Ročník XXXXIII.

V Praze, v sobotu dne 12. prosince 1903.

Číslo 339.

Na ranní a odpol. listy předplácí no- v Praze v adninistra na měske pze * drojí denknlo n Bvř iet ra měe vo alialkéc roštoni na atvrk r e á drojí zlsnk

nt náe

Onešní číslo pro Prahu je a 10 stranách.

Letošní delegace. Za mimořádných poměrů v obou polovinách soustáti počnou svou činnost delegace již v úterý dne 15 .t. m.; tentokráte ve Vídni. Jak sně- movna uherská, tak říšská rada nacházejí se ve stavu úplné pracovní nezpůsobilosti; vídeňská poslanecká sněmovna odebrala se již na vánoční prázdniny, jejichž trvání jest neznámo, ba při- pouští se, že v nynějším svém složení se již ani nesejde. Pro neústupnost Němců a závislost vlády na nich bylo zasedání její naprosto ne- plodně. Panská sněmovna koná dnes svou „po- slední“ schůzi — nezasedalať od měsíce záři — ale schůze ta sotva přispěje k uklidnění po- měrů, stane prý se v ni okázalý projev pro za- chování armádní jednoty, t. j. proti ústüpkům učiněným Uhrám. Byla by to tedy zvláště dů- razná předehra k činnosti delegací. Uherská sněmovna nalézá se v témž stavu, jako pře ujednáním hr. Tiszy s Košutem; schůze se střídá se schůzí, ale obstrukce neumdlévá; hr. Tisza již asi do Nového roku nedočká se ani povolení rekrutů, ani schválení prozatímního rozpočtu. Nesmířitelná opposice počítá, že má za sebou stále ještě 85 poslanců, protože se ji posled- ními projevy bývalé strany národní dostalo značné mravní pošilv. Taková jest tedy základna, takové pozadí v jehož ovzduší delegace přikročí ke svým úko- lům. Již tyto okolnosti by stačily, aby letošn činnost delegační vzbudila zvýšenou pozornost. Avšak momentů, jež slibují letos překvapení, n něž veřejnost z těchto sborů není zvyklá, jes ještě mnohem více vak známo, vyskytla se již nejednou my- šlénka dodati delegacím více lesku, učiniti z nich vlastní zastupitelský sbor celého soustátit tato myšlénka nabývala pak posily hlavně zou- falým stavem, v němž octly se poslanecké sně- movny obou polovin říše.

Proto neušlo zajisté širší pozornosti sdělení že tentokráte připraven byl pro delegace pra- covní program velmi obsáhlý, jehož vyřízen předpokládá, že delegace zůstanou v činnost až do února. Než ihned na to dostavila se zajímavá ná- mitka, jež možnost takové, déle trvající činnosti popírá prostým poukazem, že delegace volí se pouze na jediný rok, a že tudíž mandát jejich skončí již 31. prosincem. Zastanci myšlénk delší činnosti delegační nemohou sice popříti. že ustanovení zákona má toto znění, ale od- volávají se na praxi, že skutečně iiž delegace v jednom roce zvolené vykonávaly své funkce i v roce po zvolení jejich následujícím. Není vyloučeno, že tato olázka, jak se má počítati lhůta trvání mandátu delegačního, vynoří sei v jednání jejich. Patrně pod dojmem těchto pochybnost uznaly rozhodující kruhy za vhodné, předejíti v čas hrozícímu formálnímu sporu; ovšem na újmu původně ohlašovaného obsáhlého pracov- ního programu. To vyrozumíváme z prohlášení předsedy uherského ministerstva hr. Tiszy, jež učinil včera ve sněmovně poslanců, že totiž „de- legace obmezí se pouze na jedinou schůzi ple- nárni, v níž se nebude jednati než o schválení prozatímního rozpočtu na čtyři měsíce budou- cího roku; po případě bude konati užší výbor pro zahraničné záležitosti také jednu schůzi, v níž by vyslechl výklad ministra zahraničných záležitosti. Práce delegací,“ pokračoval hrabě Tisza, „budou tudiž vyžadovati pouze dobu tři až čtyř dnů, tak že uherská sněmovna již příští pátek může opět konati schůzi.

