ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 51de2750-7596-11dc-bd12-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 23 celkem · entity: person 73, work 2, org 2, place 5
1 masthead
15. března 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. T4.
3 masthead
Strana9.
4 article Ve znamení Rigotovy
Ve znamení Rigotovy Napsal Václav Ji s kra
Václav
5 article
„Jak vypadám, Magdaleno?“ plal se Miku- láš své ženy- Magdaiena odstoupila na tři kroky, a ne- hledě ke kartáči, jejž měla v ruce, činila dojem nejostřejšiho kritika. „Nu... dost... hm — Jen, prosím tě nedělej takový ztrápený obličej, jak můžeš s ta kovým obličejem působiti na lidi sympaticky Hleď mu také něco příjemného říci, aby ani ne- pozoroval, proč jsi vlastně přišel. Vůbec musí mu vpraviti přesvědčení, že to, čeho na něm žádáš, je proň velkou příjemností. „To snad, Magdaleno, nepůjde . .. „Když už teď sám říkáš, že nepůjde, pa ovšem to nepůjde,“ hněvala se Magdalena. „Vidím, že se na věe špatně díváš. Místo abys si představil, že jsi milý, řádný člověk, já milá hedná žena, my oba výteční rodiče, kteři založili rodinu krásnou na duši i na těle, výbornou nadanou, že tudíž mnohé zásluhy nám ve spo- lečnosti lidské připadají, kdežto on že je člověk sobec, medák, který jenom pro sebe shromaž ďuje, aniž by lidstvu jakkoli prospíval, místo všeho toho nechápeš, že jsi vysoko nad něj po- vznešen s celou svojí rodinou, a že on může býti povděčen tomu, že tak výborným lidem smí půjčiti sto korun. „Mluviš krásně, Magdaleno, přesvědčivě přál bych si, abys šla se mnou ..
Magdaléna Mika
6 article
„Styď se, tvářiti se zbabělým, ty, muž o hlavy k patě, ty, kterýs už tolik dokázal,“ roz- ohňovala paní Magdalena pana Mikuláše. „Nedo vedeš si vypůjčiti stovku! Jdi!“ odvrátila se rázně, pokračujíc po chvíli plna energiekéha povzbuzení: „Vypadáš velmi dobře, nikdo by neřekl, že je ten kabát sedmilotý. Nabyl zvláštního tvaru stal se olegantní, vláčný, je neurčitě barvy. právě jak se teď nosi. Budeš-li si počinati sebe- vědomě, nemineš se s dobrým dojmem. Nabídn mu 4% úroků,“ přeskočila v mysli s kabátu n pana Pretendla, k němuž právě manžela vypra- vovala, „snad nebude tak nestoudný, aby tvé nabídnutí přijal. Kdyby přijal, došla bych potom k němu a promluvila s nim. Hlavní věcí teď jest aby půjčil. On půjčí, buď jist, jen buď vytrvalý a velmi vlídný, ale také, sebevědomý, jdi, jdu v duchu s tebou. Kdybys chtěl odejiti s nepoří- zenou, jen si vzpomeň na mne. „Magdaleno, nebylo by lepším, kdybys ly sama „Ne,“ vyryla Magdalena jako do mramoru. „To jsi hlava rodiny? Hanba! A pak, kdyby trochu myslil; on jede zejíra do lázní, a já mám rozpáránu lepší sukni, protože ji musím obrátit V čem tam půjdu? Víš, mohu řici, žes mne pře- kvapil. Od rána mu zašívám rukavice, švy, kde co, míchám olej s inkoustem na odřená místn. domlouvám, rozkládám — ne, Mikuláši, toho jsem nečekalal Červeň spravedlivého hněvu rozestřela se po tváři Magdaleny. Mikuláši bylo stydno, cítilt Magdaleninu převahu. Sebral se duševně i tě- lesně, a ztrativ jediné slovo, s bohem, vyšel za svým cílem „Pan Pretendl,“ šeptal si ve vralech. Díval se na lidi a věci na ulici, ale neviděl jich, pořá si řikal „pan Prelendi“, ale co to znamená, tak si neuvědomoval. Přišel k rohu ulice, opakuje jako z povinnosti a jako ve snu stále totéž.
