Různé zprávy.

prve na dřívější postavení svě v Třeboraticíchi, uvá- děla, že má teď velmi dobré místo na děkovské faře, kde prý pro domácnost všelicos je zapotřebí a nabízela obchodníkovi, kdyby jednou nebo dvakráte měsíčně zboží chtěl zasílati, že by obstarávala v jeho závodě svoje potřeby. Stehlík s radostí uvítal tute nabídku a zaslal zboži beze všech okolků na faru děkovskou. místo peněz dostalo se mu od faráře Bočana vysvě- tlení, že o této objednávce neměl potuchy a že Ivanova patrně také zboží, z Prahy dodané, spotřebovala pro V této době asi fylo již proti Ivanově zahájeno trestní řízení pro podvody, spáchané obžalovanou za pobytu v Třeboraticích, a z té příčiny také slečna z fary po odchodu z Děkova na nějakou dobu zmizela a vynořila se teprve po delší době v Ebersdorlu jako kuchařka tamější finanční stráže, arciť pod jménem zcela jiným, totiž jako Anna Hammerova. I tato pře- měna titulu souvisela se zvláštní historií, svědčícío neobyčejné prohnanosti obžalované komediantky ži- VI. Ivanova měla totiž příbuznou téhož jména, která však před léty již zemřela a znajíc podrobně její rodinné poměry, využitkovala toho ve svůj pro- spěch. Obrátilať se pisemně na purkmistrovský úřad v Mostě, kam Hammerova byla příslušela, se žádostí o domovský její list, a poněvadž dle tvrzení úřadníka Fr. Thürmera veškeré okolnosti v žádosti uvedené úplně shodovaly se se spisy, byl domnělé Hammerově žádaný dokument do Ebersdoríu zaslán a doručen Ivanově, která tam pode jménem Hammerovy zatím již vystupovala.

VII. Ani v Ebersdorfu však Ivanova nezahálela, nýbrž pokračovala na zahájené dráze šejdířstvi. Tak objednala u pražského obchodníka A. Dřevy dopisy podepsanými jednak „A. Hammer, oddělení c. k. fi- nanční stráže v Ebersdorfu“, jednak „A. Hammer u c. k. finanční stráže v Ebersdorfu“, dvakráte na mě- síční úvěr zboži v úhrnné ceně 92 K 79 h a poněvadž v dopisech použivala obratů, jako „jelikož je nás fi- nančníků zde sedm“, „zboží patří pro menáži a bude se platit ze služného, které obdržime 1. června“a „budete-li nám dodávati“ — neměl pražský obchod- nik pochybnosti, že zboží objednává některý z finan- čních dozorců pro stráž samu a to tím méně, když i dopisy a zásilky zboží na udanou adresu správně došly. Zboží toho dle obvyklé methody použila Iva- nova zase pro sebe, aniž by na zaplacení vůbec po- myslila. Jak se zjistilo, vařila dvěma svobodným fi- nančním dozorcům zcela samostatně ve své režiia prodávala jim jídla za hotové, takže s oddělením fi- nanční stráže neměla ničeho společného, byly tudíž její údaje při objednávkách vypočteny jenom na oklamání obchodníka Pod firmou Anny Hammerovy vylákala Ivanova u firmy J. Chmela v Karlíně za 57 K 66 h zboži uzenárského, které ovšem opět ne- zaplatila, zpronevěřivši při tom ještě také obnosy 6 K 50 h a 7 K 72 h, jež jí byli dva ženatí naddozorci za objednané potraviny předem odevzdali.

VIII. Ivanova doznala konečně také okolnost, že četnickému závodčímu Vojtěchu Guthovi na Jotaz. jm.onuje-li se Ivanova, předložila domovský list Ham- merovy, . čemž shledává veřejná žaloba přestupek falešného hlášení, jímž měl četník býti pii služebním šetření oklamán- Líčení řídí r. z. s. p. Kursch, žalobu vede ná- městek st. z. p. dr. šl. Pohnert, jako obhájce pří- tomen jest p. dr. Fr. Soukup. Obžalovaná, osoba to sešlého již poměrně zevnějšku, oděna je černým šatem a bradu má podvázánu šátkem téže barvy

Ličení potrvá bezpochyby do pozdního večera.

