veno, že k základnímu jmění přičítána bude polo- vice čistého přebytku správního, pokud by neob- nášel 5 procent členského úvěru, nejméně však 100.000 zlatých — že však o druhé polovici přebytku rozhodovati bude po návrhu výboru valná hromada, které vyhraženo po vzrůstu reservního fondu na výši právě uvedenou — právo rozhodovati nadáleo celém přebytku dle návrhu výboru. Současně změněn dosavadní způsob podpisování ústavu v tom směru, že na příště vždy už jen dva z pěti členů výboru k podpisování oprávněných připojovali svá jména k označení firmy na všech li- stinách pro záložnu závazných. Když pak během času a následkem nových zá- konů stalo se půjčování na skvosty a cenné papíry nemožným bez zvláštní koncesse, bylo po dosažení její 7. října 1880 také odstavec čl. 2. (účel ústavu) změněn v ten rozum, že poskytovaly se dle zvláštního jednacího řádu i nečlenům půjčky na movité věci cenné na základě zmíněné koncesse. R. 1884 převzala Svatováclavská záložna od firmy O. Čermáka vydávání »Zlaté Bible« vlast- ním nákladem a ujali se její redakce členové výboru kanovník dr. Klement Borový, prof. Jan Drozd a kanovník Josef Kysel ka.

Rozkvět klerikální propagandy.

Jaký vliv měla Svatováclavská záložna na rozvoj katolického spolkového života, ukázalo se v letech následujících. Ustanovení odst. 3. čl. 2. stanov, dle něhož bylo jedním z hlavních účelů záložny, vzbuzovatia podporovati podniky katolického smě- ru, hověl ústav měrou vrchovatou. Ka- tolické besedě, z níž vzešla, vykázala záložna ve svém domě — ják již bylo uvedeno — příhodné mí- sto, zřídila dva sály (v mezzanínu a v I. patře) pro schůze různých spolků katolických, založila stálou výstavu církevně-uměle- ckých předmětů (pozdější t. zv. křesťansko-prů- myslové museum) a akademii křesťanské, která z podniku toho se byla vyvinula, propůjčeny prostranné místnosti v I. patře domu záložny. A když ani vše to nestačilo, zakoupeny již roku 1888 tři domy v Karlově ulici ke stavbě rozsáhlého demu záloženského, jenž by pojal nejen záloženské úřadovny, nýbrž poskytl pohodlného přístřeší také zmíněným již klerikálním podnikům. Za necelé dva roky — 1890 — stěhovala se záložna i se zastavár- nou do nových svých místností, sáhajících teď už od Karlovy až do Řetězové ulice. (Zevrubnější výčet mecenášské činnosti zkrachovaného ústavu ve směru klerikálním viz ještě později. Pozn. red.)

Vratká budova a její pád.

FEUILLETON.

Všeobecná důvěra obecenstva ke správě zá- ložny a snad i neobmezené ručení členstva způ- sobilo značný příliv vkladů do záložny, takže pohle- dávka vkladatelů koncem r. 1901 obnášela úhrnem 16,411.040 K 45 hal. Méně příznivý vliv jevilo za to ručení neobme- zené pokud se týče vyhledávání záložny jako pra mene úvěru. Ručení neobmezené pudilo totiž —a přirozeně — lépe situované uchazeče k ústavům ji ným, kde nebylo třeba se obávati, že veškerý maje- tek dlužníkův bude dán na bursu záloženskou a tak

„Dvacetkrát,“

stalo se, že dlužníky svatováclavské záložny byli lidé většinou nemajetní aneb a spoň méne zámožní. Přes to však požívala záložna v kruzích obecenstva neomezené důvěry a měla úvěr také u jiných peněž- ních ústavů. Roční bilance vykazovaly za léta 1872 až 1901 příznivý stav obchodu a honosily se nad to ještě přiměřeným ziskem. Teprve po náhlém úmrtí vrchního účetního svato- václavské záložny, Josefa Orta — 22. března 1902 — nastal ve veřejném mínění převrat. Zvěsť o tom, že v jeho kapsách nalezeno na hotovosti 1924 zl. 61 kr.a 185 zl., mnoho cenných papírů a dvaadva- cet směnek, vyvstala v širokých kruzích obecen- stva podstatná obava a podezření, které vůčihledě stupňovalo se a sesilovalo a za krátko již zcela ne- pokrytě mluvilo se o tom, že v zastavárně svatováclavské záložny, spravované do té doby zemřelým Ortem, zeje značný schodek a jeho příčinou že jsou malversace, páchané zmíněným úřadníkem sou- stavně již po drahnou řadu let. Pověsti ty šířily se Prahou dál a nezůstaly po- sléze ani u správy záloženské bez ohlasu. Jednoho krásného dne ve schůzi výborové vzalo si několik členů starostu monsignora Drozda »na slovíčko« a žádali ho zdvořile sice, ale kategoricky, by dal revi- dovati stav pokladny, zastavené skvosty a cenné pa- píry v zastavárně a aby zjistilo se, co na famě roz- šiřované je pravdy.