Magdaléna Mikuláš Pretendl Magdalenin Prelendi
7 article
„Pan —“ „Prrr“, křikl jadrně kočí na vozové dráze Mikuláš se ulekl, ale jako stroj dořekl setrvač- nestí: „ — elendl“, a vzpamatoval se. Jde k pan Protendlovi, bohatému podnikateli staveb, dale- kému známému, vypůjčiti se stovku. Půjčí-li ten tlustý, zbohatlý nabubřelec? Sto korun. Čímje to pro něj? Vyhodí je za jeden večer. Ale už ho vidi, jak dělá beztoho maličké oči ještě men- šími v nemilém překvapení. Půjčí-li? Musíš mu něco příjemného říci, řekla Magdalena. Co mu tedy řekne příjemného? Nemohl na nic připad- neuti. Odložil zatím tuto podrobnost své ná- vštěvy a spořádal v duchu celkový její postup Především přijde velmi vlídně, při tom sebe- vědomě, a zabaví ho tak, aby ani nevěděl, že mu říká o půjčku. A kdyby přece nechtěl půjčiti? Ne, on půjči, Magdalena řekla, že půjčí, proč se zbytečně rozčilovati. Trochu sebevědomí musí nabrati. Skutečně také má všechnu přičinu být sebevědomým. Praeuje poctivě on i žena, maj tři roztomilé chlapce, a uvědoměle z nich vy- chovají pravé lidi. Že je mu nyní třeba stovky nemůže ho nijak znehodnotiti. A pak, 4% úroků nabidne. Snad tedy Jen co mu řekne příjemného? Že dobře vypadá? Že je roztomilý? Že, že . .. Co jen říe příjemného takovému tlustému plniči peněžníel pytlů? Mikuláš nevěděl určitě, co příjemnéhc panu Protendlovi řekne, ale měl nejasné vědomi nahromaděných příjemných slov, z nichž doufal na základě okolností pro pana Pretendla něeo vybrati. Drže se zuby nohty svého sebevědom a uchystané přivětivosti, došel Mikuláš na místo. O přitomnosti páně Pretendlově nebyl v pochyb. nosti, vyptalť se na hodinu, kdy ho lze najii doma.
Mikuláš Protendl Magdaléna Pretendl Pretendlův
8 article
Pan Prelendl bydlil v jednom ze svýchi krás ných domů; po schodech se táhly koberce a prol vchodu viselo na zdi zrcadlo. Bezděky napadlo Mikuláši, že je těch koberců na sehody a chodb škoda, jak se asi ušlapou, když je bláto, a že má domovnice co klepali. Ale tu se vidě v zrendle a zpozoroval, že jeho pračně vydobyté sebevědomí je na jeho zevnějšku málo znatelně. Vypjal se co nejvíee mohl a udělal bezstarostnou tvář. Pak vystupoval s tlukoucím srdcem vzhůru. Už nemyslil na koberce, zaponněl, že po nich šlape, že červoné fanlastické květy na nich zšedly prachem jeho bot. Nevěděl, že roztahuje svaly v tváři do úsměvu, který vypadl velmi ža- lostně. Půjčí? Nepůjči? Půjči? odříkával v duchu se ztrnule úsměvným obličejem. Zazve- nil. Někdo olevřel kukátko, olevřel dvéře, vpusti ho dovnitř, neco se lo tázal, on něco odpověděl a najednou byl v pracovně pnna Pretendla. Tady pracuje se svými pytly, prolétlo Mikuláší hlarou a již tu byl pan Pretendl, tlustý, lesklý, funic! Alr, už se mu oči zmenšilyl „Servus, přitelinku,“ hodil nedbale slor „Co pak chcete ode mne?“ Mikoláš, pamětliv slov Magdaleny, se veliee líbezně asmál.
