Ročník XXXX.

V Praze, ve čtvrtek dne 23. srpna 1900

Číslo 232.

Na ranní a odpol. listy předplákí sen v Praze v alninistral a nási . . . . 8 K — es čtvrí leta s droji denáfken sa něsl na čtvrt leta . . . . 7 K 50h ve Glislkách 9 K 80 na něsíe- Poštout na měsíe sk čivrt leis . . . . 9 k so s drojí zásilko a měsl : . : ke Vládní ústupky a právo národa českého. Vládní listy vídeňské a listy německé obstrukce souhlasně oznamují dvě věci předně, že od 8. června t. r. ve vnitřní po litice rakouské ničím se nehnulo, ničeho se ne změnilo; za druhé, že předseda ministerský parlament vídeňský nesvolá, nedostane-li o politických a národních stran jeho bezpečné záruky, že bude v něm opětovná skutečná präce možná. Však ohledně těchto hleda- ných a žádaných záruk vládní listy rozchá- zejí se s listy obstrukce německé, utěšujíce se, že dr. Körber snad je dostane, kdežto hlavní časopis obstrukce německé už zcela určitě praví, že nedostane ničeho. Při tom obojí žurnály poukazují jedině k národu českému, jehožto poslanci by ministerskému předse- dovi ony nezbytně potřebné záruky opětné dělnosti parlamentu dáti měli. O nějakých zárukách, které by pro tuto dělnost dáti měly jednak vláda, jednak v souručenství obstrukč ním sdružené strany německé, na obou mí- stech se mlčí.

Očekává se tedy vyléčení nejen parla- mentní, ale i ústavní a státní choroby v Ra- kousku od národa českého samojediného. Nikdo jiný k tomu účelu posud nehnul ani prstem, ani v nejbližší kritické době nechee hnouti. To jest náramně významný zjev, hluboce charakteristický pro povahu celé vnitropolitické situace rakouské. Že v sou- ručenství sdružené strany německé v těch čínských, chceme říci rakouských zmatcích, hrají posud úlohu divákův, není nám zhola divno. Jdeť o otázku parlamentní obstrukce a ta jest pro ně náramně palčivá. Prdvozo- vali obstrukci v říšské radě sami první,o dvě léta dříve než poslanci čeští, a to způ- sobem neskonale důraznějším, a jsou stále na skoku do ní znova, jakmile by národu českému se dostalo jen nejmenšího — ú stupku se strany vlády v oboru jazyko- vém nebo politickém. Ale že slavná vláda dne 22. srpna jest se svým programem, se svou státnickou latínou netto tam, kde byla na úsvitě dne 9. června, to jest věc pová- žlivá, jednak pro ni samu, jednak a to mno- hem více pro další rozvoj právních po- měrův v Řakousku.

Užili jsme shora onoho slova, jež v těchto dnech, když dr. Körber pro obnovu dělnosti parlamentu očekává se strany národa če- ského nějaké záruky, v časopisech obstrukč ního souručenství německého se opakuje ně- kolikráte v každé větě. Tyto časopisy mluví stále toliko o — ústupcích, které národ český a jeho poslanci od vlády Körbrovy očekávají, které na ní dokonce prý chtějí vynutit jakožto cenu za upuštění od ob- strukce v parlamentě, ale které ona prý ne- smí dát, nechceli proti sobě obnoviti ob- strukci německou. O něčem jiném, nežo ústupcích národu českému v nynější parlamentní a ústavní bídě, ba v nynější státní tísni rakouské, ve straně národnícha politických nepřátel našich se neví, neb vlastně nechce se vědět. A soudíce dle ve- škeré posavadní vládní činnosti dra. Körbra, vidíme, že předseda ministerský úplně sdílí tyto jejich státnické názory, a že dle nich se řídí ve svých snahách, aby parlamentu ví- deňskému zjednal opět schopnost k plodné práci.

