1
masthead
3. března 1901.
2
masthead
I. Přiloha „Národnch Listu“
Přiloha
3
masthead
k čislu G2.
G 2
6
article
Osvícený kněz- vlastenec z doby
Osvícený kněz- vlastenec z doby
našeho probuzení.
Ke sloleté kočnici narozenini F. 3. Smetany
*11. března 1801 ve Svistanech náchodských.
1 18. února 1861 v Plzni.
Od zejtřejšího ponděli za týden bude tom
sto let, co světlo tohoto světa spatřil Fr ant-
šek Josef Smetana, ozdoba českýel
praemonstrátů teplánských, k nimž od 22. rok
svého věku náležel ; od 33. roku doktor Biloso fe.
proslulý professor lycea praemonstrátského
Plzni, jenž celý život svůj — as to i v dob
oslepnutí — věnoval šíření světla ve svů
náro.
O světa českého lidu byla heslem jeho
jako všech věrných soudruhův a následovník
Josefa Jungmanna, kteří provedli obrozen
našeho národa, jeho probuzení a vzkříšeni.
Byli hlasateli a šiřiteli idejí osvěty, kter
celou Evropu střední uchvátily a nynější jej
stav kulturni a společenský přivodily. V jejich
spisech a činech můžeme sledovati, kterak pře-
jimali a zpracovávali ideje tohoto mohutného
hnuti, které dokonalo přetvoření středověku
věk nový; ale shledáme též, kterak naši
štílonoši osvěly byli a zůstali samoslatni a svoji
takže položili základ k novodobé osvětě če-
ské, nikoli jen jako snímku osvěty anglické.
francouzské a německé, ale osvěty samobytné,
osobité, »dílu vlastní duše«. Naši osvícenci ne-
shlásili se ani k osvětnému individualismu, o
popředí jednotníka a zájmy jeho stavicímu, ani
k osvětnému intellektualismu, jen k rozumu s
obracejícímu a odtud cit vůbec a krasocit
zvláště zanedbávajícímu. Naši osvícenci znali,
že probouzející se národ vyžaduje, by jedno-
tlivec své společnosti se obětoval, sebe
sama ve prospěch vlasti zapíral, jakož tak
nově kličící pisemnictví české musilo
ozdobiti se původní poesií, musilo se oboha-
covali básněmi především lyrickými, věnovaným
proslovení a šíření vlasteneckých ideálův.
Smetan
Jungmann
Svistany
Plzeň
Evropa
7
article
A rozumi se, že naši osvicenci a vlaste-
neču filosofové z doby znovuzrození jsou napo-
řád vychovateli a učiteli svého lidu.
jeho všestrannými osvěcovateli skrze českou
výchovu a českou knihu; jejich činnost
povstávají, šíři se a zkvétají české š kol
a zakládá se novodobá lileratura na-
uková.
K předním sluncím té doby, ke sluncim,
nejen světlo ale také teplo šířícím, ke zdrojům
i osvěty i obětavé lásky vlastenecké náleží náš
praemonstrát Smelana, důstojný nástupce pro-
fessora doktora filosofie Vojtěcha Sedláčka
na gymnasiu plzeňském. Oba muži obsáhlého
a hlubokého vzdělání obecného, oba výteční
znatelé věd počtářských a přírodních, oba češt
poelové, oba zakladatelé vědeckého písemnictv
silozpytného, oba smýšlení ušlechtilého a pilné
práce, vlastenecké horlivosti a občanské účinli-
vosti, věnované osvětným, školským a dobro-
činným podnikům pro vlast a zvláště pro Plzeř,
jejíž studující a občanstvo lnuli k oběma
upřímnou úctou a vroucí láskou.
Osvícený, svobodomyslný, obětavý, upřímn
a rázný Smetana jest význačným zjevem v řadě
osvícenců českých a zasluhuje vzpomínk
i jako kněz, jenž povinnosti k církvi umě
smiřovati s povinnostmi k svému národu, jemuž
sloužení bohu nevadilo, by sloužil osvětě
svobodé, jak nyní mezi vlasteneckým kněžstvem
naším bývává.
Sedláček
8
article
Činnost Františka Josefa Smetany jest ob-
sáhla, všestranna a zajímava již ohledem jeho
četných básní a příspěvků k různým časopisům,
jimiž hlásil se Smetana k ruchu v novodobém
písemnictví českém.
Jeho činnost osvětná zračí se však pře-
devším ve velikých samostatných, původních
českých spisech naukových, u nichž — mě-
říme-li je dobou jejich vydání — nevíme, čemu
více se podivovati: zda-li znamenitému ovládáni
vědecké látky, nebo plnému ovládání jazyka,
nebo zdárnému překonávání velikých nesnáz!
názvosloví, teprve se tvořícího, jež pro nové
discipliny vědní nemělo s dostatek opory v staré
klassické literatuře české, ktera mohla Smetanovi
sloužiti na př. při dějepisu, ale opouštěla ho
při naukách přírodozpytných, silozpytu, lučbě,
bvězdářství, nauce o povětrnosti a zeměpisu
fysikálním
Již roku 1834 vychází Smetanův Obra
starého světa, to jest Všeobecná hi
storie, stručný přehled politických dějin st
rého věku, výsledek jeho studií Milforda, Gilla,
Heera, Guthria, Grave, Müllera, Milota, Pölitze.
