Ročnik XXXX

VPrazě, v úterý dne 21. dubna 1903.

Číslo 109.

Na ranní a odpol. Histy předdplácí su v Praze v administraei na měsie . . . . . . 2 na čtvrt lsta . . . . 6 K — s dvají donšškon na měsío, . . . . . . 7 R 50h na čtvyt leta . ve slialk žck- ns měsíe . . . . . . 2 K 30h Pošlont něs te na čtrrt leta . . . . 9 K. 60 s drojí zksllkou na měst a sint leta . . . . 11 K co

Dnešní čísle pro Prahu je o 10 stranác

Dvouletá služba vojenská! Do trudného očistce národů rakouskéh soustátí zapadl slunný paprsek naděje na brzké polehčení aspoň jednoho z nejtěžšíeh břemen jejich: Nejvyšší správa vo- jenská rozhodla prý se snížiti službu vojenskou ze tří na dvě léta. Nový říšský ministr vojenství podmaršálek Pitreich na rozdil od svého předchůdce, pověstného barona Krieghammra, pracuje prý již za souhlasu císa- řova o příslušné předloze zákona pro parlamenty obou polovin říše a to s nebývalou rychlostí pilností, poněvadž jde o to přispěti rychlou po mocí zle sevřenému ministerstvu uherské mu Tak aspoň zvěstují souhlasně nedělní listy ví deňské, ohlašujíce zprávy své za jisté a očeká- vajíce, že co nejdřive bude dána parlamentům obou polovin monarchie příležitost zákon ten projednat. — Kéž zejtřek potvrdí pravdivost zprávy nezkalí radost stalisícům rodin, vzbuzenou vy- hlidkou na úlevu tak přežádoucí! Neboť v touze po úlevě této krušné tihy všichni národové přes všechny své různice a spory vespolné jsou zajisté jednomyslně svorni. Tříletá služba vojenská při všeobecné branné povinnosti způsobujeť ná- rodům i tehdy dosti bolu a hoře, když život jejich je veskrze zdráv, když těší se skvělému, pevně založenému blahobytu všeobecnému, když rolnictví, řemesla, živnosti, obchod v plném květu se nalezají. Ale což teprve v zemích a ří- ších, kde následkem zvrácené politiky fiskální a obchodní vyvinuly se poměry národohospodářské přímo žalostné, ba zoufalé, kde následkem pře- míry daní poplatná síla obecného lidu poklesla. drahota nejnutnějších potřeb životních i přibytků děsně roste, kde rolník jako živnostník, řemeslník jako dělník hledí s úzkostí zejtřku vstříc! Tu dopadá teprve břimě tříleté služby vojenské na bedra nesčetných rodin tíhou dvojnásob citelnou.

Jak těžce vychovali synů svých, věnovavše mnohdy poslední groš na jejich vzdělání, a nyní, když synové ti jsou vyučeni řemeslu, obchodu, rolnietví i jakémukoliv povolání pro život, nyní, kdy by mohli celou mladistvou silou pomáhati rodičům chudým a sestárlým, nyní právě odňati jim jsou na dlouhou dobu tří let, po kterouž je rodiče musejí dále podporovat »na vojně«, ze kteréž pak nemalé procento vracívá se domu se zdravím porouchaným, se zárodkem neduží- vosti v těle, nejčastěji však s nechutí ku předeslému svému občanskému po- volání, jemuž byli mladí muži za dlouhého kasárnického života cele odvykli. Bývali před odvodem svým již zapracováni v dílnách, při hospodářství, v obchodech, nebo v úřadech, — však za dlouhé třileté služby vojenské ovšem o místa svá přišli a nyní po návratu »z vojny« stojí tu opuštěni na ulie s holýma rukama, nevědouce, kam se obrátiti. To bývají přečasté společenské a národohospo- dářské následky tříleté služby vojenské a proto již samo to vojácké Německo dávno od ní upu- stilo a po něm učinila totéž druhá značná vel- moc vojenská, Francie, bez obavy, že tím oslab brannou svou moc oproti uchvatilelům Elsask a Lotrinska. — Za to v Rakousku vojenští roz- hodující kruhové až do nedávna houževnatě vzpírali se i jen pouhému pomyšlení na zkrácení služby vojenské a chabý parlament Cislajtanie ni delegace jeho netroufaly si poctivě tužby lidu v příčíně té s náležitou energií a vytrva- lostí důrazně zastávati.