Tu konečně třeba, aby se strany národa českého i slavné vladě i obstrukčním souru čencům německým se vší přímostí a rozhod- ností se řeklo, že s naukou nějakých ústup- kův, ať jakýchkoliv, v zemích koruny české, historicko - politické indivi- dualitě státní sku piny české se nesvede nikdy nic. Národ český jakožto zakladatel a dědic světodějného, slavného, téměř tisíc let samo statného státu českého, a jako s druhým mocným druhem svým, s národem uherským, spoluzakladatel velmocenské říše rakouské, se vší důstojností, v plném vědomí své mravní a hmotně síly a své nezbytné důle- žitosti pro existenci a postavení této monar- chie, odmítá od sebe nízké do- mnění, jakoby život jeho v Ra- kousku závisel na nějakých ústupcích! Každý ústupek, a byť sebe cennější, není nic jiného, než pouhý dar, pouhá milost; a darův a milostí ná- rod český v Rakousku se nedo- máhá žádných. Co na Rakousku chce a čeho bohužel až posud marně, na něm se dovolává způsčbem zákonným, bylo a , jest toliko jeho právo! Odvěké, nikdy ani neproíčené ani nezadané právo úplně volného, v ničem nezkrá- ceného života jazykového a kme- nového na celém rozsahu samo- správných svých vlastí: Čech.

Moravy a Slezska. O provedení tohoto práva, ni- koliv o udělení nějakých ústupkův, nějakých milostivých darův národ náš vede boj s vlá- dami vídeňskými a s nepřáteli svými v ná- rodě německém od první chvíle tak zvaného ústavního života v Rakousku. Toto právo jeho bylo také slavně uznáno předně kabi- netním listem císaře Ferdinanda Dobrotivého. daným dne 8. dubna 1848, a neodvolatelným diplomem císaře Františka Josefa I., vyda- ným dne 20. října 1860. Toto práv o jeho jest mu i zaručeno v článku 19. základních zákonův státních z r. 1867. Že posud není provedeno, ba že posud se potlačuje a po- pírá, není pranic na úkor jeho životní plat- nosti. Národ český nepřestává a nepřestane domáhati se úplného provedení jeho na celém prostranství svých vlastí ve všech oborech státní správy rakouské a nepovolí, dokud nezvítězí.

Boj národa českého za svá práva v Ra- kousku jest veliký čin v dějinách světových. mnohem větší a velebnější, než chtějí pocho pili jeho nejurputnější nepřátelé, když i v ta- kové chvíli, kdy v rukách jeho spočívá roz- hodnutí o vší budoucnosti této říše, nemysli a nemluvi o ničem jiném, než o ústupcích o darech, o milostech, jimiž by jeho spra vedlnost ošidili, jeho odůvodněný hněv uchlá cholili, jeho nezdolnou sílu vlákali do otrav ných tenat samovolné poroby. Pan dr. Körber národ český nezná nerozumí mu. Musilť by poněkud více zíti v jeho středu, musil by hloub zabrati se do studia jeho velikých dějin, než posud je zvy kem v kancelářích nejvyšších úřadův víden ských, kde, pokud jde o národ český, do té chvíle nemohou se vyzouti z tradic Metter nichovských, Bachovských, Schmerlingov- ských, Herbstovských, Lasserovských a tak dále, až nejnověji Clarovských a — Körbrov- ských ! Vovzduší německo nacionalní byrokracie, která se neostýchala, zjevně projevovati svou přízeň obstrukci německé proti vládám Ba- denově a Thunově, a která napořád úslužně se chová ke všem záměrům, podnikům skutkům nejurputnějších nepřátel národa če- ského, i slovo »ústupek« tomu národu pro- hlašuje se za zločin, za hřích na »veliké svatě věci německé«; slova »právo českého národa« tam posud nikdo neslyšel. Ani dr- Körber ne, třeba mluvil — sám s sebou Proto jest jeho politika dne 22. srpna na vlas tam, kde byla dne 8. června.