František
Josef
Smetan
Smetanův Obr
Milford
Gill
Heer
Guthrio
Grave
Müller
Milota
Pölitz
starý svět
9
article
Cornovy; přehled, původně v němčině psaný.
až Smetanovi napadlo, »proč by, jsa Čech, česk
nepsal«, a věnovaný Josefu Jungmannovi, jeho
»klassické pěro roznítilo ve spisovateli náklo-
nost k řeči a literatuře a tím jemu vyvodilo
artézský pramen útěchy a rozkoše«. Smetan
klade tu důraz na »rozvíjení se spolků lidských
a volnost, která dovedla více, než co jednotlivá,
porobnými národy vynucená mocnost«; a neustál
Smetana ve svém díle, dokud nebylo dokonáno.
aby krajané »ve světě starém základ nového
nalezli, a seznavže obojí, nový svět se starým
srovnati mohli; aby pak přestali bědovati nad
zlobou a zkázou věku svého; přestali slepým
podivováním vynášeti události dnů svých; se-
znali pravdou, že nic nového pod sluncem.
co z bývalého světa zůstalo, co národově staro-
věkostí slavení, co Řekové a Římané po sobě
zůstavili, co času záhubnému vzdoruje, jen to
i my po sobě zůstaviti můžeme, totiž řeč svou
a vzdělanost. Těch tedy že nad jiné hleděti
třeba, nechcem-li zemříti zcela«
Záhy tomuto jádru dějin starověkých, ve-
světlujicími poznámkami hojně opatřených, ná-
sledovali Základové hvězdosloví čili
astronomie 1837, populárni přehled s ma-
thematickými doklady v poznámikách, se 77
obrazci na 4 tabelkách, dle Littrowa, Schubert
a Boda objasňující nebezor a nebepis; především
pro mládež vlasteneckou a pro zdravé zuby
čtenářstva vlasteneckého, které z tvrdé skořápky
jádra chuti neobyčejně příjemné se doberou.
Cornova
Smetan
Čo
Jungmann
Řek
Říman
Littrowa
Schubert
Boda
10
article
»Poučujeť královna všech věd lidských, Astro-
nomie, o nekonečně moudře z kouli světových
sestaveném domu Páně, o jeho nezvratných
jistojistých zákonech, o měření času, o veli-
kosti a podobě země a vyměření krajin její, je
nezbytna mořeplavbě.« Ale nad to klade Sme-
tana význam mravní. Již pouhý pohled na
hvězdnatou oblohu budí v srdci city zbožnosti.
které světlo vědy astronomičké ušlechfuje
upevňuje a »na jejich perutích vznáši se duch
lidský neskončenou prostorou světův až ku trůnu
Nejvvššího, velebě v nejhlubší pokoře neskon:
čenou moc, moudrost a dobrotivost Pána jedi-
ného, která se mu v soustavách hvězdových
tak slavné zjevuje.« Smetana osvěžuje svoje
výklady přirovnáními, obdobami, filosofickými
výhledy i mravními připomínkami. Slyšme z nich
aspoň jednu: »U měsíčanů snad se nacházeji
oni nejdražší, nám dávno ztracení klenotové,
věčný mír, po němž zde darmo toužíme, věk
zlatý, který toliko v básnlch našich kvete,e
hevinnost mravů, která dle lihezného básněn
Ariostova již dávno ze země do měsíce s
utekla.« Je známo, že »krajané milí, všeh
prospěšného, ducha osvěcujícího tak milovníe
laskavě přijali tento »výjev dobré vůle jednoho
z ctitelů svých, který seč býti mohl, Čvšecko
vlasti věnovati sobě ustanovil.« Ještě po 45 le-
tech Památník druhého sjezdu českých lékařů
a přírodozpytců (1882) právem označuje Sie-
tanovo Hvězdosloví jako »první pozoruhodný
spis astronomický« naší doby.
Smetan
Ariostův
Páně
Sme
11
article
Roku 1842 vyšel nákladem České Matice
nový spis Smetanův, Silozpyt čili fysika,
který velice v obecenstvu se rozšířil, dle Baum-
gartnera, z Ettinghausenu a Poggendorífa; v při-
loze na 7 tabelích obsahuje 308 obrazců.J
to po zdařilé, ale nedokonané Fysice Sedláčkově
prvý, úplný, v duchu pokroku vědy zpracovaný
též výjevy povětrné zabírající spis, jenž »jev
zřejmě pokrok, jaký nejen věda tato, nýbrž
česká terminologie a frascologie (od Sedláčkova
spisu z r. 1825 a 28) učinila. Dovednost Sme-
tanova podala i z názvosloví tolik nového, že
od té doby hlavní ráz zůstal nezměněn. Sme
tana přihlížel vedle povšechné důkladnosti
k libozvučnosti a plynnosti slohu a položil ma-
thematické důkazy pod čáru, aby vypravování
své konkretní nepřerušoval výklady abstraktními
Své úloze vyhověl výborně i co do obsahu
co do formy.« (F. J. Studnička.)
