Číslo 245.

Praze, dne 6. září 1900.

Ročník IV.

Rédakce, administrace expedice: Praha, Pštrossova ulice, číslo 200-II Nefrankované dopisy se nepřijímají, rukopisy se nevračejí Nozapečetěnéreklamace jsou porta prosty. Inserty účtnjerne levně a při častější inserci po- skytujeme výhody. Vycházejí denně o šesté hodině ranní. V pondělí a po svátku vždy o dvanácté ho- dině polední. Jednotlivé číslo za 8 h Telefon redakce č. H126.

Slunce vychází v 5 hodin 23 minuty ráno. Slunce zapadá v 6 hodin 33 minut večer

LICKt

Čtvrtek: S v. Zachariáše Čtyřicetihodinná pobožnost v chrámu Páně na Karlově na Nov. Městě od 6.—9. září. Prahu Předplatné pro a donáškou do domu: K 2.80 měsíeně. . . .. čtvrtletně . . . K 8.440 celoročně . . .. K 33.60 Pro buzemsko poštou: měsičně . . . .. čtvrtletně . .. K 9.— celoročně. . . . K 86.— Předplatné do cizozem- ska: Némecka a Srbska čtyrtletné .. K 48.— celoročně. Předplatné do Ameniky. Francie. Švýcarska, Ita- lie, Belgie s Anglie: K 13.20 čtvrtletně K 52.80 celcročné Telef sdministrace ü126.

„Z hlubin srdce“ jols

V Praze, 5. září. nsv

— Meline byl právě nedávno vyvolen znovu za předsedu generál. koncilu ve Vosges, při kteréž pří- ležitosti nezbytně musil promluviti. Z jeho řeči jest důležitý úryvek pro poměry ve Francii. Pra- vil: »My jsme republikáni, protože milujeme svo- bodu z hlubin svých srdcí, a to netoliko našimi rty, ale milujíce svobodu, děsíme se každého libo- volného skutku a násilí. Protože jsme muži svo- body, odsuzujeme všechnu nesnášenlivost, ať se ukazuje pod jakoukoliv formou. Bojovali jsme proti klerikalismu, když jsme shledali, že odpírá repu- blice a jest jí nepřátelský, právě tak dnes boju- jeme proti jiné formě klerikalismu, který exkomu- nikuje všechny, kdož nesmýšlejí s ním za jedno, a kteří nechtějí vzíti na se jeho vášnivé sektář- ství... Kdo by se domníval, že 100 let po revo- luci a po provolání lidských práv bude nutno hájiti svobody jednotlivce, svobody svědomí, svo- body spolčování a jednání.« Věru po také řeči by se člověk nejméně domníval, že ve Francii vládne inkvisice v té formě, jak ji líčí krvavé romány. Zatím má se věc právě naopak. Současně, kdy Meline mluvil o svobodě z hlubin srdce milované, jeho strana na různých místech proti svobodě svědomí a smýšlení bojuje způsobem nejhorším. V srpnu t r. městské zastupitelstvo ve St.

Florine, kde v průvodu četnictva odklidil starosta Parassols kříže v městě, učinil druhý krok k svo- bodě svědomí a zakázal všemohoucně, aby byla nesena veřejně Velebná Svátost k nemočným. Jako důvod udal svobodomyslný ubožák, že se třeba starati o volnou pasáž na ulicích jeho pašalíku. St. Florine jest ovšem město menší, které vyniká nedostatkem vody a špínou. Jaké smýšlení ovládá lidi druhu Parassolsova z tábora republi- kánského, vysvítá z řeči jeho v jednom tjeho vo- lebním městě, kde pravil drze, že chce nahraditi kříže záchodky. Tohoto rázu jsou lidé, kteří hlá- sají lásku k svobodě až z hlubin srdce. Poctivý člověk nemůže míti pro ně než opovržení z hlu- bin srdce. V Lyonu zvolen byl svobodný zednář do měst- ského zastupitelstva, jakýsi Vécat, jenž předložil svým kollegům osnovu městského řádu, v němž stojí toto: »Nosení každého církevního aneb ná- boženského šatu jest zakázáno na veřejných ulicích všem, kdož bydlí trvale v městě Lyonu.« Tot nový důkaz lásky k svobodě svědomí a smýšlení z hlubin srdce milované. Důvody pro návrh zbrk- lého zajisté člověka jsou, že šat řeholní není krásný. Ovšem musí býti členům liberálního zastupitelstva

