1
masthead
15. března 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. T4.
4
article
Ve znamení Rigotovy
Ve znamení Rigotovy
Napsal Václav Ji s kra
Václav
5
article
„Jak vypadám, Magdaleno?“ plal se Miku-
láš své ženy-
Magdaiena odstoupila na tři kroky, a ne-
hledě ke kartáči, jejž měla v ruce, činila dojem
nejostřejšiho kritika.
„Nu... dost... hm — Jen, prosím tě
nedělej takový ztrápený obličej, jak můžeš s ta
kovým obličejem působiti na lidi sympaticky
Hleď mu také něco příjemného říci, aby ani ne-
pozoroval, proč jsi vlastně přišel. Vůbec musí
mu vpraviti přesvědčení, že to, čeho na něm
žádáš, je proň velkou příjemností.
„To snad, Magdaleno, nepůjde . ..
„Když už teď sám říkáš, že nepůjde, pa
ovšem to nepůjde,“ hněvala se Magdalena.
„Vidím, že se na věe špatně díváš. Místo abys
si představil, že jsi milý, řádný člověk, já milá
hedná žena, my oba výteční rodiče, kteři založili
rodinu krásnou na duši i na těle, výbornou
nadanou, že tudíž mnohé zásluhy nám ve spo-
lečnosti lidské připadají, kdežto on že je člověk
sobec, medák, který jenom pro sebe shromaž
ďuje, aniž by lidstvu jakkoli prospíval, místo
všeho toho nechápeš, že jsi vysoko nad něj po-
vznešen s celou svojí rodinou, a že on může
býti povděčen tomu, že tak výborným lidem smí
půjčiti sto korun.
„Mluviš krásně, Magdaleno, přesvědčivě
přál bych si, abys šla se mnou ..
Magdaléna
Mika
6
article
„Styď se, tvářiti se zbabělým, ty, muž o
hlavy k patě, ty, kterýs už tolik dokázal,“ roz-
ohňovala paní Magdalena pana Mikuláše. „Nedo
vedeš si vypůjčiti stovku! Jdi!“ odvrátila se
rázně, pokračujíc po chvíli plna energiekéha
povzbuzení:
„Vypadáš velmi dobře, nikdo by neřekl, že
je ten kabát sedmilotý. Nabyl zvláštního tvaru
stal se olegantní, vláčný, je neurčitě barvy.
právě jak se teď nosi. Budeš-li si počinati sebe-
vědomě, nemineš se s dobrým dojmem. Nabídn
mu 4% úroků,“ přeskočila v mysli s kabátu n
pana Pretendla, k němuž právě manžela vypra-
vovala, „snad nebude tak nestoudný, aby tvé
nabídnutí přijal. Kdyby přijal, došla bych potom
k němu a promluvila s nim. Hlavní věcí teď jest
aby půjčil. On půjčí, buď jist, jen buď vytrvalý
a velmi vlídný, ale také, sebevědomý, jdi, jdu
v duchu s tebou. Kdybys chtěl odejiti s nepoří-
zenou, jen si vzpomeň na mne.
„Magdaleno, nebylo by lepším, kdybys ly
sama
„Ne,“ vyryla Magdalena jako do mramoru.
„To jsi hlava rodiny? Hanba! A pak, kdyby
trochu myslil; on jede zejíra do lázní, a já mám
rozpáránu lepší sukni, protože ji musím obrátit
V čem tam půjdu? Víš, mohu řici, žes mne pře-
kvapil. Od rána mu zašívám rukavice, švy, kde
co, míchám olej s inkoustem na odřená místn.
domlouvám, rozkládám — ne, Mikuláši, toho
jsem nečekalal
Červeň spravedlivého hněvu rozestřela se
po tváři Magdaleny. Mikuláši bylo stydno, cítilt
Magdaleninu převahu. Sebral se duševně i tě-
lesně, a ztrativ jediné slovo, s bohem, vyšel za
svým cílem
„Pan Pretendl,“ šeptal si ve vralech. Díval
se na lidi a věci na ulici, ale neviděl jich, pořá
si řikal „pan Prelendi“, ale co to znamená, tak
si neuvědomoval. Přišel k rohu ulice, opakuje
jako z povinnosti a jako ve snu stále totéž.
