Strana 2. Číslo 234.

KATOLICKÉ LITY.

Dne 26. srpna 1900.

toto veřejné prohlášení: »Tvrzení německých listů, jakoby agitace kleru při udělování náboženské nauky v jazyce polském na poznaňských školách obecných, byla původem změny jazyka mateřského v nauce ná- boženské pro školy poznaňské na jazyk německý, jest bezpodstatné a vymyšlené.« To byla již vážná po- mluva, která donutila stařičkého děkana, aby prote- stoval proti takovým nepravdám. Proti jednání vlády podal svůj odpor kníže arcibiskup Stablewski, který prohlásil, že pouze jemu náleží právo rozhodo- vati ve věcech náboženských, nikoli však vládě, která měla dříve se poraditi s církevními úřady. Ministr ruských financí stará se o to, aby po- kladna státní byla naplněna, jak to činí i jiní- kol- legové v ostatních státech. Avšak smutně pohlíží do prázdných pokladen, neboť všecky zásoby peněžní byly vyčerpány jednak nákladnou drahou sibiřskou jednak také válkou čínskou, která však hrozí pohltiti ještě veliké sumy rublů. Kdyby potrval tento nešťastný boj dále, byla by ruská vláda nucena stále dáti chrá- niti sibířské železnice celými řadami vojáků a musila by nastalé opravy způsobené rozbořením a jinými překážkami se strany čínské opět velikým nákladem opraviti, aby mohla stále dovážeti nové posily vojen- ské i také zásoby. I kdyby pak válka by skončila v brzce mírem, beze vší pochyby zabralo by Rusko čásť Číny, asi Mandžursko, což opět působí nové ve- liké výdaje správní i zařizovací i vojenské, tak že naděje na zmenšení břemen berních na Rusi není valná. Pak dlužno též očekávati, že zabrání větší části nebeské říše přivedlo by Rusko do závažného rozporu s Anglií a také s Německem, Francií a Ja- ponskem, tak že by snadno mohla z toho povstati veliká vojna evropská.

Proto calá akce čínská činí ministra Wittea pro- tivníkem nemalým beze všeho zřetele na aureolu slávy národní, o niž dbá car i jeho ministři, která se roz- plývá pro finanční nesnáze. Ještě jiní jsou protivníci čínské anekce. Jsou to ruští revolucionáři. Ti mají za to, že Číňané jsou vět- šími nevolníky nežli Rusové, a když budou podrobeni Rusku, vzroste nevolnictví v ruské říši, která udělí mandarinům šlechtických práv, kteří pak budou věr- nými služebníky ruskými. V továrnách a na polích budou pracovati Čiňané za laciný peníz a utvoří se nové císařství nebeské se sídlem v Petrohradě a Moskvě za panování chána Mikuláše II. Poměry pracovní se zhoršily již na mnoha mí- stech nyní následkem známé konkurrence čínských kulů ze tří rublů na 15 kopějek na den, což jest opravdu skokem nepomyslitelným, čímž nastane ujař- mení pracovního lidu. A s této stránky by opět měl ministr Witte toužiti po okkupaci Činy, takže tu na- stává nemalý rozpor mezi skutečností a budoucími poměry. Proto pomýšlí na to, jak překážky odkliditi. A myslí takto: Anglie jest vyčerpána válkou boer- skou, Německo bude chtíti samo něco ulovit, Francii pak třeba uchlácholiti něčím, na př. návštěvou caro- vou. Republikánská vláda touží po této návštěvě, poněvadž by se tím povznesla v očích celého světa, proto něco za něco. Ministr pošle cara do Paříže a Francie bude mlčeti při obsazení Mandžurska a proti- váha bude vyrovnána.

Avšak dosud není jisto, zda se car k této oběti odhodlá. Naproti tomu je hlavně velvyslanec ruský Usurov v Paříži, který poukazuje na vnitřní spletité nejisté poměry a zamýšlený útok na cara. Usurov ne- dávno při návštěvě velkoknížete ruského byl by má- lem pozbyl své karriéry. Vlak dvorní dlouho nepři- jížděl, a tu prohlásil velvyslanec, dívaje se na ho- dinky: »Proč vlak tak dlouho váhá s odjezdem ?« Na to odpověděl velkokníže: »Pán nemusí čekatia odjeti domů.« Tento diplomatický skandál se roznesl po celé Paříži brzy a Usurov se již pomalu loučil. Avšak poslední anarchistické rej ly, na něž cara upo- zornil, přece jej udržely. Witte nemá tedy naděje, proto posílá svého zná- mého finančníka Rothsteina do Spojených států, aby tam vymohl půjčku.