řečeno ku cti. že se zbrklému zednáři vysmáli. Však na tom není dosti. Vždyť bez voličů podob- ných nemohl by Vécat dostati se do zastupitelství lyonského. Spíše zde připamatovati sluší, co před desíti lety bylo usneseno v ložích francouzskýcha přijato i v jich konventu jako bod zákona, o nějž má býti bojováno. Tehdy před 10 roky usnesla se lóže zednářská v Toulouse, aby zákonem bylo za- kázáno všechno nošení řeholního roucha ve Francii pod trestem žaláře. Bylo-li to navrhováno též z hlubin srdce milované svobody, zednářské listy nepravily. Kterak lze nyní srovnati ten protektorát fran- couzské republiky s protektorátem takých indivi- dní, jako Parassols, Vécat, kteří jsou typickými osobami ve francouzské republice svobody? V zemi, v níž tolik se mluví o milované svo- bodě z hlubin srdce, nemá ani vzíti si šat, jaký by kdo chtěl a nemá ani veřejně osvědčiti víru svou. Co máme souditi o výroku Loubeta, jenž při loučení vojska do Číny, pravil k vojenskému kaplanu, který doprovází vojáky na nové bojiště »kultury křesťanské«: »Svěřuji vám duše našich vojínů.« Do Číny posílají republikánští Francouzové kaplany vojenské, aby zachraňovali duši vojínů a ve Franci nesmí v čítance býti nejsvětější Jméno ani slovo Bůh. Taková republika musí býti z hlubin srdce opovržena a musí býti v dekadenci, její duch jest otravou pokroku i svobody.

Katolický sjezd v Záhřebě. (Původní dopis »Katol. Listů.-) V Záhřebě, dne 3. září. Na všech stranách možno pozorovati utěšený rozmach mezi katolíky. Právě v nynější době pořá- dají se čtyři velikolepé sjezdy, totiž v Italii 17. »con- gresso cattolico«, holandský v Haagu, německý v Bo- nnu a slovinský v Lublani příštího týdne. Ký div že také chorvatští katolíci nechtěli zůstati pozadu, ne- boť pozorovali, že jim něco chybí, že se jim nedostává organisace. A dobrý chorvatský lid tak si váží svojí víry, poněvadž ví, že, kdyby všichni lidé žili podle sv. náboženství, byla by naděje, že také veškery po- měry veřejné se zlepší. Ve jménu myšlénky Strossmayerovy, totiž zmo- hutnění katolického života v Chorvatsku a sjednocení všech chorvatských zemí, byl uspořádán první »sa- stanak«, k němuž dojíti mělo již dávno, avšak dosud není pozdě, poněvadž lze napraviti ledajaké chyby a opomenutí. Hlavní město Záhřeb skví se ve slavnostním hávu již od soboty, a můžeme ke cti obyvatelstva tvrditi, že vyzvání pořadatelstva, aby ozdobili majitelé

svoje domy prapory, bylo vyhověno téměř všestranně. I židé nedali si ujíti příležitosti, aby svoji solidaritu občanskou dali na jevo a vyvěsili prapory — ovšem ze sobeckých příčin, aby navnadili tím spíše hojně odběratelů. S politováním však dlužno na vědomí vzíti, že tak zvaní »čistí« (strana dra. Franka) se této slavnosti neúčastnili. Tak veřejný dům Staréevicůva Frankův jsou beze všech ozdob. Také pravoslavní Srbové se vzdálili této okázalé slavnosti, neboť na bu- dově »Srbské banky« nevidíme ozdoby. Můžeme proto směle tvrditi, že veškero obyvatelstvo městské s ma- lými výjimkami radostně účastnilo se sjezdu. Hosté přijíždějí již od soboty. V neděli pak odpoledne a v pondělí zvláště stále přicházejí noví návštěvníci, tak že, co toto píšeme, do pondělka od- poledne přibylo ke sjezdu na 2500 účastní ků.

Počet se ovšem ještě zvýší zítra a pozítří. Potěšitel- ným zjevem jest, že většina účastníků náleží stavu laickému. Také hojně kněží lze pozorovati mezi při- bylými. Avšk vidíme ještě jinou charakteristickou známku — dvanáct chorvatských bískupů dostavilo se ke sjezdu, který za jejich vrchního vedení byl pořádán. A tak všecky vrstvy obyvatel- stva vidíme tu zastoupeny v úplné jednotě. Ve svor- nosti a jednotě je síla a moc. Všichni tu pracují za jedním heslem: »Sve (vše) za vjeru i domevinu.« Proslavenému biskupu Strossmayerovi bylo na nádraží v neděli večer připraveno mohutné a nadšené přijetí. Jako bezprostřední svědci měli jsme příležitost mezi dobrým lidem pozorovati tu příchylnost a lásku, kterou dávají na jevo k svému vůdci a miláčku. Ná- draží plné, veškery prostory před ním do posledního místa obsazeny — na 10.000 lidí čekalo na jeho příchod, a když jeho velebná postava se objevila, jako jedním hlasem ozvalo se všemi hrdly: »Živio Strossmayer!« V pravdě velebný to byl okamžik, kterého jsme zažili. Milosrdný otec mezi svými syny láskyplnými. Mnohé oko mimoděk se zarosilo, když popatřilo v jasný zrak velikého Chorvata.