Prelendl Mikuláš Pretendl Mikoláš Magdaléna
9 article
„Ráčite býl zdráv?“ plal se „Jsem, jsem,“ zivl pan Pretendl, ukončiv hlasem tuto stat. „Ráčite výborně vypadati,“ pronesl Mikuláš s takovým potěšením, jakoby on sám z toho něco „Inu,“ vytáhl pan Prelendl hodinky. Mikuláš zrudl, bylo mu jaksi nepříjem horko. Ale přece, musí, co by Magdalena .. Ano, ano, Magdalena... Honem tedy, co jejl by tak mohl pan Pretendl ráčit ... V náhlém nápadu Mikuláše vstal a odsloupi krok v zad, pozoroval pana Pretendla, jako by ho ehtěl malovati. „Ne, teď už se nedivím, že malá RRigolk mluvila o vás posledně tak, jak mluvila; vy mládnete, až těžko věřili .. Pan Pretendl teď ukázal, že i malé očis dají roztáhnouti. „Vy znáte Rigotku?“ ptal se dycbtivě. „Znám. Bydli vedle nás. Chodila s mo ženou do školy. „A,“ narovnal se pan Pretendl zase seriosně „Nn, hm. To je škrobená holka, znáte, ji Je to k smíchu, baletka a vyvádí jáko Markétka než si udčlala s Faustem známost. Jak bydl sama?? „S matkou. „Tak. To ta matka ji tak drží?“ „Snad. Je velmi pořádná a dcera zdědila nejen její krásu, ale i vlastnosti. „To neměla choditi k balotu,““ zvolal p Pretendl rozčileně. Mikuláš se kousl do rtu. Bylo mu veselo Pocítil najednou, že jeho sebevědomí stojí vedle něho. „Chodí k vám?“ ptal se pan Pretendl shora „Ano, řekl jsem již, že je kamarádkou m ženy. Mají se rády. „A vy jste ženat? Máte rodinu?“ skláně se pan Pretendl přívětivě s přátelským zájmem v očich.
Ráčite Pretendl Mikuláš Prelendl Magdaléna Rigotka Markétka Faust NN
10 article
„Mám tři chlapce.“ „Tak? Nikdy jste ničeho neřekl a potkal jsme se přece kolikráte. Což už nevíle, že jsme staří známí? Teď Mikuláš viděl, že železo zčervenalo i vytáhl kladivo svého jazyka. „Vim, pane Pretendle, jinak bych neby dnes příšel. Právě byla u nás malá Rigot, kdy jsem se ženou o vás mluvil.“ Oči pana Pretendla zůstaly již roztaženými „A co pak jste mluvili?“ ptaul se žertovn a blahosklonně. „Mluvili jsme o vás jakožto o mecenáši Přiznávám se, že jsem byl postižen velikou ne hodou. Maloval jsem na objednávku, a objedna tel se mi zastřelil. Učinili jsme na účet očekt vaného zaplacení různé výdaje, a teď — jsen v tísni. Pan Pretendl zvážněl. „A co s tim má co činiti slečna Rigot? „O byla tím velmi zarmoucena, neboť má moji ženu i chlapce velmi ráda, a cíli se býl mojí dlužnici, an jsem maloval — „Ji?“ vyhrkl pan Prelendl. — její matku. Pan Pretendl spustil rty „I přemýšlela, kdo by nám vypomohl z oka mžité tisně půjčkou asi sta korun. Jmenoval- všechny známé boháče, mezi nimi též vás, atu jsem zvolal, že vás znám. Ona řekla, vy že ne dáte, že jste — že jste ... velmi šetrný . .. Ale já protestoval, a řekl, že jí dokáži .. I jsem zde“ — „Tak. No. A to je všechno, co jste mluvilio Pravil jste, tuším, prve ještě něco . .. „Ah, ovšem, mluvili jsme s Rigot o vašen zevnějšku, o vaší representaci vůbec —“ „A?“ pronesl pan Pretendl, probíraje s pozorně v kožené náprsní tobolce.
Mikuláš Pretendle Pretendl Rigot Prelendl
11 article
„Tu právě Rigot obdivovala vaše svěž- vzezření, domníváť se, že jste padesátník, a vy padáte prý na čtyřicct — „Nu, tak zlé to se mnou ještě není,“ mluvi pan Pretendl, jen aby mluvil. Býti šedesátníkem býti považován za padesátníka a vypadatina čtyřieátníka, to už přece může poplést člověku koncept. „Řekl jste sto korun?“ pokračoval na zá kladě popleteného konceptu. „Ano, pane Protendle, sto korun, vrátímje běbom poloviny roku, a“ — tu přestal Mikulá mluviti, rozvažuje, má-li se zmínit o úrocích usoudil, že by ho Magdalena za to vyplísnila a proto dokončil větu velmi prostě, řka: „— ano. „Kde bydlíte?“ ptal se pan Prefendl. Mikuláš říkal adresu, a pan Pretendl zalin vytahoval jako drahocennou reliqjuii stovku. „Tu jest,“ mluvil slavnostně, píše do ne tesu datum a sumu. „Úpisu nežádám, Vřak vím, kde bydlite,“ doložil žertovně, „budu všs chodit upomínati. Zároveň se přesvědčím, jak jste poučil malou Rigot o mé šetrnosti. Mikuláš přijímal podávaný mu cenný papí rek, a co pronášely jeho rty slova díků, šlohalo mu myslí pořád: Půjčil, musil půjčit, půjčil Magdalenn řikala, že půjčívv. Magdalena stála u okna, vyhlížejíc Miku láše. Byla tak rozechvěna, že ho propásla, vykřikla překvapením, když stál před ní. Ptál se nemusila. Mikulášův obličoj byl pron zrcadlem, odpovidajícím na všechny její otázky „Jak jsi to dokázal?“ zeptala se jen. „Ve znamoní Rigotovy“, odpověděl Mik láš a sedi k vyprávění. měl.