Žena a pes. Ženiny oči byly zčervenaly pláčem. Hlas za- chvíval se bolestí, když vyprávěla o svém neštěstí. Prožila noc plnou utrpení, každým okamžikem vzrů- stala její tíseň a bolesť. V prvním okamžiku nepod- dala se sice ráně, kteráž ji stihla, snášejíc ji s ob- divuhodným sebezapřením, ale postupem času nabý- vala pravého ponětí o ztrátě, jež ji mučila. Neštěstí vypuzuje filosofii a žena uznávala, že se musí podrobit osudu; některé bolesti prchají jako mráček nad pásmem hor, jiné jsou hluboké a beze- dné jako moře. Ale přes to tázala se trpící žena ve víru svého pohnutí, zdali ostatní svět dovedl by vy- trpěti to, co ona zakouší. Pociťovala, jako by ztrá- cela rozum. Ztrátu její zvyšoval ještě strach a mučivá úzkost Jasný a tichý běh života ženy té byl náhle a násilně znepokojen a rozvířen. To, na čem soustředila ve- škeré něžné city a drobné pozornosti lásky, čemu věnovala hodiny a dny péče a starostlivosti — to. na čem větší část života jejího byla dosud soustře děna, bylo nyní pryč, daleko od ní a celý její živo zdál se, že za nic nestojí. Událost byla té ženě velkou, hroznou tragedií Ztratila totiž svého — psíka .. Kronika téhož dne vyprávěla o drsném muži mozolnýma rukama a tak krutě rozdrásaným tělem že ležel bezvládně a očekával s úsměvem smrt. Hla- dověl. V srdci jeho zahnízděn byl hlad, jejž ne- mohl nikdo ukojiti, nikdo zapuditi. Muž ten nemiloval psa, nýbrž ženu, ale byl jí věren jako pes. Pracoval v dolech, kde temná po- nurost barví obličeje odstínem smrti, která se do vnitra země uchyluje před slunečními paprsky.

Po létech trpkého odříkání a nadlidského nama- hání uschránil muž ten slušné jmění a každičký haléř byl částí jeho snahy, úderem jeho krve. Bu- doucnost, o níž sladce snil a která po léta se mu vzdalovala, zdála se mu býti konečně blízkou a do- sažitelnou . . . ona budoucnost klidu, jasnostia lásky. Tu však předmět veškerých jeho tužeb — žena, která o podobných věcech nikdy nesnila, se- brala těžce nastřádané peníze, které tvořiti měly pod- klad štěstí milujících se manželů . .. a prchlas nimi. Ze vzdálených dolů kráčel podvedený muž do města, v naději, že uprchlici nalezne. S nohama do krve rozedranýma, zoufající a hladem klesající shle- dal, že již nemůže dál... Pociťoval,že se k němu blíží smrt a proto ohlížel se po místě, kde by se mohl položit a zemřít »jako pes«... Není ničebo zvláštního ve smrti psa. Cítě blížící se skon vyhledá si odlehlý koutek, kde by byl chráněn před zvěda- vými zraky a zaniká v pravém dosahu smrti. Muž našel si příhodné místo v silničním pří- kopu, porostlém travou a položil se tam obličejem k zemi; vůně její a výpary země plnily jeho nozdry Spočívaje tak srdcem na srdci matičky země seznal. že do duše jeho vchází všeobsáhlý mír a klid .. Uchvátil jej pláč a muž plakal jako nemocné děcko na prsou rodiců. Ale nebylo mu dovoleno zemříti. Usnul jenom procitl druhého dne na úsvitě a snášel bolest svoji dál... Ale bolest jeho nebyla horší, než jakou utr- pěla žena, která ztratila psa, což jest důkazem pravdy, že rozsáhlost bolesti nemůže býti měřena její příčinou. Naskytá se mimoděk otázka: Která z těch bo- lestí jest cennější; tato pro nevěrnou ženu, anebo ona pro věrného psa?