Zprávy politické.

V Praze, 25. srpna.

K situaci. Když byly vystřídaly se celé roje těch nejrůznějších domněnek o příštích úmyslech a cílech vlády, vychází konečně na jevo, že zůstane prozatím vše — při starém a že vláda svolá nanejvýš. říšskou radu, aby pokusila se o její dělnost. Také zpráva »N. Fr. Pr.«, že by vláda hodlala vyjedná- vati s mladočeskými poslanci a nabídnouti jim za upuštění od obstrukce jisté ústupky, nezakládá se na pravdě. Uveřejňujeť »N. Fr. Pr.« následující, v té příčině jí od posl. dra. Pacáka zaslaný telegram: »Zpráva, uveřejněná ve středu ve večerním listě, není pravdiva. Ani jsem se nenamáhal, abych byl od vý- konného výboru splnomocněn k vyjednávání s před- sedou ministerstva, ani mi taková plnomoc nebyla udělena. Nebylo k tomu také příčiny, protože nebylo žádného pozvání k takovým poradám.« Na druhé straně zase vznikla, jak známo, do- mněnka, že by za účelem odstranění vnitřních poli- tických zmatkův odporučovalo se rozpuštění říšské rady beze všech oktrojírek. Zajímavý jest v tom ohledu projev jistého konservativce, jenž napsal do

»Inform.« m. j.: »Také já považuji rozpuštění říšské rady za nezbytné. Musí na ně dojíti, leda že by se podařilo, přivésti nynější sněmovnu na vážné cestě opětně k práci, což však jest pravdě velice nepo- dobno. Sněmovna musí býti rozpuštěna již proto, že císař a vláda jsou povinni ukázati národům, že po- kusili se o všecky prostředky, kterýmiž byla by ústava zachována. Ale k rozpuštění sněmovny, jež by bylo takořka samo účelem, asi nedojde, neboť rozpuštění takové nebylo by oprávněno a nemělo by také žá- dného smyslu. Nezlepšilo by se tím nic, neboť nová sněmovna bude asi sotva lepší nežli jest nynější sně- movna, třebas byla by snad jinak složena. Docela něčím jiným bylo by rozpuštění, jež by provázeno bylo buď oktrojírkami, nebo zastavením ústavy. Ale všeliké oktrojování považuje se za vyloučené a do- mnívá-li se skutečně někdo, že ministerstvo Körbrovo propůjčí se k zastavení ústavy? Jestliže však tomu všemu se nechce, potom nelze věru rozuměti, čeho mělo by býti rozpuštěním sněmovny docíleno. Roz- puštění by nynější zmatky jen zvýšilo. Zdá se proto ze všeho býti přece jen ještě věcí nejúčelnější, aby pokračováno bylo nyní v pokusech dorozumívacích. Nepovedou-li k cíli, potom bylo by pořád ještě možno, pokusiti se o něco dalšího, ale s tímto »dal- ším« není třeba právě učiniti pokus před časem.« K řečí dra. Šusterčiče. Závažný politik píše ve »Vaterlandu« mezi jiným: »Že by náhlá autonomistická změna v Rakousku vydala Slovince v celých zemích Němcům na libovolnou germanisaci, bylo ostatními stranami pravice již dávno poznáno. Když byla pravice zakládána a když byl sděláván