Ani při letošním povolování zvýšeného 20.000 mužů odvodu! Před tím veškeré ně- mecké strany sice voličům svým slibovaly, že nepovolí ani jediného rekruty, nebude-li služba vojenská snížena na dvě léta, avšak když došlo k rozhodu, hlasovali až na Všeněmce všickni Němci pro nová břemena válečná bez této pod- mínky. A lid německý to snesl, jen když se mu řeklo, že děje se tak, aby Němci zůstal nad námi Slovany v sedle. Leč náhodou byli zde ještě Maďaři jejich strana neodvislosti, a ta se jinak ujala lidu a národa svého. Nepovolíme, umínila si, ani naší národn vládě této předlohy branné, dokud nebude reorganisována společná armáda po našem, do- kud nebude krutý trestní řád vojenský lidsky zmírněn a dokud nebude tříletá služba vojen- ská zkrácená na dvouletou. Řekli sia provedli: na čtvrtý měsíc již hatí obstrukce maďarských osmačtyřicátníkův projednání branné předlohy v říšském sněmu uherském a nepovo luje podnes, jakkoliv klerikální »lidová« strana v posledních dnech jí vypřáhla.

»Situace« je nezměněna!« oznamoval včera ministerský předseda Szell, vrátiv se z Vídně od slyšení u krále do Pešti. — Však současně oznámily listy vídeňské výše vzpomenutý vážný obrat v rozhodujících kruzích vojenských co do otázky dvouleté služby vojenské. Nechce se snad Szell s touto vymožeností svojí vůči opposie maďarské dříve vytasit až s hotovou před- lohou zákona v ruce? Nejsplše. Nebot na pouhé sliby opposice ničeho by nedalaa věc by vypadala potom jako vymoženost ob- strukce. Ještě zbývá Szellovi devět dní času. Použije jich ku vyjednávání a překvap snad v poslední hodině opposici hotovým skutkem vládní předlohy o dvouleté službě vojenské Či nechá si ji v záloze na později a pokusí se zatím ještě se svou většinou parlamentní obstrukci překonat? Za nedlouho dočkáme se z Uhe jistoty. Kéž by zněla: dvouletá služba vo jenskál

Ke sjezdu důvěrniků. Posuzujíce klidně a s úmyslem zjednat nápravu odchylky od programu národní strany svobodomyslné, máme za svou povinnost upo zornit na chybu, jež se stala při vypracován »Odpovědi českého poselstva n elaborát poslanců německých království českého« ze dne 18. prosince 1902. Do elaborátu schváleného výkonným výbo rem vložen byl odstavec, obsahující věc zcel novou, neodpovídající programu strany. Odsta vec ten zní: »Při tom budiž jen tak mimochodem podotčeno že zástupcové českého národa proti jednotě řeč armádní, pokud tato pro udržení branné síly ne zbytnou tvoří podmínku, námitek nečinili.« Změna původního elaborátu stala se z pří čin taktických, avšak důsledky tohoto ústupku se neobjevily. Přejděme však k odchylkám de- legace české na říšské radě od taktických usne sení strany. Dne 23. května r. 1902 bylo usneseno parlamentní komisi poslanců národní strany svobodomyslné »dáti prohlášení předsedou jměnem celého klubo českého v ten rozum, že klub poslanců českých pokud nebude vyhověno žádané nápravě jazykové nepřipustí parlamentní projednání rakousko-uher ských smluv vyrovnacích.« Týž den pak prohlásil předseda klubu po slanců českých na radě říšské »Vezměte na vědomost, že dokud nebude če skému národu vyhověno, nebude možno vy říditi rakouskouherské vyrovnán parlamentněc . ..