Politické zprávy domácí. Němci nechtějí drobečky. Proti pověstem, jakoby dr. Körber chtě dáti Němcům ve svém kabinetě křeslo pro mi- nistra-krajana, aby je částečně uspokojil, velmi rázně vystupuje dopisovatel »Iní « z tábora ně- meckých radikálů. Mezi německými liberály o Hochenburgra až po hr. Stürgkha je prý dost malicherných ctižádostivců, kteří by se ochotně posadili na krajanské ministerské křeslo, avšak němečtí radikálové již se postarají, aby nepod- lehli návalu slabosti. Svolení, aby jmenován byl pro Němce ministr-krajan, rovnalo by se nejha- nehnější zradě národa. Tak hluboce rakouští Němci nepoklesli, aby vzali za vděk takovým drobečkem, jako je ministr-krajan. Němci rakouští nemají nejmenší chuti postaviti se do jedné řady s malým českým národem (mit dem kleinen Czechenvolke), jenž ovšem musí být rád, když se mu dopřeje, aby byl v ministerstvě zastoupen svým krajanem. Německý národ v Rakousku má nárok na nadvládu a proklel by každého jako nestydatého Efialta, kdo by se opovážil spáchati na něm zradu přijmutím podebných titěrných ústupků, jako je krajanské ministerstvi. S naší strany je třeba protestovati prol tomu, aby dr. Rezek byl počítán za nějaký dro- beček českému národu. Dr. Rezek byl povolán do ministerstva jako úřadník a nebyl do něho vyslán zvolenými zástupci českého národa. I nás je dalek všeliký návrat k drobečkové politice Samborské tortury. V Samboru v Haliči bylo právě zahájeno přelíčení pro nelidské trýznění v městské vězniei vězněných osob, jež bylo odhaleno na jaře vzbudilo nemenší sensaci než podobné případy vyskytující se v Uhrách. Hlavními obžalovaným jsou purkmistr dr. Budzikovský, advokát a poli cejní revisor Ajtner.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 22. srpna. Změny v Srbsku. Z Bělehradu, 20. srpna. (Dop. »N. L« Král s královnou ještě mešká na svém vino hradě u Smedereva, kam se uchýlil z více při čin. Prvá je, že chce libánky prožiti o samotě s královnou; druhá, že nechce mít aspoňp nějakou dobu na očích kreatury svého otce - třetí, že chce s královnou a nejbližšími sobě rádci sestaviti plán dalšího postupování. Národ mu již nedělá starostí. Národ se upřímně raduje z nastalého převratu, jmenovitě z toho, že se na jeho trůn nedostala Němkyně a že král našel cestu smíru s Ruskem. Kra možná že se dopustí nejedné politické chyby ale dokud dovede držeti se Ruska a zabránito milanovštině, aby znovu pozdvíhla hlavu, ná- rod bude k jeho chybám shovívav. Zatím Milan jako dravý sup krouží nad svou obětí, pln vzteku, že mu byla vyrvána z pařatů. Z Vídně přeložil své sídlo do Uher. k známému svému zbožňovateli hr. Eugenu Zi- chyovi. Odtud dává znamení svým lidem v Srbsku A je jich dosti, zvláště mezi důstojnictvem, jež pod Milanem dělalo rychlou a snadnou karier a bylo v národě stavem, který si všecko moh dovoliti.

Ještě když národ nadšeně provolával: Ž vili král a královna! Živio car! — salonný ge nerál Pantelijě uznal za vhodno před důstoj nickým sborem poučovati krále o »velikých zá- sluhách« jeho otce »Jeho Veličenstva krále Mi- lana« a 14 mladších důstojníků pili a veselil se v hostinci a provolávali »Živio král Milane tak dlouho, až energický ministr vojenství, pod- plukovník Miloš Vasič, poslal pro ně patrolu, aby je odvedla na strážnici. Generálu Pantelijč král zakázal dále nositi vojenský stejnokroj. Dosud jsou odstaveni Milanovi generálové Belimaskovič, Djukič, Pantelijě a Vasilije Mostič a na jejich místa dosazeni jsou ti, které Milan pronásledoval. Gen. Michail Magdalenič byl jedním z těch plukovníků, které Milan s opomenutím jiných jmenoval generály, ale pensionoval jej hned jakmile se dověděl, že Magdalenič je přívržen- cem Ruska. Tento generál je nyní prvým poboč. níkem královým. va l