Magdaléna
Mikuláš
Pretendl
Magdalenin
Prelendi
7
article
„Pan —“
„Prrr“, křikl jadrně kočí na vozové dráze
Mikuláš se ulekl, ale jako stroj dořekl setrvač-
nestí:
„ — elendl“, a vzpamatoval se. Jde k pan
Protendlovi, bohatému podnikateli staveb, dale-
kému známému, vypůjčiti se stovku. Půjčí-li ten
tlustý, zbohatlý nabubřelec? Sto korun. Čímje
to pro něj? Vyhodí je za jeden večer. Ale už
ho vidi, jak dělá beztoho maličké oči ještě men-
šími v nemilém překvapení. Půjčí-li? Musíš mu
něco příjemného říci, řekla Magdalena. Co mu
tedy řekne příjemného? Nemohl na nic připad-
neuti. Odložil zatím tuto podrobnost své ná-
vštěvy a spořádal v duchu celkový její postup
Především přijde velmi vlídně, při tom sebe-
vědomě, a zabaví ho tak, aby ani nevěděl, že
mu říká o půjčku. A kdyby přece nechtěl půjčiti?
Ne, on půjči, Magdalena řekla, že půjčí, proč se
zbytečně rozčilovati. Trochu sebevědomí musí
nabrati. Skutečně také má všechnu přičinu být
sebevědomým. Praeuje poctivě on i žena, maj
tři roztomilé chlapce, a uvědoměle z nich vy-
chovají pravé lidi. Že je mu nyní třeba stovky
nemůže ho nijak znehodnotiti. A pak, 4% úroků
nabidne. Snad tedy
Jen co mu řekne příjemného? Že dobře
vypadá? Že je roztomilý? Že, že . .. Co jen říe
příjemného takovému tlustému plniči peněžníel
pytlů? Mikuláš nevěděl určitě, co příjemnéhc
panu Protendlovi řekne, ale měl nejasné vědomi
nahromaděných příjemných slov, z nichž doufal
na základě okolností pro pana Pretendla něeo
vybrati. Drže se zuby nohty svého sebevědom
a uchystané přivětivosti, došel Mikuláš na místo.
O přitomnosti páně Pretendlově nebyl v pochyb.
nosti, vyptalť se na hodinu, kdy ho lze najii
doma.
Mikuláš
Protendl
Magdaléna
Pretendl
Pretendlův
8
article
Pan Prelendl bydlil v jednom ze svýchi krás
ných domů; po schodech se táhly koberce a prol
vchodu viselo na zdi zrcadlo. Bezděky napadlo
Mikuláši, že je těch koberců na sehody a chodb
škoda, jak se asi ušlapou, když je bláto, a že
má domovnice co klepali. Ale tu se vidě
v zrendle a zpozoroval, že jeho pračně vydobyté
sebevědomí je na jeho zevnějšku málo znatelně.
Vypjal se co nejvíee mohl a udělal bezstarostnou
tvář. Pak vystupoval s tlukoucím srdcem vzhůru.
Už nemyslil na koberce, zaponněl, že po nich
šlape, že červoné fanlastické květy na nich
zšedly prachem jeho bot. Nevěděl, že roztahuje
svaly v tváři do úsměvu, který vypadl velmi ža-
lostně. Půjčí? Nepůjči? Půjči? odříkával
v duchu se ztrnule úsměvným obličejem. Zazve-
nil. Někdo olevřel kukátko, olevřel dvéře, vpusti
ho dovnitř, neco se lo tázal, on něco odpověděl
a najednou byl v pracovně pnna Pretendla. Tady
pracuje se svými pytly, prolétlo Mikuláší hlarou
a již tu byl pan Pretendl, tlustý, lesklý, funic!
Alr, už se mu oči zmenšilyl
„Servus, přitelinku,“ hodil nedbale slor
„Co pak chcete ode mne?“
Mikoláš, pamětliv slov Magdaleny, se veliee
líbezně asmál.
Prelendl
Mikuláš
Pretendl
Mikoláš
Magdaléna
9
article
„Ráčite býl zdráv?“ plal se
„Jsem, jsem,“ zivl pan Pretendl, ukončiv
hlasem tuto stat.
„Ráčite výborně vypadati,“ pronesl Mikuláš
s takovým potěšením, jakoby on sám z toho něco
„Inu,“ vytáhl pan Prelendl hodinky.
Mikuláš zrudl, bylo mu jaksi nepříjem
horko. Ale přece, musí, co by Magdalena ..
Ano, ano, Magdalena... Honem tedy, co jejl
by tak mohl pan Pretendl ráčit ...
V náhlém nápadu Mikuláše vstal a odsloupi
krok v zad, pozoroval pana Pretendla, jako by
ho ehtěl malovati.
„Ne, teď už se nedivím, že malá RRigolk
mluvila o vás posledně tak, jak mluvila; vy
mládnete, až těžko věřili ..
Pan Pretendl teď ukázal, že i malé očis
dají roztáhnouti.