její program, bylo o tomto předmětu živě rokovánoa jednomyslně byl vysloven názor že národové v ohledu národním musí býti chráněni od majorisování. Ro- stoucí vliv německých hegemonistů zavdal podnět k utvoření pravice. Ať se nyní pravice zase shledá nebo ne, nový »svaz« jest oním mostem, jenž spo- juje všecky zpřízněné strany, které zavrhují národní utlačování, potírají starý liberalismus a snaží se bez dobrodružnosti, aby vnitřní krise byla odklizena. Proto byl založen a takto potrvá.« — Tato slova potvrzují naše prohlášení, že bez důvodu bylo na dra. Šusterčiče útočeno, poněvadž slova svoje pronesl po nejbedlivější úvaze. Ostatně se řeči jeho přikládala příliš veliká váha beze vší příčiny. poněvadž nemá na pravici vlivu, neboť dr. Šusterčič není poslancem na říšské radě. Posl. hr. Dzieduszyckí o parlamentní situaci. Poslanec hr. Dzieduszycki uveřejnil právě. v »Pest. Ll.« o parlamentní situaci v Ra- kousku zvláštní článek, ve kterémž praví: »Ob- strukční taktika způsobila, že tentokráte bude bez- pochyby upuštěno od utvoření majority. Polský klub i tentokráte vyhradí si volnou ruku, rád však přijme poslance, kteří by s ním sledovali společné cíle. Posl. hr. Dzieduszycki vyslovuje naději, že k státním převratům nedojde, ale proti obstrukci musí se něco státi, a sice především musí býti obstrukce prohlášena za nedovolenou proti rozpočtu a proti předloze o povolení branců, jakož i proti obchodním smlouvám s ostatními státy. Minorita nesmí vládu svrhnouti, poněvadž by to bylo proti smyslu parla- mentarismu. Za to změna jednacího řádu nezbytně je nutná. Musí býti ustanoveno, aby naléhavé předlohy, které do jisté doby musejí býti vyřízeny, byly v určitý den ve sněmovně buď schváleny nebo zamítnuty.

Také se může ustanovit, že má rozhodovati stálá ko- mise, které předlohy mají býti považovány za nalé- havé, s nimiž by se dle hořejšího ustanovení mohlo naložiti. Lhůta definitivního hlasování musí býti ustanovena. Nebyla-li tato lhůta dovršena a nedo- spělo-li projednávání až k třetímu čtení, musí zákon bez debaty v jediném hlasování býti schválen aneb zamítnut. Hlasování bez debaty má se díti tím způ- sobem, že poslanci, kteří hlasují »ano«, shromáždí se v jedné síni, kteří hlasují »ne« v síni druhé. Také se může hlasovati tak, aby každý poslanec dostal od presidia 24 hodin napřed tištěný hlasovací lístek se slovy »ano« neb »ne« a aby tento lístek svým jmé- nem vyplnil a odevzdal presidiu. Výsledek hlasování musilo by presidium oznámiti písemně.« Pochybujeme, že by tyto návrhy hr. Dzieduszyckého daly se jen tak snadně provésti a že by případná obstrukce mohla býti jimi umlčena a odstraněna. Dojdou patrně, ačkoliv se nesou za nejlepším úmyslem a tají se v nich dobré jádro, odporu jak u německé taki u české strany. Katolický sjezd v Lublani. Přípravy k to- muto sjezdu staly se po celém Kraňsku. Potěšitelným zjevem jest, že přes 100 obcí přihlásilo se ofi- cielně k účastenství. Rakousko-Uhersko a Srbsko. Poslední události v Srbsku měly za následek, že veliká část zahraničního tisku sestrojovala na základě odstranění Milanova ze Srbska rozličné kombinace. Propůjčovala výrazu hlavně obavě, že ruský vliv stane se v Srb ku nyní rozhodujícím, tak že by následkem toho mohly býti přátelské poměry, kteréž panují mezi naší fíší a Srbskem, snadno zkaleny. Naproti tomu se ubezpe-

