V Praze, v sobotu dne 29. srpna.

K číslu 235 Čislo v Praze za 2n a na venkově za 3h

Na »Národní Listy« ranní a odpolední předplácí se v Praze v administraci na měsíc 2 K —h ve filiálkách na měsíc 2 K 30h Poštou: na měsíc 3 K 20h s dvojí zásilko na měsíc 3 K 80 h

NARUDNÍ

LSIY Předplaceni a inseráty přijímá administrace v Marianské ulici, číslo 3. Tam je též redakce a expedice.

Telefonické zprávy „Nár. Listů.“ Némecká lidová strana a maďarská opposice. Z Vídně, 29. srpna. Německá strana lidová ze všech sil se snaží popříti vůbec aneb aspoň seslabiti některé jí nepříjemné intimnosti z její schůzky s poslan- cem Polonyem. Páni z německé strany lidové kladou zvláště na to důraz, že k do- staveníčku vyšel podnět od poslance Polonva a pak že se o vojenských požadavcích ma- ďarských naprosto nejednalo. Že jazyková otázka ve vojště nebyla předmětem jednání německé strany lidové se zmíněným poslan- cem, dušoval se ještě včera vicepresident poslanecké sněmovny poslanec Kaiser, ujišťuje, že o vojenských věcech se naprosto nic nemluvilo. Zároveň pak líčil celou věc tak, jako by byl první krok vyšel od Ma- ďarů. »Polonyi — praví prostě poslanec Kaiser — přišel do Vídně« O tom, že před cházelo písemné pozvání posla ne německé strany lidové, o tom pan vicepresident mlčí jako zařezaný. Dnes uveřejňuje v »Zeitu« přípis, ve kterém se opětně vytáčí. Praví: »Roku 1899 vyhledal Polonyi některé poslance německé strany lidové v parlamentě a nezávaz ně s nimi pojednával o politické situaci. Strana ovšem, jak samozřejmo, se nedostala k tomu, aby s Polonyem jako se zástupcem uherské strany neodvislosti vyjednávala. O vojenských požadavcích maďarských a obchodních smlou- vách, pokud vím, nebylo jednáno a nebylo dáno žádné prohlášení v té věci. Vylíčení pana posl. Polonya se tedy se skutečností neshoduje.« Stranalidová a zvláště vicepresident Kaiser je však dnes usvědčenz čiré l ži. Maďarský poslanec Mikuláš Bártha prohlašuje totiž co nejurčitěji, ze

podnětk jednání vyšel od vůdců německé strany lidové a že Ma- ďarům německou stranou lidovou nabíd- nuta byla samostatná uherská armáda a personální unie. Prohlášení po- slance Bárthy zní: »Protože pan Géza Po- lonyi není v hlavním městě a tudiž nemůže dáti ihned potřebné vysvětlení, jest mou povinností, abych jako soudruh jeho ujal se věci zatím sám. Po mém soudu nemýlí se Polonvi, nýbrž pan Kaiser, který hledá vytáčky. O čem se na »vídeň ských nezávazných poradách« mluvilo, zvědě jsem od Polonya. O tom se vysloví Polony později sam. Já však si mohu jen těžko představiti že Polonyi by byl žádal sanování rakouské politické situace a zastavení obstrukce stran německých. Něco takového nemohlo býti jeho úkolem, aniž mohl na tom míti nějakého zájmu. Polonyi šel do Vídně, aby s ně- meckou stranou lidovou vyjed- nával, jak velkou má býti cena za podporu, kterou nám čelní členové německé strany lidové slíbili v zájmu samostatného uherského vojska.

