lišti odborněm, všady na svém a to nejpřed- nějším místě, zanechávaje za sebou tři hluboké líhy, plné setby, jež nesla a povždy ponese užitek stonásobný. Nyní leží mrtev ve své pracovně a ne- vědom již strastí života a stáří, ledovou tvái jeho smáčí slza z očí jeho nejdražších, na stisk ruky jeho přátel neodpovídá již jeho dlar studená. Ferdinand Schulz narodil se dne 17. ledna 1835 v osamělém mlýně „Korečníky“ u Ronova pod Lichtenburkem. Otec jeho Jan pocházel z Trhové Kamenice, matka Anna rodem Kořínkova z Nymburka. Roku 1842 přestěhoval se rodiče jeho z Ronova do Nymburka, kde měl hospodářství polní, a téhož roku zemřela matka jeho dne 18. prosince. Začav do školy choditiv Ronově, pokračoval r. 1842—45 ve školách nymburských a připravil se do gymnasia. Na pod zim roku 1845 odebral se do Mladé Boleslav na studie. Gymnasium tamější bylo tehdáž šesti třídné, pod správou otců piaristů a vyučovalo se na něm ovšem jazykem německým. Poměrům na tomto ústavě velice zvláštním dostalo se vele zajímavého vylíčení v Latinské babičce Schul- zově. V Mladé Boleslavi pobyl Schulz po dvě první třídy gymnasiální a přišel na podzim roku 1847 do Prahy, kde chodil do třetí třídy na piaristském gymnasiu na Novém městě a mě

Josefa Baráka za spolužáka. Bouřlivých událost r. 1848 v Praze byl svědkem a vzpomínky o nich složil v novele „Člen bratrstva“. Na podzim r. 1848 vstoupil Schulz do čtvrté třídy akade mického gymnasia na Starém městě pražském a na tomto ústavě pobyl až do r. 1853. Spolu žáky Schulzovými byli tam Ladislav Čelakovský Gustav Píleger, Jan Neruda. Schulz již r. 1853 uveřejňoval překlady novel italských v Mikov- cově „Lumíru V létech 1853—56 studoval na filosofick fakultě university pražské vědy přírodní, historii jazyky, filosofii a esthetiku. Z cizích literatur zvláště se zajímal o literaturu francouzskou a polskou. V září r. 1855 vstoupil jako vychovatel hr. Václava z Kounic do domu paní Eleonory hraběnky z Voračických Kounicové, kde setrval až do měsíce listopadu 1866. S hraběcí rodinou býval v létě na Březně u Mladé Boleslavi av Čížkovicích u Třebenic. Poznav život exklusiv- ních šlechtických kruhů z přímého názorua shledav u nich, zvláště v okolí Mladé Boleslavi nejeden typ zajímavý a rázovitý, složil zkušeno- sti a vzpomínky své z těchto sfér, naší demokra- tické společnosti málo povědomých, později ve svých „Šlechtických novelách“. Sem náleží

„Starý pán z Domašic“, „Dle přírody“, „Ro- dinná sláva“, „Praktická matka“, „Klíček“, „Majorátní pán“, „Malý kanovník“ a j. S hra- bětem Václavem Kounicem vykonal roku 1863 cestu jižním Německem, Porýnskem a Belgií do Dieppu, odtud pak do Paříže a zpět na Basilej, Curych a Mnichov. Na této cestě hleděl si zvláště studií umění malířského a stavitelského. V březnu roku 1863 byl s Emanuelem Tonnerem v Krakově, kdež chystalo se právě povstání pol- ské v Kongresovce, a vzpomínky z těchto pohnu- tých dob nacházíme zaznamenány v „Olšanských povídkách“. Od roku 1861 přispíval do „Národních Listů“ feuilletony literárními a umělecko-kriti- ckými, od r. 1863 pak byl stálým spolu- pracovníkem „Národních Listů“ a byl do poslední chvíle členem re- dakce jejich. Napsal do nich netoliko četné úvahy a zprávy literární, nýbrž také na 2000 úvodních článků, které dýchají horoucí láskou k vlasti, vyznamenávají se jak obsažností my- šlenek tak řízným, vtipným, elegantním slohem i řadí Schulze k nejschopnějším a nejvytrvalej- ším zápasníkům za svatou věc národní. Na poli novelistickém objevil se prvně mnohoslibnými pracemi v Hálkových a Nerudo- vých „Květech“ a v tomto oboru také na dále pracoval nejvíce a dodělal se trvalých úspěchů.