Jeden z největších katolických spisovatelů, dr. Šebestian Brunner musil na stará leta útulku hledati u řeholnic, aby se mu dostalo nejen výživy, ale i ošetření. On dopustil se toho zločinu, že smr- telně zranil josefinismus a za to musil trpěti. Chudé řeholnice dosloužily mu k smrti. Dnes z jeho spisů kněžstvo čerpá nadšení, a jméno jeho je slavné. Jaká to ironie osudu! Ve chvíli, kdy krátce za sebou dva kněží dovolávají se v »Katol. Listech« podpory, kdosi v »Radikálních Listech« z dvihá celibát. Věru, ironie horší ani nemůže býti. Tedy ke vší kněžské bídě ještě ženy. Tu bychom se dosti brzy v nejrozšířenějším pražském listě dočetli: Upěnlivá prosba k li- dumilům. Ubohá vdova po kaplanovi se čtyřmi malými dítkami nalézá se v největší bídě a prosí v největším zoufalství o pomoc. — — — Anebo snad by dovolily ženiti se teprve fará- řům — tak od 40 let, ve stáří tedy, v němž by mohli býti dědečky svých dětí? Je to rozum? — Nu, tak ten celibát hezky zdvihejte! Poslední slovoo tom budou míti příslušné obce, jimž by bylo o kněž- ské vdovy a sirotky se starati. Učitelstvo domáhá se vždy úsilovněji zlepšení služného, aby prý mohlo býti se svými rodinami živo, a po nich by přicházeli páni páteři. — Ví-li pak kdo z těch pánů, kteří ten celibát pořád zdvihají, co se stává z dětí rusínských kněží? Dcery musí na mnoze sloužiti a synové ne- zřídka slouží u židů.

A co se stává z dcer pastorů v Německu? Mu- sí většinou žíti v bezděčném Ecelibátu jakožto do- mácí frajle ku pomoci domácí paní, jako domácí uči- telky, jako mamselky v krámech a pod. V Anglicku těchto ubohých tvorů žije veliké množství jakožto učitelky němčiny v okolnostech velmi trudných. Mnoho se jich vystěhuje též za moře — do Brasilie. Ačkoliv kongrua pastorů v Německu je dosti stkvěle upravena, přece málo kdy podaří se papínkům dcerušky provdati z nedostatku věnaa vůbec v Německu u mladých lidí šíří se jakási anti- patie proti pastorským dcerám. Procento dosti značné pastorských dcer ročně uvázne ve velkoměstských brlozích. Kdo má povinnost denně pročítati berlínské listy, často se v soudní síni setkává se syny pastorů. Ano, tak vypadá vrub vyzdvižení coelibátu. Právě docházejí prázdniny. A tu dostává se mi skoro denně prosebných listů od pánů farářů a ka- planů, v nichž přimlouvají se za přijetí synků svých známých do konviktu, do gymnasia nebo do jiné školy. Teď prosí vesměs za děti svých bratrů, sester a jiných známých. Na celibatéra obrací se skoro každý. Ruský pop bude se přimlouvatí pouze za děti své. O trudných rodinných poměrech anglikánských vikářů lze dočísti se mnoho v románech i v denních listech. Tam jen několik šťastných farářů se svými rodinami žije v blahobytu a může si dopřáti s ro- dinou cestu po pevnině, ale převalná většina jejich zástupců žije skoro ve stejné bídě, jako popi v Ru- sku. Tak jen tedy zdvihejte ten coelibát, abyste na- dělali ze všech kněží proletářů. Ostatně v příčině té náleželo by rozhodné slovo katolickým ovečkám, totiž těm hodným a nikoliv těm prašivým, které neznají ani Pána Boha a které neumějí nic jiného, než na kněze házeti blátem, a za to ručím, že by z těch hodných oveček ani jediná nebyla pro vyzdvižení coelibátu.

Z obecenstva žádný rozumný a zkušený člověk nepropůjčí ani prstu ke zrušení této tisícileté in- stituce, jež přese všecky svízele dob osvědčila se ja- kožto eminentně kulturní a blahodárná, a to měrou takovou, že i nepředpojatí protestanté význam její uznávají a katolické církvi jí závidí. — Tak jen, vy blázni, ten coelibát zdvihejte dále! Zdvihali jej již jiní kabrňáci a nevyzdvihli ho! Vůbec bych myslil, aby celibátu neříkalo se prostě Celibát, nýbrž pan Celibát, anebo ještě lépe milostpan Celibát. A proč? protože se těší ve- liké přízni po celém křesťanském světě. U Rusů, jak známo, ponechali si ho bisku- pové jako zvláštní výsadu, jen popům dali ženy. A proč? Protože caesaropapát může potřebovati jen zotročené kněžstvo. Začíná dále požívati přízně iu Angličanů, kdež si zařizují celibaterské kláštery a nemocnice. Tentýž pan Celibát požívá veliké přízně mezi naším upřímně katolickým lidem. — Přijďte mu jen s nabídkou, aby páni páteři směli se ženiti, uvidíte co vám na to odpoví.