„Vy znáte Rigotku?“ ptal se dycbtivě.
„Znám. Bydli vedle nás. Chodila s mo
ženou do školy.
„A,“ narovnal se pan Pretendl zase seriosně
„Nn, hm. To je škrobená holka, znáte, ji
Je to k smíchu, baletka a vyvádí jáko Markétka
než si udčlala s Faustem známost. Jak bydl
sama??
„S matkou.
„Tak. To ta matka ji tak drží?“
„Snad. Je velmi pořádná a dcera zdědila
nejen její krásu, ale i vlastnosti.
„To neměla choditi k balotu,““ zvolal p
Pretendl rozčileně.
Mikuláš se kousl do rtu. Bylo mu veselo
Pocítil najednou, že jeho sebevědomí stojí vedle
něho.
„Chodí k vám?“ ptal se pan Pretendl shora
„Ano, řekl jsem již, že je kamarádkou m
ženy. Mají se rády.
„A vy jste ženat? Máte rodinu?“ skláně
se pan Pretendl přívětivě s přátelským zájmem
v očich.
Ráčite
Pretendl
Mikuláš
Prelendl
Magdaléna
Rigotka
Markétka
Faust
NN
10
article
„Mám tři chlapce.“
„Tak? Nikdy jste ničeho neřekl a potkal
jsme se přece kolikráte. Což už nevíle, že jsme
staří známí?
Teď Mikuláš viděl, že železo zčervenalo
i vytáhl kladivo svého jazyka.
„Vim, pane Pretendle, jinak bych neby
dnes příšel. Právě byla u nás malá Rigot, kdy
jsem se ženou o vás mluvil.“
Oči pana Pretendla zůstaly již roztaženými
„A co pak jste mluvili?“ ptaul se žertovn
a blahosklonně.
„Mluvili jsme o vás jakožto o mecenáši
Přiznávám se, že jsem byl postižen velikou ne
hodou. Maloval jsem na objednávku, a objedna
tel se mi zastřelil. Učinili jsme na účet očekt
vaného zaplacení různé výdaje, a teď — jsen
v tísni.
Pan Pretendl zvážněl.
„A co s tim má co činiti slečna Rigot?
„O byla tím velmi zarmoucena, neboť má
moji ženu i chlapce velmi ráda, a cíli se býl
mojí dlužnici, an jsem maloval —
„Ji?“ vyhrkl pan Prelendl.
— její matku.
Pan Pretendl spustil rty
„I přemýšlela, kdo by nám vypomohl z oka
mžité tisně půjčkou asi sta korun. Jmenoval-
všechny známé boháče, mezi nimi též vás, atu
jsem zvolal, že vás znám. Ona řekla, vy že ne
dáte, že jste — že jste ... velmi šetrný . ..
Ale já protestoval, a řekl, že jí dokáži ..
I jsem zde“ —
„Tak. No. A to je všechno, co jste mluvilio
Pravil jste, tuším, prve ještě něco . ..
„Ah, ovšem, mluvili jsme s Rigot o vašen
zevnějšku, o vaší representaci vůbec —“
„A?“ pronesl pan Pretendl, probíraje s
pozorně v kožené náprsní tobolce.
Mikuláš
Pretendle
Pretendl
Rigot
Prelendl
11
article
„Tu právě Rigot obdivovala vaše svěž-
vzezření, domníváť se, že jste padesátník, a vy
padáte prý na čtyřicct —
„Nu, tak zlé to se mnou ještě není,“ mluvi
pan Pretendl, jen aby mluvil. Býti šedesátníkem
býti považován za padesátníka a vypadatina
čtyřieátníka, to už přece může poplést člověku
koncept.
„Řekl jste sto korun?“ pokračoval na zá
kladě popleteného konceptu.
„Ano, pane Protendle, sto korun, vrátímje
běbom poloviny roku, a“ — tu přestal Mikulá
mluviti, rozvažuje, má-li se zmínit o úrocích
usoudil, že by ho Magdalena za to vyplísnila
a proto dokončil větu velmi prostě, řka:
„— ano.
„Kde bydlíte?“ ptal se pan Prefendl.
Mikuláš říkal adresu, a pan Pretendl zalin
vytahoval jako drahocennou reliqjuii stovku.
„Tu jest,“ mluvil slavnostně, píše do ne
tesu datum a sumu. „Úpisu nežádám, Vřak
vím, kde bydlite,“ doložil žertovně, „budu všs
chodit upomínati. Zároveň se přesvědčím, jak
jste poučil malou Rigot o mé šetrnosti.