Gen. Michail Srečkovič vyznamenal se n bojišti, je stejně dobrým vojínemo jako člověkem, a sám žádal za pensi, když Milan« jako hlavní velitel začal v armádě řáditi. Srečkovič je nyní nástupcem Milanovým v hodnosti hlavního velitele.1i v Dělostřelecký plukovňík Pavel Boškovič po- čítá se mezi nejschopnější a nejchařakternějst vyšší důstojníky. Proto jej Milan pensionoval ale Alexandr povýšil ho za generála a jmeno- val ředitelem vojenské akademie. o Ještě není reaktivován nejlepší důstojník gen. štábu, pluk. Radomír Putnik. On byl ná- čelníkem gen. štábu a předsedou komise pro důstojnické zkoušky. Mílan jej nenáviděl proto že vedle hěho vyjímal se ve vojenském oboru jako pravý ignorant a že Putnik jako předseda zkušebné komise neuposlechl písemného roz kazu rozkrálova, aby dal některým neschopným setníkům, ale dobrým milanovcům, kvalifikae k povýšení za majory. Pluk. Putuik se tomu opřel a hlavnímu velitelství odpověděl, že jmeno- vaní setníci mají kvalifikaci leda za vyzvědače a on ve svém úřadě že jest neodvislý od po- dobných rozkazů. Pro tuto odpověď byl pensi- onován a král, nedávaje mu zadostučinění, bud v tomto případě dává za pravdu svému otci anebo je o něm špatně poučen.

Pro gen. Sávu Grujiče už je připraven úkaz, kterým bude vrácen do reservy, a až krá- lovský vyslanec gen. Jouan Miškovič skončí svou missí v Petrohradě, Grujíč odebere se do can ského města zas jako vyslanec. Spectator. Náboženská snášelivost Číňanův a vraždění křesťanů. A. Suvorin v »HoB. Bpe« trefně vy světluje, jak Cíňané, známí svou snášelivost ke každé víře, dostali se ku vraždění svých spoluobčanů, přijavších křest. Číňané jsou národ mírumilovný a ve víře snášelivý. V Číně žije 20 millionů mohame- dánů (v Pekině 100.000), ale nikdy nebylo příkladu, že by mohamedání byli pro víru pro- následováni. Proč? Proto že Číňanům svou víru nevnucují a nemají ani toho vlivu, an těch prostředků, co křesťané. Není v nich ducha proselytismu, jímž západní křesťané jsou přeplněni ne k vůli víře, nýbrž k vůli hmot- ným výhodám, které si chtějí náboženskou horlivostí vynutit. Vzpomeňte si, jak naši předkové bránili se katolicismu, jenž nás rozeštval s Poláky. Všechny naše národní zájmy soustředily sev pravoslaví, naším heslem v těch bouřných do- bách bylo pravoslaví. V dokumentech z toho

času nenalezáme nenávisti k Poláku proto, že je Polákem, nýbrž proto, že je katolíkem, jenž chce nám odejmouti národní náboženství, vida v něm kaciřství a nevzdělanost. Byli-li naši předkové na omylu či nebyli, je li kato- lictví lepší nebo pravoslaví, o to nejde. Jde o to, že svá víra je dražší a milejší než eizl. I Číňané nenávidí křesťany ne proto, že jsou křesťany, nýbrž proto, že Čínané, na kresťan- ství obrácení, vystupují mezi nimi jako jakási privilegovaná třída, která se opírá o cizinu a vypiná se nad své. Národní náboženství tim způsobem veřejně se snižuje a snižuje se i národ, jenž je vyznává. A kdo uvěří té Ev- ropě, jež doma zapomíná Krista, ano ignoruje ho, ale na východ chodí a hlásá jeho učení.? Dovede-liž diplomacie odstraniti toto zlo a při- spěti na pomoc Číňanům? Oni mají právo na tuto pomoc. Nadešel okamžik, kdy Evropan má v Číně vystoupiti jako »člověk«. Co se ruského diplomata týče, on zajisté bez bázné a směle postaví se na stranu Číňanů. Germanisace hluchoněmých. Pověstné nařízení ministra pruské osvěty Studta dáno také na vědomí ředitelstvu ústavu hluchoněmých v Poznani. Od 16. srpna vede se již v tomto ústavě všechno vyučování po něme- cku i v nejnižších třídách. Teprve v pátém roč- níku dovoluje se učiti chovance také polskému písmu. To přece již volá k nebi o pomstu!