P. Drozd vyslechl přání projevené, nenamítai ničeho proti revisi, ale nedal určité a závazné odpo- vědi. A nepodnikal delší dobu nejmenšího kroku. jímž by obavy členstva výboru rozptýlil. Tvářil se, jakoby se nechumelilo. Teprve po třech nedě- lích, na důtklivé a rázné naléhání — koncem dubna nebo na počátku května — slíbil zrevidovati záložnu sám. Už prý pro důležitost věci samotny a taky proto, že by jiný revisi tak přísně — neprovedl. On že povede si ale hodně přísně. Nebezpečí, jež veledůstojný monsignor viděl již vznášeti se nad vlastní svou hlavou, bylo slibem tímto, jenž nebyl arciť ničím jiným, než chytrou vy- táčkou, aspoň na nějaký čas odvráceno. Ale jenom na nějaký čas. Neboť ještě téhož měsíce nakupila se hrozivá mračna znova. P. Drozd se totiž náhle rozstonal a ve schůzi výboru, konané 30. května 1902 za nepřítomnosti monsignorovy, člen výboru p. Václav Schubert znova uvedl na přetřes pověsti kolující o Ortovi a projevil přímou obavu, že v zastavárně neni vše v pořádku. I usneseno provésti revisi prostřednictvím kanovníka P. Josefa Kyselky a ten vyzván, aby úkol svůj vy- konal sám, třeba bez vědomí a v nepřítomnosti Drozdově. Ať byly již příčiny jakékoli: jisto je, že P. Ky- selka nepřikročil k dílu sobě svěřenému hned, nýbrž odložíl je do té doby, až uzdraví se msgre. Droz d. Byla to pohnutá schůze, když P. Drozd po r- konvalescenci ve výboru se objevil! Zuřil prý tehdá nad »smělostí« členů výboru a dal prý »opovážliv- cům«, kteří za jeho zády chtěli provéstí to, čeho se tak neskonale bál, notnou lekci. Nestydatost mon- signora sáhala dokonce tak daleko, že na kategorický dotaz professora P. Julia Košnáře přímo popřel ja- koukoli potuchu o defraudacích. Nad tím rozčílilse

kanovník P. Kyselka doté míry, že div ne- upadl do mdlob. Dalšího šálení a klamání však po této schůzi výbor měl již po krk a nařídil členům P. Kyselkovi a P. Kreiplovi, aby teď beze všech ohledůa bez meškání provedli, čeho už dávno bylo třeb a. Že Drozd plně věděl o malversacích a nepořádcích, páchaných nejen v za- stavárně, nýbrživ celé záložně samé po drahná léta, dokazuje žalobní spis těmito zjištěnými okolnostmi: Když Josef Ort 22. března 1902 zemřel, byl úřad- ník Frühauf 24. března 1902 starostou P. Drozdem vyslán do oddělení pro skvosty jako Ortův zástupce a ten za nedlouho objevil nesprávnosti Ortovy. Sta- čilo mu — jak tvrdí — pouhé otevření knih, aby zjistil defraudace, neboť malversace v knihách byly páchány tak, že to na první pohled bylo patrno. Josef Ort připisoval v pokladniční knize zastavaren- ské — již pečlivě měl ve svém stolku uzamčenou, takže jiný úřadník nikdy, ani v době dovolené Ortovy, nemohl do ní nahlédnouti — k jednotlivým polož- kám větší cifry, čímž vydaní zpokladnv ovšem značně se zvětšilo. Frühauf zjistil tehdá, že má Ort v pokladním denníku ve vydání o tisíc zlatých víc a upozornil na to odhadce zasta- várenského Huberta Huebra poznámkou, že »tam střelil Ort nějakého kozla.« Druhého dne zpravil Hueber ředitele Kohouta, který přišel do za- stavárny, o nálezu Frühaufově a v odpověď dostalo se mu vyzvání, by přinesl knihy ze zastavárny do ředitelovy pracovny.