Mikuláš přijímal podávaný mu cenný papí
rek, a co pronášely jeho rty slova díků, šlohalo
mu myslí pořád: Půjčil, musil půjčit, půjčil
Magdalenn řikala, že půjčívv.
Magdalena stála u okna, vyhlížejíc Miku
láše. Byla tak rozechvěna, že ho propásla,
vykřikla překvapením, když stál před ní. Ptál
se nemusila. Mikulášův obličoj byl pron
zrcadlem, odpovidajícím na všechny její otázky
„Jak jsi to dokázal?“ zeptala se jen.
„Ve znamoní Rigotovy“, odpověděl Mik
láš a sedi k vyprávění.
měl.
Pretendl
Protendle
Magdaléna
Prefendl
Mikuláš
Mikulášův
láš
Mik
12
article
Dva vzácni.
Dva vzácni.
K půlnoci omrzel nás tanec.
enno s je
Společnost pěti pánů a čtyř dam (onen pátý
bez dámy byla moje maličkost, svobodná a za-
chovalá — ve smyslu zákona řečeno) uehýlil
se do vedlejšího salonku u žofinské dvorany
Mramorový stůl byl v mžiku obsazen. Tro
chu děle však Irvalo, než oetlo se na něm tem
perované vino, červené o několik stupňů víe než
Dámy byly v plosovém rozmaru: flirt, koke
továni, pomlouvání, smích. Není ostatně kron
foyeru divadla lepší příležitosti k roztomilé dová-
dlivosti, leliké důvěrnosti a konversačním hříč
kám nad ovzduší balu
Jako obyčejně slarý mládenec, i já byl jsem
torčem vtipů a ostnů ženaté a vdané společnosti
13
article
bílé.
Dámy velmi vřele mi domlouvaly, abych ješte
v této sezoně vyhledal si lepší polovici, pánové
mluvíce žertem i ze zkušenosti, mě zrazovali
V duchu klonil jsem se k radě pánů a přec právě
toho večera — —
„Proč jste tak smutný? Ani neodpovidáte
když vás škádlíme —-
„Snad se nám tu zamiloval?“ usoudila jin
z pani.
„Nebo našel slarou lásku ?“ na zdař bů)
prohodil jeden z pánů.
Bodnul do živého! Nedovedl jsem ulaji
dobře pohnutí a dokonce jsem se prý začerve
nal. Pro dámy byly rozpaky moje signálen
k útoku.
„Zpovidat se, zpovídat !“
„Která je to?“ doléhala méně diskrelní
pikantni hlondýna.
Byl jsem vskutku rád, že Theodora před
půl hodinou již opustila ples a že ušlo damám.
že jsemtéměř výhradně s ní tančil. Vzpíral jsem
se svěřovati rozjařené společnosti, co doposu
bylo výhradným mým tajemstvím, ale poslé
ujištěn, že nedostane se mi výsměchu, od
hodlal jsem se ke zpovědi, nezamlčev jak
u souda „ani co by mně mohlo býti na škodu,
nebo na prospěch.“ Jen jměno Theodořino jsem
změnil a vypravoval
„Je tomu plných doset let! Tenkráte mů
vlas byl mohutnější, méně prošedivělý než dnes
postava má byla štíhlejší ——
Dámy propukly v smích, dívajíce se ne
dnešní, pramálo již štihlou postavu a páni prote
stovali proti sebechvále.
„ slovem byl jsem mladý, slušný muž
rovněž dosti slušn,ch zásad.
Ignoruje úplně impertinentní pokašláván
svých přátel a nedlůvěřivé vrtění hlavou jejiel
dam, pokračoval jsem, nedada se másti
„Slula Regina — —
„To jístě ne! Lžete ...
„Tedy slula Klára — je-li libo —
v době, kdy jsem ji poznal právě v této dvo
raně, byla sotva několik neděl chotí mého nej
lepšího přítele.
„Skandál!“ poznamenal jeden ze známýel
Don Juanů.
Theodor
Regina
Ted
Klár
Juan
14
article
„Nebylo na tom pranic skandálního! Příte-
lova choť Klára ani v nejmenším nedopustila
se něčeho, co by mohlo poškoditi pověst vdan
ženy a shledá-li vaše porota v měm případu na
někom jen stin viny, prosím, abych to byl já.
„On ji dosud miluje!“ řekla znalecky cho
soudního sokretáře. Nepopřel jsem, protože
v té chvili zdálo se mi, že budu Theodoru mile-
vati vždy.