Pretendl Protendle Magdaléna Prefendl Mikuláš Mikulášův láš Mik
12 article Dva vzácni.
Dva vzácni. K půlnoci omrzel nás tanec. enno s je Společnost pěti pánů a čtyř dam (onen pátý bez dámy byla moje maličkost, svobodná a za- chovalá — ve smyslu zákona řečeno) uehýlil se do vedlejšího salonku u žofinské dvorany Mramorový stůl byl v mžiku obsazen. Tro chu děle však Irvalo, než oetlo se na něm tem perované vino, červené o několik stupňů víe než Dámy byly v plosovém rozmaru: flirt, koke továni, pomlouvání, smích. Není ostatně kron foyeru divadla lepší příležitosti k roztomilé dová- dlivosti, leliké důvěrnosti a konversačním hříč kám nad ovzduší balu Jako obyčejně slarý mládenec, i já byl jsem torčem vtipů a ostnů ženaté a vdané společnosti
13 article
bílé. Dámy velmi vřele mi domlouvaly, abych ješte v této sezoně vyhledal si lepší polovici, pánové mluvíce žertem i ze zkušenosti, mě zrazovali V duchu klonil jsem se k radě pánů a přec právě toho večera — — „Proč jste tak smutný? Ani neodpovidáte když vás škádlíme —- „Snad se nám tu zamiloval?“ usoudila jin z pani. „Nebo našel slarou lásku ?“ na zdař bů) prohodil jeden z pánů. Bodnul do živého! Nedovedl jsem ulaji dobře pohnutí a dokonce jsem se prý začerve nal. Pro dámy byly rozpaky moje signálen k útoku. „Zpovidat se, zpovídat !“ „Která je to?“ doléhala méně diskrelní pikantni hlondýna. Byl jsem vskutku rád, že Theodora před půl hodinou již opustila ples a že ušlo damám. že jsemtéměř výhradně s ní tančil. Vzpíral jsem se svěřovati rozjařené společnosti, co doposu bylo výhradným mým tajemstvím, ale poslé ujištěn, že nedostane se mi výsměchu, od hodlal jsem se ke zpovědi, nezamlčev jak u souda „ani co by mně mohlo býti na škodu, nebo na prospěch.“ Jen jměno Theodořino jsem změnil a vypravoval „Je tomu plných doset let! Tenkráte mů vlas byl mohutnější, méně prošedivělý než dnes postava má byla štíhlejší —— Dámy propukly v smích, dívajíce se ne dnešní, pramálo již štihlou postavu a páni prote stovali proti sebechvále. „ slovem byl jsem mladý, slušný muž rovněž dosti slušn,ch zásad. Ignoruje úplně impertinentní pokašláván svých přátel a nedlůvěřivé vrtění hlavou jejiel dam, pokračoval jsem, nedada se másti „Slula Regina — — „To jístě ne! Lžete ... „Tedy slula Klára — je-li libo — v době, kdy jsem ji poznal právě v této dvo raně, byla sotva několik neděl chotí mého nej lepšího přítele. „Skandál!“ poznamenal jeden ze známýel Don Juanů.
