Číslo 210.

V Praze, dne 2. srpna 1900.

Ročník IV.

Hedakce, administracea expedice Praha. Pštrossova ulice. číslo 200—II. Nefrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevračejí Nezapečetěné reklamace jsu porta prosty. Inserty účtujeme levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vzdy o dvahácté ho- dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h. Telefon redakce č. 1126. Slunce vychází ve 4 hodiny 31 minutu ráno. Slunce zapadá v 7 hodin 40 minut večer. Čtvrtek:

Sv. Alfonse z Liguori.

Lle Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páuě u sv. Tomáše na Malé Straně od 1.—4. t. m. Předplatné pro Prahu s donáškou do domu- 2.80 měsíčně. . . . . 8.40 čtvrtletně . . . celoročně . . .. K 93.60 Pro tuzersko poštou: měsíčně. . . .. čtvrtletně ... K 8.— celoročně. . . . K 36.— Předplatné de cizozem- ska: Némecka a Srbska: čtvrtletně . . . K 12.— celoročně.. .. K 48.— Předplatné dc Ameriky. Francie, Švýcarska, Ita- ie. Belgie s Anglie: čtyrtletně . . . K 13.20 K 52.80 eloročně Telef. admin istrace I126.

Konsolidace církevního majetku. V Praze, 1. srpna. — Zednáři uherští chystají se k nové loupeži oproti církvi. Touhou dávnou jest jim uloupení církevního statku, který jich píchá do očí. Kdyby se nejednalo o příliš nakažlivý příklad byl by se útok stal hned po uzákonění civilních matrik. Pro- gramu svému věrní zednáři, nepustí z očí majetek církve, i jest proto otázkou, kterak zbaviti je sta- rostí o něho. Pisatel článku, vyměniv názor svůj s mnohými věcí znalými osobami, vidí jakousi závoru před loupežníky církevního jmění v čilém používání jeho k účelům církevním, což by vyžadovalo jisté změny ve správě církevního statku, o níž chce přítomný článek pojednati.

Nelze upříti, že jmění kostelů jest velmi ne- rovné. Stojíť naše kostely většinou ve velmi chatr- ném stavu a nesnesou tak lehce srovnání s kostely za hranicemi. Příčina toho jest nerovné jmění kdežto venkovský kostelíček o samotě má jmění někdy nadbytečné, kostel na živém místě stojící jest pravý otrhánek. Někde, ač těch kostelů není mnoho, provádí se oprava za opravou, aby se vy- dání učinilo, kdežto jinde nelze ani provésti opravu, která má předejíti dalšímu rozpadání se. To jest nedostatek jeden. Nový ministeriální výnos brání užívati na témže patronátě jmění jednoho kostela ku opravě kostela druhého. Každá oprava kostela vyžaduje komisi několikanásobnou, v níž rozhoduje o nutnosti opravy kostela! právník, jako státní zřízenec, inženýr krajský, který by musil býti pravé unicum, aby mohl rozhodovati ve všech otázkách, které se mu naskytují v jeho praxi, od okresních silnic počínaje, až do starobylých slohů českých chrámů, které naši velmoži postavili druhdy na dosti odlehlých místech ku cti a slávě Boží, dále roz- hoduje patronátní komisař, který se často dá za- stupovati, a farář, který jest sice činitelem ve věci, ale takovým, jehož exekutiva se rovná skoro nule. Pozorujeme zde nedostatky mnohé: Předně nedostatek odborného vzdělání více nebo méně skoro při všech účastnících, kteří mají rozhodovati o opravě a její kvalitě a mají provedenou opravu uznati za správnou aneb nesprávnou. Poplatky za komise a výsledek její nezdají se býti v žádoucím poměru. Že odpomoci bylo by žádoucno, uznává

každý. Těžší jest nalézti způsob, jenž by byl možný a co nejvíce vyhovující. Ždá se, že jistá konsolidace církev- ního majetku byla by možným a vhodným prostředkem. Soustředění správy kostelního ma- jetku v jedné provincii nebo několika biskupstvích, bylo by v mnohém ohledu výhodným. Pisatel chce na některé výhody poukázati. Jmění všech kostelů bylo by pod správou jednou, ovšem pod přímým a rozhodujícím dozorem církevním; poněvadž pak církev u nás není jestě zletilou a svéprávní, budiž tedy i dozor státní dále připuštěn. Dobrá správa nemusí se lekati očí dozírajících. Správa konsoli- dovaného jmění kostelů budiž uložena osobám od- borným, kteří tvoří jakýsi umělecký štáb kostelní, jenž obstarává opravu jednoho kostela po druhém dle skutečné potřeby a dle slohu. Tento druh správy byl by lacinější a odbornější a proto dů- kladnější. Tímto způsobem zajištěno by bylo umění ryze církevní a předešlo by se drahým fušerským pra- cem venkovských všeumělců, kteří z lokálního pa- triotismu, nebo pro osobní styky mají přednost před výbornými silami jinými. Tak by mohly vznik- nouti nové školy církevního umění všech směrů, které by při nynějším úpadku umění měly skutečný vliv na směr a obrod jeho.