Smetanův
Silozpyt
Baum
Poggendoríf
Sedláčkův
F J Studnička
Sme
12
article
Smetana i výběrem látky i jejím zpraco-
váním měl na mysli vzdělance vůbec a českou
mládež nedělních škol Jednoty průmyslové
zvláště; správně připominal, že fysika »výsledků
výzkumů svých do života pospolitého mnoho-
násobně sahá, všeliká umění zdokonaluje, k vy-
nálezům novým vede, výtvory řemeslné šlechtí,
ano za základ všech věd přírodních i techni-
ekých považována býti může«. Když z této
knihy zdělal zdařilou, jasnou, také názvoslovím
vyspělou učebnici Počátkové silozpytu či
fysiky (1852), všechny obory přírodozpytně
zabírající, vylíčil také vychovávací a mravni
povahu fysiky: »Příroda jest zevnitřní zjevení
boží; čím pilněji ji zpytujeme, tím lépe pozná-
váme neskončenou moc a moudrost tvůrce je-
jiho; čím důkladněji poznáváme síly přírodn
a zákony činnosti jejich, tím lépe jich užívati
můžeme jak ku prospěchu tělesnému, tak
k duševnímu vzdělání svému. Silozpyt nejlépe
budí ostrovtip, brousí rozum a zapuzuje před-
sudky a pověry, které vzniku blaha lidského
nejvíce překážejí.« Tuto knihu věnoval Smetana
nižším gymnasiím, pro něž z Močnika vzdělal
Nauku o arithmetice, vyšedší téhož r.1852.
13
article
Nejvíce však Smetanovo jmeno u mládež
studující proslavil Všeobecný dějepis ob-
čanský, vydaný ve třech dílech Maticí českou
r. 1846; prvý díl je přehlédnuté a rozmnožené
vydání Obrazu starého světa z r. 1834. Tento
spis nebyl původně zamýšlen za učebnici, ale
poněvadž nebylo žádného spisu podobně roz-
sažného a obsažného, jasně a lahodně vypravo-
vaného, sloužil školám i učitelům po drahn
léta, ano, jest čítáván podnes, jakkoli učebnie
pro střední školy valně přibylo, snad u zpraco-
vání dějin přesnějších, ale ve slohu namnoze
také přísnějších, méně přístupných i méně hle-
daných než byla výborná kniha Smetanova
Skrze Matici českou rozšířil se Smetanův Všeo-
becný dějepis také v obecenstvě širším, které-
mu teprve nedávno dostalo se dvou nových
knih téhož druhu. Je psán v témž osvíceném,
svobodomyslném a pokrokovém duchu jako vše-
chny spisy Smetanovy; úsudky a líčení nauka
osob, katolické církvi úporných, jsou podány
tak střízlivě, klidně a vážně, jak u katolického
kněžstva dnešního jest, bohužel, nevídáno a ne-
slýcháno; déje české — dle Palackého —a
děje slovanské — dle Šafaříka — pěkně uve-
deny v dějepis všeobecný. V úvaze závěrečné
Smetanův
Palacký
Šafařík
starý svět
Všeo
14
article
Smetana připouští vady novověku, že v něm
ještě občanské vzdělání není ani dokonalé ani
všeobecné, že na občanské svobodě a blahu
obecném mnohým zemím a říším se nedostává
(psáno r. 1846), nieméně přece s potěšením vy-
týká, kterak člověčenstvo »na dráze k cíli, sobě
od Stvořitele vytknutému, mocně pokročilo, toliž
u vyvinutí, zdokonalení a ušlechtění všech sila
mohutností. Neboť jak neskončené dokonalejší
jest nynější stav pokolení lidského vůbec při
všech vadách svých nade stav středověký aneb
věku starého ! Všecky díly světa jsou nyní pro-
niknuty osvětou, stanovenou na víře kře-
sťanské, všude zakládají se aneb již dávno
kvetou státy a občanstva vzdělaná, jejichž ob-
čané vlohy své tělesné i duševní více neb méně
Smetan
občanský svoboda
15
article
svobodně mohou vyvinouti. Všude pěstují s
vědy a umy, šlechtíci lidského ducha, všud
zapuzuje se bývalá divokost a surovost, všude
dobývá si vzdělanost vždy většího okresu, prů-
mysl umělými výtvory všeho druhu usnadůuje
a ozdobuje život vnější, obchod rozmnožený
ku podivu zrychlený i nejvzdálenější zeme
k sobě víže.«
Vydatná práce Smetanova pro povznesení
a rozšíření vzdělání českého lidu a české mlá-
deže plynula z jeho pevného přesvědčení o po-
žehnání osvěty, které r 1835 v Časopise
katolického duchovenstva věnoval větší práci-
Zdali jest osvěta lidu obecného nebez-
pečna církvi a státu, práci pro jeho svo-
bodomyslné a lidumilné smýšleni« velice vý-
značnou.