= Vražda v ústavu choromyslných. Drama pří- šerného děje odehrálo se — jak jsme již stručně za- znamenali — na pozorovacím oddělení nemocnice Milosrdných bratří v Záhřebě. Náhlým šílenstvím sti- žená chovanka Mara Iljaničova utloukla 53letou choro- myslnou Annu Pavčičovou kusem železné tyče k smrti. O truchlivém případu docházejí tyto podrobnosti: Na pozorovacím oddělení nemocnice Milosrdných bra- tří byla již po delší dobu držána 53letá Anna Pavči- čová, na níž zjištěny známky duševní choroby „de- mentia senilis“. Dne 1. září o půlnoci byla na toto oddělení dopravena o něco mladší Mara Iljaničova z obce Jaskova u sv. Trojice. Nová příchozí chovala se z počátku klidně a když na ní žádných známek šílenství nebylo patrnc, nebyla také Iljaničova oble- čena do svěrací kazajky, jak se to v takových přípa- dech stává. Na pozorovacím oddělení bývají obvykle dvě ošetřovatelky. Zvláštní náhodou však osudného dne byla tam jen jediná, protože druhá míst« opustila, aniž dala výpověď. Ošetřovatelka za noci spala před pozorovacím oddělením i zaslechla v noci na 3. t. m. zevnitř zaduněti ohromr ou ránu, již plová- zel bolestivý výkřik, při čemž se zdálo, jakoby nějaký těžký předmět býval dopadl na zem. Ihned potom otevřela ošetřovatelka prudce dvéře pozorova- cího oddělení a spatřila Pavlovičovou bez vědomí ležeti na zemi. Před na stála Iljaničova, majíc vytřeštěný zrak a rozcuchaný vlas. K učiněnému po- křiku přiběhli sem dozorci všech jiných oddělení, již teprve nyní šílenou Iljaničovu oblekli do svěraci ka- zajky. Na Pavčičové nebylo lze pozorovati žádných stop po zevních ranách. Byla po delší námaze sice přivedena opět k životu, ale do večera druhého dne zraněním podlehla. Lékařským ohledáním mrtvoly konstatováno, že zemřela prudkým otřesem mozku.

Zároveň zjištěno, že Iljaničova stižena byla záchvatem náhlého šilenství, ač se při dopravě do ústavu choro- myslných zcela klidně a nenápadně chovala. = Plemenná samovražda. Censurní úřadovna vydala právě bulletin, jenž má zvláštní zajímavost pro lidi, studujíc. theorii presidenta Rooseveltao plemenné samovraždě. Bulletin nese název „Procento ditek ve Spojených státech“ a udává poměr dítek k do- spělým v různých periodách historie americké. Pů- vodcem bulletinu jest professor Wilcox z Cornellovy university i praví se v něm mezi jiným: Na počátku devatenáctého stoleti dítky méně než deset roků staré tvořily jednu třetinu a ke konci méně než čtvrtinu úhrnného počtu obyvatelstva. Úbytek počal hned v de- setiletí 1810—1820 a pokračoval nepřetržitě, ač v ne- stejném poměru po všechna dalš, desetileti. Srovná- me-li poměrný počet dítek k ženám, nabudeme jasněj- šího přehledu o plamenné samovraždě ve Spojených státech. V letech 1850—60, kdy nejdřive číslice ve smy- slu tom mohou se dosáhnouti, poměr ten se zvyšoval. Avšak od roku 1860 zmenšoval se nepřetržitě. V roce tom počet dítek pod pátým rokem stáří k tisíci ženám, starým mezi 15 a 49 léty, obnášel 634; v roce 1900 však už jen 474. Státy, kde přistěhovalci tvoří značnou čásť opyvatelstva, stojí v poměru tom épe, než jiné. V cizině rozené ženy ve věku mateřství schopném vykazují větší procento schopnosti k životu, než ženy domorodé. Stát Massachusett stojí poslední v řadě se svým počtem obyvatelů; před ním jest Columbia. Největší procento vykazují státy Severní Dakotaa Indiánské území.