Pan místopředseda Kaiser pokládá však nyní za vhodné, rozhodující fakt z amlčo- vati a chce vzbuditi náladu, že nešlo o nic jiného, než o spontanní výlet p. Polo- nya na pole vnitřní politiky rakouské. V pravdě měly se věci takto: Známý člen německé strany lidové zaslal Polonyovi list a v tom mu navrhoval, že by něme- cká strana lidová byla ochotina, zahájiti v Rakousku hnutí pro personální unii, v první řaděv zájmu samostatné uherské ar- mády. Tuto nabídku posl. Polonyi mi sdělil jako tehdejšímu předsedovi frakce strany neodvislých. Sáhl jsem po ní oběma rukama, poněvadž jsem v tomto kroku Ra- kušanů viděl červánky rozumnější politiky. Vešel jsem ve styk s Fr. Košutem, předse- dou větší frakce strany neodvislých. Roko- vali jsme o návrhu tom. Na to převzal Polonyi úkol sděliti dotyčnému členu německé strany li- dové písemně naše mínění stran navrženého zahájení vyjednávání. Byla vedena korrespon- dence, která však nás přesvědčila, že osobní styk by byl prospěšnější. Proto Polonyi odjel do Vídně. Z toho patrno, že podnět a první krok učinila německá strana lidová. Především je vidno, že ně- mecká strana lidová byla ochotna zaujati stanovisko pro samostatnou uhler- skou armádu t. j. pro rozdělení c. a k. společného vojska. Toto faktum ne- hodí se, jak se zdá, nyní německé straně lidové. Neboť mezi Rakušany zmáhá se nesmyslný názor, že jest prvním úkolem Rakušanů mařiti svobodný rozvoj naší země. Proto tyto vytáčky pana Kaisra. Ale co se stalo — stalo se a platí. «

Telegrafické zprávy. Z Vídně, 29. srpna. (C.-B.) Císař propůjčil okresnímu starostovi nasavrckému, poštmistru Antonínu Hájkovi v Seči zlatý záslužný kříž s korunou. Z Říma, 28. srpna. (C.-B.) Poslanee Aguglia bude po zahájení sněmovny inter- pellovati vládu o nejnovějším neštěstí že- lezničním a bude žádati energická opatření, aby byly železniční společnosti donuceny pečo- vati o pravidelné funkcionování signálů na po- plach a dostatečný personál. Četné listy kárají společnost železniční, že tak důležitá vojenská trať je pouze jednokolejná. Z Trbiže, 28. srpna. (C.-B.) Hned po ná- vratu svém do Vidimu přijal král Viktor Emanuel podmaršálka svob. pána Stei- ningra a jeho adjutanta a pozval je k dvorní hostině.

FEUILLETON. Z italských vzpomínek. Lugano. Stoupající uličky a piazzy tak charakteristicky italské: se žulovými kolejemi. uprostřed úzké, bídně dlážděné jízdní dráhy — mající za účel oslabiti hřmot vozů — s maleb- nými, ne příliš čistotnými podloubími; otevře- nými, páchnoucími dílnami a krámy, s bílými terasami, oslňujícími v záplavě sluneční; s visu- tými vinicemi, skvostně chladivými háji kaštano- vými a ořechovými; s četnými letohrádky ve staroitalských parcích, uprostřed tmavých skupin věkovitých cypřiší; s malými, sešlými kaplemi a kostelíky, s útlými zvonicemi a nízkým ná- břežím, vroubícím modré lago Ceresio — tot Lugano! Jiný obraz v pozdní hodině večerní, kdy úplněk projasňuje aksamitovou modř horizontu. v jejímž pelu tonou neurčité linie hor. Kdy snivé světlo prolíná hebké páry, zahalující mdlé sil. huety odbarvené vegetace, oblévá zvětralé zdivo campanile S. Lorenzo a chvěje se na stříbře oliv starých parků. Kdy bleskotavý reflex měsíčn křepčí na vodách u města dřímajících v taju- plném přísvitu údolí... Na jihu Monte S. Sal- vatore, mátožný, pod plápolajícím zlatem hvězd. na východě tmavé přízraky Monte Bré nad bí- lými zdmi Castagnoly a Monte Caprino, vztyčujíe se z vod jezerních, kupí se v pohádkovou nádrž jasu nadpozemského a exotických vůní jihu .. Velký vůz a polární hvězda — pozdrav Se- veru, vzdáleného za horstvem nebetyčným! Chvíle velkého mlčení, svaté poesie, kdy tajuplné ruce vlévají v noční nebe sny nad- lidské! Sem nevěje vánek z údolí gotthardských ovzduší, spité sílicemi lesů cembrových, neza- léhá ozvěna zvonkové hry stád na salaši, klinka- jící tichem lunojasné noci. Monotonní píseň ci- kad a plískání vodotrysků — nocturno lu- gánské ..

