Strana 4.

ŽENSKÝ LIST.

Číslo 25.

stup dělníků, kteří se k výměně opozdili, proto běželi. Když zmizeli, obrátil jsem se k pecím zpět, dumaje. Tam v dáli v mlze hořelo to jako červená růže na bílém závoji, tajemně, jako v pohádce. Tu zaslechl jsem pojednou za sebou hluboké vzdechy, v nichž zračila se únava a starost ži- vota. Ohlédl jsem se. Stála přede mnou stará matička, opírající se oběma rukama o hůl, shr- bená a unavená. Prožloutlý její obličej pokrývalo tisíce vrásek. Oči byly bez lesku, jako slepé. Šat byl chudičký, vetchý, pokrytý vlhkým pra- chem. Rty stařenky třásly se ustavičně. Oprav- dovým soucitem dojat při pohledu na ni, otáza jsem se: »Kam jdete, matičko, v tak pozdní hodině ve- černí? Nebojíte se, že vás někdo porazí nebože vás přejedou ?« Stařenka pozvedla svou skloněnou hlavu do výše. Dýchala těžce a pravila třesoucím se hla- sem slovo za slovem, kde jest cesta k tavírnám, tam, kde se lejí ony velké železné trámy a ru- kou ukazovala do dálky: »Takové. Ano, pane ony velké trámy.«

»A koho tam hledáte, matičko?« otázal jsem se. Stařenka poznovu s námahou vztyčila hlavu, a opřevši se o hůl, pravila: »Svého syna hle dám, svého jediného syna. On jediný mně zůstal. Šel do světa hledati práci. Dnes, pane, jest to velmi těžké, přetěžké. Tahal se se železem, až slabostí k zemi byl sklácen. Psali mně, abych přišla, jej opatrovala, bylo by škoda, kdyby mladik zemřel. Třetího dne jsem již na cestě. Psali mně, jak doptati se mám na cestu. Jdu a ptám se lidí po cestě, kudy se přijde do tavíren a sléváren, kde se dělají ony železné trámy. Lidé ukáží mi směr, a já jdu. Tak tedy, tam jest to?« »Tam!« pravil jsem, ukazuje směrem k pe- cím. -Není to již daleko.« Děkujíc ubírala se stařenka v naznačenou stranu, kde v mlze oheň komínem šlehal. Sta- řenka brzy ztratila se mému zraku. Co jsem za- žil, zdálo se mně jako v pohádce. Dozvěděl j sem se, že syn den před tím, než stařenka přišla, byl pochován. Zemřel následkem přetížení v práci a částečně špatnou obsluhou. Bylo mně ustarané matky líto, a v duchu představil jsem sobě bol upracované ženy. Stal se obětí nenasytné vydě- račnosti.

Marie Majerová.

Můjsynku zlatý, jediný, hou, hou, proč přišel's na svět, nevinný? houpy, hou! Matička tvoje pro sebe dost chleba nemá, pro tebe kde vezme na mlíčko? Hajej, hajej, mé srdíčkol Tvůj- příchod nikdo nevítal, hou,hou, jen v koutě kdosi zavzdychal. houpy, hou! Do vínku osud dal ti dal jen chudou mámu, její žal a v srdci shaslé touby! Hajej, měj spánek dlouhý!

Ukolébavka.

Tvůj profil jemný nehodí hou, hou, se ke mně v páté poschodí houpy, hou! Pro moje stěny holé tak je safírem tvůj jasný zrak a zlatem tvoje vlásky. Hajej, plode mé lásky! Je chudá švadlí tvoje mát hou, hou! a tulák táta tvůj je — atl houpy, hou. Však co jsi, synku, na světě štěstí mu v dáli nekvěte — mně zčervenaly zraky Spi, zaženu zlé mraky!

Spi, západ vlas ti zlatí! Ze sbírky »Poesle sociální«, vydané Tiskovým družstvem strany. Teď konec, hošku, radostem, hou, hou; je tichá voda pod mostem, houpy, hou! Je hluboká a mlčící Dvě modré skvrny na líci — tak přinesou tvou máti