Bývalý komunard posl. Cluseret ze- mřel, »Petit Journal« sděluje: Poslanen Cluseret, který svým časem byl také členem komuny, zemřel. Gustave Paul Cluseret narodi se roku 1823 v Suresnes. Původní jeho dráhou životní byla kariéra vojenská. Roku 1843 vyšel ze školy saintcyrské jako podporučík. R. 1855 zúčastnil se války krymské. Krátce polom vy- stoupil s armády a odebrav se do Nov. Yorku, věnoval se podnikům finančním. Leč po nezdaru vrálil se do Evropy a činně zasáhl v bouře garibaldianské v Ilalii. Když na to vypukla ob- čanská válka ve Spojených obeích, pospíšil opět do Ameriky a v hodnosti nejprve plukovníkaa pak generála zdatně se vyznamenal na strané protiotrokářské. Po skončených bojích odplul do Irska, kdež význačně působil v ruchu feni- anském. Po prohlášení republiky se vrátil do Francie a stal se členem komuny a po potření této prchl zase do Ameriky. Nestranný soud o Angličanech. Do Spojených států navrátil se z bojišíě jihoafrického válečný korespondent Richard Davis. Odjel na bojiště jako veliký etitel Anglie, vrátil se ale jako její odpůrce. Ji přičitá hlavní vinu na loupežné výpravě, neboť za takovou prostě válku jihoafriekou označuje. Velmi pozoru- hodným jest i závěrek Davisova pojednání o válce té. »Anglie nenabude už — píše — prestiže, ztracené ve válce té, i nenahradí se jí už také ztráta někdejší velké na- děje její: naděje na allianci se Spojenými státy. V dopravní službě Anglie dokázala za války té věci veliké, a le přestala platiti jako moc vojenská a pozbyla i vážnosti své jako národ vojenský. Nebude již moci mluvit na dále jmenem kře- sťanstva. Ubijení a olupování jedno- tlivých Burů na poli, není o nic měně vraždou a loupeží, nežli stane-li se to ve White- chapelu aneb na 5. avenue v Londýně s

FEUILLETON. Proroci povětrnosti. Bylo by nesnadno vypočísti všechny lidi. kteří užívají různých zkušeností svých k tomu, aby předpovídali, »jak bude«. Jest jich tím více, čím zajímavější jest otázka nastávajícího počasí, jež se týká jak cestujících, rolníkůa všech, kdož zaměstnáním jsou nuceni dliti pod šírým nebem, tak i dlažbošlapů a jakýchkoli zabalečů velikoměstských. Jední zakládají své předpovědí na zjevech kosmických, druzí na sta- rých pranostykách, třeti na suchém loupání a jiných ozevech chorého těla, jiní na pozorování různých živočichů atd- Falb a všichni podobní meleorologové na byli svého významu toliko právě proto, že lid- stvo jest proniknuto touhou dojíti jakési zná mosti dnů přištích. — Takovými proroky ne hodláme se na tomto místě zabývati; pomineme vůbec lidské zvěstovatele povětrnosti a obrátíme pozornost toliko k živočichům, kteří doma jsouce chováni, mohou jnám podávati předzvěst o počasí. Nejznámější z takových živočichů jest ža- bička — rosnička, jejíhož hlasu všímají si také venkované, říkajíce, že přijde déšť, ozývá-li se před večerem se stromu. Rosničky bývá vi- déti také v Praze za okny, na Uhelném trhu je prodávají, jako různé jiné zboží přírodopisné. Ale způsob, jakým se rosnička chová, jest ta kový, že by nebylo divu, kdyby se ubohá pro- rokyně ze zoufalství oběsila. Býváť obyčejně uvězněna ve sklenici, na jejímž dně je voda a z ní vystupuje dřevěný řebříček. Sestoupí li ža- bička do vody, přijde prý déšť, leze-li na ře- bříček, bude hezky. Ale ubohý tvoreček, ne mají-li mu nohy zdřevěněti, musí měniti místo, ať je jak je. Věrohodnější jest žabička, které byl stánek upraven na př. v bedně tak, že dno bylo vystláno mechem a v prostředku upevněna