Než, nastává otázka, zda-li delegace vyřídí jen tento, do krajnosti přistřižený program? Jiskra nedůvěry v Uhrách již se ujalaa hrozi způsobiti spoustu i v delegacích. Uherské časopisy aspoň již na první zprávy o úmyslech panské sněmovny vídeňské, že zaujme v dnešní své schůzi stanovisko jak proti ústupkům vojen- ským, tak proti prohlášení hr. Tiszy o ústavní povaze vyhražených armádních práv panovní- kových, bijí na poplach a „Budap. Hirlap“ ozna- muje z přamene nejvážnějšího, že z Vídně se chystá kombinovaný útok v delegaci rakouské jak proti prohlášení hr. Tiszy, tak proti vojen- ským ústupkům; zejmena prý bude požadováno aby společný ministr války rytíř Pitreich podal v tomto smyslu prohlášení, jinak že se nedo- sáhne schválení prozatímního rozpočtu v dele- gaci rakouské. Srovnáme-li stouto zprávou původní úmysl předložiii delegacím obsáhlý program, jeho vyřízení by vyžadovalo delší činnosti, a včerejš sdělení hr. Tiszy, že program obmezen byl pouze na schválení prozatímního rozpočtu na čtyři mě- síce a na vyslechnutí výkladu ministra zahra- ničných záležitosti, dospějeme ku přesvědčení že vůdčí kruhý v říši se snaží, aby rychlým vy řízením rozpočtu zamezilo se propuknutí zápasu v delegacích. Ohledně užšího výboru, jemůž podá, hrab Goluchowski výklad o poměrech zahraničných není pochybnosti, že se akce vládní podaří. budouť do užšího výboru toho na obou stranách vysláni zajisté pouze nejspolehlivější delegáti.

Tím, že plenu delegačnímu nebude mimo schůzi rozpočtovou poskytnuta možnost, šíře se za- bývati záležitostmi zahraničnými, nebude asi miii příležitost odhaliti záclonu z nejdůležitější pr soustátí rakousko-uherské otázky, reformní akce v Turecku, jež jmenováním rakousko-uherskéh a ruského civilního agenta pro dozor nad pro- váděním oprav těch vstoupila do stadia rozhod- ného. Aspoň zprávy o tom, že uzavřena byla s Řeckem vojenská konvence, že Bulhaři roz- množují svou brannou moc, že Rumunsko na- kupuje v Uhrách koně a že Srbsko rovněž čini přípravy na jaro, nenasvědčují tomu, že tu- recká akce reformní provede se hladce. Hlavní těžiště delegační činnosti tedy bud soustředěno v jednání o prozatímním rozpočtu Tu setkají se v delegacích hlavní zápolící proudy a ježto zvláště v uherské delegaci letos bude sil- něji zastoupen směr opposiční, protože stoupen hr. Apponye, kteří zatím vládní klub opustili na výslovnou žádost předsedy ministerstva hrab.

Tiszy své mandáty do delegací podrželi, budou vykonávati své úkoly samostatně, bez závazku, hájiti program vládní, O rozporech, které trvají v delegaci rakou- ské, jsme promluvili již ve včerejším odpoled- níku, a ježto ve příčině otázky vojenské i v tétc polovině soustátí nakupilo se mnoho pochyh- ností, nemluvě ani o zajímavých doznáních, ž toprve nyní se připomíná sborům důstojnickým. že mají znáti plukovní jazyky, a že vojenská správa nemá mezi svými auditory dosti členů, kteří by mohli účastniti se jednání před vojen- skými soudy v jazyku tom — tak prý pro pří- pad zavedení opravy trestního soudního řádu pro vojenské soudy v Uhrách nedostávalo by s na potřebných 150 auditorů asi 135 — není vy- loučeno, že sehválení prozatímního rozpočtu na- razí na veliké nesnáze jak v dolegaci uherské, tak rakouské. A pro případ neschválení, není pro delegace výpomoci, jakou pro říšskou radu skýtá § 14. Tím by ovšem krise v obou polovinách říše panující zanesla se i do delegací a do společných záležitostí těmto sborům vyhražených.