Roku 1867 královská města Nymburka Mladá Boleslav zvolila jej za poslance na sněm království českého, ale za tehdejších poměrů neblahé památky Beustovy neměl ani příleži- tosti mandát ten vykonávati a byl ho jako sou- druzi jeho usnesením kusého sněmu zbaven. Roku 1868 vydal v „Matici Lidu“ zdařilou svou studii „Jiří z Poděbrad“ a později „Čeští vystěhovalci“ Od roku 1871 uveřejnil v „Osvětě“ mnoho studií literárních a životopisných, v nichž spatřo- vali vrstevníci stavivo, snášené k budoucím dě- jinám literatury české, k níž pro četné jiné za- městnání autorovo pohříchu nedošlo. Sem nále- žejí články: „Petr Chelčický“, „Příroda v če ském básnictví“ a Hálkovy písně „V přírodě“ „Saint - René - Taillandier“, „Josef Wenzig“ „Vincenc Vávra“, „Literární obecenstvo české“ „John Bowring“, „Z dějin poroby lidu v Če- chách“, „Siegfried Kapper“, „Zolovy sensační romány“, „František Doucha“, „Příspěvek k poznání Josefa Jungmanna“, „Nejnovější dějepi- secká literatura česká“, „Z dějin nové literatury české“, „Česká balada a romance“, „Karel Slad- kovský“. Tolikéž měl vynikající podíl v rubrice kritické (Nové písemnictví). Téhož směru jsou rozpravy „Literární idyla“ (Fr. L. Čelakovský. Kamaryt a Marie Antonie), uveřejněná v „Lu- míru“ Hellerově a Čechově a „Josef Jungmann“. Jeho péčí vycházely od roku 1882 spisy Hálkovy (v 11 dílech). Od listopadu 1884 byl Schulz redaktorem „Zlaté Prahy“, v níž odtud uveřejněno nejvíce prací jeho. Též redigoval sbírku „Poesie svě- tové“ a illustrovanou bibliothéku novel a cesto- pisů pod názvem „Z našich a cizích vlastí“.

Novely a romány sepsal tyto: Mladá žena, Rok v Praze, Starý Pán z Domašic, Dle přírody, Jízda na ples, Rodinná sláva, Dvorské panstvo, Latinská babička, Doktor Johánek, Což ta blázen, Pokoj pro svobodného pána, Nymburská rychta, Paní lékárnice, Malý kanovník, Kůň, Maškara, Společník, Praktická matka, Klíček, Česká Mag- dalena, Člen bratrstva, Nevěsta dle mody, Vla- stenec z roku tohoto, Lampa, Vystěhovalec, Ma- jorátní pán, Olšanské povídky, Tchyně, Z kulis života, Odešla od muže a j. v. Od zahájení Českoslovanské akademie ob- chodní v den 7. října 1872 vyučoval Schulz na tomto ústavě jazykům českému a německému, a také tato činnost jeho zavdala podnět k někte- rým pracím literárním („Rozmluvy Čecha s Němcem“). Přede dvěma léty uchýlil se Schulz po třicetileté učitelské své činnosti na zasloužený odpočinek, kamž provázely jej projevy oddano- sti a úcty vděčného jeho žactva. S Ferdinandem Schulzem odešel do říše stínů zjev v krásném písemnictví našem vzácný a veliký, prozářený veškerým konáním svýma každým dechem svým velikou láskou k národu českému . . .

V odchodu drahého redakčního kollegy jest mnoho tragického! Dne 17. ledna t. r., tedy právě před měsícem uchystala mu vděčná ve- řejnost česká ke dni sedmdesátých narozenin netušené, překvapivé projevy lásky a úcty. Ferdinand Schulz byl hluboce, radostně roze- chvěn, ale odmítal ve skromnosti své jakých- koliv projevů veřejných, zejmena schůze n počest jeho a bankety, jak namnoze bylo pro- jektováne. Jen v kroužku svých nejdražších ztrávil památný večer a jedinému přání svých bývalých žákův »Českoslovanské akademie ob- chodní« vyhověl, dostaviv se na večírek, ku poctě jeho pořádaný. I tu naříkal, že vyrušil se z pravidelného způsobu svého života, přes- ného jako hodiny. Ještě dvakráte psal úvodní článek; ale počátkem minulého týdne, když blížil se obvyklý den, omluvil se churavostí. Dech a srdce činily mu potíže. Ulehl netuše, jaká choroba navštívila jej v stáří. Rodinný lé-

FEUILLETON. O masseurech a masseusách Napsal dr. Vratislav Kučera. (V Aix-les-Bainz. — U nás. — Žádoucí pokrok. Fušerství a prostituce překážkou. — Námitky někte rých lékařů. — Samostatný vývin poměrů.) Útočiště francouzských revmatiků, savojské lázně Aix-les-Bains, slynou nejenom svými hor kými sirnatými zřídly, nýbrž i znamenitě pro váděnou massáží. Zručnost tamějších masseurů a masseus jest opravdu obdivuhodna. V samotných Aix se Homnívají, že jest vůbec nedostižitelna. Nepři- čítají to však okolnosti, že se tam každoročně přes 100.000 massáží vykonává. Spíše soudí. že v některých starousedlých rodinách aixských obdivuhodná obratnost masseurská jest vrozena. Jsou totiž Aix-les-Bains prastaré lázně které již v římském starověku pode jmény Aquae Allobrogorum, Aquae Domitatae a Aquae Gra- tianae chvalnou pověstí se honosily a hojně byly navštěvovány i vyzdobovány. Nasvědčují tomu krásné historické stavby Že mazání těla vonnými oleji a hněten svalstva u starých Římanů velice bylo oblíbeno. jest obecně známo. Jest tudíž docela pravdě- podobno, že již pradávní předkové nynějších aixských vykonavatelů massáže podobným zdra- votním pěstěním těla se zabývali. Konečně jest nepochybno, že mnohé, zprvu těžce nabývané schopnosti později lehce se Podle toho všeho nutno tedy připustiti, že aixští rodáci svou vrozenou schopností jsou masseury a masseuskami, nade všechnu kon- kurenci povýšenými. Dle zkušeností svého vlastního těla dozná vám, že massáž jejich jest dokonalá. Posazen zprvu na nízkou lavičku, pal ulelnuv na nakloněný stůl lázeňský, byl jsem Hödí.