Uvážím-li, vykládá tu Smetana, že »člově-
kem právě osvíceným a vzdělaným slove ten,
kdo všech potřebných a užitečných pravd ne-
lecjakous, nýbrž důkladnou a zřetelnou má po-
vědomost a vždy zdravě a pravídelně soudí«,
nalezneme, že osvěta ani státu ani církvi nebez-
pečna býti nemůže.
Smetanův
16
article
Nicméně vytýká se jí, že osvícený nezach-
vává jim poslušnost a proto nepro-
spívá jim tak, jako nevzdělaný. Avšak právě
tento nemoha posuzovati malou vzdělanost svou
a větší osvícenost jiných, má-k oněm nedůvěru,
přehnaně důvěřuje jen sobě; jen ze zvyku, ná-
klonnosti slepé nebo z bázně před trestem, ni-
koli z poznání a přesvědčení podřizuje se záko-
nům a jich vykonavatelům; nespravedlností, lstí
a podvodem hledí se jim vymknouti, lásky k vlasti
a cinosti občanských nezná, kdežto vzdělanec
a osvícenec zákonům a povinnostem z nich,
jako nutnosti volně se podrobuje. Nevzdělaný
křesťan zři náboženství v obřadech a přestává
na nich; slepé věřící propadá často fanatismu
a pověře; je mravným jen z bázně věčného, trestu
a překoná-li tuto bázeň vášní svou, klesá tím
hlouběji »v pověře, že boha smíří zpovědí, slou-
žením mši svaté, poutí, posledním pomazáním.«
17
article
Málo vzdělaný ovšem s málem s po ko-
jen bývá, avšak jeho spokojenost jest spokoje-
nost nasyceného a odpočívajícího zvířele, nehodná
člověka, jenž spokojenost svou má hledati v sou-
zvuku vůle své s vůlí božskou a neklade ji ve
větší pohodli, větší statky, radovánky, rozkoše
bohatých, jako nevzdělaný
Ve středověku, »kdy národové ve tmách ne-
vědomosti pohříženi byli,« trpěla Evropa napořád
stálými válkami vnitř i vně a to válkami ne-
jen hojnějšími, ale i kratějšími, vyhlazujícími.
pustošícími zemi a trýznícími zajaté — lidskos
ve válkách je teprve plodem osvěty
Mocná šlechta ohrožovala vážnost mo
nářův a ohrožovala jejich trůny; byli slu
hami šlechty teprve nyní (psáno r. 1835), stal
se pány národů.
Porobený a vykořisťovaný, nevolný a chud
lid obecný nebyl šťasten; i svobodníci vázání
byli pánu službou vojenskou. »Osvěta teprv ote-
vřela důstojenství lidského chrámy, rozrážel
hanebná pouta poroby, uvedla věčná osob práv
do společnosti lidské« a založila domácí blahos
národů.
Ovšem ve středověku víra k řesť a ns ká
všecko plamenem pronikala a ovládala, byla
»takřka vzduch, v němž všecko živo bylo«.
Evropa
18
article
Avšak przněna byla pověrou, báchorami, smý-
šlenkami, falešnými zázraky, připisováním nad-
přirozené moci obrazům a ostatkům svatýcha
obřadům církevním; matka Kristova a svatí nad
Krista vynášení: zevnitřní nábožnosti všeck
cena připisována; z pověry kouzelníci a čaro-
dějnice pálení; souboje boží podnikány; jino-
věrci výhlazováni jako kacíři, nieméně počet
se množil. »Jak náramně mnoho nasadili na
užívání kalicha praotcové naši! Co lidu tu zhy-
nulo, co zemí tu vydrancováno, co záhuby na
vlast naši a velikou část Evropy uvaleno ! T
vše přepjatá horlivost u víře zplodila a pověra
věku středního, která jen osvětou národů za
puzena býti mohla«. A dále líčí Smetana:
»Modlitby toliko, posty, pouti, trýznění těla za
skutky svatosti a zásluhy nebeské jmíny, t
kdo cokoli provinil, nedbal, jen když dosáhl
odpustků, loupeže a vraždy spláceny penězi...«
Vážnost duchovenstv a trpěla rozbroji
mezi císaři a papeži, pronásledováním ducho-
venstva od moci světské, znevažováním klateb,
jakož i zevnítřní stav církve nebyl utěšený
za shonu po hodnostech a sporů odtud vzni-
kajících.
Kristův
Evropa
svatý nad Krist
19
article
Mravnost lidu klesla hluboce z
bouří válečných, pěstního práva, sporů církev-
ních a poroby; mravy jeho byly barbarské.