nízká nádoba s vodou; do mechu (který se ob den svlaží vodou), krom toho položen tu a tam kámen a upevněna suchá větev. Za takového pohodli sestupuje rosnička do vody jen tenkrát. když jí pohání vrozený pud, a pak lze již z je- jího chování spíše souditi o změně povětrnosti. Že ovšem soud takový nemůže býti neomylný. rozumí se samo sebou; zmýlí se Falb, zmýl se učení hvězdáři a universitní observatoři, jak by se nezmýlila žabička, která nemá ani mě- šťansky školy! Neméně snadno můžeme v příbytcích chovati jiného proroka povětrnosti, rybičku pís ko re, (od rybářů obyčejně grundle zvanou). Stačí na ni dobře nádoba, v jaké míváme rybičky zlaté. Na dno dáme asi na 6 cm. zvýši jemného písku hlinitého, do něho zasadíme jakoukoli bylinu vodní a naplníme nádobu říční vodou. V létě vyměníme vodu asi po třech nedělích, v zimě méně často. Rybku krmíme hmyzem, červy a p. Je-li trvale pěkné počasí, pluje rybka pokojně semo tamo, nebo leží klidně na dně. Blíží-li se však počasí deštivé, rejdí ve vodě velmi čile. vystupuje k hladině a krouží tam nepokojně. Čím větší jest její neklid, tím značnější změna povětrnosti nastává. Ryje-li se v písku a zvíří kal ve vodě, lze čekati nepohody a bouře. Roz- umí se samo sebou, že nádoba, v níž pískoře chováme, nesmi míti nepřiměřeného tepla (na příklad u kamen, v nichž se topí), ani ostrého světla slunečního, a rybka že musí míti dostatek čerstvého vzduchu.

Změny počasí bystře pociťují pijav ky Za našich časů, kdy si lidé své krve mnohem více váží než druhdy, vyšli tito krvelační tvo- rové z mody, v lékárnách však přece je chovajl Páni lékárníci mohou je tedy pozorovati mnohem pohodlněji, než lze to činiti nám kdesi v lenivém potůčku a jeho tůňkách v louce u lesa. Ucho- vají-li svůj pramen v tajnosti, snadno si mezi krajany získají pověst zkušených odborníků, pokud jde o předpovídání povětrnosti. Pijavka totiž, jak vykládá M. Danzler v časopise »Natur«

(r. 1899 č. 36), nastává-li pěkné počasí, lež stočena na písku na dně láhve; blíží-li se dešt. vznese se k hladině vední, a má-li nastati vítr pluje z místa na místo. V zimě také leží na dně, ale za změny počasí, je-li sněživo, nebo taje-li, přilne k otvoru nádoby u kraje vody. Také z říše hmyzu máme proroka pově- trnosti, a to nad jiné spolehlivého. Jest to týž. jehož si vybraly baby lutristky, aby jim ja- kožto nástroj slepé štěstěny »táh numera«, — pavouk, zejmena křižák. Přátelé přírody. mezi něž náleží také L. N. Tolstoj, jenž na to upozorňuje ve své Třeti čitance (str. 17), vypo- zorovali na něm, že mění svou síť dle změn povětrnosti. Předivo své pak přizpůsobuje na- stávajícímu počasí, ať jest usazen v lese nebo v zahradě, ať sídlí kdesi v podstřeší chlévů, kolen nebo komor. Tká-li pavouk pomalu a po- řádně, lze čekati pěkné a stálé počasí. Tká-li s jakýmsi chvatem a neklidem, bude počasí méně stálé. Je-li síť hotova a pavouk pokojně, stáhnuv nohy k tělu, sedí v jejím středu, bude trvale jasno a pěkně. Pakli však jest při- chystán ke skoku (což jest na postavení noh dobře patrno), nastane veliké vedro a nejspíš i bouřka. Větrů lze čekati, odstraňuje-li jed notlivá vlákna svého přediva, probíraje síť, aby byla řídší. Je-li síť jako potrhána a pavouk sedí na jejím kraji nebo docela mimo ni, do- staví se vichřice a nečasy. A když potom křižák vrací se k dílu a jme se siť spravovati, důvéřujme, že se vyčasí, byť se to v té chvili nezdálo pravdě podobno.