NILIS

Po zasedání. Ve Vídni, 11. prosince. Včera rozešla se sněmovna zcela dle pro- gramatického rozvrhu a jestli předseda hrabě Vetter neuzavřel poslední schůzi t. r. s obl gátní štědrovečerní gratulaci, nestalo se to proto. aby dal tím výraz obzvláštnímu smutku nad tou politickou a parlamentní bídou v Rakousku, nýbrž z příčiny mnohem bližší. Proto, že na věc prostě zapomněl. Pochopujeme ostatně, že vídeňský tisk úak náramně se nutí do sentimentálnosti, rozhližeje se vůkol po politické situaci, neboť obraz, který poskytuje, věru není přiliš utěšený, však adresa toho, jemuž plati to jejich vzlykání a kterého by rádi stigmatisovaly na původce té mizerie, je nesprávná. Ličí totiž se vzácnou jednomysl- ností, při níž »Arbeiter Zeitung« podává si ruku s »Neue Fr. Presse« a »Deutsches Volksblatt s »Fremdenblattem«, věc tím způsobem, jako bychom byli vším vinni my, jakoby naše byl to dílo rozvratu a ničivého vzdoru, jenž v dob nad jiné kritické brání státu konati to, co jeh povinností k sobě i obyvalelstvu. Což jsme po celá léta nekázali a napřed pánům neohlašovali, co nastati musí a co na- stane, jestli v čas nestane se obrat a pan dr. Körber nepůjde, nebo se nevyprostí z onoho hrozného libera veta, jímž zadal se Němcům b.ť to i sebe důrazněji popíral? Což si to páni na prslech, jestliže jinak neuměli, nedo vedli vypočíst, co s logickou nezbytnos ti po německé obstrukci následovati musí? Ale nevěřili, nevěřili do posledního okamžiku, domní- vajíce se, při čemž bůh ví oč naději svou opl- raly, že v posledním okamžiku se vzdámea nastoupíme cestu do Canossy, jak ji nám našemu národu předpisuje ve své odporné chvá- stavosti ona německá zpupnost, jež má sv původ u Gravelotte a u Sedanu a jež všemu rakouskému do té míry se příčí, jako odvěký interess pruský zájmům rakouským.

Teď pojednou žalují, že se přepočetli a ž byli jsme tak smělými odpověděti na německou obstrukci obstrukcí českou. Poučují nás ovšem, že prý je to věc dvojí a že není vždy jedno a toléž, dělají-li dva totéž Víme to příliš dobře a odmitáme v tomi směru jakékoli poučení. Víme, čím je v této říši Němec, že v rukou má všechno, co repre sentuje moc a že je bezohledným dost, dát nám ji náležitým způsobem pocítiti. Víme, že »matku« Austrii, jež vědoma si je svého »germánského« původu, více bolí, stoupne-li kdo Němci na kuři oko, než když kterékoli « ostatních národnosti rakouských nejděsnější děje se křivda. A proto také než příkoří a pronásledování nic jiného jsme nečekali. Víme, že tak rychle neobrátí na naší ob- strukci, jako obrátili na německou, víme, že trnitou bude naše cesta příští a že snad s leda- čím nám bude se rozloučiti, co milým nám bylo a zač dlouhý vedli jsme boj: nám všechn to bylo známo, ba i to nám bylo známo, co dr. Körber s emfasí prohlásil ve své řeči na po- čátku letošního podzimního zasedaní za vrchol nerozumu, že obstruovati budem svou politikou vlastní své postu- láty. Opakujeme tedy ještě jednou, že byli jsme si toho plně vědomi, nám že tak hravě nedo- stane se satisfakce za políček ze dne 17. října 1899, jenž českou tvář páli dosud a páliti ne- přestane, dokud nedosťane se nám zadostuči- nění. Naši národní odpůrci a vláda domnívali se, my že nebudeme míti odvahy, tasiti tutéž zbran