Kněžím bylo zpovídajících se tázati: »Kolik jsi
zamordoval, kolik očí vyloupal, zubů vytřískal,
pochromil, kolik kněží zavraždil, zbil, kolik ko-
stelů vykradl, cizoložství spáchal, nešlechetnost
natropil ?«
Ovšem časové naši nejsou bez vady a ne-
budou nikdy, ale nepopíratelný jest pokrok zna-
menitý v ohledu občanském, církevním a mrav-
ním, účinem osvěty, všeobecně se šířící.
»Zbraňovati jí, je tedy obmezovati ducha lid-
ského, staviti bohem předepsanou dráhu zdoko-
nalení a nutiti jej do předešlého barbarstvle.
Bourlivé a násilné zjevy plynou jen z nevzdě-
lanosti, škodliva jest polovzdělanost. »Důkladná
má býti vzdělanost, všecky mocnosti du-
ševní zanímající. Rozum a vůle v souzvuk má
se uvésti vespolek, a obě podříditi rozumu nej-
jasnějšímu a vůli nejsvětější. To hlavní všeho
o svěcování mravního i nábožného účel,
v tom pravá o světa lidová záleži, o nížto
učitelové jeho pracovati mají«, ale nikol
pamětným učením, formulemi a obřady zevnir-
ními, nýbrž cestou smyslů, rozvijením rozumu
a vůle.
20
article
Jak patrno filosofická a dějepisná úvah
o osvětě přivedla Smetanu na pole výchovya
učby, které r. 1843 věnoval Slovo o vycho-
vávání mládeže české v témž Časopise
pro katolické duchovenstvo, z něhož tato studi
o výchově národní také zvlášť otištěna byla.
Smetana vzpomíná tu nad všecknu pochyb-
nost povznesené potřeby výchovy, podmiňující
blaho jednotlivců a společnosti, výchovy ovšem
na mravnosti a nábožnosti založeně, všechny
přirozené moci, duševní i tělesné, souměrně vy-
víjející, nikoli výchovy jednostranné, při níž by
hlava se přecpávala a srdce prázdným zů-
stávalo.
Líčí, jak prvá výchova samozřejmě
jazykem matek se děje; označuje dressurou vy-
chovávání détí šlechty od cizích guvernantek
zpozdilostí a nepřirozenou bezeitností jmenuje
dávání dětí — ubožátek do ciziny. »Jen mateř
ským jazykem možno položiti základ pravého
vychování; jen to doma vzrůstá a ovoce při-
náší, co v půdu domácí vkořeněno bylo. Kdo
odeizuje mládež jazyku mateřiské m,
prohrřešuje se proti ní i proti člověčenstvu,
protože zamezuje a obtěžuje vývoj vloh, bohem
daných, a kazí útlé letorosty, z nichž sírom
člověčenstva vyrůstá.«
Pro skrovný počet blakiodárných o p-
troven vycvičuje se mládež česká z největší
části ve školách triviálních, ktéřév však
nejen čísti a psáti a základům náboženství učiti,
ale také ve věci a poměry života společenského
uváděti mají, kladouce základ vzdělání s ta vu
selského, prací svou, výnosem půdy všechny
ostatní živícího — píše Smetana r. 1843. Ale,
»zdaž ve škole slýchá, kterak by při vzrůsta-
jících vždy potřebách práci tuto (stav selský)
usnadniti, škodám, z nevědomosti tak častose
stávajícím, předejíti, rolnictví své zlepšiti a výnos
půdy rozmnožiti mohl ?« Z dítek skol triviálníc
Smetan
bůh
21
article
vyrůstají obecenstvu také řemeslníci, který
náleží, by o věcech svého řemesla přemýšleli
je zdokonalovali, k čemu školy musí položi
základ. I byla by tu na místě »po bohu z n
most vlasti v ohledu zeměpisném i děje
pisném, známost plodin, půdy její a způsohy
rozličného vzděláváníl i upotřebovánír jich, zná
most rozličných řemesel, dílen a nejhlavnějších
pokroků průmyslových,« rozumí se, že zjedná
vaná způsobem, sehopnosti žáků přiměřeným
K tomu by měli učitelé, nevázaní »chudou pří
pravou a nuznými okolnostmi« se věnovati spíše
než aháněhí po předčasném učení pě miěi n
děti úradnických a zámožnějších. »Řeč není
ještě žádný předmět vědy, nýbrž toliko pro-
středek čili nástroj, jehož pomoci se teprv ně-
čemu učiti můžeme. Kdo třeba sedmero řečí
zná a ničemu jiněmu se neučil, přece nic jiného
není, leda — sedmihlásek «
I z Politického zřízení vysvítá, že takéě
školách hlavních třeba učiti jazykom
českým; ale, bohužel, zde němčina utlouká
všecko učení — i učení němčině. Ze remesl-
níků, zde a vzdělávaných«, »dvacálý neumí ani
účet napsati, tím méně s to jest, dle potřeby
pokroků průmyslných spisy poučnými dále s
vzdělávati, an ani česky ani německy dosti ne-
umí, aby těm neb oněm rozuměl. Navštěvují
ovšem učenníci také opakovací hodiny
nedělní; ale což maji opakovati, když se ni-
čemu nenaučili?« Smelana naléhá, by učilo se
jazykem českým nejen mluvnici německé — jak
roku 1837 nařídila vláda, vydavši k tomu také
vhodnou knihu — a náboženství — jak nařídi
pro první dvě třídy r. 1840 arcibiskup pražský
— nýbrž aby učilo se česky předmětům všem
a ve všech třidách, aby se tu žákům »ne pouz
prázdná nádoba, totiž řeč, ale věcnatá věda po-
dávati mohla,« i rozum i soudnost i duch ža-
ctva pěstovaly.