„Bylo již řečeno, že poznal jsem Kláru
vedle ve dvoraně, při plesu. Nikdy jsem jí před
tím nespatřil, ač. byla z Prahy. V jejím zjevu
bylo cosi majestátního. Postavy byla vznosné
stepilé, poprsí její připomínalo tvorbu někte-
rébo z předních mistrů renaissance. Její delikátně
volená barva toiletty . ..
„Ach ano — jakou měla toilettu?“ přeru
šila mě vášnivě a zvědavě ona blondýna.
— vím to jako dnes! Mesallinová, crě
mová, se zlnlým vyšíváním. Ale nad toilettu
krásnou a elegantní — tehdy byl srdeový v
střih v modě — vynikaly její souměrné linio
ramen, idešlně krásné, že by dovedly uvěs
v nadšení kde kterého sochaře ...
„Bruneta? Blondýna?“
„Poněkud tmavší než vy, milostivá —“ oa
větil jsem svěllovlasé paní. „Ale pro mě nad
všechny ostatní půvaby nejvíce kouzla měly jej
oči. Byly jasně modré, mezi tisíci drubýchi tako-
vých nenajde! Když jsem poprvé se do nich za
hleděl, hloubka a barva připomínaly mi poeti
cký květový kalich velikých lesních zvonků
nebo květ elematisu. Zářil z nich vybroušený
svítivý duch ženy, hrdé, sebovědomé a urozen
povahy. Byla neobyčejně vzdělaná a společen-
sky vyspělá; každý pohyb její obestřen byl ne
ovičenou, přirozenou graciésností, Litoval jsem
po prvém seznámení s ní, že nejsem přítelem
přepadla mě taková rozladivá, závistivá myšlen
ka, že jen hluboké a upřímné přátelství k do-
brému tomu hochu zahnalo ji jako nečestnou
a špatnou . ..
Klár
Theodor
Praha
15
article
Po plesu delší čas jsem Kláry nespatři
Dva nebo tři měsíce to mohly být. Sladký svii
její oči vyhasl z mé paměti a vzpomněl jsem
na ni živěji jen tehdy, když mi přitel při ná
hodné sotkané vyřizoval ať už pravdivý neb vy
myšlený její pozdrav, nebo vůbec o ní hovoři
pochvalně a krásně, jako každý zamilovaný
novomanžel. Pozdějí vídali jsme se s Kláro
častěji. Přilel jednou smluvil schůzku v její pří
tomnosti v restaurantu, jindy v divadle, později,
když jaro stálo v květu, výlet z Prahy. Co me
uchvátilo v onom plesu, při nových selkáních
znova zahořelo, mocněji než dříve. Chylle v
společnosti její trávené přinášely pro mě tolik
čisté, krásné rozkoše, že znova a znova vrace
jsem se ve vzpomínkách k rozhovorům s ní ve-
deným a vyhledával z nich ona místa, jež zvlášt
příjemně se mě dolýkala.
Klára byla velmi laskavou, snad vliven
svého chotě, který soudil o mě lépo, než jsem
zasloužil. Vyznamenávala mě přede všemi ostat
ními, poctivala mě svou důvěrou jako nikoho
druhého a já tonul v hlubinách její zraků, mo
dravýcli a čirých jako horské jezero. Ženě tak
přoziravé neušlo, že mě přátelství jeji blaží ..
a myslim, že již tehdy vyčtla z mých očí, e
jsem je nikdy řici nechtěl a nesměl. Vzniklo
mezi námi tajemné napjetí, plné záludné krásy
a úzkostlivého střežení jednoho před druhým
nenechat se uněst a neprozrudit ani slovem, e-
v duších se děje
Nadešlo léto a Klára s chotěm svým odjel
na letní pobyt do menšího lázeňského místečk
v severních Čechách. Neviděl jsem ji měsíe
teprve, když přítel, odbyv svoji dovolenou
vrátiv se do Prahy, vyřizoval mi od ní pozdrav
a pozvání, abych s nim některé neděle do lázn
přijel. Přijal jsem radostně pozvání, ale na ok
jsem se oršemí zdráhal... A nejbližší neděle
jsem s přifelem vyjel.
Klár
Klára
Praha
Čechy
16
article
Klára přišla naproti na nádraži. Od bílých
vzdušných šatů a elegantního parasolu odrážela
se půvabně její snědá, lehce sluncem ožahlá
plet. V sliskmuti ruky vycítil jsem radost z ná-
vštěvy. Vedli mě do villy, tulíci se na úpat
lesa a obklopené stinnou zahradou... Klára
s radostí ditěte, chlubiejho se svými hračkami
prováděla mě kveloucimi záhony a po čistě žlu
tým pískem vysypaných pěsinkách terasovita
ele
stoupajících. Předešla se mnou svého muže
který se zastavil nad nejprosaičtějším záhonem
okurek. Když jsme stanuli v nejvyšším míst
zahrady, odkud rozevírala se čarokrásná vyhlíd
ka do širého kraje, utrhla Klára květ s lípy nad
nás se sklánějící a velkla jej za můj kabát
Dotkl jsem se letmo její ruky políbením. Usmál-
se líbezně a prohodila: „Jsem ráda, že jsle
přijel. Často jsem na vás vzpomínala. A vy?“
„Denně!“ řekl jsem upřímně.