»Avšak prohlašuji ještě jednou, a tím končím. že nestane-li se národu českému po právu, zu- stane-li nynější křivda na něm spáchaná dále, že nepřipustíme parlamentní porady o rakousko-uherském vyrovnánl.« Unesení toto potvrzeno bylo drem. Pa- cákem, v dopise psaném z Misdroye dne 31 srpna 1902: » ... O této posici pak nemůže býti pochyb pražádných. Je dána prohlášením našeho klubu koncem minulého zasedání poslanecké sněmovny Toto prohlášení nebylo vnuknutím okamžiku, alébr spočivalo na pevném, již před dlouhou dobou uči- něném usnesení. Toto prohlášení nebylo žádným pozdějším usnesuním ani klubu ani strany revoto- váno a je tedy v platnosti. V této chvílí je sítuace oním usnesením dána sama sebou. Bude-li požadavek v příčině obnovy vniterního a služebního jazyka českého, jak je vysloven v onom vyjádření, splněn — nepravím: bude-l splnění jeho slíbeno, nýbrž pravím důrazně splněn — bude se moci věcná rozprava o r kousko uherském vyrovnání konat — pakli ne bude splněn, nastoupí všecky d sledky osvědčení naší stranou po dané ho. Výkonný výbor národní strany svobodomy slné pak k návrhu poslance dra. Brzoráda dno 25. září 1902 jednohlasně toto prohlášen schválil. Dne 20. listopadu 1902 bylo usneseno: »Klub poslanců českých svobodomyslné strany lidové porokovav o politické situaci, uznal, že nen nejmenší příčiny v čemkoliv změniti klubem z ujaté stanovisko. Vzdor těmto projevům bylo připuštěno prvn čtení vyrovnávacích předloh. Tato změna taktiký vysvětlována byla vůdčími politiky naší strany na schůzi klubu národní strany svobodomyslné dne 1. února 1903 (dr. Pacák, dr. Kramář, dr.

Herold), dále na schůzích voličských (dr. Kramář dr. Pantůček, dr. Fiedler, Heimrich, Žáček Váelav Hrubý), byla dokazována — právě tak jako manifestem poselstva českého na radě říšské dne 22. března 1903 — prospěšnost provede- ného obratu, avšak veřejnost česká a velká část přívrženců naší strany důvody témi přesvědčena nebyla. Záležitostí touto zabývat se bude sjezd dů věrníků a zde zjednána bude příležitost stou- pencům naší strany k dolazu, proč nebylo vy- hověno usnesení schůze sboru zemských důvěr- níků národní strany svobodomyslné v Praze dne 28. září r. 1897, jež zní: »Sbor zemských důvěrníků očekává, že zůstaveno mu bude konečné rozhodnutí o každé základní změně v dosavádním laktickém postupu českýe poslanců na sněmě českém i radě říšské,« a proč před provedením obratu— nebyl. sjezd svolán, by usnesl se o změně taktiky? Vedle této změny taktiky lidových poslanců českých na radě řišské, dlužno zaznamenati změnu taktiky oproti vládě dra. Körbra. Dne 15. října 190 prohlásil klub: »že proti nynější vlá d zahájí nejostřejší boj všemi pro středky v parlamentě vídeňskéu obvyklými.« »Národním Listům« pak bylo telefonováno, že »čeští poslancí přeru- šili s drem. Körbrem veškeré s ty ky- a dali také na srozuměnou voliě stvu českému, by sem nevysílalo žádných deputací k ressortním ministrům, poněvadž by jich po slanci jejich k nim v nynějš situaci neuvedli.« V poslední době však publikovány byly zprávy, že s vládou Körbrovou, již strana vy- tkla si za cil poraziti, opět bylo jednáno a že tudíž usnesení ze dne 15. října 1902 ne bylo provedeno. I v této věci jest třeba podati vysvětlení sjezdu důvěrníků.