Theodor Regina Ted Klár Juan
14 article
„Nebylo na tom pranic skandálního! Příte- lova choť Klára ani v nejmenším nedopustila se něčeho, co by mohlo poškoditi pověst vdan ženy a shledá-li vaše porota v měm případu na někom jen stin viny, prosím, abych to byl já. „On ji dosud miluje!“ řekla znalecky cho soudního sokretáře. Nepopřel jsem, protože v té chvili zdálo se mi, že budu Theodoru mile- vati vždy. „Bylo již řečeno, že poznal jsem Kláru vedle ve dvoraně, při plesu. Nikdy jsem jí před tím nespatřil, ač. byla z Prahy. V jejím zjevu bylo cosi majestátního. Postavy byla vznosné stepilé, poprsí její připomínalo tvorbu někte- rébo z předních mistrů renaissance. Její delikátně volená barva toiletty . .. „Ach ano — jakou měla toilettu?“ přeru šila mě vášnivě a zvědavě ona blondýna. — vím to jako dnes! Mesallinová, crě mová, se zlnlým vyšíváním. Ale nad toilettu krásnou a elegantní — tehdy byl srdeový v střih v modě — vynikaly její souměrné linio ramen, idešlně krásné, že by dovedly uvěs v nadšení kde kterého sochaře ... „Bruneta? Blondýna?“ „Poněkud tmavší než vy, milostivá —“ oa větil jsem svěllovlasé paní. „Ale pro mě nad všechny ostatní půvaby nejvíce kouzla měly jej oči. Byly jasně modré, mezi tisíci drubýchi tako- vých nenajde! Když jsem poprvé se do nich za hleděl, hloubka a barva připomínaly mi poeti cký květový kalich velikých lesních zvonků nebo květ elematisu. Zářil z nich vybroušený svítivý duch ženy, hrdé, sebovědomé a urozen povahy. Byla neobyčejně vzdělaná a společen- sky vyspělá; každý pohyb její obestřen byl ne ovičenou, přirozenou graciésností, Litoval jsem po prvém seznámení s ní, že nejsem přítelem přepadla mě taková rozladivá, závistivá myšlen ka, že jen hluboké a upřímné přátelství k do- brému tomu hochu zahnalo ji jako nečestnou a špatnou . ..
Klár Theodor Praha
15 article
Po plesu delší čas jsem Kláry nespatři Dva nebo tři měsíce to mohly být. Sladký svii její oči vyhasl z mé paměti a vzpomněl jsem na ni živěji jen tehdy, když mi přitel při ná hodné sotkané vyřizoval ať už pravdivý neb vy myšlený její pozdrav, nebo vůbec o ní hovoři pochvalně a krásně, jako každý zamilovaný novomanžel. Pozdějí vídali jsme se s Kláro častěji. Přilel jednou smluvil schůzku v její pří tomnosti v restaurantu, jindy v divadle, později, když jaro stálo v květu, výlet z Prahy. Co me uchvátilo v onom plesu, při nových selkáních znova zahořelo, mocněji než dříve. Chylle v společnosti její trávené přinášely pro mě tolik čisté, krásné rozkoše, že znova a znova vrace jsem se ve vzpomínkách k rozhovorům s ní ve- deným a vyhledával z nich ona místa, jež zvlášt příjemně se mě dolýkala. Klára byla velmi laskavou, snad vliven svého chotě, který soudil o mě lépo, než jsem zasloužil. Vyznamenávala mě přede všemi ostat ními, poctivala mě svou důvěrou jako nikoho druhého a já tonul v hlubinách její zraků, mo dravýcli a čirých jako horské jezero. Ženě tak přoziravé neušlo, že mě přátelství jeji blaží .. a myslim, že již tehdy vyčtla z mých očí, e jsem je nikdy řici nechtěl a nesměl. Vzniklo mezi námi tajemné napjetí, plné záludné krásy a úzkostlivého střežení jednoho před druhým nenechat se uněst a neprozrudit ani slovem, e- v duších se děje Nadešlo léto a Klára s chotěm svým odjel na letní pobyt do menšího lázeňského místečk v severních Čechách. Neviděl jsem ji měsíe teprve, když přítel, odbyv svoji dovolenou vrátiv se do Prahy, vyřizoval mi od ní pozdrav a pozvání, abych s nim některé neděle do lázn přijel. Přijal jsem radostně pozvání, ale na ok jsem se oršemí zdráhal... A nejbližší neděle jsem s přifelem vyjel.