Ovšem stojí v cestě námitka, že nadání je- dnoho kostela dle ducha dárce jemu toliko sloužiti má. Však co tomu řekne dárce, když dočasní gu- vernéři freimauerští použijí svého vlivu a příleži- tosti a zaberou vše na vyrábění »brodsacků«, jak se to dálo před 100 lety s uměleckými obrazy našich staroslavných opatství ku př. v Plasích a jinde? Bližší jest myšlénka úmyslu zakladatelů na- dací, aby sloužil cti a slávě Boží o několik mil dále v kostele dosud betlemského rázu, než aby sloužil za »kanonenfutr«, nebo kryl náklad na pušky několik kilometrů snad nesoucích. Praví-li kdos, že literatura jest obrazem národů, já bych k tomu připojil, že i stav kostelů svědčí o duchu jejich. Krása kostelů má vliv blahodárný, který zná jen, kdo důkladněji na věc pohlíží. Sbor umělců a odborných živnostníků, kteří mají za- bezpečenu práci po celý rok, pracují jistě důklad- něji, než řemeslníci, kteří práci takou činí jednou za živobytí, při čemž jich mistr musí si pořizo- vati pomocné nástroje. Bez úvah a obtíží nepro- vede se žádná reforma. Lépe jest reformovati a zpět dobývati, než čekati na — konfiskaci ajla Uhry. Jeden poklad však nemohou církvi ne- přátelé vzíti, to jest dle Tertulliana: obětavost vě- řících, nevyčerpatelný pramen. Úprava správy jmění kostelního může býti provedena spolu s úpravou zastaralých patronátních nepoměrů. Každé úpravě předchází mnoho úvah a obětí, jen Bůh chraň, aby i s úpravou patronátních a církevních poměrů bylo to v obráceném poměru s větou Pythagorovou, k vůli níž nálezce sto volů obětoval, kdežto teď se obětuje sto myšlének k vůli — jednotlivci.“) *) Výměna názorů věci může jen posloužiti

O užitku zakládání obilních skladišť rolnických. (Ve valné občasné schůzi Katolicko-politické jednoty pro království české, konané dne 29. července 1900, promluvil dp. J. Mačí, farář davelský.) (Pokračování a dokončení. A kde jest nám hledati příčiny klesání cen obil- ních? Za 1. v konkurenci čili soutěži cizozemska, 2. ve světovém obilním obchodu, a 3. ve špatné organisaci hospodářů a pocházející z ní zadluženosti. Aby neškodila mu cizozemská konkurence, o to po- vinen jest starati se stát uzavíráním výhodných ob- chodních smluv a zřizováním agrárních cel. Světový obchod obilní to jest, který až do kostí našim rol- níkům vniká a ten má sídlo své v Americe. Ten má tak zvané elevatory na všech vodních i železničních drahách, které jsou k tomu zřízeny, aby hned po žních skoupené obilí pro vývoz přijaly. Na toto obilí vydávají se ihned skladištní směnky, které prodávají se na bursách a bankách. Tak jest s to světový mezinárodní obilní obchod s malým kapitálem skoupiti ohromné množství obilí a pak všelikými bursovními manévry určovati ceny obilní ne dle toho, jak dopadly světové žně, aneb jak veliké jsou zásoby, nýbrž jak to jejich ziskuchti- vému obchodu jde k duhu. Že tento světový obchod obilní nalézá se ponejvíce v rukou těch, kteří žád- ného obilí nevypěstují, netřeba ani podotýkati a proto třeba jest, aby zakládaly se obilní skladiště, kamž by rolník obilí na prodej složil a mohl vyčkati nej- výhodnějších cen. Ze skladiště, jehož podporou jest záložna nebo spořitelní spolek, vyplatí se rolníku po-