Zahrozila mi, ale neodpověděla, neboť přa
tel již přicházel
Teprve odpoledne bylo nám možno neru
šeně v rozhovoru pokračovat. Přitel odešel k ná
vštěvě do sousední villy a my s Klárou prodlé
vali v zahradé, v odlehlé, křovinami a strom
ukryté besídee.
Klára byla lehce vzrušena. Při nepozornén
rozhovoru, týkajícím se přítele, spočívalana
mě tázavými zraky. Vyhýbal jsem se zúmyslně
jejímu pohledu; posléz překvapila mě přím
výzvou: „A nyní mluvme trochu o sobě! Řek
jste dopoledne, že jste denně na mě vzpomí
nal . . . Proč?
„Netažte se prosím!“ pravil jsem snažně
„Chci to věděti, milý příteli —“ odvětila
naléhavě a pokračovala: „Mezi přáteli, jakým
jsme my, musí býti zcela jasno. Vzpomínáme-l
na někoho, máme k tomu příčinu buď příjem
nou neb nepříjemnou, radostnou neb žalostnou.
Klár
Klára
17
article
„Přičina má byla vždy radostná a velmi př
jemná“ poznamenal jsem. „Ale, prosím, netažt
se dále! Žena vašeho ducha uhodne na očícl
muže, co se v duši jeho děje a odpouští m
dříve, než se byl vyzpovídal ..
Klára usmála se s lelikým nádechem trpko
sti a pak llubšim a vážnějším hlasem, než byle
přihodno, pravila: „Je arci otázkou, má-li ta
žena právo odpouštěti... Spoluvinník právo ta
kové nemívá . ..“
„Kláro — nemluvte tak! Na vás přee
není viny nejmenší ..
„O ano — je“, řekla rozhodně. „Já iv
čteme správně ve svých zracích. Rcete m
upřimně: mýlím se, pravím-li, že pokaždé, kdy
koliv se střetnou, zahoří v nich celá naše duše
a že v paprscích, které se křižují, naše mysl
se spojují a prostupují? Rty to dosud nikdy na
řekly, ale oči dávno. Vy mě milujete, Karle!
řekla náhle a určitě.
Zakryl jsem zrádné svoje oči rukama. Od
táhla je jemně a hledíc na mě láskyplným p
hledem jako matka, domlouvající dítěti, opak
vala: „Vy mně milujete!
Klár
Klára
Karel
18
article
Pravil jsem tedy nepokrylě: „Ano, Klár
— miluji vás!“
Spustila zvolna ruce do klína, zadívala s
před sebe dlouze do neurčita a po chvili pře
mýšlení pravila septem: „A budeme ho —
klamat?
Zdvihl jsem se prudce, jakoby dopadla n
mě neočekávaná rána a se vší rozhodnost
jsem pravil: „Kláro — váš manžel je mým při
telem!“
V očích jejích v té chvíli zatřpytla se rosn
a rozsvítila se v nich vnitřní blaženost a uspo
kojení. Jakoby tíha nějaká s ní spadla, oddychl
z hluboka, zdvihla se z lávky a podávajíe mně
obě ruce, řekla bezelstně: „Děkuji vám, Karle
— nezklamal jste mě! Tušila jsem, že jste čest
ným mužem. Mám vás za to dvojnásob ráda.
A sklonivši se ke mně, políbila mě přátelsky
poprvé a naposledy.
Dokončil jsem svoje vyprávění; jediná blon
dýna připojila k němu poznámku, že Klára byl
divná žena.
Já jsem si ale v duchu řekl: „Výborna
žena!“
Kamil Želnický
Klár
Klára
Karel
Želnický
19
article
Cena něžnosti.
Cena něžnosti.
Francouzsky napsal Eugěne Fourrier. Přeložila Jan
míla 5.
Bylo mi třicet pět let. Byl jsem dosud sv
boden, což uvádělo moje rodiče přímo v zou-
falství.
3s
Kolik výčilek jsem proto zakusil!