za právo, kterou oni zprofanovali tím, že sejí opásali, aby odrazili ne snad ránu na sebe na- mířenou, neboť jim nikdo ničeho nebral, nikdo v ničem je nechtěl poškoditi, nijak na právu zkrátiti, nýbrž které se chopili, aby v porobě a postavení národně nehodném udrželi toho, jenž v této zemi, kde oni jsou v menšině, je větsinou a který jedině smi říci, že tuto zemi miluje a ochoten jest za ni krváceti. A my přes všechno to volili ob- strukci. Z té jednoduché příčiny, že za okol- ností daných ničeho jiného jsme volíti nemohli. Však nerozhodli jsme se bez rozmyslu, ne- ukvapili jsme se a také jsme se nedopustili pla- giátu na obstrukci německé. Čekali jsme dlouhá léta, než jsme do opravdy zasedli, dlouho, dlouho jsme varovali, však čím důtklivější bylo nalehání naše, aby Němci nedonutili nás k nejhoršímu, tím troufalejší, nestoudnější byla jejich řeč- Co jsme podnikli, uvážili jsme důkladně a jak již řečeno, neodhodlali jsme se Němce snad napodobiti, nikoli, vyloučili jsme ze své obstrukce všechno násilí, všechnu nízkost a surovost, jíž obstrukce německo sociálně demokratická z roku 1897/8 tak smutně proslavena. A co jsme žá- dali? Jaká byla cena, za kterouž jsme se ob- strukce vzdáti chtěli? Jen to, co žádati musí každý čestný člověk, stane li se mu křivda. Žá- dali jsme, abychom uvedeni byli do téhož stavu, v němž jsme se nalezali před tím, než zrušena byla jazyková nařizení. K tomu pak jsme připojili zcela důvodně zřízení české univorsity v Brně. Nic víe.

Stačilo zatím splniti, co se nám při každé příležitosti po zrušen jazykových nařízení slibovalo. upraviti totiž ve smyslu spravedl- nosti otázku jazykovou. To ale nejen že se nestalo, nýbrž to, co se stalo, bylo novou a ještě větší naší urážkou. A na zřízení university, na niž máme nárok právě tak svým počtem, jako svým kulturním významem, byl nám odpovědí posměch, potupný posměch. Tři lidé si řekli, že univer- situ českou na Moravě nepovolí to stačilo, aby vláda tento požadavek všeho českého národa bryskně odmítla. A teď nařikání a bědování, a teď nám ve tvář metají žalobu, my že způsobili parlamen- tární ztrnulost a politickou bledničku, kterou organismus tohoto státu tak velice trpí. Utrpěl by snad tento stát v ně- čem, kdyby splněno bylo, oč žá- dáme? Dotkla by se snad restituce jazykových nařizení, jež plná tř léta byla v platnosti, v něče m ne snad životních, ale i jen vedlej- šlch zájmů tohoto státu? Byl by kterýkoli občan tohoto státu poško ze n ně- jak ve svých právech národních. politických, hospodářských a ja- kýchkoli jiných, kdyby v Brn zřízeny byly vysoké školy česke Ne a ne. Poněvadž ale tento stát není ani práv ním, ani ústavním, proto nám odpírají, co žádati mu- síme, nechceme-li poklesnouti s piedestalu ná roda na shluk bezectné sebranky. A proto ob- struovati budeme dále a bez milosti.