FEUILLETON. Byl jednou jeden král. (Pohádková komedie o 7 obrazech. Dánsky napsal Holger Drachmann. Pro české divadlo upravil Boh. K a- minský. Hudbu složil P. E. Lange- Müller. V Národním divadle poprvé v úterý, dne 31 července t, ) Pohádka — nejvlastnější dítko fantasie lidu. Poetický květ úrodné role, v níž genius poesie roz- házel své símě. Její slzy těžké jako perly a úsměvy lehčí motýla. Múza večerních besed pod doškovou střechou, družka přástek při krbě, matek při koléb- kách, pastýřů při ohni. Pohádka — jejíž obsah chápe rozum děcka a spolu tají hlubokou pravdu mudrce. V ní fantasie lidu snoubí se s jeho názory mravními, s jeho touhami. Pohádka, kterou zdramatisoval dánský básník Drachmann, jest rázem svým společná všem národům. Nic v jádře specificky dánského, charakterisující kraj a sociální prostředí přímořského lidu na severu. Znáte tu dávnou fabuli, kterak vznešený prine či princezna jen drsnou zkouškou klopotného života, kterou pro- dělali, odvyká svým královským vrtochům, rozmarům a podivnostem, a nejen ve výhni běd a trampot zocelí a ušlechtí svého ducha, jenž povolán vládnouti kusu světa. Cesta na zkušenou. Dobrovolný či nu- cený vandr světem, jenž pomůže najít pravé štěstí a rovnováhu života. Byl tedy jednou jeden král. Měl dceru, prin- ceznu. Rozhýčkanou, rozmarnou, vrtošivou jako ne- pokojné moře. Sám otec její úpí pod žezlem její ná- padů. Chce vyhledat jí ženicha. Široko daleko hlásají poslové o krásné princezně a jejím království. A že- nichové z blízka i z dáli přicházejí ucházet se o krásnou nevěstu. Ale znáte již takové rozmarné sle- činky. Nikdo se jim nechce líbiti, nikdo není pro ně dosti krásný a dosti duchaplný.

Ale princ dánský, veřejně odmítnutý, je prozí- ravý filuta. Když nemůže blavní cestou do srdéčka, pokusí se o to tajnou brankou zadní. Převleče se z cikána a jeho průvodčí Všudybyl za jeho matku. U zahradní brány královského zámku se usadí a če- kají příhodné chvíle. A princezna se svými družkami se dostaví. Cikán ji poutá svými kouzelnými hračkami. A ohnivý syn země neprodává je princezně zrovna tak lacino, za zlatý penízek. Za umělé motýly — po- libek na bělostnou její ručku. Za bílou myšku — polibek na její korálové rtíky. Za kouzelný kotlík — chce prospati se tam na zemi v ložnici princeznině. A že princezna kotlík, jenž vypráví vše, co lidési povídají, musí míti, rozumí se, že proti vší slušnosti i k tomu konečně přivolí. Princezna se svými dámami očekává podivnou noční návštěvu. Cikán se dostaví a produkuje se se zázračným kotlíkem. A není to právě samá chvalořeč, co kotlík o princezně a její dámách tlumočí. Konečně dostaví se únava a všechny usnou. Jen cikán bdí a dá znamení svému průvodci. Strhne se hluk, otec princezny a stráže vniknou v komnatu a vidí — ci- kána. Vše trne hrůzou a omdlévá. Jen cikán, sedě vysoko na pelesti, ukazuje své bílé zuby. Král, roz- hněván, vyžene princeznu z paláce. Jde se to špatně urozené dámě s cikánem. A těžko přemáhá odpor k divokému synu přírody. Ale což zbývá? Jdou spolu, až cikán vyhledá daleko v lese polozbořenou chatku. Ta bude nyní její pa- lácem. Strach a úzkost zmocňuje se jí, nouze přemáhá její vzdor. Stává se cikánovou ženou. Naučí se po- slouchat, pracovat a vydělávat. Na trhu prodává hrnce, a když nevydělá, neostýchá se již i poprosit dobré lidi za kousek chleba. A krutý život tím více učí jí odříkání, věrné lásce k muži a každé oběti pro dítě.

Princezna-žebračka dochází nyní i do blízkého královského zámku pro almužnu. Prosí za zbytky z kuchyně. V tom přichází zas princův sluha Všudy- byl a oznamuje, že hledá dívku, která by zastoupila nevěstu při svatbě princově. Jeho nevěsta se rozne- mohla, dostaví se až po obřadech a kvasu svatebním. Ale šaty její žádné se nehodí, než skromné popeličce z lesní chatky. Ve vzpomínkách na muže a dítko ona však nechce svoliti, nechce přiblížiti se k tomu, jehož rukou kdysi pyšně pohrdla. Ale princ provede svoji. Obléknou ji v královské šaty nevěsty. Princ, jat její krásou, slibuje, že učiní ji svojí druhou manželkou, že vystaví jí nádherný zá- mek, kde v blahobytu bude zíti. Ale princezna-chu- dobka miluje více svoji chatku a muže, než by je opustila. Prine znovu doléhá — ona odporuje. A znáte již tu starou píseň. Princ dá se poznati. V kukle ci- kánově byl to on, princ dánský, a Kačenka z chatky, princezna illyrská — jest nyní šťastnou jeho snou- benkou. A byla svatba veselá, jídla a pití dosti, až po podlaze teklo. My tam také byli, všeho kol nás byla hojnost, ale do úst nic se nám nedostalo — zakončil by pohádkář. Drachmann pohádku zdařile zdramatisoval, tu a tam sociálními sentencemi protkávaje svoji práci. Český text upravil p. B. Kaminský, ač nedove- deme říci, na kolik jej poměrům našim přizpůsobil. Bylo by však na prospěch, kdyby tu či onde šťastný