Strossmayer, provázen svým světícím biskupem drem. Voršakem, odjel do města v průvodu pod- maršálka Avrovského. Arcibiskup záhřebský dal jej uvítati svým tajemníkem drem. Premuší. Kromě těchto přijeli v neděli arcibiskupové dr. Josef Sta- dler, Naki ze Spljetu, biskupové dr. Mahni z ostrova Krku, dr. Maurovi ze Sinje, dr. M ar- celič z Dubrovníka; lublaňský biskup dr. Antonín Jeglič byl ohlášen na úterý se Slovinci. Biskup dalmatský a básník Uccellini dal se omluviti a zastoupiti. Z ostatních četných vynikajících hostů uvádíme pouze knížete Kostu Vojnovice z Dal- macie, četné členy šlechtické, básníka lidového Ju- raje Kapiče, veškeru spojenou soporbu« (oposici) poslanců a j. Před odjezdem si prohlíželi všichni

FEUILLETTON. Několik slov o soukromých bytech student- ských a katolických konviktech. Rodičům a přátelům českého studentstva na uváženou po- dává x + y. (Dok.) Ale jsou i ještě jiné a to horší byty, kde ne- jenom se dovolují studentovi všemožné výstřednosti z bázně, aby neodešel jinam, nýbrž, kde dává se mladým studentům pohoršení v ohledu mravním sa- mými jeho domácími pány nebo jejich spolubydliteli a příbuznými. Bývalí moji kollegové vypravovali mi několik podobných příkladův, ale pro choulostivost jejich ne- uvedu jich zde. Ostatně zajisté i mnohý čtenář zná podobné smutné příklady, jak mnohý nevinný hoch byl na studentském bytě znemravněn. »Ale nejsou všecky soukromé studentské byty tak zlé, a nehrozí všude tolik nebezpečenství,« na- mítne snad někdo. Rád připouštím, že mnohé rodiny, které berou si studenty na byt, pečlivě starají se o ně jak o vlastní děti; ale nezřídka hrozí zde mla- dému studentovi jakési společenské schoulostivění. Slavný paodagog biskup Felix Dupanloupdí v té věci: »Rodinný život hodí se pro nejútlejší věk brzy však je příliš něžný a ne dosti přísný. Dítě obklopeno jsouc něžnými péčemi, které všecky jen k tomu směřují, jemu každé utrpení ušetřiti, nesezná

utrpení jako zákon lidstva. Rodina vede dítě k mír- ným, nikoli však k mužným a silným ctnostem. Ne tak má se to se životem v kolleji, kde největší otcov- ská péče nemohla by zabrániti odpírání a oběti, a kde mimo to všecko činí nezbytným boj proti ná- klonnostem smyslným a proti rozmazlenosti. Kollej je svět s malými svými strastmi, ale spořádaný bdě- lou autoritou. Jak často jsem viděl, že hoši, vstoupivše v Pa- říži do chlapeckého semináře, radostně podrobovali se nejpřísnějším rozkazům; a když jsem jim svou spokojenost, jakož i svůj obdiv nad tím projevil, od- povídali: »O, pane, zde je to zcela jinak, nežli to bylo doma u našeho vychovatele !« V kolleji jsou poměry jiné, nežli doma; cho- vanoc může dokonce býti propustěn, ale kollej trvá. Chovanec není doma; on cítí, že autorita jeho vy- chovatelů je úplná; tam vládne úplná správa, úplně spořádaná soustava, kde se všecko mocně pod- poruje.

Vím to dobře a opakuji: kollej musí býti dobrá, neboť je-li kollej špatná, jest strašlivá. Zajisté pravdiva jsou slova ta, denní zkušenost to dokazuje rok od roku zřejměji. Kollej musí býti dobrá; neboť je-li špatná, je strašlivá. Jako dobré kolleje doporučoval II. sjezd katolíků česko- slovanských, respective jeho mluvčí prof. Šauer z Augenburku konvikt školních bratří v Bubenči u Prahy, chlapecké semináře a t. p. Pražský konvikt Svatováclavský tehdy ještě neexistoval. Dosavadní chlapecké semináře jsou zajisté dobře známy, hlásívát se do nich pravidelně mnohem více studentů, nežli možno přijati. Dovolím si zde upozorniti na konvikt poměrně ještě málo známý, jejž má od několika let. nová kongregace česká bratří Nej- světější Svátosti Oltářní v Českých Budějovicích, a který též dobře působí a pro- spívá; neboť mladí dpp. otcové s horlivostí a oběta- vostí nevšední starají se o svěřené chovance. »Zde náš druhý malý svět», psali mi nedávno; »zde mezi těmi hochy naše eldorado. To vám máte svěžest, to vám je radost, která se dá spíše pocítiti, než vylíčiti slovy. Nemyslete si však, že jsou naši chovanci jen tak lehoučká půda ku vzdělávání. Zde jest potřebí skutečně ruku přiložiti k dílu. Snad již to Bůh sám řídí, že každý z nich zachovává si svou rázovitost — nikoli svůj směr, to by chybou bylo, — ale každý má svůj zvláštní tah povahy, kterýž, Bůh uchovej, směl by s něho býti smazán. — My jich nevycho- váme šablonovitě, ani, jak svět říká, k bigottnosti. Oni si začtveračí, zadovádí, někdy je až k ohlušení mezi nimi, ale jakmile zavzní zvonek ke studiu, jsou tiši jako pěny.« Práce, oddech a zábava střídají se zde pravi- delně v ladném souladu. Hoši mají docela i vlastní sbor pěvecký a hudební; hrávají ob čas divadlaa