Politické zprávy zahraničně. V Praze, 11 prosince. Zpronevěření státních peněz na Černé Hoře. Bělehradský list „Štampa“ uveřejnil od halení o velké defraudaci státních peněz na

v urobném prodejli saani čís. lo o soba pslekni . . Vo alialkách na venkově nii nní čolo. . . . . . . . sk sdpolednl 1nserá ty plati se ho t ově nnpřel Přodplacení lplorty přijiná , dplnl- Hislsrna nezhoslia troaniesecscia v as Rekopivy so novrneeji

Černé Hoře. Hlavním poškozeným je poštovní erár. Suma zpronevěřená udává se na 634.500 zl. Kompromitováni jsou dva ministři, zetský guverner, státní inženýr, mitropolit, dva briga- dýři, tajemník ministerstva spravedlnosti, po- kladník poštovního ředitelstva na Cetyni, tajem- ník ministerstva vnitra, pokladník nejvyššího soudu, poštovní ředitel na Cetyni, poštovní po- kladníci a úřadníci na Cetyni, Viru, Rěce a Pod- gorici. Dohromady 22 osob. Vinníci jsou zatčeni. Odhalení těchto zločinů je patrně zásluhou pořádku v státním účetnictví, jejž kníže Nikola letos zavedl, a státní kontroly. Rázný a moudrý panovník černohorský za- jisté se postará, aby ochránil Černou Horu od korrupce. Že jsou Černohorci rozhořčeni, je pocho- pitelno Ke stavu Viléma II. Podle zpráv athénského listu »Asty« prodl prý Vilém II. za své plavby Středozemním mo- řem několik dní v Athénách. Nedůvěra k Německu ve Špojených státech. V senátu Unie vystoupil známý senáto Morgan proti politice Rooseveltově v panamské záležitosti a pronesl předpověď, že Kuba zpře- trhá svazky, jež ji ke Spojeným státům pojí že při tom dojde opory u Německa, které řídíe se příkladem Unie v otázce panamské, zjedná náhle na Kubě stát neodvislý, kterýž pak při nejbližší přiležitosti anektuje. Morgan soudí, že boj mezi Německem a Unil jest ne- odvratný, jelikož Roosevelt není prý o nic méně bojovný ve smělé politice své nežli Vilém II.

Z řeči Bebelovy. Ze řeči socialistického vůdce německého, kterouž pronesl včera v říšském sněmu něme- ckém, třeba doplňkem k depeši naší uvésti ještě momenty nejzajímavější, Bebel vyslovil se nejprve ihned proti nové předloze finanční, činil »střed«, jenž ke všem výdajům dá se vždy získati, zodpovědným zalnynější finanční mizerii Německa i přešel pak ihned k otázce východo- asijské. Prohlásil-li kancléř před rokem, že Na- mecko nemá žádného zájmu na tom, co Rusko v Mandžursku dělá, tedy prohlásil to Bebel za veliký klam. Nynější stanovisko Německa k ru- ské dobývačnosti ve východní Asii jest dle jeho mínění chybou. Nechce prý Německo sice vhá- něti do politiky aktivní, ale mohlo by přece vlivem svým značně působiti, zvláště když ne- jen Japonsko a Anglie, nýbrž také Unie nechtějí tak trpně k jednání Ruska přihlížeti, jako Ně- mecko činl. Prvně exponovanou posicí svouv Kiaočanu může prý Némecko jednoho dne strženo býti do velkých zá- pletků světových, jež státi budou oběti nejtěžší. Jestliže prý ruský medvěd jednou zatkne pevnou nohu na dálném vý- chodě, bude prý snadno pro něj vztáhnouti tlapou i po Kiaočanu, aniž bychom mohli — dí Bebel — něco proti tomu učiniti. (Nepokoj a Slyšte ! v levo.) Řečník kritisuje pak stálé přezbrojo vání německého vojska. Dělostřelectvo má býti znovu vyzbrojeno. Teprve před málo léty povolili jsme na novou výzbroj dělostřeleckou 144 millionů marek a nyní ukazuje se, že náš materjál dělostřelecký byl ve válce horši než materiál státův ostatníc h. Jak se mohlo žádati v r. 1896 tolik millionů, když se vědělo tehdy již o nejnovějším vynálezu,