V zimě křižáka ovšem těžko nalezneme Jeho úkol zastane však obyčejný pavouk, který své šedé plachetky na zlost čístotným hospo dyním rozvěšuje po koutech přibytků. Tká za mrazu kdesi blizko okna, ustoupí mráz po- časí mírnějšímu. Vzdalujedi se od okna a za lézá ke kamnům, bezpochyby venku přitubne Má-li nastati pohoda studená a vlhká, tarasí se pavouk vlákny, jež upevňuje před Vehodem svého úkrvtu: odstraňuje li tolo předivo, vy jasní se. Předzvěstí špatného počasí jest též schovává-li si pavouk nějakou mouchu pola- penou, nestráviv jí, nýbrž obaliv ji pouze svým předivem. Lze-li pozorovati mnoho pavouků na- jednou, jak horlivě tkají, jest naděje na počasl trvale pěkné. Snad se otáže někdo, čím to, že jmeno- vaní živočichové ukazují na sobě nastávajíe změnu počasí? Před každou změnou povětrnosti. jak známo, objevují se změny ve vzduchu. Oni živočichové zajisté jsou nadáni tak jemnou citlivosti, že změny ty uznamenávají a dle nieh se zařizují, kdežto my, nemajíce takové citli- vosti zatím ničeho nepozorujeme. Lze jim tedy jakožto zvěstcům povětrnosti důvěřovati asi tou měrou, jako důvěřujeme příslušným pomůckám fysikálním, zvláště činíme-li závěr, pozorovavše několik různých jedinců.

Ostatně i živočichové mnohem méně citliv mohou nám poskytnouti dobrých pokynů o po větrnosti. O drůbeži na př. vědí naši venkované že si nevede za každého deště stejně. Někdy přikvačí déšť, a drůbež horem pádem chvátá do chlévů a kolen, nebo zalézá pod vozya skrývá se, kde může. V tom případě jest velmi pravděpodobno, že nebude dlouho pršeti. Nedá-li se však drůbež deštěm zahnati, nýbrž všeck zmoklá brouzdá se po dvoře a hledá si potravy. pak déšť nejspíše potrvá déle. Posedají-li holubi (zejmena z rána) na hřeben střechy, říkají na venku, že přijde dést. Přiletují li prudkým letem po několika a rychle za sebou s pastvy a na novo neodletují, bliže se ošklivý nečas. Totéž platí o včelách, sle- tují-li se valem do úlů. Sletuji-li se holubi na večer později než jindy z poli na hřád a vy- bíhajili slepice ještě za soumraku z kurníku na dvůr za potravou, nastane bezpochyby delšt nepohoda.

Pastýři povšimli si na svých stádech různých známek, z nichž soudí o nastávající změně povětrnosti. Je-li skot nepokojný, chňape-l po vzduchu, ryje-li a hrabe se v zemi a páchne-li silněji než jindy, přijde nepohoda. Skot si při tom lízává nohy a puštěn jsa domů, chvátá do chléva. Ovce skáčí a strkají se, zabíhajíce s pastviště do křovisk a houštin. Kozy si velice popiluji se žrádlem, okusují lupení chvatněji než jindy, ale zároveň ho mnoho poztrácejí, protože při tom stále mečí. Husy silně kejhajíce ženou se k rybníku nebo na pole a třebas na cestě tlukou křídly, jakoby se máchaly ve vodě. Toho si všimla již stará pranostyka sedlská (vyd. r. 1612), v níž čteme kostrbaté »verše « : »Když husy. volavky a kačice drží spolu, koupajíce se, i jiní vodní ptácí chvíle té- počasí znamená jistě vlhké.- Kohout věšti déšť, kokrhá-li za dne.

Také některých živočichů kromě zvířat do- mácích všímají si venkované a hádají z nich o povětrnosti. Polelují-li vlaštovky nížko nad vodou, zavazujíce křídly až o hladinu, přijde déšť. Někteří ptáci před deštěm nápadně křičí, jiní si zobáčkem probírají a potíraji peří, volavka přeletuje z rybníků a rákosin do polí a p. Při- kvačí-li však děšť nebo bouřka a pláci setrvá- vají na svém místé nedbajíce ho, lze se naditi, že nečas brzy pomine. Poletují-li netopýři z ve- čera četněji než jindy, bude asi příštího dne pěkně. Stěhují-li mravenci svá »vajíčka« a za- epávajíli otvory svých hromádek, přijde děšt. Mouchy před deštém silně bzučí, střečkové zu- řivě dorážejí, aby štípli. Z různých úkazů přírodních předpovídají venkované také, jaké bude v celku na př. jaro, jaká zima a p. Předpovědí toho druhu nebudeme se již dolýkati. Ať soudí kdo o nich jakkoliv, jisto jest, že vyplynuly z lásky k přírodě. Po- tvrzuje se tu stará pravda, že příroda poskytuje mnoho poučení i zábavy tomu, kdo ji pozoruje s láskou a vytrvale.