22
article
Z úřadních nařízení z let 1816 a 1835
dokazuje posléz Smetana, že také v šech na
gymnasia mají pěstovati jazyk český, by
nebyl odkázán na mimořádné hodiny několik
českých professorů ochotníků. Vždyť budoueím
právníkům, soudcům, lékařům, kazatelům aj
nutně potřebí češtiny, i všecky německé kraje
pronikající. Na poněmčení Čechů žádný soudný
a nepředpojatý mysliti nemůže »při nynějšich
pokrocích lidomilé osvěty, při probuzeném
duchu národním, pod otcovskou vládou naší,«
píše Smetana r. 1843 a ukazuje na bídné po-
měry lidu obecného v krajích poněmčilých, kde
jej ovládají zádumčivost, netečná polopitomost,
nesrozumitelná a nevyslovitelná hatlanina, od
krajů do krajů tak se měnící, že Němec z vý-
chodu Čech ani rozuměti nemůže Němcům
v západních Čechách. Nechť dostane se o běma
řečem na školách v království rovnéh
práva, na českých školách hlavních a gymna-
siích, přiučuj se Čech němčině, na německých
školách hlavních a gymnasiích Němec češtině.
jak si toho i povážliví krajané Němci velice
přejí, dokládá Smetana r. 1843.
Dokud však toho není — vyžývá Smetana
závěrkem — přičiňte se všichni lidumilové
vlastenci vůbec a duchovenstvo a učitelstvo
zvláště, aby pro českou řeč bylo plně vy-
užito všeho, co v prospěch její jest dovolano
nařízeno
Čecho
Němec
Čo
Čechy
23
article
Jest již patrno, že Františe k Jo s e
Smetana patří k oněm znamenítým buditelům
naším, kteři ve prospěch národa a jeho jazyka
obětovali všechnu pílnou práci svého života.
Sám plně ovládal jazyk český; se-
zdarem znamenitým obrátil ho ku vzdělání
novodobých oborů vědních a vyvil ho v nových
názvech a obratech; jím také podal cituplné
básně, svědčíci o ušlechtilém smýšlení.
Ale jazyk byl mu jen nádobou věcí,
prostředkem k vyšším účelům, k osvícení
v zdělání národa, by nastoupil dráhu
novodobého pokroku, by rozšířil svůj obzor
duchový, rozhojnil prostředky svého bytu
hmotného, povznesl svou úroveň mravní. Vý-
klady Smetanovy o takovém všestranném pokro-
kovém vzdělávání národním svou jasností
přesvědčivostí jsou vzácné v dějinách české
výchovy z prvé poloviny minulého stolet
Druhá jeho polovina splňuje tužby Smetanovy
o českém školství.
Památka našeho vlasteneckého kněze Fran-
tiška Josefa Smetany odtud jest a zůstane po
žehnána. Oddal se práci, která jeho osvětné
pokrokové a lidumilovné smýšlení učinila skutkem-
práci, která znamenitě přispěla nesmírnému
všeobecnému pokroku našeho národa, jehož
ovoci dnes se těšíme a jenž v neobyčejně vše-
stranné literární činnosti Smetanově má jako
svého zvěstovatele. Smetanovi věru svědčí slova
svatých knih indických
Ten jest vidoucím, prorokem.
u něhož nauka a výkon jedno jsou
Jo
Smetan
Smetanův
Fran
Tena
24
article
Výtvarné umění.
Výtvarné umění.
Emanuel Max.
= Pochybuji, zdali který sochař v Če
chách rodilý tolik prací zde zanechal, jako umě-
lec právě zemřelý. Naleznete je rozestavenép
Praze, na mostě Karlově, v kostelích, nemocni-
cích, na hřbitovech a náměstích, v různýe
ústavech i domácnostech a ještě hojněji po ven
kově českém i německém. E. Max, syn selského
řezbáře ve Sloupu, sám původně řezbář pěno-
vek, zemřel ozdoben řády, poctěn čestným mě-
šťanstvím Prahy, vyznamenán šlechtictvím. Jeho
dvoukřídlý gotický dům s atelierem, dávno již
opuštěným, ale dosud plným modelů a odlitků,
stojí na konci Havlíčkova náměstí. E. Max pla-
til za prvního sochaře v Čechách tak dlouho, do-
kud naši umělci zvali se většinou » vlasteneckými-.
dokud nenastala rozluka mezi nimi podle ná-
rodnosti a nevystoupil V. Levý a L. Šimek,
Maxův žák. Ještě Mikovcův »Lumír« přináší
pravidelné zprávy o Maxových pracích, ano až
do let sedmdesátých se trousí o něm noticky
po českých listech, aniž by kde se bylo ozvalo
slovo proti němu, Němci. A také ani potom ne.
