . . Rádi bychom viděli talent Weisův opět ve službách umění českého. Neboť jen tvoření české h dby může za- kořeniti význam jeho v dějinách umění. Všude jinde bude jako květina, vytažená ze své půdy. Volba »Polského žida« pro repertoár vinohradské opery nejeví se tedy po všem tom, co jsme v jeho prospěch mohli říci, nevhodnou. Je to jeden z typů oněch druhův umění, které po našem úsudku mají tvořiti specialisaci tohoto divadla. Ale nyní již obraťme se k druhé, skoro ještě důležitější otázce nežli je tentokrát provozované dílo samo — to jsme konečně již znali, někdo z provedení, jiný z kla- vírních pomůcek. Otäzkou tou jest: jaký soubor po- dařilo se divadelní správě vinohradské sestaviti Bobudík, že odpověděti možno příznivě, neboť na tom závisí život vinohradské opery.

Příznivě aspoň v tom smyslu, že jsou tu všechný podmínky dalšího rozvoje. A to jest nejdůležitějšl Neboť že se na zdokonalování věru potřebném pra covati nepřestane, záruku podává slavný velejný slib ředitele F. A. Šuberta, a kdo zná jeho energ a organisační vlohu, může naň spoléhati s plnou důvěrou, a pak ctižádost mladých, činu ještě chti- vých a po jménu toužících umělců. Jak jsem již po matinée mohl sdělili, sestavil dirigent vinohradské zpěvohry orchestr dobrý, schopný výdatné výkon- nosti. Ludvík V. Čelanský ukázal se i jako kapelník operní mužem na prvém místě, hudebníkem i diva- delníkem plnokrevným, který studuje lehce, bystře, má suggesci na podřízený sobě aparát a vede jej pevnou rukou k úspěchu. Orchestr počínal si de- centně, zněl jemně, bez kostrbatostí zvukových, čistě a v místech dramalických a v gradacích vykazoval sílu i vzlet. Také sborová tělesa celkem vyhovujía případně vpravují se do svých úloh, byť ovšem k jich protříbení a úplnému ovládnutí třeba bylo ještě času. Co se týče solistů, překvapuje, jaké svěží, zdravé hlasy dovedl Čelanský kolem sebe seskupiti. Je tu ovšem ještě mnoho hřehkého, začátečnického u jedněch, u druhých mnohý návyk s malých jevišt, ale dlužno konstatovati hlasové fondy, pečlivost i snahu nejlepší, u některých i dobré zárodky vlohy herecké, u všech skoro hudebnost aneb aspoň ohebné sledování vůdčí ruky dirigentovy. Jan Ouředník. představitel Mathisa, interpret hlavní úloby, jest zpěvák jadrný hlasem, výrazem i postavou. Jeho hudebně přesný výkon trpí ještě jen jedno tvárností hereckou. Ovšem úloha jest právě po této stránce mimořádně obtižná, tim více, čím úžejí se celá role kolem jediného bodu výčitek svědomí ovijí, a že pěvec téměř celé druhé jednání odehráti musl skoro na jednom místě, jako obžalovaný před soudem.

Zde třeba bylo by již velkého, vyspělého umělce, aby dovedl ve výraz přinésti rozmanitost noance. Prolo pěkné vloze p. Ouředníkově nelze křivditi. Příjemným lenorem a na začálečníka ku podivu jistě a hudebně si vedoucím je p. Fiala (strážmistr Kristian). Charakle- risační smysl jeví p. Beníško, jenž exposici dramatn jasně a srozumitelně ve Schmiltově vyprávění o pol- ské noci podal, výtvořiv kromě toho z lesníka figurka zcela životnou. Výborným komikem bude asi p. Olto Manfeld, který jako notář Frank dovedl na prkna přivésti ruch a život. To po stránce herecké platí též o p. Čhákovi (podomek Pelr), kdežto p. Josef Soldan v úloze žida dovedl zaujali nejen případným zjevem a náladu příšernosti podporujícím podáním, nýbrž i basem kovového zvuku. O p. Kaulfussovi nemůžeme se ještě definitivně vysloviti, poněvadž jeho distono- vání v písni ponocného mohlo též zaviněno býti vzdáleností od orchestru — zpívá totiž za oknem v pozadí a popředí jevišlě hustě je obsazeno. Damám neskýtá opera Weisova mnoho příleži- tosti se ukázati. Slč. Duška Vronských zpívá Annettu vroucně, je zjevem pravý nevinný květ dlvčí, jak Annefta má býti. Soprán její má jasný zvuk, dobře se nese, slečna zpívá s porozuměním, v místech reci- tačn ho rázu však snadno ztrácí intonační liita také tebdy, kdy chce rozvinouti více síly. V t m ohledu bude třeba pilného studia, aby tak sympalická vloha nepřišla na zmar. Slč. Raž. Reissova, allistka, v nepatrné úloze Kaleřiny dobře zapadá v rámec Jeví se tedy bilance celková velmi utěšená. Nuž tedy k dalšímu úsilnému uměleckému rozvoji! —e.