FEUILLETON. Hektor Berlior. Hudební svět slaví v příštích dnech stou ročnici narozenin skladatele z nejoriginálnějších a na výsost svérázného Ludvík Hektor Berlioz byl zrozen dne 11 prosince 1903 v La Cote St. André (departe ment Isěry) ve Francii jakožto syn lékaře. Jeho dětství byla tichá idylla v rodném městečku- Sám otec jej vyučoval bez obmezení zlaté svo- body toulek a procházek v rozkošném okoli. Každoroční návštěva u dědečka Marmiona do- vršovala šťastné chvíle jeho dětského věku. Podivuhodným způsobem byla právě hudba v rodném kruhu příštího skladatele požitkem neznámým. Zbožná matka neztrpěla ve spole čnostech, které často svým přátelům uspořádala, umění tak profanního. Hudba s divadlem byly jí pojmem přímo odporným. Dle Berliozova předního biografa A. Julliena *) dotkly se moc- něji jeho sluchu zvuky hudební teprve v jeho dvanáctém roce: slyšel totiž v kostele Voršilek v Cote St. André sbor dívek, jichž hlasy zdály se mu býti andělskými. Vzbudily v něm ne- smírnou touhu po hudbě. Doma v nějak zásuvce nalezl starou, zapomenutou flétnu a začal na ni prvé pokusy uměleckého svého nadání. Zvuky vyluzoval z nalezeného nástroje zalím tak barbarské, že olec se odhodlal dát jej řádně v hudbě vyevičiti. Mladý Berlioz uči se z rána hráti na flétnu a odpoledne zpěvu, zároveň navštěvoval místní seminář. Za životní dráhu určil dr. Berlioz synkovi stav lékařský.

Připravoval jej za tímto účelem sám, anatomie Mumrova s velkými obrázky měla mladého adepta zasvěcovati v taje medicinské vědy. Hoktora však zajímaly spisy Rameauovya d'Alembertovy o nauce skladby hudební mno- hem více, nežli vědecké traktáty o lidském těle. Teprve otcův slib, že mu zaopatří drahocennou flélnu s nejnovějšími klapkami, přiměl miadíka pustiti se opravdově do základů nauky lékařské. osuvres * Adolphe Jullien : Héctor Berlioz, sa vie et se S 18 lety (r. 1821) nastoupil své akademické studie v Paříži a obcoval pilně přednáškám. Jeho záměr však, státi se lékařem, byl náhle vyvrácen. Slyšel jednoho večera ve Velké Opeře Salierovu zpěvohru »Danaidy«. Dojem hudební tragedie byl tak mocný, že hudba zvitězila nad vědou Student se rozhodl, stůj co stůj odevzdati se Muse! Stalo se mu jedinou touhou denně navštěvovati zpěvohru, naslouchati skladbám vě- hlasných mistrů a sám se zkoušeti ve skladbě hudební. Bohatá knihovna pařížské konservatoře, každému volně přístupná, skýtala mu vílanou přiležitost zahloubávati se v partilury klassikův.

Zejmena si zalíbií opery Gluckovy. Zde se se- známil s professorem Lessnerem, který zastával místo dvorního varhaníka Karla X. Na jeho pokyn vstoupil Berlioz do konser- vatoře a byl vřaděn mezi žáky prof. Reichy (rodem Čecha z Prahy). Dlouho však zde ne- vydržel. Vše se mu ve škole zdálo zastaralé a nudné. Opustil v brzku konservatoř, chtěje pra- covat zcela dle vlastních popudů a žil ve velmi stísněných poměrech. Otec nesouhlasil s volbou skladatelské kariéry, peněžní příspěvek z do- mova byl nepatrný a nezbývalo než za měsíč- ných 50 franků pomáhati zpěvákům ve sboru malého, předměstského divadla. Jako první větší dílo mladého skladatele zaznamenána slavnostní mše, provedená v kostele sv. Rocha v Paříži. Úspěch měla velmi pochybný. Byla prý ne- srozumitelná jak pro hudebníky, tak i pro po- sluchačstvo. Však nadaný muž nedal se neúspě- chem zastrašiti. Tou dobou složil předehry ku »Francs Juges« (»Tajní soudcové«) a ku »Wa- werlev«. Literární směr současného romantismu z- ujal jej docela, chtěl jej uvésti do říše zvuků. Absolutní hudba mu nestačila, podkládal každé hudební myšlénce případný, poetický námět. Právem jest proto považován za tvůrce moderní programové hudby, jež později ve Františku Lisztovi a našem Smetanovi nalezla své povo- lané a plodné stoupence. Kromě svého pudu po rozšíření dosavadní formy hudby orkestrální, liboval si geniální novotář též ve zvláštních (mnohdy nejbizzarnějších) kombinacích zvuko- vých, které zprvu v jeho skladbách se mihaly