On sám ve svých pamětech ale často mluví
nelibě a s hořkostí o ultra-Češích, o naší ná-
rodní rozpinavosti a nesnášelivosti, zazname-
návaje postup rozchodu obou národností, a ne-
jednou přičítá na vrub národnostní, že tu ne
onu objednávku nedostal.
Před osmi lety vydal tyto objemné paměti
podle zevrubných svých denníkových záznamů
svech »Dvaaosmdesát let života«, jak mu je
jeho zeť Willomitzer byl zredigoval. Četba knihy
není nikterak příjemná. Jenom dovedným čtená-
řům lze ji doporučiti a ti v ní naleznou ne-
jednu zprávu zajímavou, osvětlující bývalé po-
měry umělecké v Praze a v Čechách.
Emanuel Max
Karlův
Max
E pl
V Levá
L Šimek
Maxův
Mikovcův
Lumír
Němec
Čech
Willomitzer
Praha
Sloup
Havlíčkův náměstí
Čechy
25
article
Arciže E. Max, v hovorném stáří vzpomí-
naje zejmena svěho mládí, vypravuje zvlástě
o sobě a jen tu onde se některých umělců, po-
kud byli jeho osobními přáteli, dotýká. Vpravil
také do svě knihy takměř všechiny své cestovní
zápisky z Italie, Německa a Francie o všemn, co.
víděl, aniž by při tom byl kritický nebo ducha-
plný. Ty dlužno honem přeskakovati. Rovněž.
má pro nás málo zajímavosti, kdy který šlech-
tic a velký pán jej navstívil a co mu za licho-
tivku řekl. Ale vedle toho lecnos patří již k bi-
slorii umělců a umění v Čechách. Vždyť počal
svoji dráhu v dobách, kdy »se nie nedělalo a
dokonce litovali každého, kdo se umiění chtěl
věnovati, jako ubohého, na polo ztraceného
muže, který jednou bude hladověti.« Mlá ve
svých vzpomínkách ještě Berglera i Tkadlika,
byl účastnikem uměleckých dýchánků Stam:
mannových, kde se zrodila Krasoumná jednol
a Výroční výstava, byl prvním stipendistou kla-
rovským v Římě, kde jej vitá první myšlenka,
že tu »na tisíce věrících se pro křesťanství obě-
tovalo« ; Cornelius, Overbeck, Steinle, Führichi se
mu z dálky zjevují, jemu, který jako umélec
byl »přesvědčeným katolíkem«, jako člověk mu-
žem nejoddanější lovality, který si s radost
vzpomíná, kterak jej papež Řehoř XVI. dů-
kladně vykrákal, ale také proti Görresovi hájí
neoddělitelnost Čech od Rakouska a proti Ita-
lům vystupuje jako »Čech a ne Rakušan«,a
první prací jeho v Římě jest »Vlasta«, kterou
později kněžna Kinská pro zámek v Chocni
zakoupila. V jeho řimskémi studiu vzníklo i velké
sousoší slovanských věrozvěstů, nyní v týnském
chrámu stojící.
Max
Bergler
Tkadlik
Cornelius
Overbeck
Steinle
Führichi
Řehoř XVI
Görres
Rakušan
Vlasta
Kinská
Německo
Francie
Čechy
Řím
Rakousko
Choceň
Italia
26
article
Jan Kollar se jeho prostřednictvím schání
po Božetěchově křiži a po hrobě sv. Methiodéje
v Řimě, kde až do roku 1849 zůstal. Mezi tim
byl několikráte v Čechách, kde koncipuje
Karla IV. na koni, v naději, že mu bude po-
přáno z něho udělati jubilejní pomník university,
co mu však Ch. Ruben překazil.
Na tohoto ředitele pražské akademie a
diktátora v záležitostech uměleckých nezachoval
si příjemných vzpomínek. Ruben vystupujeu
Maxa asi v té podobě, jakou zanechal v če-
ských zprávách. A Em. Max s ním častěji při-
šel v přímý styk při práci na pomníku Rade-
ckého. Pavodně zamýšleli v Praze postaviti po-
mník Konstituce, který měl státi na náměstí
hradčanském proti vchodu do hradu, ale Max
se mýli, domnívaje se, ze Ruben tuto myšlenku
zvrátil a Radeckým ji nahradil. Příčiny byly
jiné, politické. Než trpkost, jednou v duši usa-
zená, ztráci snadno přehled. Max nevesele
si zanesl do denníku, že Ruben za svoji my-
šlenku k pomníku Radeckého, o níž Max
správně ví, že nikterak není původní, obdržel
4000 zl. honoráře a vyšší řád nežli on sám,
který Radeckého modeloval a po svém bratru
Josefovi dokončil vojíny jej nesoucí.