Politika německého cisaře. Velmi pozoruhodný článek přináší dubnové číslo londýnského sborníku „The Fortnightly Re- view“, v němž rozbírá politické záměry a cíle Vi- léma II. Podav přehled dějin Pruska od počátku devatenáctého století až do kongressu olomou- ckého r. 1852, kde pruská diplomacie utrpěla žalostnou porážku, ukazuje, kterak Vilém 1. strojil se utvořiti silnou vojenskou moc, jež by Prusku zabezpečila převahu v Německu, což se mu pomocí Bismarkovou podařilo navzdor oppo- sici sněmovní, jež odpírala příspěvky na účely vojenské, ukazuje, kterak úspěchy let 1866 zejmena 1870 povznesly autoritu jeho v národě německém přese všechno rozštěpení stran v par lamentě, poněvadž on jediný byl representantem úspěchů, jichž dosáhl bez přičinění parlamentu Tato politická moc přešla též na Viléma II. učinila jej schopným, zadržovati nedočkavosti populárních proudů v lidu německém, pokud se mu zdají nebezpečny pro budoucnost a nesou- hlasí s jeho záměry. Na otázku: „Jaké jsou skutečné pohnutk politiky německého císaře?“ odpovídá autor, po- ukazuje na možnost rozpadnuti Rakouska, jež se sice všude přetřásá, ale nikde nelze pozorovat nijakých opatření pro událost, ohrožující rovno- váhu veškeré Evropy. V rozhodujících kruzíeh rakouských zcela přirozeně se tato možnost hrdou pýchou popírá, ale nikdo nevidí povážlivé příznaky, jevící se již dnes a nikomu nenapadá hnout prstem, aby zajistil státu nové, bezpečné základy, když staré se bortí a povolují. Varovné hlasy vyznívají na prázdno.

Autor líčí říši rakousko-uherskou podle ob vyklé centralistické šablony jako stát č trnáct národů, z nichž jeden druhému nerozumí. Známe tento úskok: chytrý Schmerling rozdělil ny- nější Cislajtanii na třináct zemí a zemiček, se sněmy a sněmíky, z čehož centralisté zcela po hodlně mohli dovozovat nemožnost federalismu Ve skutečnosti ovšem obývá tuto říši toliko devě národů a při ústavě, pro všechny stejně spra vedlivé, obmezil by se federališmus toliko na pět státních celků. Autor vykládá, kterak ve vý chodní části malá aristokratická obec Maďar dovedla si zachovat panství nad ostatními ná rody, v západní polovici následkem úsilí če ského národa v domáhání se jazykových práv stává se nemožno, udržeti usurpovanou nad vládu Němců. Strana mezi Němci, malá sice po čtem, ale čilá v agitaci a čítající četné přivrženc i mimo svůj kruh, Všeněmci, projevuje nepokryti touhu, státi se částí velkého Německa, pod vlá dou Hohenzollerů. Tím, že rakoušti Němci sna žili se zachovat bývalé svoje nadpráví nad ostat ními národy, stali se ze živlu konservativníh živlem rozkladným.

Autor poukazuje na hnuti „Pryč od Říma“ jež má svoje středisko v Čechách a jest původu rozhodně politického, aby změnou vyznání umož něno bylo spojení s protestantským Německem Tyto příznaky, patrné každému, ovšem neunikly ani pozornosti Viléma II. a podle toho se zařídil Především snažil se, získati na Balkáně oporu proti Rusku. Navzdor ukrutnostem v Arméni (jež Anglii tolik rozčilily, ani proto hnula jen prstem), pomohl Turecku zreorganisovati ar- mádu pomoci německých důstojníků, aby si něho učinil pro všechny případy mocného spo- jence proti Rusku. O Maďarech věděl, ktorak Rusko nenávidí a kterak se ho boji a že by se proti němu ne- obešli bez cizí pomoci. Použil své přítomnosti v Pešti, jakožto host císaře rakouského, aby se učinil mezi nimi populárním a dal jim na sroz- uměnou, ovšem nanejvýš opatrně, že pro všechny případy mohou na něho spoléhat. Co se týče Rumunska, přičinil se, aby prozatím zůstalo pod V drobném predejit ranní čášls o seb5 . . . ma S odpoledni . . . na zb Ve flialkéch na venkevě- ranní štslo. . . . . . oúipolední. . . . . . . . Bh Inserát platí se hotevě napřel Tředplacení a inserty přijímí sdmini- strace v Mazlasské nlicí č. a. Tam nacházsjí se též redskee tiskárna s ezpedica , Národnich Listů“. Bukopšsý se nevraosji.