— Což chceš zůstati věčně svobodným
Chceš býti na světě zbytečným? Starý mládene
je jako suchá větev, jež se musí uříznouti. Až
nás nebude, co stane se s tebou? Kdo tě ošelřl.
když onemocníš? Kdo se bude starat o tvou do
mácnost? Což nás chceš nechat zármutkem ze
mřiti? O nevěstu by nebyla žádná nouze. Známe
pro tebe velice výhodné partie.
Nejméně po sté musil jsem vyslechnou
jména všech vysečných partií z kruhu našieh
známých.
Irma, jediná dcera, rodiče staří, věno
slušné; Celestýna, dcera obchodníka s dobyt
kem, sirotek, velké jmění a naděje na dědictv
po neduživé tetě, která již asi patnáct let je jed
nou nohou v hrobě; Jindřiška, dcera notáře
jenž se stal obětí soudního omylu (byl proto
sproštěn úřadu), ale nashromáždil velké jmění
jež vrhá neproniknutelnou roušku na jeho minu-
lost; Yvelta, mladá dívka, velmi dobře vycho
vaná, není sice přílis bohatá, ale má mnoho pěk
ných styků společenských; Malvína, deera pod
nikalele staveb, umělkyně a hudebnice, před
náší nejtěžší skladby, hraje na citeru. — Lucie
dcera vyššího železničního úřadníka, dívka do
mácně vychovaná, krásně vyšívá, miluje pořádel
a je velmi šetrná.
Byl jsem na rozpacích, kterou z nich
zvoliti
Nelíbilo se mi, že při všech šlo zvlášte
o jmění. Maje skvělé, neodvislé postavení, chtě
jsem se oženiti jenom s tou dívkou, jež by s
mi líbila. A proto jsem se vždy tvářil, jako byeh
neslyšel.
Eugěne Fourrier
míla
Irma
Celestýn
Jindřišek
Malvína
Lucius
20
article
Takový byl stav věcí, když jednoho dne
vpadla k nám tela se sestřenicí.
„Už to máme, co Emilovi schází!“ zvolal
Emil, to jsem já.
Vida, řekl jsem si, ještě o jedné partii s
dovíml
„Výtečnou partii!“ prohlásila sestřenka.
„Ano,“ potvrdila tela, „dokonalá, mlad
dívka výtečně vychovaná, překrásně maluje
ln
zpívá jako serafin.“
Ta perla se jmenu je ?
teta.
„Karolína V erduretova.“
„Má velké věno,“ připojila teta, „což nikdy
nebývá na škodu; její otec byl dodavatelem
u vojska.o
Při tom řemesle ještě nikdo nezehudl!
„Nebude-li se ti slečna Verduretova líbiti,
pak jsi opravdu „velký podivin,“ dodala teta.
„Ano,“ pravila sestřenka, „Korolína jest
vtělený anděl. Byly jsme společně v pensionátě
a ona obdržela cenu něžnosti. Co o tom soudíš?“
Když obdržela cenu něžnosti — nesmím
již proti ní ničeho namítati.
Bylo ujednáno, že jí budu představen.
Několik dni na to byl jsem pozván k Ver-
dureltovým; teta představovala mi slečnu Karo-
línu, hezkou, pětadvacetiletou černovlásku, jež
se mi ihned zalíbila. Klopie očka prohlédlasi
mne od hlavy až k patě.
Patrně byla o mně již zpravena.
Za nedlouho přišel jsem opět. Později staly
se moje návštěvy pravidelnými.
Mladá dívka byla zdrželiva, málomluvna;
zdála se býti příjemnou v obcování. Její rodiče
mne vždy velmi laskavě přivítali; večer jsem
byl pozván na čaj; moje naslávající se posadila
k pianu a zazpivala nám. Od té doby mi vypoči-
lávala matinka dobré vlastnosti své dcery; otee
pravidelně se rozložil v křesle a vykouřil při
tom spoustu doutníků.
Emil
Karolín
Verduretův
Vera
Karo
21
article
Jednoho večera otevřela moje budoucí tchy-
ně skříň, naplněnou objemnými knihami.
„To všechno jsou ceny, jež má dcera pro-
dlením času obdržela“, vysvěllovala, „ona byla
vždy první v pensionátě.
Projevil jsem svůj údiv
„Také cenu něžnosti dostala.
„Ano, zvěděl jsem o tom,“ řekl jsem.
„Chtěl byste ji viděti?
„Neodvážil jsem se vás o to požádati.
Tchyně mi podala svazek s nápisem: „Pe
běhy nešťastných královen“.
Myslím, že jich bylo mnoho, neboť knihea
byla náramně objemná. Dějiny byly ilustrovány.