zaléván velikým proudem přirozeně teplé zvláště kluzké vody a současně dvěma masseury byl jsem třen, hněten, mačkán a napravován. Pociťoval jsem sice důkladnost, avšak i pří jemnost jejich výkonů. Vzpomínal jsem při tom na své dojmy z na šich parních lázní. Abych nikoho neurazil, výslovně podo- týkám, že vypravování mé týká se minulostia že nejsem si už jist, zdali následující pozorován svá konal jsem v lázních pražských nebo v ně- kterých předměstských. Nejvíce tane mi dosud na mysli masseur jenž svým prvotním zaměstnáním byl asi truhlář a zajisté řídil se heslem: „Za málo peněz málo muziky“ Hosta, z něhož slušné zpropitné nekoukalo jakoby hoblíkem rukou svou několikrát sem tam, nahorů, dolů, po rukách a nohách, zlehka a rychle přejel a byl s prací hotov. Dalo-li se však od hosta očekávati dobré zpropitné, hobloval na něm tak zdlouhavě a těžce, jakoby chtěl z kůže svěřence svého dlouhých závitů či hoblovaček nadělati. V tom případě skutečně jednou šťastným býval ten, kdo měl málo peněz. Aspoň se uchrá- nil zbytečných bolestí a modřin. Že viděl jsem u nás také tak zvané masseury a masseusy, kteří pracovali proti při- rozenému proudu krevnímu a tělesnou únavu z končetin ven vytlačovali a z prstů rukou a nohou jaksi vydojovali, o tom raději pomlčím. Ale není snad nejapné, uváděti vedle mistr- ných masseurů (pro nemocné) z lázní světových tyto masseury lidí zdravých z prostých lázní očistných nebo ze skrytého soukromí? Dokonce nikoli! Jak oni, tak tito výkony své stejně nazývají a sledují jimi tytéž zdravotní cíle. Oněm i těmto jest tudíž podrobiti se stejné kritic a stejným požadavkům. Nebo jinak ne- smí se ledabyle nazývati massáží také to, co kolikráte přímo proti základním pravidlům

zdravovědy leckdo — aťsi muž nebo baba — s ubohým lidským tělem provádí. Troufám se domýšleti, že jenom asi u nás veřejně massovati smí každý beze všeho před- chozího výcviku neb i beze všeho ponětío skladbě těla a massáži. Podvolil jsem se totiž massáži ve veliko- lepých parních lázních spolku „Přátel vody“ v Berlíně a shledal jsem výkon tamějšího lázeň- ského jakékoli výtky prostým. V nádherném Hammamu v Paříži svěřil jsem se černochu a v duchu jsem se přiznal, že bylo by mně sa- mému těžko s tímto černým masseurem v jeho obratnosti a v jemné úsilnosti úspěšně závoditi. Avšak u nás hlavně samo obecenstvo, je- muž buď z neznalosti věci nebo ze lhostejnosti všechno zdá se dobrým, je si tím vinno, že massuje, kdo chce a jak chce. Proto docílilo by se jakéhosi pokroku už tím, že by požadavky obecenstva se zvýšily. Kromě toho bylo by však také starati se o řádný výcvik vybraných lidí a masseurské za- městnání učiniti závislým na zkoušce způsobi- losti. Vždyť i na holiči, nežli stane se oprávně- ným, své neškodné operace samostatně prová- děti, průkaz o výcviku se vyžaduje. Ale namítá se, že by řemeslo masseurské ještě více rozmnožilo dosavadní, hojně do lékař- ství se pletoucí fušery. Uvažme však, zdali tělovědy docela neznalí tak zvaní masseuři, vyvinou-li nežádoucí léčitel- skou činnost, nejsou mnohem nebezpečnějšími, nežli oprávnění masseuři, kteří byli nuceni zí- skati si dostatečných předběžných poučení? Vždyť u lidí jenom trochu svědomitých nabyté vědomosti a zkušenosti prvotní lehko- myslnost vždycky potlačují a hranice neuvažu- jící odvážlivosti ve všech směrech omezují. Svrchu uvedená námitka, že by vyškole- ným masseurstvím fušerství zbujelo, jest proto velmi vratká. Bylo by tudíž jakž takž přípustno, udíleti zvláštní koncesse — ale pouze mužůml