vlivem Rakousko-Uherska, což bylo tím snad- nější, jelikož má panovníka z rodu Hohenzollerů a že Rumuni se domnívají, že jejich vojsko r. 1877 zachránilo ruskou armádu a že přes to při uzavření míru špatně pochodili. Následkem toho má v Turecku, Uhrách a Rumunsku spo- lehlivé spojence, na něž může počítat, kdyby Rakousko selhalo. Avšak jest tu ještě Italie se svými nároky na Trentino, a pobřeží Jaderského moře. Italské Tyrolsko by Vilém II. zajisté ponechal Italii, ale Německo, ačkoli by získalo důležitou dunajskou plavební dráhu na Východ, činí též nároky na po- břeží Jaderského moře, aspoň na Terst a záliv rěcký. Proto se Italie pro všecky případy snaží sblížit s Francií a s Ruskem. Anglie, dokládá autor, bude s veškerým úsilím podporovat po- žadavky Italie, jež jest jejím přirozeným spo- jencem.

S tohoto stanoviska stálé pozornosti vůči poměrům v Rakousku, vykládá autor činy a pro- jevy německého císaře. Ačkoli přímo provokačné po vpádu Jamesonově projevil sympatie Burům, přece nepovolil všeobecnému nátlaku veřejného mínění německého, aby jim přispěl ku pomoen proti Angličanům. Při své návštěvě v Pešti dal opatrně Maďarům na srozuměnou, že mohou bez- pečně očekávati jeho pomoc pro případ útoku se strany Ruska. Při pobytu v Cařihradě upevnil přátelské svazky se sultánem a zajistil ponechání stavby dráhy bagdadské německému podnikatel- stvu a v Jerusalemě na stupních chrámu pro- hlásil se za ochránce všech Němců, „nechať jest jejich náboženské přesvědčení jakékoliv.“ Slo mu jednak o to, aby ukonejšil německé klerikály v Rakousku, jednak, aby ukázal na zbytečnost hnutí „Pryč od Říma“, jež zbytečně kompro- mituje jeho politiku, jakož vůbec hnutí všeněme- eké v Rakousku jest mu nepohodlno svou pří- lišnou upřímností. Vedle toho snaží se všemožně ukonejšiti nedůvěru Ruska a nechuť Francie zdánlivým přátelstvím vůči carovi a osobními, až přepjatými roztomilostmi vůči jednotlivým Fran- couzům. Se stanoviska anglického prohlašuje autor, že Anglie vůči zjevné neb tajné nechuti různých států, vůči chystaným událostem může býti klid- na, neboť ony události týkají se především států na pevnině evropské a hrozicí převraty se svým bezprostředním nebezpečím dovedou zatlačiti ne- chuť k Anglii, když budou nuceny, hájiti svoje bezprostřední zájmy.

Politické zprávy domácí. V Praze, 20. dubna. (Česká uni v e- sita na Moravě.) Krakovská »Nová Re- forma« pojednává o zřízení nové české univer- síty na Moravě na dvou místech. V Pražském listě souhlasí s naším míněním, že není třeba zřizovati v Rakousku šestou německou uni- versitu a že by se v krajním případě německá nniversita z Černovců mohla přeněsti na Moravu a v Bukovině by se mohla zříditi universita ru- ská; v úvodníku pak se háji potřeba diuhé če- ské univorsity, ale zároveň se popírá jakýkoli důvod pro zřizování nové university německé. Pokud se týče university české, praví se ve zmíněné stati dále: »Třeba uznati, že požada- vek Čechů jest úplně oprávnén. Čechové z tř zemí, z Čech, Moravy a Slezska mají pouze jednu jedinou universitu v Praze, kdežto Němei mají svou universitu v téže Praze a čtyry jiné mimo ni. Tento počet německych universit ne- odpovídá počtu obyvatelstva německého v po- rovnání s českým. Vláda byla tedy už dávno povinna zřídit v Brně českou universitu, poně- vadž toho vyžaduje již sama zásada rovnopráv- nosti národní. Kdyby to byla učinila, nebyla by