Klár Klára Praha Čechy
16 article
Klára přišla naproti na nádraži. Od bílých vzdušných šatů a elegantního parasolu odrážela se půvabně její snědá, lehce sluncem ožahlá plet. V sliskmuti ruky vycítil jsem radost z ná- vštěvy. Vedli mě do villy, tulíci se na úpat lesa a obklopené stinnou zahradou... Klára s radostí ditěte, chlubiejho se svými hračkami prováděla mě kveloucimi záhony a po čistě žlu tým pískem vysypaných pěsinkách terasovita ele stoupajících. Předešla se mnou svého muže který se zastavil nad nejprosaičtějším záhonem okurek. Když jsme stanuli v nejvyšším míst zahrady, odkud rozevírala se čarokrásná vyhlíd ka do širého kraje, utrhla Klára květ s lípy nad nás se sklánějící a velkla jej za můj kabát Dotkl jsem se letmo její ruky políbením. Usmál- se líbezně a prohodila: „Jsem ráda, že jsle přijel. Často jsem na vás vzpomínala. A vy?“ „Denně!“ řekl jsem upřímně. Zahrozila mi, ale neodpověděla, neboť přa tel již přicházel Teprve odpoledne bylo nám možno neru šeně v rozhovoru pokračovat. Přitel odešel k ná vštěvě do sousední villy a my s Klárou prodlé vali v zahradé, v odlehlé, křovinami a strom ukryté besídee. Klára byla lehce vzrušena. Při nepozornén rozhovoru, týkajícím se přítele, spočívalana mě tázavými zraky. Vyhýbal jsem se zúmyslně jejímu pohledu; posléz překvapila mě přím výzvou: „A nyní mluvme trochu o sobě! Řek jste dopoledne, že jste denně na mě vzpomí nal . . . Proč? „Netažte se prosím!“ pravil jsem snažně „Chci to věděti, milý příteli —“ odvětila naléhavě a pokračovala: „Mezi přáteli, jakým jsme my, musí býti zcela jasno. Vzpomínáme-l na někoho, máme k tomu příčinu buď příjem nou neb nepříjemnou, radostnou neb žalostnou.
Klár Klára
17 article
„Přičina má byla vždy radostná a velmi př jemná“ poznamenal jsem. „Ale, prosím, netažt se dále! Žena vašeho ducha uhodne na očícl muže, co se v duši jeho děje a odpouští m dříve, než se byl vyzpovídal .. Klára usmála se s lelikým nádechem trpko sti a pak llubšim a vážnějším hlasem, než byle přihodno, pravila: „Je arci otázkou, má-li ta žena právo odpouštěti... Spoluvinník právo ta kové nemívá . ..“ „Kláro — nemluvte tak! Na vás přee není viny nejmenší .. „O ano — je“, řekla rozhodně. „Já iv čteme správně ve svých zracích. Rcete m upřimně: mýlím se, pravím-li, že pokaždé, kdy koliv se střetnou, zahoří v nich celá naše duše a že v paprscích, které se křižují, naše mysl se spojují a prostupují? Rty to dosud nikdy na řekly, ale oči dávno. Vy mě milujete, Karle! řekla náhle a určitě. Zakryl jsem zrádné svoje oči rukama. Od táhla je jemně a hledíc na mě láskyplným p hledem jako matka, domlouvající dítěti, opak vala: „Vy mně milujete!
Klár Klára Karel
18 article
Pravil jsem tedy nepokrylě: „Ano, Klár — miluji vás!“ Spustila zvolna ruce do klína, zadívala s před sebe dlouze do neurčita a po chvili pře mýšlení pravila septem: „A budeme ho — klamat? Zdvihl jsem se prudce, jakoby dopadla n mě neočekávaná rána a se vší rozhodnost jsem pravil: „Kláro — váš manžel je mým při telem!“ V očích jejích v té chvíli zatřpytla se rosn a rozsvítila se v nich vnitřní blaženost a uspo kojení. Jakoby tíha nějaká s ní spadla, oddychl z hluboka, zdvihla se z lávky a podávajíe mně obě ruce, řekla bezelstně: „Děkuji vám, Karle — nezklamal jste mě! Tušila jsem, že jste čest ným mužem. Mám vás za to dvojnásob ráda. A sklonivši se ke mně, políbila mě přátelsky poprvé a naposledy. Dokončil jsem svoje vyprávění; jediná blon dýna připojila k němu poznámku, že Klára byl divná žena. Já jsem si ale v duchu řekl: „Výborna žena!“ Kamil Želnický
Klár Klára Karel Želnický
19 article Cena něžnosti.