jen jako blesky, později však se utvrdilyve zvláštní stálé příznsky jeho umělecké tvorby. Napadá tu hned půvabné scherzo » Víla Mabe (dle vypravování Merkucia v »Romeu a Julii«) číslo z konceriních pořadů velmi známé. Co tn naneseno opojných, neodolatelných effektů ná- strojových, duchaplných nápadů, přejemných de- tailů instrumentačních. Na podzim roku 1827 přijela do Paríže společnost anglických herců. Mladá Francie s Vik- torem Hugem, Dumasem, Vignem a Delaeroixem v čele s nadšením uvítala bližší známost se Shakes pearem. Ohnivý Berlioz zamiloval se přímoš leně do anglické »primadonny« miss Hariety Smithsonové, pozdější své manželky, která arcit neměla zatím nejmenšího tušení o revoluci, jakon v nitru geniálního poety zvuků způsobila. Vzpla nula v něm ctižádost, dokázati své zbožňované význam své schopnosti. Mladý, málo dosud známý hudebník uspořádal svůj první samostatný kon- cert, který alespoň s jisté strany došel skvělého uznání. Následující skladba, fantastická symfonie »Episoda ze života umělce«, byla pěkným kro- kem v postupu hudebního novotáře. Na radu svých přátel vstoupil Berlioz znovu do konservatoře a po několika nepodaře ných po- kusech obdržel konečně za kantátu »Sardanapale první cenu »Prix de Rome«. Podnikl na to přede- psanou studijní cestu do Iialie, odkud vrátil se saovými skladbami, ouverturou ke »Králi Learu« a symfonil »Návrat k životu«, nazvanou »Melo- logem«, směsicí hudby nástrojové a zpěvní, s de- klamovanou recilací. Provedení skladeb způso- bilo četné půtky v hudebních kruzích, jež se pak po každém koncertě stupňovaly. Soudobi znalci hudby odsuzovali novotáře na dobro.

Humoristické časopisy (»Charivari«) hemžily se karrikaturami mistra. Na obhájení svých snah chopil se muž péra novinářského a docilil ne- očekávaných výsledků. Jeho články o Beethove- novi, Gluckovi a Webrovi, přečetné kritiky a úvahy v pařížských časopisech obrátily k němu záhy nej- širší pozornost. Vydal i několik svazků souborných spisů. »Voyage musicale en Allemagne et en Italie« (Hudební cesta po Německu a Italii)a »Soirées d'orchestre« (Večery v orkestru) nálež k nejduchaplnější četbě v hudební literatuře Svoji touhu po vlastním díle zpěvoherním usku- tečnil dvouaktovým hudebním dramatem »Ben- venuto Cellini«, u nás známým, jež roku 183 v Paříži — šťastně propadlo. Vlídnějšího přijet dostalo se mu později ve Výmaře řízením Ber- liozovi oddaného přítele Liszta. Zpěvohra »Bea Irice a Benedikt« (dle Shakespearovy veselohry) a velká ač nedokončená trilogie (na vlastní text »Trojánští« se opět nelibila. Následovaly sym fonie »Harold v Italii«, rovněž dozvuky ital- ského pobytu, »Rekviem«, složené ku pany- chydě za generála Damrémonta, kantáta »Smu- teční a vítězná« k vysvěcení červencového sloupu v Paříži (1840) a trilogie »Dětství Ježišovo«. Dramatická legenda »Faustovo prokletí« (v Praze poprvé provedena dne 7. listopadu 1880 ve prespěch pensijního spolku orkestru a sboru české opery, a naposled za stejným účelem dne 27. listopadu I. r.) je skladba rozsáhlých roz- měrů a uchvacujícího obsahu. Z nejpůvabnějších skladeb mistrových jest cyklus písní »Letní noci«, jež jsem před něko- lika roky slyšela v Mnichově u výborném před- nesu naší krajanky pí. Emanuely Frankové.