FEUILLETON. Královské srhské Národní divadlo v Bělehradě Podává Marie L.andová- H oři c o vá. Pohostinské hry slovanských umělců na scénách bratrských národů mají zcela jiný vý znam, nežli obvyklé mezinárodní „gastrolerko vání“. Při poslednějším dvě stránky bývají roz hodující, předně hodně umělecko-impressá ského raklamního šumu a potom — a předevšímí — stránka finanční. Návštěvy umělců slovan ských daleko nad tyto pohnutky povznáší účel vyšší. Iden slovanského sbližování. Má-li Slo vanstvo konečně vybřednouti z dosavadního kul- turního podruží, musí především síliti všem směry. A má-li síliti, musí překonávati svoji roz- ptýlenost a její příčiny, musí se sbližovati. Sbližu- jeme se tím více, čím více se poznáváme. Ke vzájemnému poznání třeba ovšem čeliti ať sku- tečným, ať domnělým obtížím jazykovým. A tu právě jsou herci vedle spisovatelů a novinářu nejpovolanějšími předborníky.

Vyškoleným, zušlechtěným a procitěným přednesem čisté mateřštiny činí herec obecen- stvu bratrský jazyk přístupnějším a tím, že do- vede slovo podepřiti případnou hrou i srozumi- telnějším. Až také repertoir slovanských divadel bude slovanštější, bude i význam pohostinského vystupování ve své zajímavosti značně pro- hlouben. Praha v těch věcech kráčí v čele slovan- ských měst. Na scéně Národního divadla vystu- povali již umělcí téměř všech slovanských větví. A sluší doznati, že velká část obecenstva. právě zásluhou těchto her, osvojila si už pěkné porozumění a pochopení pro slavnostnější zvuk druhých slovanských jazyků. V těchto dnech zavitala k nám slečna Véla Nigrinova, tragédka královského srbského Ná- rodního divadla z Bělehradu. V její osobě hostí pražská scéna vlastně dceru dvou slovanských národností. Véla Nigrinova začala hráti divadlo v mateřském jazyku slovinském, v rodném svém městě, bílé Lublani. V roce 1882 si Srbové slo- vinskou krasavici pozvali do svého divadlav

Bělehradě a okouzleni její nadáním, připoutalij tak důkladně, že se úplně posrbštila. Je „naše“ říkají Srbové. Když slavila desetileté jubileum, vyzname nal ji král udělením řádu sv. Sávy V. tř. Krásná tvář pravidelných rysů a živého vý- razu je jakoby stvořena, tlumočiti výraz dra- matického vznětu. Velice jsem litovala, že mně nebylo přáno viděti slečnu Nigrinovu hráti. V první době mého pobytu v Bělehradě dlela právě na pohostinských hrách v Záhřebě a po- zději nebylo možno již repertoir měniti. Véla Ni- grinova vytvořila již řadu rázovitých postav srb- ských. Tak Destu v Nemaně od M. Cvetiče, Jakvintu od lljiče, Jelenu v „Tak to musilo býti od Nušiče a j. Z cizích literatur počítá do svého repertoiru: Mesalinu, Fedoru, Dolorés, Kleopa- tru, Akte (v „Neronu“), Frou-Frou, Etcheparovou (v „Cerveném taláru“), v Etchegarayových ku- sech Marianu a pod. Myslím, že nebude od místa u příležitost pohostinských her srbské umělkyně seznámiti naše obecenstvo s trochou historie a s poměry srbského Národního divadla.