Cena něžnosti. Francouzsky napsal Eugěne Fourrier. Přeložila Jan míla 5. Bylo mi třicet pět let. Byl jsem dosud sv boden, což uvádělo moje rodiče přímo v zou- falství. 3s Kolik výčilek jsem proto zakusil! — Což chceš zůstati věčně svobodným Chceš býti na světě zbytečným? Starý mládene je jako suchá větev, jež se musí uříznouti. Až nás nebude, co stane se s tebou? Kdo tě ošelřl. když onemocníš? Kdo se bude starat o tvou do mácnost? Což nás chceš nechat zármutkem ze mřiti? O nevěstu by nebyla žádná nouze. Známe pro tebe velice výhodné partie. Nejméně po sté musil jsem vyslechnou jména všech vysečných partií z kruhu našieh známých. Irma, jediná dcera, rodiče staří, věno slušné; Celestýna, dcera obchodníka s dobyt kem, sirotek, velké jmění a naděje na dědictv po neduživé tetě, která již asi patnáct let je jed nou nohou v hrobě; Jindřiška, dcera notáře jenž se stal obětí soudního omylu (byl proto sproštěn úřadu), ale nashromáždil velké jmění jež vrhá neproniknutelnou roušku na jeho minu- lost; Yvelta, mladá dívka, velmi dobře vycho vaná, není sice přílis bohatá, ale má mnoho pěk ných styků společenských; Malvína, deera pod nikalele staveb, umělkyně a hudebnice, před náší nejtěžší skladby, hraje na citeru. — Lucie dcera vyššího železničního úřadníka, dívka do mácně vychovaná, krásně vyšívá, miluje pořádel a je velmi šetrná. Byl jsem na rozpacích, kterou z nich zvoliti Nelíbilo se mi, že při všech šlo zvlášte o jmění. Maje skvělé, neodvislé postavení, chtě jsem se oženiti jenom s tou dívkou, jež by s mi líbila. A proto jsem se vždy tvářil, jako byeh neslyšel.
Eugěne Fourrier míla Irma Celestýn Jindřišek Malvína Lucius
20 article
Takový byl stav věcí, když jednoho dne vpadla k nám tela se sestřenicí. „Už to máme, co Emilovi schází!“ zvolal Emil, to jsem já. Vida, řekl jsem si, ještě o jedné partii s dovíml „Výtečnou partii!“ prohlásila sestřenka. „Ano,“ potvrdila tela, „dokonalá, mlad dívka výtečně vychovaná, překrásně maluje ln zpívá jako serafin.“ Ta perla se jmenu je ? teta. „Karolína V erduretova.“ „Má velké věno,“ připojila teta, „což nikdy nebývá na škodu; její otec byl dodavatelem u vojska.o Při tom řemesle ještě nikdo nezehudl! „Nebude-li se ti slečna Verduretova líbiti, pak jsi opravdu „velký podivin,“ dodala teta. „Ano,“ pravila sestřenka, „Korolína jest vtělený anděl. Byly jsme společně v pensionátě a ona obdržela cenu něžnosti. Co o tom soudíš?“ Když obdržela cenu něžnosti — nesmím již proti ní ničeho namítati. Bylo ujednáno, že jí budu představen. Několik dni na to byl jsem pozván k Ver- dureltovým; teta představovala mi slečnu Karo- línu, hezkou, pětadvacetiletou černovlásku, jež se mi ihned zalíbila. Klopie očka prohlédlasi mne od hlavy až k patě. Patrně byla o mně již zpravena. Za nedlouho přišel jsem opět. Později staly se moje návštěvy pravidelnými. Mladá dívka byla zdrželiva, málomluvna; zdála se býti příjemnou v obcování. Její rodiče mne vždy velmi laskavě přivítali; večer jsem byl pozván na čaj; moje naslávající se posadila k pianu a zazpivala nám. Od té doby mi vypoči- lávala matinka dobré vlastnosti své dcery; otee pravidelně se rozložil v křesle a vykouřil při tom spoustu doutníků.