švitořiti za oné doby, kdy dlela návštěvou na farmě na Mizící říčce. Proto Virgiňanova záležitost onou dobou nijak se nedařila. Dívka nebyla v onom stupni, kdy nepřítomnost činí srdce oddanějším. V době, kdy Virgiňan se kodrcal za dlouhých zodpovědných mil ve služebním voze, přepra- vuje dobytek do Chicaga a přemáhaje Trampasa podél Yellowstonu, se vzpamatovala zatím. Proto se stalo, že mu mohla říci tak lehce, v oněch prvých hodinách, když dleli o samotě po jeho návratu: »Tuším, že mám raději jiného muže než vás.« Jeho nepřítomnost ji občerstvila. A na to jí Ogde- novi dodali posily. Přivedli jí mocně na paměť Východa její myšlénky se jím naplnily. Netušili ani ve snu, že na- pomáhají v bitvě. Nikdo neměl tak nevědomé spojence. jako tehdy Molly. Avšak ona jich užívala vědomě, či skoro vědomě. Navštěvovala je, mluvila s nimi o východních zá- ležitostech, seznala, že má známé, které Ogdenovi také znají a často je uváděla do rozhovoru. Neboť se může říci, myslím, že vedla bitvu — či spíše polní tažení. A snad to bylo nadějným znamením pro Virgiňana (kdyby to byl tušil), že se dívka utekla ke spojencům. Obklopila se, ohradila se Východem, by měla, abych tak řekl, ja- kousi protiváhu proti kouzelné moci černohlavého jezdce. A jeho síly byly, jak jsem již pravil, rozptýleny. Neboť jeho povýšení mu nepopřálo již času ucházeti se o lásku. Byl nyní předákem. Řekl soudci Henrymu: »Po- kusím se, abych vás uspokojil.« A po tepotu rozechvění, jež tato slova skrývala a přivodila, zmocnila se ho ona žádostivost, aby toho docílil, jež se stupňuje jaksi v ji- stotu. Ano, uspokojí soudce Henryhol 243 —

Nevěděl, jak velice jej již uspokojil. Nevěděl, že soudce byl rozmarně na rozpacích, který z prvých činů jeho no- vého hospodářského jej více potěšil: zda kousek, jejž provedl s missionářem, či jeho velkodušnost k Tram- pasovi. »Dobrý smysl jest velkou věcí při každém člověku,« říkal soudce, »avšak jest mi milé vědomi, že můj nový hospodářský má tolik rozumu.« »Já, pro svou osobu, jsem mu velice vděčna,« pra- vila paní Henryová. A ostatní společnost byla věru také vděčna. Nebot to bylo velkou úlevou, když nás dr. MacBride soužil pouze jeden večer a ne šest. Avšak Virgiňan nespatřil již svou nejmilejší o sa- motě, dokud byla na Mizící říčce, odvolávaly jej stále po- vinnosti, takže se mu nenaskytla žádná naděje. Ještě hůře však bylo, že onen zvyk ptáků stejného peří způsobil mno- hem důležitější rozloučení. Chystala se, že pojede s Ogde- novými na Východ. Nahodila se jí dobrá příležitost cesto- vati s přáteli a nekonala by tu cestu sama! Rok Mollyina vyučování ve škole tak uspokojil Med- vědí říčku, že bylo na ni vřele naleháno, aby si popřála prázdnin. Může se to zaříditi, aby škola začala o něco později. Odjela tudíž. Virginan skryl před ní své těžké srdce ve chvíli, když se spolu loučili. »Ne, nebudu potřebovati žádných knih,« pravil, »dokud se nevrátíte.« A pak se tvářil vesele. »Je to ted právě opáčně!« »Co jest opáčně ?« »Nu, posledně jsem já odjížděl na cesty a vy jste zůstala.«