Až do roku 1868 stála na místě, kde je zbudováno Národní divadlo srbské, brána, zvaná „Stambol kapija“, kde byli věšení chrabří bojov nici za svobodu a víru srbského národa. Tisíce národních mučenníků vydechlo na tomto místi poctivou duši. Tak na místě, krví národa po- svěceném, vyvstal jako pomník chrám srbského umění. Byl to nápad knížete Mihajla Obrenoviče III. jenž je zakladatelem Národního divadla v Běle- hradě. V únoru r. 1868 ustanovil kníže Mihaj ve státní radě, aby divadlo bylo postaveno a sám sležil potřebnou sumu peněz k účelu. Stavbou započato hned, a kníže si přál, aby do 15. října vše bylo hotovo. Ale téhož roku 18. srpna v parku topčider ském přervala úkladná rána život šlechetného knížete. Zakladatel nedočkal se dokončení svéh díla. Vo stavbě divadla ovšem pokračováno, ale tu shledáno, že vyměřený obnos nestačí. Co chy- bělo, doplněno národními sbírkami.

Dne 30. října 1869 zahájena slavnostn činnost divadla. Dáván k tomu účelu sepsaný nový kus „Posmrtna Slava Kneza Mihajla“ o Torča Maletiča. Staří srbští herci, účastníci slav ného večera, vyprávěli mně, že nebylo oka, jež by při vzpomínce na šlechetného zakladatele di vadla nebylo zaslzelo. Zvláštní tklivá nálada pa- novala ve hledišti i na jevišti. Od 21. listopadu 1882 přeměněn úřadn název divadla na „Královské srbské Národní di- vadlo“. Kdo byli prvními herci jeho, napsala m k mě prosbě pí. Milka Grgurová Alexičová, prvnt slavná tragédka srbského divadla. Čím je paní Ot. Sklenářová-Malá českému divadlu a jeho vývoji, tím je paní Milka Grgurová Alexičová divadlu srbskému. Narodila se v Zomboru. v Uhrách v roce 1940. Až do roku 1893 hrála role, které na srbské scéně pryní byla vytvořila „Adrienne Lecouvreur“, Dolorés ve „Vlasti Fedoru, Lady Makbet, Pompadour a j. Paní Milk Grgurová píše též zajímavé povídky pro mladý ženský svět. O jejím životě i působnosti obšírně pojednala paní Zorka Hovorková v „Zenském Světu“ r. VI. č.1.

Většina prvních členů Národního divadla Bělehradé byla před tím činna na srbském di- vadle v Novém Sadě. O těch, kteří mezi nim vynikali nejvíce, napsala mně paní Grgurová ná- sledující: Alexandr Bačvanski studoval práva v Pešti. Ale z lásky k divadlu zanechal studií stal se hercem a působil po několik let na ma darské scéně. Když bylo otevřeno divadlo běle- hradské, přišel jako Srb do vlasti a byl hned engažován. Byl znamenitým umělcem, dobře ško- leným a mladá družina srbských herců mnohému se od něho naučila. Nejlepší jeho role byly Lud vík XI. a Shylock. Dále byli mezi předními: Laza Telečki (tak bývalý právník), Mile Kolorovič, karakterní ko- mik, Taša Anastasijevič, pro starce, Laza Po- povič, hrdinný milovník, Marko Subotič, pak ge- niální Taša Jovanovič, na nějž dosud nemůže bělehradské obecenstvo zapomenouti, Velja Mil kovič a Gjura Rajkovič, oba svědomití a velice oblíbení herci. Dámy: Marija Popovička zastupovala tehdy starou školu, ale líbila se velmi. Přišla do Běle- hradu jako chorvatská herečka. Ljubica Kolo- rovička pro obor tragických a salonních matek, krásná Marija Jelenská, která později přestou- pila na německou scénu a stala se členem dvor ního divadla ve Vídni. Ti všichni již zemřeli Z prvních členů, dosud žijících, uvádí paní Grgu rová následující: Miloš Cvetič, vysoce vzdělaný umělec vynikal zvláště v úlohách konversačníc a v jemné komice, ač i v tragédii dovedl svůj ta- lent náležitě uplatniti. Pan Cvetič je i spiso- vatelem. Sepsal více dramatických prací, z nichž největší obliby došly „Nemanja“, „Lazar“ „Du- Jan“ a „Todor“ od Stalača. Byl také artistickým ředitelem divadla. Nyní je ve výslužbě.