Emil Karolín Verduretův Vera Karo
21 article
Jednoho večera otevřela moje budoucí tchy- ně skříň, naplněnou objemnými knihami. „To všechno jsou ceny, jež má dcera pro- dlením času obdržela“, vysvěllovala, „ona byla vždy první v pensionátě. Projevil jsem svůj údiv „Také cenu něžnosti dostala. „Ano, zvěděl jsem o tom,“ řekl jsem. „Chtěl byste ji viděti? „Neodvážil jsem se vás o to požádati. Tchyně mi podala svazek s nápisem: „Pe běhy nešťastných královen“. Myslím, že jich bylo mnoho, neboť knihea byla náramně objemná. Dějiny byly ilustrovány. Jedna rytina představovala nešťastnou Johannu Greyovou, připravenou vydati své něžné tělo ka- tovi; jiná Marii Stuartovnu, kladoucí hlavu n špalek; opět jiná Marii Antoinettu, vystupujíeí na popravní lešení. Paní Verduretová mi podala seznam všech cen, jež byla její dcera obdržela. Byl jsem pak nucen pohlédnouti na každou knihu a lichotii šťastné malce poklonami. Nemohl jsem dosud ani promluviti se svojí snoubenkou; použil jsem tedy jednoho večera, když jsme spolu osaměli, abycl se jí zeptal na city, jež ke mně chová. Slečno, pravil jsem, mám-li se státi vašim chotěm, přál bych si věděti, libí-li se vám moje osoba? „Pane,“ odpověděla, „moje rodíče vás při jali, a dívka dobře vychovaná musí poslech nouti.“ „Ne tak!“ zvolal jsem; „svolení vašich ro- dičů mi nestačí; přodovším chci míti váš sou- hlas. Ona sklopila očka. „Vždyť jsem neřekla, pane, že bych své svolení nedala.o „Vy souhlasíte!“ zvolal jsem. A radosti unešen, uchopil jsem ji za ruku a úctyplně ji zvednuv ke rtům, vtiskl jsem kradmo polibek na její dva prstíky, jež mi pak ona zvolna od- láhla.
Greyův Stuartovna Marie Antoinetta Verduretová
22 article
Sestřenice měla pravdu. Moje nastávajíeí byla pravým andělem; nebyl jsem ani hoden míti takový klenot. Ale ani tento důvod mi ne- zabránil a svatba byla ustanovena. Byla slavena s velkou okázalostí. Po celých osm dní střidály se hostiny a plesy; množství hostů bylo pozváno. Moje ženuška byla ke kaž- dému rozlomilá a dokázala, že je výtečnou ho- spodyňkou. Byl jsem na to hrdým. Konečně i po- siední host zmizel (byl to starý bratranec, jenz nechtěl odejiti). „Konečně sami!“ pravím ženušce. „Debre že už máme ty dotěravee s krku. „Ty nejsi příliš zdvořilý k mým příbuzním a známým,“ poznamenala Karlička „To je tím, že jsem nyní tak šťasten,“ od- povidám něžně. Vyňal jsem pouzdro na cigarety, abychsi jednu zapálil. „Doufám přece, že nebudeš kouřit?“ vy- rušila mne ženn. „Jenom jednu cigaretul „Ani jednu!“ zvolala suše. „Ale vidíš, drahoušku! . ... „Ani jedinou, pravím!“ „Což je ti cigareta tak obtížnou?“ „Není mi obtižnou, ale nechei, abys kouřil!“ „Vždyť lvůj otec kouří celé dni.“ „Ale můj muž nebude kouřit. Nejsem ta- kový beránek, jako maminka, abych se dala týrat. „Můj bože,“ řekl jsem si v ducbu, „to snad ani není moje Karlička. Jak se změnila!“ „V manželství“ řekl jsem nahlas, „jest třeba si vzájemně ustupovati; kouření je pr mne starým zvykem. „Tomu snadno odvykneš!“ „To přece není vážně myšleno, žertuješ. vid?“ „Zakazuji ti kouřit! Mohl bys se opováži to zkusit!“ „A já si zapovidám, abys se mnou mluvil takovým způsobem!“ Nedokončiv ještě, dostal jsem ránu do hlavy knihou, dosti objemnou. Shýbl jsem se a zvednuv ji, couvl jsem pln zděšení: Byla to cena něžnosti!
Karlička
23 article Různé zprávy.
Různé zprávy. — Poesis a žárlivost. Zvláštní miloslné drama odehrálo se v Ooruňe ve Španělsku. Poručík pěchoty José Morales, syn známého generála, vypálil dvě rány z revolveru na svou nevěstu Juanu Lopezovu, dceru bohatého továrníka, a zranil ji velmi těžce, načež s sám střelil do hlavy. Mladá divka, jež v sobě cílil básnické nadání, napsala svazek básní, jež chtěl vydali s názvem „Duše, která pláče“. Dva spisovatelá z téhož města napsali k dílu předmluvu. Obsah básn vzbudil v žárlivém mladém důstojníku podezření a žádal nevěstu, aby je zničila. Když tulo žádost odmídla, došlo k prudkému výstupu, jenž skončil tak tragicky
Morales Lopezův Španělsko duše