Zpěvy plné něhy a poesie, setkané z paprsků luny. Oproti tomu jaká síla burácí v jeho »Rekviem« (svého času provedeno »Hlaholeme) za hromotřesku plných osmi kotlových bubnů Začátkem čtyřicátých let jal se Berlioz za účelem samostatných koncertů cestovati po vel- kých evropských městech. Zahraničný svět ob- divem provázel výtvory zneuznaného ve vlasti ducha. V Praze byl Berlioz dvakráte. Dr. Ho- stinský nám ve své hudební rozpravě sděluje, jak byl hudbymilovnými kruhy pražskými na- dšeně přijat. Vrcholem zdejších oslav (r. 1846 uspořádal v Praže šest koncertů, čtyři na Žo- fině, dva ve stavovském divadle) byl slavnostní banket, při kterém podán mistru stříbrný čestný pohár. I Berlioza okouzlila Praha svojí polohou starobylosti. Na zachovalých programech koncertů ze dne 31. března a 15. dubna čteme též jméno slavné tehdy pěvkyně Kateřiny Podhorské. Zpí- vala francouzskou balladu »Krásná cestovatelka«. Při druhém koncertu provedena symfonická kantáta »Romeo a Julie«. Basista Strakatý zpl- val balladu »Dánský lovec« a v dramatické symfonii »Romeo a Julie« modlitbu otce Lo- renza. O svém pražském pobytu vyprávěl Ber- lioz s humorem, jaký strach prý vzbudil svým příchodem mezi konservativními hudebníky. Před- stavovali si jej prý jako — netvora. U obchod- níka s hudebninami Marka Berra (v Malé Kar- lově ulici), který měl náhodou ve výkladní skříni mramorové poprsí tyrana Caracally, poptávali prý se, nenl-li to podobizna — jeho? Anek- dotka.

Společensky zůstával Berlioz ve skromném postavení bibliotekáře pařížské konservatoře (od r. 1839), vytoužené a zasloužené professury vysokého učení hudebního se nikdy nedočkav. — Roku 1856 provedl v Paříži své velké, dvousborově »Tedeum«, za něž dosáhl členství francouzské akademie. Časem vyznamenán i ně- kolika cizími řády a konečně jmenován důstoj- níkem čestné legie francouzské. Roku 1867 odcestoval opětně na Rus, kde jej zahrnovali uznáním. Též hmotný výsledek jeho koncertu byl zde velmi uspokojivý. Cesta však jeho zdraví nesvědčila. Vůčihledě chřadl a ukončil svoji pozemskou pouť dne 9. března 1869. Pohřeb mu vystrojili vším možným pře- pychem. Zdálo se, že celá Pařiž rmoutí se nad odchodem velkého hudebníka. V příšíím roce uspořádán ve Velké Opeře festival obrovských rozměrů. Provedeny pouze skladby zvěčnělého. Byl to začátek jeho posmrtného uznání, jež ve Francii dostoupilo již rozměrů pravého kultu. R. 1885 zasazena na rodném jeho domě v L- Cote deska s nápisem: »Krajané hrdí na Jeho genia«. Dva roky později zbudován nákladem města Paříže pomník na náměsti Vintimille. Četní ctitelé skladatelovi použili vhodného oka- mžiku a oslavili mistra vedle produkcí jeho děl i proslovy. Obdivovatelé jeho všimli si zanedba- ného rovu na hřbitově montmarterském a dne 8. března 1887 byla oslavena jeho opravaa odhalení důstojného náhrobku, společné práce sochaře Jouvina a modeléra (bronzového reliefu) Godebského. O Hektoru Berliozovi platí výrok, že musi dříve umříti, aby se stal nesmrtelným