Za několik dní a sice 12. dubna 1902 o 4. hod. odpolední hlásil Frühauf objevy své řediteli Kohou- tovi osobně, žádajíc, by vyřídil to P. Drozdovi. Ko- hout řekl však Frühaufovi mezi čtyrma očima, že zjistil schodek 17.000 korun a že vdova po Ortovi, paní Leopoldina Ortová, vypořádá všecko. Tepr ve 4. července ptal se P. Drozd Frühaufa po výsledku jeho pátrání, a když u Frühauf všecko pověděl, na- řídil P. Drozd revisoru Jindřichu Bílému, by s paní Leopoldinou Ortovou vyjednával. Dle úmluvy složila pak paní Ortová hotové 6000 korun a na ostatek (10.000 korun) vydala směnku. Hned na to našel Frühauf v jedné zásuvce stolku Ortova depositní list na zastavené cenné papíry, na němž však nebylo zaznamenáno datum splacení zá- půjčky a v knihách rovněž nebyl vyznačen příjem peněz, když strana papíry sobě vyplatila. Dotyčný obnos (3000 korun) tudíž scházel. S nedobrou potázal se však Frühauf, když před Kohoutem vytasil se s dalšími ukázkami Ortových malversací — depositních listů zmíněného druhů na- lezl tehdá celý balíček. Řediteli Kohoutoví nebyl už tento objev dokonce vhod. — »Kdo vám řekl, abyste ještě něco hledal?« krozkřikl se na Frühaufa. »Co jste našel, kde je to, za- hoďte to!«. Zkoprnělý úřadník hledal útěchy u revisora Bílého, ale dostal se z bláta do louže. P'an revisor totiž zkrátka a dobře se vyjádři!: »Ty listy spalte, pryč s tím a nic už nehle- dejte!« ... Tentokráte bylo ctihodným funkcionářům svato- václavské záložny do opravdy zle. Umělé tutlání, konejšení, domluvy a vytáčky byly zrovna tak platny,

odpovidal klidně příručí

Dýmějový mor. Humoreska. Napsal Jaroslav Hašek. Příhoda tato stala se před několika léty v době, kdy jsem se učil materialistou a den před tím, kdy vypukl ve Vídni mor, který si na štěstí nevyžádal velkých obětí. Táhl jsem Žitnou ulicí nahoru vozík s vel- kou lahví kyseliny sírové, když na rohu Ště- pánské ulice mne potkal Bašta. Bašta byl o tři léta starší mne a pověstný darebák. Hokynářkám kradl ovoce, když šel ko- lem krámu, v trafikách kradl cigaretty, pokus loupeže nevykonal dosud žádný, ale chlubil se že až bude starší, někam se vloupá. Jinak by dobrý kamarád. Poslední dobou učil se ve Vídn zámečníkem u svého strýce. Proto byl jsem pře- kvapen jeho vyčouhlou postavou. „Já ti pomohu tlačit vozík,“ ochotně se na- bídl Bašta, podávaje mi půl cigaretty, „to kou- káš, že jsem v Praze. Ať nikde nic neříkáš, že jsi mne viděl! Já strýci ujel a v Praze mám se dobře. Vzal jsem si z jeho stolku pár zlatých. Doma nic o tom nevědí. Vždy spím teď za bra- nou v lomech. Ať tedy mlčíš, nebo ti rozbiju hlavu!“ Bašta se ještě jednou přívětivě usmál, dal mi druhou půlku cígaretty a pak kolébavým kro kem zahnul do Smeček. Druhého dne přinesly již noviny zprávu že ve Vídni vypukl dýmějový mor. Krám byl od rána až do večera nabit obe- censtvem, které si kupovalo bílou skořici, poně vadž jisté noviny psaly, že odvar bílé skořice jest dobrý proti morové nákaze. Domovnice z vedlejšího domu každou chví byla v krámě, poptávajíc se, zdali se nic no- vého o moru neví. „Má zlatá paní,“ strašil ji posluha Koudelka který chodil k nám vždy pro různé klepy, „ta morová rána přijde náhle. Ta je rychlejší než vítr. Ofoukne vás a jste pryč.“