V dobé osmačtyřicátého roku je svědkem
bouří svatodušních. Byl v umělecké kohortě
Concordie, svědkem jejího rozátěpení, co bylo
zvláště dílem Karla Svobody, ale vojáčkování
měl záhy dost a pozoruje s úzkostí z oken
svého bytu vřavu na ulici, kde se mu mihl
mezi jiným dr. F(rič), volající na množství:
»Nevzdávejte se, i kdyby krev měla téci jako
voda ve Vltavě. Praha je tomu ode dávna
zvyklá!« a hned na to jeho syn, »na koni v ko-
stymu, důstojném provazolezce a ne národa,
který po něčem vyšším touží«. Palacký i Rieger
se tu kmitnou, jako později Maxův spolurodák F.
Kollar
Božetěchův
Karel Iva
Ruben
Maxa
Max
Radecký
Josef
Svoboda
Palacká
Rieger
Maxův
Čechy
Praha
Vltava
Concordie
Řima
27
article
B. Mikovec nebo kanovník Pešina, jehož ná-
hrobek v Košířích jest Maxovým dilem.
Není liž dále na přiklad zajímavo, že si
Camil Rohan objednává u E. Maxa »Břeti-
slava« jako »representanta své nynější vlasti«,
nebo jiný šlechtic Žizku, co ale Max sjako
dobrý katolik« odmítnul, nebo že roku 1857
chtěli mít na pražské radnici poprsí Mecsárýho
a Windischgrätze anebo čteme-li, kterak E. Míax
při přerovnávání královské hrobky u sv. Vita
»vzal hlavu Karla IV. do ruky; bylo možno
ji dobře poznati podle širokého kulatého ho-
řejšího dílu a zvláště podle silných kostí lic-
ních«. Bohužel nebylo lze více, jak si kardinál
Schwarzenberg přál, v sádře ji odlíti.
Z Řima přivezl Max hotovou sochu s.
Ludmily, kterou Cornelius prý vyhlásil za nej-
lepší novou plastiko. Nedlouho před uím byl na
Vorlíce u rakve princezny Gabriely. »Tato mla-
dičká bytost, vypravuje, učinila na mne mocný,
otřásající dojem, jaký nedovedu popsati: zdála
se mi bytostí nadpřirozenou a později mi dala
podnět k sv. Ludmile,« před kterou kterýs vy-
soký pán mu připomněl, že prý Češi měli ve
zvyku své svaté ubijeti. Také velký Krištof při-
byl do Prahy a ocitl se později se sochamni sv.
Františka S. a jinými na Kamenném mostě.
B Mikovec
Pešina
Maxův
Rohan
Maxa
Břeťa
Mecsárý
Windischgrätz
E Míax
Karel Iva
Schwarzenberg
Max
Ludmila
Cornelius
Gabriel
svatý . Ludmila
Čech
Košíře
Praha
28
article
Počátkem let šedesátých konstatuje K. Míax
nové zaražení uměleckého ruchu v Praze. Tehdá
chtěli ještě v Litomyšli postaviti sochu zakla-
datele města, Přemysla Otakara II., alo sešlo
s toho, politika strhla na sebe všechen zájem
a když koncem let šedesátých umělec svoj
činnost téměř již zavírá, vidí, že čilost umé-
lecká za to ve Vídni stoupá. Sám se tam ještě
účastnil plastické výzdoby nového arsonálu, ale
i jeho osobní přátelé videňští mu z příma řekli,
že se přičiní všemi silami, aby umělci »z pro-
vincie« vyšli při tom na prázdno. Nicméně,
dříve nežli uzavřel 1872 poprvé svoje paměti,
kdy již byl členem Concordie a jiných něme-
ekých spolků, ale zapomenout nemůže, že Če-
chům, kteří jej přece dříve počítali ke svým
»vlasteneckým umělcům«, nic vice neplatí, shle-
dává, že přes nepříznivé poměry mohli jsme
tehdá býti se svými umělci spokojeni, neboť tu
byli Führich ve Vídni, G. Palme a G. Max ve
Vídni, J. Pollak v Římě a J. Čermák v Paříži.
Ze svých četných žáků pouze jako letem
uvádí L. Šimka a K. Dvořáka, jež považoval za-
nejnadanější. V prvním se nemýlil.
Před mnohými lety jsem denně témě
chodival malou zahrádkou Maxova domu kolem
jeho dílny a velkými dveřmi nahlížel do vnitr
na bílé sádry soch, které tam skoro strašidelně
stály. Tenkráte se jen již větralo. Jinak bylo
ticho. Učenníci i pomáhači byli dávno pro-
puštěni z dílny, kde druhdy bylo stále plno
práce a kde se (a na tom si zesnulý ne ne-
K Míax
Führich
G Palme
Max
J Pollak
J Čermák
L Šimek
K Dvořák
Praha
Litomyšl
Vídeň
Řím
Paříž
Concordie
Přemysl Otakar II