Časně z rána budí libozvučné trio zvonků S. Lorenzo, hlavního, velmi sešlého chrámu, zbu- dovaného Rodarim. Štíhlá zvonice kathedrály fantastická v blane d'Espagne luny, nyní zrumě- nělá východem, vztyčuje se z lesknoucí se, jitrem osvěžené zeleně zahrad. Skví se ušlechtile krásná, mramorová facada její v potopě sluneční záře, jejíž záplava proudí s jemně fialových vý- šin Mont Bre . Vše je tak slavnostní, podmaňující! Na všech výších plají ohně velké přírody všude zvedají, vlní se libotvarné obrysy ... Pijeme ledový asti. „Dopijte! Čekají muli al Monte Bré!“ Ah! zůstaneme v Luganě! Chceme toulati se zahradami, kde dýšt vavříny a cypřiše, nahořklé odéry do sladkosti oranží, oliv a jasmínů .. Hle, budoá milenky Jihu! Stropem je lazur oblohy; čalouny: zeleň hájů kaštanových ; zrcadla: skleň jezera, jehož reflexy bloudí mez stromovím parků a obrazy: smavé pobřeží pro- tější, tlumené něžně sivým, jak nikotin oparem, vznášejícím se nad zlatem vodstva . Vizte, muli s nákladem turistů, brodící se silničním prachem, na výsluní mezi rozžhave- ným zdivem a kamennými náspy, rejdištěm je- štěrek (jež uličníci lugánští loví na udice) a ci- kád, jichž cvrčení přehlušuje lidské hlasy! Tam nahoře žíznivé častují nasládlou, vlažnou limo- nádou — po níž je jako Michelangelovým ko- courům po vodě v Lombardii! „Zůstaňme v Luganě, pijme ledový asti!“ Příležitost, obdivovati se vlasu lesklémua tmavému jako noc náhrobnímu mramoru!... Úběl lepého dívčího vazu pod sytou černí účesu zapáliž naši obraznost!

Ah, tolik těch tváří fádních a pudrovaných! Ah, tolik těch očí velkých, bez ohně a gracie! Kde bloudí tvé Mignony slunný kraji oranží, myrty a vavřínů? ... Gomo. Miluji příjezdy do měst, jichž obrysy domů, paláců a chrámů, ty namodralé linie, zoubkované kamennými ozdobami, vrcholky stromů a komíny, převýšené zelenavými kopu- lemi, věžemi, nemají pro mne ještě jmen! Miluji ty linie, křižující všechny smysly, ty rozpaky ve městě neznámém! Como! První dom z karařského mramoru, první skulptury Bramantovy, první Paolo Vero- nese, první šikmá věž! Brána Lombardie!. Vše bylo oslňující: prach silnice, protína- jící intensivně bílou hmotu města žhavou v pla- polu jasného poledne, zdi zahrad, průčelí domů, roló, zastírající výkladní skříně obchodů, za- vřené žaluzie, balkony... Lesklé loubí zahrad, jímž pršelo sluneční zlato do krátkých stínů po- ledne, neposkytovalo zotavení očím, trpícím ne- smírným. výšlehy slunce, před nimiž vše prchalo do soumraku a chladu nádvorních arkád aneb do úzkých, jako soutěsky uliček, jichž dno osvě- tleno s hůry jenom pableskem velkého vítěze Jihu! Ba, mohli jsme zvolati s Carduceim: S pustými ulicemi pod modrou nebes bání se Como v tomto prání být mořem ohně zdá! V noci, patříce v příšernou propast Vesmíru, s předvěkým světélkováním bezpočetných, na věčnost oddálených sluncí a tajuplných mlžin — snad embrya nových světů — toužíme patřiti z blízka ve stvoření! My, synové soumraku, kteří oslepeni klesáme před majestátem jediné z těch bezpočetných, vzdálenost zdrobnělých hvězd, odkud tryská života našeho zdroj! .. Karel Hipman.