Jedna rytina představovala nešťastnou Johannu
Greyovou, připravenou vydati své něžné tělo ka-
tovi; jiná Marii Stuartovnu, kladoucí hlavu n
špalek; opět jiná Marii Antoinettu, vystupujíeí
na popravní lešení.
Paní Verduretová mi podala seznam všech
cen, jež byla její dcera obdržela. Byl jsem pak
nucen pohlédnouti na každou knihu a lichotii
šťastné malce poklonami.
Nemohl jsem dosud ani promluviti se svojí
snoubenkou; použil jsem tedy jednoho večera,
když jsme spolu osaměli, abycl se jí zeptal na
city, jež ke mně chová.
Slečno, pravil jsem, mám-li se státi vašim
chotěm, přál bych si věděti, libí-li se vám moje
osoba?
„Pane,“ odpověděla, „moje rodíče vás při
jali, a dívka dobře vychovaná musí poslech
nouti.“
„Ne tak!“ zvolal jsem; „svolení vašich ro-
dičů mi nestačí; přodovším chci míti váš sou-
hlas.
Ona sklopila očka.
„Vždyť jsem neřekla, pane, že bych své
svolení nedala.o
„Vy souhlasíte!“ zvolal jsem. A radosti
unešen, uchopil jsem ji za ruku a úctyplně ji
zvednuv ke rtům, vtiskl jsem kradmo polibek
na její dva prstíky, jež mi pak ona zvolna od-
láhla.
Greyův
Stuartovna
Marie Antoinetta
Verduretová
22
article
Sestřenice měla pravdu. Moje nastávajíeí
byla pravým andělem; nebyl jsem ani hoden
míti takový klenot. Ale ani tento důvod mi ne-
zabránil a svatba byla ustanovena.
Byla slavena s velkou okázalostí. Po celých
osm dní střidály se hostiny a plesy; množství
hostů bylo pozváno. Moje ženuška byla ke kaž-
dému rozlomilá a dokázala, že je výtečnou ho-
spodyňkou. Byl jsem na to hrdým. Konečně i po-
siední host zmizel (byl to starý bratranec, jenz
nechtěl odejiti).
„Konečně sami!“ pravím ženušce. „Debre
že už máme ty dotěravee s krku.
„Ty nejsi příliš zdvořilý k mým příbuzním
a známým,“ poznamenala Karlička
„To je tím, že jsem nyní tak šťasten,“ od-
povidám něžně.
Vyňal jsem pouzdro na cigarety, abychsi
jednu zapálil.
„Doufám přece, že nebudeš kouřit?“ vy-
rušila mne ženn.
„Jenom jednu cigaretul
„Ani jednu!“ zvolala suše.
„Ale vidíš, drahoušku! . ...
„Ani jedinou, pravím!“
„Což je ti cigareta tak obtížnou?“
„Není mi obtižnou, ale nechei, abys
kouřil!“
„Vždyť lvůj otec kouří celé dni.“
„Ale můj muž nebude kouřit. Nejsem ta-
kový beránek, jako maminka, abych se dala
týrat.
„Můj bože,“ řekl jsem si v ducbu, „to
snad ani není moje Karlička. Jak se změnila!“
„V manželství“ řekl jsem nahlas, „jest
třeba si vzájemně ustupovati; kouření je pr
mne starým zvykem.
„Tomu snadno odvykneš!“
„To přece není vážně myšleno, žertuješ.
vid?“
„Zakazuji ti kouřit! Mohl bys se opováži
to zkusit!“
„A já si zapovidám, abys se mnou mluvil
takovým způsobem!“
Nedokončiv ještě, dostal jsem ránu do hlavy
knihou, dosti objemnou.
Shýbl jsem se a zvednuv ji, couvl jsem pln
zděšení:
Byla to cena něžnosti!
Karlička
23
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
— Poesis a žárlivost. Zvláštní miloslné drama
odehrálo se v Ooruňe ve Španělsku. Poručík pěchoty
José Morales, syn známého generála, vypálil dvě rány
z revolveru na svou nevěstu Juanu Lopezovu, dceru
bohatého továrníka, a zranil ji velmi těžce, načež s
sám střelil do hlavy. Mladá divka, jež v sobě cílil
básnické nadání, napsala svazek básní, jež chtěl
vydali s názvem „Duše, která pláče“. Dva spisovatelá
z téhož města napsali k dílu předmluvu. Obsah básn
vzbudil v žárlivém mladém důstojníku podezření
a žádal nevěstu, aby je zničila. Když tulo žádost
odmídla, došlo k prudkému výstupu, jenž skončil tak
tragicky
Morales
Lopezův
Španělsko
duše