„Pensista Hlaváček vykládal zatím lidem, stojícím před krámem, že je mu to všechno jedno, žena mu umřela, dětí nemá a když to přijde, posluhovačka mu ustele postel, onsi lehne a umře. „Lidi potom budou házet jen do šachty a polévat je vápnem,“ vykládal někdo ze sku- „Nejlepší je pít odvar z marjánky a kouři hřebíček s melisovým listím,“ ozval se ze sku- piny jiný hlas. „Ba ne, já jsem četla, že je nejlepší, žvýka bílý pepř,“ ozvala se domovnice, „a pít každý den pět skleniček kmínky.“ Bylo po poledni, když do krámu vběhla pan Baštová. „Prosím jich, pane lékárník (našemu pří- ručímu říkala pane lékárník), můj syn je ve Vídni, nečetli nic o něm v novinách, zdali už není také mezi mrtvými, prý už je házejí do šachty a polévají vápnem. Příručí Koubek v dlouhé řeči ujistil paní Baštovou, že ještě nic o tom nikde se nepíše, že by její syn byl umřel na dýmějový mor. „Tak ten holomek ještě je na živu,“ ule- kaně vyhrkla ze sebe Baštová, „tomu lumpovi se i mor vyhýbá, prosím jich, jaký že je to „Dýmějový,“ odpovídal příručí chraplavým hlasem. „Pro Krista Pána, dýmějový mor, a co je to, prosím jich, za morovou ránu?“ tázala se Baštová. „No, víte, matko, dýmějový mor, no, hm no, víte, to jsou jako boule,“ vykládal příručí. „Pro Ježíše Krista, tak jsou to boule, prosím jich, kde se na člověku vyrazí?“ „Nejprvé se vyrazí velké, černé boule n hlavě,“ odpovídal příručí, který měl výbornou vlastnost, že když něco nevěděl, hned si výklad vymyslil, „a pak člověk začne třeštit a už je z dvě minuty na prkně.“ „Pro Krista Pána, prý je to rychlejší než

piny. mor?“

Koubek. „Tohle jsou noviny!“ bědovala Baštová, „já vím, že tomu holomkovi se to vyhne, kluk vždy ze všeho vyváz'. Jednou měl osypky, utek' nám z postele a běžel až na Karlovo náměstí. To se podiví doma, až mužovi o tom moru budu vy- pravovat. Tak se mějte hezky. Baštová vyšla z krámu. Odpoledne ve tři hodiny byl krám opět plný lidí, kteří si kupovali kyselinu citronovou, poněvadž v odpoledních novinách stálo, že kyse- lina citronová je antiseptická látka proti dýmě- jovému moru. (Pisatel článku se totiž zmýlila změnil dýmějový mor s kurdějemi.) „Za pět, kyselinu citronovou, za deset, za patnáct. Jak to mám užívat? Kolipakkrát za den?“ ozývalo se na všech stranách, a poněvadž nám kyselina citronová vyšla, prodávali jsme místo ní kyselinu vinnou. „Kyselina jako kyselina, každá pálí v krku, vysvětloval nám v zadu chef, „kápněte do práš- kované kyseliny vinné pár kapek citronové kyse- liny a prodávejte jedno deka za deset, a každý bude myslit, že si koupil citronovou.“ Vraceli jsme se s příručím ze skladiště do krámu, když v tom ozve se u dveří krámu vý- křik: „Pro umučenou hodinu, už je to zde,“a zástup lidí se rozvlnil a před pult vběhla Baštová. „Vojta přijel dnes z Vídně,“ naříkala „a pro Krista Pána, pane lékárníku, zrovna, jak to po- vídali, už se ho to chytá. Na hlavě má boule,a třeští. Běžím pro doktora.“ Za hodinu byla Baštová opět v krámě. Neplakala a tvářila se spokojeně. „Jestli pak vědí, pane lékárníku, že klukovi nic není! Panu doktorovi se přiznal, že se pral v kořalně a od toho že jsou ty boule. Chvála bohu, je z něho cítit jen kořalka.“ Přítel Bašta si pak za nedlouho šel odsedět čtrnáct dní vězení prc krádež, kterou spáchal ve Vídni u svého strýce. „To je přece morová rána!“ řekl, když jsem ho zase potkal.