Také znamenitá subreta z oněch dob, pan Marja Cvetičová je nyní ve výslužbě. Sestra pan Grgurové, paní Mara Gjorgjevička, byla oblíbe- nou sentimentálkou a naivkou. Z této generace jsou ještě někteří členov dosud činni na bělehradské scéně. Bylo mi do- přáno před dvěma léty s nimi hráti a uměleckým výkonům jejich se obdivovati i z hlediště. Tak na př. paní Milena Radulovičová, zastávající úlohy komických starých. Viděla jsem ji v lidových fi gurkách, jež působily neodolatelně. Také vý bornou komickou starou je paní Julka Jova novička. Ostatní mladší personál bělehradského di vadla, pokud se mi naskytlo, jej seznati, zálež z talentovaných, různě školených sil. Mnozí vý kony svými přímo překvapují. Před dvěma roky byl ředitelem a intendan tem divadla spisovatel Branislav Nušič, jehož di- vadelní hra, „Tak to musilo býti“, provozována byla před krátkým časem v překladu dra. Ho- vorky ve smíchovském divadle. Zanášel se tehdy plány, vystřídati na srbském Národním divadle pohostinské hry umělců všech slovanských ná- rodnosti. Z družiny srbského Národního divadla je slečna Véla Nigrinova prvním, ale dojista ne posledním naším hostem. Z mladších talentů vy niká Milorad Gavrilovič, hrdina a bonvivant, zá roveň režisér divadla, Svetislav Dinulovič vro

lích karakterních, Lubo Stanojevič v klassických a Ilja Stanojevič v postavách z lidu, jsou vesměs hierci prvého řádu. Todorovič, Petrovičové, Ru- tovič, vesměs pozoruhodné talenty. Z dam vedle Vély Nigrinovy, paní Zorka Todosička, znamenitá herečka a zároveň tempe- ramentní subreta. Viděla jsem ji hráti roli „Zlá žena“ ve starší srbské veselohře téhož jména. Výkon byl tak bravurní, že se mi pro vždy vryl v paměť. Jelena Gavrilovička, výborná naivka. paní Lugumerská v úlohách matek a mladičk naivka, slečna Milkovičeva. Musila bych ještě mnoho jmen citovati, kdy- bych měla po zásluze uvésti vše, co k ladnému celku bělehradské scény přispívá. Je tam enga- žována Češka, provdaná paní Stanojevičová. Hraje dobře a mluví srbsky zcela hbitě. Mnozi z členů divadla byli dříve engažováni u chor- vatského zemského divadla v Záhřebě. Andrija Fijan, nynější ředitel záhřebského divadla, byl zase po nějaký čas engažován v Srbsku. V královském srbském Národním divadle hrají činohru, operettu, vaudeville a v posled- ním čase i operu. Orkestr je vojenský a v něm rozumí se, mnoho Čechů. První kapelník divadla jmenuje se Pokorný.

Pamětní spis ke slavnosti třicetiletého trvání divadla uvádí následujíc í číslice v repertoiru. Za 30 let hráno celkem 698 divadelních her. Z toho připadá na překlady 551, na původní práce 147. V posledním roce bylo divadlo dů- kladně obnoveno. Ve hledišti upraveno více loží, vnitřek domu moderněji vyzdoben. Hlediště je vypočtěno na 1000 osob. Průčelí loží okrášleny znaky zemí srbských a podobiznami vynikajících mužů srb- ských. Nad jevištěm je veliká podobizna knížete Mihajla III. Zde v divadle dne 22. prosince 1888 bylo velké národní shromáždění, na kterém král Milan podepsal dnešní ústavu království srb- ského. Naproti divadlu na náměstí je bronzový pomník knížete Mihajla III. Velký kníže, sedě na koni, ukazuje pravou rukou — kam? Do Starého Srbska! Lid říká, že ukazuje Srbům ce- stu